logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

THEODOR WAGNER

Ceny dřeva, mzdy za práci a doprava dřeva v buquoyských lesích se zvláštním zřetelem k voroplavbě a k plavení dřeva vůbec

Ceny dřeva a mzdy za práci s ním jsou podle polohy a vzdálenosti natolik rozdílné, že je možno zmínit se o nich jen všeobecně, a sice:
Stavební dříví:
Stavební dříví měkké 1 metr krychlový za 4-8 zlatých (1913 16-30 korun podle místa - pozn. překl.).
Stavební dříví tvrdé 1 metr krychlový za 10-15 zlatých.

Palivové dříví:
Palivové dříví měkké 1 prostorový metr krychlový (zkratkou Pm, míra počítající s mezerami při složení dřeva v hranici - pozn. překl.) za 1,50-3 zlaté (1913 16-30 korun podle místa - pozn. překl.).
Palivové dříví tvrdé 1 prostorový metr krychlový za 2-3,50 zlatých (1913 4-9 korun - pozn. překl.).
Pařezí za 1,50 zlatého (1913 3 koruny - pozn. překl.).

Řezivo:
Tvrdá prkna 1 metr krychlový 30 zlatých.
Měkká prkna 1 metr krychlový 20 zlatých (1913 36-56 korun - pozn. překl.).
Strojem řezaný šindel 1000 kusů 15 zlatých (1913 30 korun - pozn. překl.).

Výrobní mzda:
Od jednoho krychlového metru užitkového dřeva měkkého 35 krejcarů (1913 0,77-1,10 koruny - pozn. překl.).
Od jednoho krychlového metru užitkového dřeva tvrdého 45 krejcarů (1913 1,10 koruny - pozn. překl.).
Od jednoho prostorového metru palivového dřeva měkkého 24 krejcarů (1913 0,55-0,85 koruny - pozn. překl.).
Od jednoho prostorového metru palivového dřeva tvrdého 33 krejcarů (1913 0,66-0,96 koruny - pozn. překl.).
Od jednoho prostorového metru pařezí 70 krejcarů (1913 1,43-2,07 koruny - pozn. překl.).
Při zpracování dříví probírkového připlácí se k obvyklým mzdám 5-12 krejcarů (1913 0,22 koruny - pozn. překl.).
Mzdy za odvoz dříví probírkového a vývratů, které je třeba dopravit k nejbližším cestám, obnášejí 10-30 krejcarů (1913 0,30 koruny - pozn. překl.).
Mzda za srovnání 1 prostorového metru palivového dřeva činí u měkkého 5 krejcarů, u tvrdého 6 krejcarů, u pařezí 6 krejcarů.

Denní mzdy:
Za 1 den práce mužům 40-50 krejcarů (1913 1-1,20 koruny - pozn. překl.).
Za 1 den práce ženám 30-35 krejcarů (1913 0,70-0,80 koruny - pozn. překl.).
Za 1 den práce dvouspřežnému koňskému potahu 5-6 zlatých (1913 12-14 korun - pozn. překl.).
Za 1 den práce jednospřežnému koňskému potahu 2,50-3 zlaté (1913 7-10 korun - pozn. překl.).
Za 1 den práce volskému potahu 2-2,50 zlatého (1913 6-7 korun - pozn. překl.).

V Horním (Oberer Forst) a Prostředním hvozdu (Mittlerer Forst) usnadňují dopravu vytěženého dřeva rybníky a potoky, zřízené tu za účelem jeho plavení.
V polovici předešlého (rozuměj osmnáctého - pozn. překl.) století byl za Franze hraběte von Buquoye předsevzat projekt k usplavnění Pohořského potoka (v originále "Buchersbach" - pozn. překl.), říčky Černé (v originále "Schwarzaubach" - pozn. překl.) a řeky Malše (Maltsch) a podniknuty i přípravné práce v tom směru.
Teprve však v letech 1778-1783 za Johanna Nepomuka hraběte von Buquoye provedl inženýr Johann Riemer řadu regulační úprav vodní cesty, sestávajících ze založení hned několikera plavebních nádrží (v originále "Triftteiche" /"Schwemmteiche"/, tj. doslova "plavebních rybníků" - pozn. překl.), vyčištění dna vodních toků, odstranění jejich oklik a založení 17 jezů, takže dne 7. dubna 1783 bylo z novohradských lesů do Budějovic (Budweis) splaveno prvých 1232 sáhů palivového dříví.
V současnosti (rozuměj rok 1895 - pozn. překl.) je pro dopravu jak palivového, tak stavebního dřeva k dispozici 6 rybníků, které jsou umístěny tak příhodně, že jejich pomocí lze většinou to, co bylo vytěženo jak v Horním a Prostředním hvozdu, tak v přilehlých horských lesích panství Weitra, pohodlně splavit do potoků pod rybníky, svázat je na nich v prameny nebo pustit po proudu jednotlivě.

