logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF WIDTMANN

Reichtum


Die tausend Lerchen, die da singen,
der liebe helle Sonnenschein,
die Wolken, die am Himmel schwingen,
der Quell, die Falter, alles mein!

Das holde sommerliche Weben
im Walde hier, am Bach, am Teich,
gehöret meinem Erdenleben;
o Gott, wie bin ich gar so reich!

Bohatství


Tisíc skřivanů, co tu zpívá,
slunce, všechen jas jeho v nás,
oblaka, z nichž se rozednívá,
rej motýlů, pramen a čas!

To léto, kterým lesy žijí
i potok, rybník, vonný vzduch,
zní mi jedinou melodií:
to bohatství mi svěřil Bůh.

Waldheimat, 1925, č. 4, s. 61

Vier Linden


Vier Lindenbäume stehen
am hohen Hügel dort;
ein steinern Kreuz inmitten,
das macht so traut den Ort.

Manch müder Wanderer sitzet
im Schatten dort zu Ruh'
und wendet seine Augen
dem lieben Berge zu.

Die Dörfer in den Auen,
die Wälder wundermild,
die fernen blauen Berge -
welch herrlich schönes Bild!

Es ist so gut den Augen,
erfreut den Lebensinn;
Drum schau auch ich so gerne
zur stillen Ferne hin.

Bin selbst ja nur ein Wandrer
in dieser weiten Welt
Und gleiche so der Wolke
am blauen Himmelszelt.

Sie wandert über Berge
und über Wälderseen
und wird doch einstens wieder
entsschwinden und vergehn.

Vier Lindenbäume droben,
die schauen in das Tal;
das Alter wird sie brechen,
dann ist das Plätzchen kahl.

Dann werd' ich nimmer wandern,
die Berge nicht mehr sehn;
es werden andere Wandrer
die Heimatwege gehn...

Čtyři lípy


Stojí ty čtyři lípy
na kopci, nebi blíž,
na místě srdci drahém
a uprostřed nich kříž.

Tu poutník unavený
usedá ve váš stín
a obrací své oči
dál k horám, do výšin.

Vesnice v lukách dole
tmáň lesů, něžný div
modrých hor všude kolem
chci vidět, co jsem živ!

Jak osvěží jen smysly
ten pohled do dáli!
Tak rády by se oči
jen tiše dívaly.

Jsem jenom pouhý poutník,
je široširý svět.
Jak oblak v blankyt nebes
chtěl bych se rozletět.

Jak on přes hory plynout,
přes lesní jezera,
a zhasnout jednou také
s ním do tmy večera.

Ty čtyři lípy hledí
nad údolí a dál,
než stářím na prach sejdou
jak vše, co čas už svál.

Pak dávno i mé oči
nezpije horský štít
a musí jiný poutník
k domovu cestou jít...

Waldheimat, 1927, č. 6, s. 99

Grenzweg


Jahrhunderte schied dieser Weg das Hüben
vom Drüben, das doch stets das Gleiche war
in Sprache, Sitte, Blut; noch rinnen klar
die Bächlein, ihren weiten Weg zu üben.

Was hüben klang, das widerhallte drüben
in Sang und Tanz; es flocht so manches Jahr
den Hochzeitskranz dem beiderseitigen Paar;
der Tod ließ dort und da die Augentrüben.

Nun scheiden sich hier Welten; öd und leer
blickt fahl und kahl das Land von drüben her,
auf morsche Mauern drücken Dacher lasten.

Die alte Wege weit und breit vergrasten.
Der fremde Pflug kennt nicht die Raine mehr,
die ehdem deutschen Bauernfleiß umfassten.

Hraniční cesta


Po staletí ta cesta dělila
Tady a Tam, pojila přitom stejné:
řeč, mrav i krev a city neochvějné
jak čistý potok, který střežila.

Co tady vzešlo, ozvěnou tam znělo
v zpěvu i tanci; k svatbě býval dán
svatební věnec páru z obou stran;
k pohřbům z obou stran oko zaslzelo.

