logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ANNI SPANNBAUEROVÁ

Moje vánoční vzpomínka z roku 1945*

Nepřímo jsme se dověděli, že náš bratr Hans žije a nachází se v zajetí v Plattlingu (město v dnešním bavorském zemském okrese Deggendorf, zmiňované jako "Pledelingen" i ve 21. dobrodružství Písně o Nibelunzích - pozn. překl.). Neměla jsem stání (v originále "da gab es kein Zögern für mich" - pozn. překl.), musela jsem ho najít a uvidět. Konečně jsem v létě toho roku 1945 (autorce textu nebylo tenkrát ani 22 let - pozn. překl.) vypátrala v Deggendorfu také Alfonse (po "šenavské" chalupě "Schuasta /Schuster/" jako autorka, narozen tam 8. ledna 1920 - pozn. překl.). S několika muži ze vsi (rozuměj ves Šenavu, dnešní Pěknou - pozn. překl.) jsme vyrazili krátce před Vánocemi a dostali jsme se různými oklikami přes lesy (v originále "durch den Hochwald" - pozn. překl.) až do Frauenbergu (zřejmě dnešní část bavorské příhraniční obce Haidmühle - pozn. překl.). Úzkokolejkou s rozbitými okny pak dál do Tiefenbachu. Tam byla konečná, poněvadž most přes Dunaj v Pasově (Passau) byl ještě před koncem války vyhozen do povětří. Nevzpomínám si už, jak jsem se dostala na vlak do Plattlingu. V každém případě jsem tam večer byla v baráku na vybombardovaném nádraží. Množství uprchlíků a cestujících tam odpočívalo na svých zavazadlech. Neměla jsem nijaký platný doklad a nesměla jsem se potkat s kontrolou, jinak bych se okamžitě ocitla v lágru. Postavila jsem se tedy k jednomu pultu, kde Červený kříž vydával polévku hladovějícím. Tam mělo být mé stanoviště i po další tři noci. Na toaletě bylo i malé umyvadlo se studenou vodou. Časně ráno jsem se vydala k zajateckému táboru severně od města s předsevzetím nebát se nijaké oběti, abych Hanse uviděla. Před táborovou ohradou stála malá bouda, ve které Američani kontrolovali balíčky donesené zajatcům. Už tenkrát jsem se mohla přesvědčit o toleranci Američanů, kteří nám kradmo strkali nazpátek cigarety a lahvinky, přenechávané německým pomocníkům. Panoval stálý provoz s auty plnými zajatců, kteří byli odváženi zřejmě někam na práci. Doufala jsem, že tak zahlédnu Hanse a přivolám ho. Vedle boudy pracovalo několik zajatců, které navštívili jejich příbuzní. Jeden GI (rozuměj americký voják - pozn. překl.) tuto skupinu hlídal. Když se blížil nějaký džíp s důstojníky, neopomněl hlídané včas varovat. Věru dobrý strážný. Třetího dne pozdě po poledni slíbil mi "šéf" této skupiny sem Hanse nazítří přivést. Vysoce potěšena chvátala jsem zpátky na své "domoviště" (v originále "in mein ,Zuhause'" - pozn. překl.) a sepsala dlouhý dopis, abych si byla jistá, že od nás dostal nějakou zprávu. Bylo šedivé mrazivé ráno, když jsem potom ty muže, vlastně ještě spíše jinochy (v originále "das heißt Burschen" - pozn. překl.), viděla vynořovat se z mlhy a přicházet ke mně. Bylo 23. prosince, tedy poslední vycházka a návštěvní den před vánočními svátky. Byla to nepopsatelná radost, když jsem Hanse poznala podle jeho "kloiberovského" držení těla (v originále "als ich Hans ans seiner Kloiber-Haltung erkannte", rozuměj zřejmě dědičný rys z matčiny strany - pozn. překl.) a když jsme si nato padli do náruče. Celé dopoledne jsme stáli při ohníčku, který jsme přiživovali. Kolem poledne jsme se rozloučili, bylo