logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF REIF

Šumavská rychta pláničská


Vznikla odloučením takzvaných "devíti vsí" ("neun Dörfer" - byly jimi nazývány, ovšemže svými označeními německými, osady Šebanov /Schöbersdorf/, Kondratice /Kainratsdorf/, Cichalov /Zichlern/, Hostinova Lhota /Hossenschlag/, Mýtina /Reichetschlag/, Vojslavy /Wolfschlag/, Drahoslavice /Droschlowitz/, Tatry /Tattern/ a klášterní hospodářský dvůr Skláře /Glashof/, pozdější ves německy zvaná Teutschmannsdorf /česky rovněž Skláře/ - všechny vzniklé na území kláštera vyšebrodského, patřícím někdy obci Hořice na Šumavě /Höritz/, tyto vsi nabyly kolem roku 1375 právo kácení a pastvy v lese zvaném podle nich "devítiveský" /Neundörfer Wald/ - pozn. překl.) a dále osad Muckov (Mutzgern), Fischbäckern (Rybáře), Jámy (Kohlgruben), Plánička (Planles) a Nová Lhota (Neustift) od rychty hořické ke dni 10. ledna 1633. Pláničská "lesní rychta" ("Planleser Waldgericht) zahrnovala tedy území, které až na několik výjimek bylo osídleno zásluhou vyšebrodského kláštera poté, co je získal (ve sporu kláštera zlatokorunského a vyšebrodského téhož roku 1375 třetina území, o něž byla pře vedena, připadla Vyššímu Brodu a v letech 1500-1530 právě na něm vznikly vsi "lesní rychty" - pozn. překl.). Od zřízení "lesní rychty" až do odtržení Šebanova stála v jejím čele následující řada rychtářů (podle originálu i s některými mezerami v datech - pozn. překl.): jako prvý Georg Pröll z Pláničky 1633; Martin Gueß z Bednářů (Emmern)1639; Matthias Fischbecker z Kondratic 1651-1652; Ambros Wenzl z Pláničky 1667-1671; Kaspar Fink z Rybářů 1706-1729; Oswald Wenzl z Pláničky 1729-1762 (33 let rychtářem!); Urban Reidinger z Bednářů 1762-1775; Franz Wenzl z Pláničky 1777-1781; David Koch z Bednářů 1787-1790; Andreas Grandl ze Sklářů 1792-1796; Matthias Immervoll ze Sklářů 1796; Andreas Grandl ze Sklářů 1796; Johann Höpfl z Tater 1808; Markus Grill ze Sklářů 1808; Andreas Hammerlindl z Muckova 1809; Franz Hammerlindl z Hostinovy Lhoty 1820-1822. V bouřlivém roce 1848 nebyl rychtářem pláničské "lesní rychty" nikdo jiný než dědeček autora tohoto textu, totiž Josef Reif starší z Jam.

