logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOHANN STUDENER

Dolnovltavický most

Dlouhá historie bez začátku a konce

Na den sv. Linharta (6. listopadu) 1886 po ranní mši byl slavnostně vysvěcen nový ocelový Vltavský most (říkalo se mu zdejším nářečím Wuldabruck) v Dolní Vltavici (Untermoldau). Dnes se v těch místech vlní vody Lipenského jezera. Tenkrát to však byla nějaká událost, za účasti vysokých hostí a návštěvníků tradičního dolnovltavického linhartského posvícení (v originále "Wuldiner Leonhardikirta" - pozn. překl.) z širokého okolí. Na obou koncích nového i na vedle dosud ještě stále stojícím dřevěném mostě čekalo velké množství lidí. Všichni chtěli vyzkoušet vyšňořenou novostavbu jako první. Když se ozval zvon z kostelní věže, vysvětil nový most dolnovltavický farář, po něm okresní vikář Augustin Wrtilek a nakonec jeden z řádových bratří blízkého kláštera v hornorakouském Schläglu (česky se mu říkalo i Drkolná - pozn. překl.). Pak se setkali zleva přicházející kníže Adolf a kněžna Ida ze Schwarzenberka s dolnovltavickým starostou Franzem Mayerem vprostřed mostu se schläglským opatem Norbertem Schachingerem, jeho komorníkem Raimundem Lengbauerem a přednostou obecního zastupitelstva obce Kyselov (Sarau) Johannem Spitzlem, kteří přicházeli zprava. Tím setkáním uprostřed mostu byla stavba předána do užívání veřejnosti. Nato odhalila na dolnovltavické straně kněžna Ida novou sochu sv. Jana Nepomuckého, postavenou na náklady schwarzenberského šlechtického domu. Pak už mohlo na náměstíčku začít pravé linhartské posvícení. Městská práva měla Dolní Vltavice od roku 1505, ale městysem se stala až počínaje rokem 1699. Plebánie tu však byla už od roku 1355 pod názvem Horšov či Heršov (z původního "na Hirzowe" z darovací listiny sepsané v Písku roku 1268, německy Hirzau či také Hirschau /to by znamenalo "Jelení luh"/, tj. Hrzov vlastně či Hýřov podle purkrabího Hirza, také Hrze či Hýře, zakladatele osady - pozn. překl.). Tehdy sem zlatokorunský opat uvedl plebána Ottu. Kostel sv. Linharta byla stavba původně gotická a v letech 1725-1726 k němu byly přistavěny dvě kaple. Slavnostní mše u příležitosti otevření nového mostu využili mnozí její účastníci k prosbám o požehnání svých dobytčích stád, jejichž ochráncem byl právě patron kostela. Svatému Linhartovi se obětovaly za tím účelem kovové sošky zvířat. Stavební práce na novém mostě začaly pouhý rok před jeho uvedením do provozu usazením opěr. Saněmi s koňským spřežením byly sem přivezeny obrovské žulové kvádry z lomu ve Skalné (Pinketschlag). Pro započetí stavebních prací bylo nutno mezi pravou opěrou a domem "U Boara" (čp. 2 na kyselovské straně: někdejší tzv. "vltavský dvůr") navršit navážecí hráz, zajišťující stavbu před zatopením vysokou vodou a opatřit tuto hráz klenutými odtoky. Jako materiálu pro navršení hráze bylo užito jaloviny ze žulového kamenolomu schläglského kláštera u Kyselova. Žula pro klenuté odtoky hráze pocházela z lesa na Sovím vrchu (Eulenberg, 780 m) dnes na jižním břehu Lipenského jezera u rakouské hranice. Během zimních měsíců v letech 1885-1886 přivezli sedláci z dolnovltavické farnosti jednotlivé stavební dílce mostu z Budějovic (Budweis) na saních s koňskými potahy. Tehdy ještě neexistovala železniční trať Budějovice-Želnava (v originále Budweis-Salnau, dnes je ovšem želnavské nádraží označováno jako Nová Pec - pozn. překl.). Její úsek do Kájova (Gojau) byl otevřen až 19. listopadu 1891, z Kájova do Želnavy pak až 3. července 1892. Plzeňská firma sestavovala od jara za použití obrovských parních kladiv nýtovanou mostní konstrukci. Rozpětí samonosného mostu s mřížovými nosníky činilo 40 metrů. Původně měl most jednostopou jízdní dráhu se dvěma postranními lávkami pro chodce. Konstrukce se shodovala s tehdy obvyklým typem železničních mostů. Jízdní dráha i ochozy měly povrch z dřevěných fošen. Během stavebních prací stál těsně vedle dosud užívaný starý dřevěný most.
Mosty přes Vltavu u Dolní Vltavice mají svou dlouhou historii. Srovnáním se sousedními oblastmi se dá předpokládat, že kromě známých místních brodů se stanovišti soumarů na "vltavském přechodu" (v originále "Moldaupass" - pozn. překl.) a prameništi Pestřice, Rožnovského potoka a Ježové (v originále Rothbach, Riegelbach, Igelbach - pozn. překl.) tu most existoval už dávno před záměrným založením osady na místě pozdější Dolní Vltavice Hirzem (Hrzem či Hýřem ze Zvíkova - v originále "aus Klingenberg" - pozn. překl.). K tomu došlo někdy kolem roku 1250 a vzniklo tu rušné místo při mostě s kovárnou, kolářstvím, stájemi pro přepřahání a ubytovacími herberky. Stejně tak i na kyselovské straně. Pasovští biskupové, šlechtické rody ze sousedního Mühlviertelu a čeští králové měli stejný zájem na existenci mostu při všem přístupné vltavské křižovatce této vysoce důležité obchodní cesty.
Ve 13. století, kdy se ustálily hraniční i majetkové poměry, hraničila tu spolu panství kláštera Schlägl na pravém břehu a kláštera Zlatá Koruna (Goldenkron) na levém břehu Vltavy. Tato majetková práva a vltavský most jsou ostatně zřetelně zachyceny na "mluvícím" dolnovltavickém znaku. Už roku 1332 je uváděn na kyselovské straně Vltavský dvorec, tj. "Hof vor Wulda" (později tzv. dům "U Boara", "Boarhaus" čp. 2), kde se zřejmě nacházelo i schläglské ("drkolenské") "vltavské mýto" ("Maut vor Wulda"), neboť už roku 1337 tu dává probošt Ulrich I. zjistit příjmy z vybírání mýtného. Teprve později byla na pravém břehu těsně vedle mostu postavena schläglská mýtnice (Schlägler Mauthaus), pozdější dům čp. 1. Tento dům klášter roku 1777 prodal. V roce 1783 bylo klášterní mýto císařem Josefem II. (1741-1790) zrušeno, ale hned rok po jeho smrti, tj. roku 1791, zase obnoveno. Na dolnovltavické straně bylo mýto, které se údajně nacházelo v domě čp. 5 ("u Pfeffera"), nejprve královské, v roce 1349 bylo přenecháno Karlem IV. klášteru zlatokorunskému. Pfefferův dům byl na přelomu roku 1942 a 1943 stržen poté, co jeho poslední obyvatelka Margarethe Mayerová, ovdovělá Müllerová a zvaná po chalupě také "Pfefferin", byla ve svěrací kazajce dopravena do lágru v Mauthausenu - neblahá předehra konce všeho tady. Mýtnice na kyselovské i dolnovltavické straně byly opakovaně prodány do nájmu. Už v roce 1698 najal si Reinhard Puyer kyselovskou mýtnici od schläglského kláštera za roční poplatek 80 zlatých. Opat Siard potvrdil pak 16. května 1704 pronájem "Vltavského dvora včetně mýta" (v originále "den Hof zu Wuldta samt Weg-, Brücken- und Bodenmaut") Reinhardu Puyerovi za zvýšený roční poplatek 100 zlatých. V roce 1846 je pak jako nájemce dolnovltavické mostní mýtnice uveden už Josef Pfeffer.
O náklady na stavbu a opravy vltavských mostů se v Dolní Vltavici v dávných dobách svorně dělily schläglský i zlatokorunský klášter, respektive rožmberské panství. Zatímco Dolnovltavičtí byli udělením městských práv osvobozeni z placení odúmrtě a za roční paušál i robotních povinností a naturálních dávek, museli ti z Kyselova a Kozí Stráně (Geisleiten) odvádět tyto dávky až do roku 1848. Vedle obvyklých poplatků a služeb klášteru ve Schläglu mu byli Kyselovští podle robotního soupisu povinni ročně 14 robotními dny s potahem dvou volů či s jedním koňským spřežením, k čemuž patřila i služebnost "poskytnutí dvou potahů k dovozu stavebního dřeva při pracích na dolnovltavickém mostě". Podle robotního soupisu se mezi povinných 14 dnů roboty počítaly i práce "při opravě rybářského domku v Kyselově a rovněž klášteru náležející poloviny vltavského mostu každých pět až šest let jednou osobou po jeden či dva dny". "Na přilepšenou" dodával klášter na každý robotní den "tři bochníky chleba jeden a půl libry těžké". Z časového předpokladu pro pravidelné opravy mostu po 5 až 6 letech nezůstalo pro časté povodně nic. Ve starých dokladech o tom můžeme číst např. poznámku Simona Zaunmüllera: "Koncem ledna 1846 tu byla dosud nevídaná velká voda, mohutná kra strhla 27. ledna půlku mostu." Roku 1847 a 1849 povodně most znovu opakovaně a těžce poškodily. Most ostatně nebyl zřejmě ani tak vždy v tom nejlepším technickém stavu. Tak roku 1835 tkadlec, pláteník a dolnovltavický kantor Johann Liebenwein přišel v řece o život, poněvadž "most neměl nijaké zábradlí" .
Kromě obchodníků táhlo vždy znovu i velké množství válečného lidu přes brody na řece a vltavský most k významnému "vltavskému přechodu (v originále "Pass von Wulda"), při čemž byly často pleněny a vypalovány osady podél toku řeky. V husitských dobách a zvláště v letech před válkou třicetiletou a během ní způsobila četná tažení vojenských oddílů těmito končinami úplné zničení tehdejších farních osad Kyselov, Dolní Vltavice, Bližná (Eggetschlag) a Radslav (Ratschlag). Vypráví se o zajištění Vltavy v roce 1611 císařským obristem Schiferem se 103 muži, aby byla pasovskému válečnému lidu uzavřena cesta vltavským přechodem. Opevnění na pravém břehu řeky, šance na tzv. Hochstraße (Kolmahügel) a v Oberhaagu už na rakouském území, dále na Růžovém vrchu (Rosenhügel) kus odtud na českém území na to dosud upomínají. V letech 1634, 1639, 1641, 1645 a 1648 byla tato opevnění znovu a znovu obnovována a zesilována, aby bylo zejména švédským oddílům zabráněno proniknout na hornorakouské území. K ochraně Čech před bavorskými oddíly byly vybudovány roku 1741 šance jižně od Kyselova, a to jak na českém, tak i na rakouském území, při čemž byla zřízena opevnění i přímo na Vltavě.
Z roku 1866 je zaznamenáno zpevňování dolnovltavického mostu, které by umožnilo i přejezd těžkého dělostřelectva. Před počátkem první světové války byl nový ocelový most po svém otevření v roce 1886 ještě jednou slavnostně vyzdoben. To při návratu z pražské Jubilejní výstavy roku 1891 projel císař František Josef i farní obcí Dolní Vltavice. O této události si místní lidé vyprávěli vlastně až do doby svého vyhnání v roce 1946. Velké zástupy prý tehdy čekaly na obou stranách mostu přes Vltavu a podél silnice na příjezd císařského kočáru. Ten, tažený šestispřežím, zastavil zřejmě na dolnovltavickém předmostí. Tam měl prý starosta obce Franz Mugrauer samým rozčilením zapomenout svou řeč. Řekl prý nakonec "po našem": "Griaß Gott, Herr Kaiser! Es gfreit uns, dass S' uns a amoi in Wulda bsurchan." ("Pozdrav Bůh, pane císaři! Těší nás, že jste nás tu ve Vltavici jednou navštívil.") Jako dar byl prý předán bochník chleba a "Hammer" (uzená šunka). Císař měl údajně říci:. "I dank Eich schön. Bleibts weiterhin so brave Laundeskinder!" ("Pěkně Vám děkuju. Zůstaňte i nadále hodnými dětmi své země!") Po skončení první světové války byl most krátce střežen rakouským Volkswehrem. Jeden jeho oddíl byl dokonce v Dolní Vltavici a v Kyselově ubytován. Měl bránit území tzv. Deutschösterreich proti českému vojsku. Po rozhodnutí mírové konference ve Versailles a St. Germain v listopadu 1918 však Volkswehr vlastně po sotva několika dnech odešel a už 6. prosince obsadili farní osadu čeští legionáři. Prvním jejich činem bylo stržení místních tabulí a úředních označení se symboly rakouského mocnářství, zřízení tzv. "zóny smrti" podél hranic s Rakouskem, dále nařízení o zákazu shromažďování a ozbrojená ostraha mostu přes Vltavu.
Po částečné mobilizaci 20. května 1938 začala československá armáda s výstavbou jakési vltavské obranné linie. Na vrchu zvaném tu Wuldiner Berg a v Radslavi byly zřízeny zákopy a kulometná hnízda. V den mobilizace 23. září 1938 připravovala se československá armáda k vyhození mostu přes Vltavu do povětří. Obyvatelé okolních domů nesměli zůstat ve svých obydlích a i dobytek musel být odehnán jinam. Po Mnichovu v noci na 1. říjen 1938 byly nálože z mostu odstraněny a československé jednotky opustily Dolní Vltavici. Odchod proběhl v klidu, bez jakýchkoli konfliktů s místními obyvateli. V obci zůstalo pět vojáků německé národnosti, které tu odcházející jednotky zanechaly. Byl to starosta z Dobrkovic (Turkowitz) u Českého Krumlova (za války Krummau an der Moldau), tři mladí komunisté z Nového Křenova (Neukrenau) a jeden z Habichau (dnes zaniklé Jestřábí - pozn. překl.). Při vstupu wehrmachtu byl most brzy nato opatřen novým obložením fošnami a tím, že odpadly chodníky pro pěší, trvale už upraven pro dvoustopý provoz.
Dne 12. dubna 1945 (obec byla tehdy téměř sedm let součástí Německé říše - pozn. překl.) byla v Dolní Vltavici umístěna jednotka pěchoty. Už předtím muselo obyvatelstvo obce i přifařených osad na pokyn okresního vedení NSDAP a pod dohledem velitele zdejšího Volkssturmu Franze Mayera ("po chalupě" řečeného "Fuchsheger") hloubit "obranné okopy" (Schützgraben) "proti Rusům". Josef Schwarzbauer, poslední německý starosta Dolní Vltavice, vypovídá (i další jeho citace označeny v textu uvozovkami - pozn. překl.): "Most přes Vltavu byl připraven k vyhození do povětří. S jednotkou, složenou především z Dolnorakušanů, bylo tajně dohodnuto, že je tomu třeba zabránit. Bohužel vzápětí jednotka odešla. Nálož byla však odstraněna." Ke stažení jednotky je svědecky doložen telefonát jedné hysterické místních obyvatelky okresnímu vedení NSDAP o nespolehlivosti jednotky do Dolní Vltavice vyslané, žádající její stažení a nahrazení nějakou lepší. "Následoval příjezd motorizovaného oddílu SS s útočným dělem, znovuopatření mostu náložemi a jeho přísná strážní ochrana. Dne 6. května někdy kolem deváté hodiny přišel jeden z příslušníků oddílu ke mně, že mám hned jít k veliteli. Tam mi vysvětlili, že sem mají brzy dorazit Američané. Lidé, kteří bydlí v blízkosti mostu, mají být poté, co se rozezní zvony kostela, odvedeni do bezpečí, poněvadž most bude odpálen. Po výměně názorů, nejprve po dobrém započaté, pak už důraznější, ve které jsem připomenul následky něčeho takového pro obyvatelstvo a nezbytnost, kterou most představuje, podržel mi chlapík pistoli před nosem s poznámkou:
,Je teď u nás po všem, tak na tomhle hnízdě taky už nesejde (v originále ta památná věta zní: 'Ist bei uns alles hin, so kommt es auf dieser Nest auch nicht mehr an.' - pozn. překl.). Jděte, nebo vás odstřelím na místě!' Kolem půl desáté přišel jiný z oddílu s rozkazem rozeznít zvony, sotva se však rozhlaholily, byl už most ve vzduchu. Detonace odhodila mohutné metrákové trosky mostního mřížoví na sta metrů daleko kolem. Dům čp. 33 (Watzlovo řeznictví) a na pravém břehu Vltavy už v Kyselově stojící domy čp. 1 a 25 (Bohner- a Festl-Haus) byly napůl v troskách, střechy domů v širokém okolí strženy, krásná kostelní okna proražena tlakovou vlnou."
Pozoruhodné je, že kaple se sochou sv. Jana Nepomuckého v životní velikosti v nejtěsnější blízkosti mostu zůstala téměř neporušena. Amíci (v originále 'Amis' - pozn. překl.) s bílou vlajkou na přídi tanku byli už na dohled, totiž u Fischerovy pily (,Boar', dům čp. 2 v Kyselově), když most vyletěl do povětří. Hned poté spustila palba z obou stran. Trvala asi do půl páté odpoledne. Domy čp. 1, 4, 29 a 52 vyhořely až na zdi, mnoho jiných zčásti. Sebevražedné SS-komando (v originále 'Himmelfahrtskommando', což je těžko přeložitelný výraz vojenského žargonu, jemuž odpovídá třeba japonské slovo 'kamikaze' - pozn. překl.) se pak stáhlo směrem k Bližné (Eggetschlag), když už i jim se katastrofa jevila dostatečnou."
