logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

KARL STROBL

Z tisícileté historie domova

Podle kronik, archivních dokumentů i vlastního bádání

Před tisíci lety bylo ještě okrajové pohoří na jihu české země pouhou neprozkoumanou a neosídlenou divočinou. Obrovité lesy se rozkládaly při rozložitých horských vrcholech, kde v mlčenlivých roklinách vyvěraly ze tmy prameny potoků a řek, ukrývajících hojnost ryb, perel a zlatého písku. Byl to neproniknutelný prales, v němž dosud neohroženě hospodařili medvěd, vlk, rys, divoká kočka, vydra říční a draví ptáci. Poněvadž Podunají odcláněl vůči severu (v originále "gegen den Norden hin abschirmte" - pozn. překl.), říkalo se mu při pohledu odtud "Nordwald" (tj. "Severní les" - pozn. překl.). Táhl se od Weitry až k Chebu (Eger), tvořil rozvodí mezi Dunajem (Donau) a Vltavou (Moldau) a byl přirozenou hranicí mezi severem a jihem. Neexistovaly ještě nijaké zemské, natož státní hranice, nýbrž toliko sféry vlivu a moci kmenových skupin a jejich náčelníků a vůdců (v originále "nur Einfluss- bzw. Machtsphären von Völkern, Volksstämmen, ihrer Machthaber oder Anführer" - pozn. překl.).
Na jih od tohoto pralesa leželo vévodství bavorské a markrabství rakouské, jejichž obyvatelé byli už křesťany. K severu ležela zem, jejíž jméno Bohemia pocházelo ještě z dob, kdy v ní sídlil keltský kmen Bójů (Bojer). Odtud i její německé označené Böhmen (v překladu totéž co "česká země" či "Čechy" - pozn. překl.). V českém vnitrozemí sídlily už nyní slovanské kmeny, které sem přišly v 6. a 7. století z Běloruska (v originále "aus Weissrussland" - pozn. překl.) a vytlačily zde (rozuměj v Čechách - pozn. překl.) usídlené Markomany. Slované se napevno usadili v nejúrodnějších oblastech Čech a zabývali se hlavně chovem dobytka, ale i polním hospodářstvím. Tady na jihu to byl kmen Doudlebů, kteří měli své sídlo v Doudlebech (Teindles), byli však vyhlazeni Přemyslovci. Tyto slovanské kmeny se pokoušely vícekráte o spojení a o založení nějakého vlastního státu, což ovšem pokaždé ztroskotalo pro hrabivost a záludnost jejich vůdců. Sjednotit se je podařilo jedinkrát, a to obchodníku Sámovi, po jehož smrti došlo opět k rozpadu "státního" celku (podle Fredegarovy kroniky, která zmiňuje i záhadný Wogastisburg, kde Sámo porazil vojsko franského krále Dagoberta, trvala Sámova říše v rozmezí let 624-659 - pozn. překl.). Teprve Přemyslovcům se podařilo poté znovu založit stát, jehož panovníci užívali knížecího titulu. V roce 1085 byl Vratislav I. (jako kníže byl Vratislavem II. - pozn. překl.) korunován prvním českým králem (získal ovšem ten titul toliko pro svou osobu - pozn. překl.). Zemský majetek byl v rukou šlechty a několika tehdy nově založených klášterů.
Nejjižnější cíp Čech se zmíněmým už velkým územím dosud neobydleného pralesa opanovali Vítkovci (Witigonen). Byl to silný šlechtický rod, který sem přišel odněkud z jihu (už tato teze a mnohé následující jsou historickým výzkumem značně zpochybňovány - pozn. překl.) a usadil se tady navzdory českým panovníkům. Praotec rodu Vítek (v originále "Witek" - pozn. překl.) Ursini měl snad pocházet z Itálie (fikce "na objednávku" Oldřicha II. z Rožmberka byla v 15. století stvrzena svědectvím dvou kardinálů z italského rodu Orsiniů, císař však přesto užívání medvědů jako štítonošů v neprávem polepšeném rožmberském erbu zakázal a vymřením rodu ve století následujícím se stal spor o pravost jejich původu bezpředmětným - pozn. překl.). Postavili si nejprve hrad Vítkův Kámen (Wittinghausen) a pronikali odtud k severu. Ve 12. století zbudovali hrady Rožmberk (Rosenberg) nad Vltavou, odkud vzešel rožmberský rod, Český Krumlov (v originále "Krumau" - pozn. překl.), Nové Hrady (Gratzen), Landštejn (Landstein) a založili Třeboň (Wittingau).
Oním pralesním územím vedly, jak si je vynutila potřeba doby, zejména podél potoků soumarské stezky, po nichž byla do Čech dopravována tak nezbytná sůl. Zpočátku ji nosili na zádech lidé v dřevěných putnách (v originále "in einer Holzkraxen am Buckel" - pozn. překl.) a když se pak stezka trochu rozšířila, tížila ve dvou pytlích na nosné kostře poslušný hřbet soumarského koně. Kvůli velké poptávce a živému provozu doznaly solné stezky velkého rozvoje a do Čech putovaly celé povozy naložené "bílým zlatem".
Nejstaršími a nejznámějšími solnými stezkami byly Zlatá stezka (v originále "der goldene Steig" - pozn. překl.), vedoucí z Pasova (Passau) do Prachatic (Prachatitz), a také ta, která šla z Weitry do Jihlavy (Iglau). Přivážela se po nich ovšem do Čech nejen sůl, nýbrž i víno, jižní ovoce, koření a cizokrajné sukno. Z těchto nákladů zboží vybírala vrchnost, jejímiž pozemky stezky vedly, mýtné jako snadno nabytý zdroj příjmu, o který se rozhořívaly časté spory. Aby si tento příjem zajistila, udržovala vrchnost solné stezky, budovala při nich hrady a stavěla stráže, aby chránily vzácný náklad před loupežnou sběří. Při stezkách vznikala i soumarská zastavení pro člověka, zvířata i povozy, nabízející i bezpečný nocleh. Soumarský zvon hlásal pak místo a čas.
Ten však, kdo by se pokoušel o objížďku, vyhýbající se nějakou postranní stezkou (v originále "ein Schliefweg" - pozn. překl.) mýtnému, a byl při tom dostižen, propadl s koněm i vozem neúprosné vrchnosti. Na jedné takové postranní "objížďce" vznikla solná stezka, vedoucí přes Německý Benešov (v originále jen "Beneschau" - pozn. překl.) do Velešína (v originále "nach Weleschin" - pozn. překl.). K její ochraně byly zbudovány hrady v Německém Benešově (Josef Kurek píše v německé vlastivědě okresu Kaplice, sestavené Johannem Märtenem /ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže/, o benešovské tvrzi /"Veste"/, opuštěné a rozbořené už někdy roku 1397 - pozn. překl.) a v Sokolčí (v originále "Sokolči-Falkenhorst" - pozn. překl.). Hrad Sokolčí byl zbudován v roce 1264 na strmé skále nad soutěskou říčky Černé pod Hradišťským vrchem (779 m, v originále "unter dem Radischberg" - pozn. překl.). Byl zničen husity v roce 1422 a jeho zřícenina je dodnes známa i pod německým označením "Hofbauernschloss" (ve starých českých průvodcích i "Dvořákův zámek" podle někdejšího Hofbauerova mlýna /Hofbauer Mühle/ v místech dnešní přehrady na Černé, jejímž prolomením začaly mimochodem velké povodně v Čechách roku 2002 - pozn. překl.). Řádil tu později jistý Jan (Johann) Baumgartner, pověstný vůdce Žižkových hord, který po dlouhý čas ohrožoval celé široké okolí. Poté, co se ho podařilo zatknout, byl v Nových Hradech odsouzen a zemřel tam lámán v kole.
Přes různá ohrožení solných stezek měly z nich vrchnost i sám obchod dobrý zisk, čímž se dá vysvětlit i živá stavební činnost a rychle postupující osídlení v jejich okolí. Na soutoku Vltavy a Malše (Maltsch) vzniklo velké překladiště zboží mířícího sem z jihu a odtud naopak na jih. Aby si zajistil příjem z mýtného a zabránil dalšímu pronikání Rožmberků, zbudoval král Přemysl Otakar II. (v originále jen "Ottokar I." - pozn. překl.) klášter Zlatá Koruna (Goldenkron) a podle vlastních plánů pak město Budějovice (Budweis). Poněvadž slovanské obyvatelstvo nebylo zainteresováno ani na výstavbě, ani na osídlení města, byli do země povoláni dělníci a osídlenci ze sousedních Bavor. Neosídlili toliko město, nýbrž založili i nové osady okolo Budějovic. I cizí obchodníci tu stavěli své domy s obchody a sklady.
Majitele území při ústí řeky Malše do Vltavy, Čéče ("z Budivojovic" - pozn. překl.), odškodnil Přemysl Otakar daleko větším lesnatým územím mezi řekou Malší a říčkou Stropnicí (v originále "Stropnitzbach" - pozn. překl.). Čéč si nad Malší postavil hrad Velešín a už v listině ze dne 12. června 1266 je jmenován jako pán na Velešíně. Poněvadž se však podílel deset let nato 1276 na povstání proti Přemyslu Otakarovi, zratil opět tento korunní statek (v originále "Krongut" - pozn. překl.), který připadl nazpět králi. A právě tento korunní statek zahrnuje také území, na němž měl vzniknout i můj domov.

