JEREMY KING
... und Budweiser!
"Es gibt drei Nationen in Südböhmen, nämlich Deutsche, Tschechen und Budweiser." (česky by se řeklo: "V jižních Čechách jsou tři národnosti, a sice Němci, Češi a Budvajzři." - pozn. překl.)
Tak zní celá ta věta prý z úst šumavských Němců na úvod rozhovoru českobudějovického periodika "Milk&Honey" z listopadu 2022 (v čísle téhož data je prezentován originály i překlady Kohoutí kříž) s autorem knihy "Budweiser into Czechs and Germans: A Local histora of Bohemian Politics, 1848-1948" (Princeton University Press 2002), jímž je Jeremy King, profesor dějin střední Evropy a mezinárodních vztahů na "univerzitě svobodných umění" Mount Holyoke College v americkém státě Massachusetts. Narodil se 21. března, vždycky člověka napadá, že jde o první jarní den, roku 1963 (toho roku na podzim byl zabit JFK) ve městě Rochester (NY, USA). Podle české Wikipedie "vystudoval na Yale University, kde získal svůj bakalářský titul, a na Columbia University, kde obdržel magisterský titul a doktorát. V roce 1989 pracoval jako stážista v maďarské sekci Rádia Svobodná Evropa. Do českého prostředí se zapsal především svou prací Budweisers Into Czechs and Germans, ve které popisuje vznik národních identit Němců a Čechů v Českých Budějovicích a věnuje se zde fenoménu lidí, kteří stáli na pomezí těchto identit a které označuje jako Budweisers." (konec citace). Překladatel a (spolu)autor stránek Kohoutího kříže Jan Mareš měl to štěstí, že byl u toho, když se kniha o "Budweiserech" rodila. Její titul odkazuje na práci amerického historika a rodáka z rumunské Bukurešti Eugena Webera "Peasants into Frenchmen" o tom, jak se vyvíjela francouzská identita provinciálních venkovanů z Bretaně, Gaskoňska, Baskicka, Katalánska, Vlámska, Alsaska a Korsiky. V případě Českých Budějovic jde ovšem zejména o později násilně z Československa vysídlené "šumavské" Němce, jichž se mj. dotýká třeba práce jiné americké autorky Celie Applegateové (1959-) "A Nation of Provincials - The German Idea of Heimat" (1990), vývoj situace je pak podstatně spjat s oběma světovými válkami, válečným holocaustem a poválečnou etnickou čistkou. King, který jinak nemá české ani německé příbuzné (maďarské zato ano), trávil v letech 1999-2000 studijní pobyt s prací na zmíněné knize v Berlíně ve vile Americké akademie u jezera Wannsee (v místech, kde se v jiné vile u téhož jezera rodila nacistická realizace holocaustu (vila Americké akademie náležela kdysi bankéři Hansi Arnholdovi, viz Wikipedia, jehož manželka Ludmilla měla předky i v Čechách, dokonce i v Českých Budějovicích a jen americký exil ho i ji ušetřil osudu mnoha příbuzných v nacistických vyhlazovacích táborech) a nacionalizace za časů habsburské monarchie i národních států vzniklých po jejím zániku se stala jeho hlavním tématem. Českému člověku musí tanout na mysli sugestivní obálka paperbacku Olivera Zimmera z oxfordské univerzity "Nationalism in Europa 1890-1940" (2003), kde Sokol v červené košili rozepíná paže "od Aše k Jasini", tj. od Německa až k dnešní Zakarpatské Ukrajině, aby (ten český člověk) pochopil, že nejsme ze hry. Jak to řekl JFK tenkrát 26. června 1963 v Berlíně: "Ich bin ein Berliner!" Tak, aniž bychom čekali na překlad Kingovy knihy (jen seznam jejích pramenů by stál za české vydání) do němčiny a češtiny, pokouší nás osud vyslovit tu větu "po našem": "Ich bin (auch) ein Budweiser!".
