logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HEINZ GÜNTHER ZETTL

Divoké včely

Karel Klostermann


Dějí se prý věci pod sluncem, jež zdánlivě pojí náhoda, ale které plynou z jakéhosi vyššího řízení, jehož zákonů žádný smrtelný člověk nevystihl a nikdy vystihnouti nepostačí, třeba byl sebe učenější a důmyslnější. Sleduje-li člověk své osudy a osudy svých milých a známých, přemýšlí-li o událostech ze svého vlastního života a ze života jiných, těžko se ubrániti víře, že by jinak bylo. Posuď sám, milý čtenáři!
V mém mládí, když jsem docházel o prázdninách nahoru do Schlösselwaldu ku své tetě (1), sestře mého otce (2), prosté selce, dobrotivé, celé zmořené tuhou prací, matce šesti synů a šesti dcer, bylo jinak na Šumavě než dnes. Kusy pralesa všude, prales na svazích mezi Horním a Dolním Schlösselwaldem, prales k Schätzenwaldskému podílu, prales za Rehbergskou vsí, Hauswaldská kaple v samém pralese, jehož vysoké jedle, kostrbaté smrky a ohromné buky pokrývaly celý rozsáhlý svah Jezerního hřbetu nad Grünbergem i svahy Polední hory nad Křemelnou řekou, mezi touto a Grosshaidem. Pralesem, aspoň zčásti, byly ještě pokryty strmé srázy od Schlösselwaldu k Vydře a jeden jediný mohutný prales se rozkládal na protějším - pravém - břehu řeky, kudy nyní vede silnička k Antiglu, širé hvozdy to, náležející královskému městu Kašperským Horám,stoupající až nahoru do vysokých planin Haidelských, Innergefildských a Schrollenhaidských.
Zapadly dnes sláva a nádhera věkovitých lesů, zapadly jako doby říše bájí a dávných pověstí; kde čněly donedávna, rozprostírají se namnoze holé nebo leda ostřicí a trnitým křovím porostlé stráně, kamením polehlé haldy, po nichž zuří divé zimní vánice a do nichž pere žhavé letní slunce.
A život lesní navždy utuchl; podobá se, že celé rody různých zvířat vymřely neb aspoň tou měrou prořídly, že marně by ses po nich sháněl.
Pamatuji se najmě na roje divokých včeliček, jichž bzukot oživoval hluché lesy. Ve starých, dutých stromech, polozetlelých lesních velikánech sídlily; div byl, jakých zásob medu tam nasnášely za krátce vyměřené letní doby...
Věděli jsme o leckterých takových divokých úlech a jednou dokonce se nám podařilo, mně a pasáčkům, mým příbuzným, vybrati z kteréhos z nich bohaté zásoby medu.
Bylo mi tehdá asi 15 let, a když jsem se vrátil domů - můj otec (2) byl tehdy knížecím lékařem ve Štěkné u Strakonic - zmínil jsem se mu o tom našem nálezu. Také jsem mu řekl, že med ten měl jinou chuť než obyčejný med včel krotkých, byl drsný, zahořklý a ostře, ač nikoli nepříjemně zapáchal pryskyřicí.
Otec, vyslechnuv mé povídání, neobyčejně zvážněl. "Slib mi," pravil ke mně, "že až přijdeš zase nahoru, nikdy více nebudeš vybírati tohoto medu, ani ho pojídati. Není vyloučeno, že med ten bývá jedovatý. Kromě toho budí ve mně trapné vzpomínky."
Tehdá mi neřekl více, ale později se vrátil k tomuto předmětu, když jsem byl již dospěl v muže. Co mi řekl - vypadalo to skoro jako zpověď - povím dnes svým milým čtenářům. Můj otec (2) - starší obyvatelé sušičtí a všecko Pošumaví od Nýrska až po Vimperk a Kunžvart dojista se naň pamatují - byl doktorem mediciny a jako lékař působil v Sušici, v Žichovicích, ve Štěkně a posléze na Horách Kašperských, kde roku 1875 zemřel, čítaje věku svého 61 rok. Narodil se v Dolním Schlösselwaldě, v obci Rehberské, bývalé to královské svobodné rychtě, dosud oficielně zvané Stodůlský Podíl I. Díl (Stadler Anteil I. Teil). Byl pátým a nejmladším synem mého děda (3), prostého sedláka, neumějícího ani čísti ani psáti, pocházejícího z Innergefildu a přiženivšího se na usedlost Schlösselwaldskou, jejíž větší část svou prací pralesu urval a v pole a louky vzdělal; později, ač rodem cizí, nikoli svobodný královák, nýbrž poddaný královského města Kašperských Hor, byl zvolen rychtářem z toho důvodu, že moje bába, jediná ze všech obyvatel široké obce uměla čísti a psáti.
Dle zvyku šumavských horalů, kteří předem hledí zaopatřiti starší děti, můj otec měl, až by dorostl, se uvázati v držení statku. Než, stalo se jinak.
Bylo mu snad 11 let, když jednoho dne, pasa dobytek v lese ještě s jinými chlapci, vyslídil v dutém stromě včelí roj. I vybrali hoši včelám med a jak náleží se ho najedli.
Téhož dne ještě otec se rozstonal velice povážlivě; náhodou či následkem požití medu - kdož mohl říci. Moje bába (4), jeho matka, jejímž miláčkem byl, vidouc, že nemoc se horší, ba přímo život ohrožuje, div si nezoufala a ve svém hoři slib Bohu učinila, že uzdraví-li se její dítě, k Matce Boží na Svatou Horu pouť s ním vykoná.
Nemoc trvala několik neděl; posléze hoch přece se uzdravil a matka, věrna svému slibu, vydala se na tuto pouť. Otec mi často vypravoval, jak dlouhá a úmorná byla tato cesta, vykonaná od prvního do posledního kroku pěšky, v hrozném slunečním úpalu.
Na Svaté Hoře matka jej (2) Bohu zaslíbila; navrátivši se domů, řekla svému muži, co učinila a že tudíž nejmladší jejich syn musí na studie, aby se stal knězem. Starý ani slyšet nechtěl o studování; pošetilost prý to je a kdo že by se potom uvázal ve statek? - Matka se obrátila na faráře, aby starému domluvil; ten souhlasil, starého si dal zavolati, vykládal mu, že slibu třeba dodržeti a že chlapec je nadaný; nic naplat, odpor starého, tvrdohlavého sedláka nezlomil.
Ubohá matka, bojíc se Božího trestu, div se nezbláznila a, když po dvou letech její muž zemřel, smrt jeho hněvu Božímu připsala.
Hoch potom šel na studie, vychodil na studie, vychodil gymnasium v Klatovech a tehdejší průpravu k akademickým studiím, tzv. filosofii, v Praze. Po všecku dobu těchto svých studií ani ve snu ho nenapadlo, že by se mohl státi něčím jiným než knězem; než odbyv si filosofii, jal se přemýšleti a pojednou shledal, že nemá v sobě povolání ke stavu duchovnímu. Řekl to matce, která, slyšíc tuto zvěst, hořem a strachem div rozumem se neminula a pro Boha a všecky svaté jej prosila, aby slibu jejího dbaje, do semináře vstoupil. Než, mladík za větší zlo pokládaje, kdyby nepovolaným knězem se stal, odolal jejím prosbám a dal se na studium mediciny, doufaje, že matka časem pochopí, že jinak jednati nemohl, a že se usmíří. "Ach, nevpravila se, neusmířila. Žalem uvadla," pravil mi otec.
"Právě v době, když jsem byl povýšen na doktora, umřela mi dobrá matička, všecka hrůzou zmítána, že pro nedodržení svého slibu dojde věčného zatracení. To prý všecko ty včeličky, toužila krátce před svou smrtí, ty boží včeličky! Při vybírání medu roj asi zničil a Bůh nás všecky potrestal za tento hřích."
Pomyšlení na utrápivší se matku po celý život na mého otce těžce doléhalo.
A nyní doslov k této historii, můj drahý čtenáři! Vyber si z něho, co budeš chtíti. Jak jsem ti již řekl, můj otec byl pátým synem mého děda. Jako tento, sám měl také pět synů. Když zemřel, bylo nejmladšímu třináct roků, právě jako jemu při smrti jeho otce. A tento nejmladší (5), vystudovav gymnasium, ze své vůle, nikým nejsa přemlouván, vstoupil do semináře a za kněze byl vysvěcen. První svou mši sloužil v rejštejnském kostele, v němž pokřtěni jsou a v manželství oddáni všickni jeho předkové, neboť rehberkská fara a tamní kostel založeny byly teprve roku 1806 a můj děd se narodil roku 1765. Také Innergefild i Kvildy patřily osadou do Rejštejna. V posvěcené zemi rejštejnského hřbitova spí také věčný sen můj nejmladší bratr, jenž zemřel jakožto farář této osady.
Mně, kdykoli přemítám o těchto věcech, vždy připadá na mysl, že duše hořem utrápené báby je nyní usmířena. A divokým včelám, jichž četné roje druhdy sídlily ve starých stromech pralesů šumavský, již nikdo medu vybírati nebude!

