logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF WALTER

Z dějin hradu a města Vimperka

První časový úsek 1192-1419
Založení hradu a města bavorskými hrabaty z Bogenu. Vimperk (Winterberg) místem jazykově německým až do časů husitských válek. Vimperk za vlády rytířů z Janovic (1252- 1369) a Kaplířů ze Sulevic (1378-1494).
Vimperský hrad byl zbudován bavorským hrabětem Albrechtem z Bogenu (+1198) někdy kolem roku 1195. Hrabě (jeho rodový hrad Bogen stojí u bavorského Furthu - pozn. překl.) byl v roce 1192 sezdán s Ludmilou, dcerou českého knížete Fridricha (psáván i jako Bedřich, byl z rodu Přemyslovců /otec Vladislav II., matka Gertruda Babenberská/ a žil v letech 1141-1189 - pozn. překl.), která mu přinesla věnem kraj kolem Sušice (Schüttenhofen) a Vimperka. Když se v Čechách usadil nějaký německý šlechtic či německý kněz, povolával obvykle na své nově nabyté území také německé osídlence. Tak se stalo, že při německých hradech a klášterech brzy vznikly i německé osady. Nebylo tomu jinak ani při založení města Vimperka. To Bavoři, tedy Němci, kterým dal Albrecht III. a jeho syn a nástupce Albrecht IV. přijít ze svých četných bavorských majetků ke svému novému vimperskému hradu a kteří se zabydleli na hradním úpatí, položili tak základ dnešnímu Vimperku. V oné části Šumavy, která se rozkládá mezi Kašperskými Horami (Bergreichenstein) a Prachaticemi (Prachatitz), byl Vimperk v každém případě osídlením prvým. Tehdy se táhl od Vimperka až ke dnešní zemské hranici a daleko do Bavor neproniknutelný prales. Také klima bylo zřejmě v časech založení města ještě drsnější nežli dnes a místní jméno "Winterberg" (tj. "zimní hora", jinde se uvádí i "Windberg", tj. "větrná hora" - pozn. překl.) bylo proto zvoleno věru přiléhavě.
Zbývá ještě upřesnit, která část dnešního vimperského zámku byla oním starým původním hradem. Obvykle zaň býval označován tak řečený "Haselburg" či "bašta (Bastei)" (česky bývá "Haselburg" v průvodcích zván i "Zaječí hrad" - pozn. překl.). To však není správné; bašta totiž byla zbudována teprve o dost později (snad až kolem roku 1450) k ochraně vlastního hradu. Poněvadž ten nebyl od severní strany nijak chráněn a byl odtud nejčastěji vystaven útokům, zřídili Kaplířové ze Sulevic zmíněnou baštu právě tam. Nad vstupem do ní je umístěn i kaplířovský erb - helmice se vzdouvajícím se chocholem per (v originále "mit einem wallenden Federbusch", jde přitom o orlí křídlo, které měl rod ve znaku - pozn. překl.) - a také to dokazuje, že Kaplíře lze považovat za iniciátory stavby. Kaplířové žili však o více než dvě stě let později nežli hrabata z Bogenu a Haselburg tudíž nemůže být nejstarší zámeckou částí. Daleko spíše jí asi je velká stará věž (zvaná nyní Vlčkova podle válečníka Václava Vlčka z Čenova /asi 1425-1510/, který ji podrobil za svého zdejšího působení stavebním úpravám - pozn. překl.), stojící v nejvnitřnějším hradním nádvoří naproti knížecímu pivovaru. Zbytky starého hradu se nacházejí i na západní a severozápadní straně zámku.
Pokud však měla mít hrabata z Bogenu nějaký větší užitek ze svých nových majetků, musela mít na mysli i jejich cestovní spojení s těmi ostatními majetky rodu v Bavořích. "Zlatá stezka", která vedla z Pasova (Passau) do Prachatic, existovala už tehdy a je pravděpodobné, že její větev mířící z bavorského Freiungu na Vimperk, byla zřízena právě hrabaty z Bogenu. Shrneme-li řečené, lze mít zato, že hrad a město Vimperk, pravděpodobně i větev Zlaté stezky, vedoucí k Vimperku, děkují za svůj původ německým hrabatům z Bogenu. Albrechtem IV. však v roce 1242 slavný hraběcí rod, spřízněný s bavorským a českým panovnickým rodem, po meči vymírá a Vimperk i Sušice připadnou nevlastnímu Albrechtovu bratrovi, bavorskému vévodovi Ottovi.
