logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

IRMTRUDE WALLISCHOVÁ

Cesty do Mouřence

Dne 3. června roku 1890 sezdal naše prarodiče Martina a Eleonoru Wallischovy ve staroctihodném kostelíku v Mouřenci tehdejší tamní kaplan Franz Andraschko. Novomanželský pár měl už spolu se svatebním doprovodem za sebou dlouhý pěší pochod. Od Reckerziegelova stavení ve Wunderbachu (osada zvaná německy také Wunderbach Häuser /česky Vunderbašské Domky/ zanikla pod českým jménem Bystrá - pozn. překl.) podél toku Ohe (tak se německy nazývala mladá Otava - pozn. překl.) a Otavy (Wottawa) přes Klášterský Mlýn (Klostermühle) a Radešov (Schröbersdorf). Odtud stoupá úzká pěšina příkře nahoru hustým zeleným lesem přímo do našeho milovaného kostelíka, jehož věž se tyčí špičatým hrotem k zářivě modrému šumavskému nebi.
Eleonoře určitě pěkně slušel věneček myrty v rusých vlasech a Martin byl bezpochyby jako rázný voják ve svém stejnokroji c.k. pěšáka - oba dva nejdůležitější pořadová složka celého zástupu.
Veselá svatební společnost, modré nebe nad vrcholy vysokých jedlí, šumění řeky Otavy z hloubi údolí, to všechno si ve své fantazii dokážu dobře vyvolat.
O desetiletí později - ve dvacátých letech minulého století - šli můj otec a matka stejnou cestou z Radešova k Mouřenci. Svátost manželství tam uděloval Franz Andraschko už jako farář. Pro ten významný den koupil tatínek mamince v Sušici (v originále "in Schüttenhofen" - pozn. překl.) krémově bílé svatební šaty ve stylu dvacátých let s prodlouženým pasem (v originále "mit verlängerter Taille" - pozn. překl.), se sukní skládanou do hlubokých záhybů a sahající až ke kotníkům. Šaty visely pak ještě dlouhá léta ve skříni. V obuvnickém obchodě pana Engelmaiera - otce mého hartmanického školního kamaráda - koupil tatínek moderní přezkové boty. Všechno, co pořídil, výtečně pasovalo. Maminčiny copy padly už předtím nůžkám za oběť a nevěsta měla teď na hlavě supermoderní "mikádo" (v originále "Bubikopf", tj. doslova "klukovská hlava", jinak účes "na kluka" - pozn. překl.). Po slavnostním uzavření manželství v mouřeneckém kostele vydal se svatební průvod zvesela na dlouhou pouť přes Palvinov (Pawinow) do Zálužic (Audechen), kde se pak v hospodě zvané "u Hartla" (v originále "Hartl-Wirt" - pozn. překl.) slavilo až do časných ranních hodin. O dalších deset let později, v roce 1945, konala se v Mouřenci svatba tatínkovy sestry Anny s Rudolfem Haasem, ševcem ze samoty Cech (v originále "Zech", místní jméno znělo i Zechhäusel - pozn. překl.). Strýc Rudolf tetu Annu velice zbožňoval. Kočár, najatý ze statku Palvinov, vezl ženicha a nevěstu spolu se svědky. Svědky byli tatínek a Wenzel, bratr ženichův. Kočár se zápřeží o jedné koňské síle hrčel pozvolna přes Kundratice (Kundratitz) a Hartmanice a zabočil u palvinovského zámečku na cestu, obracející se k východu.
Tu cestu znám dobře, byla jsem tady už často autem se svými staršími sestrami. Počasí bylo většinou pěkné, vůně sena z luk, květů a jedlového lesa se mísila navzájem a pronikala staženým oknem vozu. Zdáli k nám hleděl hrad Kašperk (Karlsburg).
Teta Anna neměla na sobě svatební šaty bílé barvy, poněvadž ani ona ani strýc Rudolf už nebyli tak docela mladí. Už z důvodů válečné nouze byl nevěstin oděv velice prostý - přes úzkou sukni sedmiosminový plášť, k tomu klobouk se širokým okrajem nad světlovlasým drdolem. Sňatek byl slavnostně uzavřen před hlavním oltářem mouřeneckého kostela. Na manželstvích, kterým požehnal farář Andraschko, jako by spočívala obzvláštní milost, neboť se všechna, o kterých vím, dala označit za šťastná.
