logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOHANN NEPOMUK WEIS

Úvodem k prvnímu dílu diplomatáře (listináře) kláštera Heiligenkreuz ve Vídeňském lese

Přidržuje se myšlenky, že sbírka listin má jen potom cenu, je-li učiněna obecněji prospěšnou a přístupnou (v originále "nutzbringend und zugänglich gemacht wird" - pozn. překl.), rozhodl jsem se před několika lety okopírovat a předat veřejnosti početné listinné dokumenty od roku 1136 až dodnes kvetoucího cisterciáckého kláštera Heiligenkreuz, jemuž náležím spjat s ním posvátnými pouty, z kterýchžto listin pak mohou být věrně a pravdivě podány děje tohoto řádového domu, tak hluboce zasahujícího do osudů Rakouska.
Dlouhá řada ležela už v opisech přede mnou, když se v roce 1848 císařská akademie věd usnesla umožnit vydání rakouských historických pramenů a c.k. pan vládní rada a vicedirektor domácího, dvorního a státního archivu (zřejmě je tu myšlen Joseph Chmel /1798-1858/, augustiniánský kanovník a rodák z Olomouce - pozn. překl.) hned na počátku druhého oddílu "Fontes" (rozuměj edici Fontes rerum Austriacarum - 2. Abtheilung: Diplomataria et acta, vydávanou od roku 1849 - pozn. překl.) upozornil na velkou potřebnost vydání právě klášterních listinářů (v originále "das grosse Bedürfniss der Stifts-Diplomatarien" - pozn. překl.).
To silně vyřčené slovo, rozhodnutí císařské akademie, můj úřad archiváře, láska k mému klášteru a tím i k jeho historickým památkám, stejně jako povzbuzení mého, každé vážnější vědecké snaze z celé duše oddaného opata, pana Edmunda von Komáromy (žil v letech 1805-1877 a od roku 1841 byl 61. opatem kláštera Heiligenkreuz - pozn. překl.) pohnuly mne podrobit ten listinný poklad, který jsem měl v rukou, nové revizi a předat jej posléze k tisku.
Jen obtížně však by k vydání publikace došlo tak rychle, kdyby se věci neujala císařská akademie věd: to jí tedy má učený svět co děkovat za tuto mou práci, to jí, která prostřednictvím laskavého přispění jednoho svého člena, c.k. státního archiváře pana Dr. Andrease Meillera (žil v letech 1812-1871 - pozn. překl.), podpořila mne v nesnadném díle s vynikající ochotou a horlivostí, je zavázán díky o to víc, že se rozhodla k tomuto diplomatáři (latinsky bývá označován jako "Diplomatarium Sancrucense" - pozn. překl.) připojit i reprodukce nejdůležitějších pečetí, náležejících ke zveřejněným listinám.
Ani tatarské útoky 13. století, ani děsivé války, mající za následek truchlivý zánik Babenberků po meči, ani domácí sváry 14. a bouře 15. století, ani dvojí turecké ohrožení nedokázaly zničit listinné bohatství tohoto kláštera. Bylo vždy zachráněno z každého nebezpečí, poněvadž bylo vždy chápáno jako ten nejposvátnější, jako ten nejdrahocennější poklad domu.
Kéž tak nyní tento první díl, jemuž, jak se naději, brzy bude následovat díl druhý s listinami 14. století vedle úplného rejstříku k oběma svazkům (opravdu vyšel tři roky po tomto prvém, tj. v roce 1859 - pozn. překl.), přijde k dobru onomu historickému prameni, který tak bohatou měrou prýští na světlo dne v archivech tohoto rakouského kláštera a jednou, až vzroste v proud, naplní syny Rakouska láskou k otčině a k jejímu dědičnému panovnickému domu.

Vídeň, Heiligenkreuzerhof dne 16. května 1856

Vydavatel.


Urkunden des Cistercienser-Stiftes Heiligenkreuz im Wiener Walde, Svazek 1

Historik a numismatik Johann Nepomuk Weis spatřil světlo světa ve vsi Střemily (Richterhof) podle Wurzbachova lexikonu význačných rakouských osobností dne 25. listopadu roku 1796 (ve chvalšinské matrice ovšem jméno Franz Weiß /jiný syn se v rozmezí stran matriky z let 1793-1798 ve střemilské rodině Martina a Marie Weißových nenarodil/ figuruje u data 25. listopadu roku 1793 a letopočet o tři roky pozdější mohl vzniknout chybným čtením rozevřených stran, kde na té protější je ve stejné výši jako jeho záznam /ten je psán bez vročení/ je u záznamu mladší sestry Marie Anny naopak zvýrazněna právě číslovka 1796 letopočtu jejího narození). Absolvoval v Českých Budějovicích gymnaziální a filosofická studia, roku 1816 pak vstoupil do proslulého kláštera Heiligenkreuz ve Vídeňském lese a 17. září 1820 tam složil řádové sliby. Vysvěcen na kněze rok nato, mohl se věnovat duchovní službě, pro své pedagogické nadání byl však v roce 1824 ustaven prefektem chlapeckého konviktu, což mu poskytlo dostatek času k historické práci. Zásluhou vídeňského poštovního úředníka Kronese, který vlastnil malou sbírku mincí, začal se věnovat numismatice a ucházel se dokonce po smrti kustoda c.k. kabinetu mincí a starožitností (k.k. Münz- und Antikencabinet) ve Vídni Franze Fidelise Wachtera o jeho místo, ovšem marně (byl tehdy /1835/ označen, pokud se narodil 1793, bylo mu 42 let, za "wenig zu alt", tj. "trochu starého" pro tu funkci). Roku 1841 byl jako klášterní hofmistr a archivář přeložen do vídeňského Heiligenkreuzerhofu, kde navázal i s podporou nového opata Edmunda von Komaromy živý styk s četnými sběrateli a učenci dunajské metropole (Wurzbach uvádí jména Chmel, von Meiller, Bergmann, Karajan, Camesina, Feil aj.), jakož i písemný styk s osobnostmi stejného zájmu, žijícími mimo ni. Už v roce 1843 zveřejnil Weis některé vybrané listinné dokumenty "svého" kláštera v časopise "Notizenblatt für österreichische Geschichte iund Literatur, řízeném Josefem Chmelem. K numismatické sbírce, kterou rozhojnil mnohými nákupa, vypracoval vzorný, vlastní rukou kaligraficky psaný psaný katalog. Historiografem svého kláštera se stal vydáním XI. a XVI. svazku edice Fontes rerum Austriacarum pod společným názvem "Urkunden des Cistercienserstiftes Heiligenkreuz im Wiener Wald" (1856 a 1859). Do práce Josefa rytíře von Bergmanna (1796-1872, historik, jazykovědec a numismatik z Vorarlberska) "Medaillen auf berühmte und ausgezeichnete Männer des österreichischen Kaiserstaates vom XVI. bis zum XIX. Jahrhundert" přispěl statí o Ulrichovi II. Molitorovi z Uberlihner. Z dokumentu, datovaného 14. lednem roku 1835 a uloženého v klášterním archivu (šlo zřejmě o přílohu doporučení k žádosti o zmíněné už místo kustoda), lze vyčíst jak jeho rodinné poměry (zde je potvrzeno i datum /s chybným letopočtem/ a místo narození), tak znalost němčiny, latiny i češtiny, pasívní ovládání řečtiny, hebrejštiny, "orientálních dialektů", jakož i francouzštiny a italštiny, s numismatikou pak spojený zájem o heraldiku a dějiny umění. Zemřel v Heiligenkreuzehof ve Vídni dne 1. prosince roku 1858 ve věku 62 let, jak píše Wiener Zeitung ze 4. prosince, s. 4781 (mělo by být 65 let), na ochrnutí plic (Lungenlähmung). Dodatky k Riegrovu Slovníku naučnému "kapitulárovi, archiváři a administrátorovi klášterních domů opatství Sv.-Křížského", jehož příjmení se tu píše se dvěma "s" a znovu se tu připomíná datum /s chybným opět letopočtem/ a místo narození "v Střemilech v Čechách v Budějovickém kraji", jako roku 1858 právě vycházející se tu uvádí druhý díl jeho "Urkunden" a chybí tu dosud datum úmrtí (ve svazku z roku 1874!), věnují zvláštní heslo. Víme už ale tak jako tak, proč nijaká chystaná digitalizace už nepřekoná nejen na svou dobu monumentální práci, kterou šumavský rodák věnoval svému podstatnému příspěvku k dějinám říše, do níž Čechy kdysi po tolik staletí patřily.

- - - - -
* Střemily / České Budějovice / † † † Heiligenkreuz (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam křestní matriky farní obce Chvalšiny o narození knížecího poddaného Franze Weiße v rodině Martina Weiße a jeho ženy Marie, roz. Schnälzerové, dne 25. listopadu 1793 v osadě Střemily (Richterhof) čp. 2 - k omylu v letopočtu došlo zřejmě chybným čtením textu spolu se záznamem o narození Franzovy sestry na protější straně matriky
Rodné Střemily na leteckých snímcích z let 1952 a 2008Rodné Střemily na leteckých snímcích z let 1952 a 2008
Co zůstalo ze Střemil (2011)

zobrazit všechny přílohy

TOPlist