Vimperk a Sušice byly tedy tenkrát (v letech 1242-1252) bavorskými. To nemohlo přirozeně být zrovna lhostejné mocnému českému králi z přemyslovského rodu, totiž Přemyslu Otakarovi II. (v originále "dem mächtigsten böhmischen Könige aus dem Geschlechte der Přemysliden, Ottokar II." - pozn. překl.), a stalo se to i jednou z příčin války mezi Čechami a Bavorskem, která skončila Otakarovým triumfem. Vimperk tenkrát mohl spatřit mnohou třpytnou rytířskou helmu, mnohou ostrou blyštící se zbroj, byť o tehdejších bojích v okolí nám není známo nic bližšího.
Kolem roku 1252 se tedy Vimperk i Sušice vrátily zpátky k Čechám, přičemž Přemysl Otakar II. dal hrad Vimperk lénem jednomu z nejvěrnějších svých služebníků, jmenovitě Purkartovi z Janovic (v originále "Burchard von Janowitz" - pozn. překl.). Ten sehrál v českých dějinách oné doby roli nanejvýš význačnou. Byl postupně nejvyšším dvorním maršálkem i místodržícím Štýrska a Horních Rakous. On to také byl, kdo spolupodepsal roku 1277 mírovou dohodu mezi Rudolfem Habsburským, tedy praotcem našeho přeslavného císařského domu, a českým králem Přemyslem Otakarem II.. Později, po Otakarově smrti v bitvě na Moravském poli (1278), stal se nejvyšším hofmistrem (po nejvyšším purkrabí to byla v pořadí hned druhá nejvýznamnější funkce v království Českém, viz k tomu webová stránka Drozd.info - pozn. překl.) krále Václava II. a v zápase, který zmíněný král vedl proti svému otčímovi Záviši z Falkenštejna a jeho přívržencům, stál majitel Vimperka věrně na straně svého panovníka. Jako pražský (tj. nejvyšší - pozn. překl.) purkrabí Purkart někdy kolem roku 1300 zemřel.
Čas panování českého krále Přemysla Otakara II. byla pro rozkvět německého živlu nadobyčej příznivý. Panovník, jehož matka pocházela z vysoce slavného německého císařského rodu Hohenštaufů, prozíravě seznal, že jen ve styku s německou kulturou mají Čechy hledat svůj zdar a jejich lid svou oporu (v originále "das Heil seines Volkes" - pozn. překl.). Inicioval proto zakládání a rozvoj německých měst a sídel v Čechách a i města, která mají dnes české obyvatelstvo, jako třeba Chrudim, Nymburk, Kutná Hora, Čáslav a mnohá jiná, byla tehdy jazykově německá. Také Vimperk se zřejmě v té době, kdy bylo do Čech povoláno tolik německých kolonistů, zásluhou Němců rozrostl, poněvadž tenkrát nastal v Čechách rozmach rýžování zlata a to bylo provozováno i v okolí města.
Z Purkartových nástupců byl nejvýznamnější Petr z Janovic. Ten získal v roce 1341 od českého krále Jana Lucemburského svolení vystavět na hoře Hus u Drslavic (v originále "auf dem Berge Gans bei Drislawitz" - pozn. překl.) hrad (byl rozbořen roku 1441, kdy byl majetkem zlopověstného loupeživého rytíře Habarta z Lopaty, jeho zbytky pak jsou k vidění dodnes). Dále nabyl od německého císaře a českého krále Karla IV. velmi důležitou listinu (je datována dnem 20. července 1359 a je nejstarší z listin uložených ve zdejším zámeckém archivu), která jej činila lenním vlastníkem hradu Vimperk, Hus a Kunzeslehen (tj. Kunžvart u dnešního Strážného /v originále "Kunzwarte bei Kuschwarda"/ - pozn. překl.) spolu s městečky Vimperkem, Záblatím (Sablat) a Husincem (Hussinetz), jakož i čtyřiceti vesnicemi k nim náležejícími. Vimperk (také Záblatí i Husinec) je v této listině zván "městečkem", ačkoli nebyl tehdy ještě obehnán hradbami a městem ve vlastním dobovém smyslu slova nebyl. Dále zde budiž připomenuto, že neprostupný prales, začínající u Vimperka a dělící Čechy od Bavor, který jsem už dříve zmínil, byl onoho času dosud velmi málo vymýcen; nemělo se v něm kácet už proto, že sloužil jako obranný val země.
Dnešní osady Kunžvart (v originále "Kuschwarda", po druhé světové válce Strážný - pozn. překl.), Horní Vltavice (Obermoldau), Korkusova Huť (Korkushütte), krátce všechny osady ležící nyní (rozuměj v roce 1886 - pozn. překl.) mezi Vimperkem a bavorskou hranicí, tenkrát ještě neexistovaly, poněvadž většinou vznikly teprve po třicetileté válce. Naproti tomu už existovaly u Vimperka některé osady jako Křesanov (Křesane), Cejsice (Zeslitz), také od Vimperka do českého vnitrozemí ležící osady jako Čkyně (Čkyn), Bohumilice, Svatá Maří (Sankt Mařa), Čestice, Lštění (Elštin) aj., mající české obyvatele, zatímco hradní městečko Vimperk, osídlené z větší části řemeslníky a obchodníky, bylo tehdy dosud téměř zcela jazykově německé či přinejmenším jazykově smíšené. Neboť zejména za časů Karla IV. dosáhl německý živel v Čechách svého nejvyššího rozkvětu a lze tedy předpokládat, že Vimperk měl obyvatelstvo výrazně německé. Existovaly v oné době poměry podobné těm, se kterými se zčásti ještě dnes (rozuměj v roce 1886 - pozn. překl.) setkáváme na Moravě: města byla většinou německá, venkovské obyvatelstvo naproti tomu české.
Za časů Petra z Janovic kolem roku 1365 byl zbudován v gotickém slohu i vimperský farní kostel (zasvěcený Navštívení Panny Marie - pozn. překl.). Zdejší fara byla tenkrát ještě spojena s bohumilickou (v originále "war damals noch /mit/ die von Bohumilic vereinigt" - pozn. překl.).
Potomci (synovci) Petrovi zchudli a prodali v roce 1369 panství Vimperk bohatému pražskému měšťanu Rotlevovi (v originále "Rothlöw" - pozn. překl.), o jehož bohatství se vyprávěla následující anekdota: "Císař Karel IV. (Johlin /Johannes/ Rotlev byl jeho mincmistrem a bankéřem - pozn. překl.) si od něho vypůjčil obnos 100 000 zlatých a vystavil o tom bohatému Rotlevovi příjmový doklad. Jednoho z příštích dnů pozval Rotlev panovníka k hostině. Když se chýlila ke konci, objevila se na stole mísa s poklopem, kterou postavili rovnou před Karla a která nemálo zaměstnávala zvědavost přítomných. Jaké překvapení se rozhostilo, když císař zvedl poklop a v míse byl jenom onen jím podepsaný příjmový doklad té obrovské finanční sumy." Od Rotleva nabyl pak panství roku 1378 rytířský rod Kaplířů ze Sulevic.
Když se stal pánem Vimperka Hanuš ze Sulevic, objevuje se hradní městečko opět v listinných pramenech. Vimperští mají podle nich výslovné právo vysílat jednou v týdnu dvanácte krosnářů (v originále "Lastträger oder Reffträger" - pozn. překl.) do Pasova pro náklad soli. To se jim pravděpodobně zdálo přílišným omezením a chtěli oproti Prachatickým svůj obchod se solí pozvednout. Vzešel z toho mezi Vimperkem a Prachaticemi zásadní spor, který král Václav IV. v roce 1404 rozhodl ve prospěch Prachatic (v královské listině z 8. ledna 1404 se uvádí, že cestou z Pasova lesy do Vimperka /přes les do Vimperka/ smí i nadále přecházet pouze 12 krosnářů týdně - pozn. překl.).