Kočárem bez újmy dopraveni na Cech, sešli se novomanželé a svědci s celou širší rodinou, ani já jako malé dítě jsem nechyběla. Svatební hostina byla mezitím schystána jinou milou tetou. Moje starší sestra ozdobila dlouhý stůl velkou vázou s několika jedlovými snítkami i s mohutnými šiškami na koncích. Ta váza byla svatebním darem od mého otce a samozřejmě pocházela z firmy "Lötz vdova" (v originále "Lötz Wwe" - pozn. překl.). Byla z tlustostěnného broušeného křišťálu levandulově modré barvy a sestra ji dodnes chová z tetiny pozůstalosti ve velké úctě.
O nové cestě mezi Rajskem a Švédskými hroby (v originále "zwischen Roisk und Schwedengrab" - pozn. překl.) se mluvilo už dlouho a měla být hotova právě k datu posvícení v srpnu 2010. Plni zvědavosti jsme zabočili u Nového Městečka (v originále "bei Neustadtl" - pozn. překl.) na cestu k Rajsku. O čem asi bude letos kázat německý farář a je hrob prarodičů v pořádku? - Těšili jsme se na setkání s krajany. V Rajsku však odbočovala strmě vzhůru jen uzounká trasa, označená navíc žlutou tabulkou za pouhou cyklistickou stezku. Nejprve jsem na ni zabočila s pochybností, zda je to skutečně ta dlouho ohlašovaná, pak jsem ale zastavila a nechala mé osobní auto pomalu couvat, zatímco sestra jen stačila poznamenat: "...passe auf, rechts ist nicht mehr viel Platz." (tj. "dej pozor, napravo není moc místa" - pozn. překl.) To už ovšem kleslo zadní kolo do nejméně půl metru hlubokého příkopu. Zatáhla jsem pevně ruční brzdu, zařadila jedničku a přidala plyn. Vůz zabral, ale po mokrém listí sklouzl celou pravou stranou do příkopu ještě hloub. Vyškrábaly jsme se z auta a byly ve své osamělosti naprosto bezradné.
To se však mělo brzy změnit. Za námi se nashromáždila celá řada vozidel. Některá rychle projela kolem mého peugeotu, jiná se otočila, aby jela přes Palvinov.
Několik krajanů prokazovalo velkou ochotu pomoci. Mladá dáma v červené větrovce, která měla s sebou velkého psa, běžela zpátky k opravářské dílně Pissinger, aby odtud zorganizovala odtahovou službu ze Sušice. Nějaký pán, měl na sobě světlemodrý anorak, navrhl vytáhnout mého peugeota za pomoci ostatních krajanů z příkopu vlastními silami. Příkop se však ukázal být příliš hluboký, navíc plný mokrého listí a špinavé vody. Z mouřenecké kostelní věže bylo už slyšet vyzvánění zvohů. Mezitím začalo drobně pršet a naše šaty začaly být promáčené víc a víc. Moje vlasy, ráno krásně natočené kadeřníkem v bavorském Bodebnais, visely teď splihle dolů. Ti, co nám pomáhali, zmeškali mši svatou.
Konečně dorazil odtahový vůz ze Sušice. Řidič byl přirozeně Čech, měl ale německé příjmení Kurzweil. Obhlédl situaci a prohlásil, že k tomu, aby můj vůz vytáhl, musí k němu zajet od Mouřence shora.
Tři Češi se v té chvíli právě vraceli cestou vlevo domů. Přiblížili se k nám, posuzovali, co se má dít a vraštili čela. Mluvili česky něco o "tý německý paní". Radili se s panem Kurzweilem, ten rozdělil pracovní rukavice a těm čtyřem Čechům se nakonec podařilo vytáhnout moje auto z příkopu bez toho nejmenšího šrámu. Krátká zkušební jízda mě ujistila, že se nic neurazilo ani neohnulo a s ulehčením jsme mohly přátelsky se usmívajícím Čechům poděkovat.
Jak krásná by asi mohla být taková romantická cesta kočárem do našeho líbezného Mouřence!


