logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

FRANZ JOSEF UMLAUFT

Z mých let vandrovních: suplentem v Budějovicích 1906/1907


Den po Dušičkách 3. listopadu roku 1906, myslím že to bylo v sobotu, jsem cestoval vlakem z Ústí nad Labem (Aussig an der Elbe) přes Prahu a Veselí-Mezimostí (kurzívou napříště označeny pasáže, převzaté na rozdíl od autorského rukopisu, jehož překladem textová ukázka je, ze zkrácené jeho strojopisné podoby, pokud jde o nějakou informaci přece jen navíc, v tomto případě jde o název železniční stanice dvou tehdy samostatných jihočeských měst Veselí nad Lužnicí a Mezimostí nad Nežárkou - pozn. překl.) do Budějovic (Budweis), mého prvního školského služebního místa. Jednomu kolegovi, kterého jsem znal ze studií na pražské univerzitě a který na budějovické gymnázium přišel už přede mnou, jsem napsal, že toho dne večer dorazím do Budějovic a že ho prosím, aby mi zamluvil nocleh. Byl to Kamill Eben (zastoupený samostatně na stránkách Kohoutího kříže, syn Nathana a Anny Ebenových, žil v letech 1883-1925, germanista, 1914-1915 zastupující ředitel gymnázia v Rumburku, lektor pražské německé univerzity a autor učebnice české konverzace pro německé střední školy, jeho německý překlad Babičky Boženy Němcové vyšel v roce 1998 znovu v nakladatelství Vitalis, v roce 1926 vyšel jako školní četba jeho výbor z básní a povídek Jana Nerudy, už roku 1921 byl s Franzem Hüllerem, také zastoupeným i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, editorem 1. svazku Sebraných spisů Adalberta Stiftera v nakladatelství Stiasny ve Štýrském Hradci /Graz/, jímž byl román Pozdní léto /Nachsommer/, zemřel ve 42 letech, parte viz Prager Tagblatt 14. listopadu 1925 v příloze jeho samostatného zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), s nímž jsem přišel na univerzitě sice málo do styku, ale projevoval se vždy velice přátelsky. Očekával mě při východu z tehdejší staré nádražní budovy - ta nová byla postavena teprve o něco později (provoz v ní byl zahájen v roce 1908 - pozn. překl.) - spolu se školním sluhou, panem Josefem Spielvogelem, který mě už předem poctil titulem "profesora" a projevil ochotu přepravit má zavazadla do města. Sdělil mi rovněž, že už má pro mě pokoj, do kterého se mohu hned teď nastěhovat. Leží prý docela blízko gymnazijní budovy. Byl jsem tím přirozeně velice potěšen a rád jsem ho v chůzi následoval. Byla už tma, když jsem za vozíkem, na němž pan Spielvogel přepravoval má zavazadla - jeden kufr, jeden pytel ložního povlečení a bednu knih - vkročil do centra města. Naše cesta vedla přes městský rynk (v originále "Ringplatz", slovo pro českobudějovické náměstí napříště jedině používané - pozn. překl.) podél jedné ze čtyř stran podloubí, které jej lemuje, načež v rohu rynku zabočila do ulice zprava sem ústící. U popisného čísla "Landstraße 10" (tj. Krajinská ulice čp. 10, dnes s kavárnou v podloubí - pozn. překl.) můj průvodce zastavil a představil mne rodině pana Wilhelma Holluby (podle českobudějovické matriky to byl syn justiciára dietrichsteinského panství v Hranicích na Moravě /Mährisch Weißkirchen/ Johanna Holluby a jeho ženy Josefy, roz. Braunerové - pozn. překl.), která mě pozdravila a uvedla do pokoje, připraveného k ubytování. Měl z předsíně svůj vlastní vchod a plně vyhovoval mým přáním, takže jsme byli já a moji domácí (v originále "Wirtsleute" - pozn. překl.) brzy zajedno. Nato jsem mohl ještě pomoci panu Spielvogelovi dostat mé věci do druhého patra, kde můj pokoj ležel.
Matka Hollubová (podle českobudějovické matriky křestním jménem Klara, roz. Pexová, dcera mistra zámečnického Mathiase Pexy a jeho ženy Marie, roz. Táborské - pozn. překl.) a její starší dcera Josefine se hned chopily povlékání ložním prádlem, které jsem s sebou přivezl, a chválily je přitom celé užaslé, že je moje matka sama pere i žehlí. K jídlu jsem si také něco přivezl a tak jsem pak na čistě prostřeném stole mohl pojíst svou prvou večeři v Budějovicích. Po ní jsem si prohlédl knihy z otevřené bedny a upravil psací stůl. Na zdi jsem pověsil pár obrázků, abych místnosti dodal domácnění ráz.
Pokoj měl okno do ulice, v níž stál hned naproti starý jednopatrový dům s renesančním štítem (dnes je v něm dole prodejna oční optiky - pozn. překl.). Z chodby, která vedla z předsíně dozadu, se dala spatřit věž městského kostela (tady se autor vzpomínky mýlí: Černá věž je samostatnou zvonicí, sloužící v minulosti městu jako věž strážná a hlásná /byla také zvána jako majetek města "Stadtturm"/, je také od městské katedrály sv. Mikuláše oddělena širokým chodníkem - pozn. překl.) a také slyšet každou noční hodinu po posledním úderu věžních hodin i zpěvavé volání věžného v německé řeči: "Gelobt sei Jesus Christus in alle Ewigkeit." (tj. "Pochválen buď Pán Ježíš Kristus na věky věkův." - pozn. překl.). To hlásal do všech čtyř světových stran z rohů věžního ochozu. Do ticha noci to na sebe bralo opravdu romantickou podobu. (Následuje kreslený plánek autorova privátu v Krajinské ulici čp. 10 - pozn. překl.)