Tlampačem byli obyvatelé vyzváni k vyvěšení bílých vlajek na znamení připravenosti vydat obec bez dalšího boje. Kolem páté hodiny odpolední přejela obojživelná vozidla mezi ústím Rožnovského potoka a zničeným mostem Vltavu a obklíčila obec. Vojenská policie zatkla okamžitě starostu Josefa Schwarzbauera, předsedu místní skupiny NSDAP Franze Kefera, jakož i řídícího učitele a zástupce velitele Volkssturmu Karla Schlägera (i on je jako autor kroniky Chvalšin samostatně zastoupen na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.), na nichž si neodpustila dát průchod svému hněvu. "Téměř k nepoznání zbité je vezli zástupem přihlížejících lidí, ukradli jim z kapes hodinky a dopravili je pak k americkému štábu ve Zvonkové (Glöckelberg)."
V noci ze 6. na 7. května srovnali Američané se zemí už zmíněná obytná stavení čp. 33 a čp. 1 a 25 na kyselovské straně, která byla pobořena výbuchem, srovnala nájezdy na obou březích a zřídila přes Vltavu pontonový most, který byl ovšem přísně střežen a pro obyvatelstvo uzavřen. V následujících dnech muselo být americké velitelství žádáno pro případy úmrtí v osadách Kyselov a Pestřice (Stögenwald) - byli to pestřický "Nuibauer", kyselovští Elisabeth Wösová /"Barackin"/ a "Aumüller" - o svolení k přechodu mostu pohřebním průvodem. Poté, co bylo vyhlášen konec války, stačili pak ještě američtí ženisté během dvou dní na místě zničeného ocelového mostu postavit dřevěný most přes Vltavu pro dvoustopý provoz. Větší část potřebného řeziva vzali di bez náhrady z už také vzpomenuté Fischerovy pily v Kyselově čp. 2. Jako světlost mostních polí (rozestup mostních pilířů) zvolili Američané přibližně 4,0 m, na ledolamy nepamatovali. Podle místních zkušeností s tzv. "mosty ke svážení sena" ("Heubrücken") musel činit s ohledem na ledochod rozestup mostních pilířů nejméně 5,5 až 6,0 m. Došlo pak také k tomu, co zkušení místní obyvatelé hned předpověděli, poněvadž po prudkém tání z 18. na 19. února 1946 nápor ker "Ami-Brücke" opravdu strhnul. Den předtím se noví slovenští osídlenci stáhli ze selských usedlostí "Saumer" (čp. 17), "Oldrichter" (čp. 14) a "Baurn" (čp. 15) právě ještě sem do Dolní Vltavice, kde si přivlastnili stavení "Bofenzl" (čp. 25), "Hannesgreger" (čp. 23, mimochodem rodný dům autora těchto řádků - pozn. překl.).
Slovák v domě čp. 5/6 ("Boir") v Kyselově propásl čas "svou" usedlost opustit a němečtí sedláci ho musili pěti koňskými povozy plnými jím nakradeného majetku přemístit jako nového "majitele" usedlosti čp. 21 ("Deitschn") do Dolní Vltavice už jinudy. Jel se dvěma bednami a třemi husami, které byly údajně jeho opravdovým osobním jměním, na saních tažených v závěsu až přes Horní Borkovou, Dolní Borkovou (Mayersbach) a Radslav (Ratschlag) sem do obce s nimi. Dne 19. února 1946 umřela v Kyselově čp. 28 Anna Schwarzová ("Lippin"). I pohřební průvod s jejím tělem musel jít na hřbitov do Dolní Vltavice až přes "Schachl" (tj. Horní Borkovou), "Urbachl" (tj. Dolní Borkovou) a Radslavský most (jeho podobu můžeme spatřit v obrazové příloze textů Karla Adalberta Sedlmeyera na webových stran Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Po povodni byl od zahrady u "Fischerschmiedů" ("Fischerschmiedegarten") k "Fohnerových" stavení ("Fohnerhaus") zřízen přívoz. V jednom dopise ze 31. května nacházíme psáno: "Na Bílou sobotu (Ostersamstag) by cestou z kostela domů málem utonul větší počet žen, se kterými se převrátila pramice. Kdyby k nim hned nepřiplavalo na pomoc několik srdnatých mužů, někteří i na loďkách (v dopise jsou označeny "Schinakeln"), zuřící Vltava ("Wulda") by je živé nevydala. Také bude teď postaven nový dřevěný most." Byl to poslední most přes Vltavu před jejím zadržením Lipenskou přehradou (v originále "Lippener Talsperre" - pozn. překl.). Už v prvních týdnech a měsících po jeho dokončení právě po něm nastoupilo mnoho krajanů cestu, k níž je donutil násilný odsun, z mostu pak i naposledy upírali své zraky na vodu, jejíž proud nezná slovo návrat. Několik kroků dál do nicoty, mezi stavením řečeným "Hannesen" a školou, vrhali se na kolony vyhnanců čeští partyzáni, prohrabávali se jejich posledními zavazadly, co směli vzít do odsunu, brali si z nich, co se jim líbilo, a bili ty, kdo jejich řádění chtěli čelit. Pětasedmdesátiletého Wenzela Studenera zmlátili tak těžce, že během transportu na utrpěná zranění v dobytčím vagoně skonal. Jeho žena Marie se v zoufalství vrhla pod kola kolemjedoucího vlaku.
Zásluhou Adalberta Stiftera vešel dolnovltavický most přes Vltavu nepřímo i do světové literatury. Ve své povídce "Popsaná jedlička" (Der beschriebene Tännling) zavádí nás na Křížový vrch (Kreuzberg) u Horní Plané (Oberplan) s "krvavě červeným křížem", od kterého prý má vrch své jméno, se skalami zvanými "Selka s mlékem" ("Milchbäuerin") a dvěma kulatými domečky. Na hladině vody, která naplňuje studnu v každém z nich, zjevil se prý kdysi jednomu slepci milostný obraz Sedmibolestné Rodičky Boží s mrtvým Ukřižovaným Synem na klíně a sedmi meči v srdci. "Protože se událo (ještě) mnoho zázraků, zvláště na chudých a churavých (lidech), zřídili nad obrazem stříšku, aby netrpěl nepohodou a sluncem. Neví se, kdy se to stalo, ale jistě to bylo velice dávno. Právě tak se neví, co se s obrazem stalo později, a z jakého důvodu byl po čase zapůjčen osadě Dolní Vltavice; ale tolik je jisté, že sedm let po sobě pustošilo krupobití hornoplánská pole. Tu lid přišel na myšlenku, že je nutno zase přinést obraz a jeden muž z domu u Jezulátka (Christelhause) v Krátké ulici (auf der kurzen Zeile) jej přinesl na zádech z Dolní Vltavice do Horní Plané. Krupobití už nepřišlo a pro obraz vystavěli překrásnou dřevěnou kapličku u slepcovy studánky a za ní zasadili lípu." (překlad Anny Siebenscheinové z vydání v českobudějovické Růži roku 1968) Ta "červená" kaple byla později stržena a Sedmibolestná Matka Boží přenesena z ní na hlavní oltář trochu stranou pramenů zbudovaného kostelíka na Dobré vodě (Gutwasserkirche), vysvěceného dne 17. října 1789.
Nijak neupřesněný Stifterův časový údaj o pobytu zázračného zpodobení mariánského v Dolní Vltavici a o jeho návratu se pokusil právě v souvislosti s tamním mostem trochu faktograficky podpořit a zpřesnit Franz Fischer (je také samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) ve svém článku "Über die Entstehung der Gutwasserkirche in Oberplan" následujícím líčením: "V roce 1713 těžce onemocněl výběrčí cla (Zolleinnehmer) Josef Zach v Dolní Vltavici. Putovat do Horní Plané, aby tam vyhledal pomoc, nemohl. Poprosil faráře Jenneho (farář Matthäus Jenne byl rodákem z Chvalšin /Kalsching/ a působil na hornoplánské faře v letech 1709-1722), jestli by mu nemohl milostný obraz poslat do Dolní Vltavice. Stalo se, výběrčí se uzdravil, zpodobení Matky Boží (nota bene: šlo o sošku!) zůstalo přesto i nadále v Dolní Vltavici. Bylo vystaveno na kamenných božích mukách mezi celnicí a mostem přes Vltavu. Hornoplánští, celá spousta tamních farníků, častěji žádali o navrácení milostné sošky, avšak marně. Na podnět krumlovského sirotčího písaře poskytl patronátní úřad Dolnovltavickým mariánskou sošku ze Svatého Tomáše (Sankt Thoma) s vyrozuměním, že je jedno, jaký obraz či zpodobení Boží Matky (v němčině je pro obraz i sochu používán i společný výraz "Bild", z čehož často vznikají v překladu neřešitelné problémy - pozn. překl.) je v tomto případě uctíván." V letech 1759-1793 byl farářem v Horní Plané Anton Kitzhofer, který pocházel z Horních Brzotic (Perschetitz) u Polné na Šumavě (Stein). "Požadoval se vší energií vydání mariánské sošky zpět. Obracel se v tom smyslu na úřady duchovní i světské. Přísný pokyn Vrchního celního úřadu v Budějovicích přiměl konečně Dolnovltavické k ochotě ve věci ustoupit. Dne 14. června 1760 dali se dotázat jedním poslem, zda mají sošku donést sami či zda si ji odnese někdo z Horní Plané. Farář Kitzhofer vyslal neprodleně hornoplánského měšťana Eliase Reiningera do Dolní Vltavice, který mariánskou sošku opravdu přinesl nazpět."
Z Dolní Vltavice je k právě vylíčené události z tradice známo toto: výběrčí cla Zach pocházel z hornoplánské farnosti. Z ještě dochovaných matričních výtahů o jeho potomcích přiženěných či přivdaných do Dolní Vltavice dá se se značnou jistotou vyvodit, že stavení řečené u "Schopperů" ("Schopper-Haus") v Další Lhotě (Hinterstift) čp. 12 bylo jeho rodným domem. Pomoc, kterou mu poskytl jeho "domovský" farář Jenne, by tím byla pochopitelnější. V dolnovltavické kronice (Marktchronik) bylo zaznamenáno, že roku 1716 císařský přednosta pro hraniční styk a hraniční obchod (Grenz- und Grenzhandelvorsteher) postavil si na domovním pozemku čp. 14 ("Hannes") obytné stavení pro sebe a pro svou císařskou úřední kancelář. Jde o pozdější dům čp. 13, řečený "Heisl-Mothias-Haus". Tehdy existovala pouze východní strana "ulice" s řadou domů od "Schmieda" (čp. 10) počínaje až k "Hannesovi" (čp. 14). Protější západní strana nebyla dosud zastavěna. Jen mezera mezi čp. 5 ("Pfeffer") a už zmíněným "Hannesem" (čp. 14) byla uzavřena někdejším obecním pivovarem, naposledy obchod u Motschků (Geschäft Motschko) čp. 6. Výběrčí cla mohl mít tedy ze své kanceláře most i kamenná boží muka pěkně na dohled.
Ta i s mariánskou soškou stála skutečně na svém místě až do časů dohotovení ocelového mostu přes Vltavu v roce 1886, a to za domem řečeným "Baderhaus" (také "Postmoasta" čp. 35) v už zmíněné "Pfeffergarten", kde kdysi vedla vozová cesta k mostu. V Dolní Vltavici až do vyhnání ještě běžné rčení "Mir gengan ba d' Morchta af d' Bruck" (tj. "Du na most u muk" - pozn. překl.) na to upomíná. Ten, kdo nechtěl jít na most přes náměstí (Marktplatz) a ulicí k mostu odtud vedoucí, nýbrž chtěl si cestu zkrátit, mohl použít pěšinu od staré školy (č. 2) podél Vltavy přes Joglových a Pfefferových zahradu (Jogl- und Pfeffergarten) k božím mukám resp. k mostu. Vyprávělo se, že poté, co byla zlomena boží muka u "Luadmüllera" v Dolním Markschlagu (Untermarkschlag, osada zanikla jako Dolní Hraničná - pozn. překl.) u Německého Rychnova (Deutsch-Reichenau bei Friedberg, zanikl jako Rychnůvek - pozn. překl.), měla být soška snad získána z nich. Tehdejší "Luadmüller" Josef Perfahl byl na přelomu devatenáctého a dvacátého století zmiňován jako dodavatel materiálu při různých stavebních akcích v Dolní Vltavici (škola, hřbitov, vodovod). Působil i jako nákupčí a dopravce dřeva pro schwarzenberskou knížecí správu a měl u "Schramma" na Růžovém Vrchu (Rosenhügel) při Schwarzenberském plavebním kanálu své složiště. Kromě knížecího a schläglského klášterního dřeva vykupoval i polenové dříví ze selských lesů a z Hegerwaldu (klášter Vyšší Brod /Hohenfurth/) a dopravoval je tam ke kanálu. Dolnovltavické podání o kamenných božích mukách při mostě končí právě údajem o převzetí mariánské sošky od "Luadmüllera". Mezi mlynářem z Rotmühle v Kozí Stráni a "Luadmüllerem" byl příbuzenský vztah. Lidmi z Dolní Vltavice byla a je dodnes spojována ztráta jejich lesa na Sovím vrchu, který zahrnoval 470 jiter lesa a luk od někdejší hranice na Vltavě podél Ježovského potoka až k Růžovému Vrchu s nějakým "Nepomukem". Údajně měl být ten pás území, táhnoucí se mezi schwarzenberským a schläglským majetkem a znázorněný i na dolnovltavickém znaku, darován jedné kněžně "ins Weisert" (u příležitosti narození potomka, tj. jako české "do kouta" - pozn. překl.) a "na revanš" měla Dolní Vltavice dostat sochu sv. Jana Nepomuckého. Užívací práva (dřevo, kámen, pastva atd.) Dolnovltavickým zůstala. Byla také plně využívána a od půle 19. století Schwarzenbergy stále více omezována. O celé té události ovšem neexistuje nijaký doklad a není nic známo ani o nějaké starší Nepomukově soše. Je myslitelné, že je jí míněna někdy kolem roku 1760 na boží muka tu v Dolní Vltavici přemístěná soška sedící Madony za Svatého Tomáše. O Nepomukovu sochu, tesanou v pískovci podle pražského pravzoru a darovanou sem Schwarzenbergy u příležitosti vysvěcení ocelového mostu jít nemůže, poněvadž na jejím podstavci bylo ze strany vyryto dnes už neznámé jméno a také letopočet 1885.
Nápadná je ovšem skutečnost, že od roku 1890 byla dolnovltavická užívací práva v lese při Sovím vrchu omezena docela. Když měla být v roce 1945 znovu zbudována zničená fara, přihlásili se o ta svá stará práva Dolnovltavičtí opět. Obyvatelé Dolní Pestřice porazili v lese zvaném v místním dialektu "Alnbergwold" potřebné stavební dřevo a kyselovští sedláci je dovezli je k Fischerově pile. Ke znovuvýstavbě fary už ale nestačilo dojít.
Ještě bych se vrátil ke zmíněnému článku ředitele hornoplánské měšťanské školy Franze Fischera "Über die Entstehung der Gutwasserkirche in Oberplan". Tvrzení v něm formulovaná, že "pokyn Vrchního celního úřadu v Budějovicích přiměl konečně Dolnovltavické k ochotě ve věci ustoupit" a že ti se "dali dotázat jedním poslem, zda mají sošku donést sami", musí v Dolnovltavických ještě i dnes v cizině rozesetých vzbuzovat pocit "porušeného právního vědomí". Ani krumlovský patronátní úřad, ani budějovický vrchní celní úřad neměly městysi Dolní Vltavice nijaké právo dávat nějaké pokyny. Pokud vyšel od vrchního celního úřadu v Budějovicích nějaký pokyn, pak mohl být určen jen dolnovltavické celní kanceláři. Nelze pak, jak to učinil autor článku, činit "Dolnovltavické" zodpovědnými za případ, který od počátku spadal do zodpovědnosti celního úřadu. I v současné situaci by měli Dolnovltavičtí umět náležitě se ohradit vůči podobným líčením minulosti obce.
Každoročně konala farní obec v den 16. května prosebné procesí k Nepomukovi na mostě přes Vltavu. Byl to den výročí slavnostního přenesení smrtelných ostatků světcových do pražského chrámu sv. Víta léta Páně 1393. Zpovědník tehdejší české královny byl podle legendy utopen ve Vltavě pro zachování zpovědního tajemství. Místo, kde spočinulo jeho mrtvé tělo na dně řeky, ukázala ve vodě svatozář pěti hvězd (prý značí každá z nich jedno písmeno slova "taceo", tj. "mlčím, tajím" - pozn. překl.). Nepomukova socha na bočním oltáři dolnovltavického kostela i na zdejším mostě přes Vltavu nesla kolem hlavy rovněž pozlacený věnec pěti hvězd. Také světcův obraz v radslavské kapli blízko Vltavy na vrchu zvaném "Moarchtaberg" je zpodoboval.
Ve válečném roce 1944 vykročil jen malý houfec starších lidí a dětí s posledním dolnovltavickým farářem Antonem Raabem ke světcově soše na mostě, u níž se jako všechna léta předtím po prosebných modlitbách zpívala píseň zvaná "Nepomuklied". První sloku si ještě dokážu připomenout:

"Ein Beispiel wahrer Frömmigkeit,
ein Muster der Verschwiegenheit,
hast du, o Gott,
im Martertod,
im weisen, frommen Leben,
Johannes uns gegeben."

(podobná česká píseň k oslavě hlavního zemského patrona - v Čechách svátek, na Moravě jen památka - končila prvou sloku takto:

"Ty jsi příklad pravé pobožnosti,
v Nepomuku divem zrozený,
zdoba kněžství, výkvět slavných ctností,
strážce víry neohrožený." - pozn. překl.)

Nikdo z účastníků nemohl tušit, že to bylo poslední dolnovltavické procesí k Nepomukovi na mostě vůbec. V roce 1945 Američané a 1946 pak čeští komisaři procesí prostě zakázali. Po vyhnání německých obyvatel v roce 1946 a zejména pak po vládním rozhodnutí o stavbě lipenské přehrady 1948 byly všechny osady farnosti Dolní Vltavice vydány totálnímu zániku. O dolnovltavické soše Nepomukově a o zdejším mostě existuje pak už jen několik tiskových zpráv. "Der Heilige Nepomuk steht an der Moldau mit Steinen eingebaut," (tj. "Svatý Jan Nepomucký stojí na Vltavě obestaven kameny" - pozn. překl.) referuje "Glaube und Heimat" z 15. prosince 1955. Před zkušebním napuštěním přehradního jezera roku 1958 byly v zimních měsících všechny domy v Dolní Vltavici včetně Nepomukovy sochy až k linii domů čp. 16 ("Greibl") - čp. 28 ("Kary"), jakož i farní vsi Kyselov, Kozí Stráň, Horní a Dolní Borková beze zbytku vypáleny a vyhozeny pak do povětří. Od poloviny dubna 1958 se obraz zdejší krajiny proměnil úplně. Tající sněhy přítokového povodí Vltavy dokázaly zaplnit jezero, sahající napříště od Lipna až k Nové Peci (v originále "Salnau", tj. Želnava, poněvadž "dolejší" Nová Pec byla dříve označována jako "Želnava-nádraží" - pozn. překl.). Je to obraz zvláštní, keře a houštiny se dosud přízračně tyčí z vody, stejně jako opěry a pilíře mostů u Dolní Vltavice, Radslavi a Hůrky (jak se o tom píše v únorovém čísle měsíčníku "Hoam!" roku 1960). Území na pravém břehu Vltavy je až k hranici uzavřeným vojenským pásmem. V Dolní Vltavici nahrazuje teď most přes Vltavu přívoz a ze strážní věže vybavené radarem na vrchu zvaném kdysi "Wuldiner Berg" je zajištěn dohled nad vodami přehradního jezera. Noví držitelé moci nepotřebují po vyhnání německých farníků nijakého svatého na mostě, poněvadž nechtějí prokazovat ani stopu staletí zdejší historie. Ze slatinné vody přehradní nádrže neproniká k hladině nijaký zásvit svatozáře utonulého Nepomuka, ale jemnou cihlovou drtí prostoupený a krvavě jí do ruda zbarvený písečný břeh přehradního jezera upomíná na naši zničenou Dolní Vltavici.