F. Pimmer-H. Harwalik (ed.), Winterberg im Böhmerwald (1995), s. 353-357

P.S. "Na Štěpána", tj. 26. prosince 1886, přednesl pod názvem "Geschichte der Burg und Stadt Winterberg" Josef Walter, pedagogicky působící na vimperské měšťanské škole, při schůzi zdejšího Německého řemeslnického sdružení (Deutscher Handwerker-Verein) text, jehož úvodní kapitolu tu v překladu uvádíme a který pak následujícího roku 1887 nákladem téhož sdružení a tiskem Steinbrenerovým ve Vimperku vyšel i knižně. Walter v něm poprvé shromáždil fakta z dějin města a další vimperští kronikáři se nutně na Walterovu práci odvolávají. V německém rodáckém sborníku, připraveném krajany v roce 1995, některé jeho vývody opravuje ovšem na s. 373 Fritz Pimmer a na s. 379 pak Paul Praxl, mající jinak i své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže.

Z dějin selského stavu

Osídlení zemí na východ od Labe německými rolníky, největší čin německých dějin vůbec
Země na východ od Labe, tj. napravo od Labe ležící Sasko (Sachsen), dále Slezsko (Schlesien), Braniborsko (Brandenburg), Holštýnsko (Holstein), Meklenbursko (Mecklenburg), Pomořansko (Pommern) i Prusko (Preußen), byly v čase stěhování národů po staletí už německým vlastnictvím. Poté, co stěhování národů skončilo, byly tyto země obsazeny Slovany, ve 12. a 13. století však je Němci dobyli nazpět, nikoli však snad mečem, nýbrž tak, že německý rolník, jemuž se u něho doma půdy nedostávalo, se v těchto zemích usadil a získal je pro německou kulturu. Právem bylo toto znovunabytí zemí na východ od Labe nazváno největším činem německých dějin a musí každého příslušníka německého selského stavu naplnit hrdostí, když slyší, že tento čin byl z větší části vykonán německým rolníkem, byť jistě i šlechta, kláštery a města přispěly rovněž svým dílem. Po dvě století plynul nepřetržitý proud německých osídlenců do zemí na východě, často povoláván a podporován zdejšími zemskými knížaty a od nich tu usazenými a velkými lenními majetky obdařenými rytíři, jakož stejně bohatě dotovanou církví a jejími kláštery. Mnohdy táhly však selské zástupy na vlastní pěst pod vedením svého rychtáře (v originále "unter Führung ihres Schulzen /des Dorfmeisters/" - pozn. překl.) do širých východních plání. Výtečný názor o činorodě optimistické náladě nových osídlenců může poskytnout následující, kdysi hojně zpívaná dolnoněmecká píseň, která přeložena do spisovné němčiny počíná těmito slovy:

Nach Osten wollen wir reiten,
Nach Osten wollen wir fort,
All über die grünen Heiden,
Frisch über die Heiden
Da finden wir bessern Ort.
(tj. Na východ vydat se chceme,
na východ dál se brát,
tam čeká zelená země,
čerstvě jdem, dá ti ta země
kout lepší si vyhledat. - pozn. překl.)

V nových domovech byla uplatněna ve starém domově obvyklá ústava lánová (v originále Hufenverfassung - pozn. překl.). Ekonom a historik Meitzen (August Meitzen /1842-1910/, rodák ze slezské Vratislavi /Breslau, dnes Wróclaw/, jeho výzkumy katastrálních plánů slezských vsí se staly východiskem teorie kolonizace, která je i obsahem jeho hlavních prací díla "Siedelung und Agrarwesen der Westgermanen und Ostgermanen, der Kelten, Römer, Finnen und Slawen" /1895/ a "Wanderungen, Anbau und Agrarrecht der Völker Europas nördlich der Alpen" /3 svazky, 1895-1896/ - pozn. překl.) vypočítává, že až čtyři pětiny všech německých sídel na východě byly opravdové lánové osady (v originále "echte Hufendörfer" - pozn. překl.). Celek orné půdy byl rozměřen ve větší počet částí, zvaných hony (v originále "sogenannte Gewanne" - pozn. překl.), tj. většinou pravoúhlých kusů půdy přibližně stejné bonity. Každý z těchto honů byl rovnoběžnými brázdami rozdělen na velmi úzké a dlouhé pásy, počet přidělených akrů (jiter) odpovídal pak tomu, kolik osídlenců, resp. kolik rodin (a sice 10 až 30) osídlenců bylo v osadě k dispozici.
Každý rolník vlastnil tak v každém honu nějaký stejně dobrý či špatný akr jako jeho druzi, tedy větší množství daleko roztroušených parcel; jeho podíl se nazýval lánem. Kolem vyklučené orné půdy se rozkládala společná občina (v originále "die Allmende" - pozn. překl.): lada, lesy a křoviny, pastviska (v originále "Heide-, Holz-, Weideland" - pozn. překl.), které náležely společenství láníků (v originále "die der Gesamtheit der Hufner gehörte" - pozn. překl.). Každý z rolníků mohl požadovat nové přeměření hranic svých pozemků, když byly, jak k tomu začasté docházelo, setřeny při orání. K jednotlivým akrům (jitrům) nevedly nijaké zvláštní cesty, což také vedlo k obrovskému plýtvání půdou. Její obdělávání se dělo spíše v jednotlivých honech současně, avšak nikoli společně. Ve vesnickém společenství bylo provádění jednotlivých polních prací (kultivace, orba a setba, sklizeň) dohodnuto a každý se musil podřídit (tzv. "Flurzwang" či "obůrová vázanost" česky znamenala společenskou vázanost v osevním postupu, aby projížděním po sousedních pozemcích nevznikaly škody na úrodě - pozn. překl.). Kde to bylo nutné, musil každý stvrdit, minul-li se cestou a překročil meze svých pozemků či zjistil-li takové cizí překročení na úkor pozemků vlastních (tu je řeč o tzv. "cestních oprávněních", německy "Wegegerechtigkeiten" - pozn. překl.). Dobytek byl společně vyháněn pastýřem na občinu a pasen i na sklizených nebo k pastvě ponechaných kusech obdělávaných pozemků.
Jakkoli nepohodlnou a nepraktickou se může laikovi tato lánová ústava (či lánové zřízení) zdát, nabízela přesto jedinou možnost rovnoměrného rozdělení půdy. Při pozdějším znovuutváření polností žasnou zeměměřiči vždy znovu nad tím, s jakým ostrovtipem a jistotou dokázali naši předkové vybrat homogenní půdní části v jednotlivých tak různě utvářených a velkých pozemkových honech. Silná spojitost hospodaření projevující se třeba obůrovou vázaností vyvozovala se sama ze "směsné polohy" (v originále "Gemengelage" - pozn. překl.) jednotlivých pozemků. Také současně prováděná příprava půdy, při níž šel rolník za pluhem často ještě opásán mečem proti loupežným přepadům, přispívala v mnohém k osobnímu bezpečí kolonistů. Původní slovanské obyvatelstvo bylo totiž nově příchozími pokojně či násilím vyháněno a zatlačováno do suchých písčitých či bažinatých končin, jako je tomu třeba ve Sprévském lese (Spreewald), kde až dodnes zůstává usazeno ve značné rasové neporušenosti.
Nová sídla německých rolníků se už navenek odlišovala od slovanských vsí. Zatímco ty bývaly zakládány do kruhu a tvořily typickou kruhovou ves (v originále "ein Ringdorf" - pozn. překl.), stávaly usedlosti německých osídleneckých vesnic buď ve skupinách (v originále "gruppenweise" - pozn. překl.) či se táhly podél nějakého potoka či cesty. Ten prvý způsob, hromadná ves (v originále "das Gruppendorf" - pozn. překl.), je zpravidla starší, dlouze protáhlá (v originále "das langgestreckte" - pozn. překl.) ves, v níž každé stavení má svůj pozemek za sebou, je typem pozdějším. Jedna vestfálská moudrost docela hezky znázorňuje německý ostych před sousedstvím příliš blízkým:

"Sofern derselbig,
der das new Haus,
dha vorhin keins gestanden,
zu zimmern vorhabens,
soll he mit dem zimmer van anderer leuth grunde so weit wegbleiben,
als eine zahme Feldhenne
in einem flöge in der lengde fliegen kann,
wird geachtet auf einen manns 300 tritt."
(tj. " Pokud ten,
kdo nový dům,
tam kde předtím nijaký nestál,
zamýšlí snad postavit,
má tím stavením zůstat na takovou vzdálenost od pozemku jiných lidí,
na jakou krotká slepice,
mohoucí se zvednout k delšímu letu,
bude ještě zpozorována na 300 mužských kroků." - pozn. překl.)

Tak byly země na východ od Labe získány potem německého rolníka pro německou kulturu a německý národ.

Osídlení Čech, Moravy, Uher a Sedmihradska německými rolníky
Podobně jako u zemí na východ od Labe byly i v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a Sedmihradsku osídleny a kultivovány velké oblasti zásluhou německého rolníka. Německá kolonizace v Čechách a na Moravě nabyla větších rozměrů teprve poté, kdy širé roviny mezi Labem a Vislou byly už plny nesčetných německých vsí i měst. Zejména český král Přemysl Otakar II. a jeho nástupce Ota, markrabí braniborský, který byl regentem za nezletilého Otakarova syna, pozdějšího krále Václava II., povolávali do Čech četné německé rolníky a měšťany. Kronikář vypráví, že počet tehdejších přistěhovalců "die Zahl der Mücken übertroffen" (tj. "převýšil počet komárů" - pozn. překl.) a dělalo to dojem, jako by se Čechy měly snad stát úplně německými. Tehdy vznikly i rychty (vsi) králováckých (v originále "die Gerichte /Dörfer/ der königlichen /künischen/ Freibauern" - pozn. překl.) svobodných sedláků na střední Šumavě mezi Zdíkovem (Groß-Zdikau) a Nýrskem (Neuern). Za krále Přemysla Otakara II. byli dále na Loketsku a Trutnovsku, jakož i v moravských Jeseníkách (v originále "in dem Elbogener und Trautenauer Gaue, ferner im mährischen Gesenke" - pozn. překl.) usidlováni Němci zcela hromadně, takže své národnosti (v originále "dem Deutschtum" - pozn. překl.) dobyli zmíněné oblasti pro všechny časy (není tu snad úplně od věci připomenout, že Hrádeček /původně "Silberstein"/ na Trutnovsku se stal v roce 2011 místem úmrtí exprezidenta Václava Havla - pozn. překl.). Stejně tak kláštery, jmenovitě ony, ležící při hranici, jako Osek (Ossegg), Plasy (Plaß), Žďár nad Sázavou (Saar), zvláště však Zlatá Koruna (Goldenkron) a Vyšší Brod (Hohenfurth), položily základy ke stovkám německých vsí. Vyšebrodští mniši vymýtili jejich zakladateli jim přikázaný obrovitý lesní pás při mladé Vltavě (Moldau) a založili tam množství německých vsí, jejichž jména končící většinou slabikou "-schlag" prozrazují zřetelně svůj původ (Schmiedschlag, Woisetschlag apod.). Klášter Zlatá Koruna byl svým královským zakladatelem a dobrodincem Přemyslem Otakarem II. obdařen statkem Boletice (Polletitz), který se "an der deutschen Grenze" (tj. "na německé hranici" - pozn. překl.) táhne odtud až k Prachaticím, kde rovněž vznikl velký počet německých vsí. Premonstráti z kláštera Teplá (v originále "die Tepler Premonstratenser" - pozn. přelkl.) přivedli zejména za opata Gerharda a jeho nástupců (od půle 13. století) do okolí Teplé, Žandova (Sandau) a Hroznětína (Lichtenstadt) pilné německé osídlence, díky čemuž bylo brzy v pusté lesní končině založeno celé množství zámožných vesnic, jejichž německá jména končí většinou na -reut či -grün (např. Gossenreut, Markersgrün). I klášter Kladruby (Kladrau) se snažil zakládáním německých vsí učinit své majetky výnosnějšími. V horním povodí Ohře (v originále "das obere Egergebiet" - pozn. překl.) byl už tehdy takový přebytek německého národního městského i venkovského živlu, že se odtud, také s podporou sousedního bavorského Waldsassenu rozléval otevřenou branou Poohří a brázdou (v originále "durch Paß" - pozn. překl.) mezi Slavkovským lesem (Kaiserwald) a horou Dyleň (Tillenberg) proud německých kolonistů do českého vnitrozemí. Na západních výběžcích pásu Krušných hor (Erzgebirge), táhnoucích se k údolí Ohře se na mýcení pralesa podílel vedle Waldsassenských i ženský klášter svaté Kláry (tj. klarisek - pozn. překl.) z Chebu (Eger). Na severu země pronikli kolonisté jako v Krušnohoří na mnoha místech hraničním lesem a vytvořili z tak řečeného "nizozemí" (v originále "Niederland" - pozn. překl.) kolem Žitavy (Zittau) a Hrádku nad Nisou zejména s podporou rodu Lemberků, jejichž jméno nese hrad Lemberk u Jablonce nad Nisou (v originále "durch das Geschlecht