Rodina Hollubova, sestávající ze dvou počestných starých lidí, tj. otce Holluby a jeho ženy, matky dvou dcer a jednoho syna, vlastnila obchod se střižním zbožím a s ručními pracemi v podloubí zvaném "Gesindellaube" (tj. doslova "plebejské podloubí" - pozn. překl.) na severní straně městského rynku. Staší sestře Josefině bylo 28 let a vedla obchod; mladší jménem Clara (narodila se v Českých Budějovicích podle zdejší křestní matriky dne 11. ledna roku 1882 na adrese "Ringplatz 10" a byla kaplanem Mathiasem Woneschem /je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže/ pokřtěna jménem Klara Maria Holluba až 11 dní nato - pozn. překl.) byla poštovní úřednicí ve Vídni (kde žila i její kmotra Johanna Holluba, podle matriky "Pfotographenswitwe" /!/, tj. vdova po fotografovi), také syn Rudolf, asi 30 let starý, byl v Budějovicích poštovním úředníkem. Bylo mi velmi příjemné bydlit u tak velice vážené německé rodiny, poněvadž v Praze byli našimi ubytovateli většinou Češi. Dne 5. listopadu roku 1906 jsem nastoupil do své školní služby. Gymnázium, novostavba z posledních let (bylo vysvěceno v roce 1903 - pozn. překl.), stálo v Solní ulici (v originále "Salzgasse", dnes součást České ulice - pozn. překl.), hlavním průčelím bylo však obráceno k Malši (Maltsch), přítoku řeky Vltavy (Moldau). Kancelář ředitele a konferenční místnost byly v prvém poschodí s okny do Solní ulice. Ředitel Dr. Stephan Zach (narozen 17. května 1842 v Horní Plané /Oberplan/, zemřel 25. ledna 1925 ve Vyšším Brodě /Hohenfurth/, je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), malý, korpulentní pán, duchovní z kláštera Vyšší Brod, přijal mě velice přátelsky a sdělil mi rozvrh mých vyučovacích předmětů. Podle něho jsem přebral po profesoru Kocianovi, který odešel na penzi, výuku němčiny ve 4., 5., 6. a 7. třídě a také výuku počtů v 1. třídě.
Ředitel Zach mě nato uvedl do 4. třídy, představil mě žákům a poznamenal, že mne poslal sem na gymnázium do Budějovic sám zemský školní inspektor, který mě zná jako zdatného odborníka (!) Tou chválou jsem byl obdařen trochu unáhleně, neboť o to, stát se opravdu odborníkem, jsem mínil teprve usilovat. Během této promluvy živě klábosil nějaký žák ve čtvrté lavici, jehož jméno jsem nemohl nezaregistrovat, poněvadž zaznělo, když ředitel jeho nositele okamžitě ostře pokáral. Maxi Fischerovi jsem v následujícím čase opravdu věnoval svou obzvláštní pozornost.
Poté, co žáky napomenul, aby věnovali vyučování náležité úsilí, se ředitel rozloučil a ponechal mě s třídou samotného.
Žáky, kteří při ředitelově rázně v lavicích vstali, jsem vyzval usednout a řekl jsem jim hned nato: "Also wollen wir in Gottes Namen beginnen!" (tj. "Chceme tedy započít ve jménu Božím!" - pozn, překl.) Vyptal jsem se pak třídy, co až dosud probrali a začal jsem opakováním německé mluvnice, přičemž jsem si nemohl nevzpomenout, že i my kdysi ve 4. třídě procvičovali zejména větosloví. Podařilo se mi také brzy motivovat chlapce k živé spolupráci, takže ta prvá vyučovací hodina uběhla jako v letu. Střídaly se pak v těch dalších čítanková četba, mluvnická témata, učení se textům nazpaměť, přednes básní, písemné práce a domácích cvičení, jejichž opravám jsem ostatně věnoval nemalé úsilí.
Mezi jinými jsem zadal žákům i téma "Erinnerungen einer alten Glocke" (tj. "Vzpomínky starého zvonu" - pozn. překl.), které jeden žák jménem Paul Mixa pojednal zvlášť pěkně. Vylíčil ve své práci vzpomínky "stříbrného zvonu", visícího jako symbol hotelu "Zur silbernen Glocke" (dnešní hotel "Zvon" - pozn. překl.) na budějovickém městském rynku, vyprávěné vrabci, kteří "stříbrný zvon" přes zimu obývají.
Po vyučovacích hodinách onoho prvého dne, které jsem podstoupil bez jakékoli přípravy, neboť mi nejprve šlo o to, navázat se žáky základní vztah, musil jsem se seznámit s učebním plánem a zanést do předepsaných tabulek rozdělení učební látky.
Při výuce němčiny se i v Budějovicích stále ještě užívala čítanka od Leopolda Lampela, kterou nově zpracoval Leo Langer a kterou jsme měli už na gymnáziu v Ústí nad Labem. V 5. třídě se probíraly různé literární druhy a četly se jejich vybrané ukázky. Četbě ze středohornoněmeckého písemnictví (Píseň o Nibelunzích, Gudrun, Walter von der Vogelweide) byl vyhrazen poměrně velký prostor. V novější době se postupovalo až k Lessingovi včetně. V 7. třídě se začínalo hnutím Sturm und Drang a došlo pak až ke Goethovu skonu (1832). Přiřčený mně učební úkol mi připadal vcelku velice příjemný, poněvadž vedením výuky jsem se zároveň připravoval na svou zkoušku učitelské způsobilosti z německého jazyka jako hlavního oboru.
Vyučování počtů a měřictví v první třídě jsem považoval za drobné vedlejší zaměstnání, které mi nepůsobilo větší námahu. Dohromady jsem měl 15 vyučovacích hodin v týdnu a dostával za to jako nezkoušená, resp. napůl zkoušená učitelská síla plat ve výši 1392 korun rakouské měny ročně, měsíčně tedy 114 korun či 57 zlatých (postaru řečeno, koruna byla ostatně v mocnářství zavedena teprve v roce 1892 - pozn. překl.), čímž jsem se až na větší výdaje za prádlo a šatstvo, které mi ještě stále hradili mí rodiče, stal finančně samostatným.
Už jsem učil téměř jeden měsíc, když došel ustanovovací dekret od Zemské školní rady v Praze (v originále "das Anstellungsdekret vom Landesschultrat in Prag" - pozn. překl.), takže jsem nyní mohl řediteli složit přísahu. Za tím účelem si mě ředitel zavolal do své kanceláře, postavil na stůl krucifix a z obou stran vedle něho dvě hořící svíce a dal mi odříkat formuli služební přísahy. Musil jsem přitom, jak bylo předepsáno, zvednout pravou ruku se dvěma prsty vztyčenými k přísaze (v originále "mit den zwei Schwurfingern" /zajímavé je, že třeba slovenština na rozdíl od češtiny slovního spojení "prísažné prsty" užívá - pozn. překl.) a na závěr říci: "So wahr mir Gott helfe." (tj. "K tomu mi dopomáhej Bůh!" - pozn. překl.)
