logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

RUTGER

My, Rutger opat...


My, Rutger opat a Dietrich převor, Hans sklepmistr a celý konvent kláštera ve Zlaté Koruně (v originále "Wir Rutgher abbt, Dietreich prior, Hans kelner und das gang conuent des chloster czu der Guldein Chron" - pozn. překl.) vyznáváme nám a našim potomkům, že jsme po zralé ůvaze a v jednomyslné dobré vůli správně a řádně prodali a ke koupi vydali louky, které jsme měli v Lympenortu nad Johanovou (v originále "in dem Lympenort oberhalb der Johanyn" - pokud první z obou pomístních jmen má znít jako "Lumpenort", šlo by o "místo darebné" - pozn. překl.) a které tu jsou už velmi zarostlé (v originále "die da sere verwochsen gewesen ist" - pozn. překl.), ctnému Michelu Šacovi a Grosselpekchenovi, oběma z Chvalšin (v originále "paid czu Chwalsingen" - pozn. překl.), jejich dědicům a potomkům za devět kop grošů...


M. Pangerl, Urkundenbuch des ehemaligen Cistercienserstiftes Goldenkron in Böhmen (1872), s. 438

Překlad úvodní pasáže pergamenové listiny se dvěma pečetěmi v zeleném vosku, uchované podle Pangerlova zlatokorunského listináře ve schwarzenberském archivu na Českém Krumlově, může uchovat jen pouhý přídech půvabu původní německé své podoby. "Svatokorunští" ovšem uměli i česky, jak o tom svědčí z téže pramenné edice dopis o pět let starší nežli ten "náš" z roku 1441. V dubnu 1436 se v pergamenové listině se dvěma pečetěmi v černém vosku (jedna z nich má legendu "S. Rutgeri * Abbatis * Sancte * Corone" /naše hvězdičky tu zastupují rozety originálu/) píše:

My Ruthger opat a Dyetrzich przewor, Jan klicznik a wssken conuent classtera Swate Coruni wyznawame tiemto listem wssem, ktoz gey czisty neb cztucze slisseti budu, tak iakoz gsme dwuor w Rownem se wssim przislussenstwim pro nasse y pro classterske dobre slowutnemu panossy Buzkowi s Rowneho y geho buduczim prodaly, iakoz list kteryz gsme Buzkowi na to pod nassimi peczetmy daly plnyegi vkazuge, protoz prosilisme vrozeného pana pana Oldrzicha z Rozmberka, aby k tomu listu, kteryz gsme Buzkowi daly, swu peczet na swiedomye prziwiesil. A toho na pewnost, ze gest k tomu nasse dobra wuole a ze gest pan z Rozmberka swrchupsany peczet swu k tomu listu przywiesil na swiedomie k nastie prozře, nasse gsme peczety przywiesily k tomuto listu, Genz gest dan leta od narozenie syna bozieho tisiczieho cztrsteho trzidcateho ssesteho, tu nedyely na prowod.

Ta "neděle na provod", jinak i Bílá neděle, je posledním dnem velikonočního oktávu. Z listiny je patrno, že klášteru šlo o dobrý vztah s pánem z Rožmberka, který opravdu následujícího roku vyzval řeholníky, aby se vrátili do Svaté Koruny, opuštěné od roku 1420, kdy byla vypálena husity. O tom všem ale více v textu následujícím.