všechno, co třeba, řečeno. Utíkala jsem k nádraží, abych naskočila do vlaku na Pasov, neboť poslední železniční spoj z Tiefenbachu na Haidmühle jsem musila stihnout někdy kolem páté hodiny odpolední. Jako vždycky měl ovšem i "můj" vlak zpoždění. Vyhlídka, že bych měla strávit Štědrý večer a svátky hladová a špinavá někde na venkovské silnici cestou z Pasova k nám do Šenavy, byla opravdu otřesná. Poprosila jsem tedy jednoho dopravního policistu, aby mě dostal autem nějak odtud do Pasova. Naložili mě na jeden vůz (v originále "auf einen Wagen" - pozn. překl.) a u Schaldingu (na pravém břehu Dunaje - pozn. překl.) jsem vyskočila. Samozřejmě z jedoucího auta. Teď jsem se musila dostat přes Dunaj (dnes je v Schaldingu nejdelší německý most přes tuto řeku na spolkové dálnici D3, vzniklý v letech 1969-1973 a měřící 1020 m - pozn. překl.). Když jsem chtěla přejít po hrázi přehrady (jde zřejmě o hráz elektrárny "Kraftwerk Kachlet" z poloviny dvacátých let dvacátého století při přehradním jezeře "Kachlet-Schalding Stausee", napuštěném počátkem let třicátých - pozn. překl.), zastavil mě voják s označením MP (tj. "Military Police" - pozn. překl.) na helmě a zakázal mi pokračovat v chůzi. České papíry nezpůsobily nijaký zázrak - nebo snad přece? Utíkala jsem bez povolení dál a mohla jsem jen bezmocně očekávat, co mě za přestupek postihne. Na radost z toho, že jsem vůbec naživu, mi nějak nezbýval čas, poněvadž jsem měla ještě k cíli dalekou cestu před sebou. Mezitím se už setmělo, a když jsem sotva popadajíc dechu spatřila na jednom návrší dýmat vláček připravený k odjezdu, vykřikla jsem z plna hrdla: "Warten, bitte warten!" (tj. "Počkat, prosím počkat!" - pozn. překl.). Kupodivu mě někdo slyšel a vyslyšel (v originále "ge- und erhört" - pozn. překl.) a já se vyškrábala z posledních sil do temného vagonu. V Haidmühle jsem poprosila několik šeptem hovořících mužů, zda by mě vzali s sebou. Naštěstí jsem v jednom z nich poznala bratra naší tety z Brentenbergu (dnešní Spálenec při řece Blanici východně od Volar - pozn. překl.) Lippenů Franze. Ploužili jsme se bez hlesu lesem nad Novým Údolím (v originále "oberhalb Neuthal" - pozn. překl.). Byla jasná, mrazivá měsíčná noc, na níž do smrti nezapomenu. Napětí bylo takřka k nesnesení, když jsme museli přejít jednu měsícem osvícenou paseku. Pod ochranou lesa byla pak chvíle něco pojíst, byl to chleba se špekem, kousek i pro mě. Pak jsme se rozešli, někdo na sever, já a jeden z Glöckelbergu (rozuměj ze dnes zcela zaniklé Zvonkové - pozn. překl.) spíš k jihu. Také on měl ale pak jinou cestu a tak jsem běžela sama směrem na Pechofen (dnes rovněž napůl zaniklá Smolná Pec kus od soutoku Studené a Teplé Vltavy - pozn. překl.). Neměla jsem kupodivu žádný strach. Užívala jsem si mlčky pohledu na krásně zachumelenou krajinu a slyšela jen vrzat své boty ve sněhu. Skutečná svatá noc s mým dobrým andělem strážným kdesi po mém boku. Kolem půl čtvrté ráno jsem se kolem kostela vkradla na "Vorstadt" (tj. doslova přeloženo "předměstí" - pozn. překl.), kde mě čekalo radostné uvítání. Rodiče klesli na kolena a děkovali Pánu Bohu. Po umytí teplou vodou a po jídle jsem usnula doslova až do Ježíška (v originále "bis zum Christkind" - pozn. překl.). Ty útrapy se vyplatily, Hans je mi dobrým bratrem!


