logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

MICHAEL WURDAK

Přírůstky žákovské knihovny německého gymnázia v Českých Budějovicích

Nákupem: J.Chr. Heer, An heiligen Wassern; J. Meßner, Handwerksburschen; C.F. Majer, Angela Borgia; A. Sperl, Die Söhne des Herrn Budiwoj.

Dary: Prof.Dr. Kollmann: Vom jüngsten Tag. Ein Almanach neuer Dichtung.

Z učitelské knihovny přemístěno: J.Chr. Heer, An heiligen Wassern.


Jahresbericht des deutschen Staats-Ober-Realgymnasiums in Böhm. Budweis veröffentlicht am Schlusse des Schuljahres 1924-1925, s. 7

Jde o první záznam o přírůstcích žákovské knihovny státního vyššího reálného gymnázia v Českých Budějovicích za školní rok 1924/1925, kdy se jejím správcem stal po profesoru Hermannu Fabinim, který odešel působit do Ústí nad Labem, profesor Michael Wurdak. Už prvý knižní titul je docela zajímavý. Román švýcarského spisovatele Jacoba Christopha Heera (1859-1925) U svatých vod vyšel totiž roku 1926 i česky v překladu Karla Weinfurtera (1867-1942), spisovatele a mystika (zemřel na nachlazení, které mu přivodila vězeňská vazba za "heydrichiády"). I Conrad Ferdinand Meyer (1825-1898), jak je třeba jeho příjmení správně psát, byl švýcarským spisovatelem a básníkem (Angela Borgia je poslední z řady jeho historických novel). Zbývající dvě knihy z nákupu pocházejí obě od autorů i samostatně zastoupených na webových stranách Kohoutího kříže, ať už jde o Josefa Messnera či Augusta Sperla. Ještě zajímavější je ovšem titul knižního daru, který knihovně gymnázia poskytl jeden z jeho profesorů, totiž Friedrich Kollmann, jedna z českobudějovických obětí nacistického holocaustu (mimochodem prastrýc Tomáše Krause, od roku 1991 tajemníka Federace židovských obcí, tehdy ještě v ČSFR). Sborník Vom jüngsten Tag (tj. Ze soudného dne) vyšel za první světové války v proslulém lipském nakladatelství Kurta Wolffa (titul Vom jüngsten Tag dal pak název celé ediční řadě) s podtitulem, který by česky zněl "almanach nového básnictví" a obsahuje vedle jiných autorů (J.R. Becher, E. Blass, F. Blei, M. Brod, O. Březina, K. Edschmid, A. Ehrenstein, W. Hasenclever, G. Heym, F. Jammes, E. Lasker-Schülerová, H. Mann, K. Pinthus, R. Schickele, E. Stadler, C. Sternheim, R. Thákur, G. Trakl, A. Wolfenstein, A. Zweig (ilustrace jsou dílem O. Kokoschky a B. Hoetgera) i texty Franze Kafky, Roberta Walsera a Franze Werfela (všichni tři jsou také samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže). Abych neopomněl toho, kdo za záznamem ve výroční zprávě jako novopečený správce žákovské knihovny vlastně stojí (je ve výročních zprávách českobudějovického německého gymnázia se seznamy přírůstků jmenován až do konce školního roku 1937/1938, kdy nákupem získává mj. titul "Naše republika" a darem MŠO (tj. Ministerstva školství a osvěty celý 11. ročník časopisu "Naše vojsko"!), odvolávám se na poměrně obsáhlý text, který věnoval Wurdakově památce Dr. Dr. Josef Schramek, který je i samostatně zastoupen na webových stránkách Kohoutího kříže. Vysvítá z něho, že se Michael Wurdak narodil 9. března roku 1878 v Maršových Chodech (Maschakotten), tehdejší okres Staré Sedliště (Altzedlisch) u Tachova (Tachau) a že pocházel ze selské rodiny. Otec Josef Wurdak, rolník v Maršových Chodech čp. 14, byl synem Franze Wurdaka, rolníka v Úšavě (Uschau) čp. 21 a jeho ženy Anny, roz. Nistlerové, selské dcery z Trnové (Tirna) čp. 13, matka Margarethe byla dcerou Josefa Härtla, výminkáře v Maršových Chodech čp. 14 a Franzisky, roz. Heidlové z Vysokého Sedliště (Hohenzedlisch) čp. 20. Obecnou školu vychodil jejich syn v rodných Maršových Chodech, navštěvoval pak německé státní gymnázium ve Stříbře (Mies), později německé státní gymnázium v Plzni, kde maturoval. Svá vysokoškolská studia absolvoval na pražské německé univerzitě a na univerzitě ve Vídni. Obory, jimž se věnoval, byly němčina, latina a řečtina. Závěrečné zkoušky složil v červnu roku 1906 v Praze. Před státní zkouškou suploval po dva semestry v Ústí nad Labem (Außig) a dva semestry v Prachaticích (Prachatitz), kde se pak stal na zdejším německém státním gymnáziu v září 1906 učitelem a v červenci 1909 gymnaziálním profesorem. Působil na témže ústavu až do roku 1922, kdy byla tato ctihodná školní instituce československými úřady zrušena. Za první světové války, do níž byl povolán hned 27. července 1914, získal jako voják c.k. armády hned několik bojových vyznamenání a byl posléze povýšen do hodnosti setníka (německy "zum Hauptmann"). Po zrušení prachatického německého gymnázia v roce 1922 byl Michael Wurdak přidělen německému státnímu reálnému gymnáziu v Českých Budějovicích (Budweis), kde vedle němčiny a klasických jazyků vedl, jak už řečeno, docela bohatou žákovskou knihovnu. Když byla mnichovskou "dohodou" připojena československá pohraniční území k Německé říši, převzal v roce 1938 profesor Wurdak na výslovné přání nyní "německého" města Prachatice vedení nově zřízené prachatické "Oberschule" (tak bylo obnovené vlastně někdejší německé gymnázium nacisty přezváno). Chybí tu vlastně jen datum a místo Wurdakova skonu brzy poté, co se dožil pětašedesáti let, totiž 7. července 1943 v Prachaticích. Nekrolog v Budweiser Zeitung, označený šifrou Kr. (jde zřejmě o Franze Kreipla, rovněž samostatně zastoupeného na webových stránkách Kohoutího kříže), který následně česky tlumočím, nese všechny rysy nacistické propagandy a neúprosně svědčí o tom, kam se posunula doba i její lidé. V Hitlerově "Vlčím doupěti" přednesl toho dne fyzik a inženýr Wernher von Braun proslov o dalekonosné raketě V 2, "zázračné zbrani", která měla zvrátit průběh světové války, hrozící porážkou "třetí Říše", k níž tehdy i Prachatice už od pomnichovského záboru na podzim 1938, válce předcházejícího, náležely (město mělo podle německy psaného soupisu "Orientierungslexikon" z roku 1927 z celkem 4309 obyvatel 2395 těch, kdo se hlásili k německé národnosti). Onoho 7. července 1943 "Vůdce" nařídil pro zesílení dodávek uhlí válečnému průmyslu nasazení dalších 300 000 pracovních sil do uhelných dolů, mezi nimi 200 000 sovětských válečných zajatců. Znovu se neúprosně blížil "soudný den", Nemohu následující řádky, psané s takovým "stranickým" zaujetím a tušivým už steskem po všem, co vlastně válku vyvolalo a co ona posléze svými důsledky neúprosně smetla, číst bez ohledu na celou německou historii, bibliotéku nedocenitelnou.

