logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HILDEGARD PREISSOVÁ

Dopady pozemkové reformy podle zákona z roku 1919 na okrese Tachov

Těžká rána postihla sudetské Němce (rozuměj v novém československém státě, v němž se tak počali někteří zdejší Němci hromadně označovat - pozn. překl.) už v roce 1919 vyhlášením zákona o pozemkové reformě (rámcový zákon č. 215/1919 o zábrání velkého majetku pozemkového /nad 150 ha zemědělské půdy nebo nad 250 ha celkové půdy/, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) Ačkoli tato reforma měla zpočátku budit zdání sociálního výdobytku, který půdu nacházející se v rukou velkých pozemkových vlastníků dával "do rukou lidu", ukázalo se brzy, že z kolem čtyř milionů hektarů, padlých reformě za oběť, leží více než 80% v sudetoněmeckých oblastech (rozuměj v oblastech s převahou obyvatel německé národnosti - pozn. překl.). Tak se dostal do Sudet velký počet českých osídlenců, kteří se stávali jako důvod pro zřízení české školy tam, kde dosud nebyla, nástrojem dalšího místního počešťování.
Ačkoli poptávka po půdě byla právě v sudetoněmeckých územích enormně vysoká, poněvadž v lesnatých a kamenitých pohraničních končinách (tedy i na okrese Tachov) tisíce malorolníků přímo hladověly po nějakém pozemku jako po základu samotné své existence, byl pozemkovou reformou uvolněný lesní a pozemkový majetek nemilosrdně přidělován za směšně nízké ceny Čechům, především pak legionářům. Brzy se ukázalo, že větší část těchto "osídlenců" neměla o zemědělství ani potuchy. Český prezident Státního pozemkového úřadu v jednom rozhovoru pro tisk připustil, že 45% těchto zbytkových statků mělo být v ekonomických těžkostech a mohlo se udržet jen díky podpoře státu.
Ze sousedního stříbrského okresu (v originále "Mieser Bezirk" - pozn. překl.) se zmiňoval příklad hospodářského dvora Záluží (v originále "Salluschen" - pozn. překl.) o 280 hektarech, dřívějšího majetku knížat von Thurn und Taxis. Tento plně v jazykově německém území ležící majetek byl v roce 1919 přidělen dvěma legionářům. Takové případy by se daly uvést i z našeho okresu. Mnozí z nových majitelů (v originále "mehrere der Ersterwerber" - pozn. překl.) ohlásili po krátkém čase bankrot.
Zákon č. 215 ze 16. dubna 1919 následovaly ještě zákony z 28. května 1919 a z 20. ledna 1920 (tzv. "zákon přídělový" - pozn. překl.).
Pokud měl být nejvyšší hodnotou rozvoj "národního státu" (rozuměj "československého státu" - pozn. překl.), pak musila také pozemková reforma přirozeně sloužit témuž účelu. Dr. Karel Viškovský (blíže viz o něm Wikipedia - pozn. překl.), prezident Státního pozemkového úřadu, prohlásil na podzim roku 1925 o skutečném cíli pozemkové reformy, že toto dílo, blížící se svému naplnění, předává půdu z rukou cizinců do rukou českého národa (rozuměj do rukou českých drobných vlastníků, bezzemků a zvláště příslušníků ozbrojené moci, resp. válečných invalidů, viz k tomu parlamentní zápis č. 2238 z ledna 1920; podle textu Tomáše Krystlíka bylo v rámci pozemkové reformy přiděleno jen 1,8% půdy přiděleno občanům německé národnosti, tvořícím 27% obyvatelstva - pozn. překl.).
Zemědělská půda, zabraná z německých rukou, by poskytla životní zabezpečení nejméně 25 tisícům selských rodin.
V naší domovině na západě Čech bylo vyvlastněno z církevního majetku množství půdy, náležející klášteru Teplá (v originále "Kloster Tepl" - pozn. překl.). Ze šlechtického vlastnictví na Tachovsku padly za oběť pozemkové reformě zejména statky, náležející rodu Windisch-Grätzů, Löwensteinů a Kolowratů.
