logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

RUTGER

My, Rutger opat...


My, Rutger opat a Dietrich převor, Hans sklepmistr a celý konvent kláštera ve Zlaté Koruně (v originále "Wir Rutgher abbt, Dietreich prior, Hans kelner und das gang conuent des chloster czu der Guldein Chron" - pozn. překl.) vyznáváme nám a našim potomkům, že jsme po zralé ůvaze a v jednomyslné dobré vůli správně a řádně prodali a ke koupi vydali louky, které jsme měli v Lympenortu nad Johanovou (v originále "in dem Lympenort oberhalb der Johanyn" - pokud první z obou pomístních jmen má znít jako "Lumpenort", šlo by o "místo darebné" - pozn. překl.) a které tu jsou už velmi zarostlé (v originále "die da sere verwochsen gewesen ist" - pozn. překl.), ctnému Michelu Šacovi a Grosselpekchenovi, oběma z Chvalšin (v originále "paid czu Chwalsingen" - pozn. překl.), jejich dědicům a potomkům za devět kop grošů...


M. Pangerl, Urkundenbuch des ehemaligen Cistercienserstiftes Goldenkron in Böhmen (1872), s. 438

Překlad úvodní pasáže pergamenové listiny se dvěma pečetěmi v zeleném vosku, uchované podle Pangerlova zlatokorunského listináře ve schwarzenberském archivu na Českém Krumlově, může uchovat jen pouhý přídech půvabu původní německé své podoby. "Svatokorunští" ovšem uměli i česky, jak o tom svědčí z téže pramenné edice dopis o pět let starší nežli ten "náš" z roku 1441. V dubnu 1436 se v pergamenové listině se dvěma pečetěmi v černém vosku (jedna z nich má legendu "S. Rutgeri * Abbatis * Sancte * Corone" /naše hvězdičky tu zastupují rozety originálu/) píše:

My Ruthger opat a Dyetrzich przewor, Jan klicznik a wssken conuent classtera Swate Coruni wyznawame tiemto listem wssem, ktoz gey czisty neb cztucze slisseti budu, tak iakoz gsme dwuor w Rownem se wssim przislussenstwim pro nasse y pro classterske dobre slowutnemu panossy Buzkowi s Rowneho y geho buduczim prodaly, iakoz list kteryz gsme Buzkowi na to pod nassimi peczetmy daly plnyegi vkazuge, protoz prosilisme vrozeného pana pana Oldrzicha z Rozmberka, aby k tomu listu, kteryz gsme Buzkowi daly, swu peczet na swiedomye prziwiesil. A toho na pewnost, ze gest k tomu nasse dobra wuole a ze gest pan z Rozmberka swrchupsany peczet swu k tomu listu przywiesil na swiedomie k nastie prozře, nasse gsme peczety przywiesily k tomuto listu, Genz gest dan leta od narozenie syna bozieho tisiczieho cztrsteho trzidcateho ssesteho, tu nedyely na prowod.

Ta "neděle na provod", jinak i Bílá neděle, je posledním dnem velikonočního oktávu. Z listiny je patrno, že klášteru šlo o dobrý vztah s pánem z Rožmberka, který opravdu následujícího roku vyzval řeholníky, aby se vrátili do Svaté Koruny, opuštěné od roku 1420, kdy byla vypálena husity. O tom všem ale více v textu následujícím.

