logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

RUDOLF TISCHLER

"Afda Wulda"


Obec Horní Vltavice (Obermoldau) ve střední Šumavě (v originále "im mittleren Böhmerwald" - pozn. překl.) byla široko daleko obecně známa pod německým místním jménem "Af da Wulda" (tj. "na Vltavě" - pozn. překl.). Když se tak kupříkladu v širokém okolí někdo místních lidí zeptal, odkud nebo kam vede cesta, slyšel vždy touž odpověď: "Vo da Wulda af d'Wulda". Jak patrno z plánu obce, uveřejněného už ve 25. čísle Böhmerwäldler Heimatbrief z roku 1950, ležela většina jejích domů při tzv. "říšské silnici" (Reichsstraße) z Pasova (Passau) do Vimperka (Winterberg) v délce asi jeden a půl kilometru od Jungbauerova mlýna (Jungbauermühle) až ke statku řečenému "Irkohof". Celá ves se svými 530 obyvateli a 86 popisnými čísly domů neposkytovala níjaký obraz souvislého osídlení. Od říšské silnice směrem k východu odbočující část obce zvaná "Spitzenberg" tvoří sice zčásti uzavřenou zástavbu, ale k řadě stavení jí tvořící náleží i statek "Schererhof", dále v roce 1929 postavený obecní chudobinec (Gemeindearmenhaus) a konečně až se Zátoní (Schattawa) hraničící místní část "Neu-Obermoldau" (tj. "Nová Horní Vltavice" - pozn. překl.) se svými 14 obytnými staveními. Stejně tak se nacházela stavení Sagerových a Haniových na silnici k Mitterbergu (dnes zaniklá osada Račí, jejíž součástí byl i Annenský dvůr /Annahof/, dnes nazývaný Račí dvůr - pozn. překl.) a stavení Reifových a Gubischových při silnici do Kubovy Huti (v originále Kubohütten /Bodscheiderhüttn/ - pozn. překl.). Nad Kubovou Hutí stojí městská hájovna (Stadthegerhaus) čp. 38 a na Lukenské cestě (Lukenstraße) k pralesu Idina pila (Idasäge) čp. 83, na Pažení (Basum) a na Boubíně (Kubany) pak schwarzenberské lovecké chaty (Schwarzenberg'sche Jagdhäuser) čp. 81 a 82 (lovecký "zámeček", jak se jedné z chat říkalo, stojí dnes v hlubocké oboře - pozn. překl.). Na železniční trati Zátoň - Horní Vltavice příslušela k Horní Vltavici zastávka Zátoň jako čp. 69 a na Kubohuťském potoce (Bodscheiderbach) bývalá Magerlova huť (Magerlhütte) čp. 37, vyrábějící kdysi skleněné perly a přeměněná později na schwarzenberskou hájovnu. Jižně od mostu přes Vltavu (Moldaubrücke) vede ještě západním směrem cesta k lesu řečenému "Föhrenwaldl" (tj. "Borek" - pozn. překl.), při které se rovněž nacházejí obytná stavení. Malebná poloha obce, nádherné vltavské údolí s přírodním koupalištěm na Paulikově louce (Paulikwiese), stinné lesy zasahující až k samému okraji vsi se spoustou svých pěších stezek přitahují sem obyvatele měst a činí z Horní Vltavice oblíbené letovisko. Kvetla tu čilá spolková činnost a farář Praxl s řídícím Fugerem jsou nám dodnes nezapomenutelnými oporami zdejšího duchovního a kulturního života. Rok co rok pobývali u nás četní turisté a letní hosté z různých měst Čech i z Vídně, kteří měli na výběr noclehy v hostincích Paulik, Macho, Robl i v hotelích Haselberger a Tauber, vesměs poskytujících kvalitní ubytování a další péči, nepočítáme-li početnou nabídku přijetí a ubytování v soukromí.
Horní Vltavice s horou Pažení (Basumberg, 1090 m) a masívem Boubína (1362 m) měla katastrální rozlohu 8800 hektarů a byla jí po Praze největší v Čechách vůbec. Písemně zmiňováma je poprvé k roku 1359 a její obyvatelstvo bylo až do násilného vysídlení po roce 1945 jazykově německé. Po připojení k Německé říši v roce 1938 měli jsme dvakrát denně spojení do Vimperka a do Pasova. Už pro svou centrální polohu byla Horní Vltavice sídlem politické obce, k níž náležely osady Adlerhütte (dnes na mapách Samoty - pozn. překl.), Birkenhaid (zaniklá dnes Březová Lada - pozn. překl.), Elendbachl (dnes zaniklá Polka - pozn. překl.), Lenora (v originále "Eleonorenhain" - pozn. překl.), Filz (dnes zaniklá Slatina - pozn. překl.), Kapellen (dnes zaniklá Kaplice - pozn. překl.), Kubova Huť, Mitterberg, Rabenhütte (dnes zaniklá Havránka - pozn. překl.), Röhrenberg (dnes zaniklé Žlíbky - pozn. překl.) a Zátoň s dohromady téměř 3 000 obyvateli. Píši tyto řádky, poněvadž fakta, o nichž je řeč, nejsou známa ani mladší generaci rodáků, podnětem k jejich vypsání mi však byl i milý pozdrav krajanky paní M. Häuslové, žijící nyní ve Waldkraiburgu, které jsem blahopřál k devadesátinám a která mi v odpovědi výslovně připomněla naše domovské pořekadlo: "Ja, auf da Wulda, do wors gulda" (tj. asi jako "Ba, ve Vltavici, to bejval život zlatej" - pozn. překl.) a opravdu mě tím potěšila u srdce.