Hoam!, 2011, č. 4, s. 10-12

Dědečkův dům v Radešově

V krásném údolí mladé Otavy dýchal pohodou široko daleko rozložený Radešov. Šťavnatá zelená luka se táhla kolem řeky, přerušována jen četnými sejpy, pozůstatky dávného rýžování zlata. Keři při březích probleskovala třpytná otavská voda, ve které se to jen hemžilo pstruhy a lososy. I vzácné ptačí druhy tu byly domovem, třeba pestrý ledňáček.
Maminčini rodiče Josef a Theresia Grünbeckovi se rozhodli postavit si v těchto romantických končinách obytný dům, který by obklopoval útulností a pohodou jeseň jejich života. Byl nalezen příhodný pozemek, ležící mezi cestou k cihelně a Otavou. Krásné místečko na východě lemoval svým šuměním potok zvaný Elefantenbach (dnes Radešovský potok), na západě koňský brod řečený po našem Roßschwemm. K pozemku patřil i kus řeky, za který platili dědeček s babičkou roční nájem rybářskému spolku. Dětem bylo tam zpočátku na stavební parcele s hromadami písku a štěrku hraní přísně zapovězeno.
Na jednom sejpu vprostřed parcely byl roku 1937 vyhlouben sklep a započato se stavbou. Na plánu obce dostal dům přiděleno čp. 29 (v knize Josefa Prinze Mein kleines Heimatbuch vom Böhmerwald /1985/ s podrobným plánkem Radešova není to číslo kupodivu vůbec zakresleno - pozn. překl.). Na stavebních pracech se vlastními silami podíleli ovšem i moji rodiče a příbuzenstvo. I vnuk Adolf pilně pomáhal. Narovnával křivé hřebíky, které odpadly při strhávání kůlny, aby se daly znovu použít, podporován kamarádem Erichem Ulirschů. Hrubá stavba byla brzy dokončena a nechala se delší čas řádně vyschnout, což se tenkrát považovalo za obvyklé.
Rok nato práce pokračovaly. Dědeček mohl přesunout do sklepních prostor svůj ponk a nářadí. Z předsíně domu se vstupovalo do velké místnosti, která byla jeho obytným středem. Bývalo v ní opravdu živo, vařilo se tam i jedlo, přijímaly se tu návštěvy. Na malém stolku vedle kuchyňských kamen babička připravovala své nezapomenutelné šumavské pochoutky. U okna stál kolovrat, vyhlášený jemně předenou vlnou. Jako v každé typicky šumavské světnici visela hned vedle dveří na zdi kropenka a vyřezávaný krucifix. Uprostřed místnosti trůnil velký stůl obklopený židlemi a kromě jiných předmětů doplňoval vybavení misník řečený u nás Schüsselkorb se spoustou barvami zářících kávových hrnků.
Hned vedle obytné světnice byla ložnice s výstavními kusy pěkného nábytku, kterými se dalo pochlubit hostům. Také tu visely až do vyhnání velké portréty a císaře Karla Habsburského (zvaného i Karel Poslední, jako rakouský císař Karel I., jako uherský král Karel IV. - pozn. překl.) a jeho manželky císařovny Zity.
Na východní straně domu ležela velká místnost, obývaná synem a snachou. Na tmavém nábytku s matným hedvábným leskem, na ubrusech i lůžkovinách se netrpělo ani smítko prachu. - Už z předsíně vedly schody do horního patra. Rodiče měli v úmyslu buď ho přistavět či na velkém pozemku zbudovat další dům.
Mnohé informační zdroje hovoří o Šumavě jako oblasti spíše chudobné. Mí šumavští předkové jistě vynaložili spousta práce a píle, dokázali se však domoci slušné životního standardu a obklopit se krásou.
