logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ERICH TALIRSCH

Co mi jedle vyprávěla


Byl čas borůvek. Byl jsem právě na cestě za těmi osvěžujícími lesními plody; vedla k horskému hvozdu vlnícími se lány obilí, šťavnatými lukami, podél příkopů a řad křovin. Na kraji lesa, kde lískové keře a kvetoucí janovec tvořily neprostupný porost, stála stará, bouřemi a vichřicemi ošlehaná jedle. Poněvadž byl odtud nádherný výhled do kraje, opřel jsem se o její kmen a hleděl zasněn spletí větví výš k modrému nebi. Jak jsem byl tak ponořen do snění, zachytil jsem nějaký hlas. Bylo to, jako by mi jedle vyprávěla o svém životě:
"Ba, ba (v originále "Ja, ja" - pozn. překl.), ten čas utíká. Můj kmen trouchniví a můj lišejníkový šat je rok od roku delší. Kdysi dávno, když ještě hlaholila lesy postiliónova trubka, stála tam vnitř hvozdu jedna hrdá jedle. Tyčilo se na ní množství nádherných šišek. V jedné z nich se cítilo být mé semínko dobře ukryto. Jednoho dne bylo však vedro tak tísnivé, že se šiška rozpukla a mé semínko z ní vylétlo. Vítr je zavál sem mezi jiné stromy a keře při lesním okraji. Teď počal boj o život. Pokoušela jsem se zapustit kořeny v zemi, narazily však mnohde na kámen. Konečně se mi podařilo několika podzemními výhonky proniknout do řidších vrstev půdy a zajistit si přístup živin. Také směrem nahoru jsem musela vynaložit velké úsilí, abych vzešla podrostem. Už ta hustá lesní tráva mě tlačila až nepoddajně, ale jeden výhonek dokázal prorazit. Tak jsem mohla zamířit výš, přirůstat větvičku po větvičce.
Pak přišly prvé potíže. Nějaký zajíc přihopkal, zavětřil a začal hrýzt mou jemnou kůru. Nějaký povoz jel kolem cestou a provinilec prchl. Jindy zas jeden dřevorubec přešel až ke mně a jen mé mladosti bylo co děkovat, že jsem se zas napřímila k nebi. Nastaly však hrůzy větší, zimy s masami sněhu, jejichž tíha byla často taková, že mne málem umačkala. Přesto jsem se mnohdy za noci, když mráz hrozil všemu živému zkázou, těšila z ochrany, kterou mi sníh poskytl.
Když jaro vešlo do kraje a zbavilo mne váhy závějí, zjistila jsem ke svému zděšení, že mě těžká zima řádně pokroutila. Trápila jsem se nad tím, poněvadž sama jsem se narovnat nedokázala. Lesník na pochůzce lesem mé trápení uviděl a podal mi pomocnou ruku. "Stromek se ohýbá, strom už ne," bručel si ten starý dobrý fořt pro sebe a šel zas dál svou cestou.
Ba, ba, že ten čas utíká! I tenkrát se nedal zastavit. Léto šlo krajem, setba a žeň se střídaly na jeho polnostech. Jásot skřivánků byl mou jitřní písní. Slýchala jsem svištět kosy v obilných lánech, vrzat těžce naložené fůry s úrodou, viděla rok po roce houfovat se ptačí hejna k odletu do teplých krajů a časem byl ze mě samé statný rovný strom. Vysoko se vyšvihl můj kmen nad sousedy okolo a tyčil se teď nad ně k obloze. Byla jsem pyšná na svůj vzrůst, který se mi ovšem později měl stát i osudem. Bylo to jako dnes, jednoho horkého a bouřlivého letního dne. Mraky houstly a stanuly hrozivě nad lesy, aby pak došlo k něčemu, co se mi ani líčit nechce. Ještě dnes jsou stopy té zkázy na mém kmeni znát.
Ba, ba, tak čas uplývá! Jsem už teď stará a křehká. Mé kořeny nemají nijakou sílu a mé suché větve mi působí přímo bolest. Kraj tu leží kolem jako kdysi, jen mír se mu vyhýbá. Poštovní trubka dozněla, jen pískání vlaku občas zaslechneš zdáli. Svist kos v polích už také dávno dozněl a nahradil je i tady hřmot strojů. Také lesy občas přeletí obrovští ptáci z ocele. Jsou dnes lidé šťastnější než byli kdysi?"
S pocitem, že znám už tenkrát odpověď (v originále "ich glaubte es zu wissen" - pozn. překl.), jsem zamyšlen pokračoval v chůzi.


Glaube und Heimat, 2011, č. 12, s. 10-11

P.S. Tento v originále německý text svého zesnulého bratra Ericha do krajanského měsíčníku z Norimberka (Nürnberg) zaslal Friedrich Talirsch, jemuž na jiném místě blahopřeje rodácký zpravodaj k jeho 80. narozeninám dne 19. července 2011. Do Norimberka jsem ovšem napsal o rodinná data, ale adresát už odpovědět nemohl.