Prameny:
Studener, Johann (1860-1940): ústní vyprávění.
Zaunmüller, Simon (1837-1912): Chronik der Aumühle.
Schwarzbauer, Josef: Aufzeichnungen über Untermoldau (1954).
Fischer, Franz: Über die Entstehung der Gutwasserkirche in Oberplan, "Glaube und Heimat", 1956, č. 11 a 19.
Kitzhofer, Franz: Beitrag zur Geschichte der sitzenden Madonna von St. Thoma, "Glaube und Heimat", 1971,
č. 14.
Dichtl, Josef: Krummauer Gymnasium. Der Jubiläumsgottesdienst am 19. Juni 1971, "Glaube und Heimat", 1971, č. 14.
Studener, Johann: Die Friedhöfe der Pfarrgemeide Untermoldau.
Gruß, Vinzenz: Gebete und Gesangbuch für die Pfarrgemeinde Untermoldau (3. vydání 1929).

Glaube und Heimat, 1987, č. 11, s. 12-14 a č. 12, s. 17-19, dokončení 1988, č, 1, s. 26-28


Glaube und Heimat, 1987, č. 11, s. 12-14 a č. 12, s. 17-19, dokončení 1988, č. 1, s. 26-28 (zde i prameny a literatura)

P.S. Rok po skončení druhé světové války byla vysídlena a nikdy už plně znovu osídlena nebyla. Ze 414 obyvatel, kteří tu byli podle sčítání z roku 1930, zůstalo tu v roce 1948 80 Čechů a 40 německých "antifašistů", kteří byli ušetřeni "odsunu". To už bylo rozhodnuto, že jakékoli investice by se zde "vzhledem k zániku obce zatopením nevyplatily. Volné domy pro rekreanty k dispozici. V obci je starý farní kostel, na návsi pranýř." Je dnes uložen v českokrumlovském muzeu, Pranýř pro koho? Most a země a Nepomuk čí tam na dně Vltavy?

P.P.S. Text vyšel kupodivu v roce 1988 i na čtyři nedokončená pokračování i v měsíčníku "Hoam!", tam však už bez udání autora. Nevyžaduje komentáře, snad jen k onomu "mluvícímu" znaku zaniklé Dolní Vltavice. Dnes ho totiž užívá jiná obec na břehu jezera, kterému se říká Lipenské a přes něž vede z ní dlouhé přemostění do Hůrky a Horní Plané. Je to Černá v Pošumaví (Schwarzbach), ale most na tom znaku je zlatý, luka kolem jsou zelená a řeka, řeka našeho srdce je modrá. Jako ten most nemá ani ona vlastně začátek a konec, protože všechna je cestou, dalekou i naší cestou domů.

Náš hřbitov

Nový dolnovltavický hřbitov ("neii Freithof"), na které byli pohřbíváni zesnulí farníci až do časů vyhnání, byl zřízen právě před sto lety (psáno v roce 1999 - pozn. překl.). V letech 1957-1958 byl srovnán se zemí českým vojskem a následujícího roku 1959 pak zatopen Lipenským přehradním jezerem. Chtěl bych uvést dochované údaje ke stavbě a následné podobě našeho hřbitova a připomenout některé události ke konci druhé světové války.
Počátkem sedmdesátých let minulého století byl starý hřbitov ("oldi Freithof") u dolnovltavického farního hřbitova sv. Linharta už velikostí nedostačoval a c.k. okresní hejtmanství v Českém Krumlově (Böhmisch Krumau) uspořádalo několik "komisí" (tj. místních porad) ke stanovení velikosti plochy a vůbec k určení místa pro nový hřbitov příhodného. Na jednání komise dne 27. června 1887 byla konstatována potřeba plochy kolem 800 čtverečních sáhů (tj. kolem 2875 čtvrečních metrů) a za místo pro hřbitov určena parcela 41/4, zvaná "Pfefferhoflus", a to s pověřením, aby byla předána k novému účelu do května roku 1888. V roce 1888 byly od farní obce odkoupeno 800 čtverečních sáhů pro hřbitov (parcely 41/4 a 41/5) a 141 čtverečních sáhů pro cestu v ceně za 1 čtvereční sáh 1 zlatý 65 krejcarů plus 125 zlatých 65 krejcarů za náklady na notáře a jiné poplatky. Celá věc pak usnula až do roku 1896. Ještě před započetím stavby vlastního hřbitova dal Franz Festl, někdejší řídící učitel v Roitham u Vöcklabrucku, nad pozemkem obcí vykoupeným zbudovat hřbitiovní kapli s hrobkou, v níž chtěl být pochován se svými sourozenci. Využívání hrobky nebylo ještě schváleno, kaple však byla budějovickou biskupskou konzistoří a c.k. místodržitelstvím v Praze potvrzena jako mešní. Za stavbu kaple zaplatil Franz Festl 2268 zlatých 60 krejcarů, přilehlý stavební pozemek však dosud zaplacen nebyl. Aby se kaple ocitla uvnitř obvodu hřbitovní zdi, musila farní obec přikoupit ještě 190 čtverečních sáhů pozemku (parcela 1/3). Zbylý kus parcely 41/2 při "Pfefferhoflus" mezi hřbitovní zdí a dolnovltavickou "Bergstraße" (tj. doslova "cesta do vrchu" - pozn. překl.) zakoupila roku 1899 místní školní rada pro školní hřiště (Turnplatz).
V roce 1897 byla pro zřízení hřbitova ustavena stavební komise ze zástupců všech přifařených osad, jejím předsedou pak byl zvolen Josef Winkler ("Bernhardl", čp. 9). Komise ještě téhož roku stavbu zadala. Zednické práce provedl Franz Mayer, vulgo "Beck Karl", z Horní Plané, kamenické práce Josef Wimberger z Kyselova, tesařské, sklenářské, truhlářské a zámečnické práce Franz Hofer tu z Dolní Vltavice, vápno dodal Johann Spann (Alnbergheger), přírodní krytinu (břidlicové tašky) pro hřbitovní zeď Josef Perfahl (Luadmüller), což však později přenechal Franzi Mugrauerovi (Nanes, čp. 14). Veškeré zemní práce byly podle výše podílu poskytnuty bezplatně obcí a osadami, stejně tak bez úhrady byl lámán a přivážen přírodní kámen na stavbuhřbitovní zdi.
K celkovému objemu stavebních prací na novém hřbitově lze uvést následující data: délka obvodní zdi obnášela 341 metrů, průměrná výška téže zdi včetně krytiny 2 metry, šířka zdi 0,80 metru. Samojediný vchod na hřbitov nacházel se na jeho západní straně. Podoba zděných pilířů brány byla totožná s těmi při jižním vchodu starého hřbitova kolem farního kostela. Dvojkřídlá kovaná železná vrata nesla nápis "FRIEDE SEI MIT EUCH" (tj. "Pokoj s vámi" - pozn. překl.). V rohu severně od vchodu na nový hřbitov asi 3,5 x 5,5 metru velký hrobníkův domek na nářadí, nářečně zvaný "Boa(n)iheisl" (tj. doslova "kostnice" - pozn. překl.), v rohu na jih od vchodu asi tak stejně velká márnice, po našem "Toitnkaumer". O něco doleji (východně) od středu hřbitova stál na cca 0,80 metru vysokém žulovém podstavci cca 3,5 metru vysoký dřevěný hřbitovní kříž. V kameni podstavce byl vytesán letopočet 1899. Při hřbitovním kříži, tom "znamení obecného pokoje a obecné rovnosti", byla pokaždé po uložení nebožtíka do hrobu a o svátku Dušiček konána modlitba za všechny farníky a chrámový sbor zapěl "Credo in unum Deum". Podle hřbitovního řádu nacházely se po obou stranách cesty mezi hřbitovní kaplí a křížem rodinné hroby. Dole (východně) pod hřbitovním křížem následovaly hroby "jednomístné" (v originále "die Einzelgräber" - pozn. překl.). Nebyla žádná přednostní místa či nějaká rozdělení podle osad, ale hrobní místa se přidělovala čistě nahodile podle časového momentu jejich nabytí. Paragraf 5 hřbitovního řádu, schváleného dne 21. června roku 1904 c.k. okresním hejtmanstvím krumlovským, se k tomu podotýká: "Es nicht gestattet, die Reihenfolge der Grabstellen auf Verlangen der Partei eigenmächtig zu verändern. Ausnahmweise kann die Beerdigung einer Leiche außer der Reihenfolge gegen Einrichtung der dreifachen Gebühr gestattet werden." (tj. "Není dovoleno svévolně měnit na žádost stran pořadí hrobových míst. Výjimečně lze povolit pochování ostatků mimo toto pořadí proti zapravení trojnásobného poplatku." - pozn. překl.) Dětské hroby se nejprve nacházely na dolním konci (jižní strana) jednomístných hrobů. Ve dvacátých letech dvacátého století bylo započato s úpravou plochy jižně od hřbitovní kaple na dětské oddělení hřbitova. Severovýchodní roh hřbitova býval označován jako "Selbstmördereck" (tj. "kout sebevrahů" - pozn. překl.). V paragrafu 13 hřbitovního řádu se k tomu místu praví: "Für Selbstmörder, für totgeborene oder ohne Taufe gestorbene Kinder ist ein eigener Platz reserviert." (tj. "Pro sebevrahy, pro mrtvě narozené či beze křtu zemřelé děti je vyhrazeno zvláštní místo." - pozn. překl.) Plán hrobů a "Gräberbuch" (tj. kniha záznamů o tom, kdo a kdy byl do nich pochován - pozn. překl.) byly průběžně vedeny obecním úřadem.
Stavební náklady nového hřbitova byly předem odhadnuty na 5000 zlatých. Za dodávky a dopravu bylo do 31. prosince roku 1901 vyplaceno 5124 zlatých 24 krejcarů, spolu s 900 zlatých za stavební pozemek hřbitovní kaple dohromady 6024 zlatých 24 krejcarů. Financování se dálo 1888 a 1898 z příspěvků obce, pozemkový nájem (Grundpacht) od nákupu po zastavění z prodeje zemědělské půdy (Kulturboden) a také z půjčky 1000 zlatých od spořitelny v Horní Plané. Ke zpětné úhradě půjčky včetně poplatků z nájmu a doplacení menších výkonů došlo do roku 1907.
Slavnostní vysvěcení nového hřbitova a hřbitovní kaple provedli druhé červencové neděle roku 1899 okresní vikář Matthäus Höferl a místní farář Mathäus Klimesch za velké účasti farního osazenstva. Jako první nebožtík vůbec na novém hřbitově byla do jednomístného hrobu pochována třiadvacetiletá Maria Pöschlová z Dolní Vltavice čp. 7. Dne 20. července pak opět do jednomístného hrobu pochovali "Korl Marei", jak se "po chalupě" říkalo Marii Nodesové z Pestřice čp. 19. Prvním pochovaným do rodinného hrobu byl Franz Mayer ("Stini") z Dolní Vltavice čp. 26. V následujích řádcích bych chtěl připomenout některé události od roku 1899 až do konce druhé světové války, pokud mají vztah k novému dolnovltavickému hřbitovu.


