logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF SCHUMERTL

Milí krajané z Fefer, Perlovic a Prachatic


Před nedávnem proběhl v kostele sv. Anny na Libínském Sedle (Pfefferschlag, dříve i česky Fefry, až v roce 1950 došlo ke změně názvu na Libínské Sedlo, stvrzené vyhláškou ministra vnitra 413/1951 ze dne 9. února roku 1951 - pozn. překl.) kontrolní den prací na jeho obnově za účasti pražských restaurátorů, zástupců českobudějovické stavební firmy "Antico", pracovníků památkového úřadu v Prachaticích a děkana Havrdy jako stran zodpovídajících za průběh renovace. Na pozvání dp. děkana jsem se směl tohoto setkání zúčastnit. Rád bych tu vylíčil své dojmy:
Byl jsem fascinován tím, co se podařilo dosud odkrýt na freskách v kostelní lodi a v presbyteriu po komplikovaných likvidacích (v originále "im Langhaus und im Chorraum nach dem diffizilen Ableben der verschiedenen Übertünchungen" - pozn. překl.) rozličných vrstev omítek, kterými byly během času pokryty. Jsou to biblické výjevy, jež tvořily v 15. století výmalbu téměř veškerých stěn. Začíná to působivým znázorněním Posledního soudu na levé straně kostelní lodi - bohužel s velkou prázdnou plochou bez malby uprostřed, způsobenou snad už dávno prolomením stěny pro dnes neexisující už velké okno. V presbyteriu nad otvorem do sakristie, rámovaným po obvodu freskou s krásným listovým ornamentem, je malba zachycující klanění Tří králů před Svatou rodinou, v dalším trámovém poli pak Krista na hoře Olivetské. Tato obrazová plocha zdá se však být přemalována jinými motivy, jako např. zpodobením Maří Magdaleny s nádobkou vonné masti v ruce. Na přední stěně presbyteria se nachází scéna Ukřižování s Marií a Janem Evangelistou pod křížem. Bohužel i tato malba je porušena proražením okna ve své horní části. Trochu napravo stranou objevujeme zobrazeno Zvěstování, přemalba z časů baroka. Na pravé straně kostela se žádné malby odkrýt nepodařilo. Myslím, že musíme být pyšní na své předky, kteří nám ve stálosti víry zanechali tak skvostný dům Boží. Bude ovšem nutno pořídit ještě obrazovou dokumentaci a uměleckohistorické zhodnocení. V každém případě jsem mohl ukázat snímky mnou pořízené prof. Schüßlerovi, působícímu na katedře dějin umění univerzity v Pasově. Spontánně přislíbil, že se na jaře vydá ten kostel spatřit. Na jeden detail bych rád poukázal: vprostřed presbyteria bylo ve zdi odkryto okno s původním kamenným ostěním. To okno dokazuje, že přední část kostela pochází už z časů založení osady. Prví osídlenci, kteří byli zlákáni jistým Konradem Hetzelem, měšťanem z Pasova (Passau), aby sem na Šumavu přišli z bavorského Podunají a Předlesí (Vorwaldgebiet), aby tu na svazích Libína (Libin) nejprve vymýtili les a obdělali získanou tak půdu, už brzy po svém příchodu zbudovali tento kostelík, duchovní střed své tvrdé kolonizační práce a své osady. Jako druhou věc bych chtěl připomenout, že stojíme na samém prahu nového roku (rozuměj rok 2004 - pozn. překl.), o němž nemůžeme vědět, co nám má přinést. Je dobře vzpomenout si na báseň Dietricha Bonhoeffera (ten je i s touto básní /byla psána na sklonku roku 1944/:

Von guten Mächten


Von guten Mächten treu und still umgeben,
Behütet und getröstet wunderbar,
So will ich diese Tage mit euch leben
Und mit euch gehen in ein neues Jahr.

Noch will das alte unsre Herzen quälen,
Noch drückt uns böser Tage schwere Last.
Ach, Herr, gib unsern aufgescheuchten Seelen
Das Heil, für das du und bereitet hast.