P.S. Následuje kapitola "Za vlády pánů z Michalovic 1283-1387 (Unter den Michelsbergern von 1283-1387) a čtyřicetistránkový strojopis o dějinách dnešního Benešova nad Černou je doveden až ke konci habsburského mocnářství.

Narodil se 19. října roku 1905 v Německém Benešově a povězme hned, že tu 9. ledna 1990 i "doma" zemřel. Byl to přece jen "korunní statek", na němž vznikl i jeho domov. Jeho rodiči byli Franz Strobl a Johanna, roz. Sperkerová. Když jsem v únoru 2012 fotografoval v dnešním Benešově nad Černou někdejší "Jägerhaus" při záhybu řeky Černé (Schwarzau), kde se louce na jejím břehu říkalo "Bloach" (jako "Na Bělidle") a kde Karl Strobl do smrti bydlil, dověděl jsem se kromě těchto základních dat i o jeho synovi, Ing. Karl Stroblovi. Je elektrotechnikem jako byl jeho otec.

- - - - -
* Benešov nad Černou / † Benešov nad Černou

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Repro z daru J. F. Klentzkyho
S rodinou
Záhlaví a prvý odstavec jeho obsáhlejšího textu o "dějinách zrodu domova", který mi laskavě poskytl v kopii Obecní úřad v Benešově nad Černou

zobrazit všechny přílohy

TOPlist