  • Dne 31. ledna 1906 utrpěl dp. farář Mathäus Klimesch během mše svaté záchvat mrtvice, spadl od oltáře. Jeho pohřeb se konal 4. února, hrob měl severně od hřbitovní kaple při hřbitovní zdi.
  • Roku 1913 byla na východní straně hřbitovní kaple umístěna pamětní deska, na které byla zmíněna ušlechtilá činnost Franze Festla a Marie Festlové, provdané Fürstové, čestných občanů tržních a katastrálních obcí (katastrální obec byla každá osada uvedená v tzv. Josefském katastru - pozn. překl.) Bližná, Kyselov, Pestřice a Dolní Vltavice.
  • V červenci roku 1938 byli v Dolní Vltavici zásatupci anglické Runcimanovy mise. Nahlédli na faře do matrik, zajímali se o jména na památníku padlých a prohlédli si na novém hřbitově nápisy na křížích a náhrobcích.
  • Za mobilizace dne 24. září 1938 na dolnovltavický most umístěné výbušné nálože byly v noci ze 30. září na 1. říjen roku 1938 odcházejícím českým (rozuměj československým vojskem - pozn. překl.) vojskem odstraněny. Češi tu ponechali v uniformách (rozuměj československých armádních uniformách - pozn. překl.) pět vojáků německé národnosti, a sice starostu z Dobrkovic, tři mladé komunisty z Nového Křenova a Rudolfa Riepla z Jestřábí (osada dnes zaniklá - pozn. překl.). Pětice mužů ve stejnokrojích se uchýlila na nový hřbitov, kde pak byli všichni i zadrženi a odvedeni do "Schublucka", jak se u nás říkalo šatlavě v čp. 22.
  • Na vyšší pokyn musely být pro raněné vojáky, kteří zemřeli v domácích lazaretech a byli převezeni k pohřbu do své domovské obce, na hřbitově založeny tzv. "čestné háje" (v originále "sog. Ehrenhaine" - pozn. překl.). Na dolnovltavickém novém hřbitově byl pro ten "čestný háj" zvolen jihovýchodní roh. Jako prvý voják byl v něm uložen do země svobodník Adolf Tussetschläger (po chalupě Sikramaler z Dolní Vltavice čp. 9), který skonal dne 1. března 1943 v záložním lazaretu ve slezské Zaháni (Sagan). Z farní obce Dolní Vltavice byli zde do konce války s vojenskými poctami pochováni ještě další příslušníci wehrmachtu, a to: Franz Nodes z Kozí Stráně (Geisleiten) čp. 16; Anna Hableová z Bližné, pomocná síla luftwaffe; Johann Pöschl z Dolní Borkové (Mayerbach) čp. 1. Rodiče tankového granátníka Otto Mündla (po chalupě "Schneider" z Račína čp. 48), který přišel o život ve svých 18 letech dne 28. května 1943, uložení ostatků synových v "čestném háji" odmítli.
  • Čtyři vojáci zbraní SS (tři velmi mladí úderníci a četař /Unterscharführer/ Peschke), padlí ve srážce s Američany na vrchu Haager Berg 5. května 1945, byli ještě téhož data pozdě odpoledne pochováni za účasti svých druhů a místního Volkssturmu (tato "lidová domobra" vznikla rozkazem Adolfa Hitlera z 25. září roku 1944 - pozn. překl.) s vojenskými poctami ve společném hrobě na půdě "čestného háje". Následně se konal na hřišti poslední apel a zároveň rozpuštění dolnovltavického Volkssturmu.
  • Při odpálení dolnovltavického mostu vojáky zbraní SS přeletěla jedna jeho metráková součást obec a prorazila na jižní straně kaple hřbitovní zeď. Okenní tabulky praskly a dveře vyletěly do povětří. Při následném ostřelování obce americkým dělostřelectvem z Kanálského vrchu (Kanalberg) došlo i k poškození střechy a věže kaple, jakož i několika hřbitovních křížů, náhrobků a hrobů.

Na dolnovltavický hřbitov nebyli až do roku 1945 pochováváni nijací cizinci, ačkoli v obci byli za první světové války přítomni ruští váleční zajatci a za druhé světové války zajatci z Francie, Belgie a Jugoslávie. Kromě toho tu za druhé světové války byli nasazeni na nucené práce mnohé osoby ženského i mužského pohlaví z Polska, Ukrajiny i Ruska. Všichni projevovali chuť do práce a místní obyvatelé s nimi v rámci možností dobře vycházeli. O nedělích byla všem cizincům povolena návštěva bohoslužby, což rádi využívali pro možnost vzájemného osobního styku a výměny informací. Jihočeský sborník historický dochází ve studii "Polští občané na Českokrumlovsku" (jejím autorem byl roku 1967 Robert Randýsek - pozn. překl.) "k názoru, že v převážné míře vítali němečtí rolníci polské pracovní síly takřka s otevřenou náručí, neboť nestačili sami zvládnout hospodářské práce. Takoví rolníci byli pochopitelně i dobrými zaměstnavateli. Někdy se dostal Polák do poměrů takřka patriarchálních; byl ubytován v pokojíku, který před ním obýval německý čeledín, sdílel společný stůl se členy rolníkovy rodiny, měl dost času k odpočinku i ke styku a k zábavě s ostatními Poláky ve vesnici a pokud nebyl nablízku nějaký fanatický nacista, upravovaly se postupně i styky s místním německým obyvatelstvem na poměrně slušné soužití." (další odstavec Randýskova textu, z něhož Studener cituje ovšem jen malou část, ještě doplňuje: "Odtržené československé území si ostatně brzy získalo mezi polskými dělníky velmi dobrou pověst. Dokladem je i řada příkladů, kdy Poláci, zaměstnaní na vlastním říšském území, odtud utíkali a pokoušeli se najít zaměstnání v pohraničí. Zjevné tolerování cizinců německým obyvatelstvem, a to i příslušníků slovanských národů, vyplývalo nepochybně z dosud nevyhraněného postoje pohraničních Němců k nacismu a válce a ze silných tradic sociálně demokratického hnutí, jak již ukázal Jindřich Pecka ve své studii 'K otázce zajateckých táborů u pramene Vltavy'" /poznámka pod čarou ovšem uvádí, že jde o v roce 1967 dosud nepublikovaný text Jindřicha Pecky, historika žijícího v letech 1936-1998, který byl za sovětské okupace ČSSR 1968-1989 zbaven možnosti zveřejňovat své práce/ - pozn. překl.). Tento stav věcí měl za následek, že se cizinci ve farnosti Dolní Vltavice chovali klidně a pokojně se po konci války i vrátili do svých domovů (pokud je právě tam nečekala perzekuce stalinská - pozn. překl.). Jen jeden případ výrazně odlišný tu chci závěrem uvést. V roce 1941 byl "Boarheisl", jak je po chalupě říkalo Josefu Watzlovi z Bližné čp. 2, jedné neděle předvolán na četnickou stanici. Když se tam po jitřní mši ohlásil, zmlátili ho až do krve a následně ho tak krví zalitého vedli dva SA-mani vedli celým Schwarzbachem (dnes Černá v Pošumaví - pozn. překl.) s tabulí na krku. Ta tabule nesla nápis: "Die Polen sind mir lieber als Deutschen" (tj. "Poláci jsou mi milejší než Němci" - pozn. překl.). U "Boarheisla" pracoval jeden Polák, který směl společně s rodinou modlit se i jíst u jednoho stolu. Po vyhození dolnovltavického mostu do povětří muži SS dne 6. května roku 1945 a následující vzájemnou palbou, která skončila příchodem Američanů, byl jimi zajat starosta Josef Schwarzbauer ("Jogl", čp. 4) a obviněn z toho, co se stalo s mostem i z následného vojenského odporu. Megafonem bylo obyvatelstvu sděleno, že bude pověšen na lípě při kapli zvané "Boarkapelle". Velebnému pánu Adrianu Raabovi, zdejšímu faráři, se spolu s válečnými zajatci a dělníky, kteří tu u nás byli na nucených pracích, podařilo Američanům v tomto nepředloženém kroku zabránit.

Prameny:
Prameny: Simon Zaunmüller: Chronik der Aumühle in Sarau; Franz Festl: Gedenkbuch der Festlfamilie; Johann Studener: Die Untermoldauer Freithofkapelle; Fritz Winkler: Schrecklicher Frühling 1945; Johann Jungbauer: Gedenkbuch der Gemeinde Eggetschlag; Robert Randýsek: Polští občané na Českokruimlovsku (in: Jihočeský sborník historický 2/1967, s. 107-111);písemná a ústní sdělení Hermine Hanauerové, Alfreda Jungbauera, Gustava Lepschyho, Franz Mündla, Georga Schwarze, Josefa Schwarzbauera, Rosy Studenerové, Williho Studenera, Marie Watzlové a Marie Zaunmüllerové.


Glaube und Heimat, 1999, č. 7, s. 29-32

P.S. U jména Franze Festla, který je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže, lze v obrazové příloze najít dokumentaci vzhledu dolnovltavického hřbitova, který dnes větší částí svého někdejšího pozemku spočívá na dně přehradního jezera.

Spolek vojenských veteránů v Dolní Vltavici

Před 125 lety, dne 19. září 1875, odehrál se ve farní obci Dolní Vltavice slavnostní akt, jímž bylo založení c.k. spolku vojenských veteránů (k.k. Militärveteranenverein). Prvním jeho předsedou byl tenkrát zvolen zubní lékař Dr. Karl Brosch. Druhé červnové neděle roku 1880 pak konal spolek slavnost svěcení svého praporu. Kmotry praporu se stali kníže Adolf Josef a jeho choť, kněžna Ida zu Schwarzenberg.
K úkolům spolku náležela až do dob první světové války jednotná účast na církevních svátcích, péče o staré válečné vysloužilce a pořádání důstojných jubilejních a smutečních slavností. Uvnitř farního kostela byly v jihozápadním koutě lodi vsazeny ve zdi porcelánové plakety se jmény a fotografiemi kamarádů, padlých ve výkonu služby. Zachovala se kokarda se stuhou, připomínající 25. výročí založení spolku před sto lety roku 1900.
Po vzniku první Československé republiky (v originále "1. Tschechoslowakei"! - pozn. překl.) dne 28. října 1918 mj. "k.k. Militärveteranenverein" zapovězen. Jako jeho náhrada byl na den sv. Linharta 1920 založen v Dolní Vltavici tzv. "Verein gedienter Soldaten" (tj. Spolek vojenských vysloužilců, i pod tímto českým označením zakládaný už za starého mocnářství - pozn. překl.), zkráceně tu zvaný "Kriegerverein". Jeho předsedou byl od samého založení až do roku 1945 Jordan Wagner ("po chalupě" řečený "David"). Dlouholetými členy spolkového představenstva byli Adolf Blechinger ("Merzinger"), Josef Lindorfer ("Meintl"), Franz Spitzl ("Scheibmfranz") a Anton Watzl ("Taunei"). Spolek měl přes 200 řádných a čestných členů. Už při založení byl dán podnět ke zřízení památníku obětem první světové války. Zásluhou nemalého obnosu peněžních darů, který vynesla sbírka mezi dolnovltavickými farníky, mohl být na jaře 1922 skutečně odhalen podle návrhu krumlovské firmy Schönbauer a v provedení hořického kamenictví Wiltschko. Jeho cena činila v tehdejší měně 14 tisíc Kč, přičemž náklady na zeleň v okolí pomníku a na úpravu přilehlého prostranství byly rovněž zcela pokryty soukromými dary. Památník nesl v kameni vsazené tabule z černé švédské žuly se jmény padlých a pohřešovaných, obrácené vždy směrem k jedné ze čtyř přifařených osad, odkud do války odešli. Vrchol památníku tvořil z kamene vytesaný kříž pokrytý smuteční rouškou. Starosta Josef Wohlschläger zahájil slavnostní akt a pozdravil četné zúčastněné spolky a korporace i množství lidu, které se k té příležitosti sešlo. Polní mši sloužil prof.Dr. Karl Petersilka (zastoupený rovněž samostatně na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.), budějovický kněz a poslanec za německou křesťansko-sociální lidovou stranu (Christlich-soziale Volkspartei), slavnostní projev pronesl kanovník Dr. Wenzel Feierfeil (ze Srbů /Sirb/ u Horšovského Týna /Bischofteinitz/ - pozn. překl.), poslanec za Německou nacionální stranu (Deutsche Nationalpartei) a samotného vysvěcení se pak ujal farář Engelbert Schwarzbauer. Na snímku ze 4. května 1922 vidíme čestné družičky z oné slavnosti u památníku a můžeme zaregistrovat, že sem přišly nejen ze samotné Dolní Vltavice, nýbrž i z Bližné, Horní Borkové, Kozí Stráně (Geisleiten), Kyselova, Pestřice a Račína (Radschin).
Od založení spolku až do času vyhnání stojí za to zaznamenat ještě několik událostí, jak následují. U příležitosti 50. výročí založení "Kriegervereinu" se uskutečnilo 10. července 1925 nové svěcení jeho praporu. Kmotrou praporu se tentokráte stala Josefa Kindermannová ("Oldrichterin") z Kyselova. V roce 1930 byl místo několika kovových moždířů (Böllerstöcke) pořízen jeden větší nový (Böllermörser). V létě 1938 shlédli členové Runcimanovy anglické mise v Dolní Vltavici mj. jmenné tabule na památníku padlým. Po vstupu německého wehrmachtu v říjnu 1938 byl "Kriegerverein" rozpuštěn a spolkový majetek zabaven. K nařízenému založení místní skupiny národně socialistické organizace "Reichskriegerbund" už během druhé světové války nestačilo dojít. Pět esesmanů (SS-Männer) padlých při jedné ze srážek s předvojem amerických vojsk na vrchu Haager Berg 5. května 1945 bylo až do doby, než byli řádně pochováni, uloženo u památníku padlým. Dne 7. května se vlámali američtí vojáci do spolkové místnosti "Kriegervereinu" v domě čp. 6 a odnesli pak odtud prapory, dokumenty, čestné odznaky a moždíř s sebou. V noci 28. října 1945 čeští partyzáni, kteří slavili státní svátek obnovené republiky, zhanobili památník padlým a strhli kžíž z jeho vrcholu. Na svátek Všech svatých byly už strženy i tabule se jmény. Na jaře 1959 byl posléze památník poražen úplně a jeho zbytky srovnány se zemí při demolici kostela, určeného k zatopení vodami Lipenského jezera, českou armádou.


