logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

RUDOLF GROHMANN

Češi


Máme-li tu psát o domově, musíme mít přitom na mysli také jinou část lidí, náležejících k němu, k domovu, který my zveme "Heimat Böhmen" (tj. "domov Čechy" - pozn. překl.). Měsíčník "Hoam!" se začal vypořádávat s problematikou našeho soužití s Čechy. Musí k tomu být ještě mnohé řečeno, chceme-li brát vážně naši budoucnost a její podobu a ne se jen k domovu přihlašovat velkými falešnými slovy (v originále "und es nicht bloß bei einem Lippenbekenntnis zu unserer Heimat bewenden lassen will" - pozn. překl.). Prostor české země byl od historických počátků obýván dvěma národy a je ve dvacátém století, době přeměn skutečně globálních, opravdu marné přít se tady o právo provorozenectví. Oba národy se připojily k západní kultuře a učinily tím kdysi tu zemi samým jádrem evropského společenství. Každý pokus změnit onu dvojakost Čech, tohoto domova jednoho národa rasově nordicky a jednoho východně utvářeného (tady autor prozrazuje svým "nordisch" a "ostisch" závislost na rasových teoriích, které se i v tomto případě prokázaly jako ničivé - pozn. překl.), právě tím pak tvořícího trvale rostlý spojovací článek v srdci Evropy, musí být i natrvalo odsouzen ke ztroskotání. V nájemním domě mohou být sváry partají ukončeny tím, že jedna z nich bude vypovězena a odtáhne, čímž v domě nastane klid. Když však vejdou ve spor dvě sešvagřené rodiny v domě zděděném, je tento jednoduchý způsob, jak přivodit konec právní při, prostě nepoužitelný (v originále "untauglich" - pozn. překl.). Kdyby tu jeden druhého násilně vyhostil, dojde k úporně se táhnoucímu procesu, jehož náklady budou musit splácet oba podílníci, a když v pravý čas neuhnou, budou platit tak dlouho, dokud celý zděděný statek, svůj domov, každý z nich úplně nepromarní a neztratí. Sudetští Němci nelidsky doplatili na to, jak za protektorátních časů byly prováděny neodpovědné pokusy (v originále "der untaugliche Versuch" - pozn. překl.) s přesidlováním v jednotlivých českých vesnicích. Tak byly např. v Holubově (v originále "Holubov /Adolfsthal" - pozn. překl.) při železniční trati z Krumlova do Budějovic (v originále "von Krummau nach Budweis" - pozn. překl.) namísto původních českých majitelů usazeno do vyvlastněných selských usedlostí šest německy mluvících Jihotyrolanů (na základě německo-italské dohody Hitlera s Mussolinim - pozn. překl.). Místní německé obyvatelstvo proti tomu zaujalo jasný postoj a podalo u příslušných míst, provádějících takové akce, s poukazem na zlé následky, které by z nich mohly vzejít, protest tak důrazný, že bylo z Berlína dalšímu pokračování skutečně odtroubeno. Mohli bychom z našich hořkých zkušeností s partajní mašinou, pomatenou válečným vývojem, která chtěla vyhladit zákony života ze země na hranici, po řadě vypočítávat, s jakým sebeobětováním a s jakou neústupností jsme v naší domovině trvali na přirozeném právu národů a jak jsme na jeho základě brali Čechy do naší ochrany. V tomto smyslu se dá věta o "vině sudetských Němců", užitá na stránkách "Hoam!" v článku jiného autora na totéž téma, navíc stejného názvu jako článek můj, považovat za příliš obecnou, než aby si mohla činit nárok na definitivní platnost. I běžně prosazovaná výtka vůči údajné - "říšskoněmecké nekompetenci" v jednání s Čechy míří bludným směrem. Přesně jako ta říšskoněmecká výkonná místa se chovala v jižních Čechách i ta, obsazená lidmi z Rakouska, připojeného k "Říši". O těchto "Rakušanech" panoval paušální názor, že jsou odjakživa povoláni k zacházení s jinými národnostmi právě na rozdíl od říšských Němců. Mocipáni z Oberdonau i Niederdonau (to jsou označení oblastí nacistické "Říše" po zániku Rakouska, k nimž připadla československá pohraniční území v roce 1938 - pozn. překl.) se ale prokázali být týmiž hudlaři jako ti říšskoněmečtí. Je třeba konečně jednou zřetelně říci, že v řešení národnostních otázek neselhali snad říšští Němci či Rakušané, nýbrž všemocný partajní aparát (toto tvrzení připomíná proslulou báseň Jiřího Koláře "Rada slouhům" o komunistických zločinech s opakujícím se refrénem "sveďte to na stranu" a se závěrečným oslovením "sveďte to na stranu, muzikanti noci!" - pozn. překl.). Ten tehdy udupal jakýkoli lepší nález ze sudetoněmecké strany. Jedním tragickým příkladem doslova krvavé posléze sudetoněmecké oběti by mohl být budějovický Hans Westen (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Tento národně liberální politik (! - přečtení jeho záznamu v Kohoutím kříži stačí rozhodně opravit podobné přiznání hodnot, s nacistickými prioritami zcela neslučitelných - pozn. překl.) se nemohl stát nikdy fanatikem už pro svou