logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOHANN ŠWÉDA

Das Lied zum heiligen
Johann von Nepomuk


Lass heut' deine Stimm' erschallen,
teures Vaterland!
Lass dein Blut in Freuden wallen,
edler Priesterstand!
Ruft und stimmt mit Lieder an,
wer nur immer rufen kann,
Gott hat Wunder in der Gnade
und Natur getan.

Er ließ unter seinen Brüdern
Christi Lehre streu'n,
aus verirrten Adamskindern
Kinder Gottes sein
durch Johann von Nepomuk,
unsres Landes schönsten Schmuck,
lässt er kennen und vernichten
Tand und Sündentrug.

Johann weiht der zarten Jugend,
rottet Unkraut, pflanzet Tugend,
wecket, was noch schläft,
bricht den Kleinen in der Not,
für den Geist der Schwachen Brot,
ruft sie auf den off'nen Straßen,
nach des Herrn Gebot.

Kaum erlernt die zarte Herde,
wie man Gott gefällt,
wie man dau'rhaft glücklich werde,
auch in dieser Welt,
schon sah das erhab'ne Prag,
was Johannes Geist vermag,
den nun Gott zu retten sandte,
was darnieder lag.

Er bestieg der Kanzel Höhe,
Liebe führt sein Mund,
droht er Bürgern mit dem Wehe
wird sein Herz auch wund,
wenn er wider Laster kriegt,
ist nur Liebe, die da siegt;
er stützt Böhmen in dem Glauben,
der nicht irrt, noch trügt.

Sieh', Johann, auf diese Seelen,
die dich angelacht,
mach, dass sie nur Tage zählen,
die sie Gott gebracht.
Sorge für die Jugendschar,
die dein Vaterland gebar,
und die immer deines Herzens
erste Sorge war.

Nächst dem Thron, wo Heuchler schwärmen
spricht Johannes frei,
um den Himmel zu erwerben,
bleib er Gott getreu.
Wenn Gewalt kein Wort ihm raubt,
das die Fürstin ihm vertraut,
spricht er mit des Täufers Geiste:
dir ist 's nicht erlaubt!

Weil kein Drohen noch Versprechen,
Johann's Herz verkehrt,
muß der Tod den König rächen,
der nur Blut begehrt.
Johann schweigt und wählt den Tod,
den mit Wundern krönet Gott.
Eilt Verfolgte, klagt dem Schützer,
eure Weh und Not.

Ach, erwirb uns in Geschäften
Johann Heil und Glück,
füll' uns an mit neuen Kräften,
jeden Augenblick,
und beglücke unser'n Stand
durch des Herrn so starke Hand,
bitt für das von großen Nöten
bange Vaterland.

Píseň o svatém
Janu Nepomuckém


Probudily se již zpěvné háje,
jarní nastal všeho tvoru ples,
z něžných květů milostného máje
nejvonnější rozvíjí se dnes;
tys to, svatý Jene z Nepomuku,
vroucích nezamítej chvalozvuků,
jež ti pějí zbožní křesťané,
českoslovanští tví krajané.

V české vlasti kolébka tvá stála
ozářena nebes jasnotou,
duše tvoje láskou Boží plála,
andělskou se skvěla čistotou;
a Pán spatřiv spanilé tvé ctnosti,
povolá tě k velké důstojnosti,
budeš knězem Boha živého,
nepromluvíš slova křivého.

Jan hle! na svícnu již Církve stojí,
chlouba Prahy, světlo otčiny,
duše hříchem poraněné hojí
lékem přezázračným s výšiny:
slovo pravdy věčné lidu hlásá,
a kdo jemu srdce zamyká,
v nepravostech bídně zaniká.

A co ústy výmluvnými káže,
potvrzuje září života,
když pak svátost jazyk jemu váže,
neleká ho smrti mrákota;
nebojí se hněvu královského,
nezradíť on nikdy Boha svého,
nezjeví, co Pán mu zakázal,
jemuž na věky se zavázal.