Mými uvádějícími učiteli byli určeni profesoři Bernhard Zechner a Rudolf Schmidtmayer (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), u nichž jsem měl konat hospitace (existuje pro to i český výraz "náslechy" - pozn. překl.), zatímco oni měli podle možnosti chodit do hodin mých. To se ovšem stávalo jen vzácně, takže uvádění mělo charakter víceméně formální. Poučení obou pánů, ostatně vždy velice laskavých a přívětivých, které mi ve služebních záležitostech poskytovali, jsem se rád přidržoval, s učební látkou a jejím zpracováním a podáním ve třídě jsem se už musel ovšem vypořádat sám, což se mi také bez potíží dařilo. I s udržením školní kázně jsem si dokázal bez námahy poradit.
V učitelském sboru jsem byl jako jeho nejmladší člen, bylo mi teprve 23 let a 4 měsíce, přátelsky přijat a s pány, kteří mi byli v konferenční místnosti představeni, jsem se pak postupně blíže seznamoval. Dokážu si ještě po letech vzpomenout na několik následujících jmen: Franz Placek, který učil jako hlavním svým předmětům latině a řečtině a byl to už starý pán, z vyšebrodských pánů duchovních učitel náboženství Othmar Wohl, správce učitelské knihovny Marian Holba, historik Valentin Schmidt (rovněž i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), považovaný za vynikajícího znalce historických poměrů jižních Čech, posléze už zmíněný Rudolf Schmidtmayer; ze "světských" pánů profesorů Josef Vojta (i ten má své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), vyučující matematiku a fyziku, Alfred Krogner (zeměpis a dějepis), Fritz Blumentritt (rovněž se samostatným zastoupením na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), který učil přírodopisu, Emil Slunečko (latina, němčina, řečtina, zeměpis a dějepis) a Kamill Eben (němčina a čeština). Přirozeně jsem se držel z pánů spíše těch mladších, z nichž se zvláště kolegiálně vůči mě projevoval už zmíněný Fritz Blumentritt (v tomto rukopise několikrát psán s mylným křestním jménem Ferdinand, což pozdější pasáže uvádějí na pravou míru - pozn. překl.), takže mi brzy i navrhl přátelské tykání. On sám pocházel z Litoměřic (Leitmeritz), kde byl jeho otec (v rukopise mylně "Vetter" /!/ - pozn. překl.) ředitelem reálky, slynoucím pověstí výjimečného znalce poměrů ve východní Asii, zejména pak na Filipinách. Náš oboustranný původ z Polabí (v originále "aus dem Elbegau" - pozn. překl.) nás brzy navzájem sblížil.
Rodem přímo z Budějovic byl můj mladý kolega Emil Slunečko, který mě zasvěcoval do místních poměrů a s nímž jsem hovoříval i jinak o věcech, které nás mladé lidi zajímaly. Znal mnoho mladých děvčat ve městě, která přicházela na korzo (v originále "auf Bummel" - pozn. překl.) při podloubí zvaném "Glockenlaube", kam jsem s ním i já častokrát chodíval na obhlídku (v originále "des öfteren auf und abging" - pozn. překl.). O proslulé knize Wegenerově (jde o titul "Wir jungen Männer" s podtitulem "Das sexuelle Problem des gebildeten jungen Mannnes vor der Ehe", vydaný právě onoho roku 1906 /poté, co byl náklad 1. vydání o 160000 výtiscích rozebrán, vyšlo v roce 1917 vydání další/; jeho autorem byl evangelický teolog Hans Wegener, manžel pěvkyně Hanne Wegener-Lisken /1883-1950/, věkově tedy vrstevnice autora vzpomínkového textu - pozn. překl.), která byla vydána v edici "modrých knih" (dnes bychom proslulé "Die Blauen Bücher" /označené tak od roku 1909, ačkoli modrými obálkami opatřeny byly už po sedm let předtím/ označili za "paperbacky" - pozn. překl.) nakladatelství Langewiesche (zahájilo svou činnost v roce 1902 a existuje až dodnes - pozn. překl.), kterou jsem velice chválil, prohlásil, že pro něho vyšla příliš opožděně.
Alfred Krogner, kolega o několik let starší, ale také dosud neženatý, rád vesele užíval života, takže holdoval i vínu, které ho inspirovalo k mnoha pěkným veršům. V tehdy velice oblíbeném humoristickém časopise "Fliegende Blätter" (vycházel v letech 1845-1944 - pozn. překl.) vyšlo od něho množství básniček pod krycím jménem P. Sothis. Byl i divadelním kritikem místního listu Budweiser Zeitung. takže měl v hledišti stálé sedadlo. Jednou jsem to místo zaujal, abych napsal kritiku na představení, jemuž nemohl být přítomen.
K povinnostem učitelů náležel i dozor při školní bohoslužbě, konané v mariánském kostele piaristického kláštera, s budovou gymnázia sousedícím. Dozor měl vždy jeden či dva pánové podle stanoveného pořadí. Žáci se shromáždili v gymnáziu a byli pak odváděni přes přilehlý dvůr do kláštera a odtud do kostela, jehož hlavní vchod byl obrácen do Solní ulice. Páni duchovní z gymnázia pochopitelně trvali na přísné kostelní kázni a pěstovali se žáky společný kostelní zpěv.
Poté, co jsem se podomácku zařídil ve svém podnájmu a alespoň zčásti se vyznal v nové službě, mohl jsem se v hodinách volna trochu blíže porozhlédnout po městě Budějovicích. Poněvadž jsem bydlil nedaleko městského rynku, přirozeného středobodu města, obrátil jsem své kroky nejprve tam. Budějovice, staré, kdysi zcela německé město, má veliké pravoúhlé tržní náměstí (v originále "Marktplatz" - pozn. překl.), nesoucí právě staré německé označení "Ringplatz". Vprostřed stojí krásná kašna, která kdysi zřejmě zásobovala domy na rynku užitkovou nebo pitnou vodou. Prostor náměstí je ze všech čtyř stran obklopen domy s podloubím, ze kterých se mnohé mohou vykázat značným věkem. Leckteré činí dojem, že pocházejí až z 15. či 16. století, jak to prozrazují jejich gotické klenby a renesanční formy. I ty nově postavené budovy však více méně ladí se starými domy. Čtyři strany náměstí mají jména jako "Glockenlaube" podle hotelu "Zur silbernen Glocke" (dnešní hotel "Zvon", jak už zmíněno - pozn. překl.), "Sonnenlaube" podle hotelu "Zur Sonne" (někdejší hotel "Slunce", dnes pasáž "Dvořák" - pozn. překl.), "Rathauslaube" (podle radnice - pozn. překl.) a "Gesindellaube", zmíněná už v předešlých řádcích proto, že tam měl své místo obchod mých domácích. Široký chodník před "Glockenlaube" ožíval ve večerních hodinách korzem, na němž si od šesté do sedmé hodiny dával pravidelné dostaveníčko zdejší mladý svět.