Karel Klostermann (6)

Poznámky k osobám, označeným čísly v závorkách:
(1) Therese Klostermannová, provdaná Schulhauserová (1803-1871), dcera Josepha Klostermanna a selka v Horním Schlösselwaldu čp. 89.
(2) MUDr. Josef Klostermann, syn Josepha Klostermanna, narozený 12. ledna 1814 ve Schlösselwaldu čp. 126, zesnulý 12. listopadu 1875, pochován v hrobce Abeléových v Hurkenthalu.
(3) Joseph Klostermann, svobodný sedlák v Dolním Schlösselwaldu čp. 95 (126), narozený 10. října 1761 v Innergefildě, zesnulý 5. července 1825.
(4) Anna Maria Weberová, provdaná Klostermannová, narozená 26. července 1770, zesnulá 6. října 1836.
(5) Jakob Klostermann, syn MUDr. Josefa Klostermanna, farář v Rejštejně, narozený 31. října 1862, zesnulý 21. března 1901.
(6) Karl "Faustin" Klostermann, spisovatel, narozený 13. února 1848 jako syn MUDr. Josefa Klostermanna a Anny Karoliny Klostermannové, rozené Hauerové (1822-1903) v Haagu am Hausruck v Horních Rakousích. Zemřel 16. července 1923 ve Štěkni u jihočeských Strakonic. Jeho povídky a romány stále nacházejí u českých čtenářů živý ohlas, poněvadž přes svůj německý původ cítil se jako "zemský Čech" (Böhme) a publikoval v českém jazyce. Jeho matka Anne Karoline Hauerová pocházela ze sklářské rodiny Abeléových z Hurkenthalu, příslušejícího k obci Stodůlky (Stadln).


