logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

GEORG R. SCHROUBEK

K pověstem z okresu Kaplice


Těchto pár stručných slov komentáře by rádo přispělo k porozumění následujícímu souboru pověstí. Samo vědecké zpracování záznamů lidových vyprávění z někdejšího okresu Kaplice (zahrnoval i soudní okresy Nové Hrady a Vyšší Brod - pozn. překl.) bylo bohužel ve své době promeškáno. I Gustav Jungbauer se spokojil s pouhým převyprávěním, jakkoli virtuózním, nekriticky publikovaných textů. Navzdory tomu představuje 97 textů, kterým je náš úvod předeslán, pro relativně tak malé území, jakým byl někdejší kaplický okres, celek nesporně zajímavý, i když vycházející z literárního, sotva pak z ústního podání. Téměř naveskrz jde o známé typy pověstí, resp. jejich motivy, dají se však mezi nimi zjistit v každém případě typy a motivy pro region příznačné (v originále "charakteristisch" - pozn. překl.), tak především ty, které chtějí vysvětlit vznik nápadných skalních útvarů či původ domnělých otisků částí lidského těla v jednotlivých velkých žulových balvanech (č. 18, 22, 52, 69, 71). Mohou pocházet od svatých osob - v našem prostoru většinou jde o Matku Boží (o těchto "odpočinkových kamenech" /"Raststeine"/ více v mém textu "Poutní tradice v okrese Kaplice"), ale rovněž od ďáblů a démonů ("Teufelssteine"). Příznačné pro významovou ambivalenci stejnorodých fenoménů je to, že dešťová voda, shromažďující se v prohlubních kamene a jen velice pomalu se z nich odpařující, přičítá se jednou působení Boží Matky (č. 69), jindy zas je nazývána "čertovou vodou" ("Teufelswasser"); v obou případech (to je zřejmě ta "stejnorodost" - pozn. překl.) je však předmětem pověry.
K regionu se ovšem vztahují také pověsti historické (jakkoli jde někdy o "statek stěhovavý", tak řečený "Wandergut"), zejména ony o pánech z Růže (v originále "von Rosenberg" - pozn. překl.) a jejich majetcích (č. 19, 27, 28, 44), specielně o Bílé - v Nových Hradech Modré - paní (č. 42, 43, 87), jakož o klášteře Vyšší Brod (Hohenfurth) (č. 17, 18, 19). I výrazný zájem o hradní zříceniny a skutečné či jen údajné podzemní chodby při nich patří do této souvztažnosti (č. 8, 56, 58, 59, 65, 87). Nápadná je absence plastických vyprávění o časech husitských a švédských nájezdů (srov. bezkrevné /v originále "blassen" - pozn. překl.) texty č. 60, 78, 90, 94), což se však nejspíš dá vysvětlit naléhavě regionálním příběhem reformace a následné rekatolizace (v originále "aus der Reformations- und Gegenreformationsgeschichte der Region" - pozn. překl.).
Krajinné danosti bažinaté oblasti mezi Kapličkami (Kapellen) a Horním Dvořištěm (Oberhaid) jsou pozadím řadě pověstí o vodních démonech (vodník je tu zván "Begelmann" či také "Pegelmann", zdrobněle "Wassermandl" /česky "hastrmánek" - pozn. překl./) a bludných světýlkách ("Irre Lichter", "Fuchtlmandl") pochopitelným pozadím (viz č. 48, 49, 53, 55). Zbloudit však dala poutníkovi nejen za noci tančící světýlka; vyprávělo se mnohdy i o bludných kořenech, bludných kamenech a zaručeně bludných lesích (č. 20, 30, 91), v nichž se zčistajasna sejde z pravé cesty.
Na starší sociální poměry se dají zpětně vztáhnout ovšem jen velmi zprostředkovaně podané motivy, jako když musí zahynout zlá vrchnost (č. 58, 84), stejně jako zaměstnavatel, zkracující pracovníkům zaslouženou mzdu či jim jí docela upírající (č. 86). A jako jinde jsou i tady mlýny místy zlořečenými, mlynáři pak lidmi nehodnými, nátury zlodějské, čarujícími sobě ku prospěchu a jiným ke škodě, schopnými ovšem při svém velkém bohatství i příležitostné dobročinnosti (č. 9, 14, 34, 51, 62, 68). Je řeč o mordýřském šenkýři (č. 44) a kromě loupežníků zmíněných v této pověsti vystupují pak už jen v jedné další (č. 65). Jinak je profesní příslušnost jednajících osob víceméně zaměnitelná: dřevorubec, myslivec, muzikant, hrnčíř, forman, řezník, stavitel, pastýř a přirozeně znovu a znovu sedláci.
V užším slova smyslu se k regionu vztahují místní pověsti o morové ráně s možným reálným pozadím (č. 50, 68), pověsti o původu jména osad (č. 1, 27, 57, 64, 90) a jiné pověsti, týkající se jejich vzniku (č. 17, 27, 28, 40, 57; ke vzniku kostelů, kaplí a božích muk viz i č. 1, 63, 66, 68, 77, 78, 83 jakož i text o poutní tradici okresu v tomto sborníku).
U zbylých pověstí neexistují nijaké zřejmé vazby k místům příslušného děje, i když každá z pověstí je ovšem nějak lokalizována. Jsou tu především četné pověsti o čertech, mezi jinými ta o "přespočetném" (č. 11), o čertovském spolčení (č. 1, 7, 47), o ďáblovi jako strážci pokladů (č. 8, 21 a častěji), jako výrobci zlaťáků (č. 12), jako tanečníkovi (č. 85), při hraní kuželek (č. 22), při počítání peněz (č. 52, 71), atd. - jim sekunduje jen krátká pověst o čarodějnicích (č. 10). Zapuzen může být ďábel zejména ovšem knězem jako oficiálním exorcistou z moci církevní (č. 7, 86), ale také kovářem (č. 16), který za určitých okolností "zmůže víc než farář" (v originále "mehr kann als der Pfarrer" - pozn. překl.). Coby s démonickými zvířaty setkáváme se tu s koněm (č. 2, 51, 89, 95), hadím králem (č. 33, 62), černým psem (č. 79, 89), "šelmovským býkem" (č. 89), kočkou (č. 40) a morovým ptákem (č. 68).
Zvláště oblíbené byly očividně pověsti o pokladech, přičemž zejména ta o dítěti, zapomenutém v hoře s pokladem byla hojně rozšířena (č. 13, 24, 71, 83); zcela vědomě jsme zahrnuli do našeho výběru více variant tohoto typu, jen málo se navzájem od sebe lišících, abychom ukázali, jak se jedna pověst, která byla s oblibou vyprávěna a slýchána (či čtena!), uchytila hned na několika prostorově blízkých bodech. Podobně jsme postupovali s motivem "hadí korunky" (č. 33, 62) a "vodníkovy pomsty" (č. 44, 70). I pověst o potopeném městě se přece nemusí vztahovat jen na krajinu u Kapliček (č. 30), ale také na jiná místa okresu.
