logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

GERTRUD PETER-KRAMLOVÁ

Ich möchte so gern ein Maler sein


Ich möchte so gern ein Maler sein,
da würd' ich malen von daheim.
die zarten Nebel,
wie sie morgens wehn über Tal
und Tannenspitzen
mit Zapfen ohne Zahl.
Den Mittag, wo ein Falke
hoch über allem steht
und ein Abend, wo die Sonne
rotgolden hinter den Bergen untergeht.

Ich wollt so gerne ein Sänger sein,
dann würd' ich singen; wie einst daheim:
Die schönen alten Lieder
von Liebe und vom Fröhlichsein.
Von der Heimat grüne Auen,
von der Moldau im Sonnenschein,
vom schroffen Schreinerfelsen
und im Tal einem Städtchen klein.

Ich wollt so gerne ein Dichter sein,
dann würd' ich dichten von daheim:
Von Nixen und Riesen aus uralter Zeit,
von Bergen und Tälern so grün und so weit.
An Nachbarn und Freunde würd' ich denken
und ihnen die schönsten Gedichte schenken.
Vernünftig muss ich mir dann eingestehn:
ich kann weder malen, noch dichten oder singen,
so lass ich's eben in meinem Herzen klingen.

Být malířem


Být malířem a beze slova
zpaměti domov namalovat:
tu něžnou mlhu,
jak ráno vane údolím
nad vršky jedlí
někam do polí.
Poledne, kdy se v letu
na nebi dravec zastaví
i večer, jak na obzoru
za vrchy slunce řeřaví.

Tak umět spustit čistým hlasem,
jak doma, dávno, zpívala jsem -
starou písničku o radosti,
o domově a o štěstí.
o louce zelené a řece,
která zná tišit bolesti,
městečku tam, kde Schreiner strmí,
stuleném jako v pověsti.

Být básníkem a pouhým slovem
rozklenout duhu nad domovem:
nad Vltavou s jejími rusalkami,
vrcholky hor, svahy i samotami -
blízkým lidem tou prostou básní dát,
co soused sousedu chtěl by si povídat.
Co v hloubi srdce cítíš, stejně nevysloví nic:
jenom zkus vypovědět malbou nebo básní,
čím vroucně zní, když samým steskem zkrásní.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1994, č. 10, 2. str. obálky

Gedanken am Muttertag


A Muatta lebt ewig
und is a scho lang tot.
Sind d'Kinder auch alt,
schrein s' do zu ihr in der Not.

Bist lustig, dann denkst dir,
wenn 's mitlachen könnt heut!
Hat im Lebn so viel erlitten,
jetzt machat i ihr a Freud.

Bist selber scho alt
und d' Zeit bleibt oft stehn.
Jetzt könnst di hi'setzn za ihr
und vo da Hoarnat red'n.

Co mne napadá o Svátku matek


Maminka pořád je s námi,
byť mrtvá už tolik let.
S ní nejsme i po letech sami,
s ní leccos jde přebolet.

Ani radost by nebyla celá,
kdyby s námi nebyla snad.
Tolik v životě vytrpěla,
teď kus štěstí měl bys jí dát.

I my jsme dneska už staří
a čas místy jako by stál.
V těch chvílích kéž se mi daří
zase být s ní kdykoli dál.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1997, č. 5, s. 202