Glaube und Heimat, 2000, č. 9, s. 24-25

Když vyhnaní obyvatelé farní obce Dolní Vltavice hledí z Bärnsteinu (1077 m) tam, kde leží jejich domov, pak upoutá jejich zrak na poloostrově, jímž zabíhá zbytek někdejší rodné vsi do Lipenského jezera (v originále "Moldaustausee" - pozn. překl.), nápadná skupina stromů. Jde o dvě lípy na tzv. "říšské" silnici č. 341 (Reichsstrasse Nr. 341) a mezi nimi stojící kapli, zvanou zdávna "Stinikapelle", nářečně "Stinikopölln". Po celá staletí byli dolnovltavičtí farnící důvěrně spojeni svým selským bytím a zvyky, jakož i náboženským životem a cítěním s touto kaplí, která během svého trvání častokrát měnila jméno. V pondělí tzv. "prosebného týdne" (v originále "Bittwoche", jde o 6. velikonoční týden, v němž se slaví svátek Nanebevstoupení Páně - pozn. překl.) byla "Stinikapelle" třetí zastávkou procesí směrem do Bližné. Také prosebné procesí za hojnost úrody na svátek sv. Marka (v originále "Markustag" - pozn. překl.) mířilo k "Červenému kříži" ("zum Roten Kreuz") kolem ní.
O důvodu a roce postavení kaple nejsou známy nijaké písemné doklady. Podle ústního lidového podání mělo snad dojít na místě, kde stojí, k nějaké válečné události, kterou připomínalo pohřebiště a boží muka (Marter, nářečím "Morchta"). Mluvilo se v té souvislosti o Švédech (rozuměj o jejich vojscích za třicetileté války - pozn. překl.). Podle postupu zdejší kolonizace a pomístních jmen (Flurnamen) se dá blíže určit i stáří kaple. Koncem 14. století byly Dolnovltavickými dobyty na lese orné pozemky směrem na Bližnou až k tak řečeným "Josefilüßen" a rozděleny následně mezi 15 zakladatelů vsi (rod Studenerů, tj. rod autora článku, mezi ně patřil - viz s. 25 Kroniky farnosti Dolní Vltavice, na ně pak navazovala až k vrchu "Marterberg" společná obecní pastvina. V 15. století byla tato pastvina až ke končině zvané "Bollandl" (společná koňská pastvina) rozdělena a vznikla na ní orná pole jménem "Steinlüß" a "Marterlüß" ("Lüß" bylo označení pole přiděleného losem - pozn. překl.). V prvé půli 15. století docházelo i tady k přepadům husitskými houfy, které opakovaně zpustošily v sousedství (rozuměj rakouském - pozn. překl.) i Ulrichsberg, Aigen, Schlägl, Rohrbach a Haslach. Poněvadž pomístní jméno "Marterlüß" předpokládá existenci nějakých božích muk už před pozemkovým dělením, mělo by dojít k jejich postavení nikoli za třicetileté války či po ní, nýbrž za husitských časů. Podle všeho tu došlo ke střetu s husity při jejich pokusu proniknout k přechodu přes Vltavu (v originále "Moldaupaß", některé webové stránky zavádějí pojem "vltavinský průsmyk"! - viz web Černá v Pošumaví). V šestnáctém století a začátkem století sedmnáctého dosáhlo klučení lesních pozemků až ke zmíněnému už Červenému kříži a k rozdělení pozemků zvaných "Broatlüß", "Kloalüß" a "Woldlandl". Po třicetileté válce byly od "Červeného kříže" až k "Vysoké cestě" (Hohe Straße, nářečně "Hoihstroß"), tvořící i hranici s pozemky vsi Bližná, založena orná pole a také zmíněný "Bollandl" byl rozdělen. Při jeho dělení získali pozemky zejména dolnovltavičtí chalupníci (kováři, koláři, tkalci, hrnčíři). Tradovalo se, že podělení z vděčnosti obnovili padlá boží muka při "Morchtalüß" a starali se pak o ně i nadále. Boží muka po "domkářích" ("Häusler") získala své nové označení "Heisliger Moarchta".
Po nahlédnutí do obecní kroniky Dolní Vltavice pořídil kronikář Bližné Johann Jungbauer v roce 1934 o "Stinikapelle" následující zápis (citujeme pro hodnověrnou přesnost nejprve německý originál, po něm až český překlad přímo ze s. 94 Kroniky obce Bližná - pozn. překl.): "Die heutige Stinikapelle wurde von Justina Reidinger als Danksagung für die Heilung einer Gemütskrankheit im Jahre 1753 errichtet. Die Obengenannte war Besitzerin des Reidingerhauses in Untermoldau, heute Motschkohaus (Nr. 6). Aus altenAufzeichnungen ist zu ersehen, daß vor der gemauerten Kapelle an der gleichen Stelle eine (Kapelle) aus Holz bestand, welche aus Baufälligkeit weggeräumt wurde. Aus dieser Zeit stammen die beiden Lindenbäume." (tj. "Dnešní Stinyho kaple na Vltavském vršku, dříve zvaná Reidingerova kaple, která stojí u okresní silnice Bližná - Dolní Vltavice, byla postavena v roce 1753 Justinou Reidinger jako poděkování za vyléčení z choromyslnosti. Výše jmenovaná byla majitelkou domu v Dolní Vltavici, dnes 'Motschkův dům'. Ze starých zápisů lze vyčíst, že před zděnou kaplí stála na stejném místě dřevěná, která byla pro hrozící zřícení odstraněna. Z této doby pocházejí také obě lípy.")
Tak se stalo, že kaple postupně nabyla dalšího označení, totiž "Reidinger Moarchta". Nápadné bylo, že až do vyhnání bylo vedle místně obvyklého nářečního "Stinikopölln" užíváno staršími lidmi právě i obojí už zmíněné "Heislinger Moarchta" i "Reidinger Moarchta".
Označení "Stinikopölln" přitom odkazuje přímo k dolnovltavickému selskému stavení čp. 26, kde se říkalo "ban Stini" (tj. "u Stiniů" - pozn. překl.). Vyprávělo se, že na tom domě lpí kletba jedné cikánky, kojící kdysi před ním své děcko. Když prý prosila v čase velkého hladu o něco k jídlu pro sebe a to malé, měla na ni "Stiniová", tedy hospodyně ze stavení, poštvat psa. Ve strachu o dítě vyřkla cikánka kletbu, podle které měla ta selská usedlost v budoucnu zůstat bez mužského nebo vlastního dědice (v originále "ohne männlichen oder leiblichen Erben" - pozn. překl.). Tak tomu pak i po mnoho generací opravdu bylo. Když se roku 1825 stal jeden syn z dolnovltavického stavení čp. 5 "u Pfefferů" hospodářem na té usedlosti, tedy "Stinibauerem", zůstaly naživu dvě jejich děti, a sice syn Matthias a dcera Josefa. Rodiče učinili z vděčnosti mnoho bohulibých darování, mimo jiné na stavební úpravy starého hřbitova, ležícího tenkrát ještě při farním kostele sv. Linharta a také na obnovu a vnitřní vybavení "Reidinger Moarchta". Dcera Josefa zůstala na usedlosti "Stinihaus" a vzala si za muže Franze Mayera ze stavení čp. 15 v Dolní Vltavici, řečeného "Moarhaus". Pro syna Matthiase koupil otec v roce 1848 statek čp. 23, zvaný "Hannesgregernhaus" (mimochodem rodný dům autora tohoto textu - pozn. překl.). Matthias Pfeffer se oženil s Katharinou, roz. Winklerovou z čp. 14 ("Hannesenhaus"). Obě manželství, to Josefino i to Matthiasovo, zůstala bez mužských potomků, resp. byla bezdětná. Mnoha zmíněnými darováními a také koupí "Hannesgregernhausu" se Pfefferovi, řečení "Stinileute" (tj. vlastně "lidé ze Stinihausu" - pozn. překl.) úplně vydali z peněz.
U hospodářské správy krumlovské prelatury si 25. února 1848 pořídil Johann Pfeffer úvěr ve výši 700 zlatých vídeňské měny (v originále "700 fl W.W." - pozn. překl.) s pětiprocentní úrokovou sazbou. Jedna kráva stála tehdy 35-40 zl., kůň 80-100 zl., roční mzda čeledínova 40 zl. a zaopatření, děveččina 30 zl. a zaopatření.
Nápadný je relativně velký pozemek kolem "Stinikapelle". Masívní stavba kaple má kvadratický vnitřní půdorys o ploše cca 6 metrů čtverečních. Nad vstupními dveřmi při východní straně se nachází v čelní zdi obdélníkový světlík, podlaha je kryta deskami z pískovce. Stanová střecha je pobita zinkovým plechem, na své špici nese kříž kovářské práce. Dolní dvě třetiny vstupních dveří jsou plnostěnné, horní třetina poskytuje skrze kovanou železnou mříž pohled dovnitř kaple. Interiér s obílenými stěnami a stropem měl až do jara roku 1946 následující vybavení: oltářní stůl s asi 50 cm vysokým krucifixem, k němu dva svícny a obětní miska, vše to ze stříbra. Na dvou bočních stěnách visely obrazy Narození Páně (Geburt Christi) a Ukřižování (Kreuzigung), za krucifixem v podélném formátu pak Poslední večeře (Das Abendmahl). Rámy obrazů byly rovněž vyhotoveny ze stříbra a měly tak tvořit soulad s inventářem už zmíněným. Výš nad krucifixem se na nacházel na stěně zavěšený mariánský obraz, potažený jemným stříbrným drátem (filigránská práce). Obraz sám i jeho zarámování se odchylovaly od ostatní výzdoby, byl novějšího data a darovala ho do "Stinikapelle" na přelomu devatenáctého a dvacátého století předčasně ovdovělá Katharina Watzlová, "po chalupě" čp. 26 řečená rovněž "Stinin" (koncovka "in" odpovídá české hovorové koncovce "-ka" - pozn. překl.).
Ze "Zpravodaje obce Černá v Pošumaví" se v roce 1993 můžeme dočíst, že "kaple Stini" se dvěma lipami je pojata do seznamu státem chráněných památek České republiky. "Co všechno by mohly vyprávět obě ty mohutné lípy?" čteme doslova ve zmíněném "Zpravodaji". Spokojíme se v následujících řádcích několika událostmi kolem "Stinikapelle" za posledních 60 let, počínaje rokem 1935.
Toho roku klempířský mistr Alois Sonnberger, povolaný sem z Vyššího Brodu, obnovil kryt střechy zinkovým plechem.
Po dohoření slunovratové vatry v roce 1937 byli někteří význační obyvatelé Dolní Vltavice obviněni českou tajnou policií ze "zemězrady" a z přípravy ozbrojeného povstání. Během jejich zatýkání došlo k řadě bezvýsledných ovšem domovních prohlídek, které měly vést k nálezům zbraní a munice. Několik dnů nato, o svatojánském posvícení 1937, bylo možno na severní venkovní stěně "Stinikapelle" a na mnoha jiných místech možno číst odpověď německy mluvících obyvatel vsi: "Willst Du ein Deutscher sein, so kauf bei keinem Tschechen ein" (tj. "Chceš-li být Němcem, nenakupuj u žádného Čecha" - pozn. překl.). Čeští kramáři odtáhli z posvícení už v dopoledních hodinách, poněvadž jejich stánky byly obětí bojkotu (v originále "weil niemand bei ihnen kaufte" - pozn. překl.).
Po mobilizaci vyhlášené Benešem dne 23. září 1938 zaujalo mezi "Stinikapelle" a polem řečeným "Josefilüß" postavení lehké dělostřelectvo. U kaple si čeští vojáci zřídili latrínu.
V říjnu 1938 (rozuměj po přivtělení československých pohraničních území k "Říši" tzv. mnichovskou dohodou - pozn. překl.) byly oznámeny výsledky leteckého snímkování německé výzvědné služby. Západně od "Stinikapelle" na dolním konci "Moarjosefilüß" a "Joglstoalüß" se nacházel pramen zvaný "Josefibrünnl" a rybníček řečený "Schwüll" (tj. "Schwelle", tj. "práh" - pozn. překl.). Na tomto místě jsou na zemském povrchu zřetelně patrny obrysy (základy) nějakého bývalého osídlení.
Dne 28. října 1945 (válečné události nejsou zmíněny ani slovem! - pozn. překl.) bylo lze spatřit českého komisaře z Pestřice Brauna, jak leží na vrchu místními zvaném jak už zmíněno "Moarchtaberg" blízko "Stinikapelle" v příkopě u cesty. Když v opilosti pronásledoval za zuřivé střelby ze svého revolveru "Mirchtlbauerovy" koně s bryčkou do Vltavinského vrchu (Wuldiner Berg), skončil tu svou jízdu s ošklivými zlomeninami a zdemolovaným autem. Zle zřízené koně našli i s přeraženou ojí a utrženým kozlíkem pro kočího uvízlé ve skupině stromů při poli zvaném "Lilerin".
V březnu 1946 byla kaple vypáčena a zcela vyloupena. Pachatelem vlámání i loupeže byl český politický komisař Vladimír Sobotka. Osobně vedl akty zvůle českých partyzánů ve farní obci Dolní Vltavice a podílel se také na mnoha případech týrání a rabování za účelem vlastního svého obohacení (peněžní hotovost, hodinky, šperky, bohoslužebné předměty, hudební nástroje a jiné cenné movitosti).
V roce 1975 se Dolní Vltavice i "Stinikapelle" ocitly na titulcích prvých stran denního tisku. Vrtulník, který přiletěl přes Lipenské jezero (v originále "über den Paß von Untermoldau", tj. doslova "dolnovltavickou úžinu"! - pozn. překl.) s americkým pilotem, opakovaně přistál právě v blízkosti kaple, aby tam naložil čekající uprchlíky z německé východní zóny. Při svém posledním přistání dne 17. srpna 1975 se octl pod palbou českých pohraničníků. Jednu ženu ze skupiny uprchlíků a také spolupilota, které oba už vrtulník nestačil vzít s sebou, odsoudil krajský soud v Českých Budějovicích pro útěk, resp. pomoc při útěku ze země každého k pěti rokům vězení. Pilot Barry Meeker byl odsouzen v nepřítomnosti na sedm roků odnětí svobody (podrobnosti celého případu, resp. četná upřesnění /namísto lip u "Stinikapelle" je tu ovšem mylně řeč o dubech/ lze najít na webu Vrtulnik.cz - pozn. překl.). Od této doby byl prohlášen zbytek území bývalé farní obce Dolní Vltavice na levé straně Lipenského jezera (Moldaustausee) za uzavřený vojenský prostor. Na Vltavinském vrchu (v originále "Wuldiner Berg /Josefilüß/" - pozn. překl.) vznikla vojenská základna (tzv. "vidová hláska" s perzonálem - pozn. překl.).
Na podzim 1981 dostali čeští vojáci, sloužící tu na ní, od svého velitele rozkaz strhnout pomocí lan, připřažených k vojenského nákladnímu automobilu, kříž ze střechy "Stinikapelle". Tento hanebný čin však nevyšel: kovaný kříž se jen ohnul a dvě lana se přetrhla. Ohnutý kříž s kusy přetržených lan na střešním plášti se stal otřesným dokladem vztahu bolševického systému ke křesťanským symbolům. Český důstojník, který byl strůjcem celé akce, dal už rok předtím blízko stojící boží muka, zvaná kdysi místními "Josefibildsäule", omotat ostnatým drátem a strhnout.
Dne 13. srpna 1993 vyšplhal Willi Studener nahoru na střechu kaple a snesl dolů deformovaný kříž. Po domluvě na obecním úřadě v Černé v Pošumaví byl kříž uložen v někdejší dolnovltavické hasičské zbrojnici, sloužící dnes jako budova přívozu (funguje na trase Dolní Vltavice-Kyselov - pozn. překl.). Na pokyn obecního úřadu v Černé byla na podzim 1993 kaple opravena a střecha pokryta měděným plechem. Kříž však nebyl liknavostí komunisty dosud ovlivňované obecní rady na špici střechy vrácen dodnes (nelze ověřit, kdy se tak později přece jen stalo - pozn. překl.). Na krovu byl při opravě zjištěn vyrytý letopočet 1780. Pod vrstvami omítky v interiéru kaple byla objevena malba na námět biblického útěku do Egypta.
Už léta udržuje v mühlviertelském Aigenu žijící Anton Kindermann, rodem z Kyselova, styky s českými hodnostáři u nás doma (v originále "in der Heimat", rozuměj v kdysi německé Dolní Vltavici - pozn. překl.). V poslední době projevuje Kindermann zájem o drobné sakrální památky (v originále "Flurdenkmale" - pozn. překl.) a mj. uskladnil ve "Stinikapelle" různé předměty, které našel. Tyto aktivity (Kindermann např. upozornil na misijní kříž, který stával při zdi dolnovltavického kostela a ocitl se spolu s ním pod hladinou Lipenského jezera, načež došlo zásluhou potapěčů k jeho zaměření a vyzdvižení - dnes stojí při cestě kus vedle od "Stinikapelle" - pozn. překl.), ke kterým dochází bez souhlasu rodáckých zástupců někdejší farní obce Dolní Vltavice (rozuměj odsunutých vyhnanců z ní - pozn. překl.) i jejich patronátní rakouské obce Aigen, se pravděpodobně dají chápat jen v souvislosti s historií rodiny "Altrichterovy" (nářečně "Oldrichter") v Kyselově (říkalo se tak "po chalupě" čp. 14, jehož poslední majitelkou byla v roce 1945 Josefa Kindermannová, matka Antona Kindermanna - pozn. překl.) před a po skončení druhé světové války (bližší okolnosti této historie bohužel autor neuvádí - pozn. překl.).
"Stinileute" (tj. obyvatelé dolnovltavického stavení čp. 26, kde se říkalo "u Stiniů" - pozn. překl.) byli v čase vyhnání bez dětských potomků. O poslední "Stinin" Lore Watzlové se vyprávělo, že jedné východní dělnici (Ukrajince), která u nich na hospodářství pracovala a přišla tu k děcku, způsobila mnoho dobrého. Na posledním "Stinim" Adolfu Watzlovi nelpěla jen cikánská kletba, nýbrž byl proklet i svými sousedy, které přivedl do českých sběrných táborů a do vězení. Prostřednictvím české vdovy po "financovi" Stránském, která u něho bydlila, dostal se jako "loyalista" do tak řečeného sboru dolnovltavických donašečů ("Untermoldauer Zubringerausschuss"), za což si sliboval uchování svého majetku. Vodil jako donašeč české partyzány na pole a luka, aby z nich odváděli jeho sousedy, kteří se neprovinili ničím než tím, že byli opravdovými a bezúhonnými Němci. Dostával za to nejprve jako jidášský groš české potravinové lístky na nákup margarinu a cukru, pak ho ale tak jako tak po zradě, kterou nectně spáchal, čekalo násilné vysídlení. Tak skončil poslední "Stini" jako ten, komu se i v cizině někdejší sousedé vyhnuli a kým opovrhovali.
Přes celých pět století je dolnovltavická "Stinikapelle" spjata se zápasem Němců v Čechách o jejich bytí. Její vznik spadá do doby protiněmecky zaměřených husitských tažení, která vedla k dalekosáhlému zničení německého živlu v českém vnitrozemí a k počeštění zemské správy. Po roce 1945 šlo pak českým šovinistickým silám v souzvuku se slovansko-bolševickým úsilím o velmocenské postavení ve světě o samu likvidaci uzavřeného německého sídelního prostoru vyhnáním jeho obyvatel. Jak ukazuje příklad "Stinikapelle", bylo "předmětem zadání" vedle fyzické a psychické likvidace sudetských Němců i rozsáhlé zničení jejich kulturních statků.

