RUDI STIPANOWSKY
|
Bergfriedhof Ein hölzern' Kirchlein schaut ins Tal vom Berg in heiliger Hochwaldruh, wo nun erlöst von Leid und Qual Geschlechter füllen Gräber zu; wo Grabstein' viel und Kreuze stehn vom Totentag bis einst zum Auferstehn, wo sanft des Friedens Fittich hebt hinan zu Wetterbaum und Wipfeln auf gottesnahen Gipfeln von Ewigkeit zu Ewigkeit. |
Horský hřbitov Kostelík z dřeva hledí dál z výšin do hvozdů kolkolem, vykoupen je tu bol a žal v rovech, jímž rody plní zem; z ní kameny a kříže ční ode dne skonu k slávě vzkříšení, křídlo míru tu vane výš korunami všech stromů někam až k nebi domů k Bohu od věků do věků. |
|
Waldheimat, 1924, s. 102 |
|
|
Grenzlandwacht Dort im dunkeltiefen Böhmerwald, wo die Felseneichen alther grünen, Hüter Hornruf durch die Wälder schallt, um des neid'gen Hasses Schuld zu sühnen. Meine Heimatbruder allerwärts seh' ich heute freudig mit mir hoffen und von Mut geschwellt pocht mir mein Herz, denn die Welt, sie wird der Wahrheit offen. Einig durch der Reinheit blanken Schild überdauern wir die Not auf Erden und wenn es für Schul' und Scholle gilt, mag im Herzblut sich die Klinge härten. Unverbraucht ein Volk von Lied und Kraft wollen, Heimat, wir dir uns vermählen für und für in treuer Ahnenschaft, so die Sterne wir bei Sternen zählen. |
Hraniční stráž Tam, kde Šumava se z hloubi tmí, kde mladý dub ční při staré skále, pastýřův roh lesní tajemství vin a záští zaplašuje stálé. Bratry tady vidím odevšad se mnou čerstvě spjaty nadějemi a své srdce cítím touhou plát, aby svět znal pravdu o mé zemi. Svorně držme spolu čistý štít, v nouzi dějin nejsme zbrojně prví, chceme-li své právo uchopit, čepel nutno smočit vlastní krví. Neopotřebován ještě, plný sil, přísahat chci písní, která není nic než láska, domove, bys byl v třpytu rodů jak hvězd řetězení. |
|
Waldheimat, 1924, č. 9, s. 116 |
|
|
P.S. Tato báseň byla přednesena, nevíme zda samým autorem, na okresní slavnosti spolku Bund der Deutschen in Böhmen v Tachově v červnu (Heuert) 1924 a vyšla téhož roku v zářijovém čísle prvního ročníku českobudějovického měsíčníku Waldheimat. Jak jiného tónu nabývají ty verše zpětně po všem, co se stalo ve dvacátém století "in treuer Ahnenschaft" a "des neidigen Hasses Schuld", ve všem tom řetězení hvězd a tajemství závistí, vin a záští! |
|
|
Vaterhaus Mein Vaterhaus ist kein Palast und auch kein Bau mit bunten Bogen, es ist nur eine Hütte fest in grauer Gasse hingezogen. Doch ist es freundlich dort zu schau'n das Haus, das mir zur Lieb' gegeben. Wo Schwalben ihre Nester bau'n, im grünen Flor der süßen Reben. Aus zweiten Fenstern allezeit es mag fortan wohl immer taugen - grüßt Freude und Zufriedenheit wie kleines Glück aus klaren Augen. |
Otcovský dům Není palác ten starý dům, nesvítí sytě jeho stěny - jen skromně hledí k nebesům, šedí podobných obklopený. A přece je mi domovem, ozářen láskou se mi jeví, vlaštovky staví pod krovem své hnízdo nad úponky révy. A z okna v loubí vyhlédá a pohled syna k sobě stočí - zve k šťastným, dlouhým besedám ten modrojas dvou drahých očí. |
|
Waldheimat, 1926, č. 1, s. 16 |
|
|
Sonniges Glück Glückfroh lugte ich vom Birkenhag In den sehnsuchtfrohem Sommertag War ich einmal doch so einzig mein - In dem stillen feinen Hain - allein. Ein azurnes Domdach über mir Und im Grunde meine Heimat hier Und nur Vogelsang und Blütenflaum... O - welch' wunderselig süßer Traum! |
Slunečné štěstí Březovým hájem obklopen se toulám, se mnou letní den. V tom něžném tichu sám a sám jen svému nitru naslouchám. Azurná klenba nad hlavou a domov pod tou dálavou, jen ptačí zpěv, dech květů v něm, chci vnímat, sám s tím sladkým snem. |
|
Waldheimat, 1926, č. 7, s. 108 |
|
|
Einklang Die Wellen rauschen wandermüd Und leise... leis... lauscht mein Gemüt, Am Bache graue Erlen lispeln Ein Wörtlein wundersam - und wispeln Mein liebes Märchen von der Mühle. Der Saaten Gold schwillt in den Aehren - Mir werden zum Gebet Gefühle, Als woll't der Nachtigallen Wundertönen Mein Herz beglücken und verklären Und mich noch heut' mit aller Welt versöhnen... |
Souzvuk Vlny jdou a zdlouha šumí tiše... cit jim porozumí, šelestu olší při potoce, co šeptnou mi v jediné sloce zas pohádku o starém mlýně. Zlatem zrna už těžknou klasy -- jak modlil bych se na novině, když slavičí zpěv nese se tím létem, v mém srdci ke štěstí se časí a smířil bych se rázem se vším světem... |
|
Waldheimat, 1929, s. 119 |
|
|
P.S. Tady je autor podepsán na rozdíl od jiných svých veršů na stránkách Waldheimatu Rudl Stiepanowski. |
|
|
Glaube Nicht Tod und Teufel kann uns stürzen Vom Pilgerpfad des Volkes Opferstein, Noch ehbevor sich Welten schürzen Und Welterlösung flammt im Glorienschein. |
Víra Smrt ani ďas nám nezabrání k svatyni domova dál cestou jít, než světy zhltne propast v tmáni, chcem spásu věrných v slávě zakusit. |
|
Waldheimat, 1927, č. 6, s. 98 |
|
Rudolf, psaný Rudi či také Rudl Stipanowsky se narodil 29. dubna roku 1905 ve Starém Sedlišti (Altzedlisch) u Tachova čp. 72 jako syn Josefa (v matrice je psán příjmením Stipanofsky. *16. června 1861) a Anny, roz. Lichtneckertové (*14. února 1858). Rodiče se brali 3. května 1887. Otec je v křestním záznamu synově uveden jako obuvník a syn rukavičkáře (Handschuhmeister) ve Starém Sedlišti čp. 166 Martina, psaného ještě příjmením Stěpanovsky stejně jako jeho otec Wenzl, krejčovský mistr ve Starém Sedlišti čp. 155 (jeho žena Maria, roz. Thuyová byla dcerou mistra obuvnického, který provozoval živnost v témže čp. 155) a Kathariny, roz. Schafferové, dcery mistra řeznického ve Starém Sedlišti čp. 229. Rudolf Stipanowsky (to příjmení je kompromisem, vzešlým z těch předchozích) roku 1925 vydal v Plané u Mariánských Lázní básnickou sbírku Fiedel und Fackel, přivítanou českobudějovickým časopisem Waldheimat jako "domovsky blízkou" (anheimelndes) knihu mladého šumavského básníka a učitele. O dalších osudech autorových nám bohužel není nic známo.
- - - - -
* Staré Sedliště
