logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HANS WALTENBERGER

K návštěvě pana státního presidenta v jižních Čechách

Návštěva pana státního presidenta platí nejnověji jižní Šumavě, která se svými hluboce zelenými lesy, se svými hrady, zámky, kláštery a starobylými městy patří k nejkrásnějším krajinným územím našeho státu (v originále "zu den landschaftlich schönsten Gebieten unseres Staates" - pozn. překl.). Český Krumlov (i v originále "Böhmisch-Krumau" - pozn. překl.), staré vévodské město, které už v roce 1309 nabylo od svých pánů, "rytířů z Růže", městských práv, mělo svým zámkem s vysokou věží, tyčící se jako obzvláštní okrasa strmé skály nad Vltavou, sloužit zmíněnému rytířskému rodu za jeho sídlo. Město má úzké, točité ulice a uličky, domy překrásných uměleckých štítů, vše coby svědectví dávno zašlých dní. Každoročně přichází mnoho cizinců obdivovat to nádherné město, které pro svůj starobylý stavební ráz platí za výjimečně hodné vidění. K severu se zvedá jako předsunutá hlídka (v originále "Vorpost", výraz známý čtenáři Švejka coby také "předsunutá pevnost", vůči komu se měla ovšem tyčit ve Waltenbergerově textu, Bůh suď! - pozn. překl.) 1084 metrů vysoká hora Kleť (v originále "Schöninger" - pozn. překl.) - Kruhový rozhled z jejího vrcholu ukazuje nádheru Šumavy a dává okouzlenému zraku spatřit Stifterův lesní domov.
Pohodlnou cestou podél řeky Vltavy (v originále "Moldau" - pozn. překl.) dosahujeme po asi čtyřhodinovém pěším putování rodového prasídla (v originále "Stammsitz" - pozn. překl.) pánů z Růže, starého povltavského města Rožmberka (v originále "Rosenberg", dnes "Rožmberk nad Vltavou" - pozn. překl.). Mohutná hladová věž a cimbuří starého hradu vítají nás prvým pozdravem. Při úpatí hradní skály šumí proud řeky, která hrad obtáčí ze tří stran. Ze čtvrté strany byl hrad přístupný jen po padacím mostě; má tedy skutečně středověký ráz. Nikdo z početných cizích návštěvníků, kteří sem do Rožmberka během léta zavítají, neopomene věnovat něco času všem hradním pozoruhodnostem. Jako zakladatel sídla, zbudovaného v roce 1246, bývá jmenován rytíř Vok z rodu Vítkovců (v originále "Wok aus dem Geschlechte der Witigönen" - pozn. překl.), kteří nosili ve svém erbu růži. Uprostřed nádherného parku při hradě (dnes ovšem zpustlého - pozn. překl.) tyčí se starobylá, pověstmi opředená hladová věž (pozůstatek "horního hradu", v roce 1522 vyhořelého - pozn. překl.)se stěnami 4 metry silnými, jejíž hluboko do podzemí sahající prostory sloužívaly kdysi jako hradní vězení. Z oken hradu se nabízí divákovi obraz skvostného krajinného půvabu:

"Soweit das Auge vom Erker auch reicht,
der Vorzeit Tagen nur alles ringsherum gleicht!"
(tj. "Z arkýře oko kam dosahá, v krásu
kolem jen hledí jak z minulého času!"- pozn. překl.)

