logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF WITTMANN

Kříž nad Krumlovem

(1935)

Není města, jež by mělo tak krásné nejbližší své okolí jako Krumlov (v originále "B. Krumau", na některých jiných místech textu jen "Krumau" - pozn. překl.) s osamělými pěšinami a skrytými místečky, jako stvořenými pro tiché snění a přemítání. Často potřebuješ putovat slabou půlhodinku, mnohdy ovšem i s pěkným stoupáním nahoru do vrchu, aby tě, ať už je to v zámecké zahradě (Hofgarten) či cestou k lesu na Dubíku (Eichbergwalde), na Rozsypu (Roßzipf) či v blízkém Městském lese (Stadtwald), obklopila samota a ticho. Jak jen to činí dobře nervům, vybičovaným dnešními dobovými poměry!
Vděčná je procházka k novému hřbitovu, vlevo se známou Havraní skalou (Rabenstein) a pamětním křížem při jejím vrcholu (jeden student se odtud svého času zřítil dolů) a docela nahoře na poli vzadu bíle září před námi vysoký dřevěný kříž zdaleka viditelný; a potom dolů na Rozsyp, zvláště v ranních hodinách, kdy se nám slunko směje vstříc. Už u mostu při Horní bráně (Obertorbrücke) se nabízí cesta k blízké vyhlídce, v Krumlově té ze všech nejkrásnější, totiž ke Křížové hoře (Kreuzberg) s kaplí tak nádherně restaurovanou kněžnou Terezií ze Schwarzenbergu (v originále "Therese v. Schwarzenberg" - pozn. překl.). Na druhou stranu lze od téhož mostu vyrazit ke Kleti (Schöninger), z jejíhož vrcholu přes tisíc metrů vysokého se za příhodných dnů zraku otevírá nádherné krajinné panorama až k rakouským, štýrským a salcburským Alpám. Mnozí zdatní krumlovští a budějovičtí "lezci" zdolali "otce Schöningera" (ti čeští si říkali spíše "Kleťaři" - pozn. překl.) už po několikasté.
V listu "Landbote" (krumlovský orgán Německé strany křesťansko-sociální) ze 6. července 1934 čteme na s. 4 v článku pod titulem "Das neue Wahrzeichen von Krummau" (tj. "Nové poznávací znamení Krumlova") následující věty: "Ten, kdo se blíží našemu překrásnému staroromantickému městu na Vltavě, tomuto "českému Norimberku" (v originále "wer sich unserer herrlichen, altromantischen Moldaustadt, dem böhmischen 'Nürnberg' nähert" - pozn. překl.), je zasažen kouzlem ("steht im Banne") velkého bílého kříže, tyčícího se mocně k nebi na výšině při Havraní skále. Je trojitý (v originále "ein dreifaches Balkenkreuz" - pozn. překl.), má 17 metrů výšky a vznikl podle návrhu Ing.arch. Hanse Foschuma. Dřevo bylo dodáno Jeho Jasností knížetem zu Schwarzenberg. Dřevěné trámy kříže probíhají rovnoběžně s mezerami mezi sebou (v originále "die Balken verlaufen mit Zwischenraum parallel" - pozn. překl.) a jsou držena pohromadě železnými tyčemi a šrouby, dva metry hluboko vsazená do cementového kvádru, podobajícího se oltářnímu stolu.
Kříž byl pořízen u příležitosti 5. Lidového sněmu německých katolíků v Českém Krumlově (v originále "5. Volkstag deutscher Katholiken in B. Krumau") Kongregací Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze na pozemku jí náležejícím na paměť 1900. jubilea Kříže a Spásy v čase těžké nouze. Je to kříž Kristův a nebyl vztyčen k pohoršení, nýbrž k radosti a útěše všech, kdož jsou dobré vůle; je to kříž pokoje a míru, mající zvěstovat pokoj a mír Kristův v říši Kristově, připomenout zákon spravedlnosti a lásky. Je to symbol naší záchrany z nouze, velkopáteční poselství Církve, která praví: Hle dřevo Kříže, na němž byla pověšena spása světa.
Tento kříž je novým poznávacím znamením Českého Krumlova (zde i v originále "B. Krumau"! - pozn. překl.). Svátečně se skví ve slunečním svitu, bledne v kalném šeru deště, odráží se od temného pozadí mračen za hrozící bouře a vichru, jako by střežil město i šumavský domov (v originále "Waldheimat" - pozn. překl.).
V cementovém podstavci kříže je zabudován základní kámen s vytesaným letopočtem 1934. Je tam uložena i svitek zakládací listiny ("Urkundenrolle"). Kámen byl vysvěcen spolu s křížem v poslední večer katolického sněmu a je zároveň počátkem stavby nového sirotčince, který má vzniknout na tomto krásném místě krumlovského okolí.
Na téže výšině, která poskytuje nádherný kruhový rozhled na Krumlov, zelené šumavské hřebeny a vrchy kolem, třepotá se svátečně ve větru skvostná bílá vlajka se žlutým křížem, rožmberskou růží a monogramem BNW (Bischof-Neumann-Werk - tj. Dílo biskupa Neumanna). Přináší obyvatelům Českého Krumlova (i v originále "B.-Krumau"! - pozn. překl.) a všem až hluboko tam na Šumavu radostné poselství, že má na této výšině vzniknout nový domov chudých německých studentů kněžství (v originále "neue Heim der armen Priesterstudenten unseres Volkes" - pozn. překl.), poselství, že k uskutečnění této stavby má snést všechen náš lid stavební kameny samy ("Bausteine in Natur") i peníze na ni. Mají přispět k vytvoření díla domu milosrdenství, sloužícího dětem našeho lidu a slibujícímu být novou ozdobou krásného města Krumlova (v originále "Krummau" - pozn. překl.). "
Nový hřbitov se slohovou kaplí je dobře udržován a v letním čase se podobá pěknému parku. Na Rozsypu samém, protékaném Vltavou, jsou mnohá tichá místečka a lavičky, postavené tu čilým městským okrašlovacím spolkem. Alpský téměř charakter ("Alpencharakter") dodávají té končině skály na jedné straně řeky, které jsou cvičným územím zdejších horolezců. Také je sem umístěno rozlehlé fotbalové hřiště a nejnověji i vodárna (Wasserwerk) úpravou někdejšího umělého vodopádu u Štěpánčina pramene (Stephanie-Quelle).
Vděčná je i pěší procházka ke kapli na Olivetském vrchu (Ölbergkapelle), která je chráněna dvěma mohutnými lipami. Vede k ní krásná polní cesta. V blízkém Městském lese existuje promenádní stezka k tzv. "Mariánskému prameni" ("Marienquelle"), jehož okolí je jakoby zmenšeným obrázkem naší nádherné Šumavy s jejími vrchy a doly, potoky a rybníky. V létě tu znějí písně i jódlování přese všechen rmut a nezaměstnanost, tížící i zdejší kraj; lidé se nedají prostě jen tak "dostat" (v originále "lassen sich einfach nicht 'unterkriegen'" - pozn. překl.). Dobře tak!
Nejkrásnější blízký výhled na Krumlov a okolí je asi z už zmíněné Křížové hory. Hluboko dole leží jako na nějaké hrací desce ("auf einem Spielbrette") ta perla jižních Čech, krásný Krumlov (v originále opět "Krummau"! - pozn. překl.). Šestkrát se Vltava zjeví a opět mizí. Naproti mocný Blanský les (Planskerwald) s Kletí a daleko, daleko za ní těká zrak do lesů a hor šumavského domova Stifterova ("in die Waldheimat Stifters"). Skutečně nádherný kus Boží země!
Při tom nádherném pohledu mohla opravdu vytrysknout z nitra sloka té krásné písně:


