logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ANGELUS WALDSTEIN-WARTENBERG

Obtíže s patronem země České

V roce 1370 stál Johannes Welfflin z Pomuku jako mladý klerik v Praze prokazatelně na počátku své kariéry. Jistě viděl tu velkolepou benátskou mozaiku nad Zlatou branou (Porta Aurea) svatovítského chrámu, právě téhož roku 1370 písemně doloženou a právě dokončenou uměleckou práci, včetně její místní české zvláštnosti: mezi scénou zmrtvýchvstání blahoslavených a pádu zavržených klečí tu při nohou Soudce světa šest svatých patronů země, města a katedrály, všichni zavázáni povinnou a zřejmě dosud otevřenou "lhůtou účinného pokání", tj. "spatium fructuosae poenitentiae".
Jeden z nich, svatý král Zikmund (Sigismund, †524), patřil do této vybrané společnosti světců teprve krátce, přesněji řečeno poté, co císař Karel IV. dal roku 1354 převézt ze švýcarského Svatého Mořice (v originále "St. Maurice" - pozn. překl.) kosti tohoto legendárního panovníka z dávných časů stěhování národů sem do Prahy stejně jako z italské Pavie v následujícím hned roce 1355 pak z ještě dávnějších dob pronásledování křesťanů v Římě i ostatky svatého Víta, který dal pražskému dómu jeho konečné jméno. Ostatní čtyři svatí byli v Čechách známi zdávna: Ludmila a Václav z počátků dynastie Přemyslovců, Vojtěch (Adalbert), poslední Slavníkovec a druhý biskup pražský, jakož i Prokop, mnich a v 11. století zastánce užívání domácího jazyka při bohoslužbě.
I svatí mají své přílivy a odlivy časů: když o 350 let později bylo započato se sochařskou výzdobou Karlova mostu, vedle starého kříže dominovala tam socha dosud ještě nikoli svatořečeného Jana Nepomuckého, zatímco svatý Prokop a svatý Zikmund se museli spokojit s místy ve skupinách s jinými světci stejně jako český poustevník svatý Ivan, který už roku 1620 zpodoben na vratech pražského dómu spolu se "Svatým Janem Zpovědníkem", rozšířil počet českých patronů na osm.
Ta dubová vrata dokládají ostatně nejstarší zachované plastické zpodobení kanovníka Jana z Nepomuku, jehož hrob a místo úmrtí byly v předcházejících staletích skutečně mnohokrát doloženy písemnými záznamy, které tak splnily hlavní podmínku v roce 1729 konečně dokonaného svatořečení. Teprve však 23 let po něm vešla ve známost ona závažná písemná stížnost pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna (v originále Johann von Jenstein), adresovaná papeži (z roku 1393), která z bezprostřední blízkosti autentického svědka potvrzuje historicitu mučeného generálního vikáře i jeho svržení z mostu.
Svědectví je o to věrohodnější, že vzdor označení "martyr sanctus", tj. "svatý mučedník" (někteří četli "martyr factus", tj. "skutečný mučedník") neklade oběti kolem hlavy gloriolu slávy, ale po výčtu utrpěných muk Janových pouze rozhořčeně konstatuje, že "nalezl bědný konec" (v latinském originále "miserabiliter dies suos finivit"). Stejně tak málo lze však v tomto velmi poučném dopise jediné slovo či důkaz, které by poukazovaly na neporušené zpovědní tajemství, jak o něm referují písemné zprávy z 15. století. Šlo přesto zejména o tajemství, jehož vyzrazení bylo cílem toho nejpřísnějšího útrpného výslechu, který jeden z mučených nepřežil: po prudkém střetu s arcibiskupem chtěl král Václav, který se na mučení vlastníma rukama podílel, vynutit si jím doznání "na čí radu a podnět se to (míněna je volba kladrubského opata) všechno stalo".
To tajemství a mučednická smrt generálního vikáře jsou pak také v papežské bule, která svatořečení vyhlašuje, jedinými historicky doloženými skutečnostmi, neboť letopočet umučení 1383 nesouhlasí, ba nesouhlasí ani osoba světcova, poněvadž podle tehdejšího stavu vědění byl ze dvou mužů, přicházejících tu v úvahu, výslovně považován za pravého Jana z Pomuka či Nepomuka zrovna ten, který ve skutečnosti vůbec neexistoval, spojen s už zmíněným nesprávným letopočtem 1383.
Při tak skrovné, ba omyly ještě ztenčené výchozí pozici bylo docela přirozené, že jednoho dne mohou a musí, zejména tu na půdě Čech, kde mnohé duchovní revolty a střety započaly dříve než jinde, o světce vypuknout vášnivé spory.