Obdivuhodná šumavská osobnost opata svatokorunského

Karl Schefczik


Když dne 30. července roku 1419 táhlo husitské procesí s kalichem neseným v čele ulicemi Prahy a kolem Novoměstské radnice, mělo tupit tamní pány radní. Ve strašlivé zuřivosti zaútočili husité pod vedením rytíře Jana Žižky z Trocnova na budovu radnice a vyházeli radní ven z oken na vztyčená ostří oštěpů a kopí (podle Starých letopisů českých to byly "oštěpy, sudlice, meče a kordy" - pozn. překl.) množství dole. Radní byli usmrceni. Tato první pražská defenestrace byla úvodem časů, v němž husité učinili nejistým život v celé zemi. Když se pochybný král o události dověděl, upadl v nejvyšší rozčilení a utrpěl následkem něho záchvat mrtvice, na níž po 16 dnech skonal. Vraždy a požáry byly na denním pořádku. Nespokojenci a rebelové se semkli a na pozemcích pozdějšího Tábora se sešlo na 50 tisíc povstalců (početní údaj o účastnících "poutí na hory" se zdá nadsazený, jisté však je, že v Bibli říká Deborah v Knize soudců /Sd 4, 6/: "Zdaliž nerozkázal Hospodin Bůh Izraelský: Jdi, a shromáždě lid na horu Tábor, vezmi s sebou deset tisíc mužů..." - pozn. překl.). Jejich tažení úrodnou zemí zanechávalo po sobě spoušť. Patnáct let řádila děsivá válka, nijaký boj jedné armády proti druhé, nýbrž loupení kostelů a klášterů, vraždění nevinných a bezbranných. Sotva nějaké město na severu Čech a v jejich vnitrozemí bylo těmi nelidskými hordami ušetřeno.
V jižních Čechách vládne Oldřich II. z Rožmberka (v originále "Ulrich, der Rosenberger" - pozn. překl.). Opevňuje svůj hrad a město Krumlov (v originále "Krummau" - pozn. překl.). Má odolat útokům. Krumlov, město hraniční. Jeho majetek kolem města není velký. Dvě hodiny odtud vzdálen leží mocný klášter Svatá Koruna, později zvaný Zlatá Koruna (v originále "Kloster Heiligenkron /später Goldenkron geheißen/" - pozn. překl.). Ten vlastní třináct čtverečních mil pozemků (834 čtverečních kilometrů) z královského darování. Majetek kláštera sahá až ke Zlaté stezce (Prachatice /Prachatitz/ - Volary /Wallern/) a k hornorakouské hranici. Leží v něm rychty Dolní Vltavice (Unterwuldau), Mokrá (Mugrau), Boletice (Polletitz), Polná (Stein), Chvalšiny (Kalsching), Horní Planá (Oberplan) a Želnava (Salnau), Ktiš (Tisch), Chroboly (Chrobold), Frantoly (Frauenthal), Zbytiny (Oberhaid), Lhenice (Elhenitz) a Netolice (Netolitz), Černice (Czernitz) a Rájov (Rojau). 14 farností podléhá klášteru. Pomalu začíná být ta moc kláštera Rožmberkovi nebezpečnou. Peníze jsou v té době vzácné a Oldřich jich potřebuje mnoho. Jeho majetky se prostírají od Vítkova Kamene (Wittinghausen) a Rožmberka nad Vltavou (Rosenberg) přes Přídolí (Prietal) až do Krumlova. Jsou tu Třeboň (Wittingau) a Nové Hrady (Gratzen). A Dívčí Kámen (Maidstein), Oldřichův oblíbený hrad, dokončený teprve až jeho otcem (Oldřich II. z Rožmberka byl synem Jindřicha III. z Rožmberka /1361-1412/ - pozn. překl.).
Roku 1418 umírá opat Adam (správným datem jeho úmrtí podle Jaroslava Kadlece 30. březen 1419 - pozn. překl.) a Rutger (v německém originále Schefczikova textu psán všude "Rüdiger" - pozn. překl.) se stává novým zlatokorunským opatem, v pořadí dvacátým (Steinbach z Kranichsteina, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže, ho ovšem považuje za sedmnáctého ve své posloupnosti, v níž zase třeba chybí Rutgerův nástupce Johann - pozn. překl.) od založení kláštera v roce 1263. Každý z opatů měl situaci opravdu těžkou. Největšími protivníky Zlaté Koruny byli z mocenskopolitických důvodů Rožmberkové. Právě proto ostatně král Přemysl Otakar II. klášter založil, totiž aby omezil rožmberskou moc. Oldřich II. (narodil se 13. ledna 1403 a zemřel 28. dubna roku 1462) se všemožně snažil klášteru uškodit. Když to nešlo normální cestou, falšoval listiny. Rutger odrážel každý úder. Zatímco v českém vnitrozemí husité přepadali, ničili a vypalovali hrady a města, městyse a vsi, stál v jižních Čechách vedle Oldřicha muž, který v úctě vůči tradici a původnímu určení kláštera neohroženě pokračoval v kolonizačním díle svých předchůdců (i Jaroslav Kadlec ve svém díle Dějiny kláštera Svaté Koruny /1949!