logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

OSWALD SONNBERGER

Jak jsem ve svých 13 letech prožil rok 1946 a vyhnání

Po skončení války jsme my Němci byli bez jakýchkoli skutečných informací. Rozhlasové přijímače jsme museli odevzdat, německé noviny jsme neměli. O to víc fám a ústních zvěstí obíhalo ovšem kolem, mezi nimi i ta, že budeme musit opustit domov. Podle jiné z nich mělo připadnout území na jih od Vltavy k Rakousku. Američtí vojáci byli ubytováni nejprve u Wenzela Wiplingera (říkalo se tam po chalupě "Waldbaun"), potom v někdejší české celnici. Přicházel odtud dost často jeden mladý americký voják, který trochu hovořil německy. Jednoho dne vysvětlil mému otci, že bychom se měli přemístit do Rakouska, poněvadž naše končiny obsadí Češi. Na dotvrzení svých slov měl s sebou výstřižek z jedněch amerických novin. V té době se už také v okolí opravdu objevili první z Čechů, příslušníci finanční stráže, kteří v Přední Výtoni byli už před válkou, i soukromé osoby.
Rozhostila se hrůzovláda (i v originále "Schreckenherrschaft" - pozn. překl.). Zvláště obávaní byli mezi Čechy, pohybujícími se po okolí povětšinou koňmo, tři z nich: Zahradník, Frohlich a Bakule. Když u nás došlo k domovní prohlídce, utekly jsme my děti ze strachu do lesa. Otec musel krumpáčem nadělat díry do vnějších zdí našeho stavení, poněvadž byl v podezření, že jsme tam měli schovány, resp. zazděny nějaké věci. Když naše chovná svině umačkala k smrti jedno ze svých selat, musel ten nepatrný úbytek stavu hospodářských zvířat nejen hlásit na obecním úřadě, ale byl obviněn, že jsme porazili prase. Nezbývalo než mrtvé sele vyhrabat z hnojiště a donést je v ruksaku ke "správní komisi". Když pak své "corpus delicti" předložil, dostal zase vynadáno, že nese něco tak smrdutého. Jednou našla ta podařená česká trojice v obilném poli řečeném "u Rosenauerů" prázdný, odhozený vojenský chlebník (Brotbeutel) z výbavy německého wehrmachtu. Hned se na koních vydali za poblíž bydlící paní Bauerovou z "Rosenauerhäusl" a mlátili ji tím chlebníkem do obličeje tak dlouho, až se třásla po celém těle. Ta žena ztratila ve válce oba své syny a musela vytrpět i toto ponižující příkoří. Také můj strýc Hugo, řečený "Hugo-Hauns", dostal pár facek (v originále "Watschen" - pozn. překl.) za to, že se při domovní prohlídce našel nehlášený náústek jeho křídlovky. Domovní dveře nesměly být zavírány ani přes den, ani v noci. Domovní prohlídky s loupežemi cenností, které sloužily zřejmě nakonec za jejich hlavní účel, byly doslova na denním pořádku. Cokoli se Čechům zalíbilo, okamžitě zabavili. Tak přišel do stavení Seppa Maiera, který byl dosud v zajetí, nějaký Čech s aktovkou a stal se tu od té chvíle domácím pánem. Paní Maierové se dvěma dětmi a starou tchyní zůstalo jen to, co měla na sobě a něco špinavého prádla. Do místností, které až dosud obývaly, nesměly už ani vstoupit a byla jim přikázána maličká komůrka, čtyřem osobám naprosto nepřiměřená.
Muži, kteří se už navrátili domů z války, členové strany a příslušníci někdejších "freikorpsů" (tj. pronacistických bojůvek z roku 1938 - pozn. překl.), ale také někteří z pokojných občanů byli Čechy pozatýkáni. Přitom i později v lágru v Kaplici (Kaplitz) se brutálním zacházením a každodenním bitím opravdu nešetřilo. Aby ušli očekávanému zatčení, mnozí z mužů se stačili přes den a především v noci ukrýt. Někteří prchli do Rakouska a vzali s sebou i své rodiny. Také ti z válečných navrátilců, kteří mířili domů přes Mühlviertel a zdržovali se v Guglwaldu a jeho okolí, převáděli za noci své blízké i s tím nejnutnějším, co stačili pobrat, přes hranici. Běda tomu, kdo byl z nich přitom dopaden!