Wenn ich der Heimat grüne Auen
Vom Plöckenstein herab zum See
Und unsres Hochwalds herrlich Gauen
Hin bis zum Schöninger erseh,
Wird's mir so froh und doch so bange
Und fast wie Trauer geht's mich an,
Es drängt zu beten mich im Sange:
Mein Lied, o fliege himmelan!
Du lieber Gott, die Bitt erschallt,
Erhalt uns deutsch den Böhmerwald!

(Volkslied von J. Jungmann)

Když k zeleným domovským nivám
od Plechého zrak zaletí,
když na nádherný hvozd se dívám
z jezerních stěn až ke Kleti,
srdce mi jásá a hned znova
stesk zas ho sevře ze všech stran,
na jazyk derou se mi slova,
píseň stoupá do nebes bran:
Náš Bože, vroucí prosbě přej,
rodnou Šumavu uchovej!

("Lidová" píseň Jaroslava Jungmanna)

V lese na Dubíku je idylicky položená mariánská kaple (Muttergotteskapelle). "Monstra te esse matrem!" (tj. "ukaž, že jsi matka", počátek jedné z nejstarších písní k poctě Matky Boží zvané Ave, Maris Stella /Zdrávas, hvězdo mořská/, uchované v kodexu z 9. století ve švýcarském klášteře Sankt Gallen - pozn. překl.) zní nápis na ní a druhý: "Herr, bleib' bei uns, denn es will Abend werden!" (tj. "Pane, zůstaň s námi, neb se připozdívá!" - pozn. překl.). Jak zasněné místo! Kolik jen lidí sem přišlo modlit se, obětovat, spočinout! Nedaleko odtud je dobře udržovaná, lesem obklopená stromová školka (Baumschule) města Krumlova.
Mnohým z těch, kdo cestují železniční tratí Krumlov-Želnava (někdejší nádraží Salnau-Bahnhof se dnes jmenuje Nová Pec - pozn. překl.), padne do oka hned za Krumlovem tzv. Památník vítězství (Siegestempel), lidově zvaný "Ptačí hrádek" ("Vogeltempel"), nedokončená ruina památníku vítězné bitvy u Lipska, který chtěl zbudovat kníže Josef II. ze Schwarzenbergu na počest svého zesnulého bratra c.k. polního maršála Karla Schwarzenberga. Za připomínku stojí i tzv. Vyšenský kopec (sogenannte "Weichselbühel"), na kterém se většinou pálí svatojánské ohně (v originále "Sonnwendfeuer", tj. "slunovratové ohně" - pozn. překl.). Svítí pak odtud daleko do noční Šumavy.
Jsou to právě jednotlivé krajinné půvaby, jimiž je nejbližší okolí Krumlova požehnáno natolik, že jim nelze nalézt rovných. To nemluvíme o starém krumlovském zámku, kostelích, starožitnostech a pozoruhodnostech města samého. Jen se přijďte podívat! Často každý dům, každá dveřní obrubeň, každá ulička stojí za vidění a je malíři znovu a znovu zachycována.
A co teprve okolí širší: 7 kilometrů na severozápad od Krumlova Zlatá Koruna, věhlasná svým starým nádherným chrámem při někdejším cisterciáckém klášteře. - 6 kilometrů západně od Krumlova prastaré mariánské poutní místo Kájov (v originále "Wallfahrtsort M.-Gojau" - pozn. překl.). Otci obláty, nynějšími správci fary a kostela bylo tu všechno nádherně znovu upraveno. Tam byla také 29. června při katolickém lidovém sněmování hlavní slavnost. - 8 kilometrů na západ podle pověsti ještě starší kostel v Boleticích (Polletitz), nazývaný "Mutterkirche", tj. matkou všech okolních kostelů. - Dále by se daly uvést výlety na zříceninu hradu Dívčí Kámen (Maidstein), do Rožmberka nad Vltavou (Rosenberg) se starým hradem, do kláštera Vyšší Brod (Stift Hohenfurth), do Hořic na Šumavě s jejich pašijovými hrami (Höritz) či do Stifterovy rodné Horní Plané (Oberplan) a vůbec na nejkrásnější šumavské hory ve Stifterově domovině, Plechý (Plöckenstein) s Plešným jezerem atd.
Uzavřít chceme krásnými slovy časopisu "Volksbundheft" č. 6, s. 87 tr. (1935): "Bohaté věžemi a plno hrdé minulosti rozkládá se město Rožmberků po obou stranách Vltavy, uvelebeno ve věnci líbezných vrchů a temných horských obzorů. Krumlov je starobyle ctihodným středobodem ("ein altehrwürdiger Mittelpunkt") německé kultury a katolického poslání, živoucí památník niterné spojitosti víry a národního ducha (Glauben und Volkstum).

