WILHELM BAUER
Farní kostel na Mouřenci
Vysoko z vrchu Mouřenec (v originále "von Maurenzener Berg", na turistické tabulce čteme 617 m, poblíž pak můžeme číst na mapě u nedalekého vrchu s českým označením "Mouřenín" výškový údaj 662 m - pozn. překl.) shlíží starý kostel sv. Mořice do kraje (připojená fotografie má popisku: "Hoch über der Wottawa - die Kirche von Maurenzen", tj. "Vysoko nad řekou Otavou - kostel na Mouřenci" - pozn. překl.) a už po staletí byl zdaleka viditelným středobodem rozlehlé farnosti (patřily k ní podle serveru "Porta fontium" Annín /Annathal/, Cech /Zech/, Kundratice /Kundratitz/, Malý Radkov /Ragersdorf/, Mirkov /Mirkau/, Nové Městečko /Neustadl/, Nuzerov /Nuserau/, Palvinov /Pawinow/, Prostřední Krušec /Mittel Körnsalz/, Radešov /Schröbersdorf/, Svatý Mouřenec /Sankt Maurenzen/, Štěpanice /Stepanitz/, Vatětice /Watetitz/ a Zálužice /Audechen/ - pozn. překl.).
Listinně doložen poprvé k roku 1360, je tento dům Boží jedním z nejstarších kostelů na Šumavě vůbec a vede naši mysl nazpět k zakladatelské postavě sv. Vintíře (v originále "St. Günther" - pozn. překl.), který měl ovšem svou poustevnu v rozjímavé lesní samotě "am Steinriegl" (česky na mapě "Vintířovy skály" - pozn. překl.) u Dobré Vody (v originále "bei Gutwasser" kus nad Hartmanicemi - pozn. překl.), kde zemřel 9. října roku 1045 (viz Wikipedia - pozn. překl.).
To od něho (v originále "von ihm", není známo, o jaký pramen opírá autor toto své tvrzení - pozn. překl.) získal kostel téhož svého patrona, totiž sv. Mořice, jakého měl Vintířův mateřský klášter v Niederalteichu (v originále "bekam die Kirche den gleichen Patron ,St. Mauritz‘, wie ihn sein Mutterkloster in Niederalteich inne hat" - pozn. překl.).
Ve schematismu z roku 1939 byla farnost označena jako existující od 13. století.
Původně stávala fara nahoře vedle kostela na zmíněném už vrchu Mouřenec, příkře spadajícím k Otavě (v originále "auf dem steil gegen die Wottawa abfalleneden Maurenzener Berg" - pozn. překl.). Přibližně někdy koncem třicetileté války kostel i fara vyhořely a jen kostel zůstal stát na svém místě, zatímco fara byla přemístěna dolů do osady Rojisko (v originále "unterhalb in die Ortaschaft Rojsko verlegt wurde" - pozn. překl.) .
Obklopena hřbitovem (je na něm pochován mj. otec autora německého originálu těchto řádek - pozn. překl.), který ohraničuje vysoká kamenná zeď, nachází se na vnitřní straně východním směrem kostnice, zbudovaná na způsob kaple s modlitební prostorou, zatímco po obou stranách vstupních dveří se za vysokou dřevěnou mříží vrší stovky lebek a kostí, svědčící rovněž o stáří domu Božího a farního hřbitova.
Nedaleko odtud lze najít i tzv. "Schwedengrab" (tj. "Švédský hrob" - pozn. překl.), obezděný památník s výklenkovou kapličkou.
Vedle kostela býval jen starý hostinec a stará škola, sloužící i možnostem ubytování. Nedaleko byla později zřízena škola nová.
Území rozlehlé farnosti se prostíralo od řeky Otavy až do "Künischen" (ěesky bychom řekli "do Královácka" - pozn. překl.) a farníkům trvalo k návštěvě "jejich" kostela urazit až dvě hodiny cesty.
Cesty a stezky ke zdaleka viditelnému kostelu na vrchu vedly ze včech stran a o nedělích a svátcích, resp. při jiných církevních příležitostech se na nich nacházeli z přifařených vsí a samot četní farníci (v originále "die Pfarrkinder" - pozn. překl.), mířící ať už k bohoslužbě nebo i k návštěvě hrobu svých blízkých (kteří zde byli pokřtěni či oddáni - pozn. překl.).
Někdejším požárem kostela a fary, který lze přičíst válečným událostem, byly zničeny starší farní matriky a záznamy, takže vedení matrik bylo znovu započato až v roce 1687.
Patronát nad kostelem a farností "Sct. Mauritii" příslušel dříve městu Sušice (v originále "oblag früher Stadt Schüttenhofen" - pozn. překl.) a z obvyklé zdejší (rozuměl sušické - pozn. překl.) knihy kostelních účtů s datem 20. prosince 1646 vysvítají i desátky a jiné příjmy příslušející Svatému Mouřenci. Jako zdejší představený se zdá figurovat sušický kaplan P. Johann Zachariades (v knize dem Buche "Historisch-statistische Beschreibung der Diözese Budweis" od Johanna Trajera /ten má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl./ z roku 1862 se na straně 884 doslova uvádí: "Bei der am 20. Dezember 1646 gepflogenen Kirchenrechnung wurde die Zehentgebühr uncl das andere Einkommen der Kirche und Pfarre S.Mauritii oder Rejsko gehörig angemerkt in Gegenwart des P. Michael Blatensky, Dechants ,in Schüttenhofen und erzbischöflichen Bezirksvikars, des P. Johann Zachariades, Kaplans in Schüttenhofen und Vorstehers der Pfarrkirche S.Mauritii, dann des Primators und des Bürgermeisters der k. Stadt Schüttenhofen, welche Stadt das Patronatsrecht ,über die Pfarre St. :Mauritz hatte." /tj. " Při obvyklém kostelním vyúčování dne 20. prosince 1646 byly zaznamenány desátky a jiné příjmy příslušející kostelu a faře sv. Mořice na Rojisku za přítomnosti P. Michaela Blatenského, děkana v Sušici a arcibiskupského okresního vikáře, P. Johanna Zachariadese, kaplana v Sušici a představeného farního kostala sv. Mořice, dále primátora a starosty královského města Sušice, kteréžto město má patronát nad farností sv. Mořice." - pozn. překl./. - Z toho se dá vyvodit, že roku 1646 byly ještě kostel a fara požárem neporušeny a teprve v čase do roku 1650 jím shořely na popel. V letech 1650-1682 totiž působili na Mouřenci jako duchovní správci mnichové z Windbergu /v originále "Windberger Mönche und die Pfarrkinder" - pozn. překl./ a v této době také nejsou k dispozici o farnosti nijaké záznamy, než až v roce 1687, jak už řečeno, se obnovuje řádná farní matrika.
