logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOHANN J. ZINK

Kleť na Šumavě (1084 m)


Ze všech šumavských pohoří se zdá nejvíce samostatně do kraje vybíhat Kleť (v originále Schöninger - pozn. překl.) se svým nádhernými bukovými porosty prostoupeným Blanským lesem (v originále "mit seinem von prächtigen Buchen-Beständen durchsetzten Planskerwalde" - pozn. překl.), pokrývajícími jej jako obrovský temně zelený plášť. Zásluhou své příhodné polohy nabízí hora také daleký výhled, jemuž nebrání na žádné straně nijaký z blízkých větších vrcholů. Její směrem od severozápadu k jihovýchodu se táhnoucí horský hřeben pokrývá bujná vegetace mechů, kapradin a maliní mezi spletí smrčin, dubin a bučin v pralesních formacích (v originále "in urwäldlichen Formen" - pozn. překl.). Početné kouzelně tvarované skalní útvary gigantických rozměrů vidíme se tu tyčit všude (v originále "findet man überall aufgethürmt" - pozn. překl.). Nejimpozantnější z nich jsou ovšem severozápadně od vrcholu sloupovitě k nebi se pnoucí "Žebříkové kameny" (v originále "Leitersteine" - pozn. překl.). Nejvyšší vrchol hory korunuje vyhlídková věž (v originále "ein Aussichts-Thurm" - pozn. překl.), jejíž cimbuří převyšuje všechny vršky stromů. Toto stanoviště nabízí opravdu čarokrásné panorama.
Od něžně zvlněné roviny na severovýchodě až k protáhlým, hustě zalesněným a nejvyšším horským pásům šumavských končin ovládá zrak ten skvostný kruhový rozhled. Bezpočet temných lesních ploch pokrývá pláně všude kolem. Četné vodní toky a rybniční hladiny blyští se v zelených nivách úrodného kraje. Pohled na množství lidských sídel se otevírá oku do daleka jako z málokteré jiné hory, svou velikostí i daleko význačnější. Vůbec celá jižní a jihozápadní Šumava se rozprostírá jako obrazové plátno před zrakem diváka.
Z větších, lehce rozeznatelných míst lze vyzdvihnout v samé blízkosti Chlum, Křemži (Krems), Adolfov (Adolfsthal), zříceninu Dívčí Kámen (Ruine Maidstein), Zlatou Korunu (Goldenkron), romanticky položený Krumlov (Krummau) s malebným hradem, Kájov (Gojau), Křenov (Krenau), zámek Červený Dvůr (Lustschloss Rothenhof), Chvalšiny (Kalsching), zříceninu kláštera v Kuklově (Kugelwaid), Brloh (Berlau), Rojšín (Roisching), Lhotku (Mehlhüttel). Vzdáleněji pak leží Pištín, věže města Tábor, novogotický zámek Hluboká (Frauenberg) nad Vltavou s městem pod sebou, Soběslav (Sobieslau), Veselí (Wessely) nad Lužnicí, město Budějovice (Budweis) s mnoha hroty svých věží, Lišov (Lischau), Třeboň (Wittingau), Kamenný Újezd (Steinkirchen), Římov, Trhové Sviny (Schweinitz), Gmünd (s Českými Velenicemi - pozn. překl.), Nové Hrady (Gratzen), Svatý Jan nad Malší (Johannesberg), Velešín (Welleschin), Černici, Kaplici (Kaplitz), Přídolí (Priethal), Rožmberk (Rosenberg) nad Vltavou, Svéraz (Tweras), Malšín (Malsching), Světlík (Kirchschlag), Hořice (Höritz) na Šumavě, Hodňov (Honetschlag), Ondřejov (Andreasberg), Ktiš (Tisch), Vlachovo Březí (Wallischbirken), Lhenice (Elhenitz), Netolice (Nettolitz), Vodňany (Wodnian), Písek, Němčice (Niemtschitz).
Za předsunutým horským hřebenem s vrcholy Knížecí stolec (Fürstensitz), Velký a Malý Plešný (Pleschen), Chlum (Chum), Bobík (Schreiner), Boubín (Kubani) a Libín (Libin) s rozhlednou krouží zrak od Svatotomášského pohoří (Sankt Thomasgebirge) se zříceninou Vítkova Kamene (Ruine Wittinghausen) přes Smrčinu (Hochfichtel), Plechý (Plöckenstein), Třístoličník (Dreisesselberg) a Hochstein až ke štítům Roklanu (Rachel), Javoru (Arber) a Ostrého (Osser) .
Za jiter a večerů jasných dnů zejména pozdního podzimu, když chod mraků je nízký, korunuje na jihu temné lesní vrcholy jako svítící bod celého panoramatu sněhy pokryté pásmo Alp (v originále Alpenkette, tj. doslova "alpský řetěz" - pozn. překl.) v oblouku 90 stupňů. V něm se dají podle povahy ovzduší rozeznat od jihovýchodu k jihozápadu následující alpští velikáni: Schneeberg, Tafelberg, Oetscher, Hochschwab, Reichenstein, Hoher Pyrgas, Sengsengebirge, Schreckenspitze, Kleiner a Grosser Priel, Kasberg, Grosser a Kleiner Grimming, Traunstein, Gjeidstein, Koppenkohr, Schoberspitz, Thorstein, Dachstein, Ankogel, Höllengebirge, Tannengebirge, Hochkönig, Wiesbachhorn*, Gross-Glocknerspitze*, Kitzsteinhorn*, Hoher Göll, Steinernes Meer, Breithorn, Watzmann, Seehorn, Hochkalter, Untersberg a za ním Gross-Venediger Spitze*.