Böhmerwäldler Heimatbrief, 1977, s. 382

Domovské pověsti


Hořící stéblo
Jedna kočovná cikánská rodina táhla kdysi naší místní částí Spitzenberg a žebrala dům od domu o nějaké milodary. Všude byli nevlídně odbyti, jen v posledním stavení u "Schusterpausů" byla almužna nečekaně bohatá. Domácí lidé právě mlátili ve stodole a stará cikánka na znamení vděčnosti vytáhla z jednoho snopu obilné stéblo a sirkou ho zažehla, takže ke zděšení všech mžikem prudce vzplálo a rychle dodoutnalo. Řekla přitom: "Jak shořelo to stéblo, stane se tahle část obce obětí plamenů, jen vaše stavení samojediné bude ušetřeno." Pak zas cikáni odtáhli směrem k Zátoni. Jak stará cikánka předpověděla, tak se i stalo. Spitzenberg celý vyhořel, jen "Schusterpausenhaus", dům přitom celý ze dřeva, zůstal stát beze škody. -

Elendbachl
Nedaleko mé domovské Horní Vltavice leží, vzdálena asi tak jednu hodinu pěší chůze, vesnička Elendbachl (v originále "Elendbachl im Böhmerwald", česky Polka podle toho prý, že se tu dělilo napůl vimperské panství - pozn. překl.). Při jejím založení propůjčil kníže Schwarzenberg čtyřem osídlencům z okolí Želnavy (Salnau) jako svým dřevorubcům na tom místě pozemky k hospodaření a základní obživě při práci v jeho lesích. Každý z nich měl v malém hospodářství po jedné krávě. Při cestě do osady Ferchenhaid (dnes Borová Lada - pozn. překl.) zurčela kolem osady mladá Vltava (vlastně Teplá Vltava - pozn. překl.), připomínající tu ovšem dosud spíše potok (až k soutoku s Malou Vltavou /zvanou i Vltávka či Vltavský ptotok/ nedaleko Borových Lad se také Vltava opravdu označuje na mapách jako Černý potok - pozn. překl.). Při tom vodním toku se kdysi rozkládala zelená luka s bujnou travou. Kravka jednoho z osídlenců, vyhnaná na pastvu jeho ženou, v nestřežené chvíli podlehla pokušení spást lákavě vysokou trávu nad samým břehem a spadla do vody, ze které se nemohla dostat. Když to žena uviděla a zdálo se jí, že o krávu přijde, samým strachem hlasitě vykřikla: "Jessas, is dos ein Elend, is dos ein Elend!" (tj. "Ježiši, je to ale bída, je to ale bída!" - pozn. překl.). Na její volání se ovšem seběhli ostatní osadníci a podařilo se jim ubohé zvíře vytáhnout zase nahoru.. Od té chvíle se ale vsi jinak neřeklo než "Elendbachl" (tj. vlastně "bídný potůček" - pozn. překl.).
Jiná verze, ne tak výstižná už, se vyprávěla místními lidmi takto: Starý Matthias, chalupník z Vltavice, po chalupě řečený "Irkobauer", měl od knížete Schwarzenberga propachtovány dvě louky k sečení otavy, tedy "Grammetwiesen", a sice jednu v Šeravě (v originále "Scherau", osada dnes zaniklá - pozn. překl.) u Mitterbergu (dnes, jak už zmíněno, rovněž zaniklá osada Račí - pozn. překl.), jednu u stavení zvaného "Ziegelhäusl" právě v osadě Elendbachl. Když se jednou vydal na jednu z obou luk kosit trávu, poručil ženě, aby za ním donesla oběd. Stará "Mothiasin" (tj. jako ""Matthiaska" - pozn. překl.) učinila, jak poručeno. Když ale došla k Sogererovým a vzpomněla si, že vlastně neví, kterou louku muž dneska seče, začala pronikavě vzlykat a v pláči jen vyrážela: "Is dos a Elend, is dos a Elend". Tu šel právě kolem náš dobrý farář Gustav Praxl z vyučování náboženství na elendbachlské škole a vysvětlil jí vlídně, že muž seče na "Grammetwiesl" u zmíněného už také "Ziegelhäuslu". Tu spadl ženičce kámen ze srdce a její nářek se proměnil ve šťastný smích.


Böhmerwäldler Heimatbrief, 1973, s. 412

K úmrtí generála Eisenhowera


Zpráva o úmrtí amerického generála Dwighta Eisenhowera (34. prezident USA v letech 1953-1961, pětihvězdičkový generál US Army, vrchní velitel spojeneckých sil v Evropě za druhé světové války a první vrchní velitel armád Severoatlantického paktu od roku 1951 - pozn. překl.) nemůže nás Němce v nijakém případě naplnit nějak příliš hlubokým smutkem. Každý voják, lhostejno ke kterému státu či národu náleží, dodnes musí pomýšlet s hlubokým odporem a opovržením na obě pro celé lidstvo tak vražedné světové války a strašlivé následky, které po sobě zanechaly. Je naprosto pochopitelné, že všichni normální lidé bez ohledu na to, zda šlo o vojáky či civilisty, toužebně očekávali konec masakru, který jako by neznal nijakou rozumnou míru. Pokud z něho po sedmi letech někdo vyvázl se zdravou kůží a měl to štěstí shledat se doma se svými, cítil zato vůči Pánu Bohu slovy nepopsatelnou vděčnost.
Voják jako takový je přece v případě války bezmocným nástrojem v rukou jednotlivých držitelů moci a vykonavatelů násilí, v jejichž prospěch a podle jejichž zvůle musí nasazovat vlastní život. Když se nyní miliony vojáků druhé světové války konečně protrpěly všemi strádáními nejhlubší nouze, zimy, hladu, žízně, duševního ponížení až k nejzazší mezi, dalo se věřit, že pro všechny lidi - ať už skončila válka jejich "vítězstvím" či "porážkou" - znamená její konec vykoupení, vysvobození z muk a útrap. Pokud za všechny ty oběti může člověk znovu začít lidsky důstojný život, slavit se svými nejbližšími radost prostého bytí a návratu domů, pak mu mysl naplňuje štěstí a naděje. Ne tak se však stalo...!
Vzpomínám si jako by to bylo dnes, když od 9. do 11. května 1945 se po porážce německého wehrmachtu tři dny a tři noci bez ustání valil proud jeho vojáků po říšské silnici do Vimperka - bylo to přímo kolem našeho domu - a ve stavu naprostého vyčerpání, rovnou ústupem z fronty mířil někam do českého vnitrozemí (v originále "in die Tschechei" - pozn. překl.). V neznalosti svého směřování volali mnozí: "Wohin geht der Marsch?" (tj. "Kam to pochodujeme?" - otázka věru nevčasná a pozdní - pozn. překl.) a měli už po několika dnech poznat všichni, že nemilosrdný generál Eisenhower vydal 200 000 německých vojáků na pospas Rusům, moskovitskému peklu (tady třeba vysvětlit, že SSSR nedodržoval jako "přežitek" tzv. Ženevskou konvenci, přikazující po válce bezodkladnou repatriaci zajatců i se zabavenými cennostmi a ze statisícových počtů, jakkoli přesná čísla chybějí, se vrátil ze zajetí živých pouhý zlomek /ze 100 000 u Stalingradu jen 5 000, ještě 1955 pak po jednání z Adenauerem 10 000/ - pozn. překl.). To proto nevyvolává generálova smrt slzy v očích, nijaký soucit nemůže pohnout naším srdcem.
Kolik jen obětí oním činem došlo mezitím smrti a zkázy, uhynutí v ruských mrazech a psotě zajateckých lágrů! S ohledem na jednání tak bezcitné musí přes velké vojenské úspěchy všechna osobní sláva pobledat. Tisíceré oběti tohoto vydání na téměř jistou smrt budou svědky před věčnou soudnou stolicí Boží!


Böhmerwäldler Heimatbrief, 1969, s. 337

P.S. Nespočet obětí nacistické války zejména na Východě (tam se děl do značné míry i holocaust) zabraňuje světu dodnes ovšem v obzvláštní lítosti vůči obětem z řad německé armády.

Malá kronika Horní Vltavice a okolí


Brzy po mém návratu domů z první světové války jsem si začal psát záznamy o nejdůležitějších událostech v našem místě a jeho okolí. Chci se z těch záznamů podělit o ty, které se týkají obecnějšího zájmu: snad si každý tu kroniku doplní pro sebe sám z osobního hlediska. Jsem rád, že mohu poskytnout určité záchytné body krajanům, kterým chci připomenout někdejší čas a které, rozeseté do všech světa stran (v originále "in allen Windrichtungen" - pozn. překl.), tímto srdečně zdravím.
1918 - 10. listopadu 1918 zemřel v Horní Vltavici zasloužilý starosta obce Franz Macho, který vykonával svůj úřad přes plných třicet let.
1919 - Všude řádí chřipka. Na jaře letošního roku bylo na místním hřbitově pochováno i čtvero mrtvol v jediném dni.
1922 - Rudolf Maschko (rozuměj Rudolf Tischler jmenovaný tu "po chalupě" - pozn. překl.) založil v Pravětíně (Gansau) a Ferchenhaidu po jedné místní skupině sdružení Bund der Deutschen in Böhmen, v Klášterci (Klösterle) místní skupinu sdružení Deutscher Böhmerwaldbund a pro Filz a Birkenhaid společně s Franzem Misketschlägerem místní skupinu sdružení Deutscher Kulturverband.
1924 - 17. srpna se v Horní Vltavici konala slavnost u příležitosti 200 let od založení zdejšího kostela. 1. prosince byl nedaleko zdejší pily zavražděn dvěma výrostky z Prachatic úředník úvěrové banky Johann Kriha.
1925 - 23. srpna se hornovltavická hasičská jednota podílela na hasičském župním dni v Kvildě (Außergefild). 1. září intervenoval starosta Robert Jungbauer spolu s Karlem Tischlerem u Zemského školního úřadu v Praze ve věci beohledného zrušení druhé třídy naší školy. Oba úspěšně doložili nutnost jejího zachování značným přírůstkem dětí.
1926 - 3. října byl na hornovltavickém hřbitově slavnostně odhalen památník padlým (v originále "Kriegerdenkmal" - pozn. překl.). 7. prosince měl v Prachaticích pohřeb úředník naší pobočky úvěrové banky Alfred Gerbetz. 15. prosince byla v Horní Vltavici zřízena mlékárna.
1927 - 26. června odjelo mnoho zdejších obyvatel na pašijové hry v Hořicích na Šumavě (Höritz). 3. a 4. září založil Rudolf Maschko společně s Hansem Langem z Vimperka v Horní Vltavici turnerskou jednotu (Turnverein). V těch dnech se tu odbýval i 3. okresní turnerský slet (Bezirkturnfest) za početné účasti všech šumavských turnerských jednot.
1928 - 19. června uděloval biskup (byl jím tehdy Šimon Bárta - pozn. překl.) z Českých Budějovic (Budweis) v naší farní obci biřmování.
1929 - 24. ledna zemřel zdejší děkan Gustav Praxl. 4. července se kolem šesté hodiny odpolední rozpoutala strašlivá bouře, která hromadně vytrhávala z kořenů celé stromy, převracela fůry se senem a strhávala střechy stavení. 3. prosince vyhořel v Houžné (Hublern) obchodní dům u Weltlichů (Kaufhaus Weltlich).
1929/1930 - Kruté zimy v měsíci prosinci roku 1929 a v měsíci lednu 1930. 2. února otevření hotelu Wilhelma Taubera. 23. června vyjely na pole některých selských statků prvé Kruppovy žací stroje. 8. až 17. srpna nepřetržitě pršelo.
1931 - 25. ledna zemřel hostinský Johann Paulik. 17. února pořádala turnerská jednota velkolepý masopustní průvod. 24. června vypukl v Perneku obrovský požár, kterému padala za oběť téměř polovina osady a velké množství dobytka. 23. července hostovalo u naší skupiny Böhmerwaldbundu 27 hostí z Vídně. 23. srpna byla vysvěcena motorová stříkačka hasičské jednoty v Horní Vltavici. 28. srpna měl ve Fefrech (v originále "Pfefferschlag, dnes Libínské Sedlo - pozn. překl.) pohřeb řídící učitel Hofer (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
1932 - 17. února zima až dosud beze sněhu. 6. března vystoupila v Horní Vltavici provazolezecká skupina Heraldini z Lokte (Elbogen). 30. a 31. května se rozvodnila řeka Vltava (Moldau) a zaplavila všechna luka ve svém okolí. 14. srpna bylo v Mehregarten (v originále "Mohregarten", dnes Zahrádky, osada ovšem po odsunu německých obyvatel zanikla - pozn. překl.) velké krupobití.
1933 - 5. dubna dostala místní skupina Böhmerwaldbundu od ústředí z Budějovic přiděleno 100 ovocných stromků.
1934 - 13. května požár ve vimperské sklárně. 15. května se farář Paukner přestěhoval do Hodňova (Honetschlag). 16. května spálil totální mráz všechny kultury. 7. května až 2. června všechno zašlo následkem trvalého sucha. 17. června se konala slavnost založení hasičské jednoty a vysvěcení její motorové stříkačky v osadě Birkenhaid. 19. srpna hasičský župní sraz a padesátiletá spolková slavnost (Bundesfest) hornovltavické hasičské jednoty. 6. října slavnost na rozloučenou s řídícím učitelem Hansem Fugerem, který odchází do Horní Stropnice (Strobnitz). 23. prosince zničil požár hotel Pawlitschko v Kubově Huti, postavený v roce 1927.
1935 - 14. února zemřel ve Vimperku šumavský spisovatel Johann Peter (je zastoupen samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). 14. dubna byla ve Vimperku uvedena hra Hanse Multerera (i on má v Kohoutím kříži vlastní zastoupení - pozn. překl.) "Leben und Sterben". 16. května silné sněhové srážky na svátek sv. Jana Nepomuckého, jednoho z patronů našeho farního kostela. 8. září se konalo vysvěcení nové školy v Chlumu (Humwald). 18. listopadu vyhořely v Pravětíně čtyři selské statky.
1936 - 13. ledna byla pro nedostatek místa ve vlastní budově hornovltavické školy otevřena 3. třída v selském stavení čp. 32. 26.ledna se v Horní Vltavici konal učební kurz Šumavské rolnické školy (Böhmerwald-Bauernschule). 24. března zemřel ve Vimperku MUDr. Heinrich
Stanger, přezdívaný "Volksdoktor" (tj. "lidový lékař" - pozn. překl.). 7. června oslavil Anton Neubauer z Kaltenbachu (dnes Nové Hutě - pozn. překl.) svoje sté narozeniny. 21. června byla v osadě Elendbachl vysvěcena nová motorová hasičská stříkačka. 3. srpna zahájila v Horní Vltavici provoz mateřská školka. V říjnu byla vyasfaltována "říšská" silnice z Vimperka do Kunžvartu (v originále "Kuschwarda", dnes Strážný - pozn. překl.).
1937 - 25. července došlo k odhalení památníku Andrease Hartauera, autora šumavské "hymny" (Böhmerwaldlied), v Lenoře. 24. listopadu vyhořely v Pravětíně znovu čtyři selská stavení.
1938 - 16. ledna proběhl v Horní Vltavici už potřetí učební kurz rolnické školy. 25. ledna se na nebi objevila severní záře. 28. ledna se konala v Horní Plané (Oberplan) Stifterova slavnost k sedmdesátému výročí spisovatelova skonu. 23. března se na nebi objevila tři slunce. 9. října byl rolník Josef Jungwirth z Kubovy Hutě přejet vojenským autem a na následky nehody zemřel.
1939 - 14. a 15. března hrozné sněhové vánice (druhého z obou těch dnů byl Adolfem Hitlerem vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. 16. března dorazilo 140 mužů pracovní služby k vyklizovacím pracím. 18. dubna byla v Zátoni poražena jedle, 52 metrů vysoká, pro oslavy 1. máje v Berlíně, kam byla přepravena po železnici. 1. září začala druhá světová válka.
1940 - 9. srpna dorazili do Horní Vltavice na práci francouzští a belgičtí váleční zajatci. 3. října byla v hotelu Tauber ubytována děvčata z Hamburku a Řezna (Regensburg). 4. a 5. listopadu polámala noční vichřice tisíce stromů v lesních porostech.
1941 - 7. listopadu došla zpráva, že učitel Franz Küfner a truhlář Johann Bürger padli 17. října u Moskvy.
1942 - 24. června uděloval pasovský biskup (byl jím tehdy benediktin Simon Konrad Landersdorfer, který působil ve své hodnosti v letech 1936-1968 - pozn. překl.) v Horní Vltavici svátost biřmování.
1943 - 8. až 19. března se konal pod Rohmanovým vedeném mlékařský kurz.
1944 - 21. července přelétalo křížem krážem Šumavou množství amerických letadel. 18. října shodili američtí letci bomby na železniční trať Kubova Huť - Horní Vltavice, rovněž u Šeravy a Horní Sněžné (Oberschneedorf). 16. prosince přeletělo nad naším územím asi 700 nepřátelských letadel.
1945 - 24. února dorazili do Horní Vltavice prví uprchlíci ze Slezska. 2. dubna nepřátelský hloubkový nálet na vlak u zastávky v Zátoni; jeden mrtvý a čtyři ranění. 5. května ostřelování naší obce americkými děly od 9 hodin dopoledne do 14 hodin odpoledne; k večeru Američané vpochodovali do Horní Vltavice. 9. až 11. května pochodovaly kolony wehrmachtu, pěší i s koňmi a automobily ze směru od Volar (Wallern) dál na Vimperk a do českého vnitrozemí a byly namísto návratu vojáků domů vydány generálem Eisenhowerem Rusům. 26. června bylo množství osob z Horní Vltavice a okolí pozatýkáno českými četníky a partyzány a předvedeno na četnickou stanici v Lenoře. 27. června převezlo nákladní auto zadržené Němce přes Borová Lada a Vimperk do Protivína. Tam byli Němci českými partyzány podrobeni nelidskému bití a týrání.
O dalších událostech bych chtěl referovat třeba někdy později.