V dědečkově domě trávil na konci války dovolenou jeden důstojník wehrmachtu se svou ženou. Rozhodl se ovšem nevrátit se už ke svému útvaru a vyčkat v odlehlém Radešově konce války. Další důstojníci žili ve vile Felbingerových a také té, co patřila Häuslerovým. Jednoho dubnového večera v roce 1945 se ozvalo klepání na dveře dědečkova domu. Čtyři ženy se ptaly, máme-li něco k jídlu a zda by u nás mohly přenocovat. Měly šátky stažené hluboko do čela, roztrhané šaty a deky přes ramena. Babička je vybídla, aby se posadily k velkému stolu a udělala jim jídlo. Ženy si kromě toho daly podrobně popsat cestu do Sušice. Babička jim ještě ustlala ke spaní v horním patře, když jim ale ráno chystala snídani, byly už pryč. Na cestě za nákupem do Rejštejna (Unterreichenstein) nás babička navštívila a vyprávěla o těch nezvyklých nočních hostech. Bylo nám jasné, že pocházely z pochodu židovských vězeňkyň, který den předtím dorazil právě sem do Rejštejna.
Moje sestra ji pak řekla o tom, jak při vyhlížení z okna našeho bytu v elektrárně (E-Werk) v Klášterském Mlýně (Klostermühle), odkud bylo dobře vidět na protilehlou okresní silnici, s hrůzou spatřila dlouze se po ní blížící zástup naprosto zbědovaných ubožaček. Táhly za sebou žebřiňák, na kterém seděly či ležely další jejich nemocné družky, zřejmě neschopné chůze. Střeženy byli skupinou žen v uniformách, s dlouhými holemi v rukou, asi i zbraně za pasem. Průvod prošel Rejštejnem a usídlil se na velké louce za kostelem. Takovou lidskou nouzi místní lidé ještě nikdy nespatřili. Každý chtěl pomoci a v rozčilení popadl, co bylo doma k snědku, dozorkyně donesené potraviny ovšem odmítaly. Hotel Bayerl a ostatní hostince se chopily iniciativy a vařily ve velkých hrncích jídlo pro vyhladovělé ženy,,které byly na pochodu už několik dní. V noci nastalo silné sněžení. Některé z vysílených vězeňkyň zahynuly a jejich mrtvoly byly uloženy do hromadného hrobu. Nářek a křik těch zbylých bylo slyšet daleko kolem. Několika ženám se podařilo uprchnout. Víme, že jistý četník z Rejštejna poskytl jedné z těch židovských běženkyň úkryt.
Na cestě domů z nákupu se babička chtěla alespoň přiblížit tábořišti žen, byla však dozorkyněmi okamžitě odehnána s poznámkou, že by mohlo dojít k pozdvižení, až vězeňkyně ucítí vůni chleba z babiččiny nákupní tašky. Vězeňský průvod brzy nato táhl dál. V dědečkově domě seděly v tom zlém čase Šumavané, jeden důstojník wehrmachtu s paní a obě ty židovské ženy pokojně u jednoho stolu.
Začátkem května dorazili sem do údolí Otavy američtí vojáci. Dědeček vyvěsil bílou vlajku a všichni obyvatelé jeho a babiččina domu v Radešově se odebrali do sklepa. Když američtí vojáci vstoupili do obytné místnosti nad ním, položil německý důstojník pistoli a opasek na velký jídelní stůl a zvedl ruce nad hlavu. Vzdal se a byl odveden pryč. Jeho žena se dala i se svými zavazadly odvézt jedním z Američanů do Bavorska. Zanechala po sobě dopis, ve kterém mým prarodičům radila, aby naložili na vůz všechno, co mají, a odjeli odtud ze Šumavy, poněvadž všichni Němci budou stejně všichni brzy vyhnáni. Babička tomu nevěřila a psaní roztrhala. Jeho sdělení se mělo však brzy ukázat jako pravdivé.
Je mi líto, když pomyslím, jak dědeček s babičkou museli ve svém pokročilém věku snášet útrapy vyhnání. Sklonek života strávili oba v malé místnůstce, později v malém bytě ve velkém městě, kam je osud zavál. V šedesátých letech navštívila moje sestra s rodinou Radešov. Když šla kolem dědečkova domu, viděla z okna vyhlížet kozu a vzadu poletovat slepice. Z babiččiny pěkné světnice se stal chlév. Když se ptala, řekli jí, že v domě bydlí někdejší Němec Alois Thurner, zvaný kdysi po chalupě "Zitterer Luisl", který nebyl "odsunut" jako my. Našemu starému Schröbersdorfu se tam teď ovšem říká jen a jen Radešov.