Nedaleko od východního rohu náměstí stojí starý městský chrám (rozuměj katedrálu sv. Mikuláše - pozn. překl.). Už jsem zmínil, že na věži (rozuměj Černou věž, městskou zvonici blízko při katedrále - pozn. překl.) nahoře bydlil věžný, který na rozích ochozu v nočních hodinách zpěvavým tónem volal: "Gelobt sei Jesus Christus in alle Ewigkeit."
Ze starého městského opevnění byly ještě zachovány dvě hradební věže, části někdejšího hradebního příkopu byly přeměněny na parkové plochy.
Rád jsem chodíval přes řeku Malši na procházku do blízkých stromových alejí (v originále "in die Budweiser Allee", aleje byly ovšem nazývány Krumlovskými /Krumauer Allee/ stejně jako se říkalo Krumlovský blízkému velkému rybníku /Krumauer Teich/, později v prvé půli devatenáctého století /vysoušen byl už od roku 1802/ přetínanému náspem koněspřežné železnice a v době, o níž je ve vzpomínkovém textu řeč, už zcela zavezenému - pozn. překl.) kolem velké budovy krajského soudu (vznikla v letech 1902-1903 - pozn. překl.). V jeho dvoře bylo umístěno i přírodní kluziště (v originále "der Schleifplatz" - pozn. překl.), které jsem v zimě pilně navštěvoval.
Postupně jsem konal malé výpravy do míst v sousedství, která ovšem neposkytovala nijaký zvláštní dojem. Bližší okolí města se mi jevilo málo půvabné. Rád jsem proto jezdíval na venek nějaký kus drahou, např. jednou do Dobré Vody (v originále "nach Gutwasser", není však jasné, o jakou "Dobrou Vodu" jde, do nijaké Dobré Vody totiž z Budějovic nijaká "dráha", tj. v prvé řadě železnice, nikdy nevedla, a i kdyby šlo o dráhu elektrické tramvaje, měla v Budějovicích trať jen z Lineckého na Pražské předměstí a zahájila provoz až v roce 1908 - pozn. překl.).
Můj přítel Fritz Blumentritt mě provázel na Hlubokou (v originále "nach Frauenberg /Hluboka/" - pozn. překl.), kde jsem shlédli - bohužel jen zvnějšku - nádherný zámek knížete Schwarzenberga. Je zbudován v anglickém slohu a jeho vzorem byl zámek ve Windsoru.
Během jara a léta roku 1907 jsem vykonal se žáky 4. třídy pod vedením profesora Bernharda Zechnera výlet do Želnavy (Salnau), Horní Plané (Oberplan) a k Plešnému jezeru (Plöckensteinsee) až nahoru ke Stifterovu památníku na tamní Jezerní stěně. Památník nese nápis: "Dem Dichter des Hochwalds." Tak jsem i já poznal domovinu Adalberta Stiftera (ten je ovšem i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). V Horní Plané jsme samozřejmě vyhledali spisovatelův rodný dům a prokázali jsme mu úctu i před jeho sochou (odhalenou v roce 1906, tedy rok před tímto školním výletem - pozn. překl.) v horní části obce.
Jindy jsem se vydal se svým krajanem Blumentrittem do Krumlova (v originále "Krummau" - pozn. překl.), starého panského sídla knížat ze Schwarzenbergu, kde jsme si prohlédli zámek a při něm staré středověké, nadmíru malebné městečko.
Krátce po mém příjezdu do Budějovic se konala v "Německém domě" (v originále "im ,Deutschen Hause'" - pozn. překl.) "vítězná slavnost" (v originále "ein ,Siegesfest'" - pozn. překl.) u příležitosti úspěšného vyznění obecních voleb, na níž jsem byl pozván svými domácími (příležitost slavit měli ovšem i Češi, jejichž vítězství ve III. sboru, kde volili menší poplatníci, znamenalo historický průlom do německé hegemonie na českobudějovické radnici - pozn. překl.). Poprvé jsem tak vstoupil do společenských kruhů města a při proslovech poznal i jeho vůdčí muže, k nimž náležel zejména purkmistr Josef Taschek (rovněž i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), až do roku 1918 ještě poté řídící osudy Budějovic, jež po převratu přešly pod vedením Dr. Zátky do českých rukou. Za časů, kdy jsem tu pobýval (1906/1907), uchovávalo si dosud město svůj německý charakter, třebaže jeho obyvatelé byli povětšinou dvojího jazyka (v originále "doppelsprächig waren" - pozn. překl.) už proto, že širší okolí města bylo české, ono samo bylo však kulturním středobodem jižních Čech, neboť tu existovalo německé gymnázium, německá reálka, německé obecné a měšťanské školy, německé divadlo, řemesla a živnosti, obchod a průmysl, ležící v německých rukou. Ke světově známým podnikům náležela kamnářská a tužkařská továrna C. Hardtmuth.