Glaube und Heimat, 1966, s. 824-826

Das Lied vom Böhmerwald


Wo Ficht' und Tann' im Wind die Zwiesprach tauscht,
Wo drunt' im grünen Tal die warme Moldau rauscht,
Da liegt mein lieber teurer Heimatort,
Da lallt ich wohl mein erstes Kinderwort.

Da hat mein Mutter mir ein schönes Lied gelehrt,
Vom Böhmerwald, den man auch überall ehrt,
Drum sing' ich laut, daß es gar weithin schallt
Das schöne Heimatlied, das Lied vom Böhmerwald.

Wenn ich dahin den Weg zur Schule schritt,
Da hatt' ich stets das Liederbüchlein mit,
Und kräftig sang ich mit den Vöglein durch den Wald
Das schöne Heimatlied, das Lied vom Böhmerwald.

Und wenn ich abends müde von der Arbeit ging
Und mir noch gar ein schweres Leid am Herzen hing,
Da blickt' ich auf zu Gott im schönen Heimatwald
Und freudig scholl aus mir das Lied vom Böhmerwald.

Und ging ich abends dann zu meinen Liebchen weit,
Wie klang es lustig doch und allezeit,
Selbst wenn der Wind auch pfiff noch gar so kalt,
Das schöne Heimatlied, das Lied vom Böhmerwald.

Jetzt, wo ich steh' im fernen Feindesland,
Wo Volk und Sprache mir ganz fremd und unbekannt,
Da tröstet mich, was ich schon jung gelallt,
Das schöne Heimatlied, das Lied vom Böhmerwald.

Und fall' ich gar vielleicht am Schlachtenfeld,
Dan schreibt aufs Grabkreuz mir vor aller Welt
Mein kurz' und schlicht' Gebet: "O Gott, erhalt'
Das schöne Heimatlied und deutsch den Böhmerwald.

Píseň o Šumavě


Kde stromy ve větru si rozpráví,
kde šumí údolím tok Vltavy,
tam jsem, kde je můj domov, rodný kout,
se k prvým slovům mohl nadechnout.

Tam matka píseň učila mě znát
o Šumavě, kterou má každý rád,
a tak o její kráse zvedám hlas,
zpívat bych o domově mohl zas a zas.

Se zpěvníčkem jsem chodil do školy,
znali mě už i ptáci v okolí,
když s nimi po lese jsem zvedal hlas
k té písni o Šumavě naší, plné krás.

A když jsem unavený z práce šel
a smutek někdy srdce pokoušel,
tu k Bohu v nebi obracel jsem hlas
s tou písní o Šumavě naší, plné krás.

Večer když jsem se vydal za milou,
vyslechla často píseň spanilou
zapomněli jsme třeba na nečas
s tou písní o Šumavě naší, plné krás.

I teď, když v cizí zemi přebývám,
aniž její lid, jazyk je mi znám,
mne utěší jak doma zas a zas
ta píseň o Šumavě naší, plné krás.

Kdybych tu na bitevním poli pad',
na náhrobní kříž dejte slova psát
modlitby, kterou k Bohu zní můj hlas:
"Chraň, Pane, domov náš, tu píseň plnou krás!"

Waldheimat, 1926, s. 26

P.S. Jak praví věta připojená k těm veršů, složil je v roce 1917 tehdy šestadvacetiletý Rudolf Tischler jako velitel jízdní čety (Zugführer) c.k. dragounů na rumunské frontě.

Poutě u nás doma


Jedno přísloví říká: "Not lehrt beten." (tj. "Nouze učí se modlit." - pozn. překl.). Tak i hrůzy obou světových válek dokázaly přimět lidstvo, aby právě modlitbou zahánělo útrapy a starosti dne, všechno pozemské utrpení a neštěstí. Právě tam u nás doma se konávala o nedělích a svátcích řada poutí a procesí s hojnou účastí lidu. I já se snažil poděkovat svým podílem na nich za to, že jsem přežil vražedný zápas první světové války. Zejména mi dodnes utkvěly v paměti tři z těch šumavských poutí.
Jedné takové krásné neděle vydala se naše farní obec Horní Vltavice prosebným procesím přes Filzerberg (zřejmě vrch při osadě Filz, zaniklé pod českým jménem Slatina - pozn. překl.) k místu řečenému "Jägerhäusern" (původní vlastně označení dnešních Borových Lad, až do roku 1949 nesoucích německé místní jméno Ferchenhaid - pozn. překl.) blízko u osady
Ferchenhaid. Hrdě rázoval náš truhlářský mistr Edmund Häupl s kostelní korouhví v čele zástupu modlících se poutníků, mezi nimiž vynikal přívětivý zjev předříkávače Ernesta Haselbergera z Mitterbergu. Při vyzdobené kapli na okraji lesa už při samém Ferchenhaidu byli u cíle a všichni se drali k oltáři, který měl pověst divotvorného, dovnitř malého prostoru. K poledni se poutníci rozložili v blízkém lesním stínu, aby se občerstvi přineseným s sebou jídlem a pitím. Následovala společná modlitba při 14 zastaveních křížové cesty ve svahu naproti kapli a pak už jen cesta nazpátek. U Spannbauerovy pily v Mehregarten se dalo také napít piva, takže se tam samozřejmě stavělo. Za předříkávače objednávali zpravidla ostatní. Podíval se obvykle do sklenice tím pádem dost hluboko, takže si nikdy snad neodpustil cestou domů výzvu: "Hiazt wird no a Heiligenliad gsunga." (tj. "Nejčko eště jedna svatá píseň." - pozn. překl.) A hned spustil: "Ha, ha, ha, ha, heilig...", načež všichni za ním zvesela vpadli do toho "ha, ha, ha, ha, heilig..." mohutným sborem, o to mocnějším, oč víc měl každý řádně vypito!
Druhá z poutí nás vedla přes Gubischberg (Rabenhütte, dnes rovněž zaniklá Havranka - pozn. překl.) do Kunžvartu k "Bergkapelle" (říkalo se tak dosud stojící kapli Panny Marie na tak řečeném Kamenném vrchu nad dnešním Strážným - pozn. překl.). Tenkrát dostala tamní farnost náhradu za zvony, zrekvírované za války (rozuměj té první z obou světových válek - pozn. překl.) a ve farním kostele (byl odstřelen a srovnán se zemí v roce 1965 - pozn. překl.) se konalo slavnostní svěcení nových. Český farář Lom (jde o Jindřicha Loma rodem z Volyně, který tehdy až do dvacátých let dvacátého století v Kunžvartu působil a má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení - pozn. překl.) ve svém kázání mj. řekl: "Die im Krieg entwendeten Glocken, die seitdem 'staubdumm' geworden sind, können uns wieder mit ihrem Klang erfreuen." Vážnost chvíle způsobila, že mu publikum prominulo slovní přesmyčku z "taubstumm" (tj. "hluchoněmý" - pozn. překl.) na "staubdumm". Mýlit se je přece tak lidské!
Třetí pouť se konávala na anenskou neděli za vedení pilného předříkávače Blaschko-Schmieda od Bodscheiderhütte (někdejší sklárna mezi Horní Vltavicí a Kubovou hutí, v Horní Vltavici se tak říkalo i Kubově Huti vůbec - pozn. překl.) k Tussetkapelle (dnes Stožecká kaple - pozn. překl.). Byť už ve Vltavici (v originále "auf der Wulda" - pozn. překl.) byl houf poutníků dost početný, cestou přes Pumperle (dnešní Řasnice - pozn. překl.), Leimsgrub (dnešní Hliniště - pozn. překl.), Schillerberg (zaniklé Radvanovice - pozn. překl.) a dál a dál narůstal přílivem místních na obrovské množství lidu. Na silnici byli ještě k přehlédnutí, ale úzkou lesní pěšinou šli za sebou dlouhým, takřka nekonečným řetězem až nahoru do skal, které měly odrážet jako už les odzdola vysoký hlas předříkávačův se jmény všech svatých po řadě a ozvěnu zástupu: "Bitt' für uns!" (tj. "Oroduj za nás!" - pozn. překl.). Když ovšem byla ta odpověď tišší a tišší, jak vzdálenost těch vepředu od předříkávače, který chtěl jít s posledními, se víc a víc zvětšovala, mocné jeho zvolání: "Daß dö Vordern longsom gengan, daß dö Hintern nochakemman!" (tj. "Ať ti přední zpomalí, aby je zezadu došli!" - pozn. překl.) vynutilo si jen oživenou odpověď: "Bitt' für uns!" Na daleké zpáteční cestě dal jim zato všem na každý možný zbožný účel nějaký ten otčenáš k dobru. Když už opravdu nevěděl, zavelel: "An Vaterunser für döi, döi net do und net durt san". (tj. "A teď jeden otčenáš za ty, kdo nejsou tu a nejsou tam." - pozn. překl.) V té chvíli si starý Schererbauer zašpičkoval otázkou: "Do frogst unsern Pforrer, wo döi san?" (tj. "Že by ses voptal našeho faráře, kdeže jsou?" Náš pan farář Gustav Praxl měl jako vždycky odpověď pohotově: "Döi san grod unterwegs". (tj. "Ti budou právě taky na cestě." - pozn. překl.)