Později přechází patronát nad kostelem a farností na správu statků Vatětice.Palvínov (v originále "auf die Gutsherrschaft Watetitz-Pawinow" - pozn. překl.).
Řada následujících správců farnosti jr dnes sotva v úplnosti zjistitelná. Známi jsou jen tři poslední faráři, o jejichž zdejším působení svědčí hroby při vstupním portále mouřeneckého farního kostela:
Wenzl Kordik, farář a děkan na Svatém Mouřenci tu skonal v roce 1885. Po něm jako zdejší farář následoval Alois Winter, který také zde zemřel roku 1899. Právě tehdy sem nastupuje jako kaplan Franz Andraschko (ten má na webových stranách Kohoutího kříže i samostatné zastoupení - pozn. překl.) a stává se v v roce 1901 administrátorem farnosti. Poté, co tady téměř půl století vykonával svůj duchovní úřad, ukončil tento z Českých Žlebů na jižní Šumavě pocházející děkan a biskupský notář zdejším úmrtím (odmítl převoz do nemocnice - pozn. překl.)dne 12. dubna roku 1946 své pozemské bytí, když prví z jeho téměř bet výjimky národností německých farníků byli příkazem donuceni, tj. vyhnáni ze svých starých domovů.
On sám vstoupil do domova věčného a jako dobrý pastýř neopustil přitom zde tělesnými ostatky pochován i všechny dosud zesnulé jemu po celou generaci svěřené farníky.
Dnes fara i kostel osiřely a zpustly (až po změně politických poměrů došlo ke chvályhodné obnově farnosti, která je dnes součástí kollatury farnosti Sušice, odkud je vykonávána její duchovní správa včetně příležitostných bohoslužeb - pozn. překl.) včetně přilehlého hřbitova (je na něm, jak už řečeno, pochován i. otec autora německého originálu těchto řádek - pozn. překl.). Vyhnání rozeselo potomky zde pochovaných farníků do všech stran světa, ale někteří se vracejí alespoň návštěvou hrobů svých blízkých. Leží v rodné zemi a nemají být zapomenuti.
Hoam!, 1969, s. 290-292
Hartmanice
Nad starým domovským městečkem se tyčí vrch Hamižná (v originále "Hamischberg, 852 m" - pozn. překl.), ono samo leží 720 m vysoko nad mořem obklopeno bujnými lučinami a poli leží na výšinném hřbetu spadajícím k východu a k jihu. Hornaté je i okolí a cesty tudy vedoucí míří sem z "Künischen", někdejšího Královského hvozdu (v originále "ehem. königl. Nordwald", používán býval i německý výraz "Künischer Waldhwozd" - pozn. překl.) a vedou dolů k okresnímu městu Sušice a dál do rovin českého vnitrození (v originále "ind böhmische Flachland" - pozn. překl.). Za Nuzerovskou Stráží (v originále "den Nuserauer Berg hinter sich", na mapě má zmíněný vrch 802 m - pozn. překl.) se pohled otevírá doširoka a skoro bez konce se před námi prostírá úrodná země.
Tady nahoře - ve výběžku Královského hvozdu (v originále "am Auslauf des künischen Gebirges" - pozn. překl.) - je klima ještě drsnější než venku v kraji, příroda je však vlídná a půvabná, protkána nivami, lukami a poli, mezitím ovšem vždycky nějaký ten lesnatý kopec a houština (v originále "immer wieder bewaldete Hügel und Büsche" - pozn. překl.).
Zřícenina hradu Kašperk (když už jsme u těch Lucemburků, blíže zejména ohledně listin otce Karla IV, totiž Jana Lucemburského, o nichž se autor tohoto textu v německém originále zřejmě díky poválečným dobovým reáliím kupodivu nezmiňuje, viz úvodní odstavec archivu města Hartmanice /1607/-/1950/ - pozn. překl.) a hornický kostel sv. Anny nás sem zdraví od Kašperských Hor (v originále "aus der Bergreichensteiner Höhe" - pozn. překl.) a kolem se v širokém oblouku tratí vlny šumavských hřebenů (v originále "und daneben verliert sich das weite Rund in den wogenden Höhenzügen des Böhmerwaldes" - pozn. překl.).
Jak nás zpravují staré prameny, už před více jak tisíci lety tady v údolí řeky Otavy a jejích přítoků započalo zlatokopecké působení národa Keltů a pokračovalo jejich následníky, o čemž svědčí četné sejpy (v originále "Sand- und Geröllhalden" - pozn. překl.) i zaniklé štoly.
Když byl roku 1927 pokládán vodovod z tzv. "Prager Brunnen" poblíž Dobré Vody (v originále "nahe Gutwasser" - pozn. překl.), narazilo se přitom na jednu dosud neporušenou štolu, která probíhala podle nejasného dobového určení "zwischen Alm-Kapelle und dem Schwarzen Kreuz". Byla odkryta, pak ale opět zasypána.
Koncem 12. a počátkem 13. století byly Hartmanice hornickým městečkem a jako takové byly podřízeny hornímu úřadu v Kašperských Horách, odkud tady tamní duchovenstvo zajišťovalo duchovní péči a bohoslužby.
Zlatokopectví se později umenšilo a horníci se vytratili.
Už tito zlatokopové používali stezky hlubokými šumavskými lesy do Podunají a dále na jih. Z toho se vyvinul soumarský obchod na tak řečené "Hardtmannitzer Steig", zprvu jen prostřednictvím pěších nosičů krosen na zádech (v originále "durch Kraxenträger" - pozn. překl.), pak i se zvířaty. Tito soumaři (v originále "Säumer", jak byli označováni lidé i zvířata" - pozn. překl.) dopravovali sem z bavor zejména sůl a opačným směrem jako protihodnotu obilí, lesní produkty apod., později i "lesní" sklo (v originále "auch Waldglas" - pozn. překl.).