Překlad jedné z kapitol knihy Aus dem Böhmerwalde - Geschichte und Skizzen (1935), vyšlé vlastním nákladem autorovým a tiskem krumlovské firmy Eduard Bayands Nachfolger ve prospěch už zmíněného diecézního Díla biskupa Neumanna (BNW) pro výchovu německých kněží rovněž se sídlem v Českém Krumlově, chce upozornit na výraznou katolickou osobnost Šumavana Josefa Wittmanna. Věnoval tu svou práci "domovu ve vděčné věrnosti" ("Der Heimat gewidmet in dankbarer Treue!") a věděl, o čem hovoří. Narodil se 2. srpna 1877 jako šesté dítě rolníka v Chalupách (Friedrichsthal), farnost Hyršov (Hirschau) blízko Všerub (Neumark), tedy ve stejné vsi, v níž kdysi spatřil světlo světa zakladatel šumavské německé literatury Josef Rank. Snad nazval i svou sbírku příběhů a skic podle klasického díla Rankova Aus dem Böhmerwalde (1847), svou životní drahou však naplňoval především poslání kněze, charakterizované slovy svatého Augustina: "Nic není v tomto životě blahodárnější a člověku vzácnější než kněžský úřad; před Bohem však také nic těžšího a méně bezpečného." V Hyršově vychodil obecnou školu, na c.k. státním gymnáziu maturoval však už v Českých Budějovicích, kde roku 1897 také maturoval, téhož roku tam ještě vstoupil do kněžského semináře a 21. července 1901 byl poté i biskupem Martinem Josefem Říhou vysvěcen na kněze. Jako kaplan působil v Meclově (Metzling) na Horšovotýnsku, v Novém Světě (Neugebäu) na Prachaticku a v Horní Plané posléze, milovaném domově Stifterově. V letech 1905-1920 byl katechetou na německé obecné a měšťanské škole znovu v Českých Budějovicích, 1920-1926 pak v Českém Krumlově, kde pak trávil i léta penze. I při ní se ovšem neúnavně až do vyhnání 1946 věnoval duchovní péči v městské nemocnici, kde sloužil mše a zaopatřoval umírající. Po hanebném odsunu našel nový domov v bádenském Offenburgu. Byl nadále kněžsky činný, žil v domě zvaném Marienhaus a těšil se úctě tamních řeholních sester. V roce 1961 stačil ještě oslavit diamantové (tj. šedesátileté!) jubileum své duchovní pastorace. Krátce před svými pětaosmdesátinami podstoupil oční operaci a den před smrtí mu musela být amputována noha. Zemřel na den svatých Tří králů 6. ledna 1963 v offenburské městské nemocnici. Jistě věděl, před čím vším mohl a měl stín, spíše však svit Kristova kříže nad rodnou Šumavou uchránit jeho i ji, nás všechny.

P.S. Teprve v roce 2019 jsem se dostal k prvním ročníkům krajanského časopisu "Glaube und Heimat" a v prvním čísle ročníku 1951 (stránkovaného tenkrát průběžně) jsem našel nepodepsaný příspěvek s názvem "O Böhmerwald!", který je samozřejmě, jak patrno z několika přímých autorských narážek,. povzdechem Wittmannovým. Překládám ho tu s titulem "Vzdech po Šumavě", poněvadž německý originál a německý povzdech, přání či zoufalý a bezmocný už výkřik do tmy reprezentuje stanovisko pochopitelné jen tomu, kdo opustil domov jako člověk téže vyhnanecké mateřštiny. Kéž by to i lidu druhého ze dvou zemských jazyků nezůstalo upřeno navždy!

