logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ADOLF WINKLER

Šumavské selství

Už ve 12. a 13. století vznikaly na Šumavě některé malé selské osady s německými obyvateli, kteří sem byli ze sousedních Bavor povoláváni pozemkovou vrchností, aby vyklučili divoký pomezní hvozd. Nešlo jistě o úkol nijak lehký: země rodila víc kamení než chleba, všude panoval vodní živel v podobě slatí, bažin, velkých horských jezer a do údolí se řítících nespoutaných bystřin a především pak les, les kam jen oko dosáhlo. Lidé vyzbrojení sekerou a pilou, lamači kamene a také oheň museli přijít na pomoc, aby se z pouště stala orná pole. Mnohý kus země byl vydobyt krvavým potem, než z něj mohlo vzejít zrno. Tak Šumavané doslova vrostli do půdy, která se jim stala domovem. Kolonisté to ovšem měli v údolí snadnější než na horách a v lesích. Dolina byla úrodnější, nebylo tu tolik boje s kamením. Až na horách, na skalnatém podloží šlo opravdu do tuhého (v originále "hart auf hart"- pozn. překl.). Vysoko jako dům se vršily kamenné snosy, za celý den se vyhrabalo víc kamenů než země; tak zchroml mnohý selský hřbet, než jí stačilo pro obživu rodiny. Mohlo trvat celá léta, než Pán Bůh dopřál dosyta se najíst chleba z polí, vzdělaných vlastními silami.
Lesní divočina nebyla ničím lákavým; vrchnost musela vybavit pás hraničního území s jeho bavorskými osadníky zvláštními svobodami, aby tam byl vůbec kdo ochoten se ujmout mýcení. To jsou pak oni králováčtí svobodní sedláci (die Künischen Freibauern) na západní Šumavě (v originále "im nördlichen Böhmerwald", tj. "na severní Šumavě", jak je to vžito v německém jejím vymezení - pozn. překl.), snad nejdivočejší končině země: strmé, vysoké vrcholy jako Javor (Arber), Roklan (Rachel), Luzný (Lusen) atd., zkrátka veskrze nehostinný kout. Ti lidé však dokázali z něj něco učinit. Získali vlastní soudní pravomoci, formulovali podle selských zásad své zákony, chtěli se řídit a řídili se heslem "já pán ty pán" (v originále "waren und wollten Herren unter Herren sein" - pozn. překl.) jako hrdí a sebevědomí sedláci, jimiž ostatně zůstali dodnes.
Jak už řečeno: byli to Bavoři, lidé, kteří se ničeho nezalekli, kteří ten les milovali. Byli houževnatého rodu, věděli, oč jim jde. Dodnes se uchovalo to společné mezi Šumavany, Bavory, Rakušany a Jihomoravany, ať už je to píseň, tanec, zčásti kroj, lidová architektura a vůbec způsob života.
Podle kvality půdy, klimatických podmínek a výškové polohy vznikly jako tady i v jiných našich krajinách hrdé selské rody. Jedno je však jisto: tak jak divý a nehostinný je kraj na jih od Domažlic (v originále "südlich der Tauser-Senke", tj. "od domažlické kotliny" - pozn. překl.), přechází přece jen od Kašperských Hor (Bergreichenstein) v mírnější výšiny, jimiž pak dosahuje až ke Krumlovu (v originále "Krummau"), k Vyššímu Brodu (Hohenfurth) a k Novým Hradům (Gratzen) a vůbec tedy není nijak jednotně utvářen, což nachází svůj odraz i v rozdílných jeho selských typech. Jaká je země, takový je člověk, který ji obdělává. Tak nacházíme na "hubených" horských půdách a v lesích "pastvináře" (v originále "Weidebauern oder 'Hörndlbauern'", tj. doslova "rohaté sedláky", rozuměj "kravičkáře", v chudých českých krajích se přezdívalo i do "kozáků" - pozn. překl.), zatímco v úrodných dolinách sedí obilnáři (v originále "Kornbauern oder 'Körndlbauern'" - pozn. překl.). Oba mají velmi mnoho společného a přece se navzájem liší.