V roce 1317 jsou "Hardtmannitz" připomínány v roli celnice na Zlaté stezce (v originále "am .Goldenen Steig‘" - pozn. překl.) a také roku 1607 Rudolfem II. propůjčený městský znak vykazuje v městské bráně zlatou solnou prostici, tj. bečku se solí (v originále "eine Salzscheiben oder -kuffen im offenen Tor des Wehrturmes" - pozn. překl.).
Na soumaření se solí upomínají i místní jména Dolejší, Prostředná a Hořejší Krušec (v originále "Ober-, Mittel- und Unterkörnsalz", český výraz "krušec" znamenal kdysi jadrnou či tvrdou sůl - pozn. překl.) natéto prastaré soumarské soné stezce ještě před už zmíněnou Nuzerovskou Stráží.
Že už v roce 1040, kdy si zbožný mnich Vintíř (v originále "Gunther" - pozn. překl.) zřídil při skalisku zvaném "Steinriegel" u Dobré Vody svou poustevnu, tedy na výběžku šumavské divočiny (v originále "also am Auslauf der Wildnis des Nordwaldes" - pozn. překl.), se tu vyskytovali hledači zlata a soumaři, je více než pravděpodobné.
Zbudování hartmanického kostela bylo dosvědčeno k roku 1603, předtím tu stála jen kaple.
Ve Schallerově německy psané topografii Království českéhof (v originále "Topografie des Königreiches Böhmen", přesněji "Band III., Prachiner Kreis" z roku 1786 - pozn. překl.) se uvádí:
"Markt Hartmanitz = 50 Nummern = 387 Joch.
Hof Hartmanitz = 2 Nummern = 38 Joch - Wiesen, Acker, Gärten und Hutweiden.
"Unterthäniger Markt" und der, der Stadt Schüttenhofen gehörige Hof mit 2 Nummern."
(tj. "Městys Hartmanice = 50 čísel popisných = 387 jiter
/vlastně plocha, kterou rolník stačí zorat od jitra do večera, v českých zemích asi 0, 5756 ha/
Dvůr Hartmanice = 2 čísla popisná = 38 jiter - luka, pole, zahrady a pastviny,
"poddanský městys" a městu Sušice náležející hospodářský dvůr o 2 číslech popisných
- pozn. překl.).
Podle staršího historického záznamu náležel dvůr Hartmanice v roce 1228 Udalrichovi (tj. Oldřichovi - pozn. překl.) von Rosenberg jako hradnímu pánu na Velharticích (v originálr "von Welhartitz" - pozn. překl.). Ještě v roce 1552 patřily Hartmanice k velhartickému hradu.
Město Sušice tento emfyteutizovaný dvůr v roce 1667 odkoupilo od Humprechta Račína z Račína (v originálr "von Humprecht Ratschin von Ratschin", blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) za 800 zlatých rýnských (emfyteutizované dvory vlastnily věcné právo k volnému užívání, dědictví a prodeji).
Valentin Schmidt (ten je na webových stranách Kohoutího kříže i samostatně zastoupen - pozn. překl.) ve své knize "Besiedlungsgeschichte des Böhmerwaldes" (vydané v Českých Budějovicích roku 1922 - pozn. překl.) píše:
"Eine merkwürdige Erscheinung sind die Reste von Freibauern im Böhmerwald. Der Wille des Königs macht frei, ein verarmter Edling, dem schließlich nur sein Bauernhof, auf dem er sitzt, bleibt - sinkt zum Freisaßen herab. (Bayerhof bei Bergreichenstein, 1356.) Ebenso wird einer frei, der die Eigenbesitzung eines Edlings, verstorbenen Edlings, erwirbt. (Gut Karlsberg: Diwischhof, Brabschhof usw.) Solche Freisaßen gab es in Hartmanitz: Mauthof 1494." (tj.: "Pozoruhodným jevem jsou zbytky existence svobodných sedláků na Šumavě. Vůle králova činí ze zchudlého šlechtice, jemuž nakonec zůstává toliko selský dvorec, na němž je usazen, svobodného sedláka (Bayerhof u Kašperských Hor, 1356). Stejně tak se stane svobodným ten, kdo získá vlastnictví nějakého šlechtice, zemřelého šlechtice. (statek Karlov, Divišov, Brabšov atd.). Takoví svobodní sedláci existují v Hartmanicích: Mauthof 1494." - pozn. překl.)
Tento starý dvůr Hartmanice je ve starých písemnostech opětovně zmiňován, dnes však nikdo neví, kde stál. To se nezdá nijak podivným, neboť za husitských bouří a pak zásahem švédských hord za války třicetileté byly Hartmanice vypáleny a do základů zničeny. Podle lidového podání měly co do místní polohy stát více v údolí (někde nad samotou Ziegelhütte /česky Cihelna - pozn. překl./Ke znovuvýstavbě mělo dojít teptve ve druhé půli 17. století - zesíleně i zásluhou švábských osídlenců. Jak píše Josef Blau (rovněž na webových stranách Kohoutího kříže i samostatně zastoupený - pozn. překl.) ve svém díle "Die Glasmacher im Böhmer- und Bayerwald" , bylo kolem roku 1620 zdejší obyvatelstvo vyznáním evangelické. Vznikly tu četné sklářské hutě, poněvadž bohatství dřeva sem lákalo výrobce skla.
Díky privilegiu, propůjčenému v roce 1409 králem Václavem IV. městu Sušici, které podle něho smělo konat každoročně osmidenní jarmark, získaly Hartmanice silniční právo (v originále "Straßenrecht", podle něhož všechno zboží obchodníků a kramářů, muselo být vezeno osadou, z čehož měli místní značný užitek.
V 16. století připadly české země k Rakousku jako "Kronländer Böhmen, Mähren und Schlesien".
Privilegia svobodných obyvatel vůči těm v poddanství byly v roce 1848 novou rakouskou státní ústavou zrušeny.
V díle "Städtewappen des Königreiches Böhmen" (vyšlo nákladem "Staatsdruckerei" ve Vídni roku. 1864), je popis v roce 1607 Rudolfem II. městečku Hartmanice propůjčeného znaku provázen poznámkou: "Die Erhebung zum Städtchen fällt in eine unbekannte Zeit" (tj. "Povýšení na městečko spadá do neznámé doby." - pozn. překl.).