Na jedné straně tu vidíme fenomén takřka závratného rozkvětu Nepomukova kultu, v 18. století daleko přesahujícícho hranice Čech, kultu sice vyvřelého z domácí zbožné tradice a syceného procesem blahořečení i svatořečení, přesto i tím vším jen sotva vysvětlitelného.
Zdvihla se ostatně naproti tomu pochybnost, sahající až do našich časů, týkající se nejen oprávněnosti světcova uctívání, nýbrž samotné jeho ryzí existence, k čemuž bylo sneseno plno hodnověrných důvodů, získaných zvláště v 19. století, jakkoli mezitím v dalekosáhlé míře (v originále "weitgehend" - pozn. překl.) vyvrácených. Historická a výtvarná dokumentace o tak dlouho sporném patronovi zřejmě však otevřela mnohé nové perspektivy a vedla posléze k hlubšímu poznání i pochopení.
Už na prvý pohled je třeba nápadná skutečnost, že Jan z Nepomuku je s výjimkou Panny Marie, Matky Boží, jediným ze svatých, kdo má namísto svatozáře kolem své hlavy věnec z hvězd (je jich patero a mají symbolizovat pět ran Kristových a pět liter latinského slova TACUI, tj. mlčel jsem - pozn. překl.), což je podloženo ústním podáním, že hvězdy třpytící se ve vodě Vltavy umožnily najít mrtvé tělo světcovo, unášené jejím proudem. Zároveň ovšem ten hvězdný věnec nahrazoval po desetiletí svatozáři, která mu mohla příslušet až po kanonizaci podle zpřísněných regulí papeže Urbana V. (pontifikát 1362-1370 - pozn. překl.). Bouřlivé uctívání si tu však s bezstarostnou prostotou prorazilo ojedinělou cestu, předcházející dosud chybějící církevní aprobaci. Věnec pěti hvězd zůstal pak i nadále světcovým poznávacím znamením.
Dále lze poukázat na to, že neobstojí velmi rozšířené tvrzení, jako by Jan z Nepomuku nebyl než jezuity prostě vymyšlená figura, mající potřít Jana Husa jako jeho protiklad; "falešnému světci" byla prý dokonce propůjčena tvář reformátorova jen proto, aby byl sám kacíř zacloněn a vytěsněn z paměti. Pokud však vezmeme v úvahu ranější zpodobení Jana Husa, zjistíme, že je stále zobrazován s kulatou bezvousou tváří a spíše naopak později nabyl rysů Nepomukových (rozuměj mučedníka s bradkou - pozn. překl.).
Mnohé se zdá hovořit pro to, že ikonografie Jana z Nepomuku má svůj počátek v malbě, která měla být provedena poté, kdy bylo mučedníkovo tělo po nalezení nejprve vystaveno v klášteře Svatého Kříže Většího (v originále "Kirche Zum Größeren Heiligen Kreuz" - pozn. překl.).
Tento obraz by bysvětloval nejen světcovu "vera effigies", tj. přijatou podobu, vydávanou odtud za "věrnou", nýbrž také jinak značně nezvyklé, u žádného z jiných světců nepoužité zpodobení jeho postavy vleže na marách, v rakvi či dokonce jako mučedníka, jehož tělo nesou říční vlny (už po Nepomukově svatořečení původem slovenský /uherský/ barokní malíř F.K. Palko /1724-1767/, autor mj. maleb na klenbě pražského chrámu sv. Mikuláše a právě i onoho obrazu mučedníka na vlnách Vltavy, použitého jistě nikoli náhodou pro obálky obou jazykových verzí katalogu /jen je v německé verzi uveden jako "olej na plechu" a v české jako "olej na plátně!"/, z nějž tento Waldstein-Wartenbergův text pochází, zachytil v jedné kresbě, náčrtku oltářního obrazu kaple sv. Jana Nepomuckého v drážďanském /Dresden/ katolickém kostele "Hofkirche" též katalogem zaznamenané, i přenesení utonulého těla z Vltavy do zmíněného už kláštera Svatého Kříže Většího - pozn. překl.). Ne naposledy pak se dá tak porozumět zcela zvláštnímu, extatickému postoji prototypu všech mostních soch Nepomukových vůbec, tj. jeho sochy na Karlově mostě, kde připomíná spíše zmíněnou ležící figuru s křížem na hrudi ve svých rukou a s očima obrácenýma namísto na krucifix vzhůru k nebi (v originále "das Kruzifix vor der Brust in den Händen haltend, ohne es anzublicken" - pozn. překl.).