Recenze z Lipska
Tobias Brinkmann
Označení "Budweiser" bývá mimo střední Evropu hojně spojováno nikoli s obyvateli jihočeského města, nýbrž s velkou americkou pivní značkou téhož jména (někdy ji zahlédneme nad pultem westernu - pozn. překl.). Pivní gigant "Anheuser- Busch" v Saint Louis, založený roku 1876 německými přistěhovalci a vůči němu malý "Budějovický Budvar" se už léta soudí na různých exportních trzích o práv o na užívání značky "Budweiser". To na první pohled nic neubírá na ironii skutečnosti, že si českobudějovický pivovar (založený v roce 1895 českými podnikateli Augustem Zátkou a Františkem Hromadou jako "Český akciový pivovar" - pozn. překl.) si dodnes činí nárok i na své německé označení. Ustaven byl přitom výslovně za tím účelem, aby etablovanému zdejšímu německému měšťanskému pivovaru (jménem "Bürgerliches Bräuhaus" - pozn. překl.) konkuroval "národním" českým pivem. V habsburské monarchii ovšem slavil jeho produkt, stejně jako ten konkurentův, úspěch pod svým německým jménem. Jeremy King ve své knize o jihočeské metropoli mezi lety 1848 a 1948 ozřejmuje, že "německá" etiketa pro "české" pivo nemá nijaké národní, nýbrž daleko spíše "imperiálně lokální" kořeny. Konkurenční boj dvou českobudějovických pivovarů byl na přelomu 19. a 20. století exemplárním dějištěm zostřeného národnostního konfliktu na půdě "cislajtánské" ("předlitavské¨) části habsburského mocnářství, konfliktu, který z dosavadních "Budweiserů" učinil (napříště navzájem stále více nesmiřitelné - pozn. překl.) Čechy a Němce.
Svou studií předkládá King pečlivě přepracovanou verzi disertace, vzniklé na newyorské Columbia University. Fokus práce rozčleněné do pěti chronologicky seřazených kapitol spočívá na době mezi roky 1848 a 1918, King se opírá vedle početných dobových publikací především o publicistické prameny; svazek je navíc vybaven opravdu detailním soupisem literatury.
King se hned v úvodu přesvědčivě distancuje od zúžené "národní" interpretace dějin habsburské říše a zejména pak Čech ve dlouhém 19. století, interpretace, která stále ještě převládá. Kingovou ústřední tézí je tvrzení, že etnické skupiny nejsou "předstupněm" národů, nýbrž daleko spíše "nacionálními produkty", které jsou "projektovány do minulosti".
Případ Českých Budějovic ilustruje opravdu výrazně směsici překrývajících se imperiálních, lokálních, náboženských, sociálních a jazykových identifikačních vzorců, které teprve ve druhé půli 19. století byly krok za krokem nacionalizovány nebo marginalizovány. Na prvý pohled se jeví nezvyklým, že King má pro osoby, místa a věci vždy vedle sebe česká a německá jména, a to jako v případě samotného města "Budějovice/Budweis". Tato dvojí pojmenování byla sice ve zvoleném časovém prostoru zkoumání nezvyklá, obojí však byla běžně užívána. Volba jednoho nebo druhého z nich v historickém líčení, jak King přesvědčivě zdůvodňuje, by znamenalo nejen přesun významového pořadí ve prospěch jedné z národních stran, nýbrž především zanedbání "habsburské dimenze", vyjádřené lomítkem.