Vzdech po Šumavě

Chtěl jsem (rozuměj na odchodu z Čech - pozn. překl.) ještě jednou navštívit domov Adalberta Stiftera (ten má na webových stranách i samostatné zastoupení - pozn. překl.) v Horní Plané (v originále Stifters Heimat Oberplan - pozn. překl), v níž jse, v letech 1905-1907 působil jako kaplan. Bylo to ještě v dubnu; jel jsem vlakem až do Černé v Pošumaví (v originále "bis Schwarzbach" - pozn. překl.). Tam jsem navštívil jednu slečnu, která stejně jako já, byla vysídlena ze svého bytu ve 3. poschodí a bydlela nyní u svého bratra lékaře, u něhož konala sesterskou službu (v originále "und Dienst leistete" - pozn. překl). Obávala se ovšem už i odtud dalšího vysídlení. Tak nenáviděni byli Němci. Měli jsme stejně postiženi osudem jako někdejší domovští sousedé (v originále "ehemalige Hausgenossen" - pozn. překl.) radost z našeho znovushledání. Ba, společná nouze nás vzájemně zřetězuje pevněji (v originále "kettet uns aneinander" - pozn. překl.).
Z Černé v Pošumaví jsem se vydal pěšky přes Hůrku a Karlovy Dvory (v originále "über die Ortschaft Stuben und Karlshöfen" - pozn. překl.) cestou do hornoplánské školy a kostela (v originále "Schul- und Kirchenweg" - pozn. překl) z kaplanských časů mně ještě dobře známou. Všude však se už pohybují cizí lidé mluvící cizí řečí (v originále "fremde Menschen und Laute" - pozn. překl). A přece na zdávna národnostně německém území! (v originále "Und doch urdeutsches Gebiet!" - pozn. překl) - Skvostný byl nahoře po výstupu z lesa - při lesní kapli jsem se chvíli zastavil - výhled na sněhem dosud pokryté horské vrcholy Smrčiny, Plechého a dalších (v originále "Hochficht, Plöckenstein usw." - pozn. překl.). Děkoval jsem za ten výhled Bohu a modlil jsem se po cestě růženec. A nyní leželo přede mnou ve slunečním jasu i krásné městečko Horní Planá. Když jsem procházel kolem Stifterova rodného domu (v originále "an Stifters Geburthaus" - pozn. překl.), přemýšlel jsem o tom, co by právě on asi řekl a napsal o dnešních poměrech, zejména ohledně toho, že jeho milovaný, nádherný domovský kout nemá více zůstat německým. A přece psal Stifter vždy (rozuměj vůči Čechům - pozn. překl.) v duchu tak smířlivém. Vypravil jsem se pak na faru, abych navštívil milého prozatímního správce farnosti (v originále "Pfarrverweser" - pozn. překl.) Wilhelma Schäfera, obláta z Kájova (v originále "Oblatenpriester aus Gojau" - pozn. překl.), jak jsem mu to slíbil. Přijetí bylo samozřejmě velice přátelské; byl plně zaměstnán ve farní kanceláři.
Vyrazili jsme na Dobrovodský vrch (v originále "auf den Gutwasserberg" - pozn. překl.) ke kostelíku Panny marie Bolestné; nádherná svatyňka na výšině s jedinečným výhledem na líbezné srdce Vltavy v zelených lučních nivách; na Plechý, Smrčinu, Bärenstein, Svatý Tomáš a šperkovnici v podobě Horní Plané samé (v originále "auf den Plöckenstein, Hochficht, Bärenstein, St. Thoma und das Schmuckkästlein Oberplan selbst" - pozn. překl.). V zadumání jsme stanuli u Stifterova pomníku (v originále "beim Stifterdenkmal" - pozn. překl.). Pěvče lesa a zdejší německé domoviny; cítíme takovou úzkost nad naší Šumavou (v originále "uns ist so bange um unseren Böhmerwald!" - pozn. překl.)! Pomoz nám vytrvat a doufat, že jednou spravedlivá věc opět zvítězí. Chceme dál modlit se a zpívat:

"Du lieber Gott, die Bitt erschallt,
Erhalt uns deutsch den Böhmerwald!"
"Náš Bože, vroucí prosbě přej,
rodnou Šumavu uchovej!"