zkušenost z národnostní hranice. Při posledních parlamentních volbách v ČSR byl Hans Westen zvolen do pražského republikánského Senátu (za Sudetoněmeckou stranu Konrada Henleina - pozn. překl.). Když se při utvoření Protektorátu Čechy a Morava stal "komisařským krajským vůdcem" (tohoto českého překladu nacistického titulu "Kreisleiter" užil sám Westen, viz obrazová příloha k jeho jménu zde v Kohoutím kříži - pozn. překl.), bylo to nejspíš proto, že partajní aparát nemohl ho jako politika pohrdavě přehlédnout. Ve své funkci ovšem nemohl dlouho zůstat. Poněvadž Westen zastával svůj úřad s ohledem na národnostní danosti, nedošlo za něho k protičeským excesům. Upadl zato v nemilost u stranického aparátu v Linci pro údajnou měkkost v chování vůči Čechům a byl z krajského vedení odložen na vedlejší ekonomickou kolej. Na jeho místo pak byl dosazen "Kreisleiter" z Lince (jde o osobu Waltera Gasthubera /1905-1966/, viz Wikipedia, který po válce dožil jako šéf linecké benzínové pumpy - pozn. překl.). Teprve pak nastalo boží dopuštění (v originále "dann war der Teufel los", tj. doslova ve smyslu "čert měl pré" - pozn. překl.). Od zabavení vily známého vůdce budějovických Čechů Zátky pro "kreisleiterovo" sídlo až po mučírny ve sklepech gestapa byl nový vítr od Dunaje věru znát. Westenovi spolupracovníci byli dáni k ledu podobným způsobem. Westen byl ve svém soukromém životě vzorným průmyslovým šéfem a vedle národního založení pravého "Budweisera" měl i sociální cit pro potřeby svých zaměstnanců. Měl k nim přímo otcovský vztah a poněvadž osazenstvo jeho firmy tvořili v době války Češi, kteří nepodléhali jako Němci vojenskému nasazení, staral se v zájmu válečné produkce o to, aby jim učinil shora nařízená omezení snesitelnými. Zlou krev mezi Čechy způsobovala zejména omezení v přídělech potravin. Díky venkovskému zázemí byli na tom však ještě stále daleko lépe než lístkovým systémem papírově upřednostnění protektorátní Němci. Jako výkonnostní prémie uděloval Westen svým dělníkům vysoce ceněné smaltované nádobí ze svého podniku a ti s ním pak obchodovali ve prospěch nadlepšení své výživy. Tím se Westen stal opět trnem v oku lineckého župního vedení a bylo mu vyslechnout kázání o tom, že zvýhodňuje Čechy ve všem všudy (v originále "nach Strich und Faden" - pozn. překl.). Jak tomu však bylo, když došlo posléze až k "hořkému konci"? Bezohlední štváči, když už bylo cítit, že přihořívá, z pekelného kruhu včas vypadli. Ti "v kolenou měkcí, s kdekým sčuchlí" (v originále "knieweichen, packelnden" - pozn. překl.) sudetští Němci však zůstali a měli okusit lázně, kterou přivedli do varu omílači frází (rozuměj nacistických - pozn. překl.). Zůstal snad po ruce i někdo z vděčných Čechů? Nikoli, měl jimi být jen veden na popraviště. Američané se měli stát kmotry té "osvobozovací akce", když vydali Hanse Westena z Bavor (kde byl jimi v Haidmühle zadržen - pozn. překl.) do rukou českému "právu ulice" k potupné likvidaci. Na budějovickém popravišti slavila nespoutaná zášť české veřejnosti pravé orgie (i tady se autor mýlí, poněvadž Westen byl popraven ještě s pěti jinými až 14. února roku 1947 na základě rozhodnutí Mimořádného lidového soudu v Praze, viz k tomu tento dokument, jakkoli veřejné popravy se konaly i v Českých Budějovicích, viz třeba záznamy kroniky Čtyř Dvorů z roku 1945, s. 286 (SOA v Třeboni - digitální archív). Dostalo se jí (rozuměj české veřejnosti - pozn. překl.) za to hořké odplaty, neboť od našeho vysídlení se to hrdelní právo obrátilo proti ní samé. Nyní jsou to Češi, kdo docházejí odplaty, neboť to nad nimi panuje skutečná tyranie. Před ní je za války právě sudetoněmecká "brzdová zarážka" (v originále "sudetendeutsche Bremsklotz" - pozn. překl.) stále ještě do jisté míry chránila. Tak se nyní naplňuje i jejich osudová vloha k jisté nezřízenosti (v originále "das Schicksal ihrer Veranlagung zur Hemmunglosigkeit" - pozn. překl.). Bavili se na to téma koncem první světové války na ruské frontě jednou dva druhové ve zbrani, jeden z nich sudetský Němec, ten druhý Čech. Nedošlo ještě k rozpadu starého mocnářství, tušení konce bylo však už ve vzduchu. Na otázku sudetského Němce, cože si Češi slibují od samostatného národního státu, vyslovil jeho partner své obavy těmito hořkými slovy:
"My Češi máme skutečně velký talent k nesnášenlivosti. V monarchii jsme si tu nesnášenlivot dokázali vybít na jiných národnostech kolem. Až ale budeme mít vlastní stát, vyvraždíme se sami navzájem."
Teď dávají Češi té předpovědi za pravdu. Poté, co zničili a vyhnali sudetské Němce, jsou téměř zcela jen "mezi sobě rovnými". A popravčí lešení pro bratrovraždu "sobě rovných" se zvedají právě teď.