Titul knihy "Budweisers into Czechs and Germans" je inspirován klasickým dílem Eugena Webera (Eugen Joseph Weber /1925-2007/ byl americký historik rumunského původu se zvláštním zaměřením na západní civilizaci - pozn. překl.) "Peasants into Frenchmen" z roku 1976. Hrubě postrčena zdrcující porážkou od Pruska iniciovala třetí francouzská republika velký modernizační společenský projekt, který šel ruku v ruce s procesem národní homogenizace - s cílem učinit z venkovského obyvatelstva s mnohočetnými kulturními tradicemi moderní "Francouze". Pro Německo zpracovali zejména Celia Applegateová a Alon Confino (oba žijící dosud američtí historici, viz jejich díla: Applegate, Celia, A Nation of Provincials, the German Idea of Heimat, Berkeley 1990; Confino, Alon, The Nation as a Local Metaphor, Würrttemberg, Imperial Germany, and National Memory 1871-1918, Chapel Hill 1997 - pozn. překl.) vztahy mezi nacionalizací (v češtině má vlastně jazykově identický výraz "znárodnění" význam trochu jinak dobově vymezený - pozn. překl.) a regionálními identitami z perspektivy provincie.
Procesy vnitřní nacionalizace byly v habsburském mocnářství nestejně brizantní. Lokální českobudějovická perspektiva názorně ilustruje, že dvě mnohdy odděleně podniknuté vývojové linie, totiž vnitřní nacionalizace a sociální stratifikace, úzce navzájem korelují. Do poloviny 19. století se obyvatelé města Budweis/Budějovice identifikují právě jen jako jeho obyvatelé a věrní poddaní habsburské monarchie. "Deutsch" a "tschechisch" platilo v prvé řadě pro jazyky a méně už pro pevně zakořeněné etnické identity. Mnoho obyvatel města vládlo oběma jazyky. Pojem "Habsburg/Habsburk" reprezentoval stavovský řád, němčina byla oficiálně stanoveným úředním jazykem. King ukazuje, jak se tábory Čechů a Němců vytvářely a jak se význam samotných výrazů "tschechisch" a "deutsch" proměňoval. Obě skupiny se otevíraly během postupného změkčování cenzu volebního práva směrem dolů. Podařilo se to především organizovaným Čechům, kteří dokázali integrovat střední třídu, dokonce i dělnictvo - na úkor liberálních pozic. Rozšíření počtu oprávněných voličů oslabovalo pozice Němců, kteří se navíc rozpoltili do různých politických uskupení: liberální strana byla německými "národovci" (v originále "von den 'vöklischen' Nationalisten" - pozn. překl.) a křesťanskými sociály vytěsňována na okraj, k tomu přišel nástup sociální demokracie. King přesvědčivě argumentuje, že se lokální politika nedá redukovat na konflikt mezi Čechy a Němci. Byly osobnosti a skupiny, které se nedají jednoznačně přiřadit některé z obou skupin a těmito získat pro sebe; zdolat od nich či jimi ignorovat, počítaje v to místní Židy, příslušníky armády a feudální aristokracii. Relativně disparátní "třetí národnost", totiž oni "Budweiseři" (pojem, jemuž je Kingova práce věnována - pozn. překl.), už před rokem 1914 ztrácela stále silněji půdu pod nohama.
Z lokálně politické perspektivy periferie získává politická nerovnováha (v originále "das politische Auf und Ab" - pozn. překl.) mezi centralismem a federalismem v předlitavské části duální monarchie rakousko-uherské specifické kontury. Rozbor etnizačního procesu ukazuje, jak eroze místního přesahu lokálních "Budweiserů" a obecné habsburské identity navzájem korelují. I tak mohlo být postupné oslabování centra rostoucí akceptací multinacionálních a v případě města Budweis/Budějovice anacionálních struktur vídeňskou vládou dílčím způsobem kompenzováno. Zdlouhavá vyjednávání vyústila tu v otázce mocenských poměrů do kompliovaného "kompromisu". Nakonec i v místním případě byl integrační potenciál císaře Františka Josefa značně vysoký. Převážná většina obyvatel byla "trůnu věrná" (v originále "kaisertreu" - pozn. překl.) a ctila monarchu, vládnoucího nepřetržitě od roku 1848, který město v roce 1895 navštívil a svůj proslov pronesl německy a česky. V tomto ohledu zústali Češi i Němci až do skonu Františka Josefa v listopadu válečného roku 1916 opravdovými "Budweisery".