Němci nesměli ani porážet na maso, ani maso jíst. My z Kaplických Chalup (Kapellner Waldhäuser) jsme museli odvádět máslo na obecní úřad v Přední Výtoni (v originále "Heuraffl" - pozn. překl.), poněvadž to bylo k nejbližší odběrně mléka jinak příliš daleko. Peníze jsme za to mohli sotva očekávat. Chleba jsme si měli kupovat, nesměli jsme si ani dát semlít obilí. Kde ale vzít peníze? Nebyl ani benzin pro motor k naší řezačce, takže se všechno krmení ("Gsoud") kravám muselo řezat ručně. V létě bylo podle plánu (v originále "Planwirtschaft" - pozn. překl.) obilí z celého okolí svezeno ke stavení "Waldbaun-Wenzela" na velkou hromadu. Měli u nich přípojku na proud z Helfenbergu v Mühlviertelu a taky mlátičku na elektrický pohon. Ještě toho roku 1946 dne 24. srpna začali s mlácením. Wenzel pracoval po celých osm dnů na mlátičce jako přidavač ("Einlasser"). Během té doby se musela "Waldbaurová" ("Walbäurin") postarat se stravou v denním průměru asi o 18 lidí, co sem byli nakomandováni. Z obecního úřadu slíbili z české strany zaplatit alespoň mléko, co se spotřebovalo. K zaplacení ovšem nedošlo, poněvadž jak po skončení prací selce řekli, netřeba placení lidem tak bohatým. Sotva bylo po žních, dostali jsme tak jako tak spěšný úřední příkaz, že máme být ke dni 24. září 1946 "vysídleni" (v originále "ausgesiedelt"). Bylo nám umožněno, aby stejným transportem jako my odjížděla i naše péči vyžadující babička Barbara Pröllová (po chalupě "Waldhanslová") a Johann Sonnberger (už zmíněný "Hugo-Hauns") a Josef Sonnberger (Hugo Sepp) se svými rodinami. Den předtím odvedli Češi všechen náš dobytek, zůstal nám jen šiml a hříbátko, než jsme se druhého dne vydali ke shromaždišti u Leibetsederů. Ještě dnes vidím smutek rodičů, když se to všechno stalo. Nepřestali se proto trápit až do smrti. Znamenalo to zamknout dům a klíče odevzdat na obecním úřadě. Při opouštění domova se otec pokřižoval a na zápraží pak stačil zahodit krásný hrnek se slovy: "Ať nám to přinese štěstí!" Já si závažnosti té chvíle tenkrát nebyl vědom, mělo to v sobě příchuť čehosi dobrodružného; kromě toho se přece věřilo, že za pár týdnů budeme zase zpátky doma.
Na shromaždišti u Leibetsederů panoval už čilý ruch. Každé z rodin byla přehrabována zavazadla v povolené váze 50 kilogramů na osobu a co bylo navíc, prostě při kontrole zabavili. Nám připadlo zvlášť zatěžko rozloučit se s naším běloušem a jeho krásným a veselým hříbětem. Teď už jsme seděli naloženi s kufry a pytli na otevřené korbě nákladního auta, které nás odváželo do kaplického lágru. Tam už přijížděli lidé ze spousty dalších osad, než byl v pár dnech celý transport kompletní. Zavazadla byla znovu obrácena naruby a zčásti znovu konfiskována. Potom nás naložili do dobytčích vagonů a my byli transportováni přes Furth im Walde "Heim ins Reich" (tady je ironicky použito sudetoněmeckého hesla, které československý úřední dokument doslova i česky citoval jako cíl transportů: "jste určen k odsunu do své vlasti (domů do Říše)" - pozn. překl.). Nakonec jsme dorazili až do Esslingen a našli tam svůj druhý domov a možnost vybudovat si novou existenci.
Rodičům, kteří se tolik mučili touhou po domově, nebylo nikdy dopřáno ještě jednou spatřit to, co nám kdysi patřilo. Přední Výtoň ležela totiž v nepřístupném hraničním pásmu. Teprve po politickém obratu, a sice 1. srpna 1990 se mně, mému bratru a rodinám, příbuzným i přátelům otevřela možnost vstoupit na půdu našich někdejších domovů. Rodičovský dům byl ovšem pro svou blízkost hraniční čáře vyhozen do povětří.