Hoam!, 1988, č. 3, s. 16-17

P.S. Teprve v Klostermannově jubilejním roce 2008 jsem objevil ve dvacet let předtím rovněž k výročí v březnovém čísle měsíčníku "Hoam!" Heinzem Güntherem Zettlem jeho jménem zveřejněný překlad snad nejpůsobivější prózy česky píšícího šumavského klasika, pojaté 1921 do jeho souboru "Zmizelá osada", odkud ji přetiskujeme podobně, jako to učinil v roce spisovatelovy smrti výbor "Klostermann mládeži" (1923), jehož závěr tvořila, či poměrně nedávno reprint onoho výboru s pozměněným názvem "Šumava, má láska" (2004). Kdyby tak klasik tušil, co německy mluvících lidí, jako třeba právě jeho budoucí překladatel Zettl, odtud ze Šumavy odejde po druhé světové válce "odsunem" a co osad tu zmizí i se svými německými jmény navěky! Trest Boží? Stejně pozdě jako jsem objevil ten text, jsem se také dověděl, že Heinz Günther Zettl předčasně skonal v dubnu 1988, tedy měsíc poté, co německý překlad i s jeho vysvětlujícími poznámkami vyšel. V Klostermannově originále ponechávám já bez vysvětlení německá místní a pomístní jména, poněvadž vím, že KK byl proti jejich "dětinskému", jak to označoval, počešťování. Aby dnešní čtenář, k dětinství "národními zájmy" odsouzený, přece jen nějak netápal, zde dodatečná tabulka:

Großhaid
Grünberg
Haidl
Hurkenthal
Innergefild
Rehberg
Schätzenwald
Schlösselwald
Schrollenhaid

dnes zaniklý Velký Bor
dnes zaniklá Zelená Hora
dnes zaniklé Zhůří
dnes zaniklá Hůrka
dnes Horská Kvilda
dnes Srní
dnes Rokyta
dnes Hrádky
dnes zaniklé Výhledy

O někdejších Vysokých Lávkách a Formbergu


Po skončení tzv. "české války" (1618-1620), která byla vlastně prvou fází dlouhé války třicetileté, vznikly prvé osady podél Vintířovy stezky (Gunthersteig) mezi "celním místem" ("Zollstelle") Hartmanicemi (Hartmanitz) a zemskou hranicí. Základy osídlení tu položila sklářská huť v Glaserwaldu (dnes Skelná - pozn. překl.). Prvá písemná zmínka o "Neugütlen bey den hohen Stegen" (tj. "nové statečky při vysokých lávkách" v daňovém katastru z roku 1630 odkazuje zřejmě k lávce, kterou tu Vintířova stezka vedla přes koryto Černého potoka (Schwarzbach). Zdejší osídlenci Thomas Schmidt, Michael Reichert, Kaspar Häusler (majitel sklářské hutě), Bastl Zettl, Wolf Gerhartl jsou i prvními klučaři pozdějších osad a samot Vysoké Lávky, Skelná a Šerlův dvůr (Scherlhof, na místě zaniklého Šerlova mlýna dnes jen rozcestí a parkoviště u někdejšího Frauenthalu - pozn. překl.). Oba posledně jmenovaní sídlili pak přímo ve Vysokých Lávkách i nadále.
Roku 1654 se tam uvádějí následující obyvatelé: Sebastian Zettl, Christoph Kamm, Michl Kargl (Zergl) a Wolf Weber - 1713: Sigmund Zettl, Simon Kißlinger, Simon Weber, Michl Weber a Paul Schmidt.
Na jedné mapě z roku 1708 je namísto jména "Hohenstegen" psáno jen "Zetteleinnahme". Matrika zemřelých v Mouřenci (Maurenzen) zaznamenává 1726: "Gestorben mit 70 Jahren ist Georg Aschenbrenner in Hohenstegen, Zetteleinnehmer und gestorben mit 50 Jahren in Hohenstegen Hs.-Nr. 132 am 20. 8. 1772 Georg Gerl, Zöllner:" (tj. "v 70 letech zemřel ve Vysokých Lávkách Georg Aschenbrenner, 'Zetteleinnehmer', v domě č. 132 pak tamtéž dne 20. srpna 1772 v 50 letech Georg Gerl, celník.") Z toho zápisu plyne, že "celní místo" bylo po pozdějším založení Vysokých Lávek přeloženo sem jako do nyní posledního místa před hranicí. Z dob králováckých svobod si obyvatelé zachovali právo lovu zvěře, a to až do svého odsunu v roce 1946, zatímco právo rybolovu nechali propadnout. Právo lovu zvěře na výměře 496 hektarů bylo až do roku 1930 využíváno 4 sedláky, pak pronajato. Dělení obecních pozemků ve výměře 265 hektarů se uskutečnilo v letech 1923 a 1924 a provedl je geometr Georg Baumann z Nýrska (Neuern). Kulturně byla osada přes formální příslušnost k obci Stodůlky (Stadln) odkázána na 4 km vzdálené Prášily (Stubenbach), kde fungovala škola, kostel, pošta i spolkový život. Na bojích druhé světové války se z Vysokých Lávek podílelo 14 obyvatel, z nichž 6 se už nikdy domů nevrátilo.
V blízkosti osady se dosud zachovaly tři příkopy na sušení lnu (Flachstrockengruben). Jde o asi 12 metrů dlouhé prohlubně v zemi, knimž vedla od ohniště 5 metrů dlouhá zděná chodba a které byly svrchu překryty břevny, na něž se len pokládal. Teplý vzduch proudící do příkopu sušil lněný stonek, z něhož se pak snáze odlamovalo pazdeří, jež bylo pro získání vlákna třeba odstranit.