Budějovický duchovní život byl oplodňován i přednáškami vysokoškolských profesorů z Prahy (v originále "Prager Hochschulprofessoren", takže autor vzpomínky má zřejmě na mysli německé přednášky německých profesorů německé pražské univerzity - pozn. překl.). Někdy v druhé půli měsíce listopadu (roku 1906 - pozn. překl.) měl v "Německém domě" přednášku o německé literatuře i můj uctívaný učitel dvorní rada Dr. August Sauer (také on má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.). Seděl jsem v jedné zadní řadě židlí, navíc mě klábosení několika děvčat, sedících dvě řady přede mnou, rušilo do té míry, že jsem jim, když se jednou otočila tvářemi dozadu ke mně, věnoval hněvivý pohled. Prostřední z nich, mladou plavovlásku (v originále "ein junges blondes Mädel samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), to vylekalo. Já v ní však poznal to blonďaté děvče, které mě upoutalo svým zjevem na zmíněném už korze, kde promenovala (v originále "auf- und abspazierte" - pozn. překl.) se svými přítelkyněmi. Pár dnů nato se v Německém domě konal závěrečný věneček tanečního kurzu (v originále "Tanzstundenkränzlein" - pozn. překl.), na který mě pozvali žáci 7. třídy. Rád jsem pozvání vyhověl. poněvadž mi záleželo na tom, seznámit se i s dívčím světem svého prvého služebního místa. Tady jsem to plavovlasé děvče spatřil znovu. Nejenže byla velice nadanou tanečnicí, nýbrž věnovala mně, učiteli svých kamarádek z tanečních, i jeden přívětivý pohled. Po onom hněvivém podívání totiž, které jsem na ni vrhnul na zmíněném přednáškovém večeru, jsem ji už vícekrát na korze opakovaně obdařoval pohledy vysloveně přátelskými, jež ona němě opětovala týmiž. Takže jsme si navzájem už nebyli zcela cizími, když jsem ji přišel vyzvat k tanci. Mezitím už jsem se dověděl, že se jmenuje Ella Försterová (z českobudějovické křestní matriky se dovídáme, že spatřila světlo světa dne 17. května 1891 na budějovické adrese "Ringplatz No. 17" a byla dva dny nato pokřtěna jménem Gabriele Maria Försterová - otec Eduard Förster, narozený v Budějovicích, byl synem zdejšího měšťana Franze Förstera a jeho ženy Marie, roz. Freyschussové rovněž z Budějovic, matka Gabriele, narozená také v Budějovicích, byla dcerou zdejšího majitele domu Franze Kammermayera a jeho ženy Barbary, roz. Schwabové z Budějovic - kmotry dítěte se stali jeho prarodiče Franz a Maria Försterovi - pozn. překl.) a že je dcerou majitele obchodu s hračkami na zmíněné už straně rynku řečené "Gesindellaube", kde s rodiči bydlila v jednom z nejstarších měšťanských domů. Také jí už bylo známo mé jméno i povolání, takže naše představení navzájem bylo čímsi poněkud nadbytečným. Dával jsem jí přirozeně toho večera přednost před jinými děvčaty, která jsem také poznal, a byl jsem celý rozmrzelý, když mi ji pak z náruče přebral žák Freund (jeden Žid) ze 7. třídy. Po věnečku jsem ještě chvíli poseděl ve společnosti její matky a sestry v kavárně "Zentral" (měla místo v prvém patře rohového domu na budějovickém náměstí, známém jako palác "Včela" /"Biene"/ - pozn. překl.), kde jsem se dověděl, že milému děťátku "Ellakind" (v originále jen samotné "das liebe Ellakind" - pozn. překl.) je teprve patnácte let. Věkový rozdíl vůči mně činil tedy osm let a jevil se mi trochu příliš velký na to, aby se tu dala navázat nějaká vážná známost, ačkoli i tak jsem tenkrát sám ještě na nijaké manželství myslit nemohl. Přesto jsem ovšem shledával čímsi půvabným a dráždivým, znát děvče, které mi připadá milým a které nejsem, jak se zdá, ani já osobně lhostejným.
Když se opravdu ochladilo a na ledové ploše městského kluziště započal veselý rej (v originále "der fröhliche Betrieb" - pozn. překl.), při němž se mladý svět za zvuků vyluzovaných kolovrátkem věnoval krásnému zimnímu sportu, pořídil jsem si i já pár nových bruslařských bot a užíval si oné zimy 1906/1907 teprve řádně radosti bruslení, poněvadž doma ve Spansdorfu (rodná ves autora vzpomínky nese dnes jméno Lipová a je částí obce Chuderov /německy Groß Kaudern/, ležící 4 km severně od městského centra v Ústí nad Labem - pozn. překl.) přes blízkost velkého rybníka (na mapě nemá české jméno - pozn. překl.) nijaké udržované kluziště nebylo a ani v Ústí nad Labem jsem jako přespolní neměl příležitost, v Praze pak žádnou skutečnou společenskou vazbu, abych co podobného vyhledával. Teď jsem to v Budějovicích měl všechno pěkně pohromadě (v originále "das war nun alles in Budweis vereint" - pozn. překl.). Den co den se tu scházeli, když byla opravdová zima, na krásně položené ledové ploše mladí lidé a flirt, který měl svůj začátek na parketu tanečního sálu, mohl tu na kluzišti pokračovat. Ocital jsem se tady ve společnosti několika mladých dívek, které jsem poznal právě při tanci. Tak třeba dceru kolegy Placeka, dceru knihkupce Hansena (také samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), dceru purkmistra Tascheka, sestry Schweighoferovy, krásnou Židovka příjmením Schwarzkopfovou, jejíž svatbě jsem přihlížel v budějovické synagoze, slečnu Ostermutovou, kterou jsem později mohl znovu spatřit jako manželku našeho obvodního lékaře ve Velkém Chvojně (také České Chvojno, v originále "in Böhmisch-Kahn" - pozn. překl.), jímž byl Dr. Proschko, či starší sestru Elly Försterové, která už byla zasnoubena s jedním železničním inženýrem. Nejraději jsem ovšem si vybíral jako partnerku k bruslení ve dvou právě Ellu, "Ellakind", když jsme se zrovna nehnali zaklesnuti pažemi v řetězu všech, co právě byli na kluzišti a vyváděli přitom lecjaké bujné kousky (v originále "übermütige Künste" - pozn. překl.). Když se blížil březen, led roztával a nádherná zimní kratochvíle docházela svého konce. Špacír na korze ještě dlouho neměl ten pravý půvab, ale jarní slunko už přece jen dokazovalo svá kouzla. Tak se umím rozpomenout na jeden krásný jarní den, kdy jsem kráčel kolem starého malebného měšťanského domu a to plavovlasé dítě hledělo dolů z okna v prvním patře a přátelsky opětovalo pozdrav mnou nahoru vyslaný. Rozkošný měsíc máj by věru nabízel mnohou příležitost k pěkné procházce s milou dívčinou, mne však poháněla povinnost k vážnému studiu pro mou zkoušku učitelské způsobilosti, kterou jsem chtěl skládat a také složil už začátkem června, samotného ven například do lesa u Šindlových Dvorů (Schindelhöf), kde jsem horlivě studoval historii literatury, byl však přitom mučen zlými komáry. Poslední týdny školního roku byly naplněny i závěrečnými pracemi pro školu a já měl k opravě tolik sešitů, že jsem k nějaké milostné službě nenašel čas ani příležitost. Kromě toho bylo už téměř jisto, že v příštím roce v Budějovicích nezůstanu, takže jsem neměl nijakou chuť dát se snad natrvalo spoutat něžnými okovy. Tak zůstalo setkání s plavovlasou Ellou Försterovou prostě jen krásnou vzpomínkou na čas mého budějovického pobytu. Když jsem se byl následujícího roku už v Praze, posílal jsem odtud sice do Budějovic ještě mnohokrát pohlednice s pozdravem, které se vždy dočkaly i přátelské odpovědi, vzpomínka však postupně bledla, jak jsem se potkával s jinými lidmi, činícími si nárok na mou pozornost. Ella Försterová se ještě v mladém věku zasnoubila s bratrem svého švagra příjmením Steinhäusel (celým jménem Robert Anton Steinhäusl, syn správce budějovické spořitelny, který měl s Ellou Försterovou svatbu 28. dubna roku 1909 v budějovické katedrále, kde je oddával v tomto vzpomínkovém textu také už zmíněný P. Othmar Wohl, Umlauftův učitelský kolega na gymnáziu - pozn. překl.), který byl v pozdějších letech přednostou stanice v rakouském Bad Ischlu (v oddací matrice má už jako bydliště uveden hornorakouský Wels - pozn. překl.).