Obdivuhodná šumavská osobnost opata svatokorunského

Karl Schefczik


Když dne 30. července roku 1419 táhlo husitské procesí s kalichem neseným v čele ulicemi Prahy a kolem Novoměstské radnice, mělo tupit tamní pány radní. Ve strašlivé zuřivosti zaútočili husité pod vedením rytíře Jana Žižky z Trocnova na budovu radnice a vyházeli radní ven z oken na vztyčená ostří oštěpů a kopí (podle Starých letopisů českých to byly "oštěpy, sudlice, meče a kordy" - pozn. překl.) množství dole. Radní byli usmrceni. Tato první pražská defenestrace byla úvodem časů, v němž husité učinili nejistým život v celé zemi. Když se pochybný král o události dověděl, upadl v nejvyšší rozčilení a utrpěl následkem něho záchvat mrtvice, na níž po 16 dnech skonal. Vraždy a požáry byly na denním pořádku. Nespokojenci a rebelové se semkli a na pozemcích pozdějšího Tábora se sešlo na 50 tisíc povstalců (početní údaj o účastnících "poutí na hory" se zdá nadsazený, jisté však je, že v Bibli říká Deborah v Knize soudců /Sd 4, 6/: "Zdaliž nerozkázal Hospodin Bůh Izraelský: Jdi, a shromáždě lid na horu Tábor, vezmi s sebou deset tisíc mužů..." - pozn. překl.). Jejich tažení úrodnou zemí zanechávalo po sobě spoušť. Patnáct let řádila děsivá válka, nijaký boj jedné armády proti druhé, nýbrž loupení kostelů a klášterů, vraždění nevinných a bezbranných. Sotva nějaké město na severu Čech a v jejich vnitrozemí bylo těmi nelidskými hordami ušetřeno.
V jižních Čechách vládne Oldřich II. z Rožmberka (v originále "Ulrich, der Rosenberger" - pozn. překl.). Opevňuje svůj hrad a město Krumlov (v originále "Krummau" - pozn. překl.). Má odolat útokům. Krumlov, město hraniční. Jeho majetek kolem města není velký. Dvě hodiny odtud vzdálen leží mocný klášter Svatá Koruna, později zvaný Zlatá Koruna (v originále "Kloster Heiligenkron /später Goldenkron geheißen/" - pozn. překl.). Ten vlastní třináct čtverečních mil pozemků (834 čtverečních kilometrů) z královského darování. Majetek kláštera sahá až ke Zlaté stezce (Prachatice /Prachatitz/ - Volary /Wallern/) a k hornorakouské hranici. Leží v něm rychty Dolní Vltavice (Unterwuldau), Mokrá (Mugrau), Boletice (Polletitz), Polná (Stein), Chvalšiny (Kalsching), Horní Planá (Oberplan) a Želnava (Salnau), Ktiš (Tisch), Chroboly (Chrobold), Frantoly (Frauenthal), Zbytiny (Oberhaid), Lhenice (Elhenitz) a Netolice (Netolitz), Černice (Czernitz) a Rájov (Rojau). 14 farností podléhá klášteru. Pomalu začíná být ta moc kláštera Rožmberkovi nebezpečnou. Peníze jsou v té době vzácné a Oldřich jich potřebuje mnoho. Jeho majetky se prostírají od Vítkova Kamene (Wittinghausen) a Rožmberka nad Vltavou (Rosenberg) přes Přídolí (Prietal) až do Krumlova. Jsou tu Třeboň (Wittingau) a Nové Hrady (Gratzen). A Dívčí Kámen (Maidstein), Oldřichův oblíbený hrad, dokončený teprve až jeho otcem (Oldřich II. z Rožmberka byl synem Jindřicha III. z Rožmberka /1361-1412/ - pozn. překl.).
Roku 1418 umírá opat Adam (správným datem jeho úmrtí podle Jaroslava Kadlece 30. březen 1419 - pozn. překl.) a Rutger (v německém originále Schefczikova textu psán všude "Rüdiger" - pozn. překl.) se stává novým zlatokorunským opatem, v pořadí dvacátým (Steinbach z Kranichsteina, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže, ho ovšem považuje za sedmnáctého ve své posloupnosti, v níž zase třeba chybí Rutgerův nástupce Johann - pozn. překl.) od založení kláštera v roce 1263. Každý z opatů měl situaci opravdu těžkou. Největšími protivníky Zlaté Koruny byli z mocenskopolitických důvodů Rožmberkové. Právě proto ostatně král Přemysl Otakar II. klášter založil, totiž aby omezil rožmberskou moc. Oldřich II. (narodil se 13. ledna 1403 a zemřel 28. dubna roku 1462) se všemožně snažil klášteru uškodit. Když to nešlo normální cestou, falšoval listiny. Rutger odrážel každý úder. Zatímco v českém vnitrozemí husité přepadali, ničili a vypalovali hrady a města, městyse a vsi, stál v jižních Čechách vedle Oldřicha muž, který v úctě vůči tradici a původnímu určení kláštera neohroženě pokračoval v kolonizačním díle svých předchůdců (i Jaroslav Kadlec ve svém díle Dějiny kláštera Svaté Koruny /1949!