Teď hraničí tu světy; pustá zem
hledí Tam odtud kalným obzorem
rozpadlé zdi pod střechou, která shnila.

Spleť starých cest ostřice zaplavila.
Drahým polím a mezím konec všem,
co z hor jich dobyla kdy selská síla.

Hoam!, 1968, č. 10, 2. str. obálky

Sternschnuppen


"Schau, Stern vom Himmel fällt!"
"Hast du dir etwas gedacht?"
"Kam mit dem Wunschen nicht am Ziel."
Dann gib beim nächsten acht!"

"Sieh, schon wieder solche Glut!"
Nun rasch im Wünschen sein!
Wir dachten beide: Bleib mir gut!
Und schon entschwand der Schein!

Hvězdopad


"Podívej, hvězda padá!"
"Mělas nějaké přání?"
"Nevím hned, co bych ráda."
"Příště si počkej na ni!"

Rychle znovu si něco přát!
"Padá a ještě svítí!"
Oba jsme chtěli: ať má mne rád!
Než další z hvězd se zřítí.

Hoam!, 1977, č. 7, 2. str. obálky

Die Kinderwiese


Heut sind wir über die Wiese gegangen,
Wo meine Kindheit geblüht.
Lerchen hatten im Blau sich verfangen,
Du sangst ein uraltes Lied.

Um Berge woben vergessene Märchen
Erzählten von seliger Kinderzeit;
Wir hörten hoch die jubelnden Lerchen,
Fern blaute des Waldes Einsamkeit.

Lučina dětství


Dnes šli jsem zase cestou přes lučinu,
kde moje dětství kvetlo.
Skřivánek nad ní v podoblačném stínu
se třepotal jak světlo.

Voněly hory dávným vyprávěním
a já ten čas zas před očima měl;
skřivánčí písně, hory v modrém chvění
a les, který snad s nebem osaměl.

Des Waldes Widerhall, s. 30

Gebet des Böhmerwäldlers


O Herrgott, halt die Augen nicht zu,
schau in dies bangende Land
und gib ihm wieder die süße Ruh',
wie es der Wäldler einst fand!

Du hast so schön die Berge gebaut
und grün der Wald auch gemalt,
und wie so prächtig der Himmel blaut -
o dulde hier nicht Gewalt!

Du hast den Wäldler hineingesetzt,
du gabst ihm der Sprache Gut;
drum kannst du nicht dulden, dass ihn jetzt
verderbe neidvolle Wut!

O Herrgott, in diesen Waldeskranz
stimmt ein nur der deutsche Sinn;
es müsste vergeh'n ein jeder Glanz
mit deutschen Lauten dahin!

Wenn unsere Sprache vom Walde schied',
so müsst' unterm Himmelsraum
verklingen das selige Lerchenlied
und sterben der letzte Baum!

Modlitba za Šumavu


Pane, zas obrať k nám oči své,
pohleď k té tiché zemi,
ať je nám všem zase domovem,
ať opět matkou je mi!

Ty, který jsi kraji dal ten ráz,
horám a lesům záři,
nebi nad nimi ten modrojas -
i smrt dokážeš zmařit.

Ty lidem i řeči dar jsi dal
i věrnost půdě svatou;
nestrp, aby kdo jim v zášti vzal
žeň rodů přebohatou!

Bože, ať ten věnec lesů sní
dál v poklidu starých mravů;
jak jen rodná řeč tu odezní,
bude i konec právu!

Když i řeč opustí tu zem,
pak nebe neuchrání
bez všech skřivánčích písní nad krajem
ten les od umírání.

Waldheimat, 1926, č. 10, s. 157

Osser


Getürmter Gipfel Wucht stößt in den Raum
Des Lichts und lässt der Täler Schatten
Tief unter sich; des Glimmerschiefers Platten
Bemächtigt sich Gemoose, Strauch und Baum

Und kleidet finstrer Schroffen Zackensaum
Mit jenem dunklen Grün, dem tiefen, satten;
Dazwischen schimmern heller samtne Matten
Wie ferner Kindheitssagen Wundertraum.