Po srdečném rozloučení se zmíněným administrátorem jsem se odpoledne vydal k nádraží a odjel jsem v opravdu stísněné náladě zpátky do Kájova (v originále "nach M. Gojau" - pozn. překl.).
V poutním místě Kájov (v originále "Wallfahrtsort M. Gojau" - pozn. překl.) jsem strávil po svém vysídlení z Českého Krumlova u dobrotivých bratří oblátů mnoho příjemných chvil (v originále "seit meiner Aussiedlung aus Krummau bei den guten Oblatenpriestern manch angenehme Stunde" - pozn. překl.); snažili se mě rozveselit a povzbudit poté, co jsem želel tolika ztrát, způsobených bezohlednou konfiskací. Zažil jsem tam mnoho radosti v bratrském kruhu. Také s mými někdejšími kolegy ze studií. S už penzionovaným děkanem Engelbertem Schwarzbauerem (rovněž i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), který žil v blízkých Boleticích (v originále "im nahen Polletitz" - pozn. překl.) na odpočinku u svého bratra v půvabné lesní samotě, jinak ale stále ještě pilně vypomáhal spolubratřím s duchovní péčí v Kájově a na jiných farnostech, jmenovitě ve Vitěšovicích, v Želnavě a v Pěkné (v originále "in Kriebaum, salnau und Schönau" - pozn. překl.), jsem se právě tady často setkával, hovořili jsme spolu o starých časech a vzpomínali na spolužáky z českobudějovického německého gymnázia. V roce 1947 to bylo padesát let, co jsme tam maturovali. Co nám jen od té doby bylo dáno zažít! Rád jsem s ním chodil také k tak řečené Wolfgangskapelle (tj. kapli při tak řečených kamenech sv. Volfganga - pozn. překl.) u Kladenského Rovného (v originále "bei Ruben" - pozn. překl.) a prosili jsme tam oba o ochranu a požehnání pro náš domov. Také do Chvalšin (v originále "nach Kalsching" - pozn. překl.) jsem často zašel k velmi se mnou spřátelenému, byť i o mnoho let mladšímu děkanovi (jde zřejmě o Ottomara Rausche, i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). To, že jsem své kroky často obracel k milému Krumlovu (v originále "nach dem lieben Krummau" - pozn. překl.), je pochopitelné: strávil jsem tam přece 25 let svého života; také má dobrotivá, milovaná sestra je pochována na tamním hřbitově. Zdalipak se ještě jednou uvidíme?
Pronikavě rušivý tón do jinak krásného pobytu v Kájově vnášela ovšem nucená vysídlení německých farníků se vším pro ně spojeným děsem a utrpením. Téměř každý den přicházely nové Jobovy zvěsti. A pomoci nechtěl a nedokázal nikdo. Když byli teď Němci pryč; koho zajímá, co bude s prázdnými domy a s hnijícími plody země, s vyhladovělým a pošlým dobytkem?
Poněvadž se počet Němců kájovské farnosti velice scvrkl, musel jsem se a chtěl jsem se i já konečně rozhodnout k zařazení do nějakého transportu, pokud by mi nevadilo, že nadejde zima. Nemohl jsem přece zůstat jako jediný Němec mezi samými Čechy; uměl jsem sice tak trochu česky, ale nějaké užitečné působení v duchovní péči bylo za takových poměrů nemyslitelné. To znamenalo nyní ve stáří (autor textu se narodil roku 1877 - pozn. překl.) dát se opět na vandr a prodělat onen tak obávaný "odsun" (v originále "und den so gefürchteten Transport mitmachen" - pozn. překl.). Poslední podnět k mému rozhodnut vzešel od už zmíněného kolegy, děkana Schwarzbauera, který rovněž odjížděl spolu se svými příbuznými.
Se smíšenými pocity jsem tedy sbalil to málo, co mně ještě zůstalo a hlásil jsem se v Českém Krumlově a v Kájově k odvozu. V Kájově se tajemník, který mi byl jinak nakloněn, trocu divil a mínil, že bych mohl a měl ještě zůstat. Co mně však zbývalo? Vytoužené svolení k vycestování do Rakouska nepřišlo a vyhlídka na prodloužení československého státního občanství nebyla také reálná. A měl jsem snad čekat na to, až budu k nástupu do transportu náhle a spěšně donucen někdy v mrazivém ročním období? Tak mě a moje zavazadla jedné soboty, bylo to dne 7. září 1946 naložil jeden přistěhovalý slovenský rolník z Novosedel na žebřiňák a za studeného a deštivého počasí odvezl do sběrného lágru u Českého Krumlova (v originále "ins Sammellager bei Krummau" - pozn. překl.). To, co jsem s opravdovým soucitem tak často byl nucen spatřovat na osudu mnoha jiných vysídlenců, prodělával jsem nyní sám osobně. V duchu jsem v modlitbách poprosil o ochranu Matku Boží Kájovskou - a skutečně mi ji poskytla, jak ještě později uslyšíme - , zamával na odchodu milým přátelům a povoz se vydal na cestu z milovaného místa, ve kterém jsem strávil skoro jeden rok po krumlovské konfiskaci, známou venkovskou silnicí, po níž jsem tak často chodil i pěšky, do lágru.
V lágru nahoře (zřejmě ve Vyšném na úpatí hory Kleť - pozn. překl.) panoval čilý ruch; snad to byla i snaha umlčet nouzi nuceným, předstíraným humorem. Předložil jsem svou vysídleneckou kartu a požádal jsem o vykázání odpovídajícího místa. A hned prvé zklamání! Měl jsem si to místo najít sám. Nijaké volné místo tu ovšem nebylo; všechno bylo "obsazeno". Procházel jsem řadami lůžek, hledal a ptal se. Všechno skrz naskrz jsem prošel. Ženy, děti, hodně mladí lidé i hodně staří muži. Mnozí ležící na posteli, jiní sedící na svých bednách a pytlích; mnozí byli veselí a svěží, jiní vzlykali a slzeli. Obraz pro smilování!
Konečně jsem našel zmíněného kolegu, děkana Schwarzbauera a jeho příbuzné; měli místečko celkem přijatelné. I pro mě se pak uvolnila malá "díra" - jinak se nazvat nedala. Stál jsem a díval se a díval; do tmy ovšem, žárovka byla pryč, o nějakém pohodlí i jinak přirozeně marno mluvit. Říká se mnohdy, že kněží mají přece jen jistou přednost a hle: tady je to s nimi jako se všemi ostatními. A je to tak i správné. Patříme k našemu německému národu, který nyní musí pykat a činit pokání (v originále "das nun büßen und Sühne leisten muss" - pozn. překl.) za to, co spáchali jiní zaslepení a svedení lidé jeho krve, a nechce a nemůže žádat nijakou výjimku. Kéž se nad námi Pán zase jednou smiluje! Špatné byly zvláště hygienické poměry v lágru nad Krumlovem. Otevřené záchody - a v jakém stavu častokrát! Nijaký div, že často vypukly infekce. Dne 8. září byla neděle a zároveň svátek Narození Panny Marie, kdy jsme my dva kněží na českokrumlovské prelatuře směli sloužit mši svatou; bylo to zejména pro mě bolestné prožít a konat