Böhmerwäldler Heimatbrief, 1973, s. 118-119

Narodil se 22. prosince 1891 jako šesté dítě selských manželů Josefa a Marie Tischlerových v Horní Vltavici. Od šesti do dvanácti let svého věku navštěvoval obecnou školu v rodné obci a následně pak měšťanskou školu ve Vimperku, než se ujal s mladým elánem zemědělské práce na otcovském statku, řečeném "Maschkohof", z něhož později dokázal vybudovat opravdu vzornou zemědělskou usedlost. 15. října 1912 byl odveden k vykonání aktivní vojenské povinnosti do řad c.k. dragounskému regimentu v Krakově (tehdy na území rakouské Haliče) a ani ne dva roky nato vyrazil se svou eskadronou přes hranice do ruské části rozděleného kdysi Polska poté, co vypukla první světová válka. Už na jejím počátku se stal velitelem jízdní čety a v dalším průběhu získal vedle jiných vyznamenání stříbrný záslužný kříž na stuze medaile za statečnost (Silberne Verdienstkreuz am Bande der Tapferkeitsmedaille). Křížem krážem putoval se svým regimentem po území Polska a od roku 1917 i Rumunska. Zážitky z války a také revmatické onemocnění, které si z ní odnesl, poznamenaly ho už na celý další život. K 1. červnu 1918 se podařilo intervencí poslance říšského sněmu Rudolfa Paulika vymoci jeho propuštění z výkonu služby k pomoci starým rodičům doma, takže se mohl vrátit na otcovský statek o rozloze 77 hektarů a ujmout se jeho vedení. Kromě zemědělství věnoval se ovšem Rudolf Tischler hned po skončení války i s pomocí učitelských sil v obci zanedbané zdejší spolkové činnosti, jak to ostatně sám popisuje ve své "malé kronice rodné obce". V roce 1927 se mu podařilo s pomocí přítele, vimperského knihkupce Hanse Langa mladšího, založit v Horní Vltavici národnostně aktivní turnerskou tělocvičnou jednotu. Dva roky nato oženil se selskou dcerou Bertou Scheiberovou z Pěkné (Schönau), s níž měl pět dětí, tři syny a dvě dcery, z nichž jedna, Berta, provd. Ringová, má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení jako hornovltavická rodácká pověřenkyně měsíčníku "Böhmerwäldler Heimatbrief". Pod vedením ředitele Hanse Schreibera a spisovatele Karla Franze Leppy (oba mají na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení) absolvoval Rudolf Tischler i "šumavskou selskou lidovou univerzitu" (Böhmerwäldler-Bauern-Vokshochschule) v Lázních svaté Markéty (Sankt Margarethenbad) u Prachatic (Prachatitz). Poznával Šumavu na četných svých pěších putováních a přispíval mezi válkami i jako hornovltavický zpravodaj do listu "Südböhmische Volkszeitung". Po připojení pohraničních území Československa k nacistické "Třetí říši" se stal Rudolf Tischler starostou rodné obce a zástupcem okresního rolnického vedoucího (Kreisbauernführer-Stellvertreter) při Okresním rolnictvu (Kreisbauernschaft) ve Volarech. To bylo zřejmě i důvodem toho, proč byl hned 26. června 1945 vprostřed noci zatčen a přepraven do Protivína a pak do Písku k procesu tzv. mimořádného lidového soudu. Ortel zněl na 5 let žaláře v Borech, ale po 2 letech došlo v prosinci 1946 k propuštění a odsunu do Německa, tam pak i ke shledání s rodinou, se kterou si padl do náruče v bavorském Prunnu u Riedenburgu. Na svou žádost získal roku 1950 Rudolf Tischler v Hohengebraching od Bavorského rolnického sdružení usedlost v Hohengebraching (od roku 1978 součásti obce Pentling v hornofalckém okrese Řezno /Regensburg/), na níž začal ve svých 60 letech samostatně hospodařit a kterou pak předal synu Helmutovi. Hojně zveřejňoval v krajanském měsíčníku "Böhmerwäldler Heimatbrief" své příspěvky a když už je nemohl psát, diktoval je prý i upoután na lože svým vnukům. Zemřel v Hohengebraching 15. března 1979 a na parte stojí pod jeho jménem už navždy prostá osudová charakteristika "Landwirt aus Obermoldau /Böhmerwald" tj. rolník z Horní Vltavice na Šumavě.

- - - - -
* Horní Vltavice / Vimperk / † † † Hohengebraching, Pentling (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Článek k jeho 85. narozeninám na stánkách krajanského měsíčníku
Parte
Rodná Horní Vltavice na staré pohlednici, ten český nápis je nejspíš dodatečný
Na této pohlednici z Horní Vltavice čteme firemní označení "J. Seidel B. Krumau"
Horní Vltavice na olejomalbě Jiřího Rejžka z roku 1976

zobrazit všechny přílohy

TOPlist