Und reichst du uns den schweren Kelch, den bittern
Des Leids, gefüllt bis an den höchsten Rand,
So nehmen wir ihn dankbar ohne Zittern
Aus deiner guten und geliebten Hand.

Doch willst du uns noch einmal Freude schenken
An dieser Welt und ihrer Sonne Glanz,
Dann wolln wir des Vergangenen gedenken
Und dann gehört dir unser Leben ganz.

Lass warm und still die Kerzen heute flammen,
Die du in unsre Dunkelheit gebracht.
Führ, wenn es sein kann, wieder uns zusammen.
Wir wissen es, dein Licht scheint in der Nacht.

Wenn sich die Stille nun tief um uns breitet,
So lass uns hören jenen vollen Klang
Der Welt, die unsichtbar sich um uns weitet,
All deiner Kinder hohen Lobgesang.

Von guten Mächten wunderbar geborgen,
Erwarten wir getrost, was kommen mag
Gott ist mit uns am Abend und am Morgen
Und das gewiss an jedem neuen Tag.

Sivester 1944

O předivné tiché moci


Ta divná dobrá moc svou sílu dá mi
a věrně povede můj každý krok.
Jí obklopen i dnes chci býti s vámi
a s vámi prožít tento nový rok.

Mé staré srdce ještě prudce buší
a těžce nese zlobu těchto chvil;
ach, Pane, podej vyplašené duši
svou spásu, již jsi pro nás připravil.

Máš-li však pro nás hořký kalich strastí,
jež trpce přetékají přes kraje,
my přijmeme jej, nechceme se třásti,
vždyť s námi vždy Tvá dobrá ruka je.

A kdybys dopřál, Bože milostivý,
na světě radost v jasu slunečním,
pak prožitého dobře pamětlivi
svůj život celý dáme k službám Tvým.

Své tiché světlo, jež se jasně skvěje,
nech teple prozařovat naši noc
a dej, ať smíme spatřit obličeje
svých milých, které provází Tvá moc.

Když po vichřici soumrak plyne tiše,
rád chorálu bych lidstva naslouchal
a za zdmi slyšel nést se výš a výše
Tvých věrných dětí vděčnou píseň chval.

Moc předivná nás tiše obestírá,
a proto čekám příští uklidněn.
Bůh je dnes s námi, svědčí naše víra,
a bude s námi každý nový den.

Silvestr 1944

i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), jejíž slova měl na mysli snad už ten, kdo se před více než 400 lety zvěčnil nápisem, nyní rovněž odkrytým na stěně za hlavním oltářem. Ten nápis zní:

Spes mea Christus est
-
Joannes Nördlingerus
-
Rector in Kroboldt
-
Anno 1586

v překladu (v originále Schumertlova textu ovšem do němčiny - pozn. překl.):

Mou nadějí je Kristus
-
Johannes Nördlinger
-
rektor v Chrobolech
-
v roce 1586

Snad to byl jeden ze zakladatelů tohoto kostela. Pro vlastivědné badatele, kteří se zabývají dějinami Chrobol (Chrobold), by bylo zajímavé zjistit, kdo byl tento Johannes Nödlinger. Pocházel ze švábského města Nördlingen (leží blízko proslulého kráteru Ries /Nördlinger Ries/, odkud pocházejí jihočeské vltavíny - viz k tomu podrobněji webové stránky Muzea vltavínů v Českém Krumlově - pozn. překl.)? Jak se dostal do Chrobol a co si představit pod jeho titulem "rektor"?
V každém případě může jeho vyznání platit i pro nás: i naší nadějí je Kristus. Jako heslo i přání do našeho nového roku 2004. Doufám, že se budeme moci ve svátek sv. Anny 25. července sejít pohromadě v našem kostele a s pasovským emeritním biskupem Dr. Franzem Ederem i novým biskupem českobudějovické diecéze (byl jím od roku 2002 až do svého odstoupení ze zdravotních důvodů v roce 2014 Jiří Paďour - pozn. překl.) slavit spolu mši svatou. Na jaře byly do kostela znovu umístěny oltáře a obrazy křížové cesty. Až do té doby potřeboval děkan Havrda finanční pomoc (jen Česko-německý fond budoucnosti přispěl v roce 2001 obnosem půl milionu českých korun, viz k tomu BBkult.netl - pozn. překl.), aby mohl splatit zbylý dluh v částce půl milionu českých korun (asi 15 tisíc euro). V létě jsem mu mohl předat dobročinné konto sdružení "Verein zur Renovierung der Kirche St. Anna in Pfefferschlag" ve výši 3.400,- eur a dalších 1.500,- eur mu bude předáno ještě před Vánocemi. Ten, kdo by snad ještě mohl čím přispět, ať se rozpomene na číslo konta Liga-Bank Passau, Kto. Nr. 4 32 14 05, BLZ 750 903 00. Rád zašlu stvrzenku o složení daru u finančního úřadu. Všem dárcům srdečné "Vergelt 's Gott!"