pravděpodobně poslední bohoslužbu v kostele města, kde jsem 25 let žil a působil. Bolestné bylo pro mě i loučení s hrobem mé milované zesnulé sestry; kdo se teď o ten hrob bude starat? Hořké pomyšlení! V minoritském klášteře jsme pak dostali i snídani a dobrotivá hospodyně nám laskavě přidala ještě ovoce na cestu. Bůh jí to odplať! Odpoledne téhož dne jsme také ještě vyslechli od našich lidí svatou zpověď, nato pro ně sloužil mši svatou kněz řádu oblátů páter Anton Weber z Kájova, někdejší prozatímní správce vitěšovické farnosti, který také pronesl oduševňující kázání na rozloučenou, v němž zvláště podtrhl, aby Marie nebylo zapomenuto ani v cizí zemi (v originále "ja Maria in der Fremde nicht zu vergessen" - pozn. překl.). Obdrželi jsme čísla do vagonů transportu, ze kterých měl každý jednotlivý nákladní vagon pojmout 30 osob včetně jejich zavazadel - každá z osob měla mít kolem krku šňůrku s číslem - byli jmenováni vedoucí každého z vagonů, stejně tak i vedoucí vlaku, a tak se mohlo vyjet. Každý jednotlivec dostal ještě na ruku 500 říšských marek.
V pondělí 9. září - za deštivého počasí - jsme se vydali k nádraží nad Českým Krumlovem; byl to pozoruhodný průvod 1200 osob; něco jako zástup zajatců či pohřební kondukt. Srdce se svíralo v křeči. Započal nástup do vagonů; větší zavazadla už byla navršena uvnitř nich. Mnohým vagonům chyběla stupátka, takže starší lidé nemohli bez pomoci jiného člověka ani dovnitř ani ven. Ve velice primitivních dobytčích vagonech nebyly přirozeně nijaké záchody, nijaká voda. A málo místa; nedalo se tam dobře sedět, často vlastně i jen vzpřímeně stát, o to méně ležet. Skutečná křížová cesta. Pro všechny dohromady: děti, muže i ženy, mladé i staré, zdravé i nemocné, i kojenci tu s námi byli. Měli jsme mezi sebou i stoletého vysídlence, který nakonec dokázal přežít i celý ten těžký transport.
Pozdního odpoledne se dal vlak o 40 vagonech, každý naplněn 30 vysídlenci, do pohybu přes České Budějovice, Plzeň (v originále "Budweis, Pilsen" - pozn. překl.) a Furth im Walde (nedaleko od Chalup ve Všerubském sedle /(v originále "von meiner Geburtsheimat Friedrichsthal im Neumarker Sattel" - pozn. překl./, místě, kde jsem se narodil a po němž se srdci zastesklo) na Norimberk (v originále "nach Nürnberg" - pozn. překl.), Würzburg, Bruchsal až do stanice Mingolsheim (v originále "bis Station Mingolsheim" /od roku 1971 Bad Schönborn ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko/ - pozn. překl.) a odtud, dne 10. září odpoledne, do blízkého tábora Kislau (v originále "ins nahe Lager Kißlau" /za války koncentrační tábor "KZ Kislau"/ - pozn. překl.); dalo se to přestát, ale bylo to těžké. Mne mělo v Kislau čekat ještě něco navíc. Po příjezdu dne 10. září jsem si chtěl večer dojít k blízkému nádraží, abych si přinesl své ještě tam zanechané zbylé věci. Po cestě mě však přemohl dlouho odpíraný spánek (nezamhouřil jsem oka po 5 nocí) a já v dřímotném stavu podobném spíše snu dvě noci a jeden den bloudil kolem dokola; pravděpodobně i spal pod širým nebem - myslím, že někde na seně - a teprve ve čtvrtek 12. září ráno jsem se ocitl ve městě Hockenheim (velké okresní město ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko - pozn. překl.) - 12 kilometrů od tábora v Kislau - (viděl jsem odtud v dálce i špýrský dóm /v originále "Dom zu Speyr"/ - pozn. překl.) a odjel jsem vlakem nazpátek do Mingolsheimu. V táboře už měli přirozeně o mě strach a mysleli, že jsem měl nějakou nehodu - třeba že jsem spadl do jednoho z mnoha okolních vodních kanálů - nebo kdovíco. Dobrotivý anděl strážný a Matka Boží Kájovská mě zaručeně opatrovali. Neonemocněl jsem z toho a nic se mi ani neztratilo. Není to pozoruhodné? Jen hlad a žízeň jsem měl. "So etwas ist mir noch nicht untergekommen", (tj. "Něco takového se mi ještě nestalo." - pozn. překl.) mínil táborový lékař.
Pro nás kněze to bylo v táboře v Kislau celkem vzato přijatelné. Nějaké pohodlí se tu samozřejmě nedalo očekávat. Také strava nebyla zrovna domácí, ačkoli my kněží jsme i ohledně toho dopadali líp. Zlé byly jen sanitární poměry, například jeden záchod pro všechny bez rozdílu pohlaví a věku, na který se mnohdy musela vystát "fronta" (v originále "Schlange" - pozn. překl.), aby na člověka "došla řada, takže si k této věru lidské "potřebě" nejednou bylo třeba přivstat ve 3 nebo ve 4 hodiny ráno.
My kněží jsme mohli v Mingolsheimu sloužit v kapli sv. Rocha (v originále "in der Rochuskapelle" - pozn. překl.) mše svaté a vysídlenci se jich směli účastnit. Navštěvovali jsme různé kostely v sousedství a obdivovali jsme jejich čistotu, velikost a účelná zařízení. Také nově zbudovanou dálnici, nedaleko od Kronau, jsme zhlédli. Učinil jsem zajížďku do krásného, válkou nedotčeného města Heidelberg (zámek, obří vinný sud atd.), do Mannheimu, k řece Rýn (v originále "zum Rhein" - pozn. překl.), do měst Bruchsal a Karlsruhe, která jsou ovšem bohužel plná ruin, takže se odtud člověk rád opět vrací "domů". Je tu rovina, málo obilí, většinou zelenina, tabák, kukuřice, ovoce. Všechno docela jinak než na Šumavě. Lidé mají většinou 1 až 3 krávy, s nimiž konají nezbytné práce; krávy se proto často okovávají jako koně. Náboženský život je na výši, bohoslužby mají dobrou účast, a to i ve všední dny, stejně tak muži jako mladými lidmi, hojně přistupujícími ke svatému přijímání (v originále "zur Kommunionbank", tj. k oltářní balustrádě, oddělující kněžiště od hlavní kostelní lodě, z níž věřící ke svatému přijímání /až do druhého vatikánského koncilu/ přistupovali - pozn. překl.). Horliví kněží, krásné sváteční slavnosti: jako např. dožínky, slavnost Ježíše Krista Krále, den mládeže a podobně. A začasté ten nádherný zpěv lidu! Tady přece jen přese všechno "Germania docet", tj. Německo učí. Toliko člověk musí vždycky znovu žasnout nad tím, jak mohl tak inteligentní a také náboženský národ následovat Hitlera a jeho družinu.
Dne 21. října jsme sloužili v kapli sv. Rocha poslední nedělní bohoslužbu. Měl jsem ještě promluvu, do které jsem vpletl sloku drahé šumavské hymny (v originále "flocht die Strophe des lieben Böhmerwaldliedes hinein" - pozn. překl.)