Někteří jednotliví lidé z domovského kraje bývali považováni za osoby nadané nadpřirozenými schopnostmi, ať už proto, že dokázali vidět do budoucna (č. 35; podobnost s proroctvími jiných "jasnovidců" nelze přehlédnout), ať proto, že uměli čarovat, přičemž si pomáhali kouzelnými knížkami či průpověďmi (č. 16, 34, 39). Kupodivu se nedochovaly nijaké zprávy o bezpochyby přece existujících léčitelích a zaříkávačích proti nemocem, snad proto, že se takové historie nezdály těm, kdo je měli zaznamenat, patřičně "starobylé" (v originále "altartig" - pozn. překl.) a proto ne dost zajímavé.
Zapisovateli pověstí jsou většinou učitelé a duchovní, čímž se dá vysvětlit i silně "výchovná" tendence nemála z vybraných textů. Často opravdu nepřehlédnutelné didaktické zabarvení zejména mnohých pověstí o dějovém schématu "vina a trest" pochází jistě nikoli jen od "jazykově" (v originále "philologisch" - pozn. překl.) vzdělaných a duchovně zaměřených zapisovatelů období posledních sta let, byly asi i dříve používány za účelem katecheze a náboženské výuky (a snad dokonce právě proto dál předávány a uchovávány) - jakkoli mezi "ubohými dušemi" a zatracenci, mezi odpustitelnými a smrtelnými hříchy nelze teologicky nijak navlas přesně rozlišovat. Motiv posmrtného trestu za přečiny spáchané během života má v části pověstí právě jen velice chatrný křesťanský nátěr. Tyto pověsti pojednávají o tom, co "se" považuje za cestu pravou a co za nepravou, tedy za uznaně platnou eticko-morální normu. To, že tato témata byla všechna přejata odjinud, nehraje přitom nijakou roli. Rozhodující je skutečnost jejich přijetí za své, jejich recepce. Několik příkladů toho, co se - hodným dílem ovšem pod vlivem církve! - posuzuje a také odsuzuje a zavrhuje coby zvláště trestuhodné: jednoznačně na špici těchto přečinů stojí hrabivost, lakota a lichva (č. 5, 12, 36, 71, 86; zejména ten, kdo vyvrací polní mezníky, viz č. 92, musí zajít v hořkých mukách), následovány hříchem klení (č. 4, 5, 8, 16, 42, 54), pro karban opomenuté návštěvy mše (č. 7, 51, 54), nesplnění slibu (č. 68, 77, 88), práce ve svátek či o neděli (č. 2, 80) a opilství (č. 80, 95). Také bezbožný tanec (č. 85), trápení zvířat (č. 95) nebo nedostatečná úcta k rodičům (č. 3) doznávají v pověsti svého slovního trestu (v originále ",redende' Bestrafung" - pozn. překl.).
Líčení opačného schématu "odměněné ctnosti" má menší epický i didaktický náboj a následkem toho se s ním v našem souboru nesetkáváme, poněvadž vysvětlení proměny polní květiny či kusu uhlí v ryzí zlato jako odplata za obrácení jejich nálezkyně ku ctnosti (č. 37, 38) není ničím jiným než katechetickým využitím jiného typu pověsti.
Docela z křesťanské, přesněji: potridentsko-katolické sféry ovšem pocházejí pověsti (legendy) jako třeba ona o spásné síle modlitby, především modlitby růžence, znamení kříže a také svěcené vody (č. 10, 80, 83, 96), jakož i o potřebě dobrých skutků, které mohou pomoci hříšným duším (č. 5, 72). Také andělský průvod zemřelých dětí (č. 41, 67), veliká vážnost, které se těšily neděle a svátky, zejména ovšem Vánoce se štědrovečerní nocí (v originále "Heilige Nacht" - pozn. překl.) a pašijový týden (v originále "Karwoche" - pozn. překl.) Velikonoc, stejně jako líčení pekla, očistce a a nebe z cesty na onen svět (č. 4) náleží do oblasti lidové barokní zbožnosti, která byla duchovními pastýři zčásti toliko trpěna, zčásti naopak výslovně podporována.
I zvyky a obyčeje ostatně hrají v našich pověstech zčásti ústřední, zčásti jen okrajovou roli: pečení koblih na den sv. Jana Křtitele (č. 9; zde vyslovená víra, že na Křtitelův svátek musí někdo utonout, byla v Čechách všeobecná), slavení prokopského posvícení (Prokopi-Kirchtag) v Loučovicích (Kienberg) (č. 27), obcházení mečových koledníků (v originále "das Umherziehen der Schwertburschen" - pozn. překl.) o masopustu (č. 63), jakož i různé obyčeje při úmrtí (v originále "Totenbräuche"), jako byla "stráž u mrtvého" ("Totenwache", č. 37), smuteční obyčeje ("Trauersitten", č. 41) či dary do rakve ("Sargbeigaben", č. 96) buďtež připomenuty.
Závěrem jen upozornění na některé další v okrese Kaplice doložené velice známé typy a motivy lidových vypravování (nejde ovšem jen o "ryzí" pověsti, ale také o pohádková, šprýmovná či legendická vyprávění "v jejich rouše" /v originále "um Märchen-, Schwank- und Legendeeerzählungen im Gewand von Sagen" - pozn. překl./), které ve stručném komentáři nelze než jen prostě zmínit: Ruka z hrobu (č. 3), Vyplacen (č. 6), "v hoře spící rytíři" (č. 19), Hněvivý mrtvý (č. 36), Matčiny slzy (č. 41), Čert a muzikant (č. 47), Pohřešován po jeden rok (č. 59), Potopený zvon (č. 61), Zneuctěná boží muka (č. 78), Divoký hon (č. 93), Budoucí bitva "pod bukem" (č. 94).
Souhrnně se dá říci, že - čteme-li jen texty dostatečně kriticky a zřekneme-li se překonaných konstrukcí, hledajících souvislosti tam, kde nejsou, stejně jako romantických představ o "básnivé duši lidu" - navzdory neuspokojivé pramenné základně a přesto, že máme před sebou pouhá torza a trosky textů (č. 47 a častěji i jinde), poskytuje nám soubor 97 pověstí přece lecjaký závěr o kulturní situaci a mentalitě těch, kdo kdysi v okrese Kaplice žili.