Jména rybníků a plavebních nádrží
Mühlberger-Teich (dnes Mlýnský rybník - pozn. překl.) o rozloze asi 7 jiter (1913 asi 4,48 hektaru - pozn. překl.), s obsahem vody asi 42 tisíc metrů krychlových, s 1 rybniční troubou a odtokem vody v ní 12 krychlových metrů za minutu.
Goldentischer-Teich (dnes Zlatá Ktiš - pozn. překl.) o rozloze asi 9 jiter (1913 asi 5,25 hektaru - pozn. překl.), s obsahem vody asi 98,5 tisíc metrů krychlových, se 3 rybničními troubami a odtokem vody v jedné z nich 16 krychlových metrů za minutu.
Eiben-Teich (dnes Tisový rybník - pozn. překl.) o rozloze asi 1 jitra (1913 asi 0,62 hektaru - pozn. překl.), s obsahem vody asi 6 tisíc metrů krychlových, se 2 rybničními troubami a odtokem vody v jedné z nich 12 krychlových metrů za minutu.
Gereuther-Teich (dnes Huťský rybník, také Jitronická nádrž - pozn. překl.) o rozloze asi 10 jiter (1913 asi 7,45 hektaru - pozn. překl.), s obsahem vody asi 56 tisíc metrů krychlových, se 2 rybničními troubami a odtokem vody v jedné z nich 12 krychlových metrů za minutu.
Kohlstätten-Teich (dnes Uhlišťský rybník - pozn. překl.) o rozloze asi 3 jiter (1913 asi 2,18 hektaru - pozn. překl.), s obsahem vody asi 20 tisíc metrů krychlových, s 1 rybniční troubou a odtokem vody v ní 15 krychlových metrů za minutu.
Buchers-Teich (dnes Pohořský rybník, také Jiřická nádrž - pozn. překl.) o rozloze asi 11 jiter (1913 asi 8,27 hektaru - pozn. překl.), s obsahem vody asi 63 tisíc metrů krychlových, se 4 rybniční troubami a odtokem vody v jedné z nich 16 krychlových metrů za minutu.
(1913 je v přehledu uveden i Kanzler-Teich /dnes Kancléřský, také Kachní rybník u Ličova/ jako najatá plavební nádrž s obsahem vody asi 85 tisíc metrů krychlových - pozn. překl.)