O. Sonnberger - E. Miesbauer, Heuraffl im Böhmerwald (1996), s. 117-120

Vltavské vlny

Krátce poté, co na jaře roztály sněhy, plavilo se z horní Šumavy spousta dřeva v podobě metrových polen do papírny bratří Poráků v loučovickém Vltavském mlýně (Moldaumühl in Kienberg). Tam se lovila polena z vody po tom jistě nejjednodušším a nejlevnějším způsobu dopravy, jaký si jen lze představit. Mnoho drobných zemědělců a lidí, kteří měli ještě něco volného času před započetím jarních polních prací, tak našli každým rokem kus sice náročného, ale venkoncem vítaného vedlejšího výdělku při vytahování dřeva z vody a jeho rovnání na břehu. Bylo při té práci veselo už proto, že se tu sešlo hodně většinou mladých lidí (říkalo se tomu: "Man ging zu den Scheitern", přičemž ono "Scheitern" má v němčině více významů, mj. i "štípání polen", také ale vlastně a hlavně "ztroskotání o břeh" - pozn. překl.). Mnohé kusy dřeva uvízly v říčních zátočinách a zácpy tak vzniklé musily být uvolňovány z břehů dlouhými tyčemi. Ovšemže i tak mnoho polen, která delší čas zůstala v klidnější vodě a "napila se", takže nasáklá a ztěžklá už nebyla schopna plavení, zůstalo zapomenuto při kraji vltavského říčního koryta. Odtud je později vytáhli místní lidé, usušili a měli docela pochopitelnou radost z "laciného otopu".
Pro nás kluky a také pro už trochu větší děvčata to byl obzvláštní zážitek, když v létě (osudné válečné dětství naposledy doma se nedá zřejmě jen tak zapomenout - pozn. překl.) přijeli vojáci na dovolenou domů a před užaslou a nadšenou vesnickou drobotinou i odrostlejší už mladou chasou skákali z frymburského mostu (kde je i tomu dnes konec! - pozn. překl.) do Vltavy, čehož jsme se my pro výšku mostu a víry na hladině řeky nikdy neodvážili. Stavbou přehrady na Lipně (Lippen) a vznikem přehradního jezera v říčním údolí (rozumí se už po odchodu původních obyvatel ovšem a také pisatele těchto řádků - pozn. překl.) zmizelo původní vltavské koryto. Vzedmutá voda řeky zatopila části Přední Výtoně (Vorder-Heuraffl) zvané Fuchsen, Harsch a Zoritzen, Auhäuseln a také Zadní Výtoň (Hinter-Heuraffl) až k Frýdavě (Friedau, dnes Předmostí!) zřejmě provždy. Bohudíky alespoň náš výtoňský kostel zůstal stát těsně při jezerní hladině, což se ovšem i tak škodlivě projevuje na jeho starobylých stavebních základech.


Glaube und Heimat, 2001, č. 2, s. 60-61

Narodil se 1933 v Kaplických Chalupách (Kappelner Waldhäuser) jako syn Hugo Sonnbergera (Fuchsn-Hugo) a jeho ženy Resi (Theresia), roz. Pröllové (Waldhansl-Resi) rok po jejich svatbě. Otec byl po odsunu přes dvacet let činný jako správce domova důchodců (Altenheim) v Esslingen-Kennenburg, od roku 1960 žil s mladším bratrem Oswaldovým v jeho vlastním domě. Už děd byl známý muzikant a v domě zvaném "Hugo-Haus" se odjakživa hodně hrálo i zpívalo. Otec, který v roce 1973 ovdověl a skonal po záchvatu mrtvice v září 1986 v esslingenské nemocnici, vedl i své syny k hudbě a z domácího muzicírování vznikla dokonce kapela. Oswald Sonnberger žije v Altbachu nedaleko bádensko-würtemberského Esslingen na jihovýchod od Stuttgartu a v Glaube und Heimat je zpravodajem pro rodáky z Přední Výtoně. Napsal o ní dvousetstránkovou knihu, vyšlou roku 1996. Zdá se, že kapitolka "Die Moldau, 'd' Wuln'", jak ji sám otiskl ve zmíněném měsíčníku šumavských krajanů, pochází také právě odtud.

- - - - -
* Kaplické Chalupy, Přední Výtoň

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Hugo-Haus zblízka, jak vyhlížel poté, co byl v roce 1929 po požáru, způsobeném zásahem blesku,
znovuobnoven, než byl roku 1953 pro blízkost k hraniční čáře srovnán se zemíHugo-Haus zblízka, jak vyhlížel poté, co byl v roce 1929 po požáru, způsobeném zásahem blesku,
znovuobnoven, než byl roku 1953 pro blízkost k hraniční čáře srovnán se zemí
Odstřelení české celnice v Kaplických Chalupách za časů "železné opony"Odstřelení české celnice v Kaplických Chalupách za časů "železné opony"
Pozůstatky kaple v zaniklých Kaplických Chalupách
Otec Hugo Sonnberger mezi muzikanty na svatbě v Přední Výtoni sedící s harmonikou
Otci určené vyzvání k odsunu do své vlasti (domů do Říše) ke dni 24. září 1946,
jemuž i třináctiletý tehdy syn Oswald rovněž podléhal

zobrazit všechny přílohy

TOPlist