Hoam!, 1953, č. 6, s. 1-3

P.S. Na věrohodnosti celému hořce ukřivděnému předcházejícímu textu značně ubírá fakt, že jeho autor v lednu 1942 přednesl jako člen NSDAP (používalo se pro ně titulu "Pg.", tj. "Parteigenosse", člen strany, soudruh) na bojovně laděném "hraničářském setkání" německých spisovatelů v protektorátních Budějovicích projev na téma "Die Stellung des Böhmerwaldes im Grenzlandkampf" (tj. "Postavení Šumavy v hraničářském zápase"). Jaké následky přinesl za války a po ní ten zápas, o jehož útočné povaze z nacistické strany nemůže být pochyb, není snad třeba dodávat. Ptejme se navíc, jaké snad trvalejší poučení pak jeho iniciátorům a obětem zároveň (v tomto případě je text namístě jako dobově autentický, psaný sedm let po odsunu v roce Stalinovy smrti, uvést) byl schopen dopřát, a to z obou stran protivenství nesmířeného asi, jak vidno, úplně dodnes. Hitlerismus a stalinismus, oč se spolu chtějí přít?

Šumava láká - Český Krumlov volá


Šumava láká nové přátele, kteří o ní sice už slyšeli, kterým však ještě nebylo dopřáno ji zažít. Ten, kdo jednou zavítá do tohoto lesního kraje, do této země lesů (v originále "in dieses Waldland" - pozn. překl.), teprve pochopí Šumavana, který i daleko odloučen od domovské hroudy nedokáže na ni nikdy zapomenout a nosí ji v srdci navždy jako věčnou svou touhu.

Šumava s veškerou svou přírodní silou a nádherou je přímo oázou klidu, zásobárnou svěžesti a zdraví, nedající vejít lomozu a zvrácenosti dobového shonu. Nepředstavuje to však nijakou zaostalost, nýbrž upřímnou přímočarost, která se nedá jen tak snadno překonat.

Šumava je zemí pomezní, je přirozenou hranicí, od nepaměti sloužící jako ochranný val, jako horský řetěz a lesní hradba, kryjící za sebou zámožné, úrodné české vnitrozemí. Z tohoto hraničního valu, táhnoucího se od nejjižnějšího cípu Čech až k Všerubskému průsmyku (v originále "bis zum Further Sattel" - pozn. překl.), zde představujeme jeho jižní část. Je lemována horskými hřbety Třístoličníku (Dreisessel), Plechého (Plöckenstein), Tomášského vrchu (Thomasberg), Bobíka (Schreiner), Boubína (Kubany), Libína (Libin) a Blanského lesa (Planskerwald). V samém jeho středu leží