/ zdůrazňuje, že "svatokorunští cisterciáci byli ryzí a uvědomělí Němci" a na jiném místě "výlučně Němci, přišedší sem z daleké ciziny, ponejvíce z Porýní" - pozn. překl.). Oldřich vytáhl proti husitům, dobyl Vodňan (Wodnian), oblehl Tábor, byl však husity poražen 30. června roku 1420 u Domažlic (Taus). O to větší byla nyní jeho nenávist proti nim. Čeněk z Vartenberka, poručník nezletilého Oldřicha (a jeho sestry Kateřiny - pozn. překl.) mu sice dokázal v mládí vnuknout husitské přesvědčení (a dát svou neteř /někde se píše o dceři, Březan ji však jasně označuje za Čeňkovu "strejdu" - pozn. překl./ Kateřinu za manželku), jehož se však Oldřich rychle vzdal. Roku 1417 sice propustil několik kněží církvi oddaných (neuposlechli jeho tehdejšího příkazu podávat na jeho panstvích "pod obojí" - pozn. překl.), tak trhovosvinenského faráře mistra Višně z Větřní (v originále "Magister Weichsel, Pfarrer in Schweinitz" - pozn. překl.), jakož faráře z Velešína (Welleschin) a Přídolí, už rok nato (ve skutečnosti to bylo až na podzim 1419 - pozn. překl.) se však od utrakvismu odklonil a katolické kněze ustanovil nazpět. V této době už počínají husité pronikat i na Šumavu. Už 11. května 1420 přepadli Svatou Korunu. Jejich vůdce, hrnčíř Slívka, byl později (3. září téhož roku) dopaden a popraven (na mukách ve Chvalšinách podle Popravčí knihy pánův z Rožmberka /vydal roku 1878 František Mareš/ Slívka vyznal, že fanatičtí kněží strany podobojí "pudili je, aby pálili, řkúce: nebudete-li páliti, ale sami budete páleni, tak že ti kněžie sami domy i kláštery... pálili i bořili" - pozn. překl.). Škody byly velké: dveřník Johannes Kink, dřívější kustod Johannes, tři strážci a dva bratři jsou mrtvi, upáleni, oběšeni. Dne 27. října 1420 byl klášter přepaden ještě jednou. Šest bratří je zabito, klášter nemilosrdně vypálen a zničen. Opat se svým malým konventem se přemisťuje do Krumlova, kde na náměstí stojí "vyšebrodský dům" (v originále "nach Krummau in sein Haus am Platz" - pozn. překl.), zbudovaný tu klášterem v roce 1309. Některé členy konventu nacházíme v Langheimu ("Klosterlangheim" je dnes místní částí města Lichtenfels v bavorských Horních Frankách - pozn. překl.), jiné v dolnorakouském Krems an der Donau. V květnu 1420 je husity dobyta ještě Třeboň a také Nové Hrady, 12. listopadu toho roku Prachatice a Ktiš. Kališníci vypálili Vyšší Brod (Hohenfurth) a Přídolí, zpustošili Dolní Dvořiště (Unterhaid) a Rožmitál na Šumavě (Rosenthal).
V té době velkých zmatků přemýšlí Oldřich o tom, jak naplnit svou prázdnou pokladnu a získává od císaře (rozuměj Zikmunda Lucemburského - pozn. překl.) dne 1. října 1420 mezi dvěma útoky na klášter týž v zástavu za směšné tři tisíce kop grošů. Přepočítává se však. Nikoli pokořen, nýbrž s hlavou vztyčenou stojí tu ve své prosté vznešenosti opat Rutger. Zdánlivě trpí pohanou zástavy, avšak místo aby pomýšlel na nějakou odvetu, vytyčuje s bratřími a se sobě oddanými rychtáři klášterních vsí mezníky nové kolonizace. "Z divokého kořene" (v originále "aus wilder Wurzel" - pozn. překl.) roste padesátka nových osad, z větší části zcela nových, zčásti předtím už rozestavěných či opuštěných. Pak Rutger putuje v půli srpna roku 1422 za císařem do Norimberka (Nürnberg) na říšský sněm a předkládá mu tam své listinné doklady. Zikmund, poučován svým zetěm, vévodou Albrechtem V. Rakouským, svým kancléřem, jímž byl (od roku 1421 - pozn. překl.) pasovský kníže biskup Georg hrabě von Hohenlohe, jakož svým říšským kancléřem hrabětem Schlickem z Chebu (Eger), dává Rutgerovi jako opatu svatokorunskému právo vytvořit stav jako před vložením kláštera do zástavy. Tu dne 23. srpna roku 1422 také odvolává. Pověřuje dokonce vévodu Albrechta ochranou kláštera a kardinála Branda, papežský legát (v originále "apostolischer Legat" - pozn. překl.) tehdy v Norimberce přítomný a svolávající tam za účasti císaře svatou křížovou výpravu proti husitům, ukládá proboštovi kláštera Schlägl (česky tehdy zvaného i Drkolná - pozn. překl.) vystoupit "proti jistým uchvatitelům majetků zlatokorunského kláštera" (v originále "gegen gewisse Frevler an den Kloster Goldenkroner Klostergütern" - pozn. překl.). Vprostřed nepokojů koná Rutger svůj úřad v "Crumbenaw"' jak se tehdy Krumlov píše, kde se to uprchlíky jen hemží. Je třeba si představit, že ve