Prameny:
Výtahy z listináře Dolní Vltavice (Urkundenbuch Untermoldau).
Schwarzbauer, Josef: Flurkarte und Angaben über Gemeinde Untermoldau.
Stadlbauer, Reinhold: Markt Untermoldau mit seinen Pfarrdörfern.
Jungbauer, Johann: Gedenkbuch der Gemeinde Eggetschlag
(česky viz Kronika obce Bližná (web Černá v Pošumaví))
Zaunmüller, Simon (1837-1912): Chronik der Aumühle.
Studenerová, Rosa: Das Bauernhaus "ban Hannesgregern" in Untermoldau Nr. 23.
Dopis hospodářské správy prelatury Krumlov (Wirtschaftsamz der Prälatur Krummau) ze 30. května 1854 okresnímu soudu (Bezirksgericht).
Ústní výpovědi Johanna Watzla, Hermine Hanauerové, Josefy Bodischové, Marie Zaunmüllerové, Franze Fischera, Rosy Studenerové a Marie Pollandové.
Zpravodaj obce Černá v Pošumaví 1993.
Pfarrblatt Pfarre Aigen-Schlägl z léta 1994.


Glaube und Heimat, 1995, č. 8, s. 19-21

P.S. Naštěstí lze konstatovat, že "kulturní statek" zvaný "Kaple Stini" (tak zní alespoň její označení na české informační tabuli při cestě k zaniklé téměř beze zbytku Dolní Vltavici nad Lipenským jezerem), zůstal díky politickým změnám po roce 1989 zachován. Text tabule, nesoucí emblém "Národního parku Šumava" praví sebejistě, že "tato barokní kaple byla postavena v roce 1648, těsně po třicetileté válce, jako pietní místo, kam byly pochovány oběti morové nákazy. Ve stejné době jsou vysazeny i obě lípy. Podle kroniky zdejší stavbu financoval pan Stini, majitel domu čp. 26 v Dolní Vltavici a tehdejší starosta. Původní dřevěná stavba prošla v roce 1753 přestavbou do dnešní podoby. Přestavbu financovala paní Teidinger (!) jako dík za zázračné vyléčení z těžké nemoci. Kaple i oba stromy jsou zapsány v seznamu památek chráněných státem. Lípy mají ve výšce 1,3 m nad zemí obvod kmene více jak 527 cm. Interiér kaple zdobí po obou bočních stěnách původní barokní malby, které byly však mnoho let překryty několika vrstvami vápenných a hlinkových nátěrů. Restaurování maleb proběhlo v roce 2000. Barokní malba v kapli na levé straně znázorňuje Svatou rodinu, klečící před opevněným městem. Nad městem se tyčí hora, nad níž vychází slunce. Malba Sv. rodiny klečící před městem má charakter lidové řezby, což je patrné zvláště na obličeji Josefa a na draperiích. Na pravé straně barokní malba znázorňuje město s protékající řekou, přes kterou vede kamenný most. Malba se bohužel zachovala pouze fragmentálně a tak nebylo možné přesně určit výjev, odehrávající se na mostě. Předpokládá se, že jde o vojsko prchající po mostě."