Český Krumlov,
jedno z vůbec nejdůležitějších mist Šumavy (v originále "der Hauptort des Böhmerwaldes" - pozn. překl.), které pojí vjedno starou městskou kulturu s přírodní svěžestí lesního kraje. 9000 obyvatel (v roce 2011 už 13600 - pozn. překl.), nadmořská výška 509 metrů, železniční stanice, pošta. Sídlo okresních úřadů. Obecné a měšťanské školy, gymnasium a studentský domov, hudební škola, městské divadlo, dvoje místní noviny, 10 hotelů a hostinců, kavárna, početné garáže, 4 autoopravny, 7 lékařů, 2 lékárny, nemocnice, 4 finanční ústavy, parní a vanové lázně, moderní koupaliště v nejkrásnější luční poloze s velkými plochami pro ležení i pohyb, sportoviště a hřiště, velké parkové plochy, zvukové kino se zahradní restaurací a taneční síní, čítárna a veřejná knihovna.
Krumlov (i v originále už jen "Krumau" - pozn. překl.) má dobré vlakové spojení, leží na šumavské železniční trati České Budějovice (Budweis)-Krumlov-Hořice na Šumavě (Höritz)-Horní Planá (Oberplan)-Volary (Wallern), z níž odbočná trať na Haidmühle (fungovala v letech 1910-1948 - pozn. překl.) zajišťuje připojení na železniční tratě Bavorského lesa. Ve Volarech pak tato trať navazuje na vlakový spoj z Prachatic (Prachatitz) a Vimperka (Winterberg). Přestupní stanice České Budějovice je křižovatkou rychlíkových spojů od Chebu (Eger), Prahy, Vídně a Lince. Autobusová doprava spolu se železnicí umožňuje přístup k nejkrásnějším výletním cílům jižní Šumavy a také cesty napříč celou Šumavou od jihu (Rožmberk nad Vltavou /Rosenberg/-Vyšší Brod /Hohenfurth/) k severu (Železná Ruda /Eisenstein/)
Mocná hra přírodních sil vábila sem, kde se vltavská voda tak hluboce zaklesla do skalních ohybů, lidi k soupeření se stavitelskou potencí této krajiny. Už její pravěcí obyvatelé našli cestu k tomuto přirozenému středobodu vltavského povodí a zanechali tu stopy svého zápasu o život. Když pak nastal čas historického osídlení Šumavy, byla to zase přirozená ochrana této skalní a vodní pevnosti, vedoucí k setkání kolonistů na této "křivé nivě", vlastně ostrově svého druhu. Mocní stavebníci tohoto kraje při hranici, Vítkovci, kteří kolem půle 13. století jako vlastníci širého zeměpásu na jihu Čech chránili a šířili své vladařské právo pevnými hrady a opevněnými misty, nemohli opomenout tuto pevnou výspu v lesní divočině. Listina, v níž je jméno krumlovského hradu poprvé písemně zmíněno, nazývá Witiga - pravděpodobně iniciátora hradní stavby - přídomkem "de Crumbenowe". Označení končiny se stalo jménem hradu a pak také města, které pod jeho ochranou vyrostlo.
Mezi mnoha hrady, zámky a jejich troskami, jak se ještě dnes tyčí v šumavských horách a lesích, je tou největší a nejpyšnější stavbou právě onen areál krumlovského hradu a zámku (mnohými je srovnáván rovnou s královským panoramatem Hradčan, jemuž se prý měl stát konkurencí, který má však přece jen za vrcholnou dominantu svatovítskou katedrálu - pozn. překl.). Je opravdu názorným symbolem pojmu "herzoglich schwarzenbergische Residenz- und befreyte Bergstadt Krumau" (tj. " "vévodské schwarzenberské rezidenční a svobodné horní město Krumlov" - pozn. překl.). Stejně jako bylo samo zrození města dáno ochranou, kterou mu skýtal hrad a vltavský říční tok, dává to obojí i dnes rozhodující ráz jeho obrazu. Městské jádro je pevně ovinuto vltavskými říčními meandry a Adalbert Stifter je v líčení "křivé nivy" ve svém románu "Witiko" (v originálu textové ukázky chybně "Witigo"! - pozn. překl.) zpodobuje takto:
"Die Moldau macht einen Ring, dann macht sie außerhalb desselben einen zweiten verkehrten und dann noch einen größeren, der wieder verkehrt ist und an ihm stehen gerade Felsen empor." (v českém překladu Jitky Fučíkové /s. 42 vydání z roku 1952, kdy byl překladatelčin muž Bedřich Fučík pro činnost "v klerofašistické odnoži Zelené internacionály" odsouzen stalinskou justicí k 15 letům vězení/: "Vltava tu dělá kolo a hned za ním druhé v opačnou stranu, a pak ještě jedno, větší, a nad ním strmí rovné skály." - pozn. překl.)