V kouzelné údolní kotlině, jejíž nejhlubší místo si vyhlédla Vltava ke svému běhu, zvedají se, převyšovány starým hradem s pověstmi opředenou hladovou věží (říkalo se jí i "Jakobinerturm", tj. "Jakobínka" - pozn. překl.) a obklopeny nádhernými lesy, domy starobylého města Rožmberk nad Vltavou, které je oblíbeným letoviskem. Městský farní chrám je i místem posledního spočinutí ostatků vítěze bitvy na Bílé hoře, jehož potomci jsou ještě dnes vlastníky zdejšího panství.
Z Rožmberka nad Vltavou se přes tak řečený "Galgenberg" (tj. "Šibeniční vrch" - pozn. překl.), popraviště z rytířských dob, dá dojít do kláštera Vyšší Brod (v originále "Kloster Hohenfurth" - pozn. překl.), děkujícímu za své založení jednomu z rožmberských pánů. Důstojně tyčí se věže kláštera vzhůru k nebi a nabízejí pohledu vznešený obraz míst Bohu zasvěcených. V klášterním kostele, nádherné stavbě gotického slohu, je skryta rodová hrobka Rožmberků. Osada Vyšší Brod je zmiňována už v čase založení kláštera a k jejímu vzniku došlo mezi lety 1250 a 1259. V každém případě doznalo osídlení místa, které je dnes významným letoviskem, založením kláštera významného podnětu. Ve Vyšším Brodě se v roce 1816 narodil i Franz Isidor Proschko (samostatně rovněž zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), Bohem nadaný šumavský básník a spisovatel. Už jako chlapec si hrával při hučící proudu Vltavy pod Čertovou stěnou (v originále "an der brausenden Moldau bei der Teufelsmauer" - pozn. překl.) a putovával pak jako mladý muž velice často k hradu starých Rožmberků. Na takových výpravách slýchal staré pověsti a dojmy, které se mu vtiskly do mysli, poskytly mu později látku k vlastním početným historickým vyprávěním. Nahoru proti toku Vltavy dojdeme k pověstmi opředené Čertově stěně. Tady šumí řeka přes skutečné kamenné moře, vysoké skalní bloky se věžovitě kupí po obou stranách říčního koryta a cizinec stane v úžasu nad divokou krásou této mohutné přírodní scenérie.
Pro jižní pohraniční okres nejvýznamnějším městem je Kaplice (v originále "Kaplitz" - pozn. překl.), sídlo okresních úřadů a institucí. Leží na řece Malši (v originále "Maltsch" - pozn. překl.), která protéká velice krásnou údolní krajinou. Kaplice nabyla zcela zvláštního významu osobností Ferdinanda Kindermanna (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), který tu v letech 1771-1774 působil jako farář a pro své výjimečné zásluhy o zvelebení venkovského školství získal čestný šlechtický přídomek "Ritter von Schulstein". V jeho době bylo město Kaplice a jeho škola poctěno titulem "die hohe Schule in Kaplitz" (tj. "vysoká škola v Kaplici" - pozn. překl.)) a jméno města zůstává i nadále nerozlučně spjato s někdejším rektorem této "vysoké školy". Místní historickou pamětihodností je proto i pamětní deska umístěná na staré školní budově a zachycující reliéfem podobu velkého školského reformátora Ferdinanda Kindermanna (deska byla za období komunistické "normalizace" odstraněna a zničena - pozn. překl.). V Kaplici se narodil také domovský autor (v originále "Heimatdichter" - pozn. překl.) a odborný učitel Ignaz Oberparleiter (samostatně rovněž zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Postavy jeho spisovatelského umění jsou ostře kreslené domácí charaktery a jeho jazyk je skutečnou a pravou řečí Šumavanů. Autorovy práce prozrazují hluboký cit a smysl pro domov a jeho lid. Dům v Kaplici, kde skonal, zdobí pamětní deska. Předchozími líčeními jsme pojednali jedno z území naší domovské české země (v originále "ein Gebiet unseres Heimatlandes Böhmen" - pozn. překl.), jehož obyvatelé lpějí na svém domově vroucí láskou. Půda, na níž vybojovává téměř veskrze chudé obyvatelstvo v namáhavé polní práci nezbytnou každodenní obživu, má bohatou dějinnou minulost. Kéž by území jižních Čech, tak bohaté na přírodní krásy, bylo stále známějším, kéž by se početní letní hosté a poutníci těšili z naší krajiny a z našich historicky významných měst, hradů a zřícenin, klášterů a kostelů a kéž by se cizinecký ruch stále více rozvíjel k naléhavě nezbytnému povznesení hospodářských poměrů počestných obyvatel jižních Čech!

P.S. Panem státním presidentem je tu ovšem Dr. Edvard Beneš (nikoli Eduard, jak bývá někdy psán), kterému totéž číslo Budweiser Zeitung, kde Waltenbergerův text 5. května 1937 vyšel, povolává na titulní straně velkými písmeny "Heil unserem Staatspräsidenten Dr. Eduard Beneš!" Jeho cesta do jižních Čech měla být i pozorností, dosti pozdní ovšem, vůči místnímu německému obyvatelstvu, které spolu s Hansem Waltenbergerem rok a několik měsíců nato vítalo s osudovým nadšením "svého Vůdce" a pro předchozí "svůj stát" a "svého presidenta" mělo jen slova opovržení.