Josef Schumertl
Abteistraße 27, Pasov


Böhmerwäldler Heimatbrief, 2004, s. 20

Asi bych o Josefu, potažmo Seppu Schumertlovi mnoho nevěděl, nebýt kolegy (já bohemista, on germanista) Václava Maidla (*17. prosince 1953 v Teplicích), s nímž mě kdysi seznámil Zdeněk Vyšohlíd, zakladatel a provozovatel Česko-bavorských Výhledů blahé paměti, které jsem měl tu čest spoluvytvářet, coby se svým domažlickým známým. PhDr. Václav Maidl, knihovník (v tom jsme si hodně blízko) a "projektový koordinátor Rakouského kulturního fóra v Praze pro oblast literatury a humanitních věd", napsal pro literární a kulturní revui Souvislosti v roce 2005, a to do téhož jejího čísla, kde vyšel i jakýsi výbor Martina Gažiho z mých překladů básnických textů Kohoutího kříže, následující řádky, z nichž vyčleňuji pasáže, ozřejmující v "souvislostech" osobnost Schumertlovu (poznámky v závorce kurzívou doplňuji nikoli jako překladatel, nýbrž jako vděčný čtenář).

Sudety ve mně

Václav Maidl


Jak jsem se k tomu dostal?
Spojením dvou věcí - vždycky mě zajímalo, co bylo a jak to vypadalo dřív, zejména na místech, kde jsem se pohyboval. K tomu se přidružila učitelská profese němčináře a zvyk listovat v knihách. V případě setkání s literaturou "našich Němců" první předcházelo druhému. Nejdřív, od sedmdesátých let, to byl údiv v tehdy přístupné části Šumavy nad troskami kamenných zdí ve vzrostlém lese a zparchantěnými ovocnými stromy tamtéž. Úžas a obdiv nad více než dva kilometry dlouhou stružkou a placáky vydlážděným přivaděčem vody, vedoucím zdánlivě beze smyslu lesem. Kdo si dal takovou práci a proč?
Ač podle věku maje už míti rozum, v tom inteligenčním textu jsem neobstál. Zarážely mne stopy civilizace, nezarážely mne polorozpadlé chalupy a kostely mimo něj. Ty jsem bral z tehdejšího pohledu jako socialistický "normál", z dnešního pohledu jako socialistický folklor.
Po fázi setkávání s materiální kulturou přišla písmena. Nejdřív v podobě německých názvů osad a měst, hlavně v pohraničí. Byla to zásluha tehdy doktora Emila Skály, nyní emeritního profesora (Emil Skála, germanista a geograf, žil v letech 1928-2005, blíže viz Wikipedia), že nás - studenty němčiny - na tyhle skutečnosti osídlení českých zemí upozorňoval, ba od nás jejich znalost vyžadoval. V letech sedmdesátých!
Rébusy názvů se rozrostly v rébusy středověkých obchodních listin a nakonec přišel v roce 1984 rozhodující impuls: stejně jako v Českých Budějovicích, kde vyšel už v roce 1981 v rámci Jihočeské vlastivědy díl Kultura a v něm byla poprvé připomenuta také německy psaná literatura regionu, měla obdobná publikace vyjít i v Plzni. Do literatury "zdivočelých Sudeťáků" devatenáctého a dvacátého století se nikomu moc nechtělo, já výzvu přijal. Do té doby jsem z tohoto písemnictví nepřečetl ani stránku, ze jmen autorů jsem znal z ústního podání rozporuplné hodnocení jakéhosi Watzlika (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže). Podtrženo a sečteno: jakžtakž jsem znal toponymii míst na Šumavě přístupných a uměl jsem německy. Z literatury sudetských Němců jsem neznal nic a o nich samotných jsem věděl jen tolik, že v roce 1938 "rozbili" republiku, za což byli v roce 1945 "spravedlivě" odsunuti.
