logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

STEPHAN ANTON ZACH

O polární záři


"Bohatstvím přírodních věd
není množství, nýbrž zřetězení
pozorovaného."

Alexander von Humboldt

Nádherný zjev polární záře (v originále "Polarlichtphänomen" - pozn. překl.), který byl už v předchozích staletích sledován přírodovědci s velkou pozorností, a ve svém skvělém průběhu s mnohou pílí a často nikoli bez básnického zanícení podrobně popsán, oživil v posledních letech, kdy došlo k mnoha intenzivním úkazům tohoto fenoménu (v originále "Polarlichtphänomen" - pozn. překl.), více než kdykoli předtím ve vysoké míře zájem fyziků a poskytl jim příležitost k novým zbystřeným pozorováním a teoretickým výkladům.
Přes tento nový náběh, přes nově zvýšenou horlivost pozorovatelů a četné jejich spekulace na dané téma se vědě záhady s ním spojené rozřešit nepodařilo a závoj, jímž tento pozoruhodný přírodní jev tak obratně halí svá tajemství, nebyl z něho sňat, takže v současnosti musíme, alespoň pokud chceme být poctiví, nehledě ke všem pokrokům na poli přírodní vědy otevřeně přiznat, že jsme v zápase s přírodou o objasnění fenoménu polární záře vítězství zdaleka ještě nedosáhli; daleko spíše stále ještě před námi stojí v celé své obrovité velikosti jako skutečný obraz v Sais (také "v Saidě" česky řečený, staroegyptské město česky zvané i Saje, ležící v místě označovaném dnes Sá el-Hagar, chovalo prý totiž v místním chrámě závojem zastřenou sochu bohyně Isidy, které se týká i Schillerova báseň z roku 1795 Zahalený obraz v Saisu, kde se mladík, dychtící po poznání pravdy dovídá, že pod oním závojem skryta, je však hierofantem varován: "Jest rouška ta, ač lehká ruce tvojí, však nad centýře tvému svědomí..." v duchu Schillerova následného zvolání: "Běda tomu, kdo šel k pravdě s vinou!" - pozn. překl.), přestože už Řekové a Římané jej popsali s posvátným ostychem, poněvadž podle staré lidové víry považovali svazky paprsků se šumem a praskotem vyrážející za postavy bohů se září kolem jejich hlav (viz Tacitova Germania, kapitola 45), přestože obyvatelé severských oblastí ji přičítají poté, co mohou zářivou nádheru obdivovat takřka každodenně, za okrasu vlastní jejich domovu natolik, že jim odchod z nordického jejich domova ztěžuje stejně jako obyvatelům hor loučení s důvěrným tichem jejich údolí a výšin.


Programm des k.k. Deutschen Staats-Gymnasiums in Budweis, veröffentlicht am Schlusse des Schuljahres 1876, s. (3)

Není snad třeba citovat následný překlad úryvku o polární záři ze Ságy o Frithiofovi švédského básníka Esaiase Tegnéra (1782-1846), abychom pochopili, že právě v tomto místě se vyšebrodský cisterciák na chvíli zasnil nad záhadami obestřenou nádherou, kterou mohl spatřit i z rodné Šumavy. Narodil se v Horní Plané dne 17. května roku 1842 jako syn zdejšího "měšťana" Wenzla Zacha (v křestní matrice psán "Wenzl Zach Bür/ger") a jeho ženy, chlapcovy matky Kathariny, dcery Josepha Hartla, "měšťanského mistra kovářského" ("bürgerl. Schmiedemeister") v Horní Plané čp. 73 a jeho manželky Franzisky, jejíž nemanželský otec Johann Lederer byl v Horní Plané čp. 9 mistrem obuvnickým. Na kněze byl vysvěcen 22. července 1866, řádové sliby složil ve Vyšším Brodě (Hohenfurth) dne 2. září téhož roku. V tyrolském Innsbrucku se stal kandidátem učitelského úřadu, od roku 1873 byl pak gymnaziálním profesorem v Českých Budějovicích a dozorcem (eforem) zdejšího Vyšebrodského domu. 1906, to už měl titul doktora filosofie a stal se rok předtím ředitelem gymnázia, na němž už přes třicet let učil, mu bylo městem Budějovice uděleno čestné občanství. Jeho někdejší příspěvek do programu gymnázia pod dlouhým titulem Der Parallelismus zwischen Sonnenflecken, Erdmagnetismus und Nordlichtern als feste Grundlagë für einen Erklärungsversuch des Polarlichtes (1876), z něhož cituje naše textová ukázka v českém překladu toliko první stránku, byl jistě i základem jeho innsbrucké disertační práce z roku 1883, která už nesla jen název Das Polarlicht. Poté, co Dr. Zach dne 25. ledna 1925 ve Vyšším Brodě v málem 83 letech skonal a nedožil se tedy polární záře nad Šumavou v lednu 1938, kterou mnozí považovali za předzvěst jejího "osvobození" nacistickou Říší, ti prozíravější v ní mohli ovšem vidět spíše hrozbu budoucích katastrof, objevil se v Budweiser Zeitung nekrolog, vlastně vzpomínka jeho bývalého budějovického žáka, mimochodem rovněž samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže. Stojí i v českém překladu za přečtení.

