logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

OSKAR WÖHRLE

Závěr románu "Hus - poslední den"

"Ať chcípne všechna ta banda!"
"Míníš-li Kostničany, jsem s tebou!" praví rytíř. "Ale poslouchej, mokrý muži! Hrozit jen tak holou pěstí nemá smyslu. Synové tohoto světa mají úctu před tvými pěti prsty teprve potom, až je v nich něco k udeření. Na příklad dobrý meč!"
"Máš jaký?" ptá se hromotluk, pomocný písař Vinz, vstávaje a natahuje zkřehlé údy.
"Ne jeden, deset!" praví Žižka. "Chceš-li se té lidské slotě mstíti, pojď se mnou! Tu se posaď, mám s sebou ještě volného koně."
Vinz se nedá dvakrát pobízet. Tato noční jízda mu připadá jako sen. Všecko je takové zmatené a podivné. Podle hrdelního rozsudku kostnické menší rady by přece měl být jako tajně popravený už dávno na dně jezera mezi úhoři a ježdíky. Slyší ještě vedle sebe naříkat a bědovat dva spoluodsouzené židy a v uších mu ještě hučí podivný šum a klokot. Jak jen se zbavil toho zatraceného měchu s kamením? - Teď však není vzduch náležitě teplý k hloubání a uvažování. Měsíc cvrká ze stříbrného kbelíku jen chlad a zase chlad. Zachráněný cvakaje zuby ujíždí za Žižkou.
Tento se rozjařil získáním nenadálého spojence. Krev mu hraje jako po víně. Zapomene i na bolest na čele.
Přijde mu na rty píseň. Slyšel ji včera, když jel z Kostnice, zde pod allenbašskou lipou, kde se otáčí cesta do Mindelsee. Stál tam potulný student a zpíval zvučným hlasem o chvále nějakého dávného rytířského činu, doprovázeje se na loutnu.
Žižka má ještě teď v uších údery rytmu a spád slov. To se nedá těmhle Němcům upříti: jsou mistry výrazného slova. Nezapomene nikdy pádnosti několika posledních veršů:

Besitz stirbt. Sippen sterben.
Du selbst stirbt wie sie..
Eines nur, das ewig lebt:.
Des Toten Tatenruhm.
Mře majetek. Mrou rody..
I ty zemřeš jak ony..
Jediné zůstane na věky:.
Sláva činů mrtvého.

Rytíř, který se tu přes Šumavu (stačí se podívat na cestu z Kostnice do Čech, jak ji zachycuje mapa) vrací do Čech, aby na českém jihu realizoval krvavé "království Boží", je ovšem Jan Žižka z Trocnova (šumavští Němci mu říkali "aus Trutzenau", tj. "ze vzdorné nivy"), mstitel Jana Husi z "šumavského" Husince. Spojencem se mu v samém závěru knihy, jejíž překlad pořídil Karel Kalláb (používáme jej beze změny, jen s uvedením veršů v němčině) a kterou nakladatelství Družstevní práce vydalo pak česky jako jubilejní 100. svazek edice Živé knihy A (originál vyšel téhož roku 1932 v berlínském nakladatelství Bücherkreis) stává německý ztracenec Vinz a provází ho cestou domů německá píseň. O tom, kdo ji učinil posledními řádky své knihy (měla být jen první částí trilogie a další díly měly nést názvy "Der Kelch" /tj. "Kalich"/ a "Comenius" /tj. "Komenský"/), stojí za to ztratit pár slov. Už jen pro tu věčně aktuální báseň Sen Komenského (Traum des Comenius), jejíž český překlad (pořídil ho Pavel Eisner pod pseudonymem Karel Babor) figuruje v proslulé antologii Věčné Čechy - obrazy a vidiny z českých dějin v německé poesii (1939) a my si ho tu dovolíme přetisknout (originál nemám, ale ty verše ze sbírky Schiltigheimer Ernte /1934/ samy i bez názvu by ostatně mohly být klidně mottem celého souboru Kohoutí kříž):

Sen Komenského

Zem byla žalována. Před Bohem.
A umřít měla. Ještě malou lhůtu
jí dala milost Páně. Nebude-li
pak lepší přímluvy
než králů krvavá ruka,
než kněží rozhřešivé slovo
a než těch myslitelů
čelo rozeklané stíny,
pak musí ven a v nicotě,
v hanbě zemřít hvězdnou smrtí.
Bez odvolání! Tak zněl soudcův
ortel. Boží slovo poslední.
Jako třesk kovu
dunělo za vinnicí.
Těsně před lhůtou,
když právě andělové soudu
hvězdný písek ve hvězdné nádobě hvězdných hodin
chtěli převrhnout,
bouřně se otevřely
dveře.
Co přináší jen země, aby
otřásla Věčným, aby hněvivého
obměkčila?
Chvěla se, bála,
ztrnule na věc zírajíc, již na dlani
světové ruky své teď držela
jak útlost nejkřehčí.
Věc bez váhy.
Věc, která byla bez krve a těla
a byla přec jen život chvějivý.
Věc nepopsatelná! Věc, z níž záře
tryskala proudem. Ukaž! pravil Bůh.
Tu zaváhala, bledá. Ještě víc se chvěla.
Bůh vzal tu věc. A byl to
úsměv matky, jež se sklání
k dítěti narozenému.
Bůh svraštil obočí a rozpoznal
v tom úsměvu sám sebe,
svůj počátek, tu zář, již vysílal,
když matkou byl všech matek na světě,
když rodič byl a velké lůno všeho.
Hluboko vdechl.
Zrak se porosil. A boží
ústa teď byla jak ten úsměv mateřský,
věc nevýslovná, klenutí
z bolu a slasti; usmívaje se
porodu přestálému božským úsměvem,
zdvih' paži svou a kázal
pochopům odstoupit.
Zemi však pravil On: Už jdi!
Pryč kolotej!
Jsi rozhřešena!