Zdávna vedená městská kronika se v převratových dnech roku 1918 ztratila. Byla snaha ji ukrýt, aby ji někdo neodnesl, ale pak už bylo pozdě (v originále "fand man das Versteck nicht mehr" - pozn. překl.). Starý obecní sluha byl mrtvý a odnesl si své tajemství s sebou do hrobu.
Až do roku 1850 mělo městečko svého rychtáře. Tím posledním byl jmenován měšťan Johann Michael Piller, který se stal i následným zvoleným starostou (v orignále "der a uch der erste der nachfolgenden gewählten Bürgermeister war." - pozn. překl.).
Starý farní hřbitov ležel za kostelem, zasvěceným sv. Kateřině, později byl však přeložen k výjezdu z obce na Hořejší Krušec. Jako zbytek opuštěného hřbitova zůstal zachován při vnější zdi presbytáře (v originále "an der Außenmauer des Hochaltarraumes" - pozn. překl.) krásně kovaný náhrobní kříž. Železná dvířka na něm se dala otevřít a nápis prozrazoval, že tu je pochován Martin Piller, roku 1806 narozený syn posledního rychtáře.
Od roku 1848 působili v Hartmanicích v roli farářů Johann Wenzl Kordik, Wenzl Rokitzky, Andreas Ulovec, Franz Friedl a Franz Pfleger (ten má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), který opustil své místo s vyhnanými Němci.
Stará škola stála při kostele vedle fary. Do staré školy chodilo mnoho generací dětí a někdejší hřbitov byl poté, co byl srovnán se zemí, upraven na hřiště pro ně. Rostla tam velká jabloň a staří vyprávěli, jak pěkně chutnaly její plody, uzmuté učiteli (v originále "die sie dem Lehrer stibitzen", české sloveso "3típnout" má týž podružný význam - pozn. překl.). Když bouře strom vyvrátila, zůstal kořeny tkvět v zemi, ale jablka z něj už nikdo nechtěl.¨
V roce 1739 se objevuje jako zdejší školmistr (kantor) jistý Martin Guntherus Aschenbrunner. Z pozdějších časů si staří pamětníci připomínali ještě jméno řídícího učitele Wintera a pomocného učitele a také klarinetisty Podlipskyho vedle mnoha jiných.
Asi po půlhodině cesty se dalo dojít do vysoko položené Dobré Vody s okouzlujícím výhledem. Vesnička náležela k Hartmanicím. Měla dvojtřídní obecnou školu, byl v ní široko daleko proslulý poutní kostel sv. Vintíře a dva hostince.
Poutníci a vůbec množství zbožných procesí zblízka i zdáli o svatodušním pondělí a v den zasvěcený patronovi kostela, to všechno bylo svědectvím úcty k lidovému světci, který zde měl vyslyšet spoustu úpěnlivých proseb. Farní "Mirakelbuch" (tj. "kniha zázraků" - pozn. překl.) obsahuje poděkování, týkající se zázračných uzdravení. Stojí dosud i starý lázeňský dům (v originále "das alte Badhaust" - pozn. překl.), ačkoli už dávno mimo lázeňský provoz.
Včtšina hartmanických obyvatel se živila zemědělstvím. Pěstování obilnin a chov dobytka byly tím rozhodujícím zdrojem obživy, byly tu však i dobré řemeslné a obchodní živnosti.
Náměstí s kostelem, farou a měšťnakými domy má kvadratický tvar, uprostřed stojí velká lípa s okrouhlou lavičkou a kamennou sochou sv. Jana Nepomuckého, na níž je vyryt letopočet 1731 a jméno Georgius Pollaff, vedle s prostornou kašnou, které se tu říkalo "Gasche". Z prostředního sloupu tryskala pramenitá voda ze dvou rour. Dříve zajišťovala potřebu vody v okolí, odkud si pro ni přicházeli místní s vědry a konvemi.
Domy na náměstí a v úzkých uličkách skýtaly obraz pokojného a útulného maloměsta s půvabnými procházkovými trasami a místy k zastavení, jak se jim tu postaru říkalo "Heide", "Gerlbühel", "Ranklbühel", "Pillerbühel", se stinnými alejemi při zahradnictví, cestou nahoru na "Alm" a "Hamisch" (rozuměj na Hamižnou - pozn. překl.), "Grüabn" a dál k rybníku zvanému "Mühlweiher" k jeskyni zvané "Fuchsenhöhle" a tak podobně.
Bylo to snaživé domovské městečko s aktivními obyvateli, sídlem okresního soudu a pozemkového úřadu, okresního zastupitelstva, notářství a důchodkového kontrolního úřadu, městské spořitelny, nemocenské pokladny, poštovního a telegrafního úřadu, obvodního lékaře a veterináře, obecné a měšťanské školy.
Město mělo sedm hostinců a čtyři zdávna tu zavedené jarmarky a dobytčí trhy přváděly sem lidi a obchodníky z okolí, obchod a řemesla díky tomu kvetly.
Sedmnáct obcí zahrnoval soudní okres Hartmanice a byl tak středobodem rozsáhlé oblasti, ohraničené sousedními okresy Sušice, Kašperské Hory, Vimperk a Nýrsko (v originále "Winterberg und Neuern" - pozn. překl.).
Co do průmyslových podniků byla tu firma I.S. Blocha (Isak Simon Bloch má rovněž i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), zabývající se výrobou zrcadel, staniolu a uzávěry lahví. Firma Bohuslav Urbánek (v originále jen "fa Urbanek", "krátce" a bez uvedení křestního jména - pozn. překl.) prodávala výrobky ze dřeva a zejména dřevěné hračky.
Za připomínku stojí obchod s lesními plody, z nichž zvláště brusinky představovaky velké množství. Neuvěřitelná kvanta této kyselkavé pochoutky byla pěstěna a sklízena na prosluněných pasekách královských lesů a odvážena odtud každoročně doslova v mnoha fůrách (v originále "und viele Fuhren alljährlich hier angefahren" - pozn. překl.). Odběratelé a obchodníci přijížděli často zdaleka a na přelomu devatenáctého a dvacátého století platily Hartmanice za brusinkovou burzu (v originále "als Preiselbeerbörse" - pozn. překl.). S rozvojem automobilové dopravy se odbyt brusin proměnil, poněvadž kupci si pro zboží přijížděli rovnou do vsí a samot.