Tím je už i napovězeno, co z patrona Čech z časů protireformace muselo učinit - ať už jezuité záměrně a rozhodující měrou jeho kult podpořili či nikoli - postavu nevyhnutelně spornou: je to jeho blízkost i protikladnost vůči Janu z Husi (v originále Johannes Hus), této mocné dějinné osobnosti mistra a rektora pražské univerzity.
O jejich vzájemné blízkosti možno dnes už hovořit trochu volněji (v originále "mag heute womöglich schon etwas unbeschwerter zu reden" - pozn. překl.) než dříve počínaje tím, že si byli oba historickými současníky a že nejméně jedno desetiletí po smrti Karla IV. zažili oba touž Prahu (v originále "wenigstens ein Jahrzent lang dasselbe Prag nach Karls IV. Tod erlebten" - pozn. překl.). Zvláštní shodou je oběma připisováno, že byli zpovědníky české královny původem z Bavorska - o Husovi to v roce 1520 tvrdí bavorský dějepisec Turmair, zvaný Aventinus (i on je zastoupen na internetových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Oba Janové zahynuli násilnou smrtí, za kterou nesou odpovědnost synové Karla IV. Václav a Zikmund (v originále "Wenzel und Sigismund" - pozn. překl.). Ani jednomu z panovníků nevzešel z toho činu nijaký prospěch: Václav byl mimo jiné i za to zbaven v roce zbaven hodnosti německého krále a císař Zikmund musel léta bojovat o svou zemi proti husitům.
Nepomuk i Hus byli koneckonců, sice ve stejné době, ale z pozic vlastně protikladných, obětmi střetu o moc a vliv církve a kdybychom chtěli ten střet označit dnes běžnými pojmovými kategoriemi, byla by tu nejspíš na jedné straně "církev jako instituce", na druhé pak "charisma" (tj. mimořádné a neovlivnitelné působení Ducha svatého, uschopňující i jednotlivé věřící ke specifickým činnostem ve prospěch církve - pozn. překl.), se zjednodušujícím podtónem, že obojí se nutně vylučuje navzájem.
Už kvůli této aktuálnosti - a to i vezmeme-li v úvahu ekumenické sblížení, k němuž připravila úrodnou půdu léta společné represe křesťanů různých konfesí jak v Německu (rozuměj nacistickém a pak v komunistickém - pozn. překl.), tak i v Československu - udržuje si naše uchopení Husa stejně jako Nepomuka svou brizanci.
Jan Hus je svým slovem a početnými i v rukopise dochovanými díly dodnes mocně současný a to, že jeho popel byl v Kostnici (Konstanz) vysypán do proudu Rýna, jako by vlastně sloužilo dál jeho vášnivému zápasu o oduševnělejší křesťanství. Aby "Boží pravda zvítězila", jak by mělo v celé úplnosti znít jeho heslo, to nedokáže samo lidské slovo, které zůstává různě vykladatelným a zneužitelným, jak se tomu ostatně stalo právě s poselstvím Husovým. Bylo učiněno revolučním, nacionalistickým, socialistickým programem, zastiňujícím v očích přátel i nepřátel osobní příklad člověka, kterého ještě před upálením na hranici slyšeli všichni nikoli kázat zášť, nýbrž zpívat a modlit se.
Pro potřebu vyrovnání se s Husem platí rozhodně slova, která pronesl papež Jan Pavel II. dne 21. dubna 1990 na Pražském hradě "o tomto knězi, který má tak velký význam pro české náboženské a kulturní dějiny. Bude úkolem odborníků - v prvé řadě českých teologů - vymezit přesnější místo, které Mistru Janu Husovi přísluší mezi reformátory církve. (...) V každém případě, odhlížeje od teologických názorů, které zastával, nelze Husovi upřít bezúhonnost osobního života a úsilí o vzdělání a mravní povznesení národa. Nejsou to všechno prvky, které místo aby rozdělovaly, spíše sjednocují ty, kdo věří v Krista? A není v této době nového začátku taková snaha o jednotu přímou výzvou vašich dějin?"
Proto, abychom byli schopni poznat a rehabilitovat jakoby na protipólu právě i náboženský fenomén úcty Jana Nepomuckého, lze citovat rovněž mnohé hlasy nikoli teprve z poslední doby, kde se za bujícími legendami a zázraky barokní doby znovu rýsuje jeho skutečná historická podoba.
Nebylo to zřejmě míněno přímo jako modlitba, když Karel Havlíček Borovský ještě kolem půle devatenáctého století ve svých verších vyslovil, co zní jakoby z duše lidu (v originále "aus Herzen des Volkes" - pozn. překl.) a co dokládá hluboký vztah mezi osudem světce a národa, obávajícího se o samo uchování jazyka a tím i vlastní identity:

Svatý Jene z Nepomuku,
drž nad námi svoji ruku,
by nám Bůh dal, co dal Tobě,
by náš jazyk neshnil v hrobě.
(u originálu je i německý překlad: Sankt Johann von Nepomuk,
Deine Hand halt' Böses z'ruck,
Geb uns Gott, was er dir gab:
unversehrt die Zung' im Grab. - pozn. překl.)

To, co v roce 1724 lékaři přítomní ohledání tělesných pozůstatků Nepomukových společným úsudkem označili za neporušeně uchovaný jazyk, opatrovaný od té doby v drahocenném ostensoriu (relikviář, podobný monstranci - pozn. překl.) a představující nejvýznačnější relikvii a atribut mlčelivého ochránce svátostného zpovědního tajemství (v originále "Attribut des schweigsamen Schutzpatron für des Beicht-Sakrament" - pozn. překl.), se roku 1972 při novém vědeckém zkoumání ukázalo být zbytkem mozkové tkáně, která se v lebkách mnohdy dá nalézt.
Nezničitelný český lidový humor si hned nalezl vysvětlení: Šlo-li kdysi o hrozící ztrátu "českého jazyka", jde nyní - rozuměj vprostřed tzv. "normalizace" po roce 1968 - o to, neztratit rozum. Člověk je v pokušení dnes dodat: světec i tentokrát prokázal sílu své přímluvy.
Plodnou předvídavostí byli jím obdařeni (v originále "fruchtbar weitergedacht haben" - pozn. překl.) také Němci, v roce 1945 násilně vyhnaní ze své české, moravské a slezské vlasti, kteří se cestou do bolestné nejistoty setkávali na mnoha mostech se svým zemským patronem jako s důvěrně domovským obrazem útěchy, který si odnesli s sebou. Nepomucenská tradice oživila pak v jejich nových domovech náboženské návyky a v obnovené úctě ke zdávna společnému "světci z mostu" (v originále "gemeinsame Brückenheilige" - pozn. překl.) vyvstal Janův symbolický význam i pro budoucí přemostění sváru dvou tragicky rozdvojených národů.
To, co vstupuje do našich smyslů jako obraz, ztělesňující slovo a zprostředkující jeho pravdu, může být spojeno i s nebezpečím, že se jako podobenství a znázornění rozroste v legendu, legenda pak v divůplnou báji, svádějící k pověře.
Než podpisy generálního vikáře na četných církevních listinách a jeho mlčení až do smrti nám zůstaly jako pravý opak toho, co se zachovalo po Husovi (tady jako by autor chtěl napovědět symbolickou platnost Nepomukova /Welfflinova/ "němectví" coby "němosti" - pozn. překl.); toliko jednu slovní hříčku vložil mu kdosi Nepomukovi do úst a uvedl i jako důvod jeho utopení:

"hunc esse dignum nomine regis,
qui bene regna regeret."
("jen ten si zasluhuje být nazýván králem,
kdo dobře spravuje říši.")

O to zřetelněji hovoří k nám dnes jeho ostatky, na nichž byly doloženy ještě v roce 1972 zřetelné stopy mučení. Neprávem se radují ti, pro které je v obecném povědomí "touto dobou už jen jedním z nesrozumitelných svatých, jakých jsou po Čechách ještě tisíce, otlučeným, shrbeným panákem ¨z kamene". Tak soudí Petr Pithart ve svém eseji "O bourání bohů", otištěném roku 1984 jen v zahraničí "bez vědomí a svolení autora", v němž jako hodnotu, které se nelze zříci, podtrhuje to, že "úcta k svatému Janovi" už od nepaměti "byla totiž úctou před vzorným plněním mravních povinností i za cenu krajního ohrožení, tváří v tvář brutální moci."
A dále zde stojí: "Tento mlčenlivý muž byl v paměti národa dlouho strážcem studny jeho vnitřního života. Světcovo 'mlčení nad vodami' bylo výzvou ke kontemplativnímu nastrojení ducha národa, který snad až příliš rozvinoval ve svých dějinách sklon opačný, totiž reformátorský, který mění okolní svět, ale zapomíná začít od sebe." (tento i předchozí odstavec byly otištěny pouze v německé verzi katalogu výstavy Svatý Jan Nepomucký 1393-1993, která se konala nejprve v prostorách pražského kláštera premonstrátů na Strahově a poté v Bavorském národním muzeu v Mnichově, jehož nákladem vyšel celý ten německý katalog, na jehož koncepci se podílela i Johanna von Herzogenbergová, zastoupená rovněž na internetových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.)
Záchrana, uchování a prohloubení tradice, smíření - to vše zprostředkováno jedincem, který zlo vložil na svá bedra a vzal je do své smrti s sebou, překonal, zničil a dokáže je ničit i nadále - aby tak i z nás dokázal "sejmout hříchy světa", jak věřili a věří všichni ti, kdo jsou v tísni, moci světce, v jehož osobnosti se činí viditelným sám Kristus, náš spasitel. Právě podobnost s Kristem určuje i ta nejniternější a duchovně nejintenzivnější znázornění Jana z Nepomuku, který v pohledu na Ukřižovaného nabývá sílu ho následovat a nám dává sílu nepodlehnout lidské malomyslnosti.


Johannes von Nepomuk 1393*1993, s. 23-26

P.S. Český text pasáží citovaných Waldsteinem ve dvou odstavcích, uvedených pouze v německé verzi katalogu, uvádíme z knihy Dějiny a politika, která shromáždila Pithartovy eseje a úvahy z let 1977-1989 a vydalo ji pražské nakladatelství Prostor - vytištěna byla ovšem v neexistujícím už podniku Tiskárny Vimperk, odkud byly po zrušení odvezeny jinam i tiskařské stroje.