Vyhlíží pro povrchního pozorovatele spíše jako zaostalost, když vidí skromné, pracovité a počestné šumavské sedláky (v originále "Waldbauern" - pozn. překl.) tolik lpět na vžitých tradicích. Je však třeba znát půdu, abychom porozuměli člověku. Náš rolník žije odloučen od světa, plně odkázán sám na sebe. Hodně důvěřuje ve vlastní síly, věci, které přicházejí odjinud, sleduje s nedůvěrou. Tohle lidské plémě (v originále "dieser Menschenschlag" - pozn. překl.) lze pro něco nového jen těžko získat. Jde-li však o věc dobrou, pochopí-li ji, pak by našla sotva věrnějšího zastánce. Z rozumového či obchodního hlediska si na nich téměř nevezmeš. S citovými záležitostmi u nich pochodíš líp. Při veškerém jeho smyslu pro čest se dá u Šumavana přece jen hovořit o značné dávce prohnané selské mazanosti. Především je to vůbec člověk veselý. Po celý den těžce pracovat, celou noc se prohánět v kole při vesnické tancovačce a ráno se zase nezlomen pustit do díla není pro něj ničím zvláštním. To, že při takové příležitosti rád dokáže schladit žízeň i přes míru a připlete se sem tam i k menší bitce, k tomu jaksi patří. Staré taneční a písňové bohatství se poměrně dobře uchovalo; zrcadlí se v něm stejně jako v nářečí bavorský základ (v originále "die bajuwarische Art" - pozn. překl.). Mrav a obyčej, péče o selské jmění jsou stejně podvědomě přítomny v krvi a těle, předávány jako dědictví stejně samozřejmě jako se zděděný statek svěřuje dál dětem. Především však je šumavský sedlák houževnatost a soběstačnost sama. Nepracuje pro peníze, pracuje pro statek, pro dědictví, pro budoucí rod. Sklizeň je bohatá jen vzácně; je spokojen s tím, stačí-li to k holému životu. Černý celozrnný knedlík (Vollkornknödel), uzené ("Geselchtes") a kyselé zelí (Sauerkraut) jsou svátečním jídlem. Ráno a večer většinou přijdou na stůl brambory s mlékem. Je to zpravidla tak, že rodina se živí jen tím, co chalupa poskytuje. Káva a podobné novoty tu dříve byly něčím úplně neznámým a i v poslední době se objevují jen o výjimečně svátečních dnech. Stejně tak tomu bylo ostatně kdysi i s oblečením. Pole dávalo len, který byl doma zpracován, spředen a použit pro výrobu jednoduchého oděvu. Moderní průmysl se svou levnou produkcí ovšem domácí plátno na mnoha místech úplně vytlačil.
Koloběh selského roku je z hlediska obyčejů a mravů něčím tak mnohotvárným, že by se o tom dalo psát takřka bez konce. Počínaje psaním křížů na dveře a vrata, skříně a truhly, žehnáním celého domu na svaté Tři krále procházejí zvyky zděděné po předcích celým rokem až hluboko do příští zimy. Ke Třem králů patří i lidové hry o nich. Pak přijde veselý masopust s průvody maškar a rozpustilým šelmovskými kousky, postní doba, kdy se ve všech téměř staveních až dosud denně modlívá růženec, radostný den Vzkříšení, provázený "Ratschenbuben", jak se tu říká klukům s řehtačkami, koledou, jinak zvanou "Eierholen" (tj. "chození pro vejce" - pozn. překl.), "velikonočními balíčky", řečenými "Osterpackl", "ťukáním vajec" (v originále "Eierpecken" - pozn. překl.), velikonočními jízdami na koních (v originále "Saatreiten oder Osterreiten" - pozn. překl.), Květná neděle (Palmsonntag), o níž se dávaly farářem světit "kočičky" ("Palmkätzchen"), v určený den se mladé osení kropí svěcenou vodou a ty "kočičky" se do tvaru kříže zapichují do země. Nadejdou Letnice, tj. svatodušní svátky (Pfingsten) s májkou (Pfingstbaum), rozpustilým špásováním chlapců, tancem pod stromem, pak i tanci ženců (Schnittertanz), dožínkami s poděkováním za úrodu (Erntedank), Dušičkami (Allerseelen) až k času Vánoc (Weihnachtszeit) s cestou na půlnoční ("Zur Mettengehen"). Je nesnadné takto krátkou formou poukázat na všechnu živoucí plnost roku na vsi. Právě i šumavského rolníka provází od narození přes utvoření rodiny až k smrti vlastní život přísloví, pověstí, písní a zvyků. Dá se nesnadno vylíčit, chce být prožit. Proto je asi tolik vzácné potkat člověka stejně zvláštního, tichého, do hloubi života tak zahleděného jako je Šumavan. Nezná nijakou povrchnost, potřebuje delší čas, než v něm dozraje nějaké rozhodnutí. O to houževnatěji a tvrdošíjněji dokáže pak ovšem usilovat o jeho uskutečnění.