Stejně jako jiná domovská místa a osady dočkali se i Hartmaniětí škádlivých, ne-li přímo jízlivých přezdívek. Byli označováni za "Nebelstecher" (česky by se asi řeklo "mlhopichové" či "mlhopiši", snad i mlhodrapové" či "mlhodrapi", poněvadž sem mlha z údolí Otavy stoupávala až k okraji obce a místní ji tyčemi či holemi údajně rozháněli po obloze někam pryč (v originále "mit ihren Nebelstangen die Ortsleute die Nebelschwaden /angeblich/ zurückstruderten" - pozn. překl.).
Nedaleko od Dobré Vody se nacházejí tak řečené "Vintířovy skály" (v originále "St. Guntherfelsen" - pozn. překl.), v 1006 metrech nadmořské výšky se vypínnající žulová skaliska, při nichž si zbožný benediktinský mnich zřídil svou poustevnu a v roce 1045 tu mělo i skončit jeho pozemské bytí¬.
Nádherně jedinečný je daleký výhled odtud do Čech (v originále "ins böhmische Land" - pozn. překl.) a na velkou část Šumavy včetně kupy krále toho horstva Javoru, zdravícího nás sem od západu přes výšiny plné šumících lesů.
Věru čarokrásná je Šumava při pohledu shora na ten Boží svět. Až srdce poskočí, jak se tu cítíme zajedno se zbožným poustevníkem v modlitbě ke Stvořiteli a ve chvále Jeho všemohoucnosti, která tomu všemu dala život a i nadále řídí lidské osudy!
Hoam!. 1972,, s.321-325
P.S. O tom, že je autor opravdu odsud, svědčí na stránkách někdejšího krajanského měsíčníku v německém originále pod titulem "d'Zech am Elefantenbach" bezprostředně následující text, opírající se o osobní vzpomínku z mládí. Snad se sluší předeslat, že výraz "die Zeche" znamená v němčině to, co v češtině "důl", a také že "Sloní potok (Elefantenbach)" (viz Stream.cz) má na českých mapách označení Radešovský potok.
Samota Cech na Sloním potoce
Asi jen vzácně odkazuje místní jméno nějaké osady tak jednoznačně na její vznik v době těžby či rýžování zlata jako je tomu v případě samoty Cech (v originále "Zech" - pozn. překl.) při šumavské obci Kundratice.
Sestávajíc toliko z tuctu nízkých domů s kolnami a zahradami, leží dlouze protažená při Sloním potoce (jak už předesláno, dnes je na českých mapách označen jménem Radešovský potok, zde však zachováme doslovný a neužívaný překlad německého pomístního jména - pozn. překl.). K dispozici byl i pivovar, pila a stará papírna, používaný ovšem ke mletí mouky (v originále "(v originále "ein Gutsbräuhaus und eine -brettsäge sowie eine alte Papiermühle, die als Mahlmühle benützt wurde, waren auch vorhanden" - pozn. překl.).
Ještě na staré vojenské mapě z roku 1878 zní označení místa "In der Zech" a také v jazyce lidu znělo vždy "d’Zech" nebo "in der Zech", "von der Zech" či "auf der Zech".
Vlastivědné bádání klade nejstarší stopy zdejší lidské činnosti do časů rýžování zlata keltskými horníky (v originále "auf die Goldwäscherei durch keltische Bergleute" - pozn. překl.), kteří na blízké hoře Hamižná a v lokalitě zvané "Planskerwald" (snad někde u později zaniklé středověké vsi Jakubice /Jakobitz/ při stejnojmennémm vrchu), s výrazem "Planskerwald" se setkáváme i v textu Josefa Pscheidla /ten má i samostatné zastoupení na weových stranách Kohoutího kříže/ o Dobré Vodě u Hartmanic z květnového čísla měsíčníku "Hoam!" v roce 1963 - pozn. překl.) provozovali i dolování zlaté rudy (v originále "auch Goldbergbau" - pozn. překl.).
Podél Sloního potoka nacházejí se ještě dnes rozlehlé haldy písku a štěrku, kterým se tu říkalo "Gröishafan" (čeština má pro ně výraz "sejpy" - pozn. překl.) a které zanechaly po rýžování zlata stopu ve zdejší krajině. Přesahují z Cechu dál až k lukám zvaným "Bacherner Wiesen" u Mirkova (v originále "gegen Mirkau" - pozn. překl.).
Z lesů od Křížence (v originále "aus Krisenitzer Waldungen" - pozn. překl.) přitéká ten pramenitě čerstvý Sloní potok (pramen má podle mapy až někde u Pustiny /Einöde/ - pozn. překl.) a při okraji lesa se luční nivě říkalo "D’Dommermühl". Měl tu kdysi stát hamr či stoupa (v originále "ein Pochwerk" - pozn. překl.), kde se drtila zlatonosná zemina a zhotovovaly a ostřily se tu i nástroje zlatokopů.
"D’Hammermühl" se to tu snad jmenovalo kdysi.
Dolů po potoce pod Mirkovem stál ještě velký mlýn na papír (česky by se řeklo papírna - pozn. překl.), upravený zároveň ku mletí mouky a dále údolím se nacházel romanticky položený "Sloní mlýn" (v originále "Elefantenmühle", blíže Mapy.cz a také /i s patřičným obrazovým doprovodem/ weby Vodní mlýny a Hotel Vintíř - pozn. překl.). Ten míval nad vchodovými dveřmi vybledlý obrázek slona jako strážce domu.
Ze Sloního mlýna (zvaného tak snad i pro tloušťku jeho zdí - pozn. překl.) se přívlastek "sloní" asi přenesl i na potok a celé údolí. U starších obyvatel se pro potok uchovávalo i označení "Zechbachl" a "d’Bachern" (Bachau) pro potoční dolinu (lukám při potoce se říkalo i "Bacherner Wiesen", jak tu už také zmíněno - pozn. překl.).
Množství "sejpů" podél vodního toku svědčí o někdejší lidské činnosti. Když zásoby zlata postupně slábly, obrátili se jeho hledači jiné obživě. Blízká stezka zvaná "Bojerweg" nabízela jiské možnosti, sporý výdělek nabízelo zdejší zemědělské a lesní hospodaření. Chalupníci, řemeslníci a dělníci na statku byli po léta zdejšími obyvateli.
Tak přežil i Cech dávnou zlatou horečku jako tiché místo při potoce bohatém na pstruhy v romantickém šumavském údolí.