Když jsem jel na Vánoce z Budějovic k nám domů, seznámil jsem se ve vlaku do Prahy s pánem, kterého jsem už předtím v Budějovicích častěji vídal a který na mě vždycky činil dojem člověka chování značně arogantního. Když jsem se s ním však teď dostal do hovoru, zjistil jsem, že je velmi krátkozraký, což mi jeho charakterovou zvláštnost vyjasnilo. Brzy vyšlo najevo i to, že máme vlastně totožné cíle cesty, poněvadž on jel do Podmokel (Bodenbach), aby odtud pokračoval na Libouchec (Königswald), cílem mého putování pak bylo Ústí nad Labem a jen hodinu cesty od Libouchce vzdálený Spansdorf. Představil se mi jako syn profesora v.v. Webera v Libouchci, jmenoval se Willi Weber a byl na praxi v jedné budějovickém bankovním závodě (v originále "in einem Bankgeschäfte in Budweis" - pozn. překl.). Teď jsme ovšem měli bohatou látku k hovoru. Znal jsem už jeho otce a jeho sestry, hodně jsem věděl o rodině jeho dědečka, továrníka Friedricha Wilhelma Botschena (žil v letech 1867-1930 a dal v Libouchci postavit secesní rodinnou hrobku, dnes značně chátrající - pozn. překl.), o jehož začátcích ve druhé půli minulého (rozuměj devatenáctého, v originále "in den sechzigen Jahren des vergangenen Jahrhunderts", což ovšem vzhledem k datu Botschenova narození, alespoň pokud věříme datům, uvedeným při jeho rodinné fotografii a při snímku rodinné hrobky v Libouchci na webových stránkách Ancestry, lze opravdu těžko přijmout - pozn. překl.) vypravoval můj otec, poněvadž v sále hostince čp. 42 v Libouchci v majetku rodu mého otce (v originále "im Saale des stammväterlichen Gasthauses" - pozn. překl.) Botschen pracoval se šesti tkalcovskými stavy, než se později stal bohatým továrníkem (měl v Libouchci závod na výrobu sametu, založený roku 1870, který dával práci 350 dělníkům a byl považován za mnohonásobného milionáře.
Willi Weber doma rodičům pověděl, že byl mým spolucestujícím ve vlaku z Budějovic a já proto dostal po Vánocích od nich pozvání na domácí bál (v originále "Hausball" - pozn. překl.), který se konal 30. prosince v sále hostince "Zum Lehngut" (tj. "U lenního statku" - pozn. překl.) v Libouchci. Měl jsem z pozvání velkou radost, ale nebyl na nějakou takovou slavnost vybaven, neboť jsem frak a lakýrky nechal v Budějovicích. Navíc jsem si na cestě vlakem propálil od topení podrážky mých jinak dobrých bot, které tak nyní propouštěly vodu. Velice citelně jsem to zaznamenal právě 30. prosince, kdy nastala obleva a já se vydal do Libouchce tančit. Nakračoval jsem na svých nejistých podrážkách a měl pocit, že mě při tom někdo pozoruje. Nakonec však bylo všechno zapomenuto, když jsem byl jako tanečník profesorem Weberem, který domácí slavnost organizoval, dobře přijat a seznámen s mladými dámami a pány, pokud jsem je ovšem už neznal, což byl případ většiny z nich. Byly tu obě profesorovy dcery Johanna a Gertrud, jejich sestřenice Mimi a Hilde Heilovy, další sestřenice jménem Zaniel (podle významu "anděl" - pozn. překl.), sestry Marie, Emilie a Elli Klepschvy, Maria Paudlerová, Adelheid Zehartová a ještě několik děvčat ze sousedních míst, zejména z Podmokel. Na jiná jména dívek si už nevzpomenu, všechny však byly ze zmožných rodin. Mezi pány jsem mohl spatřit své libouchecké přátele jako byli Karl u Rudolf Zehartovi, Viktor a Theodor Fridlovi, Hans Tober, Franz Pehr, Fritz Modelsee a ještě jsem poznal jistého Ortmanna z Horního Litvínova (v originále "Oberleutensdorf", až do roku 1949 se dnešní Litvínov jmenoval ovšem i česky Horní Litvínov - pozn. překl.) nebo Oseku (Ossegg), který už měl v Libouchci pověst vyhlášeného tanečníka. O tomto domácím bále se utvořilo nějakých 15 až 20 párů, které se za doprovodu klavíru a houslí mohly po velkém, krásně parketovaném sále hostince "Zum Lehngut" pro potěchu srdce volně rozletět, poněvadž je opravdovým potěšením moci tančit a mít v objetí (v originále "im Arm" - pozn. překl.) dobrou tanečnici, což bohužel nebylo pravidlem. Cítil jsem se ovšem zavázán, abych provedl všechny dámy tu přítomné. Během půlnoční pauzy se podávalo ve vedlejší prostoře, kde byla prostřena dlouhá slavnostní tabule, dobré jídlo, vídeňský řízek s bohatou přílohou, víno a pivo, na závěr i káva se šlehačkou, zákusky a dorty. Krátce řečeno, dalo se tu věru žít. Sedělo se v pestrém kruhu a přítomní rodiče se těšili z veselého setkání mladých. Posíleni bohatou půlnoční hostinou, zůstali jsme pospolu až do pěti ráno a loučili se v čase, kdy už jiným začínala denní lopota. Pomalu jsem se, vysoce spokojen tím krásným večerem a nocí, vláčel domů, kde jsem natrefil rodiče o sedmé ráno při snídami a mohl jim podat zprávu o liboucheckém domácím bále.