"Nur einmal noch, o Herr,
Lass mich die Heimat seh'n..."
"Ach Bože, Bože můj,
kdy spatřím domov svůj..."

s tichým přáním, že k návratu domů snad přece jen jednou dojde: "Denn bei Gott ist nichts unmöglich!" (tj. "Neboť u Boha není nic nemožného!" /Lukáš 1, 37/ - pozn. překl.)
Dne 21. října jsem pak jel za deštivého dne vlakem do města Offenburg, ležícím ve francouzské zóně, abych tam nastoupil v místní části Fessenbach u sester voršilek (v originále "bei Ursulinenschwestern" - pozn. překl.), také vyhnaných z města Wartha v okrese Breslau (dnes Bardo v okrese Wróclaw - pozn. překl.) a chudých jako teď my všichni, jako oltářník (v originále "als Messeleser" - pozn. překl.). Do 13. listopadu jsem bydlel v jedné selské usedlosti (Schuckshof), blízko divoce romantického lesa (Hohes Horn, 543 metrů), pak v samotném klášteře. Je to vlastně venkovský statek (v originále "ein Landgut" - pozn. překl.), zařízený spíše na léto a náležející sestrám augustiniánkám z Offenburgu k letním a olzdravným pobytům. Domácí kaple je pěkná, ale v zimě velice studená, často i několik stupňů pod bodem mrazu. Také tady jde o ovocnářskou a vinařskou oblast; lidé měli většinou jen 1 až 4 krávy. Při pěkném počasí bylo vidět štrasburskou katedrálu (v originále "das Straßburger Münster" - pozn. překl.), horské pásmo Vogéz, řeku Rýn. Bylo slyšet i detonace likvidované právě, pro svou údajnou "nezničitelnost" kdysi říší tak oslavované Siegfriedovy linie (v originále "von den Sprengungen des 'unverwüstlichen' Westwalls" - pozn. překl.). K blízkému okresnímu městu je to tak tři čtvrtě hodiny cesty. Farní kostel je ve Weingarten, mariánském poutím místě; nedaleký zámek Ortenberg leží na území stejnojmenné farnosti. Tamní hřbitovní kostel, zvaný "Käfersberg" nebo "Bühlwegkirchlein" je rovněž s oblibou vyhledávaným poutním místem. Farní kostel v obci Ortenberg je velmi hezký a je vyzdoben krásnými malbami.
Poněvadž zmíněné, z Warthy vyhnané sestry voršilky založily v městě Meßkirch v okrese Stockach novou klášterní lokalitu a pro blízkost kostela nepotřebovaly už nijakého vlastního oltářníka, přesídlil jsem dne 31. března 1947 do mariánského domu v Offenburgu (v originále "nach Offenburg ins Marienhaus" - pozn. překl.) a pomáhal jsem tam v duchovní péči. Jednou za týden jsem chodil do Fessenbachu, abych tam ve výše zmíněné kapli sloužil mši svatou. Tady v Offenburgu a jeho okolí vůbec ve francouzské zóně není zatím tolik uprchlíků jako v ostatních třech zónách.
St. Konradsblatt, biskupský list pro freiburskou arcidiecézi (v originále "Bistumsblatt für die Erzdiözese Freiburg" - pozn. překl.), uvádí v čísle 3, 1948, pod titulem "Aus der katholischen Welt" (tj. "Z katolického světa" - pozn. překl.) na straně 22 (v originále ovšem německy - pozn. překl.): "Pražský ústřední orgán českých komunistů 'Rudé právo' píše o vysídlení Němců ze Sudet (v originále 'über die Ausweisung der Deutschen aus dem Sudetengau' - pozn. překl.) mj. (jde o úryvky z projevu ústředního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského /1901-1952/ na konferenci osidlovacích pracovníků, svolanou na 28. února 1946 do Slovanského domu /předtím Německý dům/ v Praze tzv. 'komisí pro otázky osídlení' při ÚV KSČ, sídlícím v letech 1945-1960 hned naproti v ulici Na Příkopě vedle Prašné brány v budově dřívější Eskomptní banky/, které jsou z 'Rudého práva' /článek tam vyšel pod výrazně 'předvolebním' titulkem 'Jak byl probojován odsun Němců'/ převzaty v plném znění jako autentické citace - pozn. překl.): "Myšlenka vystěhování Němců vznikla mezi našimi politiky v Moskvě. Když president dr. Beneš přijel do Moskvy, aby podepsal smlouvu československo-sovětskou, soudruh Gottwald po prvé formuloval otázku vystěhování Němců z naší republiky. Byl to osobně soudruh Stalin, který vyslovil souhlas s tímto návrhem. Stalin se také zasadil o uplatnění těchto zásad na Postupimské konferenci.
Dnes se tedy i uvnitř komunisté berou o důsledné provedení odsunu. Osvobozenou půdu dáváme do rukou poctivým Čechům a Slovákům, těm nejpotřebnějším, do jejich dědičného vlastnictví. Zásluhou zvláště komunistů bylo prosazeno, aby tato půda byla předána za nepatrný obnos, který se rovná jedno- až dvouroční úrodě. Hospodářské budovy jsou předávány za jedno- až trojnásobek ročního nájemného. O tento zákon byl velký boj. Byl podán protinávrh, aby úplata, pokud jde o půdu, byla zvýšena na pětinásobek. Nakonec naše stanovisko bylo přijato. Prosadili jsme také, aby Němcům za odňatou půdu nebylo dáno ani haléře náhrady. Ve vládě totiž přišel návrh, aby Němcům bylo dáno odškodné, které by se vypočetlo při reparacích. Teprve po našem prohlášení, že by s tím lid nesouhlasil, teprve tehdy od toho bylo ustoupeno.
" -
V jednom poselství papeže Pia XII. všem německým kardinálům, arcibiskupům a biskupům o uprchlících z Východu se mj. praví (do češtiny zde přetlumočeno z německého originálu - pozn. překl.): "Zvláštního ohledu si stále zaslouží uprchlíci z Východu, kteří byli bez náhrady vyvlastněni, násilně vypovězeni ze svého domova na Východě a přepraveni na území spojeneckých zón v Německu (v originále "in die deutschen Zonengebiete" - pozn. překl.)... Dějiny vysloví svůj soud. Obáváme se ovšem, že ten ortel dopadne přísně... Copak je přípustné, aby bylo odvetou vyhnáno a vydáno zbídačení dvanáct milionů lidí?... Přejeme si a doufáme, že všichni, kdo se na odvetě podílejí, došli k rozumu a zvrátili to, co se děje, nakolik se to ještě zvrátit dá. " (list "Neue Zeitung" z 18. dubna 1948. strana 2).
A věru pozoruhodné dílo osudu: Sotva jsem dopsal svou zprávu o vysídlení a odsunu (v originále "Bericht über 'Ausweisung und Transport'" - pozn. překl.) bez náhrady vyvlastněni, čtu v deníku "Rheinischer Merkur" z 13. března 1948, strana 3, v noticce pod titulem "Tschechische Gäste" mj. (v originále ovšem německy - pozn. překl.): "Už několik tisíc československých občanů tajně překročilo hranice svého státu, zbaveni i toho nejnutnějšího, ale přece jen svobodně vydechnuvší poté, co jim bylo ještě dopřáno najít únik ze žaláře ztracených existencí (v originále "aus dem Kerker der Verlorenen"- pozn. překl.), jímž se přes noc jejich otčina stala. A další tisíce následovaly v pokusech opustit vlast a povolání, dům, světnici a zahradu, všechno, co jim náleželo." "A jejich hrdosti nesmělo přijít zatěžko vstoupit do země, v níž se tísní ony miliony lidí, které byly před nedávnem stejně nelítostně vyštvány ve jménu nesmyslné kolektivní msty a s chladným pohrdáním z téhož právě domova jako tito noví utečenci z něj.. ."
Každý komentář by tu byl nadbytečný! - Znovu se prokazuje pravdivost dávného přísloví o Božích mlýnech... Kéž by to jen přispělo k oboustrannému smíření a jednou i ke společnému návratu všech postižených zpět domů. V radostném jásotu by pak mohlo zaznít"