Příkře a hluboko se zařízly tyto smyčky a zákruty vltavského toku do skalního řečiště a to ponechalo jen opravdu malý prostor vnitřnímu jádru města. Vznikla tak křivolaká stísněná spleť ulic a uliček. Jako odraz zápasu o omezené bytí mačkají se domy v sevření řeky a skal, šplhají svahy vzhůru jako větrem odváté sem rostliny. Nápady starých stavitelů tak propojily přírodní rámec a stavební dílo, že výsledný obraz působí jako norimberská krabice s hračkami, rozházenými tu z dob našich dědů. To vyvolává v každém, kdo to vidí, radost přímo dětskou, probouzí to v něm tušení a vzpomínky na dny minulé. Město je jako rozevřená kniha dějin, jejíž ilustrace nám vyprávějí, že moc a umění, radost ze života a vědomí síly panovaly v těch starých zdech, když hrad a osada po tři staletí náležely "pánům z Růže", skvělému rodu rožmberskému. Na jejich erb s růží pětilistou narážíme po celém městě; na štítech a branách, sloupech a obrazech je častou okrasou. Během oněch tří staletí budovali, krášlili a rozvíjeli rožmberští vladaři, kteří ve své jihočeské říši panovali jako skuteční králové, své město Krumlov. Knížecí, duchovní a měšťanské budovy se snaží předstihnout jedna druhou a naše oko je rozesmátým dědicem těch časů, jejichž stopy by jinde marně hledalo. Jen mocná přízeň všem krásným uměním mohla přinést takové výsledky, taková mistrovská díla jako je Madona krumlovská či obrazový cyklus Mistra vyšebrodského, díla nedosažená jinak v celoněmeckém uměleckém snažení a představující vůbec to nejskvělejší ve svém oboru. Spolupůsobení historické rarity, architektonického požitku a krajinného kouzla nabízí překvapivou souhru, která otevírá srdce každého a zůstává vzpomínkou na celý život.
Město však vykazuje také veškeré pohodlí, bez něhož se už dnešek nechce obejít. Hostince a hotely, které vyhovují prostým i přepychovým nárokům (tekoucí voda, lázeň, garáže ap.), nabízejí vedle pobytu i tu nejlepší a cenově výhodnou péči.
Město dalo vybudovat i moderní plovárnu, jakož dobře udržované tenisové kurty. Ve velkém městském parku - někdejší jezuitské zahradě - jsou vedle hřišť i nové ubytovny pro mládež, připravené pro návštěvníky z jejích řad. Jen vzácně má některé město tak nádherně položené sportoviště, věnčené lesy a obklopené šuměním řeky, jako existuje tady na Rozsypu (v originále německé pomístní jméno "Roßzipf" značí doslova "koňský cíp" či "koňský kout" - pozn. překl.).
Les sahá až k městu, z něhož je opravdu bohatý výběr procházek, odpočivadel i výletů. Na sever uzavírá obzor mohutný horský hřbet Blanského lesa, jehož lesní plášť se rozprostírá na rozloze plných 4000 hektarů. Na nejvyšším jeho bodě, totiž vrcholu hory Kleť (v originále "Schöninger") v 1084 metrech nadmořské výšky stojí rozhledna a také nová horská chata (byla zbudována v roce 1925, stavitelem byl Hans Stepan /1882-1942/ - pozn. překl.), trvale obhospodařovaná. Rozhled odtud zabírá nejen celé jižní Čechy, nýbrž mnohem dál stopou životních cest Adalberta Stiftera přes hranice až k samotným vrcholům Alp. Naproti Kleti se nad Krumlovem zvedá Křížový vrch (Kreuzberg), vysoký 619 metrů, korunován kaplí, původně určenou horníkům, kteří prozkoumávali důlní štoly v okolním návrší. Tato působivá návršní dominanta (v originále "diese stimmungsvolle Bergkrönung" - pozn. překl.) je dosažitelná pohodlnou procházkou a nabízí nádherné panorama města a jeho okolí. Proti proudu řeky leží jedna z největších papíren evropské pevniny, Pečkovský mlýn (v originále "Pötschmühle", dnešní Jihočeské papírny Větřní - pozn. překl.). Nejbližší železniční stanicí je poutní místo Kájov (Gojau) s pozoruhodnými chrámovými poklady, dál pak míří železniční trať do Hořic na Šumavě, místa velkých šumavských pašijových her.
Tak poskytuje město rozptýlení a zotavení v míře opravdu bohaté. Ten, kdo je zahrne do svého cestovního plánu, nebude litovat. Nad tu bohatou nabídku totiž, kterou toto kouzelné město podává svým návštěvníkům, zprostředkovává jako výchozí bod cesty na jižní Šumavu, do domoviny Stifterovy, autentické poznání jejích nejkrásnějších krajinných cílů. Jak ukazuje plánek dopravních spojů na obálce této brožury, míří cesta úzkým údolím Vltavy proti říčnímu toku z Českého Krumlova k jednomu z nich, totiž k Rožmberku nad Vltavou.

