logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

RICHARD VON SCHAUKAL

An Adalbert Stifter

Vor seinem Denkmal
(Zur Enthüllung in Oberplan am 26. August 1906)


Aus deines Hochwalds rauschendem Gebreite,
dem kühl smaragdnen, das in keuscher Flut
stolz wehende Kronen spiegelt, glanzgeweihte
auftragt dein klares Bild, du gütig-weiser
menschlichster Mensch und sanfter Lebenspreiser,
auf deiner freien Stirn die letzte Glut
sinkender Sonne, tief im Aug ein Leuchten,
als hielte sich ein Tränlein dort versteckt,
das deine Wange, zärtlich gleitend, feuchten
wohl wollte, doch du wehrtest ihm mit Macht,
hast deine Brust mit einem Ruck gereckt
und sahst der Sonne nach und zucktest nicht,
mochte dir Weh auch, wühlendes, so schwer,
o bergeschwer und dunkel wie die Nacht
das Herz bedrängen. Langsam schied das Licht...
Nun aber wars, als ob dein Mund sich senkte,
und Falten, herbe Falten gruben sich
im Dämmerschatten deinem Antlitz ein,
wie wenn ein stumpfer Pflug sich, kümmerlich
bespannt, im Acker schöbe, den ein Harter lenkte:
und, Milder, diese Furchen blieben dein!
Und deine Augen, wanderten sie jetzt
verhüllt und scheu wie schweigend weggewiesne
Fremdlinge, heimatlose, dem Geklüfte
der Seele zu, verstossen und verletzt?...
Dies war dein Schicksal, Sanfter! Linde Lüfte,
schmeichelnde Abendlüfte der Verehrung, sind
heut um dein Haupt, das weit im Land gepriesne,
dein Leben aber schritt im scharfen Wind
durch Einsamkeiten hin: ein Dichterleben!
Heut hat dir jedes Kind ein Wort zu geben,
draus Liebe duftet. ... Lieblichster Verkünder
der Herrlichkeit der Welt, ob du, Ergründer
der Einigkeit aller erschaffnen Dinge,
herniederschwebst aus Gottes höchsten Ringe
im Grase weilest, das verstohlen funkelt
vom Silbertau der Morgenhoffnung, leise
den Abendstern beschwörst mit süsser Laute,
während der Wald verlassen sich verdunkelt,
ob du des Blutes sinnverwirrend jähe
Gewalt besänftigest mit kühlen Händen
- Großvaterhände, ganz ergebne, traute! -
ob du geneigt belauschest jede Weise,
die flüsterndste der trauumflorten Flur,
der Blätter raunend Rielseln, das Gestöhn
des Stamms im Sturm, das gläserne Getön
des Schilfs; beschleichst der Rehe Spur
der weich hintrabenden, im Ried, das Leuchten
des trägen Stroms entlang gespenstigen Weiden;
Nah-nächster allem keusch verschwiegnen Leiden,
Barmherzigster den scheuen heimgefeuchten
Blicken der Kinder, die das Grauen ahnen,
das rätselhafte, öder Wanderstrassen.
Holdseligster dem Leiden sanfter Frauen:
du allen innerlichsten Ebenmassen
den unbekannten tief bewussten Planen
ganz Angemessner, ja, du durftest schauen
mit seligen Augen, wo wir wankend wähnen,
verzweifeln am Begreifen und verzagen
mit zitternden, mit lauten Sklavenzähnen:
du hattest Gott, du konntest ihn ertragen!
Und Gott hat Schlichten dich erhöht wie keinen,
vor deinem Wesen blassen bunte Worte
und gleichen ausgelöschten Edelsteinen
im Strahlenglanz aus Seiner Gnadenpforte!