(...)
Jak jsem poznal, že "Heimat" není pouze země
Věci doposud zmiňované se odehrávaly v hlavě a týkaly se událostí a artefaktů minulých, nešlo o žádnou bezprostřední empirii. Po roce 1989 bylo možno si na "Sudeťáky" sáhnout. Neměl jsem tu potřebu. Německy psaná literatura z českých zemí byla předmětem mého zájmu, ale považoval jsem ji za uzavřené téma, nemající už žádný vztah k současnosti. O tom, jak jsem se mýlil, mě přesvědčila hnd jedna z mých prvních zahraničních konferencí.
Konala se na jaře 1993 v Pasově, věnovala se Adalbertu Stifterovi (je rovněž samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) a nebyla vyhrazena jen pro akademickou obec. Zabýval jsem se stifterovskou recepcí v českých zemích a v příspěvku jsem se mimo jiné zmiňoval o manipulaci s autorem Stifterem v sudetoněmeckých kruzích, jak koncem třicátých let, tak i po válce. Mluvil jsem jako poslední před přestávkou. Ze strany kolegů žádné námitky, spíše doplňky a dotazy. Hned jak jsem opustil řečnický pult směrem ke spásonosné kávě, vyrazila ke mně skupinka asi pěti starších lidí. A já hned tušil, ačkoli každý z nich byl oblečen trochu jinak, ale žádný v konferenční "oblekové uniformě": To jsou oni! A teď se budeme hádat.
V tom prvním jsem se nemýlil, v tom druhém kardinálně. Ptali se mně, zda jsem přijel skutečněz Prahy, přišla obligátní pochvala znalosti němčiny a pak mě dojali: "Prosím, řekněte nám něco česky." A já v tom okamžiku pochopil, že "vlast", po jejich "Heimat", není pouze pojem materiální, že nepředstavuje pouze půdu a domy (které by snad někdo chtěl vrátit či nahradit), že to není jenom místo, kde jsem vyrostl a ke kterému mě vážou vzpomínky, nýbrž že má také svou podstatu imateriální. Najednou jsem pro těch pět byl médiem jejich vlasti a tou vlastí byla mimo jiné i čeština. Skoro jsem měl pocit, jestli "to" opravdu existuje.
Tohle setkání mi přineslo dva známé: paní Jelinekovou, bývalou učitelku ruštiny, a Seppa Schumertla, kdysi faráře, který pak působil v oblasti školství a ve svém volném čase v pasovském Muzeu Šumavy (Böhmerwaldmuseum).
Kdykoli jsem v devadesátých letech zajel do Pasova, setkal jsem se s jedním nebo s druhým. Životní příběh paní Jelinekové pro mě zůstal záhadou, poznal jsem ho jen v náznacích. Znalost češtiny jí pomohla při volbě povolání i při studiu ruštiny. Na češtinu nedala dopustit, každé naše setkání probíhalo česky a pro číšníka v kavárně to byl zřejmě jazykový hlavolam, když tato dáma objednávala v perfektním dolnobavorském dialektu a vzápětí si se mnou povídala česky. Přes tuto příchylnost k češtině se mi ji nikdy nepodařilo přesvědčit, aby přijela navštívit Prahu. Zvali jsme ji oba, já i moje žena, která se s ní mezitím také seznámila. Existoval u ní povědomý blok. Čeština a co se děje v Čechách ano, ale do Čech proboha ne! Nevím konkrétně, kdo a jak jí ublížil. Že tu ale nějaká hluboká rána byla, to jsem si z drobných náznaků mohl poskládat sám. Když jsem se - po dlouhém váhání, poněvadž jsem tu tušenou bolest nechtěl znovu jitřit - na to zeptal přímo, vyhnula se odpovědi. Proto vím jen, že v Čechách strávila dva roky v pracovním táboře, nejdříve někde v západních Čechách, snad u Nýřan, pak někde v Posázaví. Víc o tom nechtěla mluvit. Nevím, co tam dělala, nevím, co tam dělali s ní. Jenom se to domýšlím a není mi přitom dobře. Ona tuto kapitolu chtěla zřejmě ve svém životě zatlačit co nejhlouběji, ne ale svůj vztah k češtině a k Čechám.