P.S.. V propagační brožuře z roku 1936 pod titulem "Der Böhmerwald wirbt - Böhmisch-Krumau ruft" je ještě používáno tehdejším českokrumlovským archivářem a kronikářem oficiální prvorepublikánské německé alternativy českého místního jména Český Krumlov, kterou ovšem nacismus za války zavrhl ve prospěch novotvaru "Krummau an der Moldau". Krumlov je zde líčen jako město se vším turistickým komfortem, šumavský středobod. Zajímavé je také, jak text zdůrazňuje roli Šumavy jako ochranného valu českého vnitrozemí. Pouhé dva roky nato měla být tato odvěká její funkce osudově porušena.

Z Japonska k Třístoličníku


Když byly okresy Krumlov a Kaplice přičleněny k sousednímu Hornímu Rakousku (v originále "dem Nachbarland Oberösterreich angegliedert worden waren", čímž je cudně zamlčeno, že Rakousko přestalo nacistickým "anšlusem" existovat už v březnu roku 1938 a na podzim téhož roku připadly k nacistické "Říši" i dosud československá pohraniční území po obvodu hranic "pomnichovské" republiky - pozn. překl.), přijel jednou do Krumlova přednášet z Braunau am Inn velmi zcestovalý vlastivědný badatel Dr. Eduard Kriechbaum (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Podal ve své přednášce zprávu o cestách, které v rámci vlastní vědecké práce podnikl po celé střední Evropě, a zmínil se i o jedné příznačné zkušenosti, které při nich nabyl. Kamkoli zavítal, aby informoval o hornorakouské kultuře a národopise, nikdo téměř nic nevěděl o velkých mužích rodem právě odtud anebo zde působících, po nichž zůstala díla trvalé hodnoty nejen pro tento kraj. I Anton Bruckner (ten je také i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn.překl.) či Franz Stelzhamer (/1802-1874/, hornorakouský nářeční básník - pozn. překl.) byli sotva známi každému. Jedno jméno z veškeré ignorance však ostře čnělo svou všeobecně sdílenou povědomostí, totiž jméno Adalberta Stiftera. Tento skromný, do sebe obrácený syn Šumavy zanechal prosté, dlouho téměř nepovšimnuté dílo, které dnes uznává a ctí celý svět. Stifterovy texty byly a budou tlumočeny do mnoha cizích jazyků a pronikají vždy dál na půdu dosud nedobytou. Svědčí o tom setkání, pořádaná Institutem Adalberta Stiftera v Linci, kde stifterovští badatelé a překladatelé z celého světa hovoří o klasikově díle mnohdy každý ve svém domovském jazyce.
Před nedávnem se na jednom z takových lineckých setkání objevil opravdu zvláštní a cizokrajný Stifterův příznivec, jmenovitě germanista z univerzity v japonském Tokiu, profesor Hiroshi Fujimura. Náš krajan Dr. Luis Großschopf, kustod Institutu Adalberta Stiftera, byl vzácnému hostu z Dalekého Východu průvodcem a brzy z rozhovorů s ním zjistil, jak hluboko japonský profesor dokázal proniknout do světa našeho šumavského klasika. Nespokojuje se ovšem pouhou zálibou v jeho díle, nýbrž pomáhá mu v Japonsku razit cestu ke čtenářům vlastními překlady. Až dosud tlumočil do japonštiny Stifterovy povídky "Granit" ("Žula") a "Bergmilch" ("Horské mléko"). Dále napsal vědecké pojednání o Stifterově románu "Witiko" ("Vítek") a pro japonský lexikon německé literatury i spisovatelův životopis. Fujimura chtěl poznat šumavskou krajinu, jejíž charakter je od japonské zásadně odlišný. Právě Stifterova zemitost však, nad níž tolik našich současníků mávne lhostejně, ba přímo pohrdavě rukou, je japonskému literárnímu vědci a překladateli čímsi bratrsky blízkým. Tak putoval Dr. Großschopf z Lince s milým hostem nejprv do blízkého Kirchschlagu, pak dál do kláštera v Kremsmünsteru, do jehož nádherných prostor zavítali zejména kvůli zdejší knihovně a obrazové galerii. Kouzelným dojmem zapůsobila na Dr. Großschopfa jinověrcova gesta v klášterním kostele, jeho úklona před hlavním oltářem, jakou by nijaký Evropan nesvedl. Cesta pak pokračovala krajinou Stifterova románu "Nachsommer" ("Pozdní léto"), povídky "Narrenburg" ("Hrad bláznů") a povídkového souboru "Feldblumen" ("Polní květiny") v okolí Travenského jezera (Traunsee). Na závěr chtěl však host, když už mu nebezpečná (rozuměj československá - pozn. překl.) hranice zabránila v přístupu ke Stifterově krajině domovské, nabýt alespoň vzdáleného ponětí o vlastní Šumavě. Jeho putování tedy pokračovalo Mühlviertelem k Rosenbergergut na úpatí Třístoličníku (Dreisessel). Bouřka, která bičovala příchozího deštěm a cáry mlh, však nedovolila vůbec pohled z horského temene do Čech, který zastírala neproniknutelnou stěnou mračen. Snad právě tato událost na vrcholu Třístoličníku však hosta dojala o to hlouběji a upevnila jeho přání Stifterovu domovinu zblízka spatřit. Na rozloučenou totiž, pohroužen v zamyšlení, řekl tiše: "Ich werde wiederkommen, um es zu erleben, wenn die Sonne auf diese Wälder und Berge scheint." (tj. "Přijdu sem znovu, abych zažil, jak na ty hory a lesy svítí slunce." - pozn. překl.)
Teď víme, že mladým Japoncům přijde do rukou jistě brzy nový překlad nějaké Stifterovy knihy, že kruh jeho čtenářů a obdivovatelů v zemi vycházejícího slunce bude vždy větší a větší. A my? Otevřeme v zimním tichu také nějaké dílo vlastního svého krajana, abychom se ponořili do jeho duchovního světa? Dají rodiče svým dětem k Vánocům jeho nezapomenutelný "Bergkristall" ("Horský křišťál") jako štědrovečerní radost pod stromek? Nebo snad přišel ten japonský host jen proto, aby nás všechny zahanbil?


Hoam!, 1959, č. 10, s.22-23

P.S. Datem pobytu japonského hosta v Horních Rakousích byl, jak se dočítáme ze starých stránek časopisu Oberösterreichische Heimatblätter, týden mezi 23. a 28. zářím roku 1958 (na svátek sv. Václava vyšla tenkrát neděle). Jenže vzápětí, tedy počátkem října, vykoná Hiroshi Fujimura možná přímo historickou návštěvu Horní Plané, kde se už začíná připravovat 90 let po Stifterově smrti pietní úprava jeho rodného domu, z něhož se měl podle Hugona Rokyty, autora prvního návrhu scénáře memoriální expozice, stát "památník mezinárodního významu, sloužící ke sblížení národů a rozšíření kulturních styků s cizinou". Cítíte tu souvislost? Já ano, a to doslova se svým vlastním životem.

K osobě autora textů (na webových stránkách Kohoutího kříže je zastoupena i jeho druhá manželka Katharina), které jako by se dotýkaly tehdy ještě docela čerstvých a na mnoha místech otevřených dosud ran naší, marno se bránit, společné a oboustranně provinilé minulosti, ještě nekrolog z pera někoho, kdo zesnulého svědka překotného dvacátého století Rudolfa Grohmanna jistě dobře znal a nemohl k němu asi právě proto zaujmout "patřičný"a věru žádoucí kritický odstup.