Tato krátká do češtiny přeložená ukázka z dnes asi zapomenuté knihy Die Urwald-Ansiedlungen des Planleser Waldgerichts (Ein Stück Heimatgeschichte), "podle nejlepších pramenů zpracované" Josefem Reifem a vyšlé roku 1925 v budějovickém vydavatelství Moldavia, zčásti bezpochyby klame svými českými místními jmény. Hned to v titulu například bylo zavedeno teprve 1918: Plánička byla do té doby jen Klein-Planles či toliko Planles, nářečně také Planlas, takže i v Ottově slovníku naučném ještě figuruje s jinými sobě podobnými pod hromadným heslem "Pláně"! Dne 27. listopadu 1366 prodává jistý Wernher "von Plëndlëns" ves "das da haisset czdem klain Plëndlëns" (která se nazývá Plánička) vyšebrodskému klášteru a svědčí mu přitom i pečetěmi "Vlreich von Drochaw" (na pečeti má ten Ulrich ovšem psáno "Qvietonow"!) a "Zeyfrid von Moskow"(tj. z Mostků, německy zvaných Pernlesdorf). Asi tu nemá smysl u každého z těch českých a německých označení určovat jejich historické stáří - většina těch osad dnes už prostě neexistuje, ačkoli některé se dožily téměř půl tisíciletí i více. Nadešlo však přibližně v půli dvacátého století "konečné řešení", jehož výsledkem je řada jihočeských "chráněných území" (jmenujme jen: Kotlina pod Pláničským rybníkem v nivě Lukavického potoka, Olšina v Novolhotském lese, Pláničský rybník, Slavkovické louky) právě v místech, o nichž náš text pojednává. Autor originálu stačil sice skonat ještě před tím vším, co pilně zametá lidskou stopu, dokonce i být pohřben dosud doma, čímž ovšem není řečeno, že by se hroby, které tu zůstaly po nuceném odchodu někdejších obyvatel Šumavy, těšily u nás nějaké valné ochraně. Pokud však chceme mluvit o lidech, je ten kdysi selským živlem osídlený kraj plný dobré země také z jejich kostí. Ve vsi Jámy (neměla ovšem české jméno, to německé znělo v prvé historické zmínce Cholgrueben a značí vlastně "Holzkohlengruben", tj. "dřevěnouhelné doly", v místním nářečí mělo navíc podobu Kulgriam) se tu 27. července 1883 narodil jako prvé a jediné dítě rolníka Franze Reifa a jeho ženy Marie, rozené Krummauerové, syn Josef. Po chalupě se u nich v čp. 2 říkalo "Langpalli". Ves, příslušející k obci Plánička (tehdy jen Planles) a k faře v Černé v Pošumaví (Schwarzbach) ležela vlastně nedaleko Horní Plané (Oberplan). Jejímu obzoru dominuje kupodivu mohutný masív Knížecího Stolce (Fürstensitz), dnes i s celou rozlehlou oblastí součást vojenského výcvikového prostoru Boletice, Koncem dvacátých let minulého století v ní žilo 33 německých obyvatel, v celé obci (tj. s Pláničkou a Novou Lhotou dohromady 220 obyvatel, z toho jediný česky mluvící. Vápno na stavební účely i jako hospodářské hnojivo se ze zdejších vápencových dolů vyváželo i do Horních Rakous. Po vychození školy se selský synek horlivě zapojil do rolnického hnutí soustředěného kolem budějovického listu Dorfbote (tj. "posel venkova") a z iniciativy jeho zakladatele a vydavatele Franze X. Reitterera vzniklé organizace Deutsch-österreichischer Bauernbund. Byl to Josef Reif, kdo takřka neděli co neděli objížděl německy mluvící vsi po celých Sudetech (tehdy se k nim počítalo dokonce i sudetské Slezsko!) s heslem: "Bauern, seid einig!". V roce 1913 převzal řízení Dorfbote a po válce dal své nejlepší síly nově založenému svazu rolníků (Bund der Landwirte), jehož se stal posléze krajským důvěrníkem (Kreisvertrauensmann). Šlo vlastně o politickou stranu, v jejímž nejužším vedení se nakonec jako zástupce předsedy ocitl. Ve stejné funkci působil i v zemědělsko-lesnickém sdružení Böhmerwald-Süd a v kuratoriu německých zemědělských škol budějovických. Věnoval se jako novinář i vlastní literární práci, psal vlastivědné články i "rodinné" povídky, byl při zrodu významného měsíčníku Waldheimat a o rodné končině vydal cosi jako drobnou historickou monografii, z níž pochází i naše textová ukázka. Onoho roku 1925 mu vyšel v témže nakladatelství Moldavia i politický spisek Die deutschen politischen Parteien, zastávající z pověření zmíněného už BdL stanovisko tzv. "hospodářských" stran. Kdo by tušil, že tomuto vitálnímu muži zbývají už pouhé čtyři roky života! Zemřel ve svých šestatřiceti letech 4. října 1929 v Českých Budějovicích, čtyři dny nato však jeho tělo v rakvi donesli sousedé na hřbitov v Černé, kde spočinulo v rodné zemi. Hornoplánský fotograf Johann Mayer ten průvod zvěčnil na dojemném snímku. Dívám se naň téměř nevěřícně, slovo a obraz nás ale přežijou - a to jako pravda, kterou pochopí zplna až někdo po nás.

- - - - -
* Jámy / Plánička / † České Budějovice / † † Černá v Pošumaví

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Zpráva o jeho úmrtí na stránkách listu, v jehož tiráži byl až do posledního data uveden jako vydavatel
Parte a nekrolog v témže listu
Pohřební průvod cestou ke kostelu v Černé a nákladní auto vydavatelství Moldavia obtížené věnci při jeho šumavském pohřbu na snímcích hornoplánského fotografa Johanna MayeraPohřební průvod cestou ke kostelu v Černé a nákladní auto vydavatelství Moldavia obtížené věnci při jeho šumavském pohřbu na snímcích hornoplánského fotografa Johanna Mayera
Na místě někdejšího hřbitova stojí dnes tato boží muka s nápisem:
    Zde odpočívají zemřelí z farnosti Černá v Pošumaví pochovaní v letech 1767-1957

zobrazit všechny přílohy

TOPlist