U Seppa Schumertla se vztah k jeho domovině vyvíjel trochu jinak. Nezapomněl na ni a na rodné Prachatice nikdy, o tom ostatně svědčila jeho víkendová neplacená práce v Muzeu Šumavy. Ale dokud pracoval, nezbývalo mu na bádání a meditování příliš mnoho času. Zato když odešel do důchodu, staly se pro něho Prachatice a později Libínské Sedlo, odkud pocházeli jeho předkové, ústředním tématem a vlastně i smyslem dalšího života. Podobně jako mnoho jiných jeho krajanů pátral po kořenech rodu a dělal to svědomitě, nespokojil se jen matrikami, nýbrž hledal i v pozemkových a katastrálních knihách, dokonce i v deskách zemských, a nakonec zjistil, že zakladatel jeho rodu i nynější osady Libínské Sedlo byl jedním ze sedláků, kteří tento kraj patřící vyšehradskému proboštství přišli v polovině 14. století osidlovat pod vedením lokátora. Obdivoval jsem Seppovu tvrdošíjnost, s jakou objížděl české archivy, léta pendloval mezi Pasovem, Prahou, Třeboní, Prachaticemi a Krumlovem, až se dostavil výsledek. V roce 2001 vydal ještě s jiným krajanem (byl jím Heinrich Pechmann /*1932/) knihu s nenápadným názvem Heimat - einst in Pfefferschlag und Perletschlag (má ji v knihovním fondu českokrumlovská pobočka oblastního archivu v Třeboni a prachatický okresní archiv), která je vlastně historickou studií o osídlení tohoto mikroregionu a o životě v něm. Nepotřeboval na to žádný grant, vše nákladem vlastním. Ale to byl jen začátek. Jeho zájem o dějiny rodu a obce, stejně jako jeho původní povolání duchovního ho přivedly na myšlenku opravy rozpadajícího se kostelíka v Libínském Sedle. Na to už vlastní soukromé finance nestačily (byť i on se stal štědrým dárcem), založil proto nadaci a se stejnou tvrdošíjností agitoval u svého širokého příbuzenstva a dalších rodáků, stejně jako vyjednával s českými správními úřady i památkáři, až se dílo podařilo. Vloni (tj. roku 2004) v červenci byl kostelík znovu slavnostně vysvěcen, a to za účasti Čechů a Němců.
Pro toho člověka nebyly pohnutkou konání peníze (ty naopak musel investovat - namístě je však spíše říci: vydat, neboť takovéto investice se v peněžní podobě nevracejí), nýbrž něco, co on sám (a asi nikdo z nás) by nedokázal definovat: přitažlivost, racionálně asi nevysvětlitelná. Láska k vlasti - zní to sentimentálně? Zastarale? Pateticky?


V. Maidl, Sudety ve mně (Souvislosti, 2005, č. 2)


- - - - -
* Prachatice / Libínské Sedlo / Chroboly

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Takto napsal z lázeňské kůry do Prachatic historikovi Václavu Starému poděkování za spolupráci
Inzerát na knihu, jejímž se stal spoluautorem spolu s Heinrichem Pechmannem
Kostel sv. Anny na Libínském Sedle
Půdorys kostela
Interiér kostela na Libínském Sedle na 11 záběrech

zobrazit všechny přílohy

TOPlist