In memoriam

Fritz Huemer-Kreiner


Dne 12. srpna tohoto roku (rozuměj rok 1961 - pozn. překl.) byly na hřbitově městyse Röhrnbach v Bavorském lese uloženy k poslednímu odpočinku ostatky archiváře Rudolfa Grohmanna, který jako někdejší vedoucí kulturního odboru městského úřadu v Českém Krumlově patřil k vůbec nejvýznamnějším a nejuznávanějším znalcům šumavské problematiky vůbec.
Bouřlivý souhlas zašuměl letos 17. června celou rozlohou Redutního sálu v Pasově (Passau), když předseda Krajinské rady (Landschaftsrat) a sdružení Heimatverband der Böhmerwäldler, vrchní vládní rada Adolf Hasenöhrl (má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení - pozn. překl.), připnul v úvodu pracovního sněmování Krajinské rady s obecními a krajskými pověřenci domovských skupin na hruď krajana Rudolfa Grohmanna, posledního německého archiváře a knihovníka města Krumlova, jako lidového vzdělavatele známého po celých Sudetech (Sudetenland), za jeho neúnavnou a příkladnou práci pro šumavský domov a lid zlatý čestný odznak Heimatverbandu a vzdal mu tak už dlouho splatný dluh vděčnosti. Nikdo tehdy nemohl tušit, že to má být i poslední slunečný zásvit v životě muže tou poctou odměněného, v životě tak přebohatém prací stejně jako řadou zklamání: na den přesně osm týdnů nato obklopilo množství krajanů otevřený hrob na hřbitově v Röhrnbachu na někdejší Zlaté stezce, v němž našlo to pomíjivé z velkého člověka našeho domova poslední spočinutí.
Kolébka Rudolfa Grohmanna stála v Puclicích (Putzlitz), okres Domažlice (Taus), kde spatřil světlo světa dne 7. března roku 1894 jako dítě stejně oblíbeného jako váženého učitelského páru. Poněvadž otec přesídlil v roce 1898 d Prachatic a byl tam až do svého skonu činný jako odborný učitel, navštěvoval tu syn nejprve obecnou školu a absolvoval tu poté i gymnasium. Tady v Prachaticích, kde od hrůzyplných časů Žižkových stály dva zemské národy v boji proti sobě navzájem se zarytou vytrvalostí, poznal Grohmann už časně nezbytnost zasazovat se na straně pravdy a práva o nezávislost německé Šumavy a o svobodu jejích německých obyvatel. Poté, co se v Praze a ve Vídni zapsal na univerzitní studia germanistiky a co se pak následkem vyznění první světové války, pro Němce v Čechách tak nepříznivého, cítil donucen studia zanechat, přestěhoval se roku 1920 do Českého Krumlova.
Byl tu, kde se odedávna potkávala věda s uměním ve význačných tvůrčích osobnostech, pověřen vedením kulturního odboru radnice - funkcí v městské správě jistě jednou z nejtěžších a nejodpovědnějších. Od prvního jeho pracovního dne ve městě, na něž padá stín hradní skály nad Vltavou (v originále "an der Wulda" - pozn. překl.) až do vyhnání v plném létě roku 1945, těhotného pro nás pohromami (v originále "im Hochsommer des unheilschwangeren Jahres 1945" - pozn. překl.), nebylo snad jediné národovecké akce, jediného osvětového podniku, který by se obešel bez Grohmannovy spoluúčasti a tvořivého přispění. Náležel jako aktivní člen mnoha německým kulturním sdružením v Čechách a byl v úzkém vztahu téměř se všemi sudetoněmeckými umělci - zejména s básníky a se spisovateli vůbec. Jeho srdci nejbližší byli ovšem kulturní tvůrci šumavští, které se snažil podporovat v každém ohledu. Zásluhy si získal o udržení scény Südböhmische Schaubühne, o znovuoživení pašijových her v Hořicích na Šumavě a o založení Šumavského muzea v Horní Plané. Kolem roku 1920 v Českém Krumlově zformované výtvarné sdružení Künstlergilde nalezlo v něm laskavého příznivce a podporovatele. Dalším pracovním polem stala se mu vzorně řízená a provozovaná krumlovská městská knihovna. Bez hromádky knih pod paží nebylo možno Grohmanna na ulici snad vůbec spatřit. Vedle toho horlivě usiloval přispět přednáškami, předčítáním a kurzy k dalšímu vzdělávání svých krajanů, zejména pak mládeže. Vytvořil tak s kruhem svých spolupracovníků jakési duchovní tvůrčí centrum nikoli pouze pro potřeby města Krumlova, nýbrž pro celou německy hovořící Šumavu; často se pak jeho akční rádius rozšiřoval na celé Sudety. Grohmann přitom neznal nijakou národnostní nebo stranickou zášť či jinou politickou omezenost; jeho zanícení nacházelo vždy svou mez tam, kam sahal jeho vlastní rozum. Když mu politické události roku 1938 vzaly co do možností takové volby půdu pod nohama, stáhl se Grohmann z veřejné scény a sloužil výhradně svým kulturním úkolům (jeho už zmíněné vystoupení roku 1942 jako člena NSDAP v protektorátních Budějovicích na téma německého "hraničářského zápasu" ovšem je s tímto tvrzením v rozporu - pozn. překl.).