der Löwenberge /Lämberg bei Deutsch-Gabel/ - pozn. překl.), východisko k postupu dál do Čech. Jižně od Krkonoš (Riesengebirce) se úzce propojila německá sídla dvorského léna Trutnov a kolonie benediktinů. Mniši ze Želiva (Seelau) nabyli v roce 1233 majetků Německého řádu (také celým jménem Bratří německého řádu Panny Marie Jeruzalémské - pozn. překl.) v Humpolci a při něm. Do tamních lesů přivedl opat Ambrosius německé kolonisty, kteří vytvořili vprostřed slovanského okolí německý jazykový ostrov. Lesní porosty daleko se táhnoucí k moravské hranici byly mýceny osídlenci, osvobozenými na pět let ode všech dávek, po pěti letech povinovanými obilním desátkem a teprve v desátém roce finanční úhradou.
Klášterní kolonizační dílo napodobovaly četné šlechtické rody jako už zmínění Lemberkové, dále Rožmberkové, Šternberkové, Rýznburkové, Lichtenburkové, Vartenberkové, Valdštejni, vesměs osidlující své majetky německými rolníky.
Postavení rolníků, usidlovaných "podle německého práva", se od postavení českých nevolníků výrazně odlišovalo. Byli nezávislí na župních úřednících a osvobozeni ode všech povinností společného ručení a zemské roboty (v originále "von allen Lasten der Gesamtbürgerschaft und der Staatsfronen" - pozn. překl.). Měli svého rychtáře, který byl vybaven nižšími soudními pravomocemi a odkázán co do kriminální jurisdikce na magistrát nejbližšího (německého) města. Jako svobodní (emfyteutičtí) vlastníci obhospodařovali němečtí rolníci za určitý dědičný úrok své pozemky (v originále "unter bestimmter Erbzinspflicht ihren Grund und Boden" - pozn. překl.). Na Moravě prováděl německou kolonizaci zejména klášter v Rajhradě (Raigern) a k němu se pak připojovala početná německá města jako Jihlava (Iglau), Znojmo (Znaim), Břeclav (Lundenburg), Brno (Brünn) a další. Do Uher byli Němci povoláváni především Štěpánem Svatým a králem Andrásem II. (z dynastie Arpádovců, maďarsky také Endre II., v originále "Andreas II." - pozn. překl.). Za vlády naposledy zmíněného byly Horní Uhry (tj. dnešní Slovensko - pozn. překl.) a tehdy ještě neobydlené Sedmihradsko (Siebenbürgen) kultivováno Němci, jejichž potomci tu zůstali dodnes (psáno 1908 - pozn. překl.) jako tzv. Spišští Sasové (v originále "die heutigen Zipser und Sachsen"; karpatští Němci ovšem přišli spíše ze středního Franska /okolí řek Rýna a Mázy/, a ačkoli označení "Sasové" bylo vžité pro všechny Němce na Slovensku, není zřejmě správné - pozn. překl.). V Sedmihradsku kvetlo už ve 12. století německé selství, které co do svobody svého zřízení a občanského sebevědomí nemělo sobě rovného a mohlo se stavět rovnocenně po bok venkovským obcím švýcarským. Dokonalá občanská rovnost od vrchního představeného "saské" komunity počínaje až po posledního jejího selského příslušníka byla jedním ze základních zákonů tohoto zřízení; nebylo nijaké šlechty mezi sedmihradskými Sasy (tento pojem se udržel i v novější době nezpochybňován, ačkoli i tady šlo o příchozí osadníky převážně z Vestfálska /Westphalen/ a Porýní /Rheinland/, ale také z Durynska /Thüringen/ a Bavor /Bayern/, viz Wikipedia - pozn. překl.) a nevydali přitom ničeho ze svého, takže ani sousednímu uherskému šlechtici se byť i jednou nepodařilo vykoupit v "saské" vsi nějakou usedlost či pozemkový majetek. Hrady, které němečtí sedláci tu v Sedmihradsku založili, vyprávějí spolu s jejich vesnicemi hrdý příběh o tom, jak si tato nepoddajná selská pokolení, obklopená kol dokola lidem jinak mluvícím a zčásti i nepřátelským, dokázala ve staletém zápase proti Turkům i Uhrům udržet svou samostatnost a nezávislost, posléze i německý svéráz, kulturu a mrav (platí to i pro dnešní německou menšinu v Rumunsku: viz Nobelova cena za literaturu 2009 pro Hertu Müllerovou - pozn. překl.).
Byla to stále ta prvá z podmínek, kterou si vytyčili němečtí přistěhovalci do Čech, na Moravu a do Uher, totiž ta, aby jim jejich řeč a národní svéráz zůstaly ponechány nedotčené. Němečtí kolonisté bděli nad těmito pro ně posvátnými klenoty se žárlivostí, s níž vlažná lhostejnost větší části jejich potomstva bolestně kontrastuje. Němci do Čech, na Moravu, do Slezska a Uher nepřišli tedy jako utečenečtí dobrodruzi či bezprávní žebráci, nýbrž diktovali králům, kteří je přijali na svá území, své vlastní podmínky, uzavírali s nimi právoplatné dohody, požadovali dalekosáhlá privilegia a přijali od nich nabízené zeměpásy do vlastnictví teprve poté, co jim byla slavnostně přiznána.