Oskar Wöhrle se narodil dne 26. ledna roku 1890 v alsaském městě Saint Louis (německy Sankt Ludwig v rodině ševce Theodora Wöhrleho. Navštěvoval lyceum v Colmar, následná učitelská studia však přerušil a jeho odchod do Paříže, toulky po jižní Francii a Itálii vyústily ve vstup do cizinecké legie (Légion étrangere). Byl nasazen na marocké hranici, onemocněl tyfem a z lazaretu v Marseille posléze z legie dezertoval. Pracoval jako barvíř hedvábí v jedné alsaské fabrice, než se stal v letech 1911-1912 dělostřelcem v pruských službách - tenkrát prý se také datují jeho první básnické pokusy. V roce 1912 působí v literárním časopise "Die Lese" v bavorském Mnichově, ale v létě 1914 odchází do války, za níž rediguje noviny 10. armády ve Vilně a v Minsku. Roku 1916 zahajuje pod dívčím jménem jeho ženy činnost nakladatelství Julie-Schrader Verlagsbuchhandlung v dolnoalsaském Schiltigheimu nedaleko Štrasburku (dnes francouzský Strasbourg). Ani po válce neustal v knihkupeckých a nakladatelských aktivitách a 1920 zakládá knihkupectví na Husově ulici (Husenstraße) čp. 18 v Kostnici (Konstanz) a také hned dvě vlastní nakladatelství Oskar-Wöhrle Verlag a See-Verlag. Inflace přivodila konkurs obou a přesídlení jejich majitele k sestře a jejímu muži do Stuttgartu. V roce 1932 získává jeho román o Husovi ocenění v Československu a rok nato se Wöhrle vrací k rodině a pracuje ve Štrasburku jako balič. Jeho dílo se stává v květnu 1933 obětí nacistického pálení knih a autor volí útěk z Německa do Prahy. Žije v československém exilu po několik let, ale roku 1937 se překvapivě do Německa vrací a usazuje se v Badenu. Přiklání se k nacismu a stává se vědeckým spolupracovníkem německých úřadů v Mülhausen (alsaském městě francouzského jména Mulhouse za války připojeném k Hitlerově Říši, od roku 1944 pak opět francouzském). Roku 1940 získává Wöhrle cenu nadace "für alemannische Volkstum", tzv. Erwin-von-Steinbach-Preis. O německém Alsasku je i obrazová kniha Mein Elsaß, k níž napsal text. Před frontou prchá ke konci války do švýcarské Basileje a do německého Schwarzwaldu, kde 31. ledna 1946 umírá na klinice Glotterbad po amputaci nohy následkem těžkého diabetes, jímž trpěl už od dvacátých let. Převážná část jeho pozůstalosti se dnes nachází v literárním archivu Saar-Lor-Lux-Elsaß na Sárské univerzitě v Saarbrückenu. V jeho korespondenci se tam najde i dopis z Protektorátu Čechy a Morava, adresovaný spisovateli v lednu roku 1942 tehdy devatenáctiletými pelhřimovskými spolužáky Lubomírem Lipským, Jiřím Lírem a Zdeňkem Kopeckým se žádostí o autogram. Tu "českou" trilogii sice už Wöhrle dopsat nestačil, české čtenáře vedle těch německých však právem už nikdy zcela neztratí.

- - - - -
* Saint Louis (F) / † † † Glottertal (BW)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Jeho exlibris je rovněž dílem grafika Benno Eggerta
Na obálce knihy Oskar Wöhrle (1890-1946). Ecrivain de Saint-Louis vydané Association d'Action Culturelle Cultur'A v roce 1990
Vazba (1932) německého originálu jeho románu o Husovi
Obálka (1933) Ladislava Sutnara k vydání českého překladu jeho románu "Jan Hus : poslední den", který vydalo nakladatelství Družstevní práce jako svazek 100. své základní edice živé knihy
K vydání českého překladu jeho románu o Husovi vyšel v nakladatelském měsíčníku Panorama text historika F.M. Bartoše a rozhovor s překladatelem knihy Karlem Kallábem

zobrazit všechny přílohy

TOPlist