Majitelem tachovského panství byl kdysi kníže JUDr. Alfred zu Windisch-Grätz, okněžněný hrabě egloffský a siggenský, svobodný pán na Valdštejně a v Thale..., který skonal v roce 1927 (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Jeho jediný syn, který by se stal dědicem otcových majetků, dědičný princ (v originále "Erbprinz" - pozn. překl.) Vinzenz (*3. září 1882 v Tachově - pozn. překl.), atašé rakouského vyslanectví u Kvirinálu (římský Kvirinálský palác je sídlem italského prezidenta - pozn. překl.), tragicky zahynul 25. března roku 1913 v Římě (zastřelil se kvůli otcovu nesouhlasu se svým sňatkem - pozn. překl.). Svým třem dcerám odkázal kníže toliko polovinu svého zbylého majetku, druhou půli naproti tomu tehdejšímu nejbližšímu mužskému potomkovi Ludwigu Windisch-Grätzovi (1882-19681908-1990 - pozn. překl.) z mladší uherské linie. Tento čtvrtý kníže se ovšem už dne 21. května roku 1928 zřekl svého práva ve prospěch svého syna Ludwiga Aladára (1908-1990 - pozn. překl.). Ten opustil 4. srpna 1945 zámek v Kladrubech (v originále "Schloss Kladrau" - pozn. překl.) a vydal se na svůj rytířský statek Siggen ve württemberském Allgäu (hájil se ještě proti zabavení svých českých majetků tím, že není Němec, nýbrž Maďar /jeho rodištěm byl Sárospaták, česky Šarišský Potok/ - pozn. překl.)
Majiteli borského panství (v originále "Haider Herrschaft" - pozn. překl.) byli říšská knížata zu Löwenstein-Wertheim-Rosenberg. Byli vždy říšskoněmeckými státními občany. V květnu roku 1945 dlel Alois kníže zu Löwenstein, jeho paní Josefine, roz. hraběnka Kinsky, dvě dcery a četní další příslušníci rodiny v Boru u Tachova (v originále "in Haid" - pozn. překl.). Jako říšskoněmečtí státní občané opustili dne 3. července 1945 borský zámek (v originále "Haider Schloss" - pozn. překl.). Po osmidenním pobytu v jednom plánském lágru (v originále "in einem Planer Lager" - pozn. překl.) dorazili posléze do městyse Kleinheubach (v bavorských Dolních Frankách s obrovitým zámkem Löwenstein (na serveru Wikipedia mezi téměř 30 i exotickými jazykovými mutacemi slovníkového hesla Kleinheubach včetně 5 slovanských čeština chybí - pozn. překl.).
Panství Velké Dvorce-Přimda (v originále "die Herrschaft Groß-Maierhöfen-Pfraumberg" - pozn. překl.) patřilo hraběcímu rodu Kolowratům-Krakowsky-Novohradsky. Hrabě Leopold (1852-1920), poslanec říšské rady ve Vídni, dokonale ovládal slovem i písmem němčinu, francouzštinu a angličtinu, poměrně dobře také italštinu, češtinu pak dostatečnou měrou pro úřední potřebu (v originále "böhmisch ,zum Dienstgebrauch‘" - pozn. překl.). Se svou ženou Nadine (byla dcerou tabákového magnáta, dívčím příjmením von Huppmann-Valbella, *6. srpna 1858 v Paříži - †30. července 1942 v Mnichově - pozn. překl.) se oženil 18. března 1884 v New Yorku (v originále kupodivu omylem "Nadina war in New York geboren" - pozn. překl.). Nejstarší jeho syn Alexander (i on má samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) byl ženat se Sonjou, roz. princeznou Trubeckou (1900-1938, dcerou carského generála, zemřela na leukémii jako manželka Jindřicha Kolowrata-Krakowského - pozn. překl.). Jindřich Kolowrat-Krakowský (v originále "Heinrich Kolowrat" - pozn. překl.) se naučil česky teprve po první světové válce (tady jde o zřejmý omyl/viz k tomu Wikipedia/ - pozn. překl.): česky se naučil už v obecné škole v rodném Týnci /Teinitzl/, jeho mateřštinou byla němčina (studoval sice na německy vedené jezuitské škole v rakouském Salzburgu a roku 1915 dokončil německé gymnázium ve Vídni, psal ovšem mezi válkami česky do novin a časopisů /např. do Přítomnosti, redigované Ferdinandem Peroutkou/ a na základě svého pobytu v SSSR vydal dokonce roku 1924 knihu "Psychologie bolševismu" - pozn. překl.). Narodil se 27. července 1897 (v Týnci u Klatov - pozn. překl.), zemřel 19. ledna 1996 (v Praze - pozn. překl.). Státy, v nichž žil, byly Rakousko-Uhersko, Československo, SSSR, Protektorát Čechy a Morava, Československo, Turecko, Kanada, USA, ČSFR a Česká republika (je ovšem nutno dodat, že byl za druhé světové války, kdy celá rodina pobývala v Košťálově u Semil, příslušníkem protinacistického odboje /v odbojové skupině Parsifal byl s ním i novinář Arnošt Heidrich či spisovatel Zdeněk Němeček/, stal se za to nositelem Československého válečného kříže 1939, v letech 1945-1948 působil jako československý velvyslanec v Turecku, zemřel po návratu z exilu v USA /exulantem byl v letech 1948-1990/ restituoval se synem Františkem Tomášem /1943-2004/ téměř všechen rodový majetek - pozn. překl.).