V zanedlouho nastalém čase masopustu jsem i v Budějovicích navštívil ještě jeden či dva plesy, na nichž jsem tančil s už známými děvčaty, na nějaké zvláštní zážitky si však nedokážu vzpomenout. Více uspokojení jsem nacházel o pravých zimních dnech na kluzišti, kde jsem ve společnosti kolegů Blumentritta, Prognera, Slunečka a Ebena setkával s dívčími zjevy, z nichž mi nejvíc pokaždé padla do oka svěží plavovlasá Ella, k níž se nyní přidružoval jistý pan Kohoutek, aniž by to vůči němu vyvolávalo teď ve mně snad nějakou žárlivost.
Už jsem vypravoval, že jsem se v jarních měsících vedle svých školních povinností věnoval intenzívnímu studiu na zkoušku učitelské způsobilosti, abych při ní obstál se ctí.
Od zkušební komise pro učitelský úřad na gymnáziích a reálkách, jejímž předsedou byl na filosofické fakultě pražské univerzity dvorní rada Lippich, jsem dostal vyrozumění, že klauzurní zkoušky se konají v prvých dnech měsíce června. Odjel jsem tedy do Prahy a bydlil tam během dní zkoušek u mého krajana Franze Pieschela, který měl nedaleko našeho někdejšího bytu ve Štěpánské ulici (Stephansgasse) k dispozici místnost, kde mi mohl poskytnout přístřeší.
Klauzurní zkoušky se odehrávaly v profesorském pokoji Klementina vedle posluchárny č. IV. S pochopitelným napětím jsem otevíral v dopoledních hodinách obálku mně předanou a četl téma mé písemné zkoušky ze starší německé literatury. Znělo "Die Frage der Entstehung des Nibelungenliedes." (tj. "Problém vzniku Písně o Nibelunzích." - pozn. překl.). Podařilo se mi zadaný úkol zodpovědět takovým způsobem, že to můj učitel dvorní rada Dr. August Sauer mohl ocenit známkou "velmi dobře" (v originále "sehr gut" - pozn. překl.). Otázka z novější německé literatury zněla "Der Roman des 17. Jahrhunderts." Při jejím písemném zodpovězení jsem zabrousil trochu příliš nazpět do 16. století a musil pak s ohledem na pokročilý čas pojmout 17. století přece jen stručněji a dostal jsem známku "uspokojivě", zatímco naproti tomu jsem obě otázky položené mi při ústní zkoušce zodpověděl vesměs velmi dobře, takže dvorní rada Sauer prohlásil, že ho těší moci napsat mně tak pěkné vysvědčení. Celkový ortel zněl velmi dobře, zkouška učitelské způsobilosti pro mě skončila a já mohl zkušební místnost na Ovocném trhu (Obstmarkt) čp. 5 (?) opustit s vědomím, že jsem dosáhl nejdůležitějšího cíle svých studií. Poslal jsem hned z pražské hlavní pošty telegram do Budějovic svému řediteli Dr. Stephanu Zachovi a svým rodičům sdělil výsledek po telefonu. Bylo to poprvé, co jsem z Prahy vůbec použil náš spansdorfský telefon, instalovaný u nás doma v září roku 1904. Rodiče přirozeně to radostné poselství učinilo velice šťastnými. Bylo to 7. června 1907 (snad tu autor textu naráží i na symboliku "šťastného" čísla sedm - pozn. překl.).
Pln povznesené nálady, že jsem právě zvládl zkoušku, jež mi otevírá cestu k novému životnímu postavení, jel jsem do Budějovic nazpět a přijal pak i blahopřání svých kolegů, z nichž zejména Bernhard Zechner je pronesl slovy zvlášť přátelskými.
Jako zkoušený suplent jsem teď i dostával zvýšenou hodinovou mzdu, takže má roční remunerace (tj. peněžitá odměna k platu - pozn. překl.) činila namísto dosavadních 1392 korun rakouské měny rovných 1740 korun. Poněvadž však mé místo v příštím roce bylo opět definitivně obsazeno jedním starším pánem, musil jsem se poohlédnout po nějakém jiném. Ucházel jsem se proto o jedno provizorní učitelské místo v Karlových Varech (Karlsbad) po penzionovaném poslanci říšské rady Lößlovi (Rudolf Lössl, narozený 21. ledna 1872 v Karlových Varech a zesnulý 3. listopadu 1915 v Chomutově /Komotau/, byl poslancem Českého zemského sněmu a vídeňské Říšské rady za Německou radikální stranu /Deutschradikale Partei/ všeněmeckého ražení /v Českém zemském sněmu usedal za střechový poslanecký klub etnických Němců Německý národní svaz /Deutscher Nationalverband/ - pozn. překl.), spojené se mzdou 2400 korun rakouské měny.
Po mém návratu z Prahy už to ke konci školního roku vprostřed července netrvalo dlouho. Závěrečné práce si na mne pochopitelně ještě ve škole činily jistý nárok, občas se konal ještě i nějaký větší výlet, jako např. do Krumlova, o němž jsem už vyprávěl, či došlo ke kolegiálnímu setkání v místní "Pilsner Bierstube".