Vzpomínka na osvobození sedláků

Ve dnech 22.-27. června 1988 navštívil Rakousko papež Jan Pavel II. (jeho zásluhy o pád komunismu rok a půl nato se nedají vůbec docenit - pozn. překl.). Setkání Svatého otce se zástupy na velkých shromážděních lidu v diecézích se stala velkými svátky víry, významnou posilou pocitu společenství všech křesťanů. Naši krajané žijící v Rakousku měli zčásti to štěstí, že se mohli těchto setkání zúčastnit. Ti z vyhnaných Šumavanů, kdo po válce sídlí na západě i na východě Německa (k jeho sjednocení došlo 3. října 1990 - pozn. překl.), sledovali papežovu návštěvu alespoň na televizní obrazovce.
Vzhledem k historicky vzrostlým sousedským vztahům s Dolními Rakousy byla pro nás mše sloužená papežem v Lorch an der Enns (rakouská řeka Enže tu poblíž ústí do Dunaje - pozn. překl.) zvláště působivá. To tady v Lorchu, někdejší základně Římanů jménem Laureacum, dal v roce 304 Aquilinus, místodržící římské provincie Noricum (Silva Norica se jmenuje i nynější česko-rakouský euroregion zahrnující část jižních Čech - pozn. překl.), pro křesťanskou víru mučit a pak svrhnout z mostu do dravých vln Enže vojenského velitele (a svého dosavadního spolupracovníka - pozn. překl.) Floriana s kamenem přivázaným na krku (jako to předtím učinil ze stejného důvodu se 40 Florianovými vojáky - pozn. překl.).
V našem šumavském domově se těšil svatý Florian jako neohrožený mučedník křesťanské víry mimořádné úctě. Zejména při ohrožení vodou a ohněm bývala vyprošována jeho pomoc. Pivovarskými sládky, mydláři, kominíky a hasiči byl ctěn jako jejich svatý patron.
K těm několika málo drobným sakrálním památkám farnosti Dolní Vltavice, které přetrvaly vyhnání německých obyvatel a české obsazení (v originále "die tschechische Okkupation" - pozn. překl.), patří boží muka, vlastně kamenný sloup s obrázkem sv. Floriana (Florianbildsäule) při cestě do Bližné. V osmiúhlém žulovém podstavci zapuštěný kulatý žulový sloup, asi tři metry vysoký, má na sobě rovněž v žule vytesán rám se zřetelně patrným letopočtem 1848 (František Mareš udává v Soupise památek 1844). V rámu býval vsazen známý obrázek hořícího domu s hasícím jej Florianem. Měl připomínat historické i náboženské souvislosti. Vyprávělo se, že Florianova boží muka (Mareš píše o dvou božích mukách "nad městečkem na cestě k Černé" /Schwarzbach/: jeden "sloup okrouhlý, štíhlý, ze žuly s osmihrannýmsoklem a hlavicí ze stol. XVII., na nějž byl postaven r. 1844 /už zmíněný rozpor/ kamenný rám s obrázkem sv. Floriána na plechu, druhý nižší mohutnější sloup kvadratický s okosenými rohy, taktéž ze žuly, s kapličkou a obrázkem sv. Josefa. Stejný sloup s obrázkem téhož svatého stojí jižně od vsi Bližny na téže cestě." - pozn. překl.) dala pořídit farní obec Dolní Vltavice z vděčnosti za přestálé revoluční zmatky roku 1848 a konečné osvobození sedláků. Z místních kronik lze seznat, že tehdy i u nás doma byl znám text písně "Revolution, nieder mit Reaktion!" Povstáním v Uhrách a ve Vídni byl před více než 140 lety (psáno 1991 - pozn. překl.) svržen metternichovský systém a byly prosazeny dlouho zadržované požadavky demokratických občanských svobod. Svoboda tisku a konstituce byly mezi nimi na první místě.
Výtržnostem spojeným se Slovanským sjezdem v Praze, který se konal za účasti ruského anarchisty Bakunina, byl o svatodušních svátcích roku 1848 učiněn rychlý konec. Velká dějinná příležitost, reprezentovaná tehdy Frankfurtským parlamentem, byla promarněna. Nakonec byl rozpuštěn i kroměřížský sněm (Reichstag von Kremsier), vydána oktrojovaná ústava s oktrojovanými zemskými zřízeními k ní příslušejícími a znovuobnoven absolutismus. To, co zůstalo z revolučních událostí roku 1848, byl především vyostřený český nacionalismus s německým odporem spojený a na návrh německého Slezana Hanse Kudlicha (1823-1917) říšským sněmem (jehož byl rodák z Úvalna /Lobenstein/ na Krnovsku nejmladším tehdy poslancem - pozn. překl.) usnesené definitivní osvobození sedláků od robot a poddanských povinností.
Po jejich zrušení musela být nyní politická, finanční a soudní správa, vykonávaná dosud panskými kancelářemi jako nejnižší instancí, nahrazena správou modernější s novým rozčleněním zemí na nižší správní celky. Docházelo ke zřizování okresních, soudních a berních úřadů, přičemž se při utváření okresů nebraly nijaké ohledy na už rozhořelé národnostní protiklady. Tak byly u nás farní osady Kyselov a Kozí Stráň vyňaty z pozemkové državy kláštera Schlägl a zbylé obce farnosti Dolní Vltavice pak z podřízenosti knížecí schwarzenberské doméně a byly podřízeny napříště okresnímu hejtmanství v Českém Krumlově (v originále "Krummau" - pozn. překl.). V našem jazykově čistě německém území bez nějakých bezprostředních národnostních rozbrojů se naši tenkráte hluboce nábožensky založení, vůči císaři i zemi loajální a věrní předkové spíše nežli politickými otázkami zabývali právními a hospodářskými důsledky selské svobody.
Každým rokem při procesích dolnovltavické farní pospolitosti směrem na Bližnou o středě zvané tu "Kreizmidicha" (tj. "Kreuzmittwoch", středa před pohyblivým svátkem Nanebevstoupení Páně - pozn. překl.) a ve svátek sv. Marka. "Morkstog" (25. dubna) byl kamenný sloup s obrázkem sv. Floriana prvým jejich zastavením. Při ranní mši na den sv. Floriana (Florianstag) 4. května se před světcovou sochou při severní podélné stěně mezi mariánským oltářem a oltářem Čtrnácti svatých pomocníků odříkávala litánie ke sv. Florianovi.
O neděli, která následovala, vycházel po mši hasičský sbor ve svých stejnokrojích s muzikanty a účastníky bohoslužby ke sloupu s obrazem jejich patrona. Cestou se průvod hlasitě modlil růženec a po "Gegrüßt sei, Maria!" (tj. "Zdrávas Maria!" - pozn. překl.) se připojovala prosba:

"Bitte für uns, heiliger Florian,
daß uns das Feuer nicht schaden kann!
(tj.: "Pros za nás, svatý Floriane,
ať škodlivý požár nenastane!" - pozn. překl.)

Chrámový sbor u sloupu zpíval litánii ke světci a množství věřících vpadalo s doprovodem kapely svým "Bitte für uns!" Odpoledne pak hasičská jednota předvedla svou připravenost na ukázkovém cvičení. Části usedlostí zvaných "Pfefferhaus" a "Joglhaus" musely přitom většinou posloužit jako objekt protipožárního zásahu.
V souvislosti s dolnovltavickým kamenným sloupem k poctě svatého ochránce proti vodě a ohni se dají připomenout ještě jiné události. V roce 1922, kdy byl v obci zřízen památník padlých, krumlovská firma Schönbauer obraz světcův naposledy renovovala.
Když roku 1937 po zákazu pálení "slunovratových" vater probíhaly v Dolní Vltavici domovní prohlídky a zatýkání, odstavila česká tajná policie a armáda svá vozidla právě u našeho kamenného sloupu se svatým patronem.
Při obecních volbách 1938 byl sloup dole polepen třemi stejnými volebními plakáty s textem "Henlein, Hacker, Hilgenreiner - von der dreien hilft Dir keiner. Wähle Liste 6!" (šlo o agitaci sociálních demokratů proti vůdcům soupeřících s nimi stran SdP, BdL a DCV, tj. Sudetoněmecké strany, Svazu zemědělců a Německé křesťansko-sociální lidové strany - pozn. překl.).
Na posledním procesí k Florianovi v roce 1944 se účastnil jen malý houf starších lidí a na pouhé čtyři lidí (Franz Zaunmüller, Josefa Bodischová, Josefa Ehrhardtová a Karoline Nodesová) se scvrklý chrámový sbor.
Po palebném střetu mezi oddílem SS a Američany dne 6. května 1945 zanechali ti od SS při svém ústupu u "Floriana" tři těžce zraněné muže, kteří byli Američany dopraveni nejprve k hasičské zbrojnici a pak někam směrem na Mühlviertel.
Světcův obraz malovaný na měděném plechu byl v roce 1947 českými vandaly ze sloupu stržen a ukraden.
Přesně sto let po revoluci 1848 dosáhli Češi (rozuměj po únorovém převzetí vlády komunistickou stranou 1948 - pozn. překl.) od Moskvy a její veleříše toho, o čem generace obdivovatelů Ruska v českém národě odedávna snily, totiž všeslovanského spojení s ruskými bratry. Tento akt, k němuž došlo v ještě doznívajícím opojejí nad odsunem Němců, nad loupežemi a vražednými pogromy, které se při konání pomsty na nich mnohde udály, akt, který nazval Václav Kopecký 25. února 1948 na Václavském náměstí orientací na svazek se Sovětským svazem na věčné časy ("a nikdy jinak", dodejme, jak se stalo okřídlenou stálicí komunistických projevů - pozn. překl.), proběhl ovšem zcela jinak než ve smyslu politického odkazu Františka Palackého, podle něhož Češi Rusům "co přirozeným pokrevencům, přátelům a pomocníků svým stali by se nejvěrnějšími, ne poddanými, ale spojenci a dle potřeby třebas i předvoji v Evropě!" (český originál cituji tu ze sešitu Slovo k historii, 1986, č. 7, který je tvořen studií Miroslava Šestáka "Pouť Čechů do Moskvy roku 1867" a na s. 40 jsou tato Palackého slova významně použita v jejím závěru - pozn. překl.)
Mezitím se totiž z ruských slovanských bratří stali bolševici a ti "osvobodili" roku 1948 Čechy nejen od demokratických práv a svobod, které jejich národ spolu s Němci sto let před tím vybojoval, nýbrž i od jejich majetků a bohatství, aby je uvrhli ve jho moderní bolševické koloniální diktatury. Mohli si alespoň čtyřicet let potom promýšlet už před Palackým Havlíčkovými ústy pronesenou politickou zaslepenost, že "milejší ruská knuta než německá svoboda" (Josef Veselý v Toulkách českou minulostí k tomuto podle něho "šokujícímu výroku" poznamenává: "Pozoruhodná idea. Karla Havlíčka ovšem omlouvá skutečnost, že patřil mezi první, kdo svůj omyl prohlédli." - pozn. překl.).
Když se za "pražského jara" 1968 demokratické síly pod Dubčekovým vedením pokusily vykročit z tohoto ďábelského kruhu, rozdrtily jejich vzepětí armády Varšavského paktu a zemi znovu násilím okupovaly. Teprve v prosinci 1989 došlo i v Československu ke konečnému pádu stalinského mocenského aparátu.
Po první světové válce to byl Masaryk, kdo přes velký odpor českého národa označil údajně staročeská skládání Rukopisu Královédvorského a Zelenohorského, naplněná nenávistí k Němcům (fysiolog a filosof František Mareš /1857-1942/ - pozor!: nezaměňovat s už zmíněným archivářem a historikem Františkem Marešem /1850-1939/, mj. spoluautorem "Soupisu památek... okresu českokrumlovského" - tento protiněmecký osten RKZ ve Zprávách Rukopisné společnosti z 30. června 1939 v článku pod titulem "Nenáviděná poezie" ovšem zcela zpochybňuje a dovolává se pro ně německého uznání - pozn. překl.) za padělek, jehož autorem byl Václav Hanka (TGM ovšem dal podnět k "boji proti Rukopisům" už roku 1886 a nikoli až po první světové válce - pozn. překl.). To, zda se nyní nějakému Havlovi (!) podaří, aby ozřejmil českému a slovenskému lidu jeho odpovědnost za brutální masové zločiny, spáchané na sudetských Němcích až k jejich násilnému vyhnání, a vyznačit tak cestu ke smíření a nápravě (v originále "zur Versöhnung und Wiedergutmachung", přičemž "Wiedergutmachung" znamená v němčině "nápravu" i "náhradu, odškodnění" - pozn. překl.), je otázkou docela novou.
Nyní stále ještě (psáno v roce 1991 - pozn. překl.) jdeme od českého armádního opěrného bodu na "Wuldiner Berg" pěšinou přes "Berggstöckn" k Florianovým božím mukám kolem českých vojáků k někdejší hasičské zbrojnici, kde se dá koupit pití, cigarety a jiné drobné zboží. Prodavač je přívozník, který obývá stavení čp. 57, kterému se říkalo "Uhrmocherheisl" (tj. "hodinářův domek" - pozn. překl.) a patřil Josefu a Mathilde Studenerovým.
My, němečtí potomci těch, kdo před 140 lety roku 1848 po přestálých revolučních zmatcích oslavili nabytou selskou svobodu poctou svatému Florianovi na dolnovltavických božích mukách, jsme bez domova, vyhnáni do ciziny. V duchu jsme často tam doma, také u našeho "Floriana". Prosíme ho, aby nás posiloval ve víře a dal nám sílu i naději v náš šumavský domov.


Hoam!, 1991, s. 281-283

Narodil se 27. března 1928 v Dolní Vltavici jako syn Adolfa a Rosy Studenerových na statku zvaném "Hannesgreger" v Dolní Vltavici, dnes z větší části zatopené vodami lipenské vodní nádrže.

- - - - -
* Dolní Vltavice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Kaple Stini nad Dolní VltavicíKaple Stini nad Dolní Vltavicí
Misijní kříž z roku 1869, který stával při dolnovltavickém kostele, byl vyzdvižen ze dna jezera v roce 2003
a znovu vztyčen při jeho březích
Památník farnosti Dolní Vltavice v rakouském Grünwaldu při BärnsteinuPamátník farnosti Dolní Vltavice v rakouském Grünwaldu při Bärnsteinu

zobrazit všechny přílohy

TOPlist