logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

BRUNO SAGER

Co napsal starý učitel svým bývalým hornokvildským žákům


Moji milí žáci a žákyně z hornokvildské školy!
Poněvadž mi není dopřáno být přítomen na Vašem setkání, ohlašuji se alespoň takto písemně. Často myslívám na milé a zdvořilé školačky i školáky z Horské Kvildy (Außergefild) a tak bych chtěl pozdravit svou pilnou, hodnou někdejší žačku Wilmu Schusterovou (Schimei se u nich říkalo po chalupě) s obzvláštním poděkováním za trojí telefonické zavolání! Pak Edenhofera, toho zdatného myslivce ve vánoční hře "Popelčiny Vánoce" (v originále "Aschenbrödels Weihnacht" - pozn. překl.), blonďatého Zeiselmeiera, který v témže vánočním představení spoluúčinkoval jako nabručený sněhuláček ..." pro pána Boha, takhle mrzuté zázračné dítě jsem ještě nikdy neviděl!"; vědychtivého, schopného Matejku; veselého Satra Korei, bruneta Zeiselmeiera, vzdorného Leiricha, který si sám razil sněhovými závějemi a uměl nádherně recitovat básně, zvídavé bratry Peterovy, skromnou, pilnou Mandl, oba snaživé Homolkovy (Waltera a Franze), vážnou a přemýšlivou Hofbauerovou, žačku pocházející z Lesních Domků (Waldhäuser), která uměla psát tak krásné slohy, miloučkou Strunzovou se dvěma veselými copánky, rázného Werbika, radostně horlivého Kuse, bystrého Josefa Luksche, který po mně tak rád házíval sněhové koule; myslím i na toho klidného žáka z Pivního Hrnce (Biertopf), který dokázal psát překrásným tiskacím písmem a mnohdy mi dokonce proto i "tiskace" nadepisoval jména a známky na vysvědčeních. Nesmím zapomenout oba řádné a přičinlivé Hilzschülerovy, cílevědomou Kunzovou, obětavou a spolehlivou Fuchsovou, tichého Schustera ze stavení, kde jsem bydlil i já.
Zdravím ale i všechny ostatní své žákyně a žáky, které nedokážu připomenout jmény, poněvadž mi už přece jen vypadla, ačkoli si jejich nositele živě vybavuji v paměti podle příznaků jiných.
Teď si vzpomínám ještě na jednoho ze žáků, které jsem učil - jméno si už také neumím vybavit - se kterým jsem v posledních dnech svého pobytu v Horské Kvildě za války, ozbrojen puškou, musel držet v noci stráž na silnici mezi Filipovou Hutí a Horskou Kvildou. Kdybychom my dva byli spolu na frontě, bezpochyby by nás vítězství neminulo.
Určitě budete zvědavi na to, jak se vyvíjel můj život po odchodu z Horské Kvildy (v roce 1944 byl autor povolán k wehrmachtu - pozn. překl.). Nejprve jsem se dostal do Schwabachu u Norimberka (Nürnberg), kde jsem se školil na radistu. Krátce nato jsem byl povolán do Flensburgu, kde jsem byl opět nucen zasednout do školních lavic. Tady jsem se měl obeznámit s obsluhou elektrického dálnopisného stroje, takže ze mě byl nakonec opravdu "perfektní" dálnopisec "perfekcionista". Po přidělení k "marškumpanii" jsem s ní zamířil k holandské hranici, na frontu. Poněvadž mě poté odveleli přímo ke generálnímu štábu, ocitl jsem se docela daleko od frontové linie. Jakmile se přiblížil nepřítel, sbalili jsme si ostatně své saky paky a na ústupu jsme i s celým generálním štábem nechali válku válkou, poněvadž jí měl být tak jako tak brzy konec. Teď jsem se musil pokusit najít učitelské místo. Koncem dubna 1946 jsem ho získal na dvojtřídní obecné škole v Tundingu (dnes místní část obce Mengkofen - pozn. překl.), kde jsem pak působil až do června roku 1954. Následně jsem byl přemístěn na vícetřídní obecnou školu v Mengkofen a vydržel jsem tam až do svého odchodu na penzi roce . Už je to letos skoro dvacet let, co jsem ze školy pryč, přesto však na školní časy rád vzpomínám.
Chci ukončit svůj dopis přáním, aby Vám život přál všem hodně štěstí a zdraví.
Ještě jednou upřímně Váš někdejší učitel Bruno Sager s manželkou.


Böhmerwäldler Heimatbrief, 2008, č. 7, s. 9-11

Řídící učitel Bruno Sager, který v dubnu 1987 jednaosmdesátiletý, necelých deset roků před svou smrtí, adresoval toto psaní srazu svých někdejších žáků (jeden z nich, "březňák" ročníku narození 1926, který se tu sešel, totiž Franz Randak, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže, doprovází text dopisu obdivnými řádky o nevídané kantorské paměti), narodil se 4. října 1906 v Kaltenbachu (dnešní Nové Hutě) v domě čp. 106, kde dnes na rohu prostranství před zdejším kostelem Nejsvětějšího Srdce Ježíšova nabízí pobyt a občerstvení hotel Klostermann. V rodné obci prožil i svá časná mladá léta, než odešel studovat na učitelský ústav do Českých Budějovic, aby po jeho ukončení nastoupil své první školní "štace" v Německém Rychnově (Deutsch-Reichenau, nejspíš dnešní Rychnov u Nových Hradů) a poté už blízko rodných míst v Borových Ladech (tehdy Ferchenhaid) a v Horské Kvildě. Z té výrazné školní budovy, kde začal vyučovat nejprve čtvrtou a pátou třídu, poté pak řídil vyšší stupeň od třídy šesté až do osmé, přes cestu naproti někdejší Pollaufově hospodě (v níž mimochodem začíná děj Klostermannova románu "V ráji šumavském"), tj. dnešnímu hotelu Rankl, byl v roce 1944 povolán do války. Skončila pro něho v anglickém zajetí, ze kterého se na rodnou Šumavu už nevrátil. Jak to sám líčí ve svém dopisu, učil od roku 1946 na škole v Tundingu a od roku 1954 až do svého penzionování ke dni 16. července 1969 pak v Mengkofen, jehož je dnes ostatně Tunding součástí. Zesnul v pondělí dne 10. února 1997 v časných ranních hodinách ve svých nedožitých jednadevadesáti letech. V Mengkofen najdeme i jeho hrob.

- - - - -
* Nové Hutě / České Budějovice / Rychnov u Nových Hradů / Borová Lada / Horská Kvilda / † † † Mengkofen (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Arch sčítání lidu z roku 1910 pro stavení čp. 91 v Kaltenbachu zaznamenává početnou rodinu Sagerovu i s ním, tehdy čtyřletým
Tady je na pohlednici "z Kaltenbachu" Sagerův "Gasthof" ještě v roce 1934 s nápisem na střeše a poutními stánky i kolotočem před sebou
Jiná stará pohlednice "aus Kaltenbach bei Winterberg im Böhmerwald"
s hostincem a zdejší farou nalevo, s kostelem napravo

zobrazit všechny přílohy

TOPlist