Potrubny a kaberny (v originále "die Röhren- oder Zapfenhäuser" - pozn. překl.) spočívají na šesti až osmi dřevěných sloupech, které stojí upevněny na pilotech.
Vytahování a spouštění rybničního čepu (kuželovitého čepu) děje se pomocí silného bukového šroubu, jehož šroubová matice je opatřena jeden a půl metru širokým kolem s držadly.
Na konci roury je umístěn pražec (v originále "Vorschwelle" - pozn. překl.), vlastně dřevěný truhlík naplněný vodou, kterážto nádržka má za účel, aby rouře ve vodě ležící byl zamezen přístup vzduchu, poněvadž roury vzduchu přístupné zřídka vytrvají 10 let, zatímco roury vodou kryté se udrží k potřebě 100, ba i více roků.
Potoky z rybníků (nádrží) vytékající jsou zvány:
Luggaubach (dnes Lužní potok - pozn. překl.), Schwarzaubach (dnes Černá - pozn. překl.), Eibenbach (dnes Tisový potok - pozn. překl.), Gereutherbach (dnes Huťský potok - pozn. překl.), Kohlstättenbach (na mapách českým jménem většinou neuváděný Uhlišťský potok - pozn. překl.) a Buchersbach (dnes Pohořský potok - pozn. překl.).
Všechny tyto potoky spojují se u jezu (splavu) zvaného "Hauselwehr" v jednu říčku nazvanou Schwarzau (dříve i česky Švarcava, dnes Černá - pozn. překl.), která pod městem Kaplicí (Kaplitz) ústí do Malše a ta se pak v městě Budějovicích vlévá do Vltavy (Moldau).
Na všech stávajících mlýnských jezech jsou podél uvedených potoků i podél řeky Malše zřízena vrata, která prámům (vorům) k jezu se blížícím nutno otevřít.
K vázání užitkového dřeva ve vory (také prameny či prámy, v originále "zu Prahmen" - pozn. překl.) je na Pohořském potoce a na Černé upraveno 7 vazišť, opatřených stavidly.
Každému kmeni dostane se při vázání do voru tzv. "ušení", tj. na obou koncích prosekají se úzkou sekerou otvory 10,5-16 centimetrů v průměru a poté, co se stejně dlouhé kmeny nakladou vedle sebe, prostrčí se jimi 5-8 centimetrů silné vořiny, které se několika klíny pevně zaklínují. Jednotlivé vory do pramenů (prámů) srovnané svazují se pak dobře kroucenými a silnými houžvemi.
Na každém prameni je vepředu jediný veslař (ein Ruder), zvaný předák; vzadu upevněny jsou dva šreky (šrekary), tj. dvě vorové brzdy (v originále "zwei Hemmhölzer" - pozn. překl.), sloužící ke zmírnění běhu při silném spádu nebo přímo k zastavení vorů u jezu a na zastávkách.
Prám, který je 150 metrů dlouhý, 3 metry široký, o hmotě 60-70 metrů krychlových, opatřen je jedním vrátným, tj. kormidelníkem (v originále "Steuermann" - pozn. překl.), jakýmsi kapitánem pramene, a dvěma plavci (označení "voraři" se mezi nimi samými neužívalo - pozn. překl.).
Takový vorový pramen čítá průměrně asi 150 kusů výřezů délky 6 a půl, 10 a půl, 12, 15 a půl, 18, 19 až 21 metrů.
Doprava 12 až 15 pramenů do Budějovic z vazišť trvá při normálním stavu vody a za použití vody z plavebních nádrží dva dny.
K plavení dřeva z hořejších vazišť až k Malši stačí většinou dvě rybniční trouby vody (v originále "meist zwei Röhren Wasser" - pozn. překl.), na Malši pak podle stavu vody 4 až 6 trub.
Průměrná rychlost vody obnáší od nádrží k Malši 30 metrů za minutu, na Malši 18 metrů za minutu.
Rychlost plovoucích pramenů obnáší následkem silného spádu potoků od nádrží k Malši 70 metrů za minutu, na Malši 30 metrů; voda z rybníků musí tedy být vypuštěna nejméně 3 hodiny předem, aby nebyla "dohnána" plovoucím dřívím.
V Budějovicích se u tzv. "hraběcích rechlí" (v originále "am gräflichen Rechen", česky také "hraběcích hrablí" - pozn. překl.) rozvážou z Horního hvozdu připlavené prameny, roztřídí se kmeny podle síly a stejně silné kmeny se svážou v nové prameny pro plavbu na řece Vltavě; ke kompletaci jednoho "vltavského" pramene je třeba 3 pramenů z horských lesů. Plavba vorů s nákladem dříví palivového, důlního a také pražců trvá z Budějovic do Prahy asi 3 dny.
Plavení dřeva z Horního hvozdu počíná každoročně na jaře, jakmile odešly ledy, trvá pak až do pozdní jeseně, kdy z lesů téměř úplně mizejí veškeré zásoby dřeva.
Plavba palivového dřeva se děje v měsíci dubnu; jeho naházení do vody trvá asi 4 dny, jeho plavení a vykládání na hraběcích složištích v Německém Benešově (Deutsch-Beneschau), Kaplici a Budějovicích následně 3 až 4 týdny.
Každoročně k plavení určený objem stavebního dřeva z Horního a Prostředního hvozdu panství Nové Hrady a Weitra, jakož i od rozličných stran činí celkem 30-40 tisíc metrů krychlových, u palivového dříví asi 20-25 tisíc prostorových metrů.
Kromě uvedených vodních cest vedou Horním a Prostředním hvozdem dvě okresní silnice. V posledním pak desetiletí (tj. v letech 1885-1895) zřízeny byly štěrkované lesní cesty v délce 140 kilometrů a smyky (v originále "Rutschwege, auch Schlittwege" - pozn. překl.) 1 a půl až 2 metry široké, tyto v celkové délce 35 kilometrů, a to tak, že většinu hospodárnic (v originále "Wirtschaftstreifen" - pozn. překl.) a průseků lze použít k dopravě a smýkání. Hospodárnice, na nichž zřízeny byly cesty, opatřeny jsou hrubým štěrkem v šířce 4-5 metrů a jejich stoupání kromě jediné cesty zvané "Maierlesthenstraße" (1913 už tato výjimka neuvedena - pozn. překl.), nepřesahuje 7 procent stoupání. Při zakládání těchto cest byl v prvé řadě brán zřetel na to, aby většina cest k usnadnění dopravy ke stávajícím složištím dřeva a k vazištím vorů měla mírný spád.
Doprava stavebního dřeva provádí se ponejvíce v zimě volským potahem podle možnosti buď na saních nebo na vozech, kdežto dříví palivové svážejí na malých saních zvaných rohatky dřevaři sami k potokům, určeným k plavení. Na takovéto saně lze podle stavu cesty a jejího spádu naložit až 3 prostorové metry.
Při velkém spádu upevní se na záď saní tzv. "čuba" (v originále "Hund" - pozn. překl.), tj. větší počet polen (kuláčů) svázaných řetězem. Svazek obsahu až tři čtvrtě prostorového metru dřeva se vleče za saněmi a zmírňuje v příkře svážné cestě jejich běh.
V Dolním hvozdu (Unterer Forst) tvoří hlavní dopravní prostředek c.k. státní dráha, která se čtyř revírů lesa dílem dotýká a dílem je protíná; v bezprostřední blízkosti Jakulské lesovny a pily je pak umístěna železniční stanice Nové Hrady (Gratzen), kam se sváží veškeré dřevo z Dolního hvozdu k další dopravě.
Dále protíná tyto lesy do Třeboně (Wittingau) vedoucí okresní silnice.
V pravidelných soustavách založená síť průseků (v originále "Schneisennetz" - pozn. překl.) byla před 14 roky (rozuměj v roce 1881 - pozn. překl.) rozšířena za příčinou zřízení potřebných lesních cest, a sice hospodárnice na 10 metrů a průseky na 5 metrů a celá tato průseková síť byla přeměněna na velice pěkné lesní cesty (silničky). Šířka cest na hospodárnicích založených obnáší 4-5 metrů, kdežto na průsecích toliko 3 metry.
Veškeré cesty jsou trvale udržovány ve vzorném stavu, takže se lze po nich vydat kočárem v každé roční době.
Roční náklady na úpravu a stavbu cest (v originále "Waldwegbaukonto" - pozn. překl.) činí 12-14 tisíc zlatých, v kterémžto úhrnu se samozřejmě počítá i částka 10 tisíc zlatých na zakládání cest nových.
Netřeba dokládat velký význam té sítě cest v tak rozlehlých lesích. Stojí za to jen připomenout, že založením nových cest bylo v posledních letech umožněna probírka četných zanedbaných porostů a zvýšení výtěžnosti lesa.
Kromě toho používá se v lesním hospodářství už po deset roků úzkokolejná lesní železnice (o rozchodu kolejí 70 centimetrů) v délce více než 3 kilometrů, zásobená potřebnými vozy a výborně se osvědčující při stavbě cest, v lesním školkařství, při přepravě rašeliny (kde je postavena nastálo, jinde je přenosná a mění místo) a vůbec při jakékoli potřebě transportu.
Konečně nelze opomenout, že k ústní komunikaci přibylo od roku 1887 telefonní vedení v délce 81 kilometrů (1913 265 a půl kilometru - pozn. překl.) s 20 stanicemi (1913 53 stanicemi - pozn. překl.), které propojuje většinu lesoven s lesním úřadem jako centrálou.
Netřeba odůvodňovat, jaké výhody poskytuje tato možnost rychlého dorozumění jak ve správě lesů, tak při honbách.