Adalbertu Stifterovi

Před jeho památníkem,
odhaleným v Horní Plané dne 26. srpna 1906


Ze tvého hvozdu, široce jak šumí,
co chladný smaragd, cudný van a proud
zářivých korun, jenž zrcadlit umí
Tvůj obraz jasný, moudře dobrotivý,
tak člověčenský, z něžné chvály živý,
na volném čele Ti zřím spočinout
poslední slunko, tam v oku hlouběj svit,
jako by slza se tam někde kryla
a líce Ti snad chtěla omočit,
než Ty ses mocí pláči ubránil,
Tvá hruď se trhnutím zas napřímila
za sluncem a pak už ses nezachvěl,
byť Ti stesk v srdci ryl a stále týž,
těžký jak hory, jak noc temný ryl,
to den se loučil, pomalu pryč šel...
Teď však jako by poklesla Ti ústa,
a vrásky, trpké vrásky zbrázdily
ve stínech šera postupně Tvou tvář,
jako když tupý pluh se bez síly
zápřeže polem sune a námaha vzrůstá:
to Ty, mírný, těch brázd jsi hospodář!
A Tvoje oči vidím putovat
plaše zastřeny, mlčky vykázané
neznámé bez domova, puklinami
duše, vin všech a ran svých podíl brát...
To byl Tvůj los, Ty tichý! Vlídné vánky,
uctivě večer hladící Tvé skráně, jdou
dnes kolem Tvé hlavy uctívané,
Tvůj život však šel spíš nepohodou
a osamoceními: úděl pro básníka!
Dnes každé děcko z Tebe cos přeříká,
co dýše láskou. ... Ty, co zvěstovatel
nádhery světa, Ty, prvotní znatel
jednoty všeho, co Bůh stvořil tady,
snesl ses z nebe, z výšin Jeho vlády
na lesní palouk, který v rose jasné
nadějí rána třpytně svítá, tiše
zaklínáš večernici sladkým slovem,
zatímco les opuštěn do tmy hasne,
Ty utišuješ obludivou sílu
své krve rukama chladivýma
- dědečkovýma tam pod rodným krovem! -
skloněn zas vnímáš nápěv jakýkoli,
nejtišší šepot snem zrosených niv,
všech listů šum a mžení, žalný ston
kmenů za bouře i sklem znící tón
rákosí; srny stopuješ jak dřív,
v jich měkkém skoku při polehlé spleti
vrboví podél zásvitů líné řeky;
Ty, bližní všech, kdo mlčí celé věky
o bolesti, soucitný k zraku dětí,
co ve svém stesku onu hrůzu tuší,
budoucí hrůzu osamělé trasy.
Vnímavý k strastem žen, jež mírně hledí:
k té niterné tak souměrnosti krásy,
k plánům, hluboko někde skrytým v duši,
Ty, uměřený, patřils k těm, co vědí
blaženým zrakem, kde nás rozpor hubí,
pochybnost v pojmech, zmalomyslnění,
co urvat dříve otrockými zuby:
Ty Boha měls, snesls to oslnění!
A Bůh prosté provádí výšinami,
vím: před Tvým bytím zvučná slova blednou
a zajdou jak vyhaslé drahokamy
před branou Boží, láskou nedohlednou!

http://www.archive.org/stream/3511734/3511734_djvu.txt

P.S. Na této americké webové adrese je uložen originál knihy veršů "Das Buch der Seele - Gedichte", vydané nakladatelstvím Georg Müller v Mnichově a Lipsku roku 1908.

Tady bylo srdce...

(Psáno 1910)


