logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

LORE TRAUGOTTOVÁ

Bílá paní domu rožmberského

Perchta z Rožmberka (v originále "Berta von Rosenberg", narodila se asi roku 1429, zemřela 2. května 1476 ve Vídni - pozn. překl.) byla dcerou Oldřicha II. z Rožmberka (v originále "eine Tochter Ullrichs des II. von Rosenberg" /1403-1462/ - pozn. překl.). Už jako dítě si získala v plné míře lásku a důvěru svého okolí. Dobrotivá Perchta ráda obdarovávala chudé, navštěvovala nemocné, rozdávala útěchu, krátce pomáhala, kde se pomoci dalo. Její ušlechtilá povaha, její duchaplná mluva, jakož i nápadná krása její postavy i rysů tváře prozrazovaly dokonalost urozené bytosti.
V roce 1449 se Perchta provdala za Jana V. z Lichtenštejna (v originále "von Liechtenstein auf Nikolsburg", žil v letech 1432-1473 - pozn. překl.). Po hluboce nešťastném manželství se vrátila zpátky do Čech a žila střídavě na Jindřichově Hradci, Třeboni, Českém Krumlově, Bechyni, Telči a Borotíně (v originále "auf den Schlössern Neuhaus, Wittingau, Krummau, Bechin, Teltsch und Borotin", Borotín byl ovšem od roku 1446 majetkem rodu Malovců z Malovic – ozn. překl.). Její harmonickou povahu zastíral nepopsatelný stesk, tichý zármutek, který ji ovšem ještě zkrášloval, téměř ozařoval. Nikdy nezapomínala na ubožáky trpící nouzí. Uctívána a vysoce ceněna veškerým obyvatelstvem kolem, žije až dodnes v pověstech, které se rozšířily po jejím skonu.
Vyprávělo se, že se často zjevuje, a to i za bílého dne, ponejvíce ovšem v noci. Vždycky přitom byla bíle oděna. Pokud stála před Rožmberky nějaká radostná rodinná událost, nosila bílé rukavice a na její tváři spočíval zářivý úsměv. Došlo-li však k tomu, aby mělo být předpovězeno neštěstí, bylo na jejích rukou vidět rukavice černé barvy. Její rysy pak prozrazovaly hluboký smutek.
Bylo to počátkem roku 1848, kdy českokrumlovský zámecký věžný (v originále "der Schlosstürmer in Krummau" - pozn. překl.) konal obvyklou půlnoční obchůzku, aby z ochozu věže včas zahlédl, zda snad někde nevypukl požár. Tu mu náhle stanula po boku Bílá paní Perchta z Rožmberka. Se zádumčivým výrazem ukazovala nataženou rukou v černé rukavici dolů do Jeleního příkopu (v originále "hinunter in den Hirschgraben", žil v letech 1432-1473 - pozn. překl.). Věžný vrhl pln děsu pohled do hloubky tím směrem. Viděl Chvalšinský potok (v originále "Blätterbach", nazývaný dnes Polečnice, to podle toho, jak kdy je považován Chvalšinský potok za přítok Polečnice či naopak - pozn. překl.), tekoucí Jelení zahradou (v originále "durch den Hirschgarten" - pozn. překl.), vysoko vzedmutý rudou krví. Když se v hrůze znovu ohlédl vedle sebe, Bílá paní tam nebyla. Ochromený tím, co prožil, dopotácel se věžný chvějící se po celém těle, zpátky do své komůrky. Brzy ráno ohlásil, co viděl, gardové stráži s prosbou, aby některý z granátníků přes noc držel na věži hlídku. Jeho prosbě bylo vyhověno. Po několik nocí nato se opakovala táž scéna. Hlídka – každou noc ji držel jiný muž – viděla vždy kolem půlnoci zjevit se Bílou paní. Dne 14. července 1848 nastala strašlivá povodeň, za níž zahynuli všichni ušlechtilí jeleni to podle nich nazvané Jelení zahrady. Kolik krvavých obětí si obtížný osmačtyřicátý rok (v originále "das schwere 1848er Jahr" - pozn. překl.) vyžádal jinak, je všeobecně známo.
Jiná pověst zní takto:
Poslední Rožmberk se jmenoval Petr Vok (v originále "Peter Wok", je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže, přičemž české "Vok" i německé "Wok" jsou křestními jmény, a to ve významu "vlk" - pozn. překl.). Když byl ještě zcela malým chlapcem, zdřímla si chůva vedle jeho kolébky. Tu vstoupila do komnaty Bílá paní, sklonila se nad malým Petrem, laskala se a mazlila, hrála si s děckem plna dojemné radosti. Chůva procitla a opravdu prudce se vyděsila při prvním spatření Bílé paní. Když ale Perchta přicházela častěji a malému nepůsobila nijakou lítost, ponechala jí chůva ráda nadále volnou ruku.
Z Rožmberků se před ní nikdo nestrachoval, neboť každý věděl, že má šlechetnou duši. Když se zjevila a někdo ji pozdravil, poděkovala mlčky vlídným pokývnutím hlavy. Pokud ovšem zaslechla někoho nadávat či dokonce klít, pak rouhače dokázala i kamenovat (v originále "dann warf sie mit Steinen nach den Frevlern" - pozn. překl.).
Jednou procházeli českokrumlovským zámkem tři pocestní. Když kráčeli po schodech, vedoucích ke "gardovému" nádvoří (v originále "als sie den Treppenweg, welcher zum Gardeplatz führt, hinabschritten", jde o druhé zámecké nádvoří - pozn. překl.), uzřeli dole stát Bílou paní. "Koukejte," řekl ten prostřední chlapík, "není to Bílá paní, o které se tu tolik vykládá?" "Může být, ale pojďme kolem ní v klidu projít," radil ten nejstarší, povahou vážný muž. "Já ji pozdravím," opáčil prostřední, který vždycky usiloval o to, být zdvořilý. "A já jí padnu kolem krku a dám jí pusu," vykřikl drze ten nejmladší; byl to jinoch hezký jako obrázek a překypující bujnosti, takže měl o štěstí u krásného pohlaví předem postaráno. Rady nejstaršího zůstaly bezvýslednými. Mlčky a s očima k zemi sklopenýma přešel vážný muž kolem Perchty. Ten druhý zdvořile pozdravil a dostalo se mu vlídného díku. Když se však oba kolemjdoucí ohlíželi dozadu po tom třetím, který je cestou nenásledoval, našli po něm ležet na místě, kde Bílá paní předtím stála, jen jeho zcela roztrhaný šat. Tak Bílá paní potrestala zpupného mladíka.
V roce 1604 ulehl Jáchym Oldřich z Hradce (1579-1604, císařský komorník a karlštejnský purkrabí, měl hrb a trpěl padoucnicí - pozn. překl.) těžce nemocen. Kolem půlnoci se ozvalo klepání na dveře jezuitského rektora P. Mikuláše Pistoria (v originále "P. Nikolaus Pistorius", šlo o prefekta jezuitské koleje v Jindřichově Hradci" - pozn. překl.). Ten otevřel svou celu a spatřil pln úžasu stát před sebou Bílou paní. Perchta žádala kněze, aby bez meškání spěchal na zámek, poněvadž poslední ratolest rodu pánů z Hradce (měli v erbu jako jedna větev rodu Vítkovců zlatou růži v modrém poli - pozn. překl.) má před sebou už jen pouhou hodinu života. Kněz učinil, jak mu bylo poručeno a nemocný skutečně brzy nato vydechl naposledy.


Budweiser Zeitung, 1918, č. 73, s. 1-2

P.S. V originále má předchozí text titul "Die Weiße Frau der Rosenberger".

Pohanský poklad v hoře Plechý

Před více než tisíci lety žil v Sasku jeden pohanský král. Když byl jednou pronásledován Karlem Velikým, dal všechny své poklady převézt k Plešnému jezeru (v originále "nach dem Plöckenstein" - pozn. překl.) a skrýt je ve skále jezerní stěny. Nežli zavřel své oči navždycky, očaroval vstup do úkrytu tak, aby ho už nikdo nikdy nemohl najít. Každoročně v den Velkého pátku, zatímco kněz čte v kostele pašije (tj. texty o umučení Ježíše Krista - pozn. překl.), se však brána k pokladům otevírá. Ten, kdo do ní vejde, může si vzít zlata a drahokamů, co jen dokáže unést, jen si musí pospíšit, poněvadž sotva kněz dočte, vstup do skály se s hromovým rachotem opět uzavře.
Kdysi žila blízko hory Plechý chudá, ještě mladičká (v originále "blutjunge" - pozn. překl.) vdova. Trýzněna bídou a nouzí, vydala se na Velký pátek hledat ony skryté poklady. Se svým jediným malým děckem v náručí spěchala k jezerní stěně. Brzy nato se před ní brána ve skále otevřela dokořán. Už zdaleka viděla ta žena třpytit a blyštět se, v ostře dovnitř vpadajícím slunečním svitu dvojnásob jasněji, předměty ze zlata i stříbra, bohatě zdobené drahými kameny. Běžela, co nejrychleji mohla, aby dosáhla vchodu. Jako smyslů zbavena vtrhla do nitra skály, posadila dítě chvatně na zem, nahromadila do své zástěry dukáty a démanty, vyběhla s nimi ven a vysypala je tam, jen aby si šla ještě jednou nabrat poklady další.
Děťátko sedělo mezitím před jednou nízkou truhlicí a přehrabávalo se radostně ručkama v barevné nádheře třpytících se kamenů. V okamžiku, kdy chtěla vdova znovu vběhnout do hory, vchod se před ní s tupě dunivým rachotem uzavřel. Na smrt vyděšena zaznamenala ubohá žena ihned ztrátu svého miláčka. Zpola šílená strachem a bolestí bubnovala pěstmi do skalní stěny. Potom padla na kolena a ve vroucné modlitbě snažně prosila Boha, zda by jí mohl vrátit to jediné, co na světě ještě má, její milované, dobré dítě. Nijaká prosba nepomohla, jen ve trávě se povalující kameny a zlaté mince jako by jí chtěly povědět: "Vezmi si nás namísto dítěte a budeš moci vést nádherný život." – V tom ovšem nenalézala zoufalá matka nijakou útěchu, jí byl ten ubohý bezbranný tvoreček daleko cennější nežli všechny poklady světa. Zemdlená a zcela zlomená na duchu vrátila se teprve pozdě večer do své chudobné chýše. Poklady nechala tam v trávě nahoře ležet bez povšimnutí. – Byl to truchlivý rok, který ta nuzačka prožila. Modlila se nicméně bez ustání k nebeskému Pánu za odpuštění své hrabivosti, z níž vlastně vzešla jen přítomná nouze. Nikdy nepomyslila na vlastní prospěch, toliko pro své dítě přece chtěla mít víc nežli suchý krajíc. – Rok plynul jen pomalu; konečně se dlouhá zima zatvářila, že učiní místo jaru. Velikonoce se přiblížily. Na Velký pátek však zářilo nebe nejjasnější modří, slunce vzešlo v plném svitu nad růžově zbarvenými jitřními červánky; mnohoslibně dalo spočinout svým laskavým paprskům na jezerní stěně, při níž se choulila ztrápená, hořce plačící žena. Občas obrátila uslzený zrak v prosebné bázni k nebesům a šeptala si pro sebe zpola pomatená: "O Gott, gib mir meinen Liebling wieder!" (tj. "Ach Bože, dej mi nazpět mého miláčka!" - pozn. překl.).
Konečně se skalní brána otevřela. Slunce vstoupilo do hory první a ozlatilo vedle pokladů i světlovlasé kadeře dětské hlavičky, jejíž nositel si pokojně hrál po boku nízké truhlice, přeplněné zlatem a drahokamy. Ubohá žena se vrhla se sípavým výkřikem jásotu k dítěti, zvedla ho k sobě a rychle ho vynášela ven, co nejdál od neblahé hory. Teprve hluboko v lese se zastavila, aby si trochu odpočinula. Dítě na ni užasle hledělo, otevřelo pak malý uzlíček, který drželo při sobě, podalo jí několik třpytných démantů a řeklo: "Sieh, Mutti, die schönen Steine, warum hast du dir nicht auch welche davon genommen?" (tj. "Podívej, mami. ty pěkné kameny. proč sis taky odtud nějaké neodnesla?" - pozn. překl.). Mlčky přitiskla na výsost blažená matka své dítě k srdci, pohlédla vděčným zrakem vzhůru k nebi a skryla pak své uslzené oči do spleti kadeří svého miláčka.