Statistisch-topographische Beschreibung der Carl von Buquoyschen Fideicomiß-Herrschaft Gratzen mit besonderer Rücksicht auf ihre Forste (1895), s. 16-21

P.S. Překladatelovy poznámky uvádějí pro srovnání data z vydání téhož Wagnerova textu v roce 1913.

O buquoyských oborách, loveckých psech a trubačích na lesní rohy v 19. století

Počátkem tohoto století, přesněji roku 1815, existovala v Dolním hvozdu, revír Kapinos (Gabernost), obora pro vysokou a černou zvěř, která byla zrušena v roce 1831 (označení revíru /na buquoyských panstvích mívaly revíry i francouzské označení "canton"/ i obory Kapinos pochází od stejnojmenného rybníka /význam slova je opravdu "ten, komu kape z nosu"/, který údajně roku 1568 vyměřil sám Jakub Krčín z Jelčan a bylo to vedle rybníka Počátek u Dolních Svinců (Untere Zwinzen) blízko Velešína (Welleschin) snad první vůbec jeho rybniční dílo - jak uvádí Pavel Koblasa, byla u něho roku 1689 založena dřevorubecká osada, 1746 pak buquoyská myslivna, která se stala centrem rozsáhlé obory, určené hlavně chovu srnčí a daňčí zvěře; z Kapinosu byla vysázena severním směrem alej stromů, vedoucí k obelisku /"ein aus Holz gebauter Obelisk", tj. zbudovaný ze dřeva, jak píše na jednom místě své knihy Theodor Wagner/ z roku 1860 /dnes z něho zůstaly jen zbytky základů/, který v době své existence sloužil jako rozhledna a byl orientován přímo proti novohradskému zámku /byl údajně vidět i z panské rezidence na náměstí/ - pozn. překl.).
Aby byl přesto udržen nějaký stav vysoké zvěře, vyvstala po roce 1848 nezbytnost založit oboru novou, za kterýmžto účelem bylo oploceno 1800 hektarů v jednom z revírů Horního hvozdu jménem Tiergarten (tj. Obora), předtím zvaném Revier Luschnitz (podle stejnojmenné osady Lužnice, poprvé písemně zmiňované už k roku 1397 - pozn. překl.). Aby bylo zvěři vytvořeno více možností k pastvě a aby byly na nejmenší míru redukovány škody jí způsobené, aniž by její stav byl navyšován, byly v roce 1876 k existující oboře přičleněny revíry Buchers (dnes zaniklé Pohoří na Šumavě - pozn. překl.) a Zirnetschlag (dnes Bělá - pozn. překl.), oddělené však oploceními, z nichž to poslední bylo odstraněno v roce 1886. Tím nabyla "horní obora" (v originále "der obere Tiergarten" - pozn. překl.) rozlohy 5255 hektarů se stavem zvěře, čítajícím 434 kusů vysoké a 450 kusů zvěře srnčí.
V revírech Jakule a Granitz (dnes Hranice u Nových Hradů, v roce 1788 tu vznikla osada německy zvaná Julienhain, jméno lesa Granitz však uchovává stejně jako v české podobě dnes platné povědomí o hranici, která tu až do československého záboru Vitorazska dělila Čechy a Horní Rakousy - pozn. překl.) Dolního hvozdu existuje od roku 1878 obora o rozloze 620 hektarů, která je osazena 27 kusy vysoké, 36 kusy daňčí, 53 kusy srnčí a 57 kusy černé zvěře.
Co se týče stavu volné zvěře mimo obory, dá se hovořit o cirka 40 kusech vysoké, 150 kusech srnčí, dále o 50 kusech tetřeví a 100 kusech tetřívčí zvěře, jakož o zajících, bažantech i koroptvích.
Nízká honba se vztahuje (v originále "die niedere Jagd erstreckt sich" - pozn. překl.), pokud jde o celkovém území panství, na (v originále "per" - pozn. překl.) 27 968 jiter (v originále "Joch", přičemž jitro byl původně "kus půdy, který mohl být v dopoledních hodinách jednou osobou obdělán, tj. dva korce" - pozn. překl.), pokud pak jde o najaté území (v originále "über das gepachtete Territorium" - pozn. překl.), na 35 130 jiter, celkem tedy na 63 198 jiter.
K povznesení a udržení nízké honby existuje od roku 1887 v revíru Kapinos srnčí a zaječí obora (v originále "ein Reh- und Hasengarten" - pozn. překl.) o rozloze 1155 hektarů, z níž je však 600 hektarů přiděleno poplužním dvorům (v originále "ein Teil von 600 ha Grundstücken von Meierhöfen" - pozn. překl.).
O odstřelu zvěře v buquoyských revírech byla sestavena 104 letá tabulka z let 1791-1894 (rok 1894 včetně), kterou připojujeme v obrazové příloze.
V roce 1894 samém vykazoval odstřel následující čísla:
a) užitková zvěř:
21 jelenů,
46 laní,
31 kolouchů,
2 daněly (v originále "Damgeißen", dříve bylo i česky užíváno označení "daňčí kozy" - pozn. překl.),
77 srnců,
7 srn,
2 srnčata (v originále "Rehkitzen", dříve bylo i česky užíváno označení "kůzlata" - pozn. překl.),
5 kňourů,
5 bachyní,
4 lončáci (v originále "Überläufer", dříve bylo i česky užíváno označení "přeběhlíci" - pozn. překl.),
114 letošáků (v originále "Frischlinge", dříve bylo i česky užíváno označení "frišlata" - pozn. překl.),
2356 zajíců,
7 tetřevů,
37 tetřívků,
2301 koroptví,
85 křepelek,
192 divokých kachen (březňaček) (v originále "Stockenten" - pozn. překl.),