Tady bylo srdce, které se uchovalo čisté, lásky žádostivé, zmučené, ubohé opuštěné srdce, hotové rozskočit se touhou, dobrotivé a vděčné všemu navzdory, srdce, které zůstalo svobodné i za všech ponížení té nejhorší, k díkům zavázané podrobenosti. Tady byl básník, okřídlený jako prudké jaro jeho neposkvrněných lesů, vonící nedotčeností jako lesní louky těch vysoko trůnících porostů, blažený v niterném vidění veškeré té ztracené nádhery svého krátkého raného dětství, kdy se v holubníku četly s planoucími tvářemi rytířské příběhy, kdy se jako ve vzduchu znehybnělý dravý pták dalo utkvět nad světem a jeho jen sotva prvně zakušeným hořem ve snivé odloučenosti. A jak vysoko se Stifterovo vědomě rostlé umění pozvedlo od prostých "Polních květin" jeho začátků do jasu jeho "Studií" a "Pestrých kamenů", vždy znovu ho lze najít i v pomalu šelestivě vysychajícím "Pozdním létě", té staromódně pokroucené "meisteriádě", která se zdá být rýsována kružidlem a práší se z ní posýpátko, jeho, básníka nejposvátnějších tajemství prostého srdce: srdce věrného, zbožného, čistého, svobodného.
Neboť to jsou ony úctu budící milosti nejláskyhodnějšího ze všech německých autorů vůbec: byl čirý jako skalní prameny jeho české domoviny (v originále "Felsquellen seiner böhmischen Heimat" - pozn. překl.), byl silný ve víře v Boha a jeho nevyčerpatelně moudré uspořádání všech věcí, byl blaženým přítelem lidí, zvířat, rostlin a kamenů, všeho stvořeného, milující a zároveň milovaný tvor a tvůrce v jedné osobě, objevitel velikosti i toho nejmenšího, jeho nezbytnosti a zázračnosti, v nejvnitřnější souvislosti přece jen až nepochopitelné ojedinělosti. Nikdo před ním a nikdo po něm nebyl tak všemi smysly nasát Matkou všeho; je to, čteme-li jeho nepřekonatelně výstižné, podstatné, až nemyslitelně zřetelné popisy nehlasných přírodních dějů, zatmění, záře, květu, zrání i vadnutí, je to, jako by se ze srdce, toho nejtajnějšího srdce světa vyzrazovalo cosi, co by jinak muselo zůstat neprobádáno jako smaragdové koberce mezi obrovitými tropickými stromy, kam ještě nevstoupila lidská noha...
Tento nejblaženější zvěstovatel nádhery našeho světa a jeho jistoty v Bohu je ovšem tragický v tom, že jeho život, ten skromný a podřízený život chudého šumavského synka (v originále "Leben eines armen Waldsohnes" - pozn. překl.), kterému se město, stát, společnost uvolily přiznat jen existenci klopýtavého prosebného suplikanta, musel být zmařen nevyplněnou touhou. Toho nejmírnějšího, nejpřátelštějšího, nejdobrotivějšího a nejskromnějšího z lidí zničil, doslova semlel nemilosrdný titěrný život.
To právě jeho, který nám popsal les, jak jej Bůh z chaosu stvoření vyvolal se všemi kořeny a tyčícími se korunami, s bezpočtem hemžícího se, nepatrného i majestátně obrovitého bytí jeho přízračné divočiny, šumícím sborem jeho chvějících se tisícibarevných listů; jeho, kdo nám popsal člověka se všemi pramocnostmi srdce, od dřímotného dechu dítěte, střeženého anděly, přes vítězícího a hloupě zmlklého jinocha, zavřené poupě, zardělé slibem budoucnosti, která skrývá osud, nadechnuté panenství, vzdorně ostýchavou otcovu lásku k dětem i tu krví se rozlévající matčinu, až k tajemství staroby; jeho, tohoto nejněžnějšího syna, nejvěrnějšího chotě, nejdělnějšího přítele, nejohleduplnějšího pečovatele, převozníka, kormidlujícího k nejzarostlejším končinám lidské bázně, kde bytují přízračná (jako Kašpar Hauser) či nadobyčej sladká (jako Mignon) schémata bytostí pomezních (v originále "Grenzgeschöpfe" - pozn. překl.) jako v "Turmalinu"; jeho, kdo náboženství lásky k bližnímu, pokorně služebné víry oslavil se třpytem skutečné zahrady ráje v její nejjitřnější, nejsvěžejší rose ("Popsaná jedlička", "Vápenec"); jeho, tohoto až nepochopitelně nezištného osamělce mezi zlobně odvažujícími, záludně vypočítavými, nespravedlivými, nestoudnými, vrtkavými dobrodruhy a zákeřníky, kteří plni nasazení zlých zámyslů a nekalých pohnutek štvou svůj bídný okamžik bytí na tomto světě, bez podstaty a tvaru, hrubý, šklebící se a páchnoucího dechu - to právě jeho si osud vyvolil za mučedníka, který má na těle i duši zakoušet nezdar za nezdarem, nezdary vesměs malé a podlé, pálící jako bezpočet žhavých jehel: život plný zklamání, hořce oněmělého osamění, které se zoufale upnulo na umění jako na jakousi zástavu, konečně pak, pronásledováno chňapající smečkou nuzných soužení, sžíráno mučivými tělesnými strastmi, vrhlo se sténajíc do tmy, ze které už nebylo návratu: do náruče smrti. Ten nejryzejší, nejzralejší, nejúzkostlivější opatrovník ctihodného dědictví, způsobný chvalořečník sněhobílého prádla, hospodyňské mravnosti, zářivě se skvějících podlah, čistotného bezpečí harmonicky vznešené setrvalosti, důvěrného ohrazení domovem, něžné blahovůle, sladké, oporu skýtající horlivé píle při plnění povinností, zbožný harfeník Božího ticha všech věcí: jak politováníhodný je náhlý srázný pád těch zářivých cherubínských perutí! Důstojný úředník, školní rada, korektní jako nikdo, podřízne si krk holicí břitvou! Pronikavě ostrá disonance, která přeťala vprostřed zdravý základ onoho programu harmonie...
Nám však, vděčným příjemcům, užaslým hostím toho mistrovského umění, bylo zůstaveno dílo, které zrcadlí věčnost, neústupně, majestátně trůnící jednotu, která se v našich nuzných lidských duších lomí do mnohobarevného třpytu.