Záviš z Falkenštejna

Mezi "pány z Růže" rodu Vítkovců (Witigonen) vyniká nad jiné zjev Záviše z Falkenštejna (Zawisch von Falkenstein) svým rytířským charakterem, státnickou odvahou a neúnavnou činorodostí, jež mu vysloužila takřka pověst dobrodruha.
Pocházel z krumlovské větve rožmberského rodu. Jeho děd, Jindřich (Heinrich) I., syn prvého Voka z Rožmberka, byl praotcem krumlovské linie; jeho syn Budivoj I. (Budiwoy), stal se i pánem na Hluboké (Frauenberg), později pak na Jičíně (v originále Giczin), který mu odstoupil král Přemysl Otakar II. za získanou od něho Hlubokou.
Ženat byl Budivoj I. z Perchtou ze Skalice a z tohoto manželství vzešel vedle čtyř dalších synů i zmíněný Záviš zvaný z Falkenštejna podle stejnojmenného hradu v okrese Valtice (originál, publikovaný v únoru 1940, uvádí válečné správní členění, kdy Feldsberg připadl říšskoněmecké "župě Niederdonau", je tu však hned na počátku třeba uvést, že jiní historikové píší zase o hradě Falkenstein nad řekou Ranna ve válečné "župě Oberdonau", Palacký, nově i Čechura /1996/ zase o Falkensteinu bavorském a Fritz Huemer-Kreiner dokonce dovozuje v článku věnovaném právě památce "zesnulého přítele Hanse Waltenbergera" a uveřejněném ve dvou číslech listu Budweiser Zeitung ještě v únoru 1945, kdy obě "župy" už očekávaly německou porážku, že oním záhadným hradem bylo prý Sokolčí na říčce Černé /Schwarzau/, tj. hrad ve druhé polovině 13. století zvaný ještě také Falkenstein, až do vyhnání pak v řeči místních německy mluvících venkovanů označovaný obvykle jako "Galleiner Schloss" či "Hofbauern Schloss", což je názor ovšem značně odvážný - pozn. překl.) na dolním Dunaji. V Rožmberské kronice Norberta Heermanna, jak ji v německém originále vydal Dr. Matthäus Klimesch, je Záviš představen jako "ain hochberumbter ansehnlicher undt reicher Herr, baldt von seiner Jugendt in freien Künsten, Riterspilen unndt Kriegswesen woll gelehrt, darczue ain Mensch einer fertigen unndt sinreichen Außreden nach Gestalt selbigen Weltlauffs, auch ainer zierlichen Statur oder Person, hat bey deß Khonig Przemislay deß 2. auch bey seines Sohns des Wenzeslai Hof gedienet unndt sich aineß wunderselczambenß unndt der Wahrheit nit gemaß Gluk unndt Ungluks undterstandten ("veleslavný, ctěný a bohatý pán, už od svého mládí zplna učený ve svobodných uměních, rytířských turnajích a válečnictví, k tomu člověk pohotové a duchaplné výřečnosti, znalé běhu světa, také zdobné postavy či persony, který sloužil u dvora krále Přemysla /Otakara/ II. i jeho syna Václava /II./ a potkalo jej tam podivuhodně zvláštní až pravdě nepodobné štěstí i neštěstí")."
Po Budivojově smrti převzal Záviš, kterému Palacký věnuje ve svých Dějinách slova plná obdivu (originál cituje údajné Palackého označení Záviše německým výrazem "Wundersame" - pozn. překl.) vedení krumlovské linie rodu.
Tehdy stál Přemysl Otakar jako mocný český král na samém vrcholu své moci. Chorobná ctižádost jej poté, co německým císařem nebyl zvolen on, nýbrž Rudolf Habsburský, učinila zahořklým sokem císařovým (1273).
Přemysl Otakar, zvaný svými současníky "zlatým králem", získal si zejména přízeň měst, která štědrou rukou obdařoval nejrůznějšími výsadami, zatímco šlechta, zvláště pak v Rakousku a ve Štýrsku, byla jím znechucena a vítala Rudolfovu volbu císařem.