Chalupy ve Vysokých Lávkách a jejich obyvatelé
Čp. 109 - výměnek k čp. 120 - neobýván.
Čp. 117 - výměnek k čp. 118.
Naposledy (rozuměj v roce 1945 - pozn. překl.) obývaly dům dvě rodiny: Ignaz Boroschowsky a Johanna, roz. Reithmeierová, jejichž syn Franz padl ve válce. "Odsun" se uskutečnil do Nötting/Ilm.
Paní Karoline Gregoriová a její děti Wenzel, Rudolf, Emil, Marie a Roland byli odsunem vysídleni do Chamu. Synové Otto a Leo padli ve druhé světové válce.
Čp. 116 - výměnek k čp. 118.
Dům stál při cestě do Staré Hůrky (Althurkenthal), byl neobýván a v roce 1946 vyhořel.
Čp. 118 - 123, 5 ha - "Mathiaslbauer", výčepní právo
Posledními vlastníky byli Walter Zettl a jeho žena Albine, roz. Schwarzová z Velkého Boru (Großhaid), kteří se svými dětmi (Johann, Maria, Elfriede, Anna, Emma a Franz) našlo po vyhnání nový domov v hesenském Trendelburgu. Syn Wenzel padl ve válce.
Čp. 119 - 123, 5 ha - "Hanasbauer", výčepní právo
Posledními vlastníky byli Franz Weber a jeho žena Thekla, roz. Weberová ze Zadních Chalup (Hinterhäuser). Po prohrané válce se nechali přesídlit nejprve do českého vnitrozemí, roku 1948 se však vystěhovali i s dětmi (Franz, Leo, Herbert, Ewald) i s bratrem Leo Weberem do Magolsheimu ve Württembersku. Výměnek domu stál při cestě do Staré Hůrky.
Čp. 120 -- 123, 5 ha - "Honesbauer", výčepní právo
Původní dvorec stál na místě výměnku čp. 109. Byl po roce 1654 oddělen od statku Zettlhof. Prvním majitelem byl Kaspar Schmidt (1635-1735). Ten vyměnil dne 8. prosince 1673 svůj dvorec, oddělený od statku Zachariase Zettla, za dvorec Martina Kieslingera (Khießlinger), který se zakoupil ve vsi Stodůlky vedle Petera Muckenschnabela (nejspíš šlo o stavení zvané "Fronznhof"). Majetek ve Vysokých Lávkách byl lepší, takže Schmidt dostal k ceně navíc 30 zl. (v originále "flr." - pozn. překl.) nádavkem. Dne 20. března 1688 přešel na syna Simona Kieslingera. Byly vyklučeny 2 korce (strychy) polí a luk na 5 for sena a 1 fůru otav. Dne 24. dubna 1729 získal dvorec syn Thomas a rodiče se nastěhovali do výměnku nad cestou. Dávka z pozemků obnášela 2 zlaté, 38 krejcarů a musel převzít do opatrování jedno "svízelné" ("mühseliges") dítě. Následovali: Josef (1727-1808), Johann Michael (1758-1805), Johann (1789-1860) a Josef Kieslingerovi.
Posledními majiteli byl posledně jmenovaný Josef Kieslinger a jeho žena Helene, roz. Wendelbergerová ze Stodůlek, kteří i s dcerami Helenou a Marthou přišli po odsunu do Unterzwieselau. Syn Hermann padl ve válce.
Čp. 121 - výměnek k čp. 125
Naposledy obýván Fritzem Aschenbrennerem a jeho ženou Stefanií, kteří se s dcerami Emmou, Friedou a Paulou po odsunu dostali do Trendelburgu v Hesensku.
Jako druhá rodina bydleli tu Heinrich Kopp a jeho žena Rosa, roz. Haasová, kteří i se svou dcerou Friedou zůstali po válce v Československu. Synové Heinrich a Helmut padli ve válce.
Čp. 123 - výměnek k čp. 125
Jeho obyvateli byli výměnkář Franz Zettl s manželkou Marií, roz. Schwarzovou ze Studánek (Kaltenbrunn) a Franz Prinz s manželkou Annou, roz. Zettlovou, a s jejich synem Franzem, kteří byli odsunem přesídleni do Marktheidenfeldu v bavorských Frankách.
Čp. 125 - 124, 1 ha - "Zettlbauer", výčepní právo
Někdy mezi rokem 1617 a 1630 usadil se tu na Vintířově stezce Sebastian Zettl. Jeho syna a dědice statku Georga zahubila i s jeho ženou roku 1666 morová nákaza, takže majetek převzal bratr Zacharias. Přes Sigmunda, Thomase, Matthiase, Johanna Adama, Josefa, Franze, znovu Franze a ještě znovu jednoho Franze Zettla s jeho manželkou Marií, roz. Frischovou, zůstal statek po 10 generací nepřetržitě ve vlastnictví rodu. Poslední zmínění majitelé byli i s dcerou Marií-Annou vysídleni odsunem do Hafenlohru v bavorském kraji Main-Spessart (Dolní Franky). Zacharias a Thomas Zettlové řídili jako králováčtí rychtáři osudy celé stodůlecké rychty. "Otec" šumavského rodu Zettlů pocházel odněkud z okolí dunajského Straubingu. Už ve 13. století byli v místě jménem Aitershofen, které prošlo později za třicetileté války několikerou zkázou, zmiňováni nositelé toho jména.
Čp. 126 - výměnek k čp. 119
Obyvateli byli Josef Altmann a Thekla, roz. Reitmeierová, kteří se i s dětmi (Maria, Josef, Karl a Hilde) dostali po odsunu do bavorského Mömlingen.
Čp. 127 - "Hejterhäusl" - společný majetek
Dříve tu sídlíval obecní pastýř. Stavení bylo až do konce společným majetkem a sloužilo jako sklad steliva.
Čp. 133
Zřejmě někdejší celnice s výčepním právem, později zbořená.
Čp. 195
Někdejší hostinec, naposledy pak kolářství Karla Webera, pocházejícího ze Stodůlek čp. 239, který spolu se ženou Angelou, roz. Straubovou, jakož i s dcerou Waltraud a syny Kurtem a Hubertem žijí v bavorském Breitbrunnu při jezeře Chiemsee.