Hus i Nepomuk patří k dějinám Šumavy neodmyslitelně, navíc "podobojí", což zde znamená z obojí její strany. Páter Angelus Waldstein-Wartenberg figuruje na internetových stránkách Kohoutího kříže už dávno jako autor nekrologu Gertrude Urzidilové, dcery pražského rabína a manželky katolíka a svobodného zednáře v jedné osobě Johannese Urzidila, aby dobře věděl, o čem mluvím. Zmíněný nekrolog napsal pro revui Sudetenland, poněvadž je sám "sudetským Němcem", přesněji řečeno byl jím učiněn vyhnáním z Čech. Narodil se totiž vlastně jako "český" šlechtic Karl Albrecht Oldřich Jan Nepomuk Antonín Hilarius Bonaventura Felicitas Hubertus Maria Lapidata Waldstein-Wartenberg v Doksech (Hirschberg) blízko Máchova jezera (jmenuje se tak až po válce, předtím se mu říkalo Großteich, tj. i česky Velký rybník) 13. ledna 1931. Po vyhoštění z Čech se stal hned roku 1945 žákem gymnázia v bavorském Ettalu, kde 1951 vstoupil do benediktinského řádu a po studiu teologie a kněžském svěcení působil v klášteře, jehož gymnázium absolvoval, jako převor, vedoucí internátu, učitel a pak i ředitel zmíněné školy. Byl činný i jako duchovní poradce Ackermann-Gemeinde, v roce 1995 ho prezident Václav Havel vyznamenal medailí Za zásluhy. V tiskové zprávě to bylo zdůvodněno slovy: "Desítky let se zasazoval o svobodu svědomí, náboženství a víry pro perzekvované křesťany v Československu." To vyznamenání znamenalo pro něj osobně "naději na možnost být spojujícím mostem", jako by dodal ke svému eseji o dvou Janech (jako třetí mi vždy vytane na mysli prvý americký světec Johann Nepomuk Neumann ze šumavských Prachatic). Když v rozhovoru pro Lidové noviny s Petrem Chudožilovem vzpomíná na čas vyhnání z Čech, dotkne se i tehdejšího svého pobytu v Horšovském Týně (Bischofteinitz):

Prožíval jsem rok 1945 velmi intenzivně. Čechy jsem neproklínal, bylo zřejmé, že připadnou Stalinovi. Český národ už tehdy potřeboval spíš soucit než prokletí. Ohrožení bolševizmem bylo sudetským Němcům zřejmé už v roce 1938, bohužel zřejmější než ohrožení nacizmem. V pětačtyřicátém jsem se dozvěděl v plném rozsahu o německých zločinech, především v koncentračních táborech. Po válce si počínali na české straně nejhůř bývalí kolaboranti, chtěli se očistit a zbavit ponížení, že byli donuceni spolupracovat s nacisty. Bestiality ustaly s příchodem Američanů. Uměl jsem anglicky, v Horšovském Týně jsem se přátelil s vojáky, dávali mi čokoládu. Po postupimské konferenci mi jeden Američan povídá, mám pro tebe dobrou zprávu, Němci smějí odejít do Německa. Nechápal, proč jsem zděšen, nevěděl, že doma jsem tady.

Když jsem za studijního pobytu v Mnichově právě v souvislosti s přípravou Kohoutího kříže, při "odskoku" na seminář Ackermann-Gemeinde v nádherné krajině u bavorského Wiesu poblíž Ettalu jsem měl možnost vidět i našeho Valdštejna "v akci", pro níž se zdá být svou radostnou povahou stvořen. Za své zásluhy byl ostatně 2003 v Českých Budějovicích, kde byla shodou okolností zdejší vědecká knihovna touž dobou oceněna za soubor Kohoutí kříž ministerským titulem Knihovna roku, vyznamenán Unií pro dobré sousedství česky a německy hovořících zemí a mnichovským sdružením Adalbert Stifter Verein Kulturní cenou česko-německého porozumění.

- - - - -
* Doksy / Horšovský Týn

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Oltář sv. Jana Nepomuckého při mariánském poutním kostele v Kájově
Socha sv. Jana Nepomuckého před kapucínským klášterem v Horšovském Týně
Sv. Jan Nepomucký z kostela v obci Bischofsreut blízko české hranice u Českých Žlebů
Svatý Jan nad "šumavským" Nepomukem: světelný paprsek označuje na rytině z roku 1641 podle předlohy Karla Škréty světcův rodný domek
Věru "dotýkaná" upomínka ze svatojánské slavnosti s "věrným vyobrazením" světcovým, jak praví její německý text

zobrazit všechny přílohy

TOPlist