Es ragt der Berg in beiderlei Gestalten,
Verschollner Riesen wilder Kanzelbau,
Mit seines Doppelgipfels prächtiger Schau.
Und zwingt die Stürme, sich an ihm zu spalten,
Und zwingt die Wolken, sich an ihm zu halten,
Und gleißt und leuchtet hoch ins Himmelblau.

Ostrý


Vahou vrcholu opřen do prostoru
světla jak věží vrháš stíny
hluboko dolů - mech a kapradiny
obrůstají s klečí tvé pláty svoru.

A temně rozeklaný obrys skal
lemuje temná zeleň, zdola sytí
je jasný samet luk a v nich se třpytí
sen, který mne od dětství oblétal.

Tyčí se hora vzhůru hrotem dvojím,
divoká kazatelna olbřímí,
když nádherná se k nebi napřímí,
zadrží bouři, mraky na ní stojí,
jak svítí v modru, když se s nebem spojí,
vím, že ta hora ze snů patří mi.

Des Waldes Widerhall, s. 30

Lerchenlieder


Es ist, als hätt der Himmel
die Engel ausgesandt,
dass sie als Lerchen jubelnd
nun flögen übers Land.

Viel hundert ihrer Lieder
erfüllen die Natur;
wie lauschend stehn die Blumen,
wie betend ist die Flur!

Da ist's, als wollt die Sonne
auf einmal stille stehn,
bei so so viel Lerchenwonne
nicht hinter Berge gehn.

Píseň skřivánků


Bylo to, jak by nebe
seslalo anděly,
když nad jarními poli
skřivánci vzletěli.

Ta sprška jejich písní
jásotem opilá!
I květy naslouchaly,
luka se modlila,

slunce stanulo asi
i modré obzory,
aby skřivánčí hlasy
nezašly za hory.

Böhmerwäldler Jahrbuch 1969, s. 29

Frühlingslust


Blumen blüh'n wieder im Sonnenlicht,
Veilchen, Glöckchen, Vergissmeinnicht.

Vöglein grüßen vor Lust und Freud'
liederselig die schöne Zeit.

Wunder reihen sich Wunder an;
bleibt da ein Herz, das trauen kann?

Frühlingslust, du holdes Glück,
kehrst immer wieder der Welt zurück.

Mach alle Menschen so lieb und rein,
gut wie den Frühlingssonnenschein!

Radosti jara


Květy svítí v slunci do dálky,
pomněnky i zvonky, fialky.

Ptačím zpěvem ozývá se zas
blažený, milostiplný čas.

Div jak by se s divem ve běh dal;
je srdce, co steskem stůně dál?

Štěstí jara, čisté radosti,
rok co rok se světem rozhostí.

Dobrým dechem lidi oslovit
zná vždy znova zjara slunce svit.

Hoam!, 1970, 2. str. obálky

Dorf hinter der Grenze


Noch sitzt der alten Kirche Zwiebelturm
auf seinem grauen Dach im Wettersturm
und schaut wie ehmals über First und Baum
herüber aus der Heimat trautem Raum.

Aus flacher Mulde lugen Haus und Dach,
und drunter ruht in manchem Truhenfach
vergilbte Schrift; so mancher bunte Schrein
schließt noch manch deutsches Bauernbrauchtum ein.

Auf halbem Weg zum Dorfe, fast versteckt,
liegt dort der Friedhof, längst nicht mehr gepflegt;
in Gräberreih'n ruh'n unsre Väter aus,
die ehmals bauten Stadel, Stall und Haus.

Und rings in jenes Dorfes trauter Flur
vermählt sich wild und bange der Natur
nur hin und wieder eines Traktors Hall;
doch schweigen Glocke, Huf und Peitschenknall.

Und doch sitzt noch der alte Kirchenturm
auf seinem grauen Dach im Wettersturm,
und wartet still in seiner bangen Not
auf eines Freudentages Morgenrot...

Ves na druhé straně hranic


Ta cibulová báně sedí ještě
na věži kostela v přívalech deště
a vidět je jak kdysi přes hřeben
domov, důvěrně známý obraz, spíš jen sen.

Ten mělký úval, v něm ty shluky střech,
pod leckterou z nich truhla, prach a mech,
zažloutlé glejty, švabach, zašlý selský šat
v nich leží, poklad, marno naříkat.

Na půli cesty ke vsi tichý lán
našeho hřbitova, je dávno zanedbán,
v řadě těch rovů naši drazí spí,
ti zvedli sýpky, stáje, stavení.

A humna dál, jak jsem je v dětství znal,
zarůstají teď pustě dál a dál,
rozryty traktory a opuštěny zas.
Bez ržání koní, hlasu zvonů zmlkl čas.

A přece stará báně sedí ještě
na věži kostela v přívalech deště
a tiše čeká v nouzi bez proměn,
že svitne jitro zas a po něm den...

Hoam!, 1972, č. 4, 2. str. obálky

P.S. Ve starším otištění této básně v Glaube und Heimat je na jejím konci připojena poznámka: Geschrieben im Sommer 1951 an der Grenze. Následuje pak delší vzpomínka na Maxov k 300. jubileu obce, nesoucí jméno po svém zakladateli, svobodném pánu Wolfu Maximilianovi von Lamingen und Albenreuth.

Když Josef Widtmann 28. prosince 1974 zemřel v tom krásném městě Rothenburg ob der Tauber, provázely ho do hrobu tituly Oberstudienrat a Konrektor, které myslím už dávno neznáme. A přece byl kdysi šumavským venkovským učitelem rodem z Maxova, to už je dnes okres Domažlice, kde spatřil světlo světa 31. května 1899, působil několik let i v Praze, které později věnoval sbírku básní Prager Sonetten, poněvadž vedle povídek a vánoční hry k jesličkám to byly vždy znovu verše, jimiž plnil také po osudné válce a vyhnání skromné krajanské časopisy a kalendáře. Byl to člověk muzikální, hrál na housle a v posledních desetiletích svého života byl dokonce hudebním kritikem listu Rothenburger Zeitung. Už dávno před odsunem publikoval však ve dvacátých letech básně v českobudějovickém Waldheimatu (třicet let předtím byl v budějovickém německém gymnáziu, které už nestojí - roku 1945 ho jakoby symbolicky jen několik měsíců před koncem války zasáhla spojenecká bomba - spolužákem jakéhosi Johanna Vaclika z Dolního Dvořiště jakýsi Johann Widtmann z Maxova!) a ve své Modlitbě za Šumavu jako by se stal jedním z jasnozřivých proroků osudu svého národního kmene. Nezatrpkl nikdy ani potom, kdy se stalo, čeho se tolik bál a bez lidí neměla komu znít píseň skřivanů. To poněvadž mu zůstala snad až selsky zatvrzelá víra předků, kterou nám jeho sloka pomáhá pochopit:

Herr und Gott! Du nimmst von uns und gibst;
sieh, wir beugen uns vor deinem Walten!
Denn wir wissen, Herr, dass du uns liebst,
wenn wir treu dein Banner heilig halten.
Pane, co všechno vzal jsi nám i dal,
je z lásky, vím, že dokonce i hněv
tvůj plynul z toho, žes nás miloval,
v té lásce nést mě nech tvou korouhev.

- - - - -
* Maxov / hora Ostrý / České Budějovice / † Rothenburg an der Tauber (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Památník maxovským farníkům v bavorském Eschlkamu na snímku z roku 1982
Maxov s Horami Ostrý a Javor v pozadí na snímku z knihy Franze Karla Dimtera "Das böhmisch-bairische Landestor"
Hora Ostrý na pohlednici firmy Seidel
Pohled od chaty na Velkém Ostrém do Čech

zobrazit všechny přílohy



Dostupné zdroje v JVK:

TOPlist