logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

WILLI ULLMANN

Můj první lov na medvěda v Kanadě


Před třiadvaceti lety (tj. v roce 1956 - pozn. překl.), bylo to v prvé půli května, zažil jsem svůj první kanadský lov na medvěda.
Loveckou vášeň jsme u nás v Dolních Jílovicích (Deutsch-Gillowitz) měli v rodině. Tatínek chodíval na lov se dvěma mými staršími bratry a i já směl jít tu a tam s nimi. Zvlášť bratr Wenzel byl dobrý lovec. Střelil tenkrát v Moravicích (Mörowitz, osada dnes zaniklá - pozn. překl.) hned dva tetřívky, zatímco Rudi a já jsme nedostali na mušku žádného.
Jako kluci jsme si hrávali na Hirschbergu (vrch u Dolních Jílovic, nemá české jméno - pozn. překl.) a četli ve škole pod lavicí Karla Maye. "Ladi", jak jsme přezdívali našemu učiteli kreslení na měšťance, mi přitom jednou zabavil mojeho Vinnetoua a já se do dneška nepřiměl k tomu, abych si přečetl druhý díl.
Okolí Loučovic (Kienberg) bylo pro naše klukovské hry zrovna jako stvořené. Když Otto Kroiherů s Nani Baumannovou šli spolu přes Weberův vrch (Weberhöhe, ani on nemá dodnes české jméno - pozn. překl.), plížící se Indiáni jim byli neustále v patách. Hansl Sixl patříval k náčelníkům, zatímco Rudl Lang platil mezi námi Indiány snad za ze všech nejpomalejšího.
Teď jsem byl tedy v zemi Vinnetoua a Old Shatterhanda, skunkové a grizzlyové tu byli mnohem méně vzdálení a lov vůbec mnohem méně komplikovaný než doma ve staré vlasti.
První naši kanadskou zimu jsme s rodinou přestáli dobře. Byla také opravdu nezvykle mírná, jako by sama příroda chtěla udělat všechno pro to, aby nám ulehčila začátek. Přátele a známé jsme musili dlouho hledat. Byl to houfec po domově tesknících přistěhovalců a v německém klubu se nakonec dal spolu dohromady.
Nebyla to ještě ta přepychová budova, ve které pak v roce 1977 hovořil za své návštěvy spolkový kancléř Schmidt, nýbrž obyčejná dřevěná chatka a v ní nás 13 "zakládajících" členů. Pořádali jsme tam skatové večery a plánovali lovecké výpravy, uzavírali nová přátelství. Leckterý kozel (rozuměj pivní - pozn. překl.) tam byl skolen už při těch plánováních.
(...) Chtěl jsem ale vyprávět o tom prvním lovu na medvěda, ke kterému došlo pár měsíců nato.
Byli jsme čtyři Němci, každý odjinud, čerstvě importovaní, zvědaví a žádostiví každého dobrodružství.
Frenchy by byl raději považován za Francouze, ale německy mluvil přece jen o trochu líp než francouzsky. Sloužil předtím v cizinecké legii (Legion etrangere) a řídil tam, jak nám alespoň líčil, tank těžkého kalibru. Na to, jak dlouho už pobýval v Kanadě, jsem nikdy nepřišel, ale v Kittymat v Britské Kolumbii se mu prý podařilo zastřelit dva medvědy. Nevěřil mu to nikdo, platil však přesto za velkého lovce už proto, že vlastnil hned tři pušky.
Werner pocházel z Gevelsbergu (město v Porýní-Vestfálsku - pozn. překl.) a byl to opravdový chytrolín. Celý rok už byl v Kanadě a věděl všechno, co byste chtěli znát.
Ten třetí z nás byl dlouhatánský Berlíňan s enormním číslem bot a měkkým srdcem. Jmenoval se Fleischmann, byl o půl metru větší než já a o lovu ani zbraních neměl nejmenšího ponětí. Ti dva předešlí ho přemluvili k účasti, poněvadž měl auto. A jaké auto! Byla to prastará fordka, která u jeho domácí stála už léta za domem a kterou Fleischmann nevím jak přemluvil k jízdě.
Pokaždé, když šla cesta do kopce, začal Fleischmann ke svému autu hovořit, stejně jako kdysi Ullmann-Schuster (tak se zřejmě doma v Dolních Jílovicích říkalo autorovu otci - pozn. překl.) ke své kobyle při svážení dřeva. Přijeli jsme však vždycky zdrávi tam do lesa i nazpátek domů.
Výzbroj naší lovecké výpravy byla pestrá. Werner měl s sebou z Německa předělanou karabinu vzor 98 a to byly dobré zbraně. I Frenchy měl dobrou zbraň. Já měl flintu zralou do šrotu a s ní jsem teď táhl na medvěda.
Moje rozpaky hned rozptýlil Frenchy podrobným poučením, co dělat, když jde do tuhého. Je třeba nechat medvěda dojít tak na dva tři metry k sobě, řekl, a pak mu střelíš díru do břicha, že jí projde pěst. Bylo mi dost jasné, že přitom nemůže jít o pouhou nervozitu. Také mi nabídl jednu ze svých malorážek, ale ta díra velikosti pěsti na mě sama udělala dostatečný dojem.
Berlíňan se zdál spoléhat na své dlouhé nohy a nevypadal nijak žhavý na to medvěda vůbec potkat.
Hodně brzy ráno se tedy vyrazilo z Calgary do hor. Teprve když jsme byli ve Foothills a krajina se stávala kopcovitější, začal Fleischmann hovořit se svým autem. Pomohlo to natolik, že jsme dosáhli Ranger-Station. To je něco jako myslivna podobná té doma u Krauskopfa, jenomže tady bylo ve výběhu připraveno půl tuctu koní. "Ranger" (tj. tulák - pozn. překl.) by se tu bez nich ostatně neobešel, poněvadž tu končila netoliko silnice, ale i veškerá civilizace.
Zatímco se Frenchy bavil se starým Indiánem, který seděl na plotě výběhu při koních, naše oči už vyhlížely nějakého toho medvěda.
Potom Frenchy jako starý velitel úderného oddílu zvedl ruku a my ho následovali směrem tam k pralesu husím pochodem. Vysoké smrky a borovice a dole pod nimi bodláky a trní. Mezi tím padlé stromy i s kořeny, suché větve a spoustu komárů. S jinými lesy se ovšem asi v téhle zemi ani nepotkáš.
Hned se mi zase vynořilo srovnání se starým domovem. Na Šumavě a zvláště kolem Loučovic nezůstala žádná suchá větev dlouho ležet. Muži táhli hned po práci s nůší nebo s trakařem do lesa a sbírali dřevo do zásoby na zimu. Malé větvičky stačili rozšlapat houbaři.
Trní jsme se dokázali vyhnout, poněvadž jsme se drželi stezky po léta udusané v lesní půdě koňmi a zvěří. Moskyti však byli pravým utrpením. Ani naši dva "schlaubergerové" (německý výraz pro ty, kdo všechno vědí - pozn. překl.) neměli zřejmě tušení o tom, že existuje nějaký prostředek, kterým bychom se mohli namazat proti těm potvorám.
I dlouhý Berlíňan šlapal s námi ostatními. Z pusté změti v kufru svého auta vyhrabal starou baseballovou pálku a utvořil s tou osobní výzbrojí zadní voj pochodového útvaru. Zbraně jsme měli všichni připraveny k výstřelu, poněvadž medvěd mohl přece číhat za každým rohem (v originále "hinter jedem Baum" - pozn. překl.). Koňská stezka nás vedla nahoru do opravdu strmého vrchu a tam na jednu světlinu v lese. Že to ale bylo nádherné místo! Na východním obzoru, kde začínala prérie, se kraj utápěl ve třpytivých dálkách. Pohled směrem k západu nabízel obraz, který doslova bral dech. Mistrovské dílo Boží přírody. Bylo to jako by se Šumava ocitla docela blízko Alp. Ledovce zářily v dopoledním slunci, na jejich předhůří ležel nový sníh a úplně vpředu rašila prvá zeleň. Skutečnost, že na sta mil toho pohádkového kraje se před námi prostírala bez jediného lidského sídla, továrny či betonové silnice, byla pro mě Evropana sotva pochopitelná. Snad to byla indiánská rezervace, ale ti lidé nezpůsobují přírodě nijakou škodu. Žijí uprostřed ní a spolu s ní.
Ptával jsem se často sám sebe, zda ta vychvalovaná civilizace přináší lidstvu skutečné požehnání. Jak dlouho před ní dokážeme uchránit třeba právě tenhle nádherný kus země?
Na zeleném svahu nám naproti se páslo stádo koní. Byli to divocí koně, jak se Frenchy dověděl od Indiánů. Třináct klisen s hříbaty a jeden jak smola černý hřebec, který stanul na jedné skalní plošině, jako by ho snad někdo ulil z kovu, a hleděl směrem k nám.
Narazili jsme později na druhé stádo, které čítalo třiadvacet zvířat. Jsou to zdivočelí koně, jejichž předkové pocházejí z dob otevřených rančů a kteří už po mnoho generací osvědčují svou schopnost žít v naprosté a soběstačné svobodě.
Snědli jsme poté své chleby se salámem, a byla to opravdu veskrze německá strava, poněvadž pekař Marz pocházel z Východního Pruska a řezník Lemmer zase z Bentheimu (dolnosaské město při hranici s Nizozemím - pozn. překl.), načež se šlo zase dál na medvěda.
Vlastně bych byl docela rád zůstal sedět a pozorovat koně, ale Fleischmann netrpělivě přecházel po kraji lesa a potom v něm zmizel. Ti druzí dva byli už taky dlouho z doslechu a Berlíňana s jeho pálkou jsem taky nechtěl nechat sama.
Dvě hodiny jsem se prodíral lesem, aniž bych Fleischmanna uviděl či uslyšel. Ne že by nebylo jinak dost co k vidění.
Lesní kuři velcí jako domácí slepice, kteří zřejmě neuměli létat. Pak to zapraskalo v křoví a obrovitý losí samec šel rovnou kolem mě. Zadržel jsem pronikavý výkřik. Malé pruhované veverky se jen kmitaly přes kameny a černobíle pruhovaná kočka s ocasem nahoru plíživě našlapovala kousek přede mnou po lesní pěšině. To, že šlo o skunka, dověděl jsem se až při jednom z pozdějších svých lovů. Celí žlutí a jasně modří ptáci tu byli a nahoře v korunách sledovala mé pohyby zvědavá straka. Jako by měla v souvislosti se mnou nějaké zvláštní poslání, prozrazovala svým křikem vždy znovu, kde se právě nacházím.
Připadal jsem si jako Adam v ráji a docela mě těšilo i to, že jsem byl na chvíli zbaven společnosti zbylých tří souputníků. Bylo kolem poledne, když dole v údolí padl výstřel. Ten jistě platil medvědovi, pomyslel jsem si pln vzrušení a klouzal jsem po patách, spíše než bych snad pokračoval v chůzi, dolů z vrchu. Náhle to začalo práskat a rachotit nedaleko ode mě, že se mi kolena strachy přece jen trochu podlomila. Je to zase nějaký los, nebo některá z pušek pouze postřelila medvěda, který teď stojí někde za mými zády? Jedním skokem jsem byl na příkrém písčitém srázu a sjížděl po zádech ke dnu doliny. Něco vpravo činil ještě rychleji to samé Berlíňan, původce všeho rámusu, co mě tak vyděsil.
Zle pocuchaní jsme byli brzy dole. Fleischmann ztratil svou pálku a já musel zase nahoru hledat zbraň.
Werner, který střelil karabinou jednoho lesního kura, se nedaleko místa našeho přistání snažil rozdělat nějakým způsobem oheň. Chtěl si kořist jako pravý traper hned upéci.
Bolely mě všechny kosti, ale musel jsem se přece pokusit také o něco podobného jako on. Fleischmann se na ptáka jen podíval a svou berlínskou němčinou jen procedil mezi zuby: "Tat ess ick nie!" (tj. "To bych nikdy nejed!" - pozn. překl.) Zbývalo na něj tak jako tak sotva peří. Jen proto, že si dal Werner tolik práce s ohněm, vydal jsem se se svou flintou zralou do šrotu přece jen ještě jednou na lov.
Kdyby trapeři uměli vařit jako Werner, nedožili by se stáří. Přinejmenším uměli užívat soli. Kromě kuchaře se také hotové pečínky nikdo z nás ani nedotkl.
Frenchyho nebylo nikde vidět a tak jsme se po hodné chvíli zvedli k další cestě. Werner našel na břehu blízkého potoka medvědí trus a chtěl setrvat někde nablízku. Jen pro srovnání: na posvícení v Malšíně (Malsching) jsem si kdysi koupil tak řečený "pendrek" (německé označení Bärendreck značí právě totéž co "medvědí trus" - pozn. překl.), který se dal jíst a lepší lidé mu říkali Lakrize (také Lakritz, vyslov "lakrice" či "lakric", česky lékořice - pozn. překl.).
Fleischmann a já jsme ušli jednu míli nahoru po potoce a usadili jsme se na jednom velkém kameni. Naše potřeba vzrušení byla toho dne dostatečně pokryta a jak Werner správně řekl, musejí medvědi také pít. Proč nakonec ne právě tam, kde jsme teď seděli.
S berlínským dlouhánem se dalo dobře rozprávět. Byl jsem roku 1937 na tři týdny v Berlíně a viděl tam ve Sportovním paláci boxerské utkání Gustava Edera proti Kristoforidisovi. I Fleischmann na něm tenkrát byl.
Neseděli jsme celou dobu při pouhém hovoru. Pátral jsem po rozdílných znacích jehličnanů a listnáčů, tak důvěrně na prvý pohled připomínajících stromy u nás doma. Jedle s vroubkovaným jehličím jsem tu spatřil poprvé.
Fleischmann se pokoušel nachytat nějaké ryby. Dělal to tak jako kdysi my v Dolních Jílovicích nad Romandlovým mlýnem (Romandlmühle), totiž jen holýma rukama. Potom přinesl malého hada, kterého chytil zašpičatělou holí. Užovka proužkovaná. Jak by řekl Franz Sonbergerů z Guglwaldu naším nářečím: "A Leingin af an Steckerl." (tj. "Had na holi." - pozn. překl.)
Tak uběhlo odpoledne a nastal večer. Medvědi museli zřejmě pít někde jinde a to ani tam, kde seděl ve vidlici větví Werner: jinak by nebylo takové ticho, v němž po celý čas nepadl jediný výstřel. Ani Frenchy se nedal odnikud slyšet a tak jsme se vydali sami ve dvou na cestu k Rainger-Station.
I Werner opatrně slezl ze svého vyvýšeného posedu, když nás uviděl přicházet. Cestou jsme na druhém břehu spatřili proti sobě dvě laně, ale obrovského jelena wapiti, kterého údajně viděl Werner, jsme mu upřít nemohli. Teď jsme se my odvážní lovci divoké zvěře v každém případě sedřeni sotva vlekli ke starému auťáku.
Starý Indián seděl pořád na plotě výběhu a vedle něho Frenchy. Museli se oba bavit o něčem velice důležitém, co jsme asi my ostatní ovšem neměli vědět. Přerušili totiž svůj hovor, jakmile jsme se jim přiblížili na doslech, Frenchy seskočil z plotu a vytáhl z kazajky cosi, co hned nato zmizelo v kazajce Indiánově, pak nastoupil do auta. Vypadalo to jako láhev whisky, ale mohl jsem se také mýlit.
I v autě to páchlo po whisky. Tenkrát se v autě nijaký alkohol přepravovat nesměl a podle prastarého nepsaného zákona v žádném případě jím už vůbec nesměli být zásobováni rudokožci.
Cesta domů proběhla bez zvláštních událostí. Ti dva před námi si pořád něco šuškali, takže se dalo soudit, že Werner je asi do tajemství zasvěcen.
Tentokrát řídil Frenchy. Asi tak, jako u Francouzů ten tank. Pro moje nohy to prostě bylo trochu tvrdé. To, že ti dva experti seděli vepředu, mělo ještě jeden zvláštní důvod. Nedalo se předvídat, co se může z lesa na obou stranách cesty vynořit a oba se svými dobrými zbraněmi museli být v případě nouze připraveni k okamžitému střeleckému zásahu. U nás vzadu se okénka už nedala otevřít a dveře byly zadrátovány. Kdybychom chtěli dovnitř či ven, museli bychom přelézt přední sedadla.
Vraceli jsme se sice bez medvěda, ale zdrávi, pokud mám hodnotit svůj prvý medvědí lov.
Frenchy a Werner pronásledovali medvěda tam v Turner-Valley ještě dlouhou dobu. Za láhev whisky vyprávěl Indián Frenchymu, jak se to dělá, když chcete medvěda dostat. Werner mi to vyprávěl poté, co ani tento recept nevedl k nijakému úspěchu.
Frenchy střelil jednoho z těch zdivočelých koní, když si koupil motorku a jezdil od té doby každé ráno po noční šichtě u dráhy s Wernerem tam do Turner-Valley. Jednou tam asi chtěli hned zrána překvapit medvědy nad nějakou mršinou při snídani.
Já si mezitím taky pořídil auto, dodge z roku šestačtyřicet. Ani tahle věc nebyla něčím, s čím bych se mohl vynášet. Ruční brzda už nefungovala, i tady zadní dveře držel ve veřejích drát a některé díly chyběly vůbec, ale jezdilo to.
Čtrnáct dnů po tom velkém lovu na medvěda jsem prostě vzal svou ženu a dvě děti do auta a s velkým nadšením, jakož i bez řidičského průkazu jsme vyrazili do hor.
Hned na kraji města se celý podnik trochu zamotal. Moje "nové" vozidlo mělo ve zvyku začínat každou jízdu prudkým skokem dopředu. Stáli jsme zrovna na červenou a vedle nás policejní vůz. Moje žena byla celá nervozní a ukazovala tak dlouho na ty dva strážníky v autě vedle, že se nakonec začali dívat směrem k nám. Začalo mi být horko. Pán Bůh to ale měl všechno pod palcem. Když zablikalo zelené světlo, dodge skokem přeletěl křižovatku právě ve chvíli, kdy už policajti byli dávno za ní a nemohli být tedy svědky nezvyklého manévru.
Když jsme dojeli k Ranger-Station, byl tam i všude kolem naprostý klid, Indiána nebylo nikde vidět a jen koně tu zůstali. Ani nijaký ranger nebyl právě nablízku a tak jsme se vydali málem jako na nějakém školním výletě starou koňskou stezkou. Proti komárům jsme se předem postříkali "Off", namísto zbraně jsem třímal v rukou rybářský prut a Anneliese nesla pánev na pečení. Hans měl svůj školní batoh, pocházející ještě z Brém, nacpaný vuřty, to kdyby to s rybařením dopadlo nějak podobně jako s tím medvědem.
Nejprve jsme se vyšplhali výš do svahu, abychom si vychutnali rozhled z hory. Byl opravdu nádherný jako tenkrát, jen zeleň šťavnatých horských luk, listnatých lesů a křovin byla snad ještě svěžejší. Svah naproti nám byl prázdný a až na jednu temnou skvrnu se přímo topil v zeleni. Ani dalekohledem se nedalo vidět nic určitějšího a tak jsme se vypravili blíž. Drželi jsme se stezky v divočině, dělali kvůli malé Marlies časté zastávky a škrábali se pak do strmého protějšího úbočí.
Pod skalní plošinou, odkud kdysi tak pyšně přehlížel svoje stádo, ležel mrtvý hřebec.
Dostal jsem vztek na Frenchyho i na Indiána a den mě už nějak netěšil.
Koně mě fascinovali. Ne snad když táhli v postroji těžký vůz nebo když je nějaký kovboj hnal zpěněné za dobytkem. Teprve tehdy, když bez sedla a bez otěží klusali rančem, nemohl jsem se pohledu na ně ani nasytit.
Mám teď své vlastní stádo, je v něm i jeden černý hřebec.
V následujících letech jsem s rodinou často jezdíval stanovat do těch míst, které jsem popisoval, na medvěda jsme tam ale nenatrefili nikdy.
Já sám potkal a lovil za celý dlouhý čas ještě mnoho medvědů, ale svázat se ode mě nenechal nikdy ani jeden!


Glaube und Heimat, 1979, č. 7, s. 10-11 a č. 8, s. 8-10

P.S. Snad mne u textu, jehož autorem je označen Willi Ullmann "aus Deutsch-Gillowitz-Kienberg, jetzt Ranch R.R. 1 CDN-Leslieville/Alberta, Canada", upoutal ten letopočet 1956, kdy já sedal coby žák poslední třídy soběslavské jedenáctiletky (gymnázia byla podle sovětského vzoru zrušena) s uchem na rádiu při poslechu zpráv Svobodné Evropy z maďarského povstání. Ani my jsme ovšem tenkrát medvěda neulovili, zato cizinecká legie měla brzy zase o pár vyhnanců z Východu víc. To by Karl May nevymyslel.

Vzpomínky z domova*


Dneska je první den adventu. Na stole v obytném pokoji leží věnec z jedloví se čtyřmi svícemi a jednu z nich moje žena právě teď zapaluje. Všude v domě jsou rozvěšeny snítky s jehličím a venku na domovních dveřích je upevněn druhý adventní věnec. Stůl zdobí ubrus, na kterém jsou vyšita slova staré vánoční koledy: "Alle Jahre wieder, kommt das Christuskind..." Ten ubrus je prastarý a Anneliese si ho sem vedle některých dávných obyčejů přinesla s sebou ze své východopruské vlasti. Z kuchyně se line vůně čerstvě napečeného cukroví. V tom čase mizívá každým rokem stará, pestře malovaná bandaska na mléko, která jinak stojí v předsíni s umělými květinami. Do ní teď schovává naše maminka vánoční perníčky, jinak by asi až do svátečních dnů díky mlsným jazýčkům nevydržely.
Dodržujeme pokud možno Vánoce po německu, něco mají přitom z Východního Pruska a něco ze Šumavy.
Taky venku to vyhlíží vánočně. Ode dnešního rána napadla dobrá stopa nového sněhu a vítr žene před sebou dlouhé pásy sněhu vzduchem před sebou.
Jistě, žijeme na druhém konci světa a Šumava ani Východní Prusko už nejsou německé. Právě kolem Vánoc ale putují naše myšlenky nazpět do dávných domovů a nechávají ožít nádherným časům mladých let.
Když se podívám z okna, nevidím koně, kteří běží právě svahem za víření sněhových vloček. To přisvištěl na prkýnkách Erich Schubert (tady i napříště uvádí originál příjmení před křestním jménem - pozn. překl.) a Hansl Pötscherů, Gitta Poraková a starý Biedermann. Otti Hengsterová mizí někde v oblaku sněhu a holič Springer jí ukazuje, jak se dostat znovu na nohy.
Nikde nemohly být Vánoce krásnější než u nás na Šumavě. Loučovice a jejich nejbližší okolí byly pro mě tenkrát středem světa.
S Mikulášem začínalo nám dětem období napětí a očekávání. Bydlili jsme tenkrát v prvním domě pro perzonál (Personalhaus) na rohu v prvním poschodí. Vedle nás bydlel Franzl Grobauer se svou rodinou a mám dojem, že to on byl prvým z Mikulášů, kterého si pamatuji. Kdo dělal čerta (v originále "Krampus" - pozn. překl.), si už nemůžu vzpomenout, ale jednou jsem měl podezření, že v tom kostýmu, majícím budit dětskou hrůzu, musí být navlečen můj starší bratr Franzl, poněvadž tak spolehlivě vypočítával všechny moje hříchy.
Naposledy, co hrál Mikuláš v mém životě nějakou roli, to bylo o pár let později. Mikuláš přišel do Porákovy vily a Luisi Bredlová poznala Wernera a mě. Werner Bredl dělal Mikuláše a já čerta.
Důstojnému světci vybrané publikum nic moc nezpůsobilo, ale satanáš ve své nemotornosti nevyšel ze setkání bez úhony. Malý Georg se z něho, zdá se, měl respekt tak malý, že se mě ve vší spokojenosti pokoušel osedlat a svézt se mi na hřbetě.
V kasínu se po škole nacvičovalo na vánoční slavnost. Kdo to všechno organizoval, už nevím. Pamatuju se na paní Klugeovou a na paní Honesovou. Kde ty bylo vidět, vonělo to dobrým jídlem a pečivem. Starý Kerschbauer a Wenzel Gibusů dělali dekorace a kostýmy. Z papíru, dřeva a vodního skla uměli oba stvořit skutečné divy. Kerschbaumovy malé svatební kočáry by i dnes byly něčím nevídaným. Na vánoční slavnosti dělnického spolku se mnohdy takové věci dražívaly. To katolické sdružení by mohlo ostatně sloužit za vzor celému lidstvu. Vysocí úředníci tu seděli s dělníky pohromadě a snášeli se skvěle navzájem. My děti jsme se ale tenkrát víc zajímaly o vánoční stromek ověšený ozdobami, který otec přinesl z dražby, než o filosofické aspekty lidského soužití. Ta slavnost se tehdy pořádala ještě u Hammerwirtů, poněvadž hospoda v Moserhammeru dosud neexistovala.
Pravé Vánoce začaly až Štědrým dnem. Už dopoledne šel otec pro vánoční stromek, který měl už dávno předem vyhlédnutý. Musela to být vždycky jen krásně rostlá jedlička. Sotva s ní dorazil domů, zmizel v pokoji a zamkl za sebou dveře. Jen tu a tam bylo slyšet něco tiše zazvonit či se pode dveřmi objevilo nějaké podstrčené cukrátko.
K jídlu bylo toho přes den sotvaco, bylo třeba se postit. V šest hodin se nesl na stůl kapr. Odpoledne ne a ne utéct a ode dveří dál se už kvůli těm cukrátkům taky nechtělo.
Kdyby jen nebylo každého roku toho zatraceného kapra. Co mi Werner Bredlů vyprávěl, že se rybí kůstkou, uvízlou v krku, zatím každý udusil, kapru nevěřím. Na Nový rok nebo řekněme každý jiný den v roce by mi to vlastně nijak nevadilo. Na Vánoce ale, tak krátce před štědrovečerní nadílkou, to dokáže zkazit všechnu radost.
Poté, co byla nebezpežná ryba požita, svištěli jsme my malí rovnou ke dveřím modlit se Otčenáš, poněvadž jinak by se dveře neotevřely.
Konečně nadešel ten velký okamžik. Na rozzářený stromek nebyl jaksi zprvu čas. Každý hromadil před sebou dary jemu určené, otec bděl nad tím, aby od třpytivých svic nechytily náhodou záclony a zaražená nálada se pomalu uvolňovala. Byli jsme velká rodina a teprve postupně, jak starší sourozenci opouštěli dům, měnily se i naše Vánoce.
Naše dobrotivá maminka umřela, hračky pod vánočním stromkem byly rok od roku vzácnější a kruh obdarovaných kolem menší. Dostával jsem boty, punčochy a obleky, které mi bývaly příliš velké. Nová matka je tak velké u krejčího Panyho objednávala, abych příliš brzy nepotřeboval jiné.
Už za tmy venku jsme se všichni vydali na půlnoční. Z věže papírenské louhovny bylo slyšet kapelu, jak hraje "Stille Nacht, heilige Nacht" (tj. "Tichá noc, svatá noc" - pozn. překl.) a prsty u nohou v nových botách zábly, až to kousalo. Cesta do kostela sama byla však krásná a mše jedna sláva. Zůstal jsem stát v kostele až úplně vzadu, abych si mohl třít jednu nohu o druhou a strašlivě zkřehlé prsty tak alespoň trochu prokrvit.
První sváteční den jsme my děti strávily tím, že jsme musely vyzkoušet darované hračky a taky zajít za kamarády, podívat se, co dostali naděleno oni. Samozřejmě jsme šli ještě dopoledne s otcem do kostela. Tam mohli i dospělí předvést, co dostali sami k Vánocům.
Tatínek tam nesl na odiv nový klobouk a důstojně pokuřoval z drahé viržinky. Božena Mištová (v originále "Mischta Boschina"! - pozn. překl.) měla na sobě bílé boa, které se dalo třikrát otočit kolem šíje a její matka nechala zimník rozepnutý, aby byly vidět nové šaty. Pfefferka (v originále "Pfefferin" - pozn. překl.) se nesla jak císařovna Marie Terezie a paní Plachká (Plachky) vzhlížela obdivně ke svému choti, pokud zrovna nenadávala malému Frickovi, který se vždycky chytil jejího nového zimního kabátu, když se klouzal ve sněhu. Byl tu dlouhán Till s obrovskou novou čepicí dílovedoucího a vzadu zrovna zahýbaly sáně s Porákovými ke složišti dřeva.
Tatínek cukl kloboukem, aby snad později při smeknutí nesáhl vedle, a paní Mištová si zapjala svůj zimník
Milostivá, opravdu důstojná a dobře vyhlížející paní zdravila přátelsky podřízené, smekající pokrývky hlavy, a také pan generální ředitel kynul vlídně špalíru. Nejimpozantnějším zjevem byl ovšem Zimmerbauer na kozlíku ve své důstojnosti kočího. Nespustil oči ze svých naparáděných ořů. Tak nějak snad musel vypadat kočí starého mocnáře Františka Josefa. Jinak člověk dobrotivého srdce, vždy hotový k nějakému špásu, působil teď naprosto nepřístupným dojmem.
Na Štěpána se "šteflovalo" (v originále "wurde gesteffelt", "steffeln" znamenalo házet po někom zejména oves ale i kukuřici, tady na Šumavě ovšem spíše vzácnou, na památku ukamenování svatého Štěpána, snad původně obyčej ovšem přivolávající plodnost, toho dne se prý také žehnali koně a "Steffelreiten" byl výraz i pro jízdu na koních v ten svátek, jakož žertem pro "jízdu" na židli obkročmo doma po světnici - pozn. překl.). Tak měli něco z Vánoc potom i chudáci ptáčkové, poněvadž ulice ke kostelu byla celá vystlána ovesnými zrny.
Nadešel pak Silvestr a Nový rok a brzy nato začaly v Moserhammeru a v Lesním šenku (Waldschänke) bály. Než jsme byli dost staří, abychom mohli jít na hasičský ples (Feuerwehrball), zajímala nás masopustní banda s "Mehlwei" (tj. "Mehlweib", obojpohlavní "malžena" coby doprovod šaška zvaného "Schekei" z šumavského mečového tance - pozn. překl.) a mečová koleda vůbec. Mnohdy se konával i masopustní průvod maškar.
Loučovičtí byli svým způsobem opravdu osobité společenství. Rodiče či prarodiče většiny obyvatel byli vlastně tak řečení "přivandrovalci" (v originále "Zugereisteste" - pozn. překl.). Podle toho, jak Vltavský mlýn (Moldaumühle) potřeboval, přicházeli sem papírenští zaměstnanci až třeba z míst značně vzdálených. Dělníci se do směny vláčeli sněhem či hrbolatými lesními cestami plnými kořenů z okolních osad, než eventuelně našli v Loučovicích samých nějaké ubytování. Pro mě a mou generaci byli všichni pravými "Kienbergery". Patřili k nim ostatně i někteří Češi. Takový Sena, Jirásek či Vrbický nedělali Šumavě nijakou hanbu.
Měli jsme tu i místní originály. Seppl Glaser, neškodný blázen z Přední Výtoně, byl v Loučovicích známou postavou. Pak byli lidé, kteří měli nějaký nevinný vrtoch, posedlost, odlišující je z davu. Mnozí z nich prosluli třeba citátem, nepocházejícím ani od Goetha ani od jiného z klasiků. Měli jsme mezi sebou zakuklené filosofy, vynálezce a objevitele přímo překypující nápady. Leckterá technická zlepšení v obou papírenských závodech pocházela také od jejich úředníků a dělníků. Otto Bernt byl géniem ve svém oboru. Nápadné na jeho zjevu bylo především studené nedokouřené cigáro, které drtil v zubech a bez něhož ho bylo vídat jen opravdu vzácně.
Praxl a rovněž starý Lang byli celí pryč do chytání ptáků. My nezbedníci jsme samozřejmě znali jejich čihařská stanoviště a tak se dostalo mnohému hýlu či čížkovi nazpět jeho ztracené svobody. Praxl měl byt plný ptačích klecí a na zdi ve staré konvici přebývala veverka. Měl i ochočené kavky.
Historka s kůžičkou z vuřta udělala známým Habesbergera a způsob, jakým se pan Menzel v kanceláři zhostil jednoho příkazu svého chlebodárce, proslavila i jeho. Měl totiž v Rakousku ohlásit příjezd toho velkého pána na hon a učinil to slovy: "Přivázat jeleny, Porák jede."
Jedné ledově chladné zimní noci cestou domů z Moserhammeru se ptal "malý Muck" (narážka na pohádkovou postavu z knihy "Karavana" od Wilhelma Hauffa - pozn. překl.), jehož strašlivě záblo na pleši, vedle sebe stojícího učitele Plachkyho: "Řekni mi, je u tebe nahoře taky taková svinská zima?"
To byl pan Peters, kterého jsme se my kluci vždycky ptali po slíbených datlích, dokud mu nedošla trpělivost a šel do konzumu nějaké koupit.
Jednou jsem šel s Ernstlem Hartlů kolem úřednického domu a přes živý plot v zahradě se na mě smály nádherné jahody. Když se setmělo, vydali jsme se tam znovu. Na cestě nebylo vidět ani slyšet človíčka. Jen z otevřeného okna se linul zpěv, jak paní Wollnerová právě cvičila nějakou árii. Plazili jsme se po břiše k jahodám. Opravdu opatrně, poněvadž nad domovními dveřmi svítila lampa a za nimi byla četnická stanice. Tu vydal ze sebe Ernstl strašlivý výkřik. Právě jsem nahmatal první jahody a zmocnil se mě hněv. Ale Ernstl křičel dál: "Mi hot wos bissn!" (tj.: "Něco mě kouslo!" - pozn. překl.) Hnal se už přitom k panskému domu, kde jsem ho pak dostihl. Na prstech mu visela velká past na myši.
Doufal jsem, že jahody patří praporčíkovi od četníků, to by ovšem bylo příliš hloupé na myšlenku tak duchaplnou, musely ovšemže patřit Michlu Wollnerovi (i on je jedním z autorů Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Byli jsme vůbec plní všelijakých uličnických nápadů. Když jsme šli na třešně k Hoferovi, čekal už najisto někde schovaný s bičem. Měl přece od svého domku celé okolí až k budově novostavby pěkně ve výhledu.
Od Wilhelma Busche jsme se také mnohému naučili. Vynašel Maxe a Morice ("Max und Moritz" /1865/, česky v kongeniálním překladu Otokara Fischera /knižně až 1959/ jako "Vít a Véna" - pozn. překl.) a pravděpodobně to nejdřív všechno i sám vyzkoušel. Zkusili jsme tu epizodu s udicí na pečená kuřata staré Škóbisky a opravdu to fungovalo. V kurníku při domě, kde bydlel starý Schaffer, měli totiž slepice. Pepi Schaffer a Sepp Havelů spolu kamarádili a tak to bylo vlastně celé v rodině. Háčky na ryby a vlasec jsme vzal z otcovy rybářské brašny, chleba byl donesený od Havela. Spustili jsme čtyři háčky navázané na jednom vlasci a "null komma nix" jsme na ně chytili dvě slípky. Ty potrhlé potvory nadělaly ale tolik rámusu, že jsme museli hledat úkryt za hromadou starého železa. Promptně se také vynořila stará Schafferka a láteřila na ty zatracené usmrkance (v originále "Rotzbuam" - pozn. překl.), že se my tři ani neodvážili pohnout.
Nejen my usmrkanci ale jsme měli hloupé nápady, ti staří často nijak víc moudrosti nepobrali.
Tatínek měl v hrbu pakostnici a učitel Schaller, se kterým rád chodíval na lov, mu při té příležitosti doporučil léčebnou kúru.
Na noc je prý nutno přivázat na záda kočičí kožku, chlupy ven. Jak se potom vraceli domů přes Wollnerů vršek, jednu kočku potkali, hned i střelili a také stáhli.
Poněvadž to u nás v bytě začalo v následujících dnech odporně páchnout, nezůstala nám celá ta věc tajemstvím. S pakostnicí se to přitom nijak nelepšilo a smrad zůstal doma i poté, co naše Maritschl (Mařenka) kůži dávno vyhodila. Tu se tatínek, když se zase sešli se Schallerem u Hengsterů na partičku mariáše a taroků, odvážil zapochybovat, zda tu zkaženou kočku střílet a učitel, nevyvedený z míry, opáčil: "Ja mei, hast denn das Fell nicht erst gerben lassen?" (tj.: "Jářku, nedals tu kůži nejdřív vydělat?" - pozn. překl.)
O doktoru Grillbergerovi by se dalo vyprávět hromadu. Trhat zuby třeba uměla stará kovářka líp než on. Stačilo ovázat bolavý neřád nití a jedním trhnutím bylo po všem. U Grillbergera už jenom to čekání celou věc pěkně natahovalo. Narkózu nasazoval neomaleně a někdy i zabrala. Sklapnout se nesmělo, jako jednou třeba mladý Riedl, když se sténaje a naříkaje dostavil k vytržení zubu. Sotva usedl na mučednické křeslo, zařval doktor: "Reiß dei Maul auf, du Depp!" (tj. "Votevři tu svou hubu, ty hňupe!" - pozn. překl.) Riedl ovšem nereagoval. Grillberger mu klepal kleštěmi o lebku, přezdíval mu největších idiotů z Loučovic a vůbec nadával tak dlouho, až byla jeho pacientovi chvíle tak dlouhá, že musel zívnout. Té chvíle doktor zub konečně vyrval. Toho, že se jím tak nectně titulovaný mladý muž stane jednou jeho zetěm a ředitelem Vltavského mlýna k tomu, by se Grillberger tehdy ještě ani ve snu nenadál.
Muck si jednou umínil, že Wrbickymu trochu přistřihne jeho dlouhé vlasy. Oba seděli v Moserhammeru a Muck se nechával vidět a utrácel. Od paní Honesové si chtěl vypůjčit nůžky, pokud by to šlo. Bylo veselo a ti dva zpívali Wrbickymu jeho zamilovanou písničku: "Mei Muatterl war a Weanerin..." (tj. "Moje matička byla z Vídně rozená..." - pozn. překl.)
Celá historie vyšla ale jinak, než si Muck naplánoval. Po půlnoci ho Wrbicky a Bernsteiner nesli domů, aniž by Wrbickyho hřívě byl zkřiven jediný vlas.
Jeden opravdu podlý skutek se kdysi tenkrát odehrál v Jílovicích. Pachateli byli dělníci z Loučovic, kteří byli na cestě domů do svých vsí z polední šichty. Úzká pěšina vedla kolem Hanesenových, kde mohli osvětleným oknem komůrky pro děvečku vidět opakovaně věci věru pozoruhodné. U Hanesenů totiž sloužila mladá ženská osoba, která měla celkem rozumný zvyk prozkoumat předtím, než své tělo uložila ke spaní, zda na něm náhodou nelze najít blechy.
Dlouhou cestou ze šichty a na šichtu byl osnován ďábelský plán. Jeden ze zasvěcených obstaral litr prasečí krve od Bernsteinera a jiný si půjčil od řezníka Böhma tzv. narážku na plnění klobás či jitrnic (v originále "Wurstspritze). Jeden z kluků, co mazal v papírně stroje, měl ještě z pouti v Malšíně (Malsching) plechovou špuntovku.