(Ony z výše uvedených horských vrcholů, které jsou označeny *, mohou být ovšem spatřeny toliko za výjimečně jasného dalekého výhledu k jihu, a to jen zčásti; neboť i průzračný vzduch zaručuje výhled na vzdálenost 30 mil jen ve vzácných případech.)


Nejširší průměr zorného pole z Kletě, jmenovitě od vrchu Vysoká (se svými 471 metry nad mořem je to nejvyšší vrchol středního Polabí - pozn. překl.) u Kutné Hory v Čechách až po Grossglockner (3798 m, součást národního parku Hohe Tauern, nejvyšší vrchol východních Alp - pozn. překl.), obnáší cca 50 mil (tj. 80, 4672 km - pozn. překl.).
Zvláště krásné je sledovat z cimbuří rozhledny východ slunce a pokud je v ní postaráno o nocleh, neměl by žádný turista, jemuž přálo za výstupu sem jasné počasí, tuto příležitost promeškat.
Toto zachycení kruhového rozhledu (rozuměj skládanku, k níž je originál Zinkova textu jen úvodem a doplňkem - pozn. překl.) je světlotisk podle kresby tuší neznámého původce ze třicátých let (rozuměj devatenáctého století - tady jde o podivný omyl z neznalosti či z úmyslu: kresba tuší je pouhou replikou akvarelové malby Ferdinanda Runka, i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže, z roku 1830 - pozn. překl.). - Před reprodukcí byl ovšem originál upraven podle novějších určení a spolehlivějších údajů.

Úvodní část textového doprovodu skládačky s názvem "Panorama vom Josefs-Thurme am Schöninger im Böhmerwalde" má stejně jako celý ten prodejní artikl, tedy jakási turistická obrazová příručka, svého autora i nakladatele. Vydavatelem se stal sice v Budějovicích roku 1888 Deutscher Böhmerwaldbund, nakladatelem, šifrou J.Z. uvedenou na kresbě rozhledny v titulu i na konci textu byl však českobudějovický soukromník, tj. "Privatier" Johann J. Zink (vyslov Cink), narozený tu ve městě na soutoku Vltavy a Malše dne 4. února roku 1842 jako syn knihvazače Franze Zinka a jeho ženy Petronilly, roz. Klichové. Knihvazačskou živnost otcovu sice zdědil, když ale 19. dubna 1920 v České ulici čp. 48 (starým označením Solní ulice čp. 426) zemřel, byla už i jeho nakladatelská činnost (zejména pohlednice s jeho jménem kolují dál sběratelskými burzami) téměř zapomenuta. 22. dubna ve čtvrtek o čtvrté hodině odpolední vyšel z domu smutku pohřební kondukt, mířící ke hřbitovu sv. Otýlie, kde byla rakev s nebožtíkem uložena do rodinné hrobky. Ta sice dodnes existuje, je ovšem podle Daniela Kováře a jeho záslužné knížky Budějovické hřbitovy (2001) majetkem rodiny Dubských. Leží tu však v ní i Johannův slavnější mladší bratr Franz Josef Zink (1844-1924), povoláním hodinář, čestný občan rodného města i Čtyřech Dvorů (Vierhöf), městský radní a zástupce starosty Josefa Tascheka (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže), spoluzakladatel sdružení Deutscher Böhmerwaldbund. To Johannovy ambice sahaly ještě daleko výš. Byl totiž amatérským astronomem a jeho "astronomickou" pozůstalost věnoval počátkem třicátých let minulého dvacátého století major Johann Zink mladší tehdejší Jihočeské astronomické společnosti. Valná část pozůstalosti sice v bouřlivých časech válečných a poválečných vzala zasvé, jeden Zinkův přenosný refraktor však z terasy nebo zahrady českobudějovické hvězdárny donedávna prý sloužil observaci zatmění Slunce, Měsíce či nějaké jasné planety. Zrak nezná mezí, neřku-li hranic, viďte, pane Zink!