Také páni z Růže, nejspíše to lze připsat právě vlivu Závišovu, se Otakara zřekli. Ten pronásledoval po porážce v soutěži o císařský titul své nepřátele se zesíleným hněvem, poněvadž ho v ní ponechali na holičkách. Králova zášť směřovala především proti Závišovi, jehož vypověděl ze země. Poněvadž se Záviš ani v cizině necítil jistý před zlobou českého panovníka, odebral se rovnou k německému císařskému dvoru. Podle Heermannovy kroniky nabízeli Záviš a jeho bratři opakovaně králi své služby, byli jím však odmítnuti. "Unndt damallen der Zawisch undt seine Gebrüder, auch Freündte sandten an Khonig mit Vermelden: 'Khonig willstu unß Gnad erczaigen unndt unnß gunstig sein, so wollen wir morgen deß Tags dich mit unsern Leiben löblich bedienen unndt unsere Halß neben dem deinigen darnieder legen.' Hierauf er ihnen geantwortet: 'Daß wil ich nit thun, da ir seit mier vorhin untrey gewesen unndt noch sein möchtet.' Also ist Zawisch mit seinen Freundten verblieben bey dem Kaisers Hof, welcher Hülff Stephani, ungarischen Konigs, auch stark in das Veldt gerukt wieder Ottogarum, Ghonig in Behmen. Undt alß der Ottagar geschlagen, ist er in der Schlacht durch Untrey der Seinigen umbkommen unndt ermördt worden. Nach dem todtlichen Abgang deß Przimislai ist der Zawisch undt saine Gebrieder wieder mit dem Kaiser Rudolff in das Landt komen ("A tehdy Záviš a jeho bratři poslali králi dopis tohoto znění: 'Králi, projevíš-li nám milost a náklonnost, budeme Ti nazítří toho dne svými životy oddaně sloužit a naše hrdla ochotni vedle Tvého položit.' Načež jim odpověděl: 'To neučiním, poněvadž jste mi byli předtím nevěrni a ještě byste být mohli.' Záviš s druhy tedy zůstal u dvora císaře, jenž za pomoci uherského krále Štěpána, mocně vytáhl do pole proti Otakarovi, králi českému. A jak se s Otakarem střetl, byl ten v bitvě nevěrností svých lidí poražen a zabit. Po Otakarově skonu přišli Záviš a jeho bratři sem do země s císařem Rudolfem.")." Jako poručník za mladého krále Václava II. vládl po smrti jeho otce Přemysla Otakara II. nebožtíkův švagr markrabí Ota Braniborský. Ten držel královskou vdovu Kunhutu (Kunigunde) ve vězení na hradě Bezdězi (Bösig), když se jí však podařilo uprchnout do Opavy (Troppau), nacházíme v její družině Záviše jako královnina oblíbence. Už před Otakarovou smrtí měl s ní Záviš poměr a jeho rytířská "služba paní" se připomíná i v Grillparzerově truchlohře "Königs Ottokars Glück und Ende" (Krále Otakara štěstí a pád) a také v románě "Die Söhne des Herrn Budiwoy" (Synové pana Budivoje) od Augusta Sperla von Dofern.
O tom, jak se Přemysl Otakar II. ucházel kdysi o Kunhutu, Sperl píše: "Srdce té ženy si cizí král nežádal - kdo by se také ptal po srdci knížecího dítěte? Knížecí děti jsou pouhým zbožím v obchodech s mocí na této zemi." V protikladu k manželství s Otakarem, které se dá charakterizovat předchozí větou, přilnula Kunhuta celým svým srdcem k Závišovi, jehož si vyvolila za chotě po Otakarově smrti a upřednostňovala v každém ohledu.
Když se Václav II. stal ve dvanáctém roce svého věku českým králem, povolal Kunhutu a Záviše, kterého uznal za svého otčíma, k sobě ke dvoru. Teď mohl Záviš plně uplatnit na Václava svůj mocný vliv, zajistit úřady svým blízkým a jako zemský hejtman vládnout Čechám téměř bez jakéhokoli omezení. Dosáhl tak čehosi, co daleko předstihlo i nejsmělejší jeho sny, podněcované neukojitelnou ctižádostí. Rodu Vítkovců, o němž on sám coby jedna z postav Sperlova říká: "Byli jsme snad občas chudí - nízcí však nidy ne!", dobyl uznání a věhlasu, které v dějinách české země mají sotva obdoby.
Závišova šťastná hvězda začala pohasínat, když se na pražském královském dvoře objevila Jitka (Jutta), manželka mladého Václava II. a dcera Rudolfa Habsburského, a ohradila se rozhodně právě proti otčímu Václavovu. Záviš k tomu mezitím ztratil smrtí své choti Kunhuty tu nejmocnější ochránkyni zrovna v ten nejnepříhodnější čas, kdy potřeboval zadržet pokles své moci a vlivu.