Ve starších vrstvách, tj. pro období let 1784-1833, digitalizovaných matrik někdejší farní obce Terčí Ves (dnes Pohorská Ves s devastovaným kostelem sv. Linharta, jehož oprava je v chodu) jméno Talirsch nenajdeme. Zato v roce 1899 farář Wenzl Ketzer pořizuje ke dni 20. června záznam o svatbě Karla Taliře (tak je i s háčkem v matrice psán), dřevorubce v Leopoldově (Leopoldsdorf) čp. 8, syna dřevorubce Franze Taliře a jeho ženy Kathariny, roz. Huttererové, "Findling aus der Wiener Findelanstalt" (tj. "nalezenkyně z vídeňského nalezince") bytem v témže stavení, s Marií, dcerou voraře v Leopoldově ("Flösser in Leopoldsdorf") čp. 14 Johanna Linzmaiera a jeho ženy Kathariny, roz. Hamerníkové (i s tím dlouhým "í"). Už 1. července, tj. za necelých čtrnáct dní, se jim v Leopoldově narodila dcera Maria, která si v září roku 1921 v Terčí Vsi brala za muže Josefa Luxe. V červnu 1932 se tamtéž ženil s Katharinou Friebergerovou jejich prvý syn Carl, který už má jako místo narození uvedenu dnes zcela zaniklou Terčí Huť (Theresienhütte) čp. 25, nové bydliště otcovo Tam se v únoru 1903 narodil i další syn Josef Taliř, jemuž byli za kmotry prarodiče z otcovy strany (děd Franz se tu ovšem podepsal příjmením "Talirsch"), který však zemřel už rok nato v březnu roku 1905. Více z dalších let na webu zatím nevyčtu, lze se však vrátit v čase nazpět k 1. lednu 1874, kdy se otec Karl (i on je někde psán křestním jménem Carl) v Leopoldově čp. 8 narodil už zmíněnému Franzi Talirschovi a jeho také už zmíněné ženě Katharině, či ještě dále k narození onoho Franze Xavera Talirsche v prosinci 1845 Adalbertu Talirzovi (!), synu Andrease Talirze, dřevorubce v Terčině Huti, kde se ovšem u obou Talirzů ocitáme na půdě trochu jiné. Když si totiž Adalbert bral v Terčí Vsi 25. února roku 1835 za ženu Theresii, dceru dřevorubce Karla Glasera z Leopoldova čp. 7, dovídáme se ze zápisu v oddací matrice, že ženichův otec Andreas je chalupníkem ve vsi Dluha, matka Theresia, roz. "Janauschek" pak selskou dcerou z Věžovaté Pláně (Thurmpfandles). Což nás vede k farní matrice městyse Velešína (Welleschin), stále ovšem na buquoyském panství Nové Hrady (Gratzen), kde se 11. "Maye", tj. května roku 1811 opravdu jako "Woitěch Talýř, novohradský podaný" narodil "náš" leopoldovský ženich Adalbert. V rubrice "Otec" tam čteme doslova:

Ondřeg Taljř Cha
lupnjk Syn † On
dřege Taljře Sedlá
ka z Dluhý. Máteř
Ewa Dcera † Mar
yány Ssimákowý.

V rubrice "Matka" stojí tu psáno:

Terezýe Dcera
† Floriana Ja
nausska Sedláka
z Plánie. Máteř
Rozalýe Dcera
† Alžběty Jan.

Zajímavý pozdější přípis sděluje, že opis Vojtěchova křestního listu byl odeslán v březnu 1940 "do Rakous". Ty ovšem už tehdy byly jen jednou ze součástí "Třetí Říše". Co těch říší a států už od té doby jen padlo, co už od té doby se všemi šumavskými jedlemi jen všechno zašlo a nevrátí se nazpět!

- - - - -
Leopoldov, Pohorská Ves

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Rodný dům v Leopoldově čp. 4 (viz i Friedrich Talirsch)Rodný dům v Leopoldově čp. 4 (viz i Friedrich Talirsch)
Tady prosí pan Walter Schrenk krajany z farnosti Terčí Ves (dnes Pohorská Ves) o informace ohledně svatebčanů na snímku: pár označený křížkem jsou jeho rodiče Edmund Schrenk a Amalia, roz. Talirschová, dcera Karla a Marie Talirschových
Zápis velešínské křestní matriky o narození Vojtěcha Talíře roku 1811 Ondřeji a Terezii Talířovým z Dluhé (a Mlejna), novohradským poddaným
Oddací matrika farní obce Terčí Ves (dnes Pohorská Ves) takto zaznamenává svatbu Adalbeta Talíře, syna Ondřeje a Terezie Talířových z Dluhé, s Theresií Glaserovou v Leopoldově 25. února roku 1835
Záznam o narození jeho děda Martina Talirze dne 8. listopadu roku 1850 ve dnes zcela zaniklé Terčí Huti, z něhož vysvítá, že byl synem Vojtěcha Talíře a vnukem Onřeje Talíře, psaných tak kdysi česky ve velešínské matrice

zobrazit všechny přílohy

TOPlist