Tak jako vyvstává mnohý rozdíl mezi sedlákem z hor a z údolí, tak se od sebe navzájem liší i vzhled jejich stavení. Zatímco ve slunečném dolu se rozkládá mohutný čtyřboký statek zvaný "vierkanthof", který nám podobou připomíná spíše poplužní dvůr (Meierei), kolem něho pak tučnější, výnosnější polnosti, zajišťující, že je tu blahobyt přece jen spíše domovem, tam nahoře je všechno notně skromnější. Malé chalupy na úbočích prostřed lesů, osamělé a odříznuté od jakéhokoli spojení. Život je tu na horách těžký. Půda malých políček je často zaplavena silnými dešti. Obilí tu pokaždé ani nedozraje, poněvadž tomu zabrání sníh, pokud zrovna napadne časněji. Tady by se dalo v polním hospodaření ještě ledacos zlepšit. Musel by tomu vedle zdejších obyvatel napomoci i stát (rozuměj tu o svatodušních svátcích roku 1938, kdy text vyšel, dosud stále mnohonárodní Československou republiku - pozn. překl.).
Ať už je dvůr velký či malý, selská jizba je stálým středem rolnické rodiny. Zde usedá sedlák i selka se svými syny a dcerami, čeledíny a děvečkami pořád ještě u jednoho stolu a jedí všichni z jedné mísy. Tady není ještě nijaká dvojí míra v bydlení, podle které by vlastníci měli mít snad větší pohodlí než služebné síly. Zde stojí před námi dosud nepokřivená a čistá selská rodinná pospolitost. Zde jsou čeledín a děvečka ústrojnou její součástí. Snad se tomu může někdo z městského světa vysmát jako podivné zaostalosti. Měl by však spíše v úctě zmlknout a sklonit hlavu před tím věčným a nepsaným řádem, před zákonem půdy! My v něm spatřujeme kořeny řádu nového národního bytí (v originále "die Wurzeln der Gesetze einer neuen Volkswerdung" - neklamně tu promlouvá národně socialistická ideologie "Blut und Boden" - pozn. překl.)! Tady existuje stále ještě selská pospolitost v podobě rodinné tradice, napojené staletou posloupností pokolení jednoho jediného rolnického statku.
Jakkoli řídce je osídlen tento hraniční pás země, má přesto tu nejvyšší porodnost mezi sudetoněmeckými kraji (v originále "im Sudetendeutschtum" - pozn. překl.). To odtud proudí lidské tisíce pryč do zbylého sídelního prostoru ("hinaus in den übrigen Siedlungsraum"), poněvadž domácí půda je nedokáže uživit. Odcházejí, často ti z domova vůbec nejlepší, aby vyplnili svou národní povinnost jinde a stali se tak nositeli selské a opravdu národovecké životní síly (v originále "werden so zu Trägern bäuerlicher, völkischer Lebenskraft", což bohužel připomíná věhlasný přívlastek tiskového orgánu NSDAP "Völkischer Beobachter", tj. "Národovecký pozorovatel" - pozn. překl.).
A poněvadž šumavský sedlák a jeho předkové vždy tolik usilovali o zdárné bytí a vývoj domova (v originále "um das Werden dieser Heimat" - pozn. překl.), proto ta jeho velká láska k půdě. A jakkoli je i nadále tak plná kamení, ví už, co si s ní počít a jak ji nepřestat nikdy milovat.
To na ní totiž zápasí to neúmorné lidské plémě už po staletí o samo udržení německého jazykového prostoru. Vysoko planou národnostní mocenské boje, šumavský sedlák však jen stojí jako jeho domov: houževnatě a hrdě na svém.
Pozemkovou reformou byl učiněn pokus dát Šumavě jinou tvář. Vprostřed německého kraje se usídlili lidé cizího jazyka. Stojí však na ztracené vartě (v originále "auf verlorenem Posten" - pozn. překl.). Byly učiněny pokusy zatlačit německý živel malých měst do menšiny. Za ním stojí však právě šumavský sedlák se svým početným potomstvem, se svým gruntem a jeho půdou, ruku na pluhu, který oře hlubokou brázdu jazykové hranice. Jako třetí byl učiněn posléze pokus transplantovat do německého kraje jinojazyčné školy. Životní nouze šumavských dřevorubců a přitom bohatá úroda jejich potomstva měla vést k pokušení získat do těchto škol německé děti. I tento krok se ukázal marným. Tady se ukázala platnou pomoc ostatního německého selství, které samo nijak bohaté, nezapomnělo na bratry, kteří se ocitli v nouzi, a dokázalo jim pomoci.
Sudetoněmecký živel, ba celý německý národ může být právem hrdý na to prapůvodní šumavské německé lidské plémě!