S velkou a honosnou družinou se úspěšně na uherském dvoře ucházel o ruku Judity, sestry uherského krále, a věřil, že se mu podaří obklopit se opět mocnými přáteli, kteří by mu byli oporou vůči stále početnějšímu zástupu odpůrců. Síť pletich a spiknutí se však proti němu, dlícímu nyní se svou novou chotí na hradě Svojanově (v originále Fürstenberg, jak se tehdy hradu německy i podle Palackého Dějin přezdívalo - pozn. překl.) v chrudimském kraji, stahovala stále úžeji a úžeji. Jeho protivníci ovlivnili krále Václava II. natolik, že nakonec přivolil k Závišovu zatčení, k němu mohlo dojít ovšem toliko lstí. Když Záviš krále pozval ke křtu svého syna, král sice pozvání přijal, žádal však, aby byl ke křtu z Prahy Závišem odvezen. Záviš se s několika málo věrnými objevil na královském dvoře, kde byl přijat s nejvyššími poctami, vzápětí nato byl však prohlášen královým vězněm. Záviš sáhl po zbrani a jen přesila devíti českých pánů, kteří museli být přizváni k jeho zneškodnění, se podařilo jej po delším boji spoutat.
Byl odsouzen k smrti, mohl ale dosáhnout královy milosti za to, vrátí-li jeho blízcí nazpět právě Závišovým vlivem nabyté korunní statky.
Jenže Závišovi rožmberští příbuzní zůstali zarytými odpůrci krále a rozhodně odmítli jakékoli vydání majetku. Záviš tak strávil dva roky žaláře v bílé věži nade branou Pražského hradu (alespoň podle Palackého Dějin, v německém originále je však citace Heermannovy zřejmě kroniky "in dem gulden Turm des Prager Schlosses" - pozn. překl.), kde prý i "mnoho krásných písní složil" (v originále podle téhož starého podání "er villerley schöne Lieder gedicht hat" - pozn. překl.).
Aby bylo vynuceno vrácení korunních statků, byl Záviš vláčen od hradu ke hradu svých přívrženců, při čemž bylo vyhrožováno jeho popravou.
Závišův bratr Vítek (v originále "Witiko") si přivlastnil hrad a královské zboží Hlubokou (Frauenberg) a přívrženci "falkenštejnského spiknutí" nejen stáli při Závišovi s neochvějnou věrností, nýbrž i kladli královskému vojsku, táhnuvším polem pod velením vévody Mikuláše Opavského, ostrý a také úspěšný odpor. Tomu, že by hrozba Závišovou popravou mohla být uskutečněna, nepřikládala se nijaká víra.
A přece k ní došlo právě pod zmíněným už hradem Hluboká. Takřka vprostřed podhradí (v originále "inmitten des Burgfleckens", zatímco Palacký píše o "palouku pod hradem" - pozn. překl.) vyrostlo lešení - Záviš měl jen krátký čas přihotovit se na smrt zpovědí a svatým přijímáním - a poté byla odsouzenému sťata hlava. Kronika k tomu uvádí: "anno 1290, den 24. Tag Monats Augusti, ließ man den Sauisch auf Fraumberg fieren, alda ihme das Endtthuen undten Kop mit ainem Pret abschlagen lassen. Von dannen ist sein Leich nach dem Hohenfuerter Closter gefieret undt alda im Ambitu, in der Capellen, wo die Prelaten ihr Begrebung haben, hinbegraben worden. Dieser Herr Zawiss hat ain kostliches Clainot, das ist ain guldenes Craicz mit Edlstain, mit ainer Partikl Holcz von dem h. Craicz, daran unser Haill gestorben wardt, diesem Closter khurcz vor seinem Ende verehret ("roku 1290, 24. dne měsíce srpna, byl Záviš přiveden na Hlubokou a tady mu bylo dáno dokonat tak, že sražena hlava naostřeným prknem. Mrtvé tělo bylo odtud dopraveno do vyšebrodského kláštera a tu pohřbeno v kapli ambitu, kde bývají pochováváni preláti. Pan Záviš totiž poctil právě tento klášter krátce před svým skonem darováním vzácného klenotu, tj. kříže ze zlata a drahokamů, s jedním úlomkem dřeva Svatého kříže, na němž zemřel náš Spasitel.")."