Z tuctu někdejších stavení stojí nyní - 25 let od vyhnání místních německých obyvatel (publikováno v roce 1972 - pozn. překl.) - sotva polovina, pivovar i mlýny zanikly zcela. Břehy potoka lemují křoviny, zarůstající i cesty, mechem pokryté ruiny domů upomínají na někdejší lidské domovy.
Dlouhá je historická pouť od hledačů zlata k pustnoucí divočině a zániku lidských stop-
Zůstaly nám jen vzpomínky a mnozí krajané dosud chovají v živé paměti pivovarské sklepy s dřevěnou tančírnou (v originále "mit dem hölzernen Tanzkeller" - pozn. překl.), kde při tolika plesech a posvícenských zábavách (v originále "bei vielerlei Tanz- und Kirschweihanlässen" - pozn. překl.) sem proudila mladá chasa zblízka i zdáli, aby si nacházela povyražení při dechovce, maškarních bálech i ochotnickém divadle.
Až z Bavor sem přicházeli mladí muži, pro něž měl kundratický pivní sklep zvláštní přitažlivou sílu a zdejší nápoj míval zásluhu i na tom, že tu bývalo občas pěkně živo (v originále "und wieder auch hitzig zuging" - pozn. překl.)
Hoam!. 1972,, s.325-326
Švédský hrob u Mouřence
Jeden z mála památníků, které na Šumavě dosud připomínají nouzi a útrapy války třicetileté, se nachází v blízkosti prastarého kostela na Mouřenci. Švédský hrob (v originále "das ,Schwedengrab" - pozn. překl.), jak se mu odedávna říká, leží při kostelní cestě (v originále "am Kirchenweg" - pozn. překl.) a byl zřízen na okraji stromoví ji dnes lemujícího. Travnaté hrobové místo (dnes drobným štěrkem pokryté místo se dvěma lavičkami - pozn. překl.) o rozměěru přibližně 10x10 metrů má ve svém středu výklenkovou kapličku podobnou oltáříku. Ve výklenku, který je dnes prázdný (po úpravě má nad sebou i na mřížce symbol kalicha - pozn. překl.) stávala soška sv. mučedníka Jana Nepomuckého. Okolní stromy (dva velké stávaly přímo po bocích kapličky - pozn. překl.) jako by památníku skýtaly ochranu.
Jen sporé záznamy o zpustlostech a hrůzách, způsobených švédskými válečníky v naší mouřenecké farnosti, se dochovaly až do našich časů. V eoce 1740 referuje místní farář od sv. Mořice (v originále "der Ortspfarrer zu St. Mauritz" - pozn. překl.) Johann Görl na stránkách zdejší "Liber memorabilium" latinsky takto doslova: "Prodit memoria, aedem Parochialem ad pedem montis ecclesiae S. Mauritii sitam flagrante in Bohemia bello suevico ab hostili milite in cineres redactam fuisse, quo incendio memoriae ac tabulae periere." (tj. /přeloženo do češtiny z německého přetlumočení autora originálu/ "Ústní podání pamětníků nás zpravuje o tom, že farnost na úpatí vrchu s kostelem sv. Mořice během v Čechách zuřící švédské války byla nepřátelskými vojáky obrácena v prach a popel /v originále ,in Schutt und Asche‘/.". - pozn. překl.)
Také farní kostel měl být tenkrát vypálen stejně jako fara, s níž došly zkázy i farní písemnosti. Teprve v roce 1687 začaly být znovu vedeny zdejší matriky. Když tedy farář Görl v roce 1740
zaznamenal do pamětní knihy v ústech lidu dosud živé vzpomínky na hrůzy války třicetileté, zdá se nepochybné, že švédští vojáci i tu na Šumavě řádili opravdu zle (v originále "arg gehaust haben" - pozn. překl.). Že přitom docházelo i ke střetům s nevyhnutelnými obětmi na obou stranách, není třeba dovozovat. Protiklady náboženského vyznání, které byly základní příčinou války, vedly ovšem k tomu, že mrtví nepřátele byli pohřbíváni opodál farního hřbitova. O tom, kdy byl "Schwedengrab" založen, neexistuje žádný písemný doklad. Stejně tak je tomu i s kostnicí při katolickém hřbitově (v originále "mit dem alten ,Beinhaus‘/der Knochenkapelle/" - pozn. překl.) na Mouřenci s tisíci tam uložených lebek a kostí. Za celá století německých dějin nebyl ani náš šumavský domov ušetřen válečných hrůz a útrap, o nichž se nám zachovalo jen málo zpráv.
Hoam!, 1971, s. 292-293
Zámek Kundratice
Byl nově zbudován v roce 1840 na místě zchátralých starých budov tehdejším majitelem panství Františkem Karlem Villanim (v originále "von dem damaligen Gutsherr Franz Karl Villani", hned zpočátku asi nutno zmínit, že mnohé genealogické prameny se v rodové posloupnosti Villaniů značně liší a tento často chybující, přesto cenný text je jedním z dokladů této rozmanitosti, neshody vykazuje i inventář statku Kundratice - pozn. překl.), který v roce 1858 obnovil i zámeckou kapli sv. Antonína Paduánského.
Už od roku 1727 měla tato kaple mešní licenci. Stála v parku stranou zámku a nabízela divákovi příjemný pohled (v originále "seitwärts des Schlosses im Park ,stehend, bot es dem Beschauer einen gefälligen Anblick" - pozn. překl.).
Zámek sám, jednopatrová impozantní budova, stojí na úpatí vrchu Hamižná - mezi Kundraticemi a samotou Cech - na návrší svažujícím se k jihovýchodu a se svými rozlehlými hospodářskými budovami uzavírá vnitřní dvůr, v jehož středu poskytuje kamenná nádržka (v originále "ein Steinbassin" - pozn. překl.) pitnou i užitkovou vodu. Vedle ní stával i pěkný holubník na štíhlé dřevěné tyči (v originále "ein hübsches Taubenhaus ·auf einern ·schlanken Holzmast" - pozn. překl.).