Festschrift zur 19. Hauptversammlung des Deutschen Kulturverbandes in B. Krumau - Pfingsten 1938, s. 30-36

Ozývají se tu opravdu výrazně dobové politické tóny, ba vysvítá mnohá skrytá příčina brzkého nadšení, s nímž šumavský selský lid vítal ve své většině zásadní změnu, kterou jí přinášel prostřednictvím záboru a následné války německý národní socialismus. "Konečné řešení" ("Endlösung") známe a měl je poznat i sám autor textu, psaného ještě v soustátí, které mělo být, podobně jako předtím to větší podunajské, bez milosti zničeno. Obětí opravdu konečnou stalo se ovšem právě německé "šumavské selství", jehož byl Adolf Winkler součástí a také dobovým mluvčím. Narodil se 13. listopadu 1910, shodou okolností přesně téhož data jako můj otec (který byl ovšem ve třicátých letech minulého století nadšeným mladým agrárníkem, tj. členem tzv. Republikánské strany českého venkova a Domoviny, dokonce i knihovníkem soběslavské skupiny tzv. Republikánské mládeže), ve dnes zcela zaniklé Pestřici (Stögenwald) nedaleko Horní Plané (Oberplan), jenže na druhém břehu řeky Vltavy (Moldau), rozlité tu dnes do vln Lipenského přehradního jezera. Po absolvování hornoplánské Landwirtschaftliche Fachschule, tj. zdejší německé zemědělské školy a po ní i Adalbert-Stifter-Volkshochschule Oberplan, jak se ve stejném místě hrdě nazývala tak řečená "lidová univerzita", odešel na západočeské "selské učení" (Westböhmische Bauernschule) v Horním Slavkově (Schlaggenwald), aby se napříště už opět nazpátek doma na Šumavě plně věnoval hnutí německé venkovské mládeže (Landjugendbewegung). Stal se jeho krajským vedoucím (Kreisjugendführer) pro jižní Šumavu (Böhmerwald-Süd), trvalým zaměstnáním byl přitom čelným pracovníkem okresního zemědělského a lesnického sdružení (Land- und Forstwirtschaftlicher Bezirksverband) v Horní Plané. Následně vedl pracoviště (Arbeitsstelle) Německého kulturního sdružení (Deutscher Kulturverband) pro celé jižní Čechy v Českých Budějovicích (to nákladem "DKV" vyšla ještě za republiky brožura, z níž je přeložen jeho text) a byl pověřen v už vyhroceně bojové atmosféře "sudetoněmectví" (nezapomínejme, že Henleinova SdP se roku 1935 stala nejsilnější stranou meziválečného Československa vůbec) výstavbou pobočky tzv. Sudetendeutsche Bauernschaft (tj. vlastně "sudetoněmecký selský stav") pro jižní Šumavu. Po záboru jihočeských okresů Kaplice (Kaplitz) a Krumlova k tzv. "hornodunajské župě" (Gau Oberdonau) v přejmenovaném už "Krummau an der Moldau" budoval i tamní "Kreisbauernschaft", než byl ovšem povolán k válečnému nasazení ve Francii a poté v severní Africe. Až po propuštění z amerického zajetí se shledal v Linci-Urfahr (Linz-Urfahr) se svou ženou Elfriede, rozenou Zachovou, která tam vlastnila dům, a také se svým synem Gertem, který se narodil ještě v Krumlově. Pro své odborné vzdělání se činně až do odchodu na penzi v roce 1974 uplatňoval v hornorakouském družstvu pro zužitkování skotu (Oberösterreichische Viehverwertungsgenossenschaft) a pomohl mnoha krajanům po "odsunu" z Čech přímluvou u hornorakouské vlády k pronájmu či nabytí zemědělských usedlostí. V sudetoněmeckém krajanském sdružení vedl jeho selské kurzy a podílel se i na činnosti Verband der Böhmerwäldler in Oberösterreich (tj. hornorakouského sdružení Šumavanů). Zemřel v Urfahr 4. června 1986 a byl 12. června na tamním hřbitově i pochován. Toho roku uplynulo už čtyřicet let od konce německého selského stavu na Šumavě.

- - - - -
* Pestřice / Horní Planá / České Budějovice / Český Krumlov / † † † Urfahr, Linec (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Dvě jeho podobenky ve funkci okresního selského vedoucího (Kreisbauernführer) v "říšském" už městě "Krummau an der Moldau" i s jistě nezbytným stranickým odznakem na klopě kabátu jsou datovány dnem 20. května 1940Dvě jeho podobenky ve funkci okresního selského vedoucího (Kreisbauernführer) v "říšském" už městě "Krummau an der Moldau" i s jistě nezbytným stranickým odznakem na klopě kabátu jsou datovány dnem 20. května 1940
Bratr Johann na snímku z fotoateliéru Seidel z roku 1939, v Pestřici hospodařil na stavení čp. 3
Arch sčítání lidu z roku 1921 pro stavení čp. 2 v Pestřici jej zachycuje jako nejmladšího na posledním místě
Tady stávala pestřická staveníTady stávala pestřická stavení

zobrazit všechny přílohy

TOPlist