Po Závišově strašlivém konci se jeho bratři podrobili královské moci, načež jim byly ponechány všechny jejich statky. Jen Závišův bratr Čeněk (v originále "Tschenko") kladl i po zprávě o bratrově odsouzení a zabití králi zbrojný odpor: "seinen Leithen geschadt unndtsolchen Todt nach hochster Möglichkeit gerochen, biß er endtlich auch von deß Khonigs Leuthen wardt gefangen undt auf Befehl des Khonigs ihme der Grindt abgechlagen worden ("cítil se zasažen tou bolestí nejvýš jak jen možno, než konečně i on byl jat královými lidmi a na králův rozkaz mu hlava sražena.")." Tak skončilo Falkenštejnovo spiknutí, kterým měl, alespoň jak listiny dovozují, Záviš ve svém nekonečném provinění údajně usilovat o sám život králův. Kronika o tom praví ovšem dále toto: "Obwollen die Historici schwere Ursachen dem Todt des Zawischen zuelegen, alß ob er nach dem Leben deß Khonigs hette getracht gehabt, kaine andere aber sie nit finden konnen, alß daß der Sauisch die Gueter, so er gehabt, dem Konig guetwillig nit, sonder genötter abtreten wöllen ("Ačkoli historikové chtějí doložit závažné příčiny Závišova usmrcení, jako by měl snad usilovat o králův život, neumějí nalézt žádné jiné, než že řečený Záviš nechtěl vydat statky, jež měl, dobrovolně, nýbrž jen z donucení.")."
Starodávný kříž, který Záviš daroval klášteru ve Vyšším Brodě, v němž posléze našel i místo svého posledního odpočinku, je zřejmě nejcennějším z dochovaných klášterních pokladů vůbec. Je 70 centimetrů vysoký a 24 centimetrů široký, ze silně pozlaceného stříbra, na zadní své straně má pak 9 emailovaných medailonů s ostatky svatých, jejichž jména jsou na nich vypsána vedle poprsí každého z nich řeckým písmem takto: Georgius, Paulus, Thomas, Georgeos (!), Petrus, Joannes, Theologus, Demetrius a Athanasius.
Kříž nesporné byzantské umělecké práce měří sám bez podstavce 42 centimetrů a má na sobě 5 velkých, 19 středně velkých a 37 malých orientálních drahokamů a kromě toho 174 orientálních perel. Má pocházet z 8. nebo 9. století a měl být darován klášteru Závišem, z čehož je usuzováno i to, že se tak stalo někdy před rokem 1290.
Původní podstavec kříže byl zřejmě v 15. století z neznámých příčin odstraněn. Náhradní podstavec, zhotovený rovněž z bohatě pozlaceného stříbra a zdobený mnoha drahokamy, bylo roku 1810 (v originále mylně 1910! - pozn. překl.) nařízeno včetně malé zlaté plastiky zpodobující tělo Kristovo, převézt do vídeňské státní mincovny (a pro "státní nouzi" vyhotovit z nich "něco zlatých dukátů" - pozn. překl.).
Nynější podstavec (ve slohu neorokokovém někdy z prvé půle 19. století) je také ze stříbra, pozlacen a posázen 39 drahokamy a 31 vltavskými perlami. Byl na pokyn opata Valentina Schoppera pořízen za 400 zlatých lineckým zlatníkem Franzem Hirnschalem.
Věnováním tohoto drahocenného starodávného kříže, budícího oprávněně všeobecný obdiv pro svou vysokou uměleckou hodnotu, zanechal na sebe Záviš klášteru, kde našel po dobrodružném životě místo svého posledního spočinutí, památku platnosti nad jiné trvalejší.
Záviš z Falkenštejna, muž neobyčejného státnického nadání, rytířské dvornosti (v originále "Frauendienst"), neohrožené odvahou, neznající nijakého nebezpečí, muž, jemuž osud dopřál vzestup k nejvyššímu důstojenství i smrt pod gilotinou, je tou nejvýznačnější rytířskou postavou mocného rodu Vítkovců, zejména ve své době udávající svým mocným vlivem směr osudu té země, zvané Čechy.