Hoam!, 2005, č. 11, s. 17-19

Secese v Klášterském Mlýně

V jedné obrazové knize o umění šperku jsem viděla zobrazen náhrdelník, který vznikl ve spolupráci firem Lötz a Tiffany roku 1896 v USA. O firmě Lötz jsem ve spojitosti se šperkařským návrhářstvím neměla až do té doby nijakou povědomost. Lötzova manufaktura produkovala svítidlová skla podrobená procesu irisování (byla během něj vystavena působení kovových par - pozn. překl.) a firma Tiffany hotovila posléze jejich pozlacenou "verzi" (v originále "die vergoldete Fassung" - pozn. překl.) Náhrdelník, o němž je řeč, má délku 54 centimetrů. Spolupráce americké firmy Tiffany (jméno dal Tiffany Studios sklářský výtvarník Louis Comfort Tiffany /1848-1933/ syn spoluzakladatele šperkařské společnosti Tiffany & Company Charlese Lewise Tiffanyho /1812-1902/ - pozn. překl.) s jihočeskou sklářskou manufakturou (i v originále "mit der südböhmischer Glasmanufaktur" - pozn. překl.) Lötz (celým názvem "Johann Lötz-Witwe", tj. "Johann Lötz-vdova - pozn. překl.) je opravdu zajímavá, poněvadž Tiffany Studios přece produkovala sklo sama.
Právě irisovaná skla firmy Lötz, která nalezla uplatnění i na tomto působivém secesním šperku (v originále "Brustschmuck im Jugendstil" - pozn. překl.), měla za vzor Tiffanyho tzv. "Favrile glass" (viz Wikipedia - pozn. překl.). Toto sklo bylo Tiffanym vyvinuto na podkladě antických skel, která svůj irisovaný povrcha získávala teprve uložením do země. "Favrile glass" byla chráněná značka, kterou Louis Comfort Tiffany odlišoval své umělecké sklo od podobných produktů jiných firem. Pojem je odvozen od výrazu rané nové angličtiny "fabrile", značící "zhotovené ručně".
U Francouze Gallého (Émile Gallé /1846-1904/, sklářský výtvarník secesního slohu - pozn. překl.) či u Tiffanyho byla situace jiná nežli u Lötzů. Tiffany i Gallé nejprve rozvinuli své umělecké programy a teprve potom coby druhý krok se rozhodli vytvořit technické podmínky pro jejich realizaci. Pro Tiffanyho byl jeho areál Laurelton Hall na Long Island jen rozšířením obchodní činnosti, kterého chtěl dosáhnout na pozadí své úspěšné činnosti bytového návrháře pro americé vyšší kruhy (v originále "als Raumgestalter der Upperclass" - pozn. překl.). Émile Gallé obohatil nabídku otcovy fajánsové manufaktury o sklářskou výrobu zřízením vlastního sklárenského provozu v Nancy. V obou případech existoval nejprve umělecký záměr, nesený dvěma výjimečnými osobnostmi, které dokázaly přesvědčit o svých cílech a pak i vytvořit s ekonomickým smyslem prostředky k jejich prosazení a realizaci.
Ve sklárně Lötz byla ovšem východiska odlišná. Mladému Maxovi von Spaun byl podnik předán jeho babičkou Susanne Lötzovou. Mladý šéf firmy věnoval od počátku velkou pozornost uměleckému provedení a na přelomu devatenáctého a dvacátého století dokázal v Klášterském Mlýně prosadit secesní styl.
K dokonalosti byl doveden pod označením "Art Nouveau" a Tiffanyho jménem. Američanův podnik získal v roce 1900 za své výrobky, které představovaly vrchol tehdejší sklářské produkce, velkou cenu na Světové výstavě v Paříži. Firma Lötz byla už v té době sklárnou veskrze moderně orientovanou, s výtečným obchodním vedením. - Umění bylo v Klášterském Mlýně chápáno především ve spojení s dokonalým řemeslem a svůj smysl a oprávnění čerpalo výlučně z tohoto spojení. Mladý von Spaun začal tu v letech 1897-1898 uplatňovat Tiffanyho myšlenky a přizpůsobovat je zákonům trhu. Tiffany cíleně stanovil ceny svého skla tak, aby reprezentovaly vysoké nároky jeho umění. Nechtěl už ceny svých váz odvozovat od nákladů rukodělného artiklu, nýbrž od jejich umělecké kvality. Jeho sklo muselo proto současníkům připadat neúměrně drahé.
A právě tady se do věci vložil bystrý obchodník von Spaun. Legendární výstavy Tiffanyho skla roku 1897 v Liberci (Reichenberg) a ve Vídni byly mu vítanou příležitostí studovat Američanovu techniku. Von Spaun poznal, že jeho sklárna disponuje možnostmi vytvoření týchž povrchů a dekorů, takže začal brzy uvádět na trh sklo Tiffanyho žánru za ceny nesrovnatelně nižší. To mi vyneslo vedle obchodního úspěchu i mezinárodní uznání.