Herma Therese Heidlerová von Heilborn (*8. května 1883 v Mariánských Lázních /Marienbad/, byla po rodičích majitelkou zámku ve Starém Sedlišti /zbořen roku 1970, na jeho místě postavena prodejna potravin /!/ - pozn. překl.) si vzala za muže barona Rudolfa Unterrichtera von Rechtenthal (*7. července 1857 v bavorském Mnichově /München/, †2. července 1926 na zámku Campan u Brixenu /italsky Bressanone/ - pozn. překl.) a mohla v roce 1945 díky tomu vycestovat do jižního Tyrolska, poněvadž dokázala uplatnit své italské státní občanství.
Baroni von Schirnding, majitelé zámku v Lesné (v originále "Schönwald" - pozn. překl.), byli vždy říšskými státními občany.
Vidíme tedy, že šlechtičtí pozemkoví vlastníci měli často rozličná státní občanství, což ovšem vůbec nebránilo československému státu v tom, aby jejich majetek zabavili.
Hospodářský dvůr ve Starém Sedle (v originále "Altsattel" - pozn. překl.), který patřil k borskému panství Löwensteinů a patřily k němu pozenky o rozloze 123 hekterů, připadl Adolfu Dobrému.
Hospodářský dvůr Pernolec (v originále "Bernetzreith" - pozn. překl.) s asi 60 hektary získal koupí "zbytkový statkář" (v originále "der Restgutskäufer" - pozn. překl.) Jan Huleš. V roce 1927 se oběsil, zřejmě kvůli hospodářským těžkostem. Statek nato nabyl legionář Otto Fleischmann a přikoupil k němu ještě 24 hektarů hospodářských dvorů Tisová a Trnová (v originále "Tissa und Tirna" - pozn. překl.).
Hospodářský dvůr v Darmyšli (v originále "Darmschlag" - pozn. překl.) měl pozemkovou rozlohu 162 hektarů. Asi 40 hektarů připadlo drobným pastýřům, 125 hektarů získal český major baron Andrick. Ten později dvůr prodal Leo Strouhalovi.
Pozemky hospodářského dvora v Dehetné (v originále "Dehenten" - pozn. překl.) se udávají v rozloze 104 hektarů. Byly rozparcelovány: 17 hektarů nabyl Jiří Singer (v originále "Georg Singer" - pozn. překl.), ovčárnu Jan Dietl (v originále "Johann Dietl" - pozn. překl.).
V obci Velké Dvorce (v originále "Groß-Maierhöfen" - pozn. překl.) se nacházel hospodářský dvůr o rozloze asi 244 hektarů, náležející hraběcímu rodu Kolowratů. Zůstalo mu z toho asi 40 hektarů pozemků, především louky osazené třešněmi a jabloněmi.
Kolem 200 hektarů získal František Zlámal z Nového Jičína (v originále "Franz Zlámal aus Neutitschein" - pozn. překl.), který později dvůr prodal baronu Wolfu-Dieterovi Tucherovi von Simmelsdorf. 32 a půl hektaru coby tzv. "Hof-Flusshütte" se pozemkovou reformou dostalo do rukou zbytkového statkáře Kmoníčka (v originále "an den Restgutsbesitzer Kmoniček" - pozn. překl.), který ovšem nebyl schopen zaplacení a kromě toho tu dvakrát hořelo: M. Váňová a H. Votoček (v originále "M. Vánová und H. Votoček" - pozn. překl.) byli jeho nástupci.
Hospodářský dvůr Třídvoří v obci Velký Rapotín (v originále "Dreihöfen in der Gemeinde Großgropitzreith" - pozn. překl.) patřil k tachovskému panství Windisch-Grätzových. Měl výměru 113 hektarů. Tento dvůr připadl během pozemkové reformy Georgu Wurdackovi z Úšavy (v originále "aus Uschau" - pozn. překl.). Jím byl – vedle Fröhlicha z Vítovic (v originále "Wiedowitz" - pozn. překl.)– vzat ohled na nějakého německého sedláka.¨
V obci Lužná ležel dvůr Pastvina (v originále "in der Gemeinde Lusen lag der Hof Anger" