logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

MARIA WENZLOVÁ

Náš Irresdorf (Hirasteuf)


Ta malá ves stávala kdysi na krásné zelené Šumavě. Byl jednou jeden Irresdorf (obec, k níž ještě za "první republiky" náležely i osady Polečnice /Neustift/, Květušín /Quitosching/, Polná na Šumavě /Stein/ a Dětochov /Tichtihofen/, zanikla pod českým místním jménem Lštín, a poněvadž vím, že jiný zaniklý Lštín /Alsching/ u Svérazi /Tweras/ se prý původně jmenoval Olšín /Olschyn/, zdál by se původ českého označení jasný, jenže nejstarší podobou místního jména z roku 1284 je v tomto našem případě německy znějící "Juriklag", tj. "Juříkova paseka", z čehož vzešla "Jiříkova ves", jak by se dal významově přeložit "náš" Irresdorf /viz Profousova "Místní jména v Čechách"/ - pozn. překl.)...
Ves byla, jako tolik jiných, totálně zničena Čechy po druhé světové válce (důvodem bylo zřízení tzv. Vojenského újezdu Boletice /blíže viz Wikipedia, i české veřejnosti dříve zcela nepřístupného - pozn. překl.). Jediné, co ze vsi zůstalo, je tak řečená Hauberova kaple (v originále "die Hauber Moachta" - pozn. překl.). Kus za ní stávala kdysi Hauberova pazderna (v originále "die Hauber Horstum", přičemž "Horstum" je nářeční podoba výrazu "die Haarstube" - pozn. překl.). Zničení kaple snad zabránila Nebeská Matka (v originále "die Himmelsmutter" - pozn. překl.), jejíž obraz visel ve výklenku. Já osobně tomu napevno věřím. Kaple byla v roce 1996 "Irresdorfskými" (v originále "von Irresdörflern /Hirastefler/" - pozn. překl.) renovována. Roku 2017 ji "Hauber Johann" (tj. Johann Berndl) se synem Güntherem nově omítli a vybavili novou lavicí a stolem. Lze jen doporučit všem, kdo byli tady a poblíž v minulosti doma, aby tuto malou církevní památku (v originále asi chybou tisku "diese kleine Anekdote" - pozn. překl.) navštívili - a snad i odtud vyslali k nebi modlitbu. Už jen ta kaple připomíná, že tu kdysi stála pokojná ves, ve které žili dobří lidé.
Irresdorf (Hirasteuf) začínal u Květušína směrem k Polné na Šumavě, přibližně 300 až 400 metrů od nynější autobusové zastávky. Na pravé straně bydlila (ve stavení čp. 15, řečeném "Motheislschmied" - pozn. překl.) rodina koláře Jordana Dichtla s jeho 8 dětmi. Majitel stavení Josef Hafner vyráběl sáně, lyže, dřeváky, vozová kola atd.. Hrál také na tahací harmoniku (v originále "Schifferklavier" - pozn. překl.). Mezitím ležela při cestě velká zahrada a následoval Kennheisl (jinak i Kehnhäusl), majitel Franz Bürgstein, (stavení čp. 16 - pozn. překl.) kde bydlil Wenzel Wick s rodinou o 4 dětech. Vedle Bürgsteinův plac na řezání dřeva (v originále "die Holzschneidplatz" - pozn. překl.). Když se před stavením Kennheisl vyšlo k silnici, stála tam velká hrušeň řečená Goaßbirnbam. Mezi "Holzschneidplatzem" a stavením Kennheisl mířila příkře nahoru cesta zvaná "Hossenweg". Byla to pro nás vesnické děti sáňkařská dráha a lyžařská sjezdovka vjednom (v originále "Rodel-, Ski- und Schlittenbahn" - pozn. překl.). Jaká jen to byla krása! Hossen (pod českým místním jménem zcela zaniklý Hostínov - pozn. překl.) byla osada se dvěma velkými selskými dvorci, Neubauerovým a Miglovým. Vedle cesty k ní byl statek Franze Bürgsteina, našeho domácího pána. Bylo to pod velkou ovocnou zahradou. Pro naši rodinnou vrchnost byla tam pod širým nebem dřevěná latrína. U nás dole v Kennheislu bydlela i rodina Gausweidova z Neuss am Rhein, kterou postihlo bombardování. Paní se 4 dětmi. Ještě dnes vidím jejího muže, jak se sem vrací ze zajetí. Nalevo dál stál statek (čp. 1 -pozn. překl.) Johanna Berndla, usedlost řečená "Hauber". Měli (se ženou Pauline - pozn. překl.) 2 děti. Kolem Hauberů vedla cesta k pozemku pomístním jménem Teikerfeld přes kopec Widdi Berg s Hauberovou kaplí a pazdernou (zde v originále "Hauber Moachta und Horstubn" - pozn. překl.). V té žil nějaký člověk, kterému říkali Xander. Lini "Hauberin" (tj. Pauline Berndlová - pozn. překl.) mu nosila jídlo. Dál dole šla cesta napravo ke stavení (čp. 24 - pozn. překl.) zvanému Widdi Häusl, kde bydlil Josef Bauer (se svou ženou Theklou - pozn. překl.), vlevo byla pazderna řečená Widdi Brechstubn ("Brechstube" byl jen jiný výraz pro "Haarstube" - pozn. překl.). Byla tu i velká studna, kam jsme si chodívali pro vodu. Mé sestře tam jednou spadlo vědro. Bude tam asi ještě někde dole (v originále "Wird wohl noch drinnen sein." - pozn. překl.). Doma byl kvůli tomu rámus. Nahoře byl přece řemen (v originále "so ein Koppel" - pozn. překl.). Tady nás tatínek učil jezdit na kole. Dole vlevo se chodilo na kraví pastvinu. Od ní pak dál k rybníku Olšina (v originále "zum Langenbrucker Teich", říkalo se mu česky i rybník Dlouhé mosty či Hodňovský rybník - pozn. překl.). Hila - hola - pasáčci (v originále "Hirtbuam" - pozn. překl.) ženou domů. Pečou brambory atd.. Cesta vedla přes Teikerfeld k Rial Häusl (také "Riadl", čp. 19 s rodinou Josefa a Theresie Wickových, v níž vyrůstala pisatelka textu - pozn. překl.) s Wickovými a Poidingerovými (těmi už na čp. 18, řečeném "Kreiner" - pozn. překl.), kus dál přes železniční koleje mířila už ke vsi Neustift (zanikla pod českým jménem Polečnice - pozn. překl.). Dole nalevo podle potoka (zde zvaného Steinbach, dnes na mapách Polečnice - pozn. překl.) nebo podél vedlejší železniční koleje se došlo do Polné.
Zpátky k naší vsi: vpravo tedy vedle Bürgsteinova statku nahoře bydlila (čp. 3 "Biederer" - pozn. překl.) rodina Sikorova se 2 dcerami, na stavení řečeném "Klinger" (čp. 4 - pozn. překl.) rodina Streinzova s jejich 3 dětmi, na výměnku (v originále "im Stübl" - pozn. překl.) rodiče a syn, dál (čp. 6 - pozn. překl.) usedlost řečená "Langhansl" (také "Lounghansl" - pozn. překl.) s Bürgerovými a jejich 2 dětmi, kolem níž vedle cesta ke kopci Fischerberg. Tak právě na půl cesty přes Fischerberg dál na Svíbu, Provodov atd. (v originále "nach Schwiebgrub, Proboldn usw." - pozn. překl.) lehce napravo od kopce následoval "Wachhäusl" (majitel Bürgstein). kde bydlíval Wenzl Kerschagl. Krátce před lesem stál "Bernkopfhäusl" (čp. 5 - pozn. překl.) s Theklou a Franzem Bernkopfovými. Syn Johann Bernkopf jednou pro nás děti zrobil ze dřeva velkého houpacího koně. Ve svých 87 letech si na to ještě dobře pamatuju. U Bernkopfových vedla cesta vpravo dolů na Pederibo (Peterbach) se dvěma velkými selskými dvorci: Bürgerovým a Gregerovým (Peterbach zanikl pod českým místním jménem Petrov - pozn. překl.). U Gregerových jsem půl roku sloužila jako děvečka (v originále "als Kindsmagd /Dirn/" - pozn. překl.). Dal mě tam náš otec, abychom nebyli odvlečeni do Čech (v originále "in die Tschechei" - pozn. překl.).
Nazpátek do vsi: naproti usedlosti "Langhansl" stával statek (čp. 7 - pozn. překl.) řečený "Gschirrpanny" (Gschirpani). Žili na něm 3 sourozenci: Hans, Sepp a Nani (tj. Johann, Josef a Anna - pozn. překl.) Motzkovi. Měli 4 těžké koně (v originále "4 schwere Pferde /Gäule/ würde man heute sagen", pisatelka má zřejmě na mysli vykastrované hřebce /valachy/ a ne herky, pro něž má němčina výraz "Gäule" - pozn. překl.), které jsme my děti směly hřebelcovat a hladit. Byla to rozkoš. Na výměnku bydlela Bety Tauschová a ? (otazník je na konci věty i v originále - pozn. překl.). Hned vedle stála usedlost řečená "Hoger" (čp. 8 - pozn. překl.) s Petschlovými a jejich 3 dětmi. Vepředu obou stavení bylo větší volné prostranství. Na něm stávala pěkná a dobře udržovaná kaple. My děti jsme si při ní často hrály. "Hoger" (tj. Petschl - pozn. překl.) nás honil bičem. Postavily jsme mu za to před domovní dveře dřevěnou kozu. Ta se dala k naší velké radosti přeskakovat. Vedle v rohu následovalo stavení řečené "Zaudert" (také Zaudet, čp. 9 - pozn. překl.) s Mugrauerovými a jejich 3 dětmi. Na výměnku tam bydlila sestra s rodinou. Moje sestra tam odsloužila svůj povinný rok (v originále "ihr Pflichtjahr" - pozn. překl.). Rudiho Mugrauera odvlekli (v originále "den Rudi rumgeschleppt" - pozn. překl.). Za zatáčkou následoval "Modheisl (jinak "Mothäusl", čp. 10 - pozn. překl.) Bauer" Josef Hafner se 2 dětmi. Hafner byl jednou i starostou. Dovnitř se smělo jen s očištěnýma botama a ještě po špičkách (v originále "auf leisen Sohlen" - pozn. překl.). Na výměnku bydlela "Modheisl Nanni" (tj. Anna Haasová - pozn. překl.) s rodinou o 4 dětech. U Haasů jsme se my děti často kupily. Dolů se šlo ke stavení (čp. 11- pozn. překl.) "Jungerbau" (také "Jungbauer" - pozn. překl.) s rodinou Spitzbergerovou o ? dětech (má jít o snad bezdětnou rodinu Spitzenbergerovu - pozn. překl.). Na "Jungabaun" bydleli jako podruzi i Schlägerovi, 4 děti pak přišly do Polné. Kus dál byla vlastně už jen Polná. Napravo odbočovala cesta na Svíbu. Jen nalevo při cestě do Polné stála ještě kovárna (čp. 17 - pozn. překl.) Aloise Meisetschlägera. Měl se ženou Annou 3 děti. Nahoře bydleli také Meisetschlägerovi, ale příbuzní to nebyli. Byli tu Lois, Wenzel, Walter a 2 děvčata. Směly jsme docela často přihlížet, jak se kovají koně a jak se kovář ohání při kovadlině. Pak se šlo zpátky do vsi. Vpravo při cestě jsme míjely usedlost řečenou Weber (čp. 13 - pozn. překl.), původně s rodinou Panyových o 6 dětech. Na výměnku bydlela rodina Schwarzova s jednou dcerou. Ti se sem nějak dostali z horní Šumavy (v originále "aus dem oberen Böhmerwald /Ulrichstal/", přičemž na západní Šumavě nijaký Ulrichstal ovšem nikdy neexistoval - pozn. překl.). Předtím tu bydleli Franz a Frieda Panyovi, než si postavili dům ve vsi Neuböhmdorf (snad jde o zaniklé Dolní /České/ Brzotice - pozn. překl.). Před usedlostí "Weber (Panny)" stával ještě tak řečený "Hiata Heisl" (čp. 12, jinak "Hirterhäusl", tj. pastouška - pozn. překl.) s Adolfem a Marií Rembsovými. Měli dceru Annu, která si nůžkami těžce poranila oko. Nůž, vidlička, nůžky nepatří do rukou dětem (v originále dětská veršovánka "Messer, Gabel, Schere Licht, passt für kleine Kinder nicht" - pozn. překl.). "Hiatas" byli milí lidé. Teprve nyní ve stáří tomu člověk rozumí, ó jé (v originále "o jeh" - pozn. překl.).
Vedle "Hiata Heisl" byla ovšem zejména "Weber Loka", tj. "Weberova louže". My děti jsme tam, jak jen se nám to hodilo, skákaly, řádily, křičely, smály se, když jsme sem přiběhly z her odjinud celé špinavé. Nikdo nás tu nehuboval. Pak tu byl velký volný plácek, kde jsme se mohly dosyta vydovádět, zejména pak při vybíjené (v originále "Völkerball" - pozn. překl.) a mnoha, mnoha jiných zábavách. Vpravo tu stál selský dvorec "Widdi" s rodinou Grillovou o 4 dětech (na výměnku /Widistübl/ tam bydleli Haasovi - pozn. překl.). Do každého statku se dalo zepředu vběhnout a vzadu vyběhnout. Nikdo nám v tom nikdy nebránil. U "Widdiů" vzadu byla kolna na vozy a za ní už tenkrát vysoké stromy. V té kolně se pak uhnízdili Američani. Juchej, měli pro nás děti čokoládu (v originále "Schokolade /juche/ - pozn. překl.). Vzpomínám si ještě i na těžkého koně, když ho tam vzadu Grillovi zapřahali. Ve světnici stál kolovrat. U Hauberů si ho taky ještě pamatuju. Před stavením vpravo byla už zmíněná "Weber Loka". V létě v té kaluži kvákaly žáby, v zimě jsme se sem všechny vesnické děti sbíhaly na led. Dospělí tam nechali uprostřed zamrznout sloup s tyčí na něm upevněnou... Metalo se tam na bruslích i bez nich. To byla krása! Když už jsme byli mokré a zmrzlé až na kost, běžely jsme k "Widdim". Otec "Widdi" a jeho žena nás nechali ohřát se a uschnout. "Widdi Voda" si s námi hrál, zpíval, tancoval, zapřahal mě za zadek i za hlavu, ale oženit se se mnou nechtěl (v originále "min Orsch zaum, min Kopf zaum ober heiraten ton ma nicht" - pozn. překl.).
U nás ve vsi se nedělal rozdíl mezi bohatými a chudými. Hráli jsme si spolu kdekoli a cokoli. Mohly žáby kvákat, slepice kdákat, kohouti kokrhat, zvony zvonit, děti křičet. Dětství nám nemohl nikdo vzít. Ke vsi Irresdorf patřila ještě stavení "vor der Au" (čp. 20 a 21 - pozn. překl.). Vlevo "Kormocher" s Bernkopfovými, vpravo "Petern" s Peterovými.
Nalevo od "Widdi Loka" šla cesta (řečená "Auweg" - pozn. překl.) dál do luk. Byla při ní nádrž na vodu (v originále "Wassergrand" - pozn. překl.). Musela se odsud nosit. Se dvěma prázdnými vědry "na vahách" přes ramena se chodilo tam a s plnými domů. Byla to voda pro lidi i pro zvířata. To si už člověk dnes ani nedokáže představit. Tam a zpátky a znovu na otočku. Sedláci nějaké studny s pumpami měli. Voda se sem do Irresdorfu dopravovala dřevěným potrubím údajně od "Gamanibauern" přes kraví pastviny (v originále "über die Kuhweiden" - pozn. překl.). Byl jí často nedostatek (v originále "War oft sehr knapp." - pozn. překl.).
Na kopcích zvaných tu u nás Herlberg, Fischerberg, Widdiberg, Fillberg jsme běhali kolem dokola a byly častými místy našich her. Bylo tu všude dost přírodních plodů, jahod a borůvek, hub, lískových ořechů a my věděli dobře, co se z toho dá trhat a jíst. Lusek (v originále "Luschkan" - pozn. překl.) a máku jsme si užívali na okrajích polí. Dnes tak uctívaný polníček rostl na Šumavě na polích po posečeném ovsu. Nevím ani, jak se správně říká listům u nás nazývaným "Gfüllat", rostoucím za "Widdiovými" a "Weberovými" dole na louce. Připravovaly se asi jako dnes špenát. Ráda si také vzpomínám na pasení krav a opékání brambor. Pečené kaštany (v originále "Käste" - pozn. překl.) s kouskem másla uvnitř, co jen to bylo za dobrotu! Vyrostli jsme sice na kozím mléce, podmáslí po stloukání másla bylo však také chutné. Dnes je to ceněná věc. S Resi Langerovou jsme cestou do Krumlova (v originále "nach Krummau" - pozn. překl.) vyměnily pekařský chléb za ten náš selský. Byl jednoduše lepší.
Vzpomínám si, kterak vsí táhl masopustní průvod, jak velikonoční koledníci s řehtačkami rámusili od stavení ke stavení. Dvě ženy ze Slezska, které bydlely u Hauberů nahoře na půdě, zpívaly v mariánském měsíci máji v kostele tak krásné mariánské písně, že něco takového se dnes už neslyší. Zní mi to v uších dodnes. U Klingerů byli po skončení války dva Bělorusové, kteří měli dva úžasné koně, na kterých jsme směli jezdit. Říkali, že domů nesmějí, dokud Stalin žije. Mladší z nich často plakal. Jako děti jsme tomu ovšem nerozuměly. Chtěli se dát naverbovat k cizinecké legii. Polák a Polka, co u nás žili, hned po válce taky zmizeli. Kam? Nedali o sobě ani později nic vědět. Irresdorf už neexistuje. U Hauberů se s nimi zacházelo dobře. Ještě si pamatuju na vozy uprchlíků z Banátu (v originále "Banatolentschen" - pozn. překl.), jak jeli vsí se svými spřeženími. Člověk tomu všemu nerozumí. Kdo by si pomyslel, že se to má stát i naším osudem.
Ach Bože, musím už přestat, nebo začnu psát nějaký román. Byla jednou jedna krásná, pokojná ves u nás na Šumavě.

Majitelé a obyvatelé usedlostí v Irresdorfu (N.=nájemci)

čp.
1

2
3
4
5

6
7

8
9

10

11

12
13

14

15
16

usedlostní jméno
"Hauber"
"Hauberstübl"
"Kehn"
"Biederer"
"Klinger"
"Woidhäusl"

"Lounghansl"
"Gschirpani"
"Gschirpanistübl"
"Hoger"
"Zoudet"
"Zoudetstübl"
"Mothäusl"
"Mothäuslstübl"
"Jungbauer"
"Jungbauerstübl"
"Hirterhäusl"
"Weber"
"Weberstübl"
"Widi"
"Widistübl"
"Motheislschmied"
"Kehnhäusl"
"Kehnhäusl"

Johann a Pauline Berndlovi
Rudolf a Maria Gutschkaovi
Franz a Maria Bürgsteinovi
Adolf a Anna Semlerovi
Anton a Pauline Streinzovi
Thekla Bernkopfová
N.: Franz a Anna Bernkopfovi
Johann a Theresia Bürgerovi
Johann Motzko, Josef Motzko
Wenzl a Maria Kerschhagelovi
Hermann a Paula Petschlovi
Rudolf a Katharina Mugrauerovi
Franz a Mathilde Puxovi
Josef a Mathilde Hafnerovi
Josef a Anna Haasovi
Franz a Amalie Spitzenbergerovi
Wenzel a Maria Schlägerovi
Adolf a Maria Rembsovi
Adolf a Josefa Panyovi
Josef Schwarz a manželka
Josef a Mathilde Grillovi
Anton a Anna Haasovi
Jordan a Christine Dichtlovi
Wenzl a Hermine Wickovi
Alois a Aloisia Widiovi

Glaube und Heimat, 2019, č. 3, s. 5-8

Narodila se 9. prosince roku 1931 ve dnes zcela zaniklém Lštíně (Irresdorf) čp. 19 ("Rialwenzl) v rodině traťového dělníka (Oberbauarbeiter) v železničářské službě Josefa Wicka a jeho ženy Theresie, roz. Schusterové. Otec, který přišel na svět 21. července 1885 ve Lštíně jako nemanželský syn Marie Riedlové, dcery Franze Riedla, chalupníka na chlapcově rodném stavení čp. 19, a jeho ženy Marie Elisabeth Motzkové z Loutky (Reith) čp. 1, byl legitimizován až matčiným sňatkem 11. ledna 1886 v Polné na Šumavě s Josefem Wickem, podruhem na Riedlových čp. 19, synem Simona Wicka, chalupníka ve dnes zaniklé Květné (Blumenau) čp. 25, a Franzisky, roz. Mischkové z rovněž dnes zaniklého Zadního Boru (Hinterhaid) čp. 14. Matka, narozená 7. června 1887 ve vlastně také v původní podobě zaniklém Květušíně (Quitosching) čp. 11, byla dcerou podruha na jejím rodném stavení Hermanna Schustera (to byl syn podruha ve Lštíně čp. 13 Josefa Schustera a Rosalie, roz. Wickové z Vitěšovických Uhlířů (Kriebaumkollern) čp. 20) a Theresie, dcery podruha v zaniklém dnes Mladoňově (Plattetschlag) čp. 16 Sebastiana Langa a Marianny, roz. Grünbergerové z rovněž dnes zaniklé Polečnice (Neustift). Jako bych v Marií Wenzlové rozepsaném "románě" (byť je místy autorčin věk a omylnost přece jen samozřejmě znát) o zániku vlastně jen pokračoval. Maria Wenzlová žije v dolnobavorské obci Bodenkirchen, zemský okres Landshut.

- - - - -
* Lštín, Polná na Šumavě

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam matriky farní obce Polná na Šumavě o narození jejího otce s pozdějším přípisem o jeho zdejší svatbě
Záznam křestní matriky farní obce Polná na Šumavě o narození její matky v Květušíně také s přípisem o její svatbě
Záznam oddací matriky farní obce Polná na Šumavě o zdejší svatbě jejích rodičů
Arch sčítání lidu z roku 1921 pro stavení čp. 19 ve dnes zaniklém Lštíně (tady  má 22 čísel popisných a jedno stavení navíc bez čísla) s manželi Wickovými, jejich tenkrát prvorozenou dcerou Marií ("naše" Maria ještě deset let nepřijde na svět - otázka "dvou Marií" se samozřejmě nabízí, nemáme ale zatím dost informací, jestli ta prvorozená nezemřela - anebo bylo všechno jinak...) a matkou hlavy rodiny

zobrazit všechny přílohy

TOPlist