Darmo jemu hrozíš, králi krutý,
darmo nevinného vážeš pouty,
darmo hory, doly slibuješ;
marně katy tvoje štveš;
nežádáť on lesku tvého zlata,
přísaha jej váže svatosvatá,
lidé na něm nikdy nezvědí,
co královna řekla v zpovědi.

Již jej ke Karlovu mostu vlekou,
již jej vrhli v lůno Vltavy,
hvězdy jasné nad hlubokou řekou
co nebeské služby oslavy
na místě, kde tone mučeň svatý,
v zázračný se vinou věnec zlatý,
jímž Bůh Jana věnčí na věky
a kraj divem září daleký.

Duši čistou blaží věčná sláva,
tělo svaté v Praze sladce spí,
jazyk neporušen vždy zůstává,
neprozradiv Boží tajemství;
nebe, země Jana mučně slaví,
máj mu na ctnou hlavu věnec staví,
národ otcem svým jej nazývá,
za přímluvou jeho prospívá.

Zasvěťme též jazyk pravdě Boží,
za příkladem Jana statečným,
a když Pán prst na ústa nám vloží,
neplýtvejme slovem zbytečným;
mluvme, když Bůh mluviti nám velí,
a byť svět nám brániti chtěl celý,
mlčme však též k Páně rozkazu,
nedbajíce žádných úrazů.

Slyš, ó slyš nás, otče, svatý Jene,
přimlouvej se za nás u Boha,
ať se nade vlastí stále klene
zlatá Církve Páně obloha;
nechť se v národu tvém povždy skvěje
símě Cyrilla a Methoděje,
víra, ona hvězda spanilá,
by nás věčně s tebou spojila.