10 čírek (v originále "Scharenten" - pozn. překl.),
232 bažantů,
4 sluky lesní,
13 bekasín (tj. sluk otavních).
b) škodná:
1 vydra,
49 lišek,
29 kun lesních a skalních,
1 tchoř,
255 lasic kolčav (v originále "Wiesel" - pozn. překl.),
61 kání a jestřábů (v originále "Geier und Habichte" - pozn. překl.),
259 ostřížů a masojídků (v originále "Sperber und Neuntöter" - pozn. překl.),
2076 strak a vran.
Tetřevi tokají jen v Horním hvozdu, v revíru Oemau (Soběnov) Prostředního hvozdu, v Dolním hvozdu pak toliko v revíru Tieschin (Těšínov) "am 'Moos'" (tj. na Červeném blatu, dnes přírodní rezervaci, dříve slati řečené "Rothes Moos", doslova tedy "Rudý mech", roku 1804 společným nákladem Buquoyů a třeboňského panství schwarzenberského odvodněné; jak Theodor Wagner píše na jiném místě své knihy, ta "velkolepá odvodňovací díla podnes /1895/ se udržují" - pozn. překl.), v lokalitě zvané i "Rosmaringarten" (tj. "Rozmarýnová zahrada" podle porostů rojovníku, zvaného lidově i "divoký rozmarýn", také "rozmarýn planý" či "rozmarýn lesní" - pozn. překl.), kde v roce 1892 byl vysoce urozeným panem hrabětem Carlem von Buquoy složen první tetřevec.
Skutečnost, že bylo navzdory tak drsnému klimatu a na jaře často dlouho trvajícímu chladnému a deštivému počasí v posledních letech dosaženo tak příznivého loveckého výsledku, lze připsat jen výtečnému hájení, melioraci luk, včasnému, pravidelnému a silnému krmení výborným lučním senem, kukuřicí, žaludy a kaštany. Vše uvedené je i příčinou toho, že vzdor dlouhým a sněhem tak bohatým zimám se tady jen vzácně najde kus pošlé zvěře a jeleni, po říji dokonce, i ostatní vysoká po celou zimu zachovávají si tělesnou hmotnost (v originále "feist bleiben" - pozn. překl.). Jen těmto okolnostem lze také děkovat, že se v posledním desetiletí podstatně zlepšil vývin jeleního paroží, a sice tak, že jeleni v oborách nasazují parohy silnější, nežli ti na volnosti.
Zvěř prodává se "loco Nové Hrady" v malém, čímž se podstatně předchází pytláckému řemeslu.
Stojí za to zmínit se ještě o racionálním chovu rozličných druhů loveckých psů, který se tu provozuje už po 14 let a jde o pěstování:
jezevčíků,
hannoverských barvářů (v originále "Hannoveraner Schweißhund" - pozn. překl.),
hladkosrstých,
hrubosrstých
a tuposrstých stavěcích psů asi 100 kusů co do celkového počtu;
ti jsou rozděleni mezi perzonál a byli již oceněni na mnohých výstavách i soutěžích.
V roce 1886 počal se zdejší lovecký perzonál učit hře na lesní rohy a už téhož roku přednesl při hlavních honech jindřichohradecké trojhlasé parforsní fanfáry (v originále "die Neuhauser dreistimmigen Parforce-Fanfaren" - pozn. překl.).
Tři roky nato (1889) byl do Nových Hradů povolán zakladatel rakouské myslivecké hudby, profesor Josef Schantl z Vídně, aby novohradskou hudbu dále zdokonali. Tímto krokem (v originále "durch diesen Fortschritt" - pozn. překl.) byla horlivost lesního perzonálu povzbuzena tou měrou, že se rozhodl svému vysoce urozenému pánu (v originále "um den hohen Jagdherrn" - pozn. překl.) udělat radost a naučit se i na lesní roh se strojem (v originále "Maschinwaldhorn" - pozn. překl.).
Roku 1890 přeměnilo se kvarteto lesních rohů v kvarteto dvojnásobné. V témže roce dostalo se novohradské lovecké hudbě té cti, že mohla vystoupit (v originále "sich zu produzieren" - pozn. překl.) před Jeho císařskou Výsostí, nejjasnějším panem arcivévodou Františkem Ferdinandem von Österreich-Este (i v češtině se uváděl přídomek "z Rakous-Este" pozn. překl.), jakož i mnohými jinými vysokými loveckými hosty, a dostalo se jí za její precizní výkon opakovaně nejvyššího uznání.
Lovecká hudba čítá nyní 17 trubačů a nastudovala více nežli 100 fanfár, na programu má pak rovněž přes sto různých hudebních čísel. Úkolem hudby je při honech na vysokou a černou zvěř odtroubit jejich začátek i konec, při závěrečném výřadu zvěře (každá leč bývá ukončena výloží, každý hon výřadem - pozn. překl.) přednést pak nejen fanfáry vůbec, nýbrž zvláště fanfáry jednotlivých hostí, honů se účastnících.
Kvartet na lesní rohy se strojem obstarává za přítomnosti vysokých hostí v zámku koncertní hudbu a těší se pro příjemnou barvu tónů všeobecné oblibě.
Novohradský lesní perzonál podal tím důkaz, že při jisté píli a horlivosti, beze zvláštních hudebních vědomostí a bez zanedbávání svých služebních povinností je vždy možno přiučit se lovecké hudbě.
Jak hluboko sahají dějiny honby a lovu, tak dávné je i užití lesního rohu a není jiné hudby, která by tak důvěrně promlouvala k srdci lovcovu (v originále "zum Herzen des Waidmannes" - pozn. překl.).