Knížecí revír Formberg
Ještě na samém počátku 18. století, tj. po roce 1700 se kolem vyklučených ploch Vysokých Lávek a pozdějších Zadních Chalup rozkládal jen mohutný šumavský prales. Tyto lesní plochy dostávaly na lesní správě "knížecího mansfeldského úřadu" (v originále "in der Revierverwaltung des 'Hochfürstlichen Mansfeldischen Amtes'" - pozn. překl.) v Hořejším Krušci ("zu Oberkörnsalz") už svá jména, aby se dominikální pozemková država zřetelně vymezila vůči pozemkům svobodných sedláků ("Freibauerngrund"). Tak se panskému lesu hraničícímu s Vysokými Lávkami začalo říkat "Formberg". Ležel přece "vorm Berg", tj. "před horou", kterou v tomto případě byla 1377 m vysoká Ždánidla (Steindlberg).
Do úředního jazyka panské správy pronikal často vliv češtiny, takže při psaní německých místních a pomístních jmen vznikaly z neporozumění nejnemožnější zkomoleniny, které měly tendenci se ustálit i propříště. Český jazyk nezná totiž jinou výslovnost písmeny "v" než tu, která odpovídá německému "w". Zápis "Vormberg" by tedy musel pro českou výslovnost znít "Wormberg", aby nevznikl mylným chápáním tvar Formberg.
Správnější než Formberg by bylo často užívané označení "Vornberg", nacházející se i ve Schallerově topografii Čech (Jaroslaus Schaller: Topografie des Königreiches Böhmen, Band III, Prachiner Kreis, 1786), které se však neprosadilo, poněvadž směrodatné byly panské úřední podklady.