/ zdůrazňuje, že "svatokorunští cisterciáci byli ryzí a uvědomělí Němci" a na jiném místě "výlučně Němci, přišedší sem z daleké ciziny, ponejvíce z Porýní" - pozn. překl.). Oldřich vytáhl proti husitům, dobyl Vodňan (Wodnian), oblehl Tábor, byl však husity poražen 30. června roku 1420 u Domažlic (Taus). O to větší byla nyní jeho nenávist proti nim. Čeněk z Vartenberka, poručník nezletilého Oldřicha (a jeho sestry Kateřiny - pozn. překl.) mu sice dokázal v mládí vnuknout husitské přesvědčení (a dát svou neteř /někde se píše o dceři, Březan ji však jasně označuje za Čeňkovu "strejdu" - pozn. překl./ Kateřinu za manželku), jehož se však Oldřich rychle vzdal. Roku 1417 sice propustil několik kněží církvi oddaných (neuposlechli jeho tehdejšího příkazu podávat na jeho panstvích "pod obojí" - pozn. překl.), tak trhovosvinenského faráře mistra Višně z Větřní (v originále "Magister Weichsel, Pfarrer in Schweinitz" - pozn. překl.), jakož faráře z Velešína (Welleschin) a Přídolí, už rok nato (ve skutečnosti to bylo až na podzim 1419 - pozn. překl.) se však od utrakvismu odklonil a katolické kněze ustanovil nazpět. V této době už počínají husité pronikat i na Šumavu. Už 11. května 1420 přepadli Svatou Korunu. Jejich vůdce, hrnčíř Slívka, byl později (3. září téhož roku) dopaden a popraven (na mukách ve Chvalšinách podle Popravčí knihy pánův z Rožmberka /vydal roku 1878 František Mareš/ Slívka vyznal, že fanatičtí kněží strany podobojí "pudili je, aby pálili, řkúce: nebudete-li páliti, ale sami budete páleni, tak že ti kněžie sami domy i kláštery... pálili i bořili" - pozn. překl.). Škody byly velké: dveřník Johannes Kink, dřívější kustod Johannes, tři strážci a dva bratři jsou mrtvi, upáleni, oběšeni. Dne 27. října 1420 byl klášter přepaden ještě jednou. Šest bratří je zabito, klášter nemilosrdně vypálen a zničen. Opat se svým malým konventem se přemisťuje do Krumlova, kde na náměstí stojí "vyšebrodský dům" (v originále "nach Krummau in sein Haus am Platz" - pozn. překl.), zbudovaný tu klášterem v roce 1309. Některé členy konventu nacházíme v Langheimu ("Klosterlangheim" je dnes místní částí města Lichtenfels v bavorských Horních Frankách - pozn. překl.), jiné v dolnorakouském Krems an der Donau. V květnu 1420 je husity dobyta ještě Třeboň a také Nové Hrady, 12. listopadu toho roku Prachatice a Ktiš. Kališníci vypálili Vyšší Brod (Hohenfurth) a Přídolí, zpustošili Dolní Dvořiště (Unterhaid) a Rožmitál na Šumavě (Rosenthal).
V té době velkých zmatků přemýšlí Oldřich o tom, jak naplnit svou prázdnou pokladnu a získává od císaře (rozuměj Zikmunda Lucemburského - pozn. překl.) dne 1. října 1420 mezi dvěma útoky na klášter týž v zástavu za směšné tři tisíce kop grošů. Přepočítává se však. Nikoli pokořen, nýbrž s hlavou vztyčenou stojí tu ve své prosté vznešenosti opat Rutger. Zdánlivě trpí pohanou zástavy, avšak místo aby pomýšlel na nějakou odvetu, vytyčuje s bratřími a se sobě oddanými rychtáři klášterních vsí mezníky nové kolonizace. "Z divokého kořene" (v originále "aus wilder Wurzel" - pozn. překl.) roste padesátka nových osad, z větší části zcela nových, zčásti předtím už rozestavěných či opuštěných. Pak Rutger putuje v půli srpna roku 1422 za císařem do Norimberka (Nürnberg) na říšský sněm a předkládá mu tam své listinné doklady. Zikmund, poučován svým zetěm, vévodou Albrechtem V. Rakouským, svým kancléřem, jímž byl (od roku 1421 - pozn. překl.) pasovský kníže biskup Georg hrabě von Hohenlohe, jakož svým říšským kancléřem hrabětem Schlickem z Chebu (Eger), dává Rutgerovi jako opatu svatokorunskému právo vytvořit stav jako před vložením kláštera do zástavy. Tu dne 23. srpna roku 1422 také odvolává. Pověřuje dokonce vévodu Albrechta ochranou kláštera a kardinála Branda, papežský legát (v originále "apostolischer Legat" - pozn. překl.) tehdy v Norimberce přítomný a svolávající tam za účasti císaře svatou křížovou výpravu proti husitům, ukládá proboštovi kláštera Schlägl (česky tehdy zvaného i Drkolná - pozn. překl.) vystoupit "proti jistým uchvatitelům majetků zlatokorunského kláštera" (v originále "gegen gewisse Frevler an den Kloster Goldenkroner