* * *

V jedné jiné pověsti se vypráví:
Před mnoha sty lety žil v Želnavě (v originále "in Salnau" - pozn. překl.) velice zlý a bezbožný muž, který bez ustání nadával a klel. Byl lakotný, závistivý a nepřál nikomu nic dobrého. Proto také nemohlo na jeho domě spočinout nijaké Boží požehnání. Čeleď u něho nikdy dlouho nevydržela, poněvadž se s ní nadmíru špatně zacházelo. S hospodářstvím to šlo přes velkou skrblivost stále více dolů místo nahoru.
Jednoho Velkého pátku, když se všichni věrní křesťané zbožně modlili u hrobu Spasitelova, stoupal onen netvor k Jezerní stěně na svahu hory Plechý. Aby si mohl odnést co nejvíc z pokladů ve skále, vzal s sebou svého malého syna; ten mu měl pomoci těžký náklad nést. Když se dostali až na místo, byl už vchod do hory dokořán. Otec vešel dovnitř, otevřel donesený vak a zavolal na synáčka, který stál plný strachu venku, aby se k němu co nejrychleji dostavil a pomohl mu naplnit zavazadlo zlaťáky a drahokamy. To nevinné dítě však opáčilo s hrůzou: "Vater, Vater, das sind glühende Kohlen, komm heraus, komm heraus." (tj. "Tatínku, tatínku, to jsou přece řeřavé uhlíky, pojď ven, pojď ven." - pozn. překl.). Se zlostným brumláním plnil tuhým mamonem zachvácený sedlák chtivě svůj vak, aniž by myslel na čas. Tu se náhle s dunivým úderem brána zavřela. Neblahý muž zůstal v hoře zaživa pohřben. Hluboce zděšen prchal hoch z těch míst. Dobrý anděl ho vedl pravou cestou a on se šťastně dostal domů. To, co onoho Velkého pátku zažil, nezapomněl do smrti. Když vyrostl, stal se bohabojným člověkem dobrého srdce. Lakoty a závisti se vystříhal. Tím dosáhl na rozdíl od svého otce všeobecné vážnosti a požehnání Páně spočívalo na jeho domě. V pokojném souznění sedal vždy se svou rodinou a čeledí u bohatě prostřeného stolu, milován a ctěn až do konce svých dnů.


Budweiser Zeitung, 1919, č. 17, s. 3-4

P.S. Zveršovanou najdeme pověst o pokladu v jezerní stěně při Plechém na stránkách Kohoutího kříže u jména Berthy Neumannové s odvoláním na Hvozd Adalberta Stiftera, samozřejmě na těchto webových stranách rovněž samostatně zastoupeného, kde vypravuje příběh (ten o muži ze Želnavy) starý Řehoř dívkám Johance a Klarise na Vítkově Kameni.

Lore, tj. Eleonore či Hannelore Traugottová zveřejnila tyto dva texty rok po sobě na stránkách českobudějovického německého listu v dobách pro zdejší a šumavské Němce věru převratných. A to ještě netušili, co je očekává a jaké pohromy, překonávající veškeré pověsti hraničních končin, je mají stihnout. To se asi týká i samotné autorky originálů předchozích ukázek, o níž se snad ještě jednou dovíme více.

- - - - -
Český Krumlov / Jindřichův Hradec / hora Plechý / Plešné jezero / Želnava

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Tady figuruje v cenném Navrátilově soupisu vlastivědné literatury okresu Český Krumlov v oddílu pověstí o Bílé paní v zajímavém sousedství
Úvod jejího textu o "Bílé paní"
Perchta z Rožmberka
Nejvyšší hora české části Šumavy Plechý má nyní na svém vrcholu kříž (nelze nezmínit, že příjmení Traugott dostávali židovští konvertité)

zobrazit všechny přílohy

TOPlist