K rodu Zinkových

Reinhold Huyer


Čas putování, vandr (v originále "Wanderzeit" - pozn. překl.), předepsaný kdysi řemeslnickým tovaryšům k získání mistrovského oprávnění, zavedl do Budějovic (Budweis) mnohé mladé adepty řemesel, kteří poté nezřídka našli zde i místo svého trvalého pobytu. K takovým náležel i Anton Laurenz Zink, který sem přichází někdy kolem roku 1726 jako tovaryš knihvazačský, vstupuje do pracovního poměru ke knihvazači Johannu Jeremiasi Rudolfovi a když ten umírá, bere si Zink za ženu jeho vdovu Katharinu a provozuje dál knihvazačskou firmu svého předchůdce.
Knihvazačské řemeslo mělo své zástupce ve městě Budějovicích už v 16. století. Knihvazač Andreas zhotovuje v roce 1545 pro důlní společnost tzv. "Berg- und Gegenbuch" (tj. "Horní a kontrolní kniha" - pozn. překl.), roku 1597 se připomíná knihvazač Wenzel Pogner a v roce 1603 posílá jiný, příjmením Diesmüller, městské radě svázaný registr. Zvláště dovedným knihvazačem byl Peter Heindl, který sem podle všeho přišel z Německa (v originále "aus dem Reiche" - pozn. překl.). V budějovickém městském archivu, mezi staršími zdejšími matrikami, v novohradském zámeckém archivu a snad i v jiných místech jižních Čech se najdou folianty, vydávající svědectví o píli tohoto představitele knihvazačského řemesla. - A jeho mzda? Když Heindl roku 1676 svázal "in folio" (tj. "do svazku" - pozn. překl.) z telecí kůže knihu testamentů, sestávající z mnoha set listů, obdržel 1 zlatý a 30 krejcarů a stejně tolik mu bylo zaplaceno 17. května 1679 za tzv. "červenou knihu" (v originále "rothe Buch" - pozn. překl.), jedním z městských písařů Janem Petříkem z Benešova v 16. století založený foliant, který obsahuje mnohé pozoruhodné listiny, častým používáním se opotřeboval a Heindl mu dal nový šat "z rudé kůže, s rudou ořízkou a juchtovým řemínkem" (v originále "von rotem Leder, rotem Schnitt und einem juchtenen Riemen" - pozn. překl.).
Heindl se stal v roce 1672 měšťanem a získal dne 14. října toho roku "před městem" ve "Sviní ulici" (Plachého ulice) domek (v originále "vor der Stadt ein Häuschen in der ,Schweingasse' /Plachygasse/ - pozn. překl.). Roku 1684 hledal ovšem lepší místo a koupil od řezníka Mathiase Kollera dům v České ulici čp. 81 (Böhmgasse NC. 81), v němž bylo provozováno knihvazačské řemeslo až do roku 1787. Peter Heindl, který vedle knihvazačství podle tehdejšího obyčeje provozoval něco na způsob knižního obchodu, zemřel v roce 1772. Manželství s jeho třetí chotí Katharinou zůstalo bezdětným.
Jeho nátupcem se stal Johann Jeremias Rudolf, který pojal za ženu Heindlovu vdovu a od ní převzal i dům. Rudolf pocházel z "knížecího saského sídelního města" (v originále "aus der ,fürstlich sächsischen Residenzstadt" - pozn. překl.) Gothy. Byl synem řezníka Hanse Wolfganga Rudolfa a jeho ženy Susanny, roz. Erhartové. Stejně jako jeho předchůdce musel být členem tzv. "velkého cechu" (v originále "Mitglied der sogenannten ,großen Zeche'" - pozn. překl.), cechovního sdružení, do něhož byli přijímáni všichni řemeslníci, kteří pro malou početnost svého oboru nemohli založit cech samostatný. Když roku 1727 Rudolf skonal, nastoupil, jak už zmíněno, na jeho