P.S. Jako z nějaké pravověrné velkoněmecké čítanky zní text, který ovšem, aby nebylo mýlky, vyšel v Českých Budějovicích roku 1908 nákladem a tiskem zdejšího nakladatelství Moldavia, které bylo mj. i vydavatelem rolnických periodik a kalendářů nejen snad pro jižní Čechy a Šumavu, nýbrž i pro německy hovořící oblasti Moravy a Slezska. Jako autor je uveden "Josef Walter, Bürgerschullehrer in Eisenstein". Dovídáme se tedy, že místem, kam odešel z vimperského působiště, stala se Walterovi rovněž šumavská Železná Ruda.

Velká německy psaná rodácká publikace o Vimperku, z níž je přeložena první z textových ukázek, má u jména Josef Walter v seznamu autorů jednotlivých svých příspěvků poznámku "ohne Angaben", tj. "bez údajů". V pamětní knize města Vimperka, kterou až do roku 1945 velice podrobně vedl Josef Rammel, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, se mi však podařilo zjistit alespoň časové rozmezí, v němž Walter na zdejší měšťanské škole pedagogicky působil. Jde o poměrně dlouhé období sedmnácti let, počínaje rokem 1878 a konče rokem 1895, takže se v nich vyplatilo obrátit se ke svědectvím vimperských farních matrik. Podle nich se v letech 1882-1894 narodilo manželům Josefu Walterovi (synu Franze Waltera a Franzisky, roz. Walterové, obou z Nové Vsi v Horách (Gebirgsneudorf), okres Most (Brüx), obce, kde měl Josefův otec obchod a kde se malý Josef nejspíš také narodil) a Aloisii, roz. Štěrbíkové, dceři knížecího schwarzenberského stavitele ve Vimperku Johanna (Jana) Štěrbíka a Kathariny, roz. Kordinové z Třeboně, celkem sedm dětí. Ve vimperském kostele Navštívení Panny Marie byly i pokřtěny, pokud se však v budoucnu oženily či vdaly, stalo se tak v Rakousku, kam zřejmě Josef Walter nakonec s rodinou přesídlil. Ve Schwarzau am Steinfelde na trojmezí spolkových zemí Dolní Rakousko, Burgenland (Hradsko) a Štýrsko (na schwarzauském zámku, kde je dnes nápravné zařízení pro ženy, měl v roce 1911 svatbu Karel "Poslední" Habsburský se svou Zitou) alespoň údajně zemřela v roce 1928 jeho žena Aloisie, jak se dovídám ze strojopisné historie rodu Štěrbíků, kterou kdysi předal pan Alois Štěrbík, narozený 10. října roku 1906 na myslivně ve Ferchenhaid (dnešní Borová Lada) Adolfu Štěrbíkovi (1866-1934), Aloisiinu bratru, regionálnímu oddělení Jihočeské vědecké knihovny a publikoval pak i v časopise Obnovená Tradice. Z textu se dá vyčíst i mnohé o osobnosti Aloisiina otce, který se proslavil skolením posledního vlka na Šumavě (kámen na Světlé hoře s datem a letopočtem označuje dodnes místo, kde se tak stalo). Není bez zajímavosti, že stručný odstavec o dějinách Vimperka přebírá Alois Štěrbík celkem beze změny z Walterovy německé knihy "Geschichte der Burg und Stadt Winterberg". První z dětí, které se narodily Josefu Walterovi a jeho rodem české manželce ve Vimperku, byl v září roku 1882 syn Erwin, v březnu 1884 následovala dcera Irma, provdaná roku 1910 ve Vídni IX. Rossau, v srpnu 1885 syn Johann Baptista, ženatý rovněž od svatby ve Vídni IX. Rossau roku 1910, v dubnu 1888 další dcera Aloisia, provdaná až 1920, v březnu 1891 syn Josef, který měl svatbu už 1913 také ve Vídni IX. Rossau, posléze v březnu 1894 dvojčata Arthur a Hilda, která se vdávala 1918 opět ve Vídni. Tady v Rakousku i stopa vimperského a železnorudského učitele a historika zatím pro mne končí.

- - - - -
* Nová Ves v Horách / Vimperk / Železná Ruda

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Tady je jmenován v německé části popisu školních okresů Čech z roku 1884
jako učitel měšťanské školy ve "Vimberku"
Tento zápis o narození Walterova syna Erwina Johanna Josefa je památný i tím, že na něm nacházíme podpis otce novorozencovy matky a zároveň i Erwinova kmotra Johanna Stěrbíka (čti Štěrbíka), muže, který 2. prosince roku 1874 skolil na Světlé hoře posledního údajně šumavského vlka
Z krasopisného českého záznamu třeboňské oddací matriky o zdejší svatbě rodičů Walterovy manželky Aloisie - jedním ze svědků jim tenkrát byl archivář Theodor Wagner - vysvítá, že snad všichni předci Aloisiini byli ve schwarzenberských knížecích službách
Kostel sv. Michaela archanděla v Nové Vsi v Horách, kde byl pokřtěn, zpustlý a nepřístupný veřejnosti
Jeho tchán Jan Štěrbík (Johann Sterbik)

zobrazit všechny přílohy

TOPlist