P.S. V následujícím výčtu jednotlivých pověstí uvádíme český překlad jejich titulu a v závorce titul německého originálu za lomítkem pak dějiště pověstí (nejprve dnešní mapové označení osady a pak napoprvé i její německé místní jméno v závorce) za pomlčkou konečně jména těch, kdo je literárně zaznamenali - většinou jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže.

Soudní okres Vyšší Brod

  1. Vznik osady Frymburk (Die Entstehung von Friedberg)
    - Johann Märten / Josef Zimmermann
  2. Noc tříkrálová (Dreikönigsnacht) / Frymburk
    - Hans Watzlik
  3. Ruka z hrobu (Die Hand aus dem Grabe) / Frymburk
    - Jordan Kajetan Markus
  4. Nahlédnutí na onen svět (Jenseitsschau) / Frymburk
    - Gustav Jungbauer
  5. Hříšná duše (Die arme Seele) / Frymburk
    - Hans Hölzl / Petrus Dolzer
  6. Vyplacen (Ausgelohnt) / Frymburk
    - Andreas Markus
  7. Čertův spolčenec z Frýdavy (Der Teufelsbündner von Friedau / Předmostí (Friedau)
    - Jordan Kajetan Markus
  8. Hledači pokladu na Svatém Tomáši (Die Schatzgräber von Sankt Thoma)
    - Gustav Jungbauer
  9. Hastrman a mlynářka (Der Wassermann und die Müllerin) / Hrdoňov (Heinrichsödt)
    - P. Zephyrin Tobner
  10. Čarodějky na křížové cestě (Die Hexen am Kreuzweg) / Multerberg
    - Gustav Jungbauer
  11. Přespočetný (Der Überzählige) / Rychnůvek (Deutsch Reichenau bei Friedberg)
    - Gustav Jungbauer
  12. Nebezpečné světlo (Das gefährliche Licht) / Rychnůvek
    - Gustav Jungbauer
  13. Dítě v hoře s pokladem (Das Kind im Schatzberg) / Malšín (Malsching)
    - Hans Watzlik
  14. Zakolíkovaný čert (Der eingepflockte Teufel) / Lojzův mlýn (Loimühle)
    - Gustav Jungbauer
  15. Těžký hastrmánek (Das schwere Wassermännlein) / Zábraní (Kropsdorf)
    - P. Zephyrin Tobner
  16. Hastrman (Der Begelmann) / Branná (Pramles)
    - Karl Franz Leppa
  17. Založení kláštera Vyšší Brod (Die Gründung des Klosters Hohenfurth)
    - Hans Waltenberger
  18. Čertova stěna (Die Teufelsmauer) / Vyšší Brod
    - Johann Märten / Karl Tobner
  19. Krypta v klášteře Vyšší Brod (Die Totengruft im Stift Hohenfurth)
    - Gustav Jungbauer
  20. Bloudivý les (Der Irrwald) / Vyšší Brod
    - Gustav Jungbauer
  21. Čertovská jízda s pokladem (Des Teufels Schatzfahrt) / Pošlák (Poschlag)
    - P. Zephyrin Tobner
  22. Čertova kuželna (Die Kegelbahn des Teufels) / Pošlák
    - P. Zephyrin Tobner
  23. Klíče ke skále (Die Schlüssel in der Steingrube) / Pošlák
    - P. Zephyrin Tobner
  24. Poklad v jeskyni (Der Schatz in der Felsenhöhle) / Vyšší Brod
    - P. Zephyrin Tobner
  25. Čertovské jízdy u Loučovic (Die Kienberger Teufelsfahrten)
    - P. Zephyrin Tobner
  26. Záhlavec od přízraku (Die Ohrfeige von Geisterhand) / Loučovice
    - P. Zephyrin Tobner
  27. Dva loučovické kostelíky (Zwei Kienberger Kirchlein) / Loučovice
    - Jordan Kajetan Markus / Johann Märten
  28. Tři bratři (Die drei Brüder) / Pošlák
    - P. Zephyrin Tobner
  29. Hastrman a světýlka (Wassermann und Fuchtelmännlein) / Vyšší Brod
    - P. Zephyrin Tobner
  30. Potopené město (Die versunkene Stadt) / Kapličky (Kapellen)
    - P. Zephyrin Tobner
  31. Dobavský solný pramen (Die Dobauer Salztränke) / Krásná Pole (Schönfelden)
    - P. Zephyrin Tobner
  32. Čarovný vodní kotel (Das wunderbare Wasserkar) / Krásná Pole
    - P. Zephyrin Tobner
  33. Hadí korunka (Das Schlangenkrönlein) / Martínkov (Martetschlag)
    - P. Zephyrin Tobner
  34. Kouzelná mlynářova knížečka (Das Zauberbüchl des Müllers / Martínkov
    - P. Zephyrin Tobner
  35. Prorok z Hodoně (Der Prophet von Hornetschlag)
    - P. Zephyrin Tobner
  36. Hněvivý mrtvý (Der zürnende Tote) /Hodoň
    - P. Zephyrin Tobner
  37. Zlatokvět (Die goldene Blume) / Pošlák
    - P. Zephyrin Tobner
  38. Statečné děvče (Das brave Dirndl) / Pošlák
    - P. Zephyrin Tobner
  39. Přimražený zloděj sena (Der angefrörte Heudieb) / Loučovice
    - P. Zephyrin Tobner
  40. Šventnerská kaple (Die Schwentner Marter) / Pošlák
    - P. Zephyrin Tobner
  41. Matčiny slzy (Der Mutter Tränen) / Pošlák
    - P. Zephyrin Tobner
  42. Bílá paní (Die weiße Frau) / Rožmberk nad Vltavou (Rosenberg)
    - Gustav Jungbauer
  43. Hladová věž v Rožmberku nad Vltavou (Der Hungerturm zu Rosenberg)
    - Johann Märten / Ignaz Buchhöcker
  44. Šenkýř ze Studence (Der Schenkwirt von Herrnlesbrunn)
    - Hans Waltenberger
  45. Křikloun (Der Schreier von Rosenberg) / Závratné (Sabratne)
    - Hans Watzlik
  46. Hastrman a řezník (Der Wassermann und der Fleischhauer) / Rožmberk nad Vltavou
    - P. Zephyrin Tobner
  47. Čert a muzikant (Der Teufel und der Musikant) / Studánky (Kaltenbrunn)
    - P. Zephyrin Tobner
  48. Vděčný hastrman (Der dankbare Wassermann) / Studánky
    - Willibald Böhm
  49. Silný hastrmánek (Das kräftige Wassermännlein) / Studánky
    - P. Zephyrin Tobner
  50. Valdovský vůz s mrtvými (Waldauer Totenwagen) / Valdov (Waldau)
    - P. Zephyrin Tobner
  51. Rouhačská hra v karty (Frevelhaftes Kartenspiel) / Kamenná (Stein)
    - P. Zephyrin Tobner
  52. Čertovy kameny (Teufelssteine) / Vyšší Brod a okolí
    - P. Zephyrin Tobner
  53. Mužíček s trakařem (Das Schubkarren-Mandl) / Schlagl (Drkolná)
    - P. Zephyrin Tobner
  54. Jak si vzal jednoho karbaníka čert (Wie der Teufel einen Kartenspieler geholt hat) / Weigetschlag (A)
    - P. Zephyrin Tobner
  55. Světýlko (Das Geisterlicht) / Český Heršlák (Böhmisch-Hörschlag)
    - P. Zephyrin Tobner
  56. Podzemní chodba (Der unterirdische Gang) / Český Heršlák
    - P. Zephyrin Tobner
Soudní okres Kaplice
  1. Jak Kaplice vznikla (Die Entstehung von Kaplitz)
    - Willibald Böhm
  2. Zřícenina hradu Louzek (Die Burgruine Lauseck)
    - Gustav Jungbauer
  3. Pohřešován po jeden rok (Verschwunden auf ein Jahr) / Louzek (Lausecker Hof)
    - Gustav Jungbauer
  4. Švédský a Žižkův sloup (Die Schweden- und die Žižka-Säule) / Rožmitál na Šumavě (Rosenthal)
    - Anton Schacherl
  5. Zatopený zámek (Das versunkene Schloß) / Rožmitál na Šumavě
    - Anton Schacherl
  6. Hadí král (Der Otternkönig) /Rožmitál na Šumavě
    - Gustav Jungbauer
  7. Bujanovská boží muka (Das Marterl in Angern)
    - Anton Schacherl
  8. Volatý obr (Der kropferte Riese) / Jenín (Kodetschlag)
    - Franz Grill
  9. Stará lípa u Dolního Dvořiště (Die alte Linde bei Unterhaid) / Louzek
    - Gustav Jungbauer
  10. aměněné plány kostelů (Die vertauschten Kirchenpläne) / Dolní Dvořiště
    - Hans Watzlik
  11. Cumlíček (Zuserbeuterl) / Svatý Kámen (Maria Schnee)
    - Hans Watzlik
  12. Mor v Cetvinách (Die Pest in Zettwing)
    - Gerta Schöllhammerová
  13. Kamenná mísa (Der Wasserstein) / Cetviny
    - Franz Reichersdörfer
  14. Vodní žínka a hastrman (Das Bachweib und der Bachmann) / Cetviny
    - Gerta Schöllhammerová / Barbara Reichová / Kathi Schmollová
  15. Čertův kostel (Die Gangerlskirche) / Cetviny
    - Gerta Schöllhammerová
  16. Noční přízrak (Nächtlicher Spuk) / Cetviny
    - Gerta Schöllhammerová
  17. Dětský kámen (Kinderstein) / Desky (Brettern)
    - Alois Harasko
  18. Srdce na kostelním oltáři v Malontech (Das Herz am Hochaltar in Meinetschlag)
    - Alois Harasko
  19. Poklad v Mezilesí (Der Schatz im Jagler Bergfeld) / Bukovsko (Buggaus)
    - J. Thurn
  20. Krvavý strom u Jaroměře (Jarmirner Blutbaum)
    - Franz Hoffelner
  21. Zapomenutý slib (Das vergessene Gelöbnis) / Blansko (Pflanzen)
    - Hans Schier
  22. Zneuctěná boží muka (Das verunehrte Kultbild) / Blansko
    - Ernst Christa
Soudní okres Nové Hrady (Gratzen)
  1. Černý pes (Der Schwarze Hund) / Benešov nad Černou (Deutsch Beneschau)
    - Fritz Huemer-Kreiner
  2. Obrácený rouhač (Der bekehrte Lästerer) / Kuří (Hermannschlag)
    - Fritz Huemer-Kreiner
  3. Oklamaní hledači pokladů (Die betrogenen Schatzheber) / Hartunkov (Hardetschlag)
    - Fritz Huemer-Kreiner
  4. Poklad na Vysokém Kameni (Der Schatz von Hohenstein) / Klení (Gollnetschlag)
    - Johann Märten / Franz Pawlik
  5. božná pasačka (Die fromme Hüterin) / Konratice (Konradschlag)
    - Franz Lenz
  6. Zločinný pán (Der verbrecherische Gutsherr) / Žumberk (Sonnberg)
    - Fritz Huemer-Kreiner
  7. Čert tanečník (Teufel als Tänzer) / Horní Stropnice (Strobnitz)
    - Hans Watzlik
  8. Skrblíkova smrt (Der Tod des Geizhalses) / Dobrá Voda u Nových Hradů
    - Wilhelm Formannn
  9. Hradní strašidla novohradská (Spukgestalten im alten Schloß zu Gratzen)
    - Anton Teichl
  10. Sjednané světlo na kříži (Das gestiftete Lichtlein) / Nové Hrady
    - Heinrich Wrsal
  11. Černý pes a hnědý koníček (Schwarzer Hund und Braunes Roß) / Nové Hrady
    - Anton Teichl
  12. Sporné pole (Streitacker) / Nakolice (Naglitz)
    - Anton Teichl
  13. Bludný kořen (Die Irrwurz / Nakolice
    - Anton Teichl
  14. Přesazovač mezníků (Der Grenzsteinverrücker) / Nové Hrady
    - Anton Teichl
  15. Divoký hon (Die Wilde Jagd) / Nakolice
    - Johann Märten
  16. Budoucí bitva (Die Zukunftschlacht) / Jedlice (Göllitz)
    - Gustav Jungbauer
  17. Potrestaný trapič němé tváře (Der bestrafte Tierquäler) / Janovka (Johannesruh)
    - Fritz Huemer-Kreiner
  18. Zapomenutý růženec (Der vergessener Rosenkranz) / Mýtiny (Kropfschlag)
    - Fritz Huemer-Kreiner
  19. Protržená hráz (Der Dammbruch) / Pohoří na Šumavě (Buchers)
    - Anna Lieblová

Pramenné odkazy:
BÖHM, Willibald: Sagen aus Kaplitz und Umgebung. =In: Mein Böhmerwald, roč. 5 (1941), č. 10, s. 27: (č. 57). Týž: Sagen aus Hohenfurth und Umgebung. = In: Mein Böhmerwald, roč. 6 (1942), č. 4/5, s. 25n.: (č. 48). CHRISTA, Ernst: ústní sdělení: (č. 78). FORMANN, Wilhelm: Zwei Teufelsgeschichten aus der Umgebung von Brünnl. = In: Waldheimat, roč. 10 (1933), s. 102n.: (č. 86). GRILL, Franz: Der Riese von Kropfetschlag. = In: Glaube und Heimat, roč. 28 (1976), s. 11: (č. 64). HARASKO, Alois: písemné sdělení: (č. 73, 74). HÖLZL, Hans: Die arme Seele. = In: Glaube und Heimat, roč. 2 (1950), s. 4n.: (č. 5). HOFFELNER, Franz: písemné sdělení: (č. 76). HUEMER-KREINER, Fritz: Sagen aus dem südlichsten Böhmen. = B. Budweis, 1938: (č. 79 /s. 21/; 80 /s. 20/; 81 /s. 20n./; 84 /s. 19n./; 95 /s. 14n./; 96 /s. 15/). JUNGBAUER, Gustav: Böhmerwald-Sagen. (= Deutscher Sagenschatz.) = Jena 1924: (č. 4 /s. 100n./; 8 /s. 182/; 10 /s. 199/; 11 /s. 191/; 12 /s. 67/; 14 /s. 185n./; 19 /s. 137n./; 20 /s. 73n./; 42 /s. 138n./; 58 /s. 107/; 62 /s. 109n./; 65 /s. 108/; 94 /s. 172/. LENZ, Franz: Geschichten und Sagen von Konradschlag bei Gratzen. = In: Glaube und Heimat, roč. 19 (1967), s. 835n.: (č. 83). LEPPA, Karl Franz: Der Begelmann von Pramles. Eine Sage. = In: Böhmerwald Jahrbuch, 1977, s. 77-79: (č. 16 - kráceno). LIEBLOVÁ, Anna: písemné sdělení: (č. 73, 97). MARKUS, Andreas: Altes Kulturgut aus Friedberg an der Moldau. = In: Mein Böhmerwald, roč. 5 (1941), č. 4, s. 32n.: (č. 6). MARKUS, Jordan Kajetan: Friedberger Sagen. = In: Der Österreichische Schulbote, roč. 25 (Wien 1875): (č. 3 /s. 613/; 7 /s. 666n./; roč. 26 (Wien 1876): (č. 27 /s. 187n./). MÄRTEN, Johann: Heimatkunde des Bezirkes Kaplitz. = Kaplitz, Gratzen 1894: (č. 1 /s. 217n./; 18 /s. 219/; 27 /č. 219n./; 43 /s. 220n./; 82 /s. 223/; 93 /s. 229/). REICHERSDÖRFER, Franz: Die Geschichte vom Wasserstein. = In: Glaube und Heimat, roč. 13 (1961), s. 1020: (č. 69). SCHACHERL, Anton: Sagen aus dem Böhmerwald. = In Der Böhmerwald, roč. 1 (Prachatitz 1899): (č. 60 /s. 110n./; 61 /s. 110/; 63 /s. 111n./. SCHAUER, Franz a SCHÖLLHAMMER, Robert: Chronik des Marktes Oberhaid. = Friedrichsthal b.r., s. 132: (č. 56). SCHIER, Hans: Die Dreifaltigkeitskapelle bei Pflanzen. = In: Mein Böhmerwald (Wien 1954), č. 9/10, s. 22: (č. 77). SCHÖLLHAMMEROVÁ, Gerta: písemné sdělení: (č. 68, 70, 71, 72). TEICHL, Anton: Geschichte der Stadt Gratzen mit teilweiser Berücksichtigung der Herrschaft Gratzen. = Gratzen 1888: (č. 87 /s. 271n./; 89 /s. 276n./; 90 /s. 275n./; 91 /s. 276/; 92 /s. 274n./). THURN, J.: písemné sdělení: (č. 75). TOBNER, Pater Zephyrin: Heimgarten-Abende. = B. Krumau 1929: (č. 9 /VI, s. 63n./; 15 /VI, s. 65n./; 21 /I, s.18n./; 22 /I, s. 21n./; 23 /I, s. 22/; 24 /I, s. 22n./; 25 /V, s. 120n./; 26 /V, s. 121/; 28 /II, s. 34n./; 29 /VI, s. 66n./; 30 /VI, s. 19n./; 31 /VI, s. 21n./; 32 /VI, s. 23n./; 33 /VI, s. 31n./; 34 /VI, s. 28n./; 35 /VI, s. 25n./; 36 /VI, s. 46n./; 37 /I, s. 8n./; 38 /I, s. 10n./; 39 /V, s. 56n./; 40 /II, s. 30n./; 41 /II, s. 32n./; 46 /VI, 62n./; 47 /VI, s. 55n./; 49 /VI, s. 58/; 50 /VI, s. 48n./; 51 /VI, s. 53/; 52 /VI, s. 55n./; 53 /VI, s. 60n./; 54 /VI, s. 60n./; 55 /VI, s. 69n./). WALTENBERGER, Hans: Sage von der Gründung des Klosters Hohenfurth. = In: Deutsche Heimat (Plan 1927), s. 418: (č. 17). Týž: Der Schenkwirt von Herrnlesbrunn. = In: Ortskunde von Rosenberg (Budweis 1908), s. 68-74: (č. 44). WATZLIK, Hans: Böhmerwald-Sagen. = B. Budweis 1921: (č. 2 /s. 84/; 13 /s. 84/; 45 /s. 83n./; 66 /s. 87/; 67 /s. 87n./; 85 /s. 88n./). WRSAL, Heinrich: Sagen aus Gratzen. = In: Südböhmische Volkszeitung, B. Budweis, 7. března 1909 (Feuilleton): (č. 88).