Hned na začátku třeba říci, že tu nejde o český překlad německého originálu, nýbrž o dva různé texty, z nichž ten český se zpívá na známý nápěv Tisíckráte pozdravujem tebe, což by u německého opravdu nešlo. Obě ukázky spojuje však rozhodně týž námět a účel, týž počet veršů a slok, v neposlední řadě pak osoba sběratele a editora onoho opravdu cenného pokladu kostelního zpěvu, který v jazykově smíšené českobudějovické diecézi stačil vydávat v obou zemských jazycích. Sám jako by byl ztělesněním oné jihočeské duchovní symbiózy, která nám zůstala jako dědictví předků i do budoucna. Narodil se 9. února roku 1828 v Českých Budějovicích a při křtu dostal jméno Johann a příjmení Niemetz po své svobodné matce Anně, (jejím otcem byl podle matričního záznamu budějovický nádeník Laurenz Niemetz, matkou pak Weronika, roz. Sigmundová), kterou si ovšem otec dítěte Jakob Schweyda, syn chotýčanského obecního pastýře Josepha Schweydy, povoláním "Schiffmann", tj. lodník českobudějovické Lannovy říční přepravy a hlubocký poddaný ("Frauenberger Unterthan"), vzal teprve 24. srpna následujícího roku 1829 (oddával je nevěstin bratr Franz Němec - takto aspoň je v matrice podepsán). V rodném městě malý Jan i vystudoval na kněze a byl tam vysvěcen v roce 1851 vlasteneckým biskupem Janem Valeriánem Jirsíkem. Kaplanoval krátce v Ledenicích a v Lomnici nad Lužnicí, v letech 1857-1866 působil jako katecheta v Třeboni (Wittingau) a když shromáždil za pomoci učitelů a ředitelů kůrů prvou svou velkou sbírku kostelních písní diecéze, poslal ji tiskaři Landfrasovi do Jindřichova Hradce (Neuhaus). Sbírka se však, jak píše po letech Ladislav Pilát ve Zlaté stezce, ročník 1931 (toho roku vyšel nákladem knihtiskárny Eduard Tilp v Prachaticích, kde Jan Šwéda deset let předtím 7. ledna 1921 zemřel, jeho "Kancionálek" už ve 14. vydání!), ztratila a celá Šwédova práce se zdála být zničena. Dal se do však do díla znovu a rok 1855 je datem prvního jindřichohradeckého vydání sbírky modliteb a písní pod názvem Křesťan v umučení Páně a w bolesti panenské Matky jeho pohřížený (o 336 stranách), téhož roku v Praze pak i titulu Růženec svatý nejblahoslavenější Panny a Matky Boží Marie. V roce 1854 už vydává autor u Landfrase osmašedesátistránkovou českou brožuru Bolestná cesta kříže, jižto Pán a Spasitel náš Ježíš Kristus k našemu vykoupení konal k chvále Boží ku vzdělání duší křesťanských a devět let nato 1863 pětadvacetistránkový titul Svatá země, stručný popis její s kratičkým dějepisem národu izraelského. Roku 1866 stal se Šwéda farářem v Husinci a pro tamní farníky vychází jeho zásluhou v Praze Pobožnost ke cti svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoděje "ve prospěch cyrillo-methodějského kostelíčka na hřbitově husineckém", což byl tehdy jediný dům Boží, zasvěcený v diecézi slovanským věrozvěstům. Není divu, že když byl vlastenecký kněz ustaven v roce 1871 (téhož roku byl jmenován čestným občanem hlineckým) děkanem v Prachaticích, kde pak působil celých padesát let, narazilo to na prvotní odpor prachatických Němců. Získal si i je však péčí o zdejší gotický kostel sv. Jakuba, k jehož úpravám pozval pražského stavitele katedrály svatovítské Josefa Mockera (1835-1899), zejména pak nestranností ve věcech církevních, o které vydává živý důkaz německá obdoba jeho české sbírky písní a modliteb "für die Diözese Budweis", vyšlá v mnoha vydáních (ukázka, kterou přetiskujeme, je z rozšířeného osmého českobudějovického u Watzla, už o 512 stranách) pod titulem Lobet den Herrn i u vimperského Steinbrenera, odkud měla zaručenu cestu doslova do celého světa. Ještě 175 let od autorova narození přetiskl z ní v plném znění dvě písně ústřední list vyhnaných krajanů v článku předsedy sdružení Sudetendeutsches Priesterwerk Norberta Schlegela o úctě k "svatému na mostě" ("der Brückenheilige"), kterou si z domova odnesli s sebou. Vedle množství svých německy mluvících farníků byl v lednu roku 1921 arcikněz (byl jmenován arciknězem vimperského presbyteriátu, tj. vikariátů Prachatice, Vimperk, Kašperské Hory a Volyně už v roce 1896, tři roky předtím, než mu byl udělen rytířský řád Františka Josefa) a děkan na odpočinku (od roku 1919, pro šedý zákal na obou očích oslepl a musel být už v roce 1906 operován) Jan (Johann) Šwéda v požehnaném stáří 92 let také pochován u sv. Petra a Pavla ve Starých Prachaticích (Alt-Prachatitz).

- - - - -
* České Budějovice / † Prachatice / † † Staré Prachatice, Prachatice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Prachatická "Kniha zemřelých" takto zaznamenává jeho skon v únoru roku 1921
Zpráva o jeho úmrtí v ordinariátním listu českobudějovické diecéze
Děkanská hrobka mešní kaple sv. Petra a Pavla na prachatickém hřbitově, v níž je Mons. Jan Šwéda pochován - snímky jsou z roku 2014Děkanská hrobka mešní kaple sv. Petra a Pavla na prachatickém hřbitově, v níž je Mons. Jan Šwéda pochován - snímky jsou z roku 2014
Jeho pozvánka k oslavě 100. jubilea narození Jana Nepomuka Neumanna 28. března roku 1911 v Prachaticích
K 10. výročí jeho úmrtí vyšel v časopise Zlatá stezka, vydávaném ve Vodňanech učitelstvem školního okresu prachatického a soudního okresu vodňanského jako "vlastivědný sborník kraje Husova a Chelčického", tento článek L. Piláta

zobrazit všechny přílohy

TOPlist