Klostergütern" - pozn. překl.). Vprostřed nepokojů koná Rutger svůj úřad v "Crumbenaw"' jak se tehdy Krumlov píše, kde se to uprchlíky jen hemží. Je třeba si představit, že ve městě přebývají konventy klášterů Benešov (Beneschau), Milevsko (Mühlhausen), Třeboň i Vyšší Brod, existuje tu i klášter minoritů a ženský klášter klarisek a proudí sem do bezpečí občané všech v okolí ohrožených měst. Oldřich má teď jiné starosti. Do roku 1424 měl to štěstí, že se mu podařilo dopadnout a zneškodnit početné zrádce a zvědy. Nebezpečí vpádu husitů však přesto stále roste. Dne 10. září 1424 uzavírá Rožmberk s tábority příměří "až do Havla" (v originále "bis Galli", tj. do 16. října - pozn. překl.). Činí tak i nadále. Dne 31. Července roku 1432 uzavírá příměří s Přibíkem z Klenové a Janem z Pajreku (v originále "mit Przibik von Klenau und Johann von Baireck" - pozn. překl.). Jan Čapek ze Sán (hejtman tzv. "sirotčích" vojsk, tj. radikálního křídla husitů, v letech 1431-1434 - pozn. překl.) táhne roku 1433 proti Krumlovu. Oldřich je u Velešína poražen. Krumlov se zdá být ztracen. Dne 19. března 1433 uzavírá však Oldřich s Buzkem ze Smolotel, Janem z Mečíkova a Čapkem ze Sán nové příměří pod zárukou 400 kop grošů. Dne 23. prosince 1433 se příměří obnovuje a ještě 8. ledna 1434 pak sjednává jeho prodloužení prostřednictvím Oldřichových vyslanců purkrabího Matyáše Višně z Větřní a Ctibora se Zásmuk s táborským hejtmanem Zikmundem z Vranova (mělo platit až "do svatého Václava", tj. do 28. září 1434 - pozn. překl.). 30. května 1434 dojde ovšem k rozhodující a pro husity zničující bitvě u Lipan. Po porážce táboritů pokrývá bitevní pole třináct tisíc mrtvých. Vítězem je Menhart z Hradce, Oldřichův příbuzný. Rožmberkové se bitvy účastnili válečným lidem 200 rytířů a pěšími oddíly v počtu 8000 mužů pod vedením Mikuláše z Krchleb a Chvala z Chmelné. Pěší bojovníci pocházeli větším dílem ze Šumavy. Prvá krvavá kapitola (v originále "der erste blutige Abschnitt" - pozn. překl.) husitských válek byla uzavřena. Opat Rutger se s konventem vrací do kláštera nazpět. Daří se mu leccos uspořádat, doba je však nadále nejistá. Císař Zikmund byl sice roku 1436 v Praze korunován (přesněji řečeno, i husité uznali platnost jeho korunovace z roku 1420 a Zikmund dal převézt na Karlštejn nazpátek české korunovační klenoty - pozn. překl.), rok nato ovšem umírá (v prosinci 1437 cestou do Uher u Znojma /Znaim/ - pozn. překl.). Zuří občanská válka, v Čechách se stává 50 000 lidí obětí morové nákazy. Krále Albrechta, Zikmundova nástupce, stihne smrt tyfem a čtyři měsíce po ní se narodí jeho syn Ladislav Pohrobek. Mezitím jedna strana v zemi zvolí panovníkem polského krále Vladislava (v originále "Wladislaw", rozuměj Jagellonský - pozn. překl.), načež propuknou zmatky a boje o trůn. Vladislav umírá roku 1444, Ladislav Pohrobek je korunován v roce 1453 a zahyne sotva šestnáctiletý čtyři roky nato. "Husitským králem" se 2. března 1458 stává Jiří z Poděbrad a nastává konečně klid. - Roku 1444 skládá opat Rutger svůj úřad. Ještě v roce 1452 je jmenován v jedné listině, týkající se užití vody jednoho netolického mlýna. Podle toho by přežil opata Johanna (1444-1445), Dietricha (1445-1451, psán i Theoderich) a dočkal se i ustavení 23. (podle posloupnosti Steinbachovy ovšem v pořadí 20. - pozn. překl.) zlatokorunského opata Erharda (1451-1461, psáván i Gerhard II.). Zemřít mohl tedy někdy kolem roku 1453. Rutger, neohrožený opat husitských časů, si založením 50 vsí zbudoval nepomíjivý památník. Zatímco všude panovala nejistota, zuřily boje, požáry, vraždy a násilnosti se staly příznakem doby, posílil jeho zásluhou německý živel jižní Šumavy. Jeho nezávislá německá osobnost se svými krásnými charakterovými rysy tyčí jako markantní sloup z chaosu bezútěšného času.


Hoam!, 1953, č. 11, s. 2


- - - - -
Zlatá Koruna

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Madona zlatokorunská, datovaná znalci do doby někdy kolem roku 1420 (viz i Godefridus Bylansky)
Návrat originálu obrazu Madony do Zlaté Koruny 18. dubna 2016
Zlatá Koruna se Šumavou na dohled od samoty U Hvězdáře

zobrazit všechny přílohy

TOPlist