Deutsche Kulturlandschaft an Moldau und Maltsch(1986), s. 275-306

Poutní tradice bývalého kaplického okresu


Postbarokní formy lidové zbožnosti přežívaly na jižní Šumavě (v originále "im südlichen Böhmerwald" - pozn. překl.) téměř nepřetržitě až do první z obou světových válek, mnohé z nich ještě až do konce třicátých let (tady je hned v autorově úvodu delšího pojednání s podrobným popisem většinou zcela zaniklé tradice a výčtem jednotlivých poutních míst /český překlad se týká právě jen úvodního slova/ zřetelně patrný přeryv, který zánikem Československa jako přece jen jistého reliktu podunajské monarchie způsobila "konečná řešení" totalitních ideologií národního socialismu a komunismu - pozn. překl.). Platí to pro mnohé jednotlivosti obyčejů spojených s úmrtím a pohřbem, pro podobu církevních svátků a slavností zvláště úzce spojených s rolnickým koloběhem roku, pro lidovou úctu k jednotlivým světcům jako třeba zejména tu ke sv. Janu Nepomuckému, nadevše pak pro tradici zdejších poutí.
Důrazně podporována potridentskou církví vcelku a různými řádovými společenstvími jednotlivě, nesla poutní tradice i mnohé sekulární (tj. světské - pozn. překl.) rysy. Dochovala se svědectví, že bohoslovci v českobudějovickém kněžském semináři bývali varováni, že by jako budoucí správci far měli mít na očích své poutní předříkávače modliteb (v originále "ihre Vorbeter" - pozn. překl.), poněvadž ti občas praktikují "ein besonderes Christentum" (tj. "křesťanství jaksi zvláštní" - pozn. překl.). Přímo bezbožné to sice zajisté nebylo, s přísným teologickým učením o "prosbě pravé" (v originále "Lehre vom rechten Bitten" - pozn. překl.) mohlo se však příležitostně už leccos dostat do rozporu. V každém případě šlo o zbožnost velice smyslnou až animální, v níž hrála formální modlitba a zpěv stejně podstatnou roli jako symbolické tradiční úkony. Obcházení, líbání, dotýkání se obrazů a soch svatých, "odmodlení" (už ten výraz /v originále "Abbeten" - pozn. překl./ je příznačný), tj. mechanické odříkávání a opakování modlitby růžence a litanií křížové cesty, vršení a prosté sčítání nábožných cvičení (v originále "die regelrechte Addition von Andachtsübungen" - pozn. překl.) - s takovými poutnickými praktikami, dávno před reformací napadanými, se jistě setkáváme i v průběhu poutí zdejších. Bylo by přesto laciné, kdybychom každou řečovou formuli a každé ustálené gesto předem difamovali jako záležitost čistě vnějškovou. Vnitřní pohnutí si zkrátka žádá projevu, tj. vyjádření citu, prožitku i pouhé myšlenky nějakým slovem či symbolickým úkonem. Z tohoto hlediska bude v následujících řádcích poutní tradice pojednávána ne snad nějak nekriticky, ale také ne bez pochopení pro projevy zbožnosti mezitím zaniklé.
V kaplickém okrese samém existovala řada poutních míst, téměř bez výjimky mariánských. Dvě dosáhla nadregionálního významu a příliv poutníků k jednomu z nich plynul až z oblastí na sta kilometrů vzdálených. Naopak putovala procesí z farností zdejšího okresu do roku 1914, zčásti ještě i v dobách mezi oběma světovými válkami, za vzdálenými poutními svatyněmi jinam, jako na Svatou Horu u Příbrami či do rakouského Mariazell k Magna Mater Austriae, přičemž se na cestě tam zacházelo do Maria Taferl a nazpátek se nemíjel bez zastavení ani Sonntagsberg. Množství žulových sloupů se zpodobením Nejsvětější Trojice (sousoší zvané "Gnadenstuhl" zachycovalo postavu Boha Otce držícího v náručí Ukřižovaného Syna, pod nimi pak bílá holubice jako symbol Ducha Svatého) odráží vysoký respekt, jemuž se těšila "Svatotrojická" poutní svatyně na vrchu Sonntagsberg (severně od dolnorakouského Waidhofen an der Ybbs) a jímž proslula nejen jako symbol vítězství nad Turky (v roce 1532 - pozn. překl.), nýbrž i, což bylo pro naše venkovany ještě důležitější, jako místo vyslyšených proseb za odvrácení moru a všelikých nakažlivých nemocí (slovo "Pest", tj. "mor", bylo pro ně hromadným označením).
Jinými poutním cílem vně hranic okresu byl kostel Panny Marie Kájovské (Maria Gojau), jediné dosud živé velké středověké místo mariánské úcty, a také Římov (Řimau), už v "českém kraji" (v originále "bereits 'im Böhmischen'" - pozn. překl.) ležící loretánská svatyně s barokním zpodobením křížové cesty Utrpení Kristova v Jeruzalémě s postavami jejího děje "v životní velikosti", celek vzniklý včetně svého krajinného zasazení z podnětu krumlovského jezuity P. Johanna Gurre (1658 byla vysvěcena loretánská kaple, 1670 pak křížová cesta). Poutě k výšině Pöstlingberg nad lineckou městskou částí Urfahr jsou data relativně pozdějšího (tamní kostel Panny Marie Sedmibolestné byl otevřen v roce 1748 - pozn. překl.).
Předmětem našeho popisu by měla být ovšem jen poutní místa, ležící v kaplickém okrese samotném, a to v jejich historickém vývoji a významu pro lidovou zbožnost, ať už v zrcadle legend či zvykosloví. Ty větší z nich jsou historicky doložitelné teprve od poloviny 17. století nebo dokonce až v době těsně po roce 1700, přičemž i jejich legendární "předhistorie" (tj. zachycení zázračného či jinak významného účinu místa - pozn. překl.) nesahá nijak významněji nazpět za tuto časovou hranici: nějakých pár měsíců v případě Dobré Vody u Nových Hradů (Brünnl), nějakých pár let v případě Svatého Kamene. Rozhodující pro vytvoření a upevnění poutní tradice byl podpůrný zásah světské vrchnosti a řádových komunit regionu - v našem případě hraběcího domu Buquoyů v Nových Hradech a v Rožmberku nad Vltavou, českokrumlovského jezuitského konventu jakož i tamního kláštera klarisek, zejména pak v duchovní péči na daném území obzvláště horlivých vyšebrodských cisterciáků. Ti vytvořili právní předpoklady nebo pečovali o církevní sankcionování lidového kultu v jednotlivých poutních místech, nakolik takový kult nebyl ospravedlněn teprve legendou dodatečně vytvořenou, starali se o smysluplné využití mnohdy opravdu bohatě se scházejících ofěr (v originále "Opfergeld", jde v tomto případě o peněžní sbírky věřících - pozn. překl.) k výstavbě dostatečně prostorných kostelů a všeobecně o organizaci poutí s řádnou duchovní péčí o jejich účastníky. Uzdravení, pokládaná za zázračná, jakož i jiné údajné projevy Boží milosti byly úředně ověřovány a zaznamenávány do tzv. "knih zázraků" (v originále "Mirakelbüchern" - pozn. překl.). Z nich jako důležitého pramene lze mj. odvodit místní i sociální původ poutníků. Vyhodnocení těchto "zpráv o zázracích" svědčí o tom, že žádná z poutí, o něž v nich jde, nebyla "specializována" na nějakou oblast vyplnění naléhavých proseb, a to ani pokud jde o tolikero "očních studánek", sotva chybějících při nějakém barokním či lidově barokním poutním místě - nijaký div ostatně při tehdejším rozšíření očních nemocí, na něž medicina neznala účinné prostředky. Jejich léčivá voda byla tak jako tak používána k zapuzení všemožných nemocí jiných. Byla to naopak nejroztodivnější přání, s nimiž poutníci přicházeli a "zaslibovali se" za jejich vyslyšení: prosby o uzdravení z nemoci všeho druhu, o ochranu před pohromami jako bleskem a požárem, dobytčí nákazou, vším tím, co mohlo i toho nejbohatšího sedláka přes noc přivést na mizinu. Všechny ty naléhavé žádosti se zrcadlí i ve votivních a záslibných darech (v originále "Votiv- und Weihegaben" - pozn. překl.), mezi nimiž převládají oči, ruce a nohy ze stříbrného plechu oproti podobným znázorněním plic, břicha či prsou. Votivní obrazy se zachovaly vzácněji z 18., většinou jen z 19. století. Rozšířeny byly vedle malovaných deskových obrazů rámované barvotisky většinou zobrazujícími Marii Pannu či Srdce Ježíšovo (tj. Kristus se zářícím raněným srdcem ovitým trnovou korunou a s křížem ze srdce čnícím vzhůru - pozn. překl.), jakož i vyšívaná díkůvzdání.
Jako byly i v mnoha poutních místech jinde léčivé prameny, v nichž si poutníci omývali nemocné části těla - oči především, jak už řečeno - lze jako zvláštnost našeho okresu uvést hned čtyři, které měly po kratší či delší čas skutečně medicinsko-balneologický význam: Hojná (tj. "hojivá"! - pozn. překl.) Voda a Dobrá Voda u Nových Hradů, Studenec, Maria Hilf u Rožmitálu na Šumavě a lázničky v Omleničce (Klein-Umlowitz). Také tzv. "Franzosenbrünnl" (tj. "Francouzská studánka" - pozn. překl.) u rakouského Sandlu blízko české hranice či Dobrá Voda (Gutwasser) u Horní Plané (Oberplan) vykazují podobnou dvojí funkci poutního i lázeňského místa, jak je to ostatně v poutní tradici celých Čech hojným jevem.
Ještě něco lze z hlediska historie poutí pro náš prostor vyzdvihnout. Zatímco obecně se předmětem poutního kultu stává milostný obraz či socha, zdá se v této krajině více než kde jinde nabývat omilostňující síly samo místo, kde se poutní kostel či kaple nachází. Ne náhodou se mnohé zdejší milostné obrazy dají přičíst určitému ikonografickému typu, aniž by se však dalo hovořit o nějaký "filiální" kult: typus Panny Marie Utěšitelky či také "Marie Dobré Rady" (Maria Trost) v Dobré Vodě u Nových Hradů, Panny Marie Sněžné na Svatém Kameni u Rychnova nad Malší (německy Reichenau an der Maltsch - jako se Maria Schnee říkalo česky Svatý Kámen, tak se i tomuto blízkému Rychnovu říkalo kvůli poloze ovšem jen Český Rychnov - pozn. překl.), Panny Marie Pomocné (už zmíněný Maria Hilf - pozn. překl.) u Rožmitálu na Šumavě a na Turmberku (Thurmberg) u Malšína, konečně "Genazzano-Typus" (Genazzano je obec v provincii Řím regionu Latio se svatyní Panny Marie Dobré Rady - pozn. překl.) v Pohoří na Šumavě. Ve Svatém Kameni neexistuje dokonce nijaký vlastní jediný milostný obraz či socha, ale tři podoby téhož kultovního symbolu: oltářní obraz poutního kostela, socha na vlastním "svatém kameni" v přilehlé kapli a ještě soška v "grottě" samostatné osmiboké kaple s pramenem, všechny tři předměty právě zmíněné ovšem podstatně mladší nežli zdejší pouť sama. Předmětem lidové zbožné úcty (v originále "Volksdevotion" - pozn. překl.) nebyl ostatně žádný z nich, ale právě sám "Svatý Kámen", který dal místu i jméno, zachované dodnes i v jeho ćeské podobě (dříve se "Heilige Stein" říkalo tomu poutnímu místu i německy). Také v Maria Rast (česky "Odpočinutí Panny Marie /na kameni/" - pozn. překl.) u Vyššího Brodu s velmi podobnou legendou o vzniku tohoto poutního místa jako ve Svatém Kameni je tu nejprve kámen sám, oslavený zbožným vyprávěním, pak teprve sekundární zpodobení Mariino. V Dobré Vodě u Nových Hradů konečně dává legenda putovat nebeská procesí k místu, na kterém teprve později bude zřízen kostel: samo to místo je jako posvátné vyčleněno z profánního území (už odedávna byl chápán prostor svatyně, kultury, národa coby posvátný, vyčleněný z profánního okolí /viz Nová akropolis - pozn. překl.); do nově postaveného domu Božího pak teprve vešel stejně uctívaný obraz Mariin.
Vcelku se naskýtá v naší krajině nejprve samorostlá podoba poutních forem se silnými rysy lidové zbožnosti, která však byla po konečném vítězství římské církve a postupně se prosazujícím ekonomickém ozdravění po velké válce (rozuměj třicetileté - pozn. překl.) takříkajíc "shora" ("von oben") usměrněna do drah církvi žádoucích. Tato potridentská podoba poutní tradice byla tu stejně jako jinde navýsost populární a mohla tak zpola bez úhony přetrvat časy josefinských omezení či i přímých zákazů, znovu se pak upevnit s katolickou restaurací počínajícího 19. století, než jí připravila zánik první světová válka, národní socialismus a vposled ovšem události let 1945-1946.