V Nových Hradech v dubnu 1895.


Deutsche Kulturlandschaft an Moldau und Maltsch(1986), s. 464-465

Když jsem se poprvé rozhodl pro zařazení úryvku z Wagnerova popisu novohradských lesů hraběte Buquoye, který pro významný krajanský sborník o "kulturní krajině na Vltavě a Malši" připravil i s vlastním svým názvem v titulu Alois Harasko (je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže), vůbec jsem netušil, že ve fondu Jihočeské vědecké knihovny existuje nejenom druhé vydání citované práce Theodora Wagnera, zčásti v roce 1913 rozšířené a přepracované, nýbrž i její česká "verze" pod dlouhým názvem "Statisticko-topografický a lesnický popis hraběcích Buquoy'ských lesů svěřenského panství Nových Hradů, vyhotovený za příčinou návštěvy České lesnické jednoty při 47. valné a plné hromadě v městě Nových Hradech dne 5., 6. a 7. srpna 1895", vyšlá právě nákladem České lesnické jednoty (sdružení Böhmische Forstverein/Česká lesnická jednota bylo zemsky, tj. bez rozdílu národnosti, činné v letech 1848-1922 zprvu s německým jednacím jazykem a tiskovým orgánem, který měl až od roku 1883 také české záhlaví) spolu s "Popisem vycházky České lesnické jednoty do lesů velkostatku Nové Hrady dne 5. srpna 1895" v témže roce. Český překlad obou, tj. "popisu lesů" i "popisu vycházky" obstaralo "z ochoty české učiliště lesnické v Písku", počeštilo ovšem i křestní jméno autorovo z Theodora na Bohdana, čímž pro knižní popis a knihovní katalog vznikli vlastně autoři dva! Pro mne to byla sice vítaná příležitost texty a své vlastní překlady upravit a porovnat, musil jsem však právě tím porovnáním zjistit, že jde skutečně o jednu a touž osobu. Konečným povrzením je ostatně následující nepodepsaný článek (otiskujeme ho nezkrácený a beze změny) z prvního ročníku časopisu "Les a lov", vydávaného od 7. listopadu roku 1907 (přesně na den deset let před "říjnovou" ruskou revolucí) "lesnickými ústavy v Písku". Tam už má Theodor Wagner opět svou pravou tvář, pro mne určitější i o jeho zachovalý hrob v Nových Hradech s letopočtem úmrtí 1928 (zemřel 17. září toho roku) v temném kameni a pod jménem s tituly "Oberforstrat und Zentraldirektor der Buquoy'schen Güter"(ředitelem veškerých buquoyských velkostatků byl jmenován roku 1924, kdy byl reaktivován poté, co už v roce 1919 odešel na odpočinek, trávený podle celkem obsažného medailonu s titulkem "Bohdan Wagner" /!/ z knihy "Velké vzory našeho lesnictví" /1958/ v "Kaplicích na Šumavě" /!/).