Po svém vyhnání z jihočeského domova doufal Grohmann, že najde působiště a tvůrčí možnosti v sousedním Rakousku. Stal se nezištným pomocníkem jako on vyhnaných krajanů, kteří se ocitli v nouzi často na samé hranici zoufalství, vždy ochotný udělit jim nejen dobře míněnou radu. Většinou přitom zapomínal sám na sebe, ačkoli to on by v mnohém ohledu potřeboval pomoci. K bolesti za ztraceným domovem se přidružovala nouze v zápase o každodenní existenci, ke stesku přibývala řada zdejších zklamání; on, který doma urovnal mnoha umělcům cestu výš, k uznání a ke slávě, musil si teď - po léta trávená se stejně postiženými v ubohých provizorních barácích - na kus chleba vydělávat jako pomocný dělník, jako domácí učitel a později jako úředník s nepatrným platem a mohl být nakonec ještě rád, že - jako někdo cizí toliko trpěn těmi, které převyšoval v každém ohledu - směl vůbec vykonávat své povolání jako knihovní hlídač. V novém domově platila, jak už zmíněno, jeho hlavní pozornost zmírnění osudu jeho krajanů: jde tu o podíl na založení Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Horním Rakousku a pak v celém Rakousku, na vzniku Pracovního společenství domovu věrných Šumavanů v Horním Rakousku (Arbeitsgemenschaft der heimattreuen Böhmerwäldler in Oberösterreich), z něhož na podzim roku 1951 vzešlo sdružení Verband der Böhmerwäldler in Oberösterreich, na uspořádání prvního, nyní už dávno tradičního setkání pod názvem "Treffen der Böhmerwäldler in Linz", zcela zvláště pak o podíl na rozšiřování krajanských časopisů "Hoam!" a "Böhmerwäldler Heimatbrief".
Mimořádný zájem věnoval však jako kdysi doma i tady uchování a upevnění charakteru mladých, jejich věrnosti domovu, aby v nich jako ve zdravém a cílevědomém dorostu zůstal živý a jistý nárok na starou vlast. Jeho činnost v tomto směru našla opakovaně uznání a ocenění: vedle čestného odznaku sudetoněmeckých organizací získal i diplom prvního z čestných členů sdružení Verband der Böhmerwäldler in Oberösterreich.
Jeho přesídlení do Německa, k němuž došlo v roce 1956, znovu rozšířilo jeho akční rádius, nepřineslo však očekávaný a skutečně zasloužený klid, jehož si unavené tělo toužebně žádalo.
Nezištně působil teď i tady jako vůdčí či poradní činitel v oněch spolcích a sdruženích, které prosazovaly práva národní skupiny (v originále "völkerrechtliche Belange" - pozn. překl.), dokud jej po dlouhé a těžké nemoci neodvolala dne 9. srpna 1961 z tohoto světa smrt až příliš brzy pro jeho blízké a pro všechny ty, kdo o jeho práci, jeho plánech a cílech věděli a kdo ještě věřili v příznivý obrat osudu.
To, co bylo na krajanu Rudolfu Grohmannovi tělesně pomíjivé, bylo dne 12. srpna uloženo v Röhrnbachu k věčnému odpočinku. Velký zástup jeho přátel a mnozí z těch, jimž doma i v cizině přispěl pomocnou rukou, provázeli ho na poslední cestě. Zvláště mnoho krumlovských krajanů, zástupci spolků a sdružení zblízka i zdáli, ze Stuttgartu, Mnichova, Vídně, Schärdingu, Lince a Pasova sem přibyli, aby projevili vděčnost staré domovské Šumavy. Muži významného jména i postavení pronesli nad otevřeným hrobem slova uznání a díků. Záplava květů byla podobna hoře, klenoucí se nad jeho rakví.
Mocná mezera zeje zásahem smrti v řadách věrných, dělných a neúnavných; to, co Šumava a my Šumavané ztrácíme Grohmannovým odchodem, pocítíme znatelně teprve ve dnech pozdějších. Dokončit však, co započal, oč usiloval a več doufal, je nám svatou povinností!


Böhmerwäldler Heimatbrief, 1961, s. 299-301


- - - - -
* Puclice / Český Krumlov / † † † Röhrnbach (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam českobudějovické oddací matriky o jeho zdejší svatbě s Margarethe Šweida, jak je tu nevěsta psána, dne 10. listopadu roku 1923
Zpráva budějovického německého listu u nevěsty uvádí, že je dcerou prachatického učitele hudby
Ještě jednou jeho žena Margarethe na snímku z května 1924...
... a s dítětem na snímku, datovaném 13. července 1924
Tento snímek z fotoateliéru Seidel nese datum 23. srpna 1939, rovný týden předtím, než vypukla druhá světová válka

zobrazit všechny přílohy

TOPlist