Z Prachatic za války

Do řady pamětihodných dnů, které jsou spjaty s dějinami města Prachatic a budou dále žít s pocity stesku ve vzpomínkách jeho obyvatel, připojil neúprosný osud krutou rukou opět jedno datum: totiž 7. červenec roku 1943, kdy náhle a nečekaně skonal ředitel zdejší "Oberschule für Jungen", nezapomenutelný pedagog, "Oberstudiendirektor" Michael Wurdak. Pro ty, kdo ho znali, se navždycky zavřely jeho dobrotivé oči. Zpráva o jeho odchodu se zdá neuvěřitelnou a skličuje všechny, kdo v něm viděli vzor a ideál německého člověka, vychovatele a bojovníka; ti všichni se podílejí na nadmíru hlubokém smutku, který jeho skon přivodil kruhu jeho blízkých, četným jeho přátelům a žákům, nám Prachatickým vůbec.
Dopoledne 11. července bylo věnováno vzpomínce na zesnulého v rámci důstojného smutečního obřadu NSDAP (v originále "im Rahmen einer würdigen Totenfeier der NSDAP", přičemž "Totenfeier" značí doslova "slavnost mrtvých" a zkratku NSDAP asi vysvětlovat věru netřeba - pozn. překl.), konaného ve slavnostní hale prachatické "Oberschule". Na vyvýšeném místě spočíval katafalk s tělesnými ostatky zemřelého, pokryt vlajkou hnutí, obklopen čestnou stráží SA (tj. "Sturmabteilung", paramilitární bojová organizace NSDAP - pozn. překl.), v pozadí prapory strany a jejích údů (v originále "die Fahnen der Partei und der Gliederungen" - pozn. překl.), po obou stranách pylony s hořícími pochodněm, kolem nespočet věnců a květin. S truchlícími členy rodiny se účastnili slavnosti zástupci strany v čele s okresním vedoucím, stranickým soudruhem Grafem (v originále "der Kreisleiter Pg. Graf" - pozn. překl.), zástupci státu v čele s landrátem, stranickým soudruhem Ehehaltem (v originále "Landrat Pg. Ehehalt" - pozn. překl.), zástupci wehrmachtu v čele se služebně nejstarším vrchním štábním lékařem Dr. Selbothem, starosta města, stranický soudruh Watzlawick, místní muži SA (v originále "SA-Männer des Standortes" - pozn. překl.), zástupci jiných údů a formací, učitelské sbory škol a jejich chovanci, přátelé a ctitelé mrtvého.
Slavnostní hudba smyčcového orchestru provázela smuteční akt; následovala báseň "Wenn einer von uns müde wird" (jejím autorem byl Herybert Menzel /1906-1945/, básník z německo-polského pomezí kolem dnešní Poznaně, člen NSDAP a SA, blíže viz Wikipedia a celá zní pod titulem "Kameradschaft" takto:

Kameradschaft
Wenn einer von uns müde wird,
der andere für ihn wacht.
Wenn einer von uns zweifeln will,
der andere gläubig lacht.
Wenn einer von uns fallen sollt',
der andere steht für zwei.
Denn jedem Kämpfer gibt ein Gott
den Kameraden bei.
(tj. Soudružství
Když jeden z nás klesá, znaven už,
jde druhý zaň na stráž.
Když jeden z nás chce si zoufat snad,
ty za něj víru máš.
Když jeden z nás i padnout má,
jde za dva ten druhý v řež.
Nějaký bůh dává totiž nám
soudruha na přípřež. - pozn. překl./)

přednesená jedním z žáků "Oberschule", a píseň "Es ist ein Schnitter, heißt der Tod" (známá i ze sbírky "Des Knaben Wunderhorn", z jejíž verze citujme jen první z celkem šesti slok podobných v originále i v pokusu o české přetlumočení:

Es ist ein Schnitter, der heißt Tod,
Hat Gewalt von höchster Gott.
Heut wetzt er das Messer,
Es schneidt schon viel besser,
Bald wird er drein schneiden,
Wir müssens nur leiden.
Hüte dich schöns Blümelein!
(tj. "Je žnec, já smrt ho nazývám,
moc nejvyšší mu dal Bůh sám.
Dnes ostří pěkně brousí,
co pak o to líp kosí,
a my co popadáme,
to mlčky strpět máme.
Střez se, kvítečko krásné!" - pozn. překl./)