Když se takto vyzbrojeni přiblížili "na dostřel" Hanesovu dvoru, byla špuntovka nabita a narážka naplněna prasečí krví. Plnoštíhlá děvečka byla právě uprostřed horlivého lovu na blechy, když se pachatelé prodrali až k samému oknu. Na stole stála čadivá petrolejka a bílé břicho se v jejím světle třpytilo až přízračně.
Seppl Kramer tiše přitlačil na okenici a druzí dva zacílili a vystřelili zároveň. Strašlivá rána, z břicha se řinula krev proudem a Liesl (vlastně česky Bětka - pozn. překl.) spustila děsivý jekot. Dokonce Ludwig Baurů na druhém konci vsi uslyšel to smrtelné skučení. Liesl i její blechy však tu hroznou noc nakonec ve zdraví přežily.
Za našich mladých let prostě nebylo tolik rozptýlení jako má dnešní dorost, a tak jsme si museli pomoci sami. Cokoli pozoruhodného pak se přihodilo, my děti byly spolehlivě a rázem přitom.
Třeba když probíhal transport obrovitého parního kotle z Loučovic do Svatého Prokopa (v originále "St. Prokop", část Loučovic nazvaná podle kaple svatého Prokopa, písemně dolžené už k roku 1310 - pozn. překl.). Byly zkonstruovány těžké sáně z tlustých klád a Grobauer do nich zapřáhl obrovské staré auto. U Hammerwirta ale zůstalo trčet a ne a ne s nákladem pohnout. Muselo se jít pro koně, starý Hable si vzal na starost prvý pár. Tehdy měla firma ještě spoustu tažných koní. Ti to pak nakonec dokázali.
Jindy spadla kobyla ševce Ullmanna dolů z mostu přes kanál a visela za koženou oprať nad vodou. Zatímco několik mužských spěšně páčilo pod chvějící se zvíře prkna a klády, běhala "Schusterka" (v originále "Schusterin", tj. ševcová - pozn. překl.) Ullmannová lomíc rukama sem a tam po mostě a svolávala na pomoc všechny svaté, co jich znala.
Potom spadl velký komín. Vždycky jsem s tím nějak počítal, poněvadž když jsem se v "Ruském domě" (Russenhaus) podíval z okna, pokaždé mi připadalo, jako by se ta věc nahoře kývala ze strany na stranu.
V papírně mnohokrát hořelo a když tovární siréna spustila uprostřed noci, budil ten jinak docela obvyklý a známý zvuk opravdovou hrůzu. U Pernsteinera hořelo jednou a taky na Hirschbergu.
Ještě za nás bylo všude plno duchů a čarodějnic. Vodníka bylo vídat všude po celé Šumavě. Staří lidé uměli o tom všem dlouze vyprávět.
Strýc Georg ve Svatém Prokopu měl čarodějnice na půdě a v Hoferově domku (Hofer-Häusl) tu měla před mnoha lety jedna také řádit. Když bylo opravdu větrno, rozběsnil se nad lesy "divoký hon" ("der wilde Jagd"). Staří znali kouzla (v originále "Trud", "Drude" přitom i ve slovnících značí čarodějnici, můru či vědmu, "Drudenfuß" pak muří nohu - pozn. překl.) a různé prostředky na ochranu i proti němu. Mnohé strašidelné příběhy mívaly docela hodnověrná vysvětlení. Tak starý Gisela, když seděl za jedné horké letní noci na lavičce před cihlovým barákem (Ziegelbaracke), zahlédl mihnout se kolem Bílou paní. Vyšlo později najevo, že to byla stará Lexová (v originále "Lexin" - pozn. překl.), která šla do hospody pro svého muže a zapomněla si vzít plášť přes noční košili.
Čas nezůstal stát ani v Loučovicích. S anténou, kterou natáhl inženýr Fischer od komína "Ruského domu" ke střeše "Berghausu", vtáhlo do Loučovic rádio. Menzel a Schubertů Erich sem přinesli fotbal a Erich ještě s Gittou Porakovou zmodernizovali u nás i běh na lyžích. V Moserhammeru bylo každou sobotu kino a bratr policajta Sládka (v originále "Gendarm Sladeck" - pozn. překl.) jezdil s taxíkem.
Tak to šlo až do vyhnání. I rozeseti po světě stojí někdejší "Kienbergeři" při sobě jako jeden muž a dávají vědět, z jak tuhého dřeva jsou stavěni.
Příběhy, které jsem vyprávěl, mi napadaly vlastně až teprv přímo při psaní. Mnozí z těch, které jsem jmenoval, nejsou už mezi živými a předchozí řádky jim mají být skromným památníčkem. V mých vzpomínkách všichni dosud žijí a chtěl bych každému z nich jednotlivě poděkovat za jejich přínos nádherným létům mého mládí.


Glaube und Heimat, 1980, č. 12, s. 16-17 a 1981, č. 1, s. 10-11

Pověděl nám toho o sobě vlastně sám dost a dost Willi Ullmann z Dolních Jílovic a Loučovic, kde s rodiči a sourozenci až do vyhnání žil. Však se taky na rodáckých setkání Loučovických objevuje jako asi nejvzdálenější jejich účastník a že umí vyprávět, dokazuje i nám, pokud chceme naslouchat.

- - - - -
* Dolní Jílovice / Loučovice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Na "lovu medvěda" v Kanadě
Se spolužáky z Loučovic roku 1981 v Schorndorfu
V roce 1988 po amputaci nohy, upoután na kolečkové křeslo, prý"s pověstí portrétního malíře a nezdolného šumavského humoru čeká dopisy
na adrese 329-3139 Bonwood Dr.N.W, Calgary - Alberta, T=B2E7, Canada"
Záznam, evidující Williho Ullmanna z Alberty jako kanadského malíře
Losa lze dnes potkat i na ŠumavěLosa lze dnes potkat i na Šumavě

zobrazit všechny přílohy

TOPlist