Österreichische Züge, s.32-38

Manchmal mein ich...


Manchmal mein ich es zu halten
mitten in der Nacht,
was in wechselnder Gestalten
mich so selig macht.

Und es ist mir dann am Tage
unter meinem Kleid,
dass ich etwas an mir trage
das von Ewigkeit.

Vprostřed noci...


Vprostřed noci nastává mi
oblaživý sen,
měnivými postavami
jsem v něm obklopen.

Vím pak za dne, že mi cosi
skrývá všední šat,
že mé nitro v sobě nosí
věčnost napořád.

http://www.archive.org/stream/3511734/3511734_djvu.txt

P.S. I tato báseň pochází z knihy veršů "Das Buch der Seele - Gedichte", vydané nakladatelstvím Georg Müller v Mnichově a Lipsku roku 1908, a to ze strany 35. Už jsem ji jednou přeložil pro drobnou antologii "Kde domov můj? - Několik Němců z Čech" roku 1993 pro časopis Iniciály, jehož zvláštní číslo vyšlo tehdy s podporou švýcarské nadace "Pro Helvetia". Překlad, který jsem později revidoval a upravil, provázel tam medailon, který pro tyto webové strany rovněž částečně měním.

Richard von Schaukal se narodil 27. května roku 1874 v moravské metropoli, která tehdy nosila i německé jméno Brünn (v tom německém znění je prý uchován praslovanský význam "brnna" tj. hradu na mokřině). Duši rodné "rakouské" Moravy jako by cítil ztělesněnu v postavě své babičky, jíž věnoval roku 1906 vzpomínkovou knihu Grossmutter. Její život a smrt zachytil mj. slovy: "Všechno žilo v jednotě a kráse, všechno mělo duši: dnes je to dávno pryč." Byl hluboce ovlivněn německým romantismem, Eichendorffem, Mörikem, miloval dílo Stifterovo a Hofmannsthalovo. Stifterovi, před jehož hornoplánským pomníkem stanula jeho báseň už v roce 1906, kdy byl slavnostně odhalen, věnoval nakonec v roce 1926 celou knihu esejů. Překládal francouzské básníky: Verlaina, Mallarméa, sám průzračností formy připomíná nejspíše Paula Valéryho. Samozřejmě nelze nepřipomenout vliv Rilkeův. První sbírky nesou názvy Gedichte (1893), Verse (1896), Tristia (1898(, Tage und Traume (1899) a Buch der Seele (1908), z níž, jak už zmíněno výše, jsou obě veršové ukázky z jeho nadčasového básnického díla. Se starým Rakouskem odešel i jeho ideál, ostatně ve státní službě (byl sekčním šéfem a ministerským radou) nepokrytě vyznávaný: poslední císař podunajské monarchie ho ještě těsně před jejím zánikem stačil povýšit do šlechtického stavu. Richard von Schaukal zemřel 10. října 1942 ve válečné Vídni. Posmrtně vyšla poslední jeho básnická sbírka Spätlese (Pozdní sběr, 1943) a roku 1949 ještě autobiografická kniha Frühling eines Lebens. Mezi válkami, z nichž té druhé předcházelo připojení Rakouska k nacistické Říši, mu byl cizí jako nadnárodně cítícímu Rakušanovi duch "národního státu" natolik, že tomu dal průchod slovy: "Rakušan, jehož velká minulost udržuje v bdělé naději na budoucnost, která nebude historie nehodna, má sice v sobě cit pro otčinu, který zahrnuje i vše ostatní, ale nechová v sobě naštěstí nijaký talent k nacionalismu, který se buší v hruď na základě nezaslouženého pocitu výjimečnosti vlastního společenství vůči jiným a nadýmá se nacionální pýchou, při čemž vyzývavě i útočně puncuje přirozený jev původu z kmene sobě rovných na přednost, ba dokonce snad na jakousi neporovnatelnou důstojnost."

- - - - -
* Brno / Horní Planá / † † † Vídeň (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Snímek, který v květnu 1924 pořídil vídeňský fotograf Hermann E. Kosel, Richard von Schaukal vlastnoručně podepsal
Obálka knihy (1918) s kapitolou o Stifterovi vydané v Mnichově (nakladatelství Georg Müller)
Rukopis jeho básně Píseň o životě
Hrob v GrinzinguHrob v Grinzingu

zobrazit všechny přílohy

TOPlist