Firma Lötz nalezla na přelomu století nová spojení. Její intenzívní kontakty s vídeňskou uměleckou scénou, reprezentovanou jmény jako Josef Hoffmann (rodák z moravské Brtnice /Pirnitz/, žil v letech 1870-1956 - pozn. překl.) a Koloman Moser (1868-1918, spolu s Hoffmannem založili roku 1903 uměleckořemeslné dílny Wiener Werkstätte - pozn. překl.), spojenou i s tamní sklářskou firmou Bakalowits (existuje od roku 1845 ve Vídni až dodnes - pozn. překl.), či také s Franzem Hofstötterem (1871-1958, bavorský malíř a výtvarník - pozn. překl.) z Mnichova, odrazily se záhy i ve vlastní produkci. Mladá generace přinesla do uměleckého řemesla novou estetiku, příkře se odlišující od historismu, udávajícímu tón až doposavad. Nový umělecký sloh vyvolal vlnu nadšení. Bakalowits (firmu vedl od roku 1882 Ludwig Bakalowits, syn jejího zakladatele Eliase Bakalowitse - pozn. překl.) zřejmě zprostředkoval také kontakt s vídeňským architektem Leopoldem Bauerem. Spolupráce Bauera s von Spaunem vyvrcholila projektem a realizací secesní vily v Klášterském Mlýně v letech 1903 a 1904. Předtím byl architekt činný v rakouských velkoměstech, víc a víc se však prosazoval i na venkově (viz na webových stránkách Kohoutího kříže Kralikových vila ve Vimperku /Winterberg/ - pozn. překl.).
S obzvláštní láskou provedeny a přímo dýchající domáckou útulností jsou prostory von Spaunova obydlí v Klášterském Mlýně. Hala i ložnice, kuchyně a dětské pokoje působí až nezvykle příjemně a zvou návštěvníka k prodlení. Při veškeré odlehlosti umělecké frázi je tu cítit fantazii a radost z barev a tvůrcův instinktivní odpor k jakékoli všednosti. Všude je patrný osobní kontakt projektanta se stavebníkem. Leopold Bauer si pořizoval naštěstí o svých architektonických výtvorech i o jejich interiérech podle jeho návrhů hojnou fotografickou dokumentaci.
Baron von Spaun nebyl jen tak někdo. Byl vlastníkem továrního závodu na barevné zpracování skla, který byl zároveň svého druhu první, ne-li dokonce nejvýznamnější uměleckou sklárnou celého německého jazykového prostoru (v originále "im deutschsprachigen Raum" - pozn. překl.). Viditelným výsledkem spolupráce s Bauerem bylo netradiční a originální využití Lötzova skla ve vybavení interiérů vily, které bylo i pro architekta čímsi novým. Celou stěnu krbu například vyložil Bauer skleněnými kachly a v pásech jimi pokryl na způsob vlysů i bíle omítnuté stěny kolem. Bauerův výtvarný výraz, zaměřený do značné míry na barevný účin, ještě zvýšil užitím Lötzova skla svou osobitou hodnotu.
Působivým příkladem toho je pak zejména velký skleněný reliéf v hale von Spaunovy vily. Představuje značně stylizovaný strom, obklopený po stranách vílami s vlnitými vlasy a ve splývavých oděních. Jde pravděpodobně o výtvor vídeňského malíře a grafika Richarda Teschnera (rodák z Karlových Varů /Karlsbad/, vyrůstal v Litoměřicích a studoval v Praze, žil v letech 1879-1948, věnoval se i významně loutkářství - pozn. překl.) Teschner byl mezi roky 1905 a 1908 v kontaktu se sklárnou v Klášterském Mlýně a v těchto letech vznikly i početné jeho sklářské výtvarné návrhy. Základem spolupráce byly osobní přátelské vztahy mezi umělcem a baronem Maxem von Spaunem. Zvláštní pozornost vzbuzovaly Teschnerovy malby na skle a mozaiková tvorba. Také dekorativní mozaika s motivem ptačí fontány, která zdobí vchod do Spaunovy vily v Klášterském Mlýně, vznikla určitě podle Teschnerova návrhu a lze ji nejspíš datovat rokem 1906.
Dcery pravnuka stavebníka vily se pokusily toto umělecké dílo získat koupí, což se jim ovšem nepodařilo. V zářivé neporušenosti zdobí tyto práce stále ještě Spaunovu vilu jako secesní klenot. I na bílých fasádách obytných domů někdejších odborných pracovníků a úředníků sklárny lze najít stopy Spaunova díla v prvcích barevné skleněné výzdoby. V bytech mladých rodin zůstaly mnohé elegantní kusy nábytku moderních svižných tvarů. Skleněné předměty i jídelní příbory mívají podobu květin. Vzpomínám si ještě na časy svého nejranějšího dětství v našem bytě v Klášterském Mlýně. Zelené stínítko jedné stropní lampy, tvarované jako listoví s růžovofialovými hrozny révy, puklo s hlasitým třeskem od přehřáté stowattové žárovky. Zámky na dveřích světlého nábytku rodičů a na temně mořených dveřích místností byly ze svítivé mosazi, zdobené liniemi secesních ornamentů.
Světově nejvýznamnější firmy této slohové epochy, Tiffany, Gallé a Lötz, už dávno neexistují. Firma Lötz byla v roce 1947 vymazána z obchodního rejstříku. Ještě deset let nato, co vyhasili i někdejší sklárnu v Klášterském Mlýně, stalo se v místě cosi pozoruhodného. Na zdejší manufakturu se obracela velká objednávka skla, adresovaná sem až ze vzdáleného Íránu.