v podání školního sboru.
Nato pronesl studijní rada (v originále "der Studienrat" - pozn. překl.) Dr. Anton Pachelhofer (je i samostatně zastoupen na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.) proslov, věnovaný památce jeho vysoce ctěného a nezapomenutelného ředitele. Ve svých vývodech, v nichž dal výraz lásce a úctě někdejšího žáka a dosavadního spolupracovníka, vylíčil především vlastnosti zesnulého, které by měly mít platnost příkladu a vzoru. Na vrchol vyzvedl jeho dobrotivost: lásku k jeho rodině, k jeho žákům, lásku k Prachaticům, domovu jeho volby (v originále "Wahlheimat" - pozn. překl.) a lásku k jeho národu, kterému náležel službou i tvořivou prací. Tato dobrotivost byla požehnaným plodem jeho zdravé, v hojnosti přetékající přirozenosti. Pak jeho píle, nutkání vyrovnat se úkolům, na něho kladeným, s nezměrnou trpělivostí jemu vlastní. Viděl za obzor svých profesních povinností a jejich naplňování, viděl před sebou nejen často ohrožený ústav, nýbrž sledoval osud města, osud celé Šumavy. Jak vroucně se rozhovořil, jak se rozmáchl, když vyprávěl třeba při nějaké školní slavnosti o historii ústavu a o tak proměnlivém dějinném průběhu národnostních zápasů města! Rodák z Prachatic by nemohl vroucněji lnout ke svému městu, nemohlo by mu snad více záležet na jeho prospěchu a na jeho lidech. Neztrácel také nikdy ze zřetele osud širšího národního celku a se živým zájmem sledoval den po dni válečné dění. Za velikých dnů roku 1938 dával, už v letech, sám frontový důstojník světové války (rozuměj první světové války - pozn. překl.) a muž SA, svým neúnavným nasazením příklad svým kamarádům. Smuteční řečník předestřel před posluchači obraz z gruntu dobrotivého, pilného, pracovitého, na dění kolem z celého srdce se podílejícího muže, jímž mrtvý skutečně byl a jehož národ může nazývat svým vlastním.
Purkmistr města, stranický soudruh Watzlawick, načrtl v širokých obrysech vznik a historii ústavu, zápas o jeho existenci za vlády Čechů (v originále "während der Tschechenzeit" - pozn. překl.), v jehož čele tehdy stranický soudruh Wurdak s veškerou sobě vlastní připraveností a angažovaností stál, jeho působení vůbec v tehdy pro boj proti českému živlu nezbytných ochranných a obranných spolcích (tady text naráží na jejich zrušení nástupem nacistické totality - pozn. překl.) jakými byly Turnverein, Bund der Deutschen, jakož i Wurdakovy úspěšné kulturní snahy ve prospěch Prachatic. Zrušení gymnázia Čechy vypudilo ho z jeho milovaného pracovního působiště do Budějovic (i v originále ovšem bez přívlastku "České" - pozn. překl.), kde neústupně pokračoval v zápase o práva tamní německé menšiny a byl tam Čechy donucen odejít předčasně na penzi (ještě ve výroční zprávě českobudějovického německého gymnázia, vydané na závěr školního roku 1937/1938, je ovšem uváděn jako člen učitelského sboru a správce žákovské knihovny - pozn. překl.). Po osvobození Prachatic (rozuměj po připojení Prachatic k "Říši" mnichovskou "dohodou" na podzim 1938 - pozn. překl.) z tísnivého českého jha následoval nyní zesnulý neodkladně povolání, které ho mělo navrátit městu Prachatice nazpět, aby s neúnavným zápalem a obětavou prací znovu vybudoval ústav na současnou "Oberschule" a zorganizoval městský žákovský domov. Obojí pak předal s veškerou péčí k užitku a prospěchu naší nadané německé mládeži. Purkmistr zdůraznil, že se Wurdakovy zásluhy důstojně přiřazují k zásluhám prvých zakladatelů, jmenovitě oněm, jež prokázal měšťan Felix Spinka (narodil se 30. srpna 1795 v Prachaticích, kde i zemřel 2. září 1862, byl i primátorem města, kde byla na domě čp. 184 i pamětní deska, odstraněná zřejmě roku 1945 a do prachatické historie se zapsal založením a podporou zdejšího gymnázia i coby hejtman městského ostrostřeleckého sboru - pozn. překl.). Ač ho smrt vyrvala jeho požehnanému působení, není však, prohlásil purkmistr, pro nás kamarád Wurdak mrtev. Jeho úsilí je nadále živé a živé jsou i jeho ideály, které nám se svou dárcovskou naléhavostí vléval ještě ve školních lavicích i v pozdějším životě. Na znamení díků za jeho práci ve prospěch národního živlu, za jeho působení a snažení ve prospěch města chceme my Prachatičtí (v originále "wir Prachatitzer" - pozn. překl.) dále pracovat v jeho duchu a následovat jeho příkladu, dát se nezištně k dispozici národnímu společenství, veliké německé otčině.