"Nun schnüret die Bündel und packet die Sachen,
Heimwärts geht 's wieder, heimwärts geht 's wieder.
Habt Freude im Herzen und sonniges Lachen
Und singen die alten heimischen Lieder."
(tj. "Teď rance si zavažte, sbalte si věci,
domů zas jde se, domů zas jde se.
V srdci se úsměv jak slunko rozesvěcí
a zpěv starých písní k nebi se vznese." - pozn. překl.)

Volání: "Gebt uns unsere Heimat wieder!" (tj. "Vraťte nám domov!" - pozn. překl.) nemá nikdy oněmět a nikdy také neoněmí.


Glaube und Heimat, 1951, s. 14-17

- - - - -
* Chalupy / Hyršov / České Budějovice / Meclov / Nový Svět / Horní Planá / Český Krumlov / † † † Offenburg (BW)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Tzv. "Katolický den" v Krumlově ve třicátých letech dvacátého století ještě provázen vlajkami buršáckých studentských spolků, které byly pak za nacistické éry rovněž zakázány
Vzácný snímek kříže nad Krumlovem, zničeného i s cementovým podstavcem a základním kamenem budoucího konviktu biskupa J. N. Neumanna brzy po připojení Šumavy k nacistické "Říši"
Kříž je zachycen i při "pohledu ze zámecké věže" na snímku krumlovského fotografa Micka ze sbírek Regionálního muzea v Českém Krumlově
Jan II. Nepomuk Adolf kníže Schwarzenberg (1860-1938) dodal dřevo na stavbu kříže - zde je zachycen v šumavské Zátoni (Schattawa) 1. října 1905 nad skoleným čtrnácterákem

zobrazit všechny přílohy

TOPlist