městě přebývají konventy klášterů Benešov (Beneschau), Milevsko (Mühlhausen), Třeboň i Vyšší Brod, existuje tu i klášter minoritů a ženský klášter klarisek a proudí sem do bezpečí občané všech v okolí ohrožených měst. Oldřich má teď jiné starosti. Do roku 1424 měl to štěstí, že se mu podařilo dopadnout a zneškodnit početné zrádce a zvědy. Nebezpečí vpádu husitů však přesto stále roste. Dne 10. září 1424 uzavírá Rožmberk s tábority příměří "až do Havla" (v originále "bis Galli", tj. do 16. října - pozn. překl.). Činí tak i nadále. Dne 31. Července roku 1432 uzavírá příměří s Přibíkem z Klenové a Janem z Pajreku (v originále "mit Przibik von Klenau und Johann von Baireck" - pozn. překl.). Jan Čapek ze Sán (hejtman tzv. "sirotčích" vojsk, tj. radikálního křídla husitů, v letech 1431-1434 - pozn. překl.) táhne roku 1433 proti Krumlovu. Oldřich je u Velešína poražen. Krumlov se zdá být ztracen. Dne 19. března 1433 uzavírá však Oldřich s Buzkem ze Smolotel, Janem z Mečíkova a Čapkem ze Sán nové příměří pod zárukou 400 kop grošů. Dne 23. prosince 1433 se příměří obnovuje a ještě 8. ledna 1434 pak sjednává jeho prodloužení prostřednictvím Oldřichových vyslanců purkrabího Matyáše Višně z Větřní a Ctibora se Zásmuk s táborským hejtmanem Zikmundem z Vranova (mělo platit až "do svatého Václava", tj. do 28. září 1434 - pozn. překl.). 30. května 1434 dojde ovšem k rozhodující a pro husity zničující bitvě u Lipan. Po porážce táboritů pokrývá bitevní pole třináct tisíc mrtvých. Vítězem je Menhart z Hradce, Oldřichův příbuzný. Rožmberkové se bitvy účastnili válečným lidem 200 rytířů a pěšími oddíly v počtu 8000 mužů pod vedením Mikuláše z Krchleb a Chvala z Chmelné. Pěší bojovníci pocházeli větším dílem ze Šumavy. Prvá krvavá kapitola (v originále "der erste blutige Abschnitt" - pozn. překl.) husitských válek byla uzavřena. Opat Rutger se s konventem vrací do kláštera nazpět. Daří se mu leccos uspořádat, doba je však nadále nejistá. Císař Zikmund byl sice roku 1436 v Praze korunován (přesněji řečeno, i husité uznali platnost jeho korunovace z roku 1420 a Zikmund dal převézt na Karlštejn nazpátek české korunovační klenoty - pozn. překl.), rok nato ovšem umírá (v prosinci 1437 cestou do Uher u Znojma /Znaim/ - pozn. překl.). Zuří občanská válka, v Čechách se stává 50 000 lidí obětí morové nákazy. Krále Albrechta, Zikmundova nástupce, stihne smrt tyfem a čtyři měsíce po ní se narodí jeho syn Ladislav Pohrobek. Mezitím jedna strana v zemi zvolí panovníkem polského krále Vladislava (v originále "Wladislaw", rozuměj Jagellonský - pozn. překl.), načež propuknou zmatky a boje o trůn. Vladislav umírá roku 1444, Ladislav Pohrobek je korunován v roce 1453 a zahyne sotva šestnáctiletý čtyři roky nato. "Husitským králem" se 2. března 1458 stává Jiří z Poděbrad a nastává konečně klid. - Roku 1444 skládá opat Rutger svůj úřad. Ještě v roce 1452 je jmenován v jedné listině, týkající se užití vody jednoho netolického mlýna. Podle toho by přežil opata Johanna (1444-1445), Dietricha (1445-1451, psán i Theoderich) a dočkal se i ustavení 23. (podle posloupnosti Steinbachovy ovšem v pořadí 20. - pozn. překl.) zlatokorunského opata Erharda (1451-1461, psáván i Gerhard II.). Zemřít mohl tedy někdy kolem roku 1453. Rutger, neohrožený opat husitských časů, si založením 50 vsí zbudoval nepomíjivý památník. Zatímco všude panovala nejistota, zuřily boje, požáry, vraždy a násilnosti se staly příznakem doby, posílil jeho zásluhou německý živel jižní Šumavy. Jeho nezávislá německá osobnost se svými krásnými charakterovými rysy tyčí jako markantní sloup z chaosu bezútěšného času.


Hoam!, 1953, č. 11, s. 2


- - - - -
Zlatá Koruna

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Zakládací listina kláštera Zlatá Koruna, vydaná českým králem Přemyslem Otakarem II roku 1263
Zakládací listina kláštera Zlatá Koruna, vydaná českým králem Přemyslem Otakarem II roku 1263
Pečeť Karla IV. na listině pro klášter Zlatá Koruna měla jistě dovozovat, jaké ochraně se kdysi těšil
Genius loci interiéru přízemí zlatokorunského opatství na snímku z roku 2007
Madona zlatokorunská, datovaná znalci do doby někdy kolem roku 1420 (viz i Godefridus Bylansky)

zobrazit všechny přílohy

TOPlist