místo Anton Laurenz Zink. Ten se také stal třetím chotěm Kathariny Rudolfové. Jejich svatební smlouva je datována dnem 18. října 1728. Anton Laurenz Zink byl synem měšťana Bartholomäa Zinka a jeho ženy Cäzilie z města Teplá u Mariánských Lázní (Tepl) , kde se on sám narodil dne 11. června roku 1705. Jeho manželství s Katharinou zůstalo bezdětné, zato s druhou chotí Eva Katharina měl čtyři potomky, jež při jeho skonu 26. září 1761 nepřekročili ovšem hranici dětského věku. Jeho práce i práce jeho předchůdce vykazují v lisování desek tytéž formy jako ony, jež známe od Petera Heindla.
Knihvazačství se dědilo se vdovou a domem dál na tovaryše Antona Zinka. Byl to vdovec Michel Müller z Bavorského kurfiřtství (v originále "aus Churbayern", také "Kurbayern", útvar existující v letech 1623-1806 před vznikem Bavorského království - pozn. překl.), který se dne 27. dubna roku 1767 stal měšťanem a mistrem. Po něm následoval Johann Michl Müller, ženich mezitím dospělé Zinkovy dcery Magdaleny. Její bratr Laurenz měl jít původně na studia a absolvoval také už šest tříd budějovického gymnázia. Stal se však vojákem a teprve v roce 1780, kdy jeho otčím zemřel, počal se ucházet o otcovskou živnost. Dne 12. ledna 1782 mohla rada města Budějovic vystavit osvědčení, že kanonýr Laurenz Zink z prvního dělostřeleckého regimentu koupil od svého švagra Johanna Michela Müllera za 600 zlatých dům čp. 81 (jak už zmíněno v České ulici - pozn. překl.), že ho u pluku nahradil jiný muž schopný služby a že bude v Budějovicích přijat za měšťana, jakmile dodá potřebné listiny. Roku 1783 je už v cechovní knize "velkého cechu" uveden jako knihvazač. Vedl také dále sklad a odbyt kalendářů (v originále "Kalenderverschleiß" - pozn. překl.), o němž jeho předchůdce v roce 1775 referuje, že jím a oběma Tyrolany Christofem Werndlem a Martinem Nicklem bylo odprodáno 19 kalendářů větších, 7 menších, 16 nejmenších a 13 "ve futrálu" (v originále "im Futterale" - pozn. překl.)
Laurenz Zink prodal dne 20. prosince 1787 svůj dům v České ulici a získal zato dům čp. 426 v ulici Solní (v originále "Salzgasse", v Kubákově Topografii města Českých Budějovic 1540-1800 dům tak jako tak nacházíme v ulici České, jejíž jižní částí Solní ulice /zvaná tak kvůli tamnímu skladu soli/ kdysi bývala a dovídáme se, že Zink jej koupil od krupaře Matěje Šabatky za 900 zlatých - pozn. překl.), ve kterém se narodili jako synové knihvazače Franze Zinka 30. ledna tohoto roku (rozuměj rok 1924 - pozn. překl.) zesnulý Franz Josef Zink (narozený ve zmíněném domě čp. 426 1. února roku 1844 - pozn. překl.) a jeho bratr Johann Zink, jenž ho svou smrtí (19. dubna roku 1920, jakož i svým narozením 4. února 1842 ovšem - pozn. překl.) předešel.


Budweiser Zeitung, 1924, č. 13, s. 2-3


- - - - -
* České Budějovice / hora Kleť / † † † České Budějovice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Obálka (1875) a obrazová příloha jeho vysvětlení a návodu k použití učební pomůcky, schválené c.k. ministerstvem vyučování a sloužící k názorné prezentaci oběhu nebeských těles...
... a přístroj samotný, dnes ve sbírkách Jihočeského muzea v Českých Budějovicích

zobrazit všechny přílohy

TOPlist