Cestou k zániku stále více křehkého, byť ještě akceptovaného svorníku říše koncem první světové války bylo pochopitelné, že obranné mechanismy civilního panování sice nadále fungovaly, byly však plny ran. Pokud byl stát do roku 1918 nestranným rozhodčím, chopila se nyní vlády česká strana, po rozbití "Rest-Tschechei" 1938/39 strana německá a po "osvobození" 1945 znovu "česká" strana (dalo by se říci už tehdy "komunistická" či "sovětská" - pozn. překl.). To vysvětluje navzdory dalekosáhle demokratickým poměrům v ČSR v meziválečných časech zčásti závažnou radikalizaci interetnických vztahů v letech 1918-1945/48. Studie ilustruje na četných příkladech "neostrost" rysů definice pojmů "deutsch" und "tschechisch" ve zkoumaném časoprostoru. Hrací pole se sice zúžila, ale ještě v letech 1945-1946 byla dělítka příslušnosti k "českému" či "německému" etniku běžně užívána, když se u jednotlivých osob měla prokázat jejich "vina" či "nevina". Vyhnáním Němců byl někdejší "Budweis" a tím i poslední zbytky imperiálně-lokálního identifikačního vzorce Kingovými slovy "neseny ke hrobu". King podtrhuje, že vyhnání byla na Moskvě závislým komunistickým režimem propůjčena "česká" legitimita.
Důležitým lakmusovým testem pro přijetí diferencí a tím pro vnitřní stabilitu habsburské říše je postavení českobudějovických Židů. Malá skupina měla jako na mnoha jiných místech říše silnou imperiální afinitu (česky by se citověji řeklo "spřízněnost" - pozn. překl.). To proto se v neposlední řadě ocitali místní Židé v druhé půli 19. století stále častěji mezi frontami. Čelní představitelé obou národnostních uskupení, českého i německého, zastupovali otevřeně antisemitské pozice, nejméně v jednom případě došlo před rokem 1918 k násilným přepadením. Zničení židovského života a deportace Židů za německé okupace znamenají naprostý rozklad civilních státoprávních struktur.
Vynikajícím způsobem napsaná studie je pro bádání o habsburské říši a nacionalismu v rámci regionálních identit ve střední Evropě přímo směrodatná. Tváří v tvář důležité tezi, že "etnické skupiny" jsou zpětnou historickou projekcí, zůstává ovšem ne zcela jasné, proč King rané epizační procesy před revolučním rokem 1848 nijak netematizuje. Také časovou fázi po roce 1918 (především léta 1918-1938), ve které se vývoj doslova zhustil, pojednává King příliš nedostatečně a za pominutí lokální perspektivy ve prospěch nadřazených politických otázek. Především krátká kapitola k "dědictví" (v originále "legacy" - pozn. překl.) samotného pojmu "Budweis" (překladatel si nutně připomíná, jak archivář pivovaru "Budvar" Šeda lovil ve studovně regionálního oddělení Jihočeské vědecké knihovny po roce 1989 doklady o běžném výskytu tohoto německého místního jména v zeměpisných atlasech - pozn. překl.) v české, rakouské, německé a židovské paměti by byla zajímavým doplněním. Tato kritika však nemá nijak umenšit působivý Kingův výkon. Kniha "Budweisers into Czechs and Germans" dává významný impuls k průzkumu jiných "multikulturních" měst a regionů v přechodu od imperia k národnímu státu na východě střední Evropy.
Rezension zu: J. King: Budweisers into Czechs and Germans (H/SOZ/KULT)
P.S. Tobias Brinkmann (ročník 1967) je judaista, který v době publikování recenze (2004) působil na univerzitě v Lipsku, nyní však je profesorem "židovských" studií na Pennsylvania State University v USA.
- - - - -
* Rochefort (USA) / České Budějovice