Osídlenci ve Formbergu
V lese zvaném Formberg sídlili roku 1732 tři selští synové: "freie Leute ehrlichen Herkommens und in Hohenstegen im Stadler Gericht geboren und erzogen" (tj. "svobodní lidé počestného původu a ve Vysokých Lávkách narození a vychovaní"), jak stojí v německy psané listině. Dne 16. října 1732 podepsali na úřadě v Hořejším Krušci kupní smlouvu, kterou jim byl "aus den Waldhwozder herrschaftlichen Waldbergen, Formberg genannt" (tj. "z Waldhwozdského panského lesnatého vrchu, zvaného Formberg") přenechán ("überlassen") kus lesa o rozloze 2132 sáhů (tj. asi 100 hektarů) za nízký nájem.
Těmi třemi druhorozenými selskými syny z královácké svobodné vsi ("aus dem künischen Freibauerndorf") Vysoké Lávky byli Johann Zettl, syn rychtáře ("Sohn des Gerichtsrichters") Zachariase Zettla, Thomas Schmalzl, syn Thomase Schmalzla staršího a Johann Weber, pocházející z chalupy č. 119 ve Vysokých Lávkách.
Schmalzlův otec Thomas nebyl jen svobodným sedlákem, nýbrž působil i jako mansfeldský hajný (v originále "Waldheger" - pozn. překl.). To znovu dokazuje, že v každé nové osadě pod patronací kněžny z Mansfeldů (osud kněžnin, kterou sedmiletá válka /1756-1763/ vyhnala z Čech a která žila v braniborském Lichtenbergu, vstoupil i do literatury: zachycuje ho mj. historická novela Lucie Idelerové /1851-1910/ "Weiße und Rote Rosen", vyšlá 1929 německy v nakladatelství Louis Lange v St. Louis, USA - pozn. překl.) musel byl zastoupen alespoň jediný muž, požívající plné panské důvěry a zaručující bdít nad tím, aby nebyla nikde překročena vyměřená hranice pozemků a aby svobodní sedláci ze starých králováckých vsí nemohli nadále užívat pozemky panské. Schmalzl byl nejspíš díky svému vztahu k vrchnosti a kvůli zajištění druhorozeného syna iniciátorem založení nové osady.
Tři novoosídlenci získali podle smlouvy pozemky ve Formbergu bezplatně. S jejich vymezováním bylo započato při nově vyklučeném pozemku Michaela Webera, tj. tam, kde později vznikla osada Zadní Chalupy. Vymezování se dělo, jak bylo tehdy ještě zvykem, zářezy na stromech v hustém lese.
Ustanoven byl zároveň roční nájem ve výši 7 zlatých, 30 krejcarů, 16 feniků, se splatností připadající napůl ke svátkům svatého Jiří a svatého Havla (tzv. úrok svatojiřský a svatohavelský - pozn. překl.).
Byli teď oprávněni zřídit si stavení, založit pole a louky a smět tu "navěky" ("auf Ewig") "mít plnou volnost" (v originále "schalten und walten" - pozn. překl.). Přirozeně nechybělo ani tehdy obvyklé varování před pokusem přivlastnit si z panských pozemků víc, než bylo dohodnuto.
V dodatku ke smlouvě se hovoří výslovně o tom, že vrchnostenská regalia (práva), jako rybolov a lov zvěře, jsou osídlencům upřena. Při přestoupení této podmínky hrozilo, že nově získaný "stateček" ("Gütl") připadne za trest nazpět vrchnosti.

Osada "Formberg"
Ve stodůlecké rychtě tak vznikla nová osada. Od sousedních Vysokých Lávek a Stodůlek se ovšem přece jen něčím lišila. Zatímco obě tyto vsi byly vysloveně rustikálními osadami králováckých svobodných sedláků, byla nová osada v revíru "před horou" ("Formberg") zbudována na dominikální půdě a podléhala tedy nadále vrchnosti, nikoli bezprostředně rychtáři a vrchnímu rychtáři (Oberrichter).
Její obyvatelé se sice narodili svobodní, odlišovali se však povinností placení ročního nájmu od svých sousedů, kteří své královácké dávky zapravovali prostřednictvím vrchního rychtáře a byli emfyteuty (tj. zakoupenými poddanými, majícími usedlost v dědičné držbě, zatímco nezakoupení poddaní mohli být feudálem sehnáni z půdy kdykoli - pozn. překl.).
Založení osady spadá do doby nově vzplanuvších sporů mezi panskou vrchností a svobodnými sedláky, takže 1749 mohl získat sklářský mistr Lorenz Gattermayer vrchnostenská práva nad rychtami Stodůlky a Stachy (Stachau). Koupil s nimi ovšem i nevyřešené spory se starousedlými svobodnými sedláky, kteří vznášeli ostré námitky u katastrální komise proti zabírání stále větší výměry pozemků někdejšího "Královského hvozdu" (v originále "Königswald" - pozn. překl.) k zakládání nových osad pod označením, že jde o "panskou půdu" ("Herrschaftsgrund").
Roku 1757 byla ke sporným novým osadám předložena dvěma zmíněným rychtám tzv. "Geometrische Befundstabelle" (tj. "geometrická nálezová tabule" - pozn. překl.), v níž o osadě Formberg stojí psáno, že tři formberští hospodáři Thomas Schmalzl, Hans Adam Zettl a Hans Zettl jsou podle kupní smlouvy z roku 1732 dědičnými vlastníky, platí však roční nájem z pozemků ve výši 16 zlatých rýnských. Vyklučili z větší části les, něco z toho vzdělali na pole a luka a neplatí nijaké dávky ("zahlen keine Regale").
Původně neměla osada v revíru "Formberg" své pevné jméno. Tak o ní čteme v josefinském zemském soupise "Landesaufnahme" z roku 1767 poznamenáno: "Eine Viertelstunde von den Hinteren Häusern stehen am Standlberg noch 6 zestreute neue in das Stadler Gericht gehörige Kaluppen (tj. "čtvrt hodiny od Zadních Chalup stojí na hoře Ždánidla roztroušeno ještě 6 nových chalup, náležejících ke stodůlecké rychtě" - pozn. překl.)."
Označení revíru se však postupně přenášelo i na malou osadu, v níž si tři osídlenci zbudovali své selské dvorce a k nim pak i výměnkářské domky.
Roku 1777 měl každý vlastník dvorce k obhospodařování 0,28 hektaru polí a 0,28 hektaru luk a k tomu tři kusy dobytka, dost na to, aby se tehdy opatřil tím nejnutnějším. Pastviny a les byly obhospodařovány společně.
V popisu místa z roku 1840 jsou tu na svahu hory Ždánidla napočteno už jen 5 roztroušeně ležících stavení.