Glaube und Heimat, 2004, č. 12, s. 67-68

V listopadu roku 2014, kdy jsem tento text překládal, oba jeho hlavní aktéři dosud žili. Anni Spannbauerová, na rozdíl od svých sourozenců nikdy neprovdaná, se 4. ledna 2014 dožila v obci Unterföhring na severovýchodním okraji bavorského Mnichova (München) požehnaných jednadevadesáti let, její mladší bratr Hans v okresním městě Lichtenfels v bavorských Horních Frankách (Oberfranken) pak 28. října téhož roku stejně úctyhodných osmaosmdesáti. Narukoval kdysi do německého wehrmachtu už jako sedmnáctiletý, skončil nakonec v americkém zajetí při už československé Plzni, zatímco jeho děd, rodiče a sourozenci byli v květnu roku 1946 z rodných míst vyhnáni a on se s nimi setkal až v bavorské obci Buch am Forst, která je od roku 1978 jen městskou částí Lichtenfelsu. Děd Johann Spannbauer, narozený v Šenavě 22. prosince 1869, zemřel na rozdíl od své ženy Theresie, roz. Meislové, která stačila odejít ze světa ještě doma 18. prosince 1940, už po "odsunu" v Německu dne 4. června roku 1947. Jeho syn Johann Spannbauer "mladší", narozený v otcovském stavení čp. 33 26. prosince 1898 (rok předtím tu po pěti měsících zemřel rodičům prvý syn toho jména Johann) oženil se 3. února 1925 s Marií Kloiberovou ze Šenavy čp. 30 a Johann (Hans) Spannbauer "nejmladší" ("po chalupě" řečený "Hansl Schuasta", přičemž "Schuster", tj. "švec", se stavení čp. 33 říkalo po ctihodném řemesle, které tu provozoval Andreas Spanbauer, ještě jen s jedním "n" psaný otec Johanna Spannbauera "staršího") se jim narodil, jak už zmíněno, v říjnu (rovnou na československý státní svátek) roku následujícícho. Podle domovního sběrného archu sčítání lidu z roku 1921 žili tehdy s Johannem a Theresií Spannbauerovým na šenavském stavení čp. 33 vedle Johanna "mladšího" ještě tři synové a dvě dcery (jedna jménem Aloisia jim zemřela měsíc po narození v roce 1896). Zatímco Johann je tu uveden jako kočí firmy Prager Holzindustrie A.G. Abtransportlinie Hintring-Schönau (k obci Hintring, tj. k dnešnímu Záhvozdí, Šenava jako osada náležela), mladší jeho bratr Alois (*13. května 1903) dělal u téže firmy kolářského pomocníka a oženil se podle křestní matriky farní obce Šenava dne 10. dubna roku 1926 s Marií Spannbauerovou. Další z bratří Joachim (*11. května 1901) pracoval jako dřevorubec na schwarzenberském revíru Schwarzwald (Černý les) poblíž Hintringu a oženil se 14. května 1924 s Katharinou Janyovou, nejmladší Rupert (*10. září 1905), který se vyučil řemeslu u Franze Pöchmanna, obecního kováře ve své rodné obci, se oženil 19. července 1927 ve Zbytinách (Oberhaid) s Marií Baierovou. Starší sestra čtyř bratří Anna (*12. dubna 1895) se 20. dubna 1920 provdala za Joachima Janyho a s dcerou Annou z tohoto manželství, narozenou dva měsíce před jejich svatbou, žili teď rovněž na čp. 33. Mladší sestra Maria (*9. září 1909) byla v roce 1921 ještě školačkou. Víc nám ani matriky ani sčítací archy neprozradí. K obrazu zániku celé jedné venkovské komunity v poválečné Pěkné to však pro "rodinnou" vánoční rozpomínku pisatelčinu i čtenářovu (resp. překladatelovu, jemuž koncem prosince 1949 v Soběslavi umřela maminka) věru postačuje.

- - - - -
* Pěkná / Haidmühle (BY) / Smolná Pec, Stožec

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam o svatbě jejích prarodičů v oddací matrice farní obce Šenava
Záznam "šenavské" křestní matriky o narození jejího otce s přípisem o zdejší svatbě rodičů dne 3. února roku 1925
Hans Spannbauer při promluvě k vysvěcení hřbitova v dnešní Pěkné 24. července roku 2004
Pěkná dnes (2011), rodný dům již nestojí

zobrazit všechny přílohy

TOPlist