logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

MORIZ VON ROSTOCZIL

Vom Maidstein


Gewidmet Ihrer Durchlaut
der Prinzessin Therese Maria Huberta
zu Schwarzenberg


Es scheint noch die Sonne, erwärmend die Wellen
Der rauschenden Moldau im schlängelnden Bett.
Von felsigen Hügeln darinnen sich spiegeln
Die Reste der Mauern der einstigen Burg.
Fast trauernd sich senkt das Geäste der Tannen,
Verbergen den ehemals prunkenden Bau.
Es fliehet die Zeit! - Wo einst hastendes Treiben
Und Streben nach Stärke und herrschender Macht,
Gewaltsam Bedrücken geduldigen Volkes,
Verhöhnung des Rechtes, der schuldigen Achtung,
Verschmähung, Verleugnung des Glaubens, der Sitte
Und Treubruch an Menschen entspross und gedieh,
Dort stehen verfallen gespenstige Mauern,
Dort webet nur selten die Spinne ihr Netz.
Der Iltis, der Marder selbst meiden die Spalten,
Die Risse im drohend sich häufenden Schutt.
Die Eule kaum nächtlich umkreiset die Trümmer,
Erschauernd kommt selten ein Träumer daher.
So ist es nun jetzt, wo im Volke geschwunden
Der Sinn und der Trieb zu forschen, warum
Erbauet und weshalb verfallen die Burg,
Die Eigentum war eines mächt'gen Geschlechts!?
Unselig Volk und armseliges Land,
Dem Frieden, Gedeihen, so häufig zerstört!
Bald war es des Nachbars habsüchtig Begehren,
Bald heimischen Adels fluchwürdige Tat,
Wo Herrschsucht und Raubsucht die Triebfedern waren,
Gehüllt im Gewande des scheinbaren Recht's.
Oft war es die Wirrnis im Glaubenbekenntnis,
Ja oft auch der Priester irrgehender Wahn;
Doch gaben auch Anlass selbst edlere Triebe,
Betörend die Herzen zur sinnlichen Tat.
Verletzt wenn geworden Gefühle der Liebe,
Erglühte zur Rache das friedlichste Herz.
Vergeblich Bemühen, ein besseres Streben
Zu wecken im Volke, zum Frieden den Trieb.
Bald Glaube, bald Sprache den Anlass musst' geben
Zum Hasse, zum Kampfe, doch niemals zum Lieb'.

O Dívčím Kameni


Věnováno Její Jasnosti
princezně Terezii Marii Hubertě
ze Schwarzenberka


Slunce ještě svítí a zahřívá vlny
Vltavy šumící tu v zátočinách.
Ze skalních výšin kolem zrcadlí se v ní
pozůstatky kdysi mohutného hradu.
Jako by truchlily, jedle se kloní,
aby zastřely tmou nádheru zašlých dob.
Sám čas totiž plyne jak řeka. Kde kdysi
kvetla jen vášeň po moci a síle,
zvůle a útlak trpně snášený lidem,
pohrdání právem, úcta k zločinům,
zapření víry a povržení mravy,
věrolomnost a porušení slibu,
tam stojí teď rozpadající se zdivo,
opředené v zášeří do pavučin.
Kuny a tchoři skuliny obývají,
trhliny stěn, než i z těch zbude jen suť.
Sovy v noci tu ruinu obkružují
a občas do ní snílek zabloudí.
Zajímá však dnes někoho vůbec
v tomto pokleslém čase, kdy, proč
a jak byl postaven i zničen ten hrad,
patřící kdysi přeslavnému rodu?
Neblahý národ, zubožená země,
jejíž mír, rozkvět tolikrát už byl zdupán!
Ať už to byla chtivost sousedova,
ať už domácí šlechty zlopověstný čin,
byla to vždy jen touha rozchvátit tu zemi,
oděna klamným nárokem jí vládnout.
Často to byly i náboženské zmatky,
ba i kněží samých nebezpečný blud;
o to silnější však popud ušlechtilým
obrnit srdce k smysluplným činům.
Když totiž je sama láska poraněna,
nejpokojnější srdce pomstou zahoří.
Marná snaha po lepším směřování,
po míru v zemi, kterou vášeň dělí,
tu víra, tu jazyk kde dávají podnět
jen k bojům, záštím, k lásce nikdy ne.

Narodil se 22. října 1836 jako syn státního úředníka v Obříství u Mělníka, kde na přelomu století žil pak náš Svatopluk Čech, a od poloviny 19. století, kdy vstoupil do c.k. vojenské služby, jeho kariéra trvale rostla od kadeta u 6. mysliveckého praporu (1855) přes setníka 2. třídy (1866) a 1. třídy (1872), povýšení na podplukovníka (1883), plukovníka (1891) a generálmajora (1897) až k onomu von Rostoczil od roku 1900 s hodností c.k. polního podmaršálka (Feldmarschalleutnant) ad honores a přeložením do výslužby, ve které v Budějovicích 28. ledna 1914 i skonal a je pochován na hřbitově v Mladém hned vedle honosné hrobky rodu Hardtmuthů. Byl vyznamenán mj. Leopoldovým řádem a řádem Železné koruny, na sklonku života se však stal navíc šumavským básníkem. Roku 1909 vydal knihu Vom Maidstein, kde se občas i s humorem mísí historie rožmberské s příběhy z dějin Zlaté Koruny, Vyššího Brodu a šumavského dávnověku, tři léta nato 1912 pak následoval svazek Lust- und Jammerlieder eines alten Weidmanns, v němž starý myslivec zapěl svou vskutku labutí píseň. V roce jeho skonu vypukla další vojna, teď už světová, a stará Šumava odcházela provázena prorockým soucitem nyní zesnulého rakouského podmaršálka i s ním do říše stínů nad vltavskou vodou.

- - - - -
* Obříství / Dívčí Kámen / † † † České Budějovice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Českobudějovická Kniha zemřelých uvádí jeho jméno v záznamu úmrtí titulem "Excellenz", jako místo uložení do hrobu je uvedeno Mladé (Lodus)
O jeho pohřbu na stránkách vzpomínek na staré Budějovice od Františka Rady
Hrobka na hřbitově v Mladém a náhrobní deska s erbem ještě na konci 20. století...
... a v roce 2010 - nápis i erb jsou již nezřetelné
Jeho dcera Anna a její manžel Franz von Hardtmuth

zobrazit všechny přílohy

TOPlist