Alodiální statek (tj. statek v úplném vlastnictví bez lenního závarku - pozn. překl.) náležel od roku 1727 (má být 1709!, inventář však uvádí 1729!, viz dále - pozn. překl.) baronům von Villani, kteří ho získali od hrabat Koloweatů (v originále "von Kolowrat".- pozn. překl.). Předtím byl vlastníkem statku rytíř Koc z Dobrše (v originále "der Ritter Kotz von Dobrsch".- pozn. překl.), mezi dřívějšími majiteli je zmiňována i říšská kněžna Eleonore von Mansfeld (viz německé heslo Wikipedie o kostelu v blízké Dobré Vodě u Hartmanic: "1734 wurde die Kapelle auf Veranlassung von Eleonora Fürstin von Mansfeld und Fondi mit Dotation durch Franz Karl von Villani zur Kirche erweitert und im Jahr darauf zur Pfarrkirche erhoben." - pozn. překl.).
V roce 1709 (v originále omylem "1790"/!/, předtím je mylný i letopočet 1727, inventář uvádí 1729! - pozn. překl.).koupil statek Kundratice Johann Nepomuk Christian (má být Christoph /Kryštof/! - pozn. překl.) baron (v originále "Freiherr" - pozn. překl.) von Villani de Castello Pilonico (v originále mylně "Erbherr des Castelo Vilanico in Mailand"! s poznámkou, že Milánsko a Lombardsko náležely Rakousku!, přídomek ovšem svědčí o italské Umbrii /viz web Castello di Pilonico Paterno – Perugia.- pozn. překl.), který vlastnil i statek Dolejší Krušec. Náležel sem kromě něj i Prostřední Krušec, Trpěšice (v originále "Tripischen" - pozn. překl.) a ovšem právě Kundratice s neobydleným zámkem (Villaniové ho zbudovali z někdejší tvrze někdy v půli 18. století - pozn. překl.) a kaplí sv. Antonína, přilehlou vsí o 28 číslech popisných, dále samota Cech - mlýn a 4 čísla popisná - jakož osady Kříženice (v originále "Krisenitz" - pozn. překl.) s 5 čísly popisnými a Rapatice (v originále "Rapetitz", má být: "Rappatitz", ves po roce 1945 zanikla - pozn. překl.) ss 4 čísly popisnými.
V roce 1840 sestával majetek barona Franze Karla Villaniho z nově přestavěného kundratického zámku a přilehlé kaple sv. Antonína, pivovaru se třemi a půl sudy (v originále "ein Bräuhaus mit 3 1/2/ Fass" - pozn. překl.), palírny, hospodářského dvora s ovčínem, myslivnou, mlýnem a pilou, papírnou (v originále "eine Papiermühle" - pozn. překl.) a samotou Lamberg (dnes zaniklou, jako Lamberg se označovalo i polesí - pozn. překl.) čtvrt hodiny na severovýchod.
Povrchová rozloha statku byla vykázána následovně:
1/ Statek Kundrarice (v originále "Gut Kundratitz" - pozn. překl.): orná pole 124 jiter a 1349 qkl. (jitro= /vlastně plocha, kterou rolník stačí zorat od jitra do večera, v českých zemích asi 0, 5756 ha - pozn. překl.), qkl.= čtvereční sáh byl základní plošnou mírou, která je uváděna v tereziánském urbáři /3,5996 m2 - pozn. překl.);. luka 69 jiter a 169 qkl.; zahrady 1 jitro a 1585 qkl.; pastviny 31 jiter a 934 qkl.; lesy 239 jiter a 1189 qkl., dohromady 467 jiter a 416 qkl,.
2/ Dvůr Kundratice (v originále "Hof Kundratitz" - pozn. překl.): orná pole 65 jiter a 1155 qkl.;. luka 20 jiter a 920 qkl.; zahrady 588 qkl.; pastviny 5 jiter a 1486 qkl.; lesy 38 jiter a 446 qkl., dohromady 130 jiter a 1395 qkl, celkem statek.i dvůr pak 598 jiter a 211 qkl..
V roce 1860 přešel majetek od Villaniho dědiců na Wilibalda Huttaryho (Huttaryové byli známi jako sklářská rodina na statku Vogelsang /dnes Podlesí, resp. Ranch Voogelsang// - pozn. překl.) a poté v letech 1874-1875 na Emanuela rytiře von Forstera (koupi Kundratic ohlašuje však pražský list "Deutsche Volks-Zeitung" už v říjnu 1869 /viz "Anno-Suche" - pozn. překl.). Byl to rakouský minstr železnic (blíže viz Wikipedia, tato webová adresa ovšem nijakou ministerskou funkci nezmiňuje - pozn. překl.) a přikoupil také velký královácký dvorec "Einöde", později zvaný i "Sankt Gunther" (v originále "und kaufte auch den großen künischen Freibauernhof "Einöde" /jetzt St. Gunther/ - pozn. překl.) ke statku KundraticeD. Nedaleko odtud jsou tzv. Vintířovy skály", 1006 m výšky (v originále "der 1006 m hohe St. Gunther-Felsen" - pozn. překl.), kde svatý Vintíř měl svou poustevnu (v originále "der heil. Gunther seine Klause hatte" - pozn. překl.) a kde v roce 1045 . (v originále "1945" /!/, což svědčí i o pochybné redakci textu - pozn. překl.) skonal
Po rytíři von Forsterovi následoval jako vlastník jeho zeť Ernst Herbst (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže, zetěm vn Forstera však nebyl /jeho manželkou se stala Marie Kordiková - pozn. překl.). který statek koupil kolem roku 1900 a po něm ještě několik jiných, kteří ovšem majetek spíše vykořistili a prohospodařili (v originále "ausbeuten und herabwirtschafteten" - pozn. překl.). V roce 1910 se stal majitelem August Schröder z Hamburka (v originále "ein Hamburger /Ernst Schröder/" - pozn. překl.).
Vynucenou dražbou (v originále "durch Zwangversteigerung/" - pozn. překl.) se statek dostal do vlastnictví spořitelny Vyšší Brod jako hlavního věřitele (v originále "in den Besitz der Hauptgläubigerib Sparkasse Hohenfurth/" - pozn. překl.). Ta po dílčím odprodeji pozemků (v originále "nach teilwiser Grundveräußering" - pozn. překl.) statek prodala roku 1936 pražskému bankéři Františku Haškovi.
Po druhé světové válce československý stát přeměnil statek na kolchozní hospodářství (v originále "zum Kolchosenbetrieb", státním statkům se ovšem říkalo spáše "sovchoz" - pozn. překl.).