Kostel a obec
Osídlenci, přišlí z Vysokých Lávek, příslušeli do roku 1735 k farnosti Mouřenec. V tomto roce, přesněji dne 13. října 1735, byla založena farnost Dobrá Voda (Gutwasser), ke které pak připadli až do data zřízení lokálie v Prášilech 20. ledna 1766.
Nově založená osada ležela ve stodůlecké rychtě, i když, jak už zmíněno, podléhala panství Hořejší Krušec a později panství Prášily. S panstvím Prášily byli pak přiděleni novostodůlecké rychtě (Neustadler Gericht), která podléhala vrchní rychtě ve Stodůlkách (Obergericht Stadln).
Když bylo roku 1848 zrušeno poddanství ("die Grundherrschaft aufgehoben") a svobodné selské rychty byly postaveny na roveň jiným místům v Čechách, následovalo 1854 nové uspořádání politických obcí. Prášily se osamostatnily a získaly označení "Stadler Antheil III.Teil" (tj. "Stodůleckých Podílů díl III." - pozn. překl.). Patřil k nim pak i Formberg, zatímco sousední Vysoké Lávky zůstaly součástí samotné politické obce Stodůlky..

Dvorce ve Formbergu a jejich obyvatelé
Čp. 166 - 34 ha- "Peterlhof"
Prvým vlastníkem tohoto dvorce byl od roku 1732 do roku 1736 Johann Zettl. Byl to syn stodůleckého rychtáře Zachariase Zettla z Vysokých Lávek čp. 125 a poněvadž dědicem rodového statku byl bratr Siegmund, usídlil se Johann jako druhorozený syn v nově založeném Formbergu.
Hospodařil dobře a dokázal pro svého vlastního druhorozeného syna Hanse Adama získat zadlužený sousední dvorec čp. 169. Dědicem otcova dvorce se pak stal prvorozený syn Peter, který ho převzal za 310 zlatých. To po něm se pak stavení říkalo "Peterlhof". Jeho nabyvatel to neměl zpočátku nijak lehké, poněvadž se musel podle znění předávací smlouvy ze 17. května 1756 nejen vyrovnat s pěti spoludědici, nýbrž i zařídit výměnek předávajícím rodičům.
K přijetí smlouvy a jejímu zanesení do pozemkové knihy došlo v panské kanceláři v Prášilech, poněvadž Formberským nebylo přiznáno vlastnictví jako svobodným sedlákům a jednalo se s nimi jako s vrchnostenskými poddanými.
Peter, který se oženil s Margarete, roz. Edenhoferovou z Lindbergu u Zwieselu, předal roku 1795 dvorec synu Josefovi a jeho ženě Theresii, roz. Schmidové, jehož nástupci byli pak Peter a Maria Anna, roz. Haasová. Peter zemřel předčasně ve věku 38 let a zanechal po sobě 4 dcery, vdova se poté znovu provdala za Benedikta Eichingera. Při dědickém vypořádání dne 14. března 1850 u místního soudu v Dlouhé Vsi (Langendorf) se stala dědičkou dvorce Karoline Zettlová. Vzala si za muže selského syna Wenzela Zettla z Vysokých Lávek. Pocházel v šesté generaci z téhož domu, z něhož kdysi vzešel zakladatel dvorce.
V letech 1874-1921 byli majiteli Peter Zettl a Maria, roz. Grafová z Knížecích Plání (Fürstenhut). Pro syna Johanna získali mlýn v Prášilech čp. 18, dědicem dvorce se však stal syn Karl, zároveň až do roku 1945 řídící učitel prášilské obecné školy (Volksschule). Byl ženat s učitelskou dcerou Annou Julií, roz. Prinzovou.
Karl Zettl, jeden z nejváženějších učitelů v okrese Kašperské Hory (Bergreichenstein), zabýval se také vlastivědou a pracoval aktivně ve prospěch udržení domovského německého živlu. Za tento nesmlouvavě přímý postoj zaplatil daň nejtěžší: byl v roce 1945 Čechy odvlečen a ubit. Jeho děti Irmhilde, Anna a Karl se po vyhnání dostaly do Bruckmühlu. Syn Ottmar padl ve válce.
Čp. 167 - výměnek k čp. 166
Nájemci: Wenzel a Anna Haasovi. Děti: Wenzel, Hansi, Maria. Toto stavení stálo naposledy prázdné.
Čp. 168 - výměnek k čp. 169
Nájemci: Franz a Theresia Mayerovi. Děti: Karl, Maria.
Čp. 169 - 33, 4 ha - "Honsodumhof"
Zakladatelem a vlastníkem dvorce v letech 1732-1745 byl Johann Weber. Pocházel z čp. 119 ("Hanasbauernhof"). Zadlužením přešla usedlost v roce 1745 na hlavního poskytovatele půjčky a souseda, tedy na Johanna Zettla. Ten dům předal synovi Hansi Adamovi, po němž se pak statku říkalo "Honsodumhof".
Předávací smlouva byla vyhotovena dne 23. dubna 1745 na úřadě v Hořejším Krušci, aniž by byl přítomen rychtář (Gerichtsrichter). Kněžna Mansfeldová tím chtěla dokumentovat, že Formberg představoval dominikální zboží uvnitř svodné rychty Stodůlky.
Posledními majiteli dvorce byli Karl Zettl s manželkou Marií, roz. Zettlovou, kteří byli "odsunem" nuceně vysídleni do Zwieselu.
Čp. 170 - výměnek k čp. 171
Nájemci: Hermann ("po chalupě" 'Honsal Hermann' - pozn. překl.) a Theresia Koppovi. Děti: Maria, Berta, Resi, Otto, Josef.
Čp. 171 - 35 ha - "Schmalzlhof"
Od roku 1732 do roku 1765 byl jeho majitelem Thomas Schmalzl, který stál jako hajný (v originále "Holzheger" - pozn. překl.) ve službách kněžny Mansfeldové a dal pravděpodobně podnět k založení osady Formberg. Poskytnutím pozemků svým zřízencům chtěla vrchnost dokumentovat své nároky na neosídlenou půdu svobodných králováckých rychet.
Roku 1765 byl dvorec rozdělen, syn Andreas převzal polovinu za 225 zlatých, musel si však udělat dluh 60 zlatých u Andrease Koppa ve Wunderbachu (dnes Bystrá - pozn. překl.). Tato rodina se poději vynořuje jako vlastník dvorce. Tak je v roce 1845 jeho majitelem Johann Kopp. Posledním majitelem byl Karl Kopp, který s oběma svými syny po roce 1945 na dvorci zůstal, později byl však přesídlen do českého vnitrozemí.
Stodůlky čp. 101 - 18 ha - "Schmalzlmaxhof"
Tato usedlost ležela na rustikálním pozemku stodůlecké rychty, tedy na svobodné selské půdě, ačkoli byla počítána k osadě Formberg.
Poslední majitelkou byla Mathilde Koppová, roz. Straubová, která roku 1948 přesídlila do Neuhofu. Dědici byli Maria Weberová a Marie Koppová.