Ve večerních hodinách se mnou starší sestra mých domácích Josefine Holluba, která mi přinášela večeři, ráda zapřádala rozprávku, při níž jsme probírali všelijaké životní problémy a vyměňovali si budějovické denní novinky. Hrávala také často ve vedlejším pokoji na klavír a já rád naslouchal partiím z "Cikánského barona", "Netopýra", "Veselé vdovy" či tehdy velmi populárního "Kouzla valčíku" (v originále "aus dem ,Zigeunerbaron', aus der ,Fledermaus', aus der ,Lustigen Witwe' und dem damals setr beliebten ,Walzertraum'" - pozn. překl.), z nichž se právě u dvou operet naposledy zmíněných šlo o oblibu opravdu všeobecnou. Když slyším ty krásné valčíky z "Veselé vdovy" (ve zkrácené strojopisné verzi tohoto rukou psaného textu vzpomíná autor zejména árie "Wiljalied" - pozn. překl.) či z "Kouzla valčíku" (premiéra této operety Oscara Strause se odehrála 2. března 1907 ve vídeňském Carlstheatru, téhož roku byla uvedena v Brně a česky ji poprvé uvedla ve svém divadle Marie Zieglerová roku 1908 za přítomnosti autora - pozn. překl.), myslívám na onen budějovický věneček, na němž jsem poprvé tančil s plavovlasou Elli (v originále "mit dem blonden Ellakind" - pozn. překl.). Pokud si vzpomínám, viděl jsem se s ní naposled při letní slavnosti v zahradě Německého domu, kde jsme se i rozloučili.
V posledních dnech školního roku jsme už musil konat přípravy na cestu, poněvadž jsem se domluvil s maminkou, se svým bratrem Wilhelmem a švagrovou Marií v Turnu, že se spolu sejdeme 16. července v Karlových Varech, kde se představím řediteli tamního gymnázia, jmenoval se Grund, jemuž jsem podal žádost o už zmíněné provizorní učitelské místo.
Po bohoslužbě na závěr školního roku a poté, co byla žákům rozdělena vysvědčení, rozloučil jsem se 15. července s ředitelem gymnázia Dr. Stephanem Zachem, který mi na cestu vystavil krásné služební vysvědčení, jakož i s kolegy, kteří litovali mého odchodu, poněvadž jsme si vždycky dobře rozuměli navzájem.
Dal jsme si pak přepravit mé věci k vlaku, aby byly jako spěšnina dodány až do Malého Chvojna (v originále "Klein-Kahn" - pozn. překl.), nejbližší železniční stanice u nás doma, rozloučil jsem se i se svými milými budějovickými domácími, které už jsem neměl nikdy v životě spatřit, šel přes městský rynk ještě jednou kolem domu, z jehož okna, z něhož mne onoho jarního dne tak přátelsky zdravil líbezný dívčí obličej, a putoval pak už jen s kufříkem a parapletem rovnou k nádraží, odkud mě vlak přes Plzeň odvážel z města, kde jsem sbíral své prvé zkušenosti ve školské službě a také prožil mnoho krásných chvil.

Zdá se, že z Karlových Varů nakonec nebylo nic. Podle životopisu, který doprovází popis osobního fondu PhDr. Franze Josefa Umlaufta v Archivu města Ústí nad Labem, z něhož mi jeho ředitel PhDr. Vladimír Kaiser zásluhou zprostředkování Mgr. Antonína Sekyrky, dnešního ředitele gymnázia v České ulici, v jehož budově jsem po návratu z komunistické vojny krátce učil v dobách, kdy gymnázium bylo slovo málem zapovězené, poskytl část rukou psaných vzpomínek, týkající se Českých Budějovic (a Šumavy), nastoupil "zkoušený suplent" Franz Josef Umlauft, narozený 11. července 1883 ve Spansdorfu, v září roku 1907 na gymnáziu na Královských Vinohradech a od školního roku 1908/1909 pak na Albrechtově gymnáziu v Těšíně v tehdejším Rakouském Slezsku, kde učil až do roku 1913. Budějovice před první světovou válkou byly přesto, že Češi právě v době, kdy tu Umlauft sbíral první své profesní zkušenosti, pronikli na dosud po staletí německou radnici, jiným městem než po ní, natož než po té druhé, kdy autor vzpomínek na ně svůj rukopis končil už po "odsunu" v Bavorsku datem 12. září 1948. Jak si mohl uchovat v paměti téměř každý den svých učitelských začátků? Zřejmě čerpal z předchozích zápisků, které nakonec pořizoval zejména pro své syny Hermanna (*1921), Helmuta (*1924) a Gerharda (*1928), jimž věnoval po jednom průklepu svých oproti rukopisu zkrácených spamětí "Rückschau auf mein Leben". Od 1. září 1913 až do roku 1945 byl profesorem německého gymnázia v Ústí. Jeho dizertační práce pod titulem "Grillparzers persönliche und literarische Beziehungen zu Friedrich Baron de la Motte Fouqué" a následný doktorát filosofie spadají už do prvých dvou let první světové války. Do ní Umlauft povolán nebyl a po ní se v roce 1920 oženil s Christinou, roz. Plachtovou, dcerou mimoňského hodináře Antona Plachta. Téhož roku se stává i ústeckým archivářem. V letech 1928-1939 vydává čtvrtletník Sudetendeutsche Familienforschung, za války sepisuje dějiny města Ústí nad Labem, jejichž koncepty musel ovšem při odsunu ve městě zanechat. Po roce 1955 už v Bayreuthu, kde 23. května roku 1960 i zemřel, na svém životním díle znovu pracoval a v roce jeho skonu skutečně vyšlo v bavorském Mnichově pod názvem "Geschichte der deutschen Stadt Aussig". Jistě by i své budějovické vzpomínky rád nazval ohlédnutím na kdysi "německé město" Budějovice, život šel však věru jinudy, než aby dál kroužil v bruslařském reji na dvoře krajského soudu nebo konal školní výlety za Stifterovou domovinou.

- - - - -
* Lipová, Chuderov / České Budějovice / Želnava / Horní Planá /Plešné jezero / Český Krumlov / Šindlovy Dvory, Litvínovice / † † † Bayreuth (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Na přetrženém snímku ze školního výletu v roce 1907 do Horní Plané je zachycen uprostřed s motýlkem před sochou Stifterovou, odhalenou rok předtím
Záhlaví a začátek jeho zápisků z Českých Budějovic i se zmínkou o Kamillu Ebenovi
Referát o jeho rodopisné přednášce v Českých Budějovicích dne 25. dubna 1938

zobrazit všechny přílohy

TOPlist