Deutsche Kulturlandschaft an Moldau und Maltsch(1986), s. 464-465

P.S. Následují podrobné popisy poutních míst v tomto pořadí: Dobrá Voda u Nových Hradů, Svatý Kámen, Maria Rast u Vyššího Brodu i Vyšší Brod sám a menší poutní místa kaplického okresu v jedné stati takto za sebou: Pohoří na Šumavě, Nové Hrady, Hasenbrunn blízko Kamenné (Sacherles), Studenec, "Panna Maria v hájku" (Maria Hain) u Soběnova (Oemau), Turmberk u Malšína, Lázně Omlenička (/Bad/ Klein-Umlowitz), Hojná Voda, Horní Stropnice, Cetviny, Janova Ves, Jedlice a Dolní Dvořiště (kam putovala od roku 1802 každoroční procesí z tehdy vyhořelého Suchdola /Suchenthal/).

Když 6. dubna 2008 Georg R. Schroubek zemřel a byl devět dní nato pochován v bavorském Lindau, odešel v něm nejen významný etnolog mnichovské "Ludwig-Maximilians-Universität" (viz Schroubek Fonds - Ludwig-Maximilians-Universität München), nýbrž i člověk, který už od dětských let, trávených o prázdninách u babičky na Šumavě (podle podrobné znalosti poutí do Dobré Vody u Nových Hradů lze situovat jeho pobyty někam sem), počínal chápat osudový omyl, s nímž se zneužívá pojmu "Sudetenland" až do těch osudových konečných řešení "národních socialismů" všeho druhu (přesto vstoupil v roce 2002 do Sudetoněmeckého krajanského sdružení, a to až poté, když se Bernd Posselt jménem krajanů omluvil za podíl sudetských Němců na jednom "z nejobludnějších zločinů 20. století", jímž byl německý národní socialismus. Schroubek o svém kritickém vztahu k samotnému pojmu "sudetského němectví" napsal 1979 (sborník z pracovního zasedání "Deutsche Gesellschaft für Volkskunde v říjnu předcházejícícho roku 1978) ve své studii "Die künstliche Region: Beispiel 'Sudetenland'" (viz Bohemistik.de) mimo jiné: "Tyto zemské části Čech, Moravy a Slezska, které nikdy nevládly souvislou územní rozlohou, nikdy také netvořily nijakou správní jednotku, ano podléhaly dokonce vždy různým jiným územním celkům (Království české, Markrabství moravské, Vévodství slezské). Bez vlastních dějin, bez politického, ekonomického, kulturního a náboženského centra, začleneny do velmi od sebe navzájem odlišných zeměpisných zón, byla tato území i sociologicky veskrze nehomogenní." My víme, že z takové odlišnosti právě vyrostl i jejich mnohostranný kulturní odkaz, jehož jednou částí je bezesporu i "šumavská literatura". Georg R. Schroubek o ní nejen psal, nýbrž stal se, jak ukazuje několik skromných ukázek z jeho díla, její součástí. Vědecký základ svých prací mohl přitom čerpat už ze svého rodinného odkazu. Jeho otec, pedagog Richard Schroubek (narozen 18. dubna 1890 v Praze, zemřel 5. listopadu 1948 v Mnichově), vystudoval germanistiku a romanistiku na pražské německé univerzitě, kde získal roku 1915 i titul doktora filosofie, načež v Praze, kde se mu 11. června 1922 narodil i syn Georg, působil v zemské školní radě, přechodně i na ministerstvu školství, v letech 1931-1939 dokonce jako zemský školní inspektor. Po příchodu nacistů byl degradován na tlumočníka a přeložen na protektorátní ministerstvo školství. Postižen po válce i s rodinou vyhnáním, vstoupil do služeb hornobavorské školní správy. Richard Schroubek byl spolupracovníkem pražského Klubu moderních filologů, spoluvydavatelem edice Deutsche Jugendbibliothek, sestavovatelem čítanky "Heimat" (1938), která se stala předmětem interpelací v pražském parlamentu. O Georgu R. Schroubkovi a jeho významu nejlépe svědčí opravdu citově naléhavá smuteční řeč Helge Gerndta, zveřejněná v originále na webových stranách mnichovské univerzity.

Smuteční projev za Georga R. Schroubeka

Helge Gerndt

Gib mir die Hand.
Wir gehen hin nach Morgenland.
Nimm meinen Stern,
den ich beim Abschied für dich fand.
Durchs Nebeltor
ist weit der Weg nach Morgenland
und ohne Spur.
Hörst du: Die Muschel singt im Sand.
Nimm auf den Ton
und hefte ihn an mein Gewand.
Dann lass uns gehn:
Durchs Nebeltor nach Morgenland.
Ruku mi dej.
Jdem tam, kde zříme jitro plát.
Hvězdu vezmi
ode mne, čas je sbohem dát.
Mlžnou branou
nám je teď daleko se brát
a beze stop.
Slyšíš tu mušli v písku hrát?
Naber z ní tón,
ji samu připni na můj šat.
Pak dej nám jít:
mlhou, za níž zřím jitro plát.