Im Lande der künischen Freibauern, s. 701-703 a 788-792

Heinz Günther Zettl se narodil 17. ledna 1940 v Srní (Rehberg) jako syn učitele Fritze Zettla a jeho ženy Sofie, roz. Pauknerové. Už ve svých šesti letech se jako dítě stal v květnu 1946 obětí odsunu a našel nový domov v bavorské metropoli Mnichově (München). Vystudoval tu zeměměřičskou techniku a pracoval pak jako geodet při jednom z pracovišť tzv. "Úřadu pro scelování pozemků" (Flurbereinigungsamt). Ačkoli znal domov spíše ze vzpomínek jiných vyhnanců, věnoval se s plným odevzdáním a úsilím historii osidlování Šumavy a vývoji jednotlivých jejích obcí a osad s podrobným rozpisem zejména rodových a majetkových poměrů. Svou práci zúročil jako člen sdružení "Volkskundliche Arbeitskreis für den mittleren Böhmerwald Künische Freibauern - e.V.", které se stalo vydavatelem obsáhlého sborníku, z něhož jsou obě naše textové ukázky převzaty. V červnu 1986, čtyřicet let po vyhnání, navštívil s přáteli rodná místa a prošel se údolím Vydry (Widra), ale několik dní poté ho zákeřná nemoc upoutala na invalidní vozík. Dne 19. dubna 1988 své chorobě podlehl a byl 22. dubna pochován na mnichovském Severním hřbitově (Nordfriedhof). Podobně, především stejně podrobně v témže prameni, o němž byla řeč, popsal Heinz Günther Zettl "stodůleckou rychtu" a v ní Stodůlky, rodiště nářečního klasika šumavské literatury Zephyrina Zettla, jehož medailon tu od stejného autora také nechybí (v samostatné knize o něm "Das Zephyrin-Zettl-Buch" /1990/ je právě kapitola sborníku "Im Lande der künischen Freibauern" o Stodůlkách znovu přetištěna), jakož i rodné Srní, Sedlo (Sattelberg, v lexikonu Naše příjmení se Zettl uvádí jako německá zkomolenina právě českého slova "sedlo"!) a další obce a osady, v nich pak s podrobnou znalostí rodových osudů a vazeb zejména právě hojných šumavských Zettlů. Zánik jejich domova, jak před ním Zephyrin Zettl varoval už po roce 1918 (postavil se tenkrát do řad zastánců tzv. Deutschböhmen v rámci zachování Deutschösterreich po bok osobnostem jako byli rakouský kancléř Dr. Karl Renner, vídeňský arcibiskup kardinál Gustav Piffl, spisovatelé Franz Karl Ginzkey, Robert Hohlbaum a Richard Kralik či univerzitní profesor Dr. Rudolf Wolkan), se na nich podepsal s hrozivou konečností. Věděli a vědí, co je to začínat na Z. Vědí, jako ten kůň na pečeti králováckého svobodného rychtáře Zettla z Vysokých Lávek, co to je pádit volně bez sedla zemí, vzdělanou lidskou rukou. Tou zemí jedinou, tou v dědictví nám i Zettlům danou.

- - - - -
* Srní / Stodůlky / Vysoké Lávky / Formberg / † † † Mnichov (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Dopis paní Zettlové s odpovědí a správným
směrovacím číslem na její adrese
Pečeť rychtáře Johanna Adama Zettla
z Vysokých Lávek
Vzácný snímek někdejší osady Vysoké Lávky
Vysoké Lávky kdysi dávno
Mapka osady Vysoké Lávky s jeho signaturou a datem vyhotovení

zobrazit všechny přílohy

TOPlist