Životopis

Anonym

Nil sine magnovita labore dedit mortalibus.
(tj. "Nic nedal život smrtelníkům bez velké práce." - pozn. překl.)

Horatius

Prvním lednem 1907 uplynulo čtvrt století ode dne, kdy na krásném panství Nových Hradech, náležejícím Jeho Excellenci panu Karlu hraběti Longueval-Buquoy-ovi, předsedovi staroslavné české jednoty lesnické a nástupci věhlasného presidenta jejího Jeho Jasnosti knížete Karla ze Schwarzenbergů, zahájil svou rozsáhlou, záslužnou i úspěšnou činnost

Theodor Wagner,
lesní rada a rytíř řádu císaře Františka Josefa,

jako přednosta lesního úřadu.
Se zájmem sledoval již tehdy pisatel této životopisné črty mladého muže, jehož celá bytost prozrazovala činorodou povahu, přistupující s odhodlaností a s pevnou důvěrou v konečný úspěch k nesnadnému úkolu. Vytrvalá práce celé čtvrtiny věku a její výsledky, které tuto stručně vylíčeny budou, jsou dokladem, že lesmistr Wagner od počátku postupoval důsledně k vytknutému a nyní již šťastně dosaženému cíli.
Lesní rada Wagner narodil se 7. března 1847 jako syn Jindřicha Wagnera, podkoního svobodného pána Bethmanna v Křinci u Rožďalovic, navštěvoval v Praze vyšší českou reálku a absolvoval 1866 vyšší lesnický ústav v Bělé s velmi dobrým výsledkem. Roku 1867 vstoupil do služby knížete Auersperga na panství Nasavrkách, kdež za vedení vynikajícího odborníka lesního rady Domina prodlel nejprve jako příručí a pak jako účetní. Roku 1870 podrobil se s výborným výsledkem státní zkoušce pro samostatnou správu lesní. Roku 1873 přijal povolání na panství Arnsdorf v Dolních Rakousích, náležející svobodnému pánu Derzenyimu. Zde působil Wagner po pět roků, podrobiv za krátkou tu dobu celé hospodářství lesní nové úpravě, zejména zavedl na moderních základech výchovu sazenic a umělé zalesňování. V roce 1878 přestoupil jako nadlesní do služeb pana hraběte Bubny na panství Horní Jelení, odkud byl 1. ledna 1882 povolán za lesmistra a přednostu veškerého lesního hospodářství na svěřenské panství Jeho Excellence hraběte Karla Buquoy Nové Hrady. Veliký rozsah lesního hospodářství na tomto panství poskytl Wagnerovi příležitost uplatniti své odborné vědomosti, - jimiž již na dřívějších působištích docílil pozoruhodných výsledků, - měrou širokou a způsobem pronikavým.
Svým organisačním nadáním uvedl, podporován mladým sice, ale rozvážným a vysoce inteligentním majitelem panství, hospodářství lesní i lovecké do účelnějších kolejí, zařídil nové přehledné účetnictví, připojiv je organicky k vlastnímu lesnictví. Na těchto základech mohl nyní rozvinouti úspěšnou činnost, jejíž výsledky mu získaly důvěru službodárce a jíž zahájil změnou v zakládání či obnově porostů lesních. Dosud obvyklá sazba chomáčková musila ustoupiti sadbě jednotlivých, opětně přeškolkovaných sazenic. Místo stěhovavých školek zaujaly školky stálé. Nyní děje se v Nových Hradech bedlivá výchova sazenic v rozsáhlé, 8 hektarů měřící školce lesního úřadu a v několika celkem as 4 hektary zaujímajících školkách revírních. Odtud kryje se netoliko potřeba vlastních revírů, ale podporují se dílem darovaným, dílem za mírnou cenu prodávaným sadebním materiálem zalesňovací snahy soukromníků a četných obcí. Přebytek sazenic nachází při své vynikající hodnotě vždy ochotných kupců netoliko v korunních zemích říše, ale i za hranicemi. O výhodnosti od Wagnera zavedeného způsobu kultur vydávají obnovené porosty nejlepší svědectví. Výchova porostů ve všech třídách dle věku, zejména v hvozdech horských, zavedena s náležitou umírněností.
Jsa sobě vědom, že jen tehdy mohou plynouti z lesů uspokojivé výnosy, když hospodářství opírati se může o promyšlenou síť lesních cest, snažil se Wagner při novém zařízení novohradských lesů prostorové jejich rozdělení sloučiti pokud možno se sítí silničnou a přizpůsobiti obé útvaru a poloze lesních pozemností.
Toto prozíravé opatření umožňuje, že hlavní a mezitěžba se nyní dopravuje levněji na dřevní trhy, že ceny dřevní i výnosy doznávají patrného zvýšení. Síť silničná, která dnes zahrnuje 284 kilometrů dlážděných i makadamovaných cest lesních, jest zvláštností panství novohradského a byla současně s reorganisací stávajícího zařízení lesního od Wagnera provedena v krátké lhůtě jednoho desítiletí. Snímky terénu, plastické mapy, sítě silničné a tenatičné byly základem pronikavých studií i praktického provedení. Problém sloučiti síť silničnou a tenatičnou Wagner šťastně rozřešil, utvořiv současně pro volné hospodářství porostní násekami vhodný rámec.
Tak jak se mu povedlo otevříti zakládáním cest rozsáhlá soulesí, tak úspěšně si počínal i při opatřeních k další dopravě dříví na trh světový, kterou po vodě ve vlastní režii panství dílem nově zařídil, dílem opravil. Takto oživil valně v zájmu sobě svěřených objektů poptávku po úpravném vývozném zboží novohradském. Zařízení plavební rozmnožena byla o dva pozoruhodné objekty, tj. železné hrable a vorové přístaviště v Českých Budějovicích. Obchodní duch Wagnerův projevil se zvláště při prodeji dříví vývozného a uplatnil se rozhodujícím způsobem na dřevním trhu českém. Jeho podnětem zřízeny byly dvě třírámové parní pily, které umožnily i při méně čilé poptávce po kulatém dříví větší část těžby ročně zužitkovati a podřízenější druhy dřevní na odbytné polotovary proměniti. Továrna na rašelinové stelivo, od Wagnera založená, těží a zužitkuje ložiska rašelinová. Jednotné řízení veškerého lesního hospodářství usnadňuje již roku 1887 založené 300 kilometrů dlouhé telefonické vedení, které spojuje veškeré lesovny a podniky s úřadem lesním. Též v lovectví docílil Wagner ochranou a opatrováním zvěře, zakládáním luk apod. příznivé výsledky. Po léta věnuje svou pozornost chovu a cviku čistokrevných plemen psů loveckých a od roku 1886 zaznívají při veselém lovu po starém krásném zvyku harmonické fanfary lesních rohů. Sbírka těchto melodických pozdravů loveckých sloužila po léta ku cvičení fanfarové hudby posluchačů lesnických ústavů píseckých.
Čilému, neunavnému duchu lesního rady Wagnera zbývá vzdor tak mnohostrannému zaměstnání vždy ještě času účastniti se vynikající měrou veřejného života. V hospodářských a lesnických jednotách vůkolí novohradského shledáváme jej jako rádce a referenta ve věcech lesnických a okres vděčí mu za valné zlepšení okresních silnic. Trvalý pomník založil si lesní rada Wagner v srdcích úředníků, zřízenců i dělnictva na velkostatku novohradském úpravou služebních a mezdních poměrů, jakož i povznesením jich inteligence a sociálního postavení. Blahovůle a ochota vůči ostatnímu úřednictvu na velkostatku, přímé, otevřené a zároveň důsledné chování získalo mu náklonnost všech soudruhů v povolání a sympatie obecenstva.
Veškeré tyto přednosti povahy lesního rady Wagnera a jeho zásluhy došla svého ocenění i na místech nejvyšších; rozhodnutím Jeho Apoštolského Veličenstva udělen mu v dubnu 1907 rytířský kříž řádu císaře Františka Josefa.
Doufáme pevně, že Prozřetelnost vyhradila tomuto vynikajícímu odborníku a zasloužilému muži ještě dlouhá léta zdárného působení ku prospěchu českého lesnictví a české vlasti.