V rozloučení,
milá, velice vážená paní Schroubeková,
milí přátelé Georga Schroubeka, velice vážení smuteční hosté,
v rozloučení spočívá, cítíme to všichni, jakési tajemství. Každé rozloučení, každý odchod znamená jistou ztrátu (v originále "eine Trennung" - pozn. překl.), ale nikoli bezesporný konec. Poněvadž odchod je proměnou, která přetváří tělesné spolubytí dvou či více lidí v možnost duchovního zpřítomnění. Nazýváme tento fenomén vzpomínkou. Proměnlivý vztah lidské tělesnosti a vědomí je jedním z aspektů harmonického spojení formy a obsahu, jedním z aspektů kvality lidského života, která byla pro Georga Schroubeka vždy tak významná, ba přímo bytostně podstatná (v originále "existenziell" - pozn. překl.).
Georg Schroubek zakusil život a žitý svět jako něco hluboce ambivalentního (tj. dvojakého, vnitřně rozporného - pozn. překl.). Zároveň byl však oduševněn nezdolným humánním tíhnutím kupředu (v originále "von einem unerschütterlichen humanen Impetus beseelt" - pozn. překl.). To obojí zakládalo jeho osobní život a hluboce ovlivňovalo jeho vědeckou práci. Oblasti jeho bádání tak byly nejen spojeny se životem, ony byly přímou jeho částí: nejprve lidová zbožnost, kde se snažil smířit v ekumenickém duchu neochabující sílu tradice s nároky přítomnosti; pak problémové pole etnických předsudků, kde se mu jevilo obzvlášť žádoucí poučení a chápavý respekt (v originále "Aufklärung und Anerkenntnis" - pozn. překl.), plynoucí z bolestné zkušenosti.
Když se Georg Schroubek 11. června 1922 v Praze narodil (v Ruthově "Kronice královské Prahy a obcí sousedních" z roku 1904, znovu vydané v reprintu 1995, nacházíme už zmínku o malostranském dvorním radovi Schroubekovi, nejspíše dědovi Georgově - pozn. překl.), byla rakousko-uherská monarchie, později jím tak často vzývaná (v originále "von ihm später häufig apostrophierte" - pozn. překl.), teprve několik let po svém zániku. Strávil své mladé časy v českém hlavním městě s tehdy výraznou německou a židovskou menšinou. Tento blízký prožitek toho, co je chápáno jako "cizí", zatímco v sousední Německé říši už nabíralo dech zlo národního socialismu, přiměl ho - jak to až později formuloval - podílet se na korektuře nacionálních předsudků alespoň v úzkém rámci možného (v originále "im engen Rahmen des Möglichen" - pozn. překl.). Také zájem Georga Schroubeka o náboženskou oblast pramení v zážitcích z mládí v jednom šumavském městečku (v originále "Marktflecken" - pozn. překl.), kde se během letních prázdnin se svou babičkou účastnil církevních slavností a viděl přicházet sem a odcházet zas odtud poutnické zástupy.
V roce 1940 Georg Schroubek v Praze maturoval. Byl povolán k wehrmachtu a upadl do ruského válečného zajetí. Pochopil to jako příležitost naučit se v těch letech ruštině. Propuštěn ze zajetí byl až v roce 1948. Svět se změnil, rodné Čechy mu byly zapovězeny. Našel své rodiče v Mnichově. Chtěl tam začít studovat, ale jeho otec zemřel vzápětí a tak se Georg stal knihkupeckým učněm a pomocníkem (v originále "Buchhändlerlehrling und Sortimenter" - pozn. překl.) u nakladatelské firmy Robert Lerche, jejímuž majiteli kdysi patřilo proslulé Calveho knihkupectví (J.G. Calve'sche Buchhandlung) na pražském Malém rynku (také "Malém náměstí", v originále "am Kleinen Ring" - pozn. překl.) a který se po vyhnání rovněž ocitl v bavorské metropoli. Roku 1950 založil Georg Schroubek, tehdy osmadvacetiletý, list "Prager Nachrichten", který dva a půl roku řídil jako šéfredaktor, provozní vedoucí, správce inzerce, úřední posluha v jedné osobě a který vychází v 59. ročníku až dodnes. V roce 1951 publikoval pak "Adressbuch ehemaliger Prager Deutschen" (tj. "Adresář někdejších pražských Němců" - pozn. překl.), objasňující početné lidské osudy.
Spolu se svou ženou se Georg Schroubek intenzívně podílel na literárním životě poválečné doby. Naléhavě nám vylíčil, jak - jeho slovy řečeno - "paralelní zkušenost nejvyšší hmotné nouze a kulturní plnosti vytvářela tehdejší bezpříkladné psychologické klima..." (Dále píše v tom textu:) "Téměř bezdeché hltavé dohánění toho všeho, co bylo v letech nouze zapovězeno, spojovalo se rostoucí měrou s vlastní tvůrčí artikulací - oním výrazem vnitřního osvobození, následujícím to vnější, stejně jako angažované vůle spolupůsobit na utváření atmosféry, v níž by mohlo ožít tak zle utýrané lidství." Georg Schroubek si tehdy po několik let vydělával na své živobytí publicistickou činností, např. jako vedoucí tiskového oddělení knižního nakladatelství Ullstein. Už roku 1950 publikoval životopis Rainer Maria Rilkeho, nyní psal dějiny světové literatury.
Počátkem šedesátých let minulého století se vrátil Georg Schroubek na univerzitu v Mnichově. Stal se správcem vědecké asistentury na Institutu pro německý a srovnávací národopis, který nově založil a jako ordinář řídil Josef Hanika, Schroubekův někdejší učitel na pražském německém gymnáziu. Když Hanika krátce nato zemřel, zajišťoval Schroubek do té doby, než učitelský stolec převzal Leopold Kretzenbacher, v letech 1963-1966 chod a kontinuitu ústavu. Roku 1967 promoval pak na téma, které ho jako aktuální náboženský fenomén (a nejen náboženský - pozn. překl.) osobně přitahovalo, které s úzkostlivou přesností zdokumentoval a historicky zařadil: totiž "Wallfahrt und Heimatverlust" (tj. "Poutní tradice a ztráta domova"vyšlo s podtitulem "Ein Beitrag zur religiösen Volkskunde der Gegenwart", tj. "Příspěvek k náboženskému národopisu současnosti" v Marburg an der Lahn /1968/). Následně zůstal jako vědecký spolupracovník a docent na tomto ústavu činný až do svého penzionování v roce 1984.