Pak promluvil okresní vedoucí, stranický soudruh Graf. Stojíme, řekl úvodem, nikoli žalujíce a plačíce (v originále "nicht klagend und jammernd" - pozn. překl.) při rakvi milovaného člověka v této velké a těžké době, neboť smrt ztratila pro nás národní socialisty svou hrozivost. Poznáváme v ní neúprosný, božský zákon, před nímž se musíme sklonit. Smrt pokládá toliko jednu otázku: Jak člověk, podléhající tomuto zákonu, využil času? A tady můžeme říci, že stranický soudruh Wurdak využil času až do poslední hodiny, a to jako zřídka nějaký jiný Němec (v originále "wie selten ein Deutscher" - pozn. překl.). To by mělo být pro nás všechny a zvláště pro mladé odkazem: Nikdy nemyslet na sebe, vidět vždy jen úkoly, vždy jen celek, pro který pracujeme, národ a lid. Tak tě naposledy zdravíme, řekl okresní vedoucí, a slibujeme ti, že tě chceme horlivě následovat, neboť víme, že tě tak uctíme nejlépe a tvou památku uchováme živou.
Po těchto slovech položil při rakvi zesnulého, který byl neúnavně činný jako přísedící okresního soudu, věnec NSDAP. Následovaly věnce SA, organizace, k níž zesnulý náležel jako Oberscharführer a příkladný SA-Kamerad, věnec města Prachatice, landrátu. žákovského domova, učitelského sboru ústavu, věnce jednotlivých jeho tříd, sdružení Reichskriegerbund, hospodyňské školy (v originále "Haushaltungsschule" - pozn. překl.).
Ještě jednou a naposledy sklonily se prapory nad katafalkem a svobodný domov pozdravil statečného mrtvého bojovníka německým pozdravem (rozuměj vztyčenými pravými pažemi - pozn. překl.).
Nedohledný lidský zástup (v originále "eine unübersehbare Menschenmenge" - pozn. překl.) provázel mrtvého ředitele školy (v originále "Oberstudiendirektor" - pozn. překl.) na jeho poslední cestě městem, které se stalo domovem jeho volby. A kdyby bylo třeba ještě jednoho důkazu lásky a úcty, byl by to tento doprovod. Cestu od vstupu na hřbitov až k samotnému hrobu lemovaly řady městské školní mládeže, každý chlapec a každé děvče s květinami v rukou jako poslední pozdrav milovanému učiteli, jehož tělesné ostatky putovaly nyní touto cestou.
Nad otevřeným hrobem rozloučil se s mrtvým katecheta a biskupský konsistorní rada P. Rausch (Ottomar Rausch je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), který sem skonavšího přítele provázel, jménem města, jménem jeho přátel a všech těch, kdo ho milovali a ctili. Ještě jednou ocenil hluboce procítěnými a mužnými slovy příkladný charakter zesnulého jako německého člověka a skutečného národního socialisty, jako neúnavného bojovníka za svůj národ a domov, jako vzorného vychovatele a neochvějného pracovníka pro ideály německého bytí a pro německou budoucnost. Mluvil ze srdce všech, když zvěčnělému vyslovil opravdový a vroucí dík za všechno to, čeho dosáhl ve svém požehnaném a plodném působení a postavil ho zejména mládeži za vzor k následování v jeho smyslu pro povinnost a pro její naplnění. To, co jsme v tom mrtvém ztratili, poznáme opravdu teprve poté, až na nás dolehnou otázky, které nám jinak zodpovídal vždycky právě ředitel (v originále "Oberstudiendirektor" - pozn. překl.) Wurdak. Lákyplnými a srdečnými slovy se rozloučil se svým přítelem vrchní studijní rada Leo Maxa z Vídně (v originále "Oberstudienrat Maxa-Wien", je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a poděkoval mu za kamarádskou spolupráci.
Pak se sklonil nad hrobem na pozdrav prapor sdružení Reichskriegerbund a květiny a opět květiny pokryly rakev, která se stala místem spočinutí člověka, jehož duchovní dědictví bude v obyvatelstvu trvat živoucí.