Snímek, pořízený v září roku 1967 (v originále tato fotografie text doprovází - pozn. překl.) svědčí o tom, že na zanedbaný majetek došlo alespoň odstraněním starého rodového zanu Villaniů nad zámeckými hodinami (starší snímky to ovšem nijak nepotvrzují - pozn. překl.).
Z časů, kdy tento rod zámek vlastnil, existuje jako věcné břemeno nadace chleba pro chudé (v originále "besteht auch die für ewige Zeit auf dem Gut lastende Armenbrotstiftung/" - pozn. překl.), podle níž mělo být každý pátek rozděleno mezi místní chudinu 16 liber chleba, obdarovaní se pak měli za spásu duše dárcovy (v originále "für die Seelenheil des Stifters" - pozn. překl.) modlit v zámecké kapli. To měl na smrtelném loži nařídit svým tvrdým srdcem zlopověstný zámecký pán Max von Villani (nelze ho bohužel najít nikde na webu - pozn. překl.). Panství (v originále "der Gutsherrschaft" - pozn. překl.) náležela tehdy i soudní moc a on nemilosrdně trestal každou rebelii obyvatelstva povinného robotou. Vyjížděl na pole vždy jen s bičíkem a holí.
Jeho na štítě budovy stájí při vchodu do zámeckého dvora (v originále "biem Eingangstor ins Schlosshof" - pozn. překl.) olejovými barvami vyvedená podobizna jako jezdce na koni (v originále "als Reiter auf dem Pferd" - pozn. překl.) přetrvala desetiletí a prosvítala nadále vrstvou omítky. Zvláštní na této malbě bylo, že se nědy jevila úplně zašlou či patrnou toliko obrysem, někdy zase jezdec vystupoval k vidění zřetelněji.
Asi to způsobovaly jen vlivy povětrnosti, lidé to však přičítali nadpřirozeným silám a tak vznikla také ona stará zkazka (v originále "die alte Mär" - pozn. překl.), že jezdec nemůže najít v hrobě klid a za měsíčných nocí obkružuje ještě jako duch zámek i stáje a za nočních bouří kluše napříč zámeckým dvorem.
Rokem 1848 skončila robotní povinnost zdejších poddaných a zprošťujícím kapitálem (v originále "durch Entlastungskapital" - pozn. překl.) ve prospěch panství byla zrušena.
Následně ustanovení představitelé obce museli výběrem každoročních splátek od sedláků a chalupníků osvobozených od robotní povinnosti pečovat o vyrovnání dluhů a zájmů (v originále "für die Begleichung der Ablösungschuld und Interessen" - pozn. překl.).
Stejně tak byl zrušen i tzv. desátek (v originále "der Zehent" - pozn. překl.), náležející farnosti sv. Mořice (v originále "an die Pfarre St. Mauritz" - pozn. překl.).
Poněvadž k těmto peněžním úkonům (v originále "zu diesen geldlichen Leistungen" - pozn. překl.) přibyly ještě následkem válek z let 1859 a 1866 přirážky k pozemkovým a domovním daním (v originále "zu den Grund- und Gebäudesteuern" - pozn. překl.), bylo venkovské obyvatelsvo v hospodářském ohledu v těžší situaci než před úlevou od roboty a desátku.
Dnes jsou statek i okolní selská hospodářství přeměněny na kolchozní (a sovchozní - pozn. překl.) ekonomické útvary, mnoho budov podlehlo zániku či zpustlo a krajinný obraz je tak dost k nepoznání. Zámecká kaple je opuštěná a zchátralá, vedle stojící dům zahradníka na spadnutí.
Wilhelm Alois Bauer se podle záznamu mouřenecké křestní matriky (psal ho farář Franz Andraschko) narodil dne 5. února válečného roku 1916 na stavení čp. 14, řečeném "Fischerhof" v Kundraticích. Jeho otec Wenzel Bauer tamtéž přišel na svět 16. září 1864 jako syn Josefa Bauera a Barbary, roz. Tremlové z Nového Městečka (německy Neustädtl, dnes jedna z místních částí Dlouhé Vsi) čp. 3, matka Karolina (*19. října 1870 v Hartmanicích čp. 25) byla dcerou rolníka v Kundraticích čp. 18 Ferdinanda Schwaba a Karoliny, roz. Ranklové z Hartmanic čp. 25. Rodiče (otec †18. listopadu 1918, matka †29. srpna 1945, oba takříkajíc "na republiku") byli oba pochováni u kostela sv. Mořice na "svatém Mouřenci". Wilhem byl podle serveru Geneanet nejmladším z 12 celkem sourozenců. U nichž uvádíme jen roky narození, ačkoli už nežijí: Emmerich (ten má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže. *1890), Wenzel (*1892), Maria (*1894), Anna (*1896), Günther (*1898), Ferdinand (*1900), Franz (*1902), Josef (*1905), Karoline (*1907), Otto (*1909), August (*1911) a nakonec "náš" Wilhelm. Po maturitě na reálce v Kašperských Horách vystudoval českobudějovický učitelský ústav. Po šumavských kantorských štacích v Dolejším Těšově (Unter-Teschau), Vchynicích- Tetově (Chinitz-Tettau) a Hůrce (Hurkenthal) byl roku 1939 odveden k Luftwafe a nasazen na frontě. Po odsunu nabídl své služby jako učitel v Bavorsku. Působil jako řídící učitel v Zell u Regenu, v roce 1953 se oženil - manželka byla také učitelka, měli spolu syna Wilfrieda a dceru Imhard. Od roku 1968 učil v nedalekém Deggendorfu, kde s manželkou (†1994) žili i v důchodu. Podle nekrologu od Klemense Gerla "přestože žil velmi blízko hranic a hroby členů jeho rodiny byly v Mouřenci, navštěvoval svou vlast jen velmi zřídka. Zášť vůči Čechům kvůli zločinnému vyhnání v něm byla příliš hluboce zakořeněna." Zemřel 25. října 1998 v Deggendorfu a na tamním hřbitově byl po boku své ženy i pohřben. Společné česko-německé aktivity pro záchranu kostela v Mouřenci snad svědčí o tom, že ta oboustranná zášť jednou pomine.
- - - - -
* Kundratice / Mouřenec / Hartmanice / Dolejším Těšov / Vchynice-Tetově / Hůrka / † † † Deggendorf (BY)