Les a lov, 1907, č. 3, s. 61-62


- - - - -
* Křinec / † † † Nové Hrady

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam o jeho úmrtí dne 17. září roku 1928 v německy psané kronice obce Údolí u Nových Hradů
(Niederthal bei Gratzen)
Hrob Theodora Wagnera v Nových Hradech s detailem náhrobku a nejasně zachovaným letopočtem Wagnerova skonuHrob Theodora Wagnera v Nových Hradech s detailem náhrobku a nejasně zachovaným letopočtem Wagnerova skonu
Záznam o svatbě syna Theodora (*1876), doktora práv a praktikanta c.k. místodržitelství s Marií Makowicžkovou z Nových Hradů, dcerou Gustava Makowicžky, lesního kontrolora v Nových Hradech a jeho ženy Marie, roz. Maržikové, ze Stropnice (z dokumentu vyplývá i jméno ženichovy matky Karoliny, roz. Kollerové)
I jeho mladší syn Heinrich (*1878), lesník v Gusswerk u Mariazell, si vzal dceru Gustava Makowicžky z Nových Hradů Sophii a to téhož dne, jako bratr Theodor
Obálka (1988) průvodce po rezervaci Červené Blato v někdejším Dolním hvozdu, jejíž naučná trasa začíná i končí v Jiříkově údolí

zobrazit všechny přílohy

TOPlist