Nová paní učitelka

Naše rodina bydlila v prvém patře školní budovy v Záblatí (Sablat). Jednoho dne se sem nastěhovala mladá učitelka a zabrala místnost pro ni předem určenou. Nebyla vlastně ani zrovna příliš mladá, ani ne už tak zrovna příliš hezká, nebudila však o to nijak menší zájem svých žáků. Každého rána jsme jí směli přinést čerstvě poštou doručené noviny a dostali jsme za to často od ní i nějaké to cukrátko. Ve čtvrtek mívala vyučování až druhou hodinu. Když jsme s bratrem klepali na dveře jejího učitelského bytu, bylo zamčeno a učitelka zevnitř volala, že máme strčit noviny pod dveře. V domnění, že ještě leží v posteli, klepali jsme ovšem o to déle a vydatněji. Křičela tedy hlasitěji a my nepřestávali klepat ani pak. Najednou se rozletěly dveře, z nich vyskočila učitelka ve spodním prádle a celá hněvem zrudlá třímala v ruce plácačku na mouchy. My ale viděli jen krajky její noční košile, která jí ovšem sahala až pod kolena. Stáli jsme tu já i bratr nehnutě, doslova jak oslepeni, než nám začala plácačka hvízdat kolem uší. Když jsme se pak trochu vzpamatovali, mínil můj bratr - jeho fantazie zřejmě už tenkrát sahala dál než ta moje - že to uděláme příští čtvrtek stejně, poněvadž by prý "rád viděl, jak v té košili vypadá zezadu!". Bohužel nám slečna učitelka přes intenzívní klepání dveře už nikdy více neotevřela. Ani jsme si nemuseli zvlášť umiňovat, že jí to vynahradíme jinačími kousky.
V těch časech mívaly ještě zápalky fosforovou hlavičku, kterou stačilo seškrábnout a ta na kamenném vchodovém schodišti po úderu kladívkem dovedla způsobit opravdu náramný rachot. Zkoušeli jsme to jednou, dvakrát i třikrát - pokaždé slečna učinila kolmý výskok, chytila se za prsa a zvolala: "O, mein armes Herz!" (tj. "Ach, moje ubohé srdce!" - pozn. překl.). Neměla jsem ani tušení, co má její srdce s tou ránou co dělat. Po několika podobných představeních nás jednou slečna vyvlekla ven ze školy na vzduch, sama však od té doby používala ke vstupu jen zadních dveří budovy.
Pomalu jsme ztráceli zájem na její osobě, až jednou, kdy jako obvykle cvičila na našem klavíru, přinesli jsme tajně hrací hodiny a postavili je na podlahu pod piano, aby nebyly nijak vidět. Právě při nejkrásnějším tremolu začaly hodiny hlasitě hrát šlechetnou melodii se stejně k dobrému mravu vybízejícími slovy:

"Üb immer Treu und Redlichkeit,
bis an dein kühles Grab"
(tj. "Pěstuj věrnost, jen řádný buď,
až po sám studený svůj hrob" - pozn. překl.)

Po mnoha, mnoha letech jsem slečnu Naxerovou potkala ve Volarech, kde trávila sklonek svého života. Upřímně jsem ji poprosila o prominutí všech těch lotrovin, které jsme se jí natropili. To asi abych neměla tak špatné svědomí, když jsem se krátce nato dověděla o jejím skonu.


Böhmerwäldler Heimatbrief, 1996, s. 271

P.S. Vzpomínka, jejíž hlavní titulek v originálu zní "Die Geschichte von der neuen Lehrerin", je ještě nad ním uvedena menším písmem možná opakovaného záhlaví "Der Kraml-Lehrer erzählt...", naznačujícího, jak se autorce už po tatínkově zaměstnání říkávalo a dosud říká mezi krajany a známými.

V původním překladu opravdu prostých a nehledaných veršů jinak neznámé autorky jsem nahradil v prvé z básní "schroffen Schreinerfelsen" (strmé skály na Bobíku) českým "tam pod Boubínem", což českému uchu věru více lahodí a ty hory stojí koneckonců opravdu vedle sebe jako sousedé, z nichž Boubín (Kubany) si osobuje pro sebe spíš literatura česká. Jenže mezitím i jeden český autor dal Schreiner přímo do titulu svého šumavského románu a dodal mi tak odvahy. Někomu byla ta hora víc, než si dokážeme vůbec představit se všemi svými literárními Boubíny. Gertrud Peter-Kramlová pochází z Volar a ve stejném čísle časopisu krajanů z Prachaticka, kde byla otištěna ta první z jejích zde uvedených básní, je na s. 513 i datum jejího narození: 21. října 1923 a dokonce i adresa 78315 Radolfzell, Heckenweg 17. Verši té druhé z básní, o mamince a nadto v šumavském nářečí, podepsané i důvěrnější podobou křestního jména Trude, je jistě blízká nejen mnoha českým básníkům, ale doslova každému z nás.

- - - - -
* Volary / Záblatí

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Jedenáctiletá Gertrud Kramlová sedící první zleva mezi žáky hudební školy ve Volarech
vepředu uprostřed s panem ředitelem Wolfgangem Oberhoferem
Volary od hory Bobík
Volary na novější pohlednici
Její vzpomínka na otce učitele ve vánočním čísle krajanského měsíčníku v roce 1953
Škola v Záblatí na snímku z roku 2017

zobrazit všechny přílohy

TOPlist