Georg Schroubek duch a atmosféru Institutu pro německý a srovnávací národopis podstatnou měrou spoluurčil. Mnoho generací studentů tu s vděčností přijímalo jeho pomocnou účast. Zejména se ujímal těch, kdo se "zlomenými křidélky" (jak tomu říkával) péči opravdu potřebovali. Já sám jsem měl to vzácné štěstí smět s ním téměř po dvacet let spolupracovat, aniž by se snad vloudil do toho vztahu učitele a jeho žáka nějaký stín. Jeho životní zkušenost a bezmezná důvěra, kterou nás obdařoval, jeho ochota naslouchat tomu druhému i opravdu záviděníhodný vypravěčský talent udávaly těm časům základní tón. Roku 1969 jsme po jednom výjezdním badatelském semináři na Slovensku společně navštívili jeho rodné město: nezapomenutelné shledání s Prahou pro něho osobně a začátek přátelství na celý život pro nás oba.
Jméno Georg Schroubek má v národopisu a v historiografii českých zemí dobrý zvuk. To dokládá jeho řádné členství v renomovaných vědeckých společnostech, jakými jsou Collegium Carolinum či Johann Gottfried Herder Forschungsrat (tj. "Badatelská rada Johanna Gottfrieda Herdera", založená v Marburg an der Lahn roku 1950 - pozn. překl.), kde byl předsedou odborné komise pro národopis. Nadto mu bylo nabízeno čestné členství v Komisi historiků (v originále "Historische Komission für die böhmischen Länder", nejspíše jde o Česko-německou komisi historiků - pozn. překl.) a mnichovského sdružení Vereinigung für Volkskunde a jeho životnímu dílu na počest byly vydány dva vědecké sborníky. Jemu i nám bylo zadostiučiněním a velkou radostí, že reprezentativní svazek jeho prací pod názvem "Studien zur böhmischen Volkskunde", který vyšel přede dvěma měsíci, mohl ještě držet ve svých rukou. Směl hrdě a jak bylo pro něho typické i se sebeironickým humorem konstatovat, že s úzkostlivou péčí tak uspořádal i své poslední věci a že si zejména - v součinnosti se svou ženou - splnil to, co mu opravdu leželo nejvíc na srdci: že totiž po všech těch zaslepenostech, záštích a poblouzeních, které mu bylo ve dvacátém století dáno prožít, dokázal založit vědeckou nadaci "Erkundungen und Annäherungen" (tj. "Zkoumání a sbližování" - pozn. překl.) pro východoevropská studia (v němčině se pojmu "Osteuropa" užívá tradičně pro všechny evropské státy na východ od Německa, často ovšem i k nelibosti dočených - konečně i Rakousko bylo vždy německému vyjádření "Österreich" či "Ostmark" - pozn. překl.), určenou k tomu, aby mezi mladými Němci a Východoevropany podporovala lepší vzájemné poznání a porozumění.
Jeho poslední dny nebyly lehké. Byl však vděčný za to, že se z klinik v Allgäu mohl vrátit do Lindau ke své ženě, byl vděčný za empatii a podporu, které se mu v rezidenci u Bodamského jezera (v originále "Bodenseeresidenz" - pozn. překl.), především od paní Arzové, dostalo. Byl vděčen za koncert, který mu přednesl sbor Ruské pravoslavné církve z Mnichova, jak tu byl nyní opět obnoven, a byl pravděpodobně vděčen i Sissy, mladé kočce, která cítila nadcházet smrt a posadila se na jeho hruď, než klidně odešel. Georg Schroubek nás opustil. Ztrácíme v něm opravdového, vzácně osobitého humanistu (v originále "einen wahren, in seiner Art raren Humanisten" - pozn. překl.). Podržíme jej jako vědce a lidského přítele, který tak miloval i kočky a květiny, ve vzpomínce plné vděčnosti, úcty a přátelství.
Nad smutečním oznámením Georga Schroubeka stála, četli jsme ji a právě znovu slyšeli, jím samým vybraná báseň jeho manželky, té, s níž šel společně životem po více než 50 let. Ty verše jsou otištěny v lyrickém svazečku Barbary Brendlerové z roku 1994, kde se nachází, označen akronymem GRS, citlivý doslov, text, který nám živě staví nezaměnitelným jazykovým výrazem Schroubekovým (v originále "in dem unverkennbaren Sprachduktus Georg Schroubeks" - pozn. překl.) před oči pozdní čtyřicátá a raná padesátá léta, kdy ty básně vznikly. Báseň "Durchs Nebeltor" (citované úvodem smuteční řeči - pozn. překl.) je předposlední toho svazku; po ní následuje ta ze všech poslední, která i nyní má znamenat poslední tečku:

Es ist Zeit
Komm
wenn du Abschied genommen hast
von den Gärten
von den Pracht des Jahres
dem glühenden Wunder
von der Süße der Ernte
deiner Liebe Erinnerung

Die Mandel ist reif
Traum wurde Wirklichkeit
Komm
wenn du Abschied genommen hast
und blick nicht zurück
Frost wird über den Gärten sein
Je čas
Pojď
když ses rozloučil
se zahradami
s nádherou roku
tím žhoucím divem
se sladkostí sklizně
Tvé lásky vzpomínkou

Mandel obilí je zralý
sen se stal skutečností
Pojď
když ses rozloučil
a neohlížej se nazpátek
Zahradou přejde mráz

P.S. Helge Gerndt (narozen 16. září 1939 v Drážďanech) je významným německým národopiscem. Promoval 1966 na univerzitě v Kielu, habilitoval se sedm let nato v Mnichově (München), v roce 1979 se stal profesorem národopisu na univerzitě v Řezně (Regensburg) a už rok nato byl povolán zpět do Mnichova vyučovat svůj obor na zdejší Ludwig-Maximilian-Universität. Od roku 2004 je tu emeritován. V letech 1987-1991 byl prvním předsedou "Deutsche Gesellschaft für Volkskunde" (DGV), od roku 1994 je spoluvydavatelem Enzyklopädie des Märchens (tj. Pohádkové encyklopedie).

- - - - -
* Praha / Dobrá Voda u Nových Hradů / † † † Lindau (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Dvě pobytové přihlášky pražského policejního ředitelství na jméno jeho děda, místodržitelského rady Josefa Paula Schroubeka a vdovy po něm Rosálie, roz. Löwové - jedním z jejich čtyř dětí byl i Richard Schroubek, Georgův otec
Zápis ve školní kronice vsi Dolní Markschlag (dnes zcela zaniklá Dolní Hraničná) o pověření jeho otce "zemským dohledem" na školami kaplického školního okresu
Zápis v kronice obecné školy v Hořicích na Šumavě ke Goetheovým oslavám v roce 1932, kdy bylo 100 brožur o německém klasikovi s textem jeho otce Richarda Schroubeka rozděleno mezi pilné žáky
Parte

zobrazit všechny přílohy

TOPlist