Hoam!, 2011, č. 10, s. 10-13

Narodila se 18. května 1940 v Klášterském Mlýně, ležícího tenkrát jako součást Rejštejna skoro dva roky v pomnichovském říšském záboru. Místo už od 12. století patřilo darem českého krále Vladislava premonstrátskému klášteru v bavorském Windbergu stejně jako Albrechtice (Albrechtsried), a to až do roku 1804. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století firma Lötz svými sklářskými výrobky proslavila zapadlou část Rejštejna po celém světě. Otavská voda tu možná od nejdávnějších dob poháněla skutečný "klášterský" mlýn a Irmtrudin otec Stefan Wallisch byl tu zaměstnán v místní elektrárně a živil svou prací čtyři děti: kromě Irmtrude tři další dcery Annu, Gustu (Auguste) a Adelinde, všechny "na A". Radešov je jen kus dál po proudu té nádherné řeky na sever. Co všechno by ta voda mohla vyprávět! A všechno na sebe navazuje stejně jako v tom říčním proudu. Bádensko-württemberské město Karlsruhe, kde Irmtrude Wallischová žije dnes, leží sice ve velmi podobné zeměpisné šířce jako starý Klášterský Mlýn, o to dále však na západ od někdejšího domova, který se stal včetně milované Šumavy tak nadlouho pouhým "Východem".


- - - - -
* Klášterský Mlýn, Rejštejn / Mouřenec / Radešov

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Dědečkův dům při Radešovském potoce, kdysi zvaném Elefantenbach
Takto holdovaly portrétům Karla a Zity, které také visívaly v dědečkově domě v Radešově, šumavské krásky v Horní Plané roku 1917
Pracovní knížka otcova hovoří i o novější historii Rejštejna a Klášterského Mlýna
Její vystřihovánku z papíru doprovázejí iniciály jména
Hrad Kašperk s Kašperskými Horami dole vlevo na její kresbě, vzadu se u Rejštejna
stéká Losenice s mladou Otavou (Ohe) v Otavu (Wottawa)

zobrazit všechny přílohy

TOPlist