Budweiser Zeitung, 1943, č. 54, s. 11


- - - - -
* Maršovy Chody, Částkov / Stříbro / Prachatice / České Budějovice / † † † Prachatice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Mezi kolegy z učitelského sboru českobudějovického německého vyššího reálného gymnázia v roce 1930 stojí čtvrtý zleva a je zachycen spolu s dalšími kolegy, kteří jsou rovněž zastoupeni mezi autory Kohoutího kříže  (více viz Otto Wilder)
Na tablu abiturientů německého gymnázia v Českých Budějovicích je on v dolní řadě profesorského sboru tím prvním zprava (viz i Otto Wilder)
Záznam o jeho narození v křestní matrice farní obce Staré Sedliště
Arch sčítání lidu z roku 1880 pro rodinu Wurdakovu v Maršových Chodech s tehdy dvouletým "Michlem"
Na tomto seznamu členů Henleinovy Sudetoněmecké strany, zveřejněném v listě"Českobudějovické noviny" v létě osudového roku 1938, figuruje i on, stejně jako Otto Wilder, "Jaroslav" Senft (otec Haro Senfta), "Jan" Twardzik, Ignatz Wodiczka, manželka prof. Wenzela Wonesche či "Václav" Mautschka, otec Hanse Mautschky

zobrazit všechny přílohy

TOPlist