Mein Böhmerwald, 1939-1940, č. 3, s. 4-7

P.S. Takřka s láskyplnou příchylností zejména k rodu "pánů z Růže" vypráví se tu v prvém roce války příběh z českých dějin v časopise jinak tehdy naladěném značně protičesky bojovně. Z Watzlikovy tehdy právě ohlášené nové sbírky básní s příznačným názvem "...ackert tiefer ins umstrittne Land" je vzápětí za tímto textem otištěna báseň Heimweh (Stesk po domově). Co všechno se pod tím pojmem právě v českých dějinách jen skrývá!

Hans Waltenberger je jedním z řady šumavských německých učitelů, nad nimiž v dějinné perspektivě září hvězda Kindermannova. V Kaplici (Kaplitz), kde dodnes proslulý "rytíř von Schulstein" oslavil sám princip venkovské školy vůbec, náš autor 22. listopadu 1942 také skonal. Už neexistovalo staré Rakousko ani jeho československý pohrobek, pár let nato se měl nachýlit i neblahý osud "tisícileté říše". V jihočeské zemi trvaly však jiné kořeny, jichž si byl rodák z Rožmberka nad Vltavou zřejmě dobře vědom. O rodném městě, kde spatřil světlo světa 13. prosince 1877 v rodině místního mistra krejčovského, napsal a vlastním nákladem vydal ostatně pod názvem Ortskunde von Rosenberg průvodce, jehož druhého vydání se ujalo už nakladatelství Moldavia v Českých Budějovicích, kde Waltenberger poté, co vychodil kaplickou měšťanku, maturoval roku 1896 na německém učitelském ústavu. První čtyři učitelská léta strávil v Horní Stropnici (Strobnitz), kde byl jeho představeným zasloužilý vlastivědný badatel Franz Steinko. V počátcích publicistické aktivity Waltenbergerovy prospěl mu účinnou pomocí i ředitel novohradského buquoyského panství Anton Teichl, rodem rovněž z Rožmberka nad Vltavou. V roce 1900 přešel Hans Waltenberger na školu do Kaplice, kde pak od roku 1929 až do důchodu (odešel do něj roku 1937) působil jako ředitel ústavu. V mnoha jihočeských novinách a časopisech té doby bychom se setkali s jeho příspěvky k dějinám Vítkovců, Švamberků a Buquoyů, jihočeského pivovarnictví i kaplických cechů například, se záznamy o jihočeském německém folkloru (mečové tance, šumavské svatby) i výsledky sběratelské práce (lidové pověsti, domovní nápisy i žertovná milostná "zastaveníčka" zvaná "Fensterlsprüche"). Po léta už od roku 1914 zastupoval jihočeské německé učitelské spolky v zemském učitelském svazu, a to i po převratě za republiky. Článek v Budweiser Zeitung k jeho šedesátinám končí proto roku 1937 zvoláním: Heil Waltenberger! Už rok nato by to znělo želbohu povážlivěji. Truchlivého konce němectví v rodných končinách se našemu autorovi v každém případě dáno dožít nebylo.

- - - - -
* Rožmberk nad Vltavou / České Budějovice / † † † Kaplice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Závišův kříž z kláštera Vyšší Brod, přední a zadní strana (viz i Tecelin Jaksch a Canisius Leopold Noschitzka)Závišův kříž z kláštera Vyšší Brod, přední a zadní strana (viz i Tecelin Jaksch a Canisius Leopold Noschitzka)
Obálka, titulní list a ukázky obrazových příloh (1930) příkladné publikace o Závišově kříži, vydané jako 1. svazek edice Monografie Archeologické komise při České akademii věd a uměníObálka, titulní list a ukázky obrazových příloh (1930) příkladné publikace o Závišově kříži, vydané jako 1. svazek edice Monografie Archeologické komise při České akademii věd a umění
Pečeť Záviše z Falkenštejna
Barevný "přepis" Závišovy pečetěBarevný "přepis" Závišovy pečetě
Kámen na tzv. Pokutní louce v Hluboké nad Vltavou, připomínající Závišův konec

zobrazit všechny přílohy

TOPlist