Za ředitelem Dr. Stefanem Zachem

Johann Weyde


Rozmáchle jde smrt (v originále "es geht ein großes Sterben" - pozn. překl.) řadami těch, kteří pro mne v mém mládí hodně znamenali. Teď si s sebou vzala našeho někdejšího školního kazatele (v originále "Schulprediger" - pozn. překl.), matematika, fyzikáře a třídního na budějovickém vyšším gymnáziu. Nebudiž považováno za neskromnost, že právě já mu tady v místním listě věnuji pár slov věrné vzpomínky: tiší to ve mně stesk. Profesor Zach totiž byl pro nás někým. Když jsem později hovoříval o Pipinu Krátkém (žil v letech 714-768, byl prvým franským králem z rodu Karlovců a otcem císaře Karla Velikého - pozn. překl.), musil jsem myslit právě na něho: malý podsaditý mužík s velkou hlavou, tělesně i duševně však energická učitelská nátura, která si uměla získat respekt. Báli jsme se ho. Představoval řád a my se při něm něčemu naučili. Lehké nám to nikdy nečinil. A na koho měl spadeno, ten neměl šanci. Zejména marnivce s červenými kravatami (tehdy ještě nebyly nijakým politickým odznakem), darmošlapy, sukničkáře a pivní brachy měl rád pod kontrolou. On sám přitom nebyl nijaký tichošlápek a měl smysl pro radost ze života. Žáci však musili být kroceni. Ovšemže čím blíž jsme byli cíle studia, tím volněji nás držel na uzdě a k maturitě nás vedl jako ten nejblahovolnější přítel a otec třídy. Dopadla dobře a tak se pyšně účastnil našeho večírku na rozloučenou. Byla to po dlouhé době první oktáva, v níž jsme byli samí Němci. A tak nás maturanty z roku 1889 upřímně potěšilo, když se zase objevil na naší oslavě 25. jubilea toho budějovického večírku a veselé chvíle sdílel spolu s námi. Psal se rok 1914, půle července těsně před vypuknutím světové války, která mnoha našim vojensky aktivním spolužákům z někdejška nedala objevit se v našem středu, zatímco my se bez nejmenšího tušení oddávali radosti z opětného vzájemného shledání a já den nato odjel do Francie, odkud jsem se 2. srpna dostal domů už jen s největšími obtížemi. Viděli jsme tenkrát svého třídního naposledy, už jako ředitele; hrdě nás vedl prostorami nové školní budovy k velkému snímku našeho maturitního ročníku 1889, kterým jsme ho kdysi poctili. Rozcházeli jsme se se slibem, že se za deset let sejdeme znovu. Zákeřný osud tomu chtěl jinak. Světová válka spolkla mnohého z našich řad a nové příliš těsné hranice odtrhly od sebe navzájem ty, kdož přežili. Zda se vůbec alespoň všichni dovědí, že ten přísný Dr. Zach tu na Zemi už nedlí?


Budweiser Zeitung, 1925, č. 10, s. 4

P.S. Text je dole označen místním jménem Ústí nad Labem (v originále Aussig - pozn. překl.) a jménem autora textu i s jeho německým profesním titulem, tj. "Direktor (byl tehdy ředitelem ústeckého reálného gymnázia) Dr. Johann Weyde".

- - - - -
* Horní Planá / České Budějopvice / † † † Vyšší Brod

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Na snímku z maturitního tablaNa snímku z maturitního tabla
Záznam o jeho narození v hornoplánské křestní matrice
Jeho záznam v soupise vyšebrodských cirsterciáků od Raphaela Pavla
Titulní list výroční zprávy německého státního gymnázia v Budějovicích
z roku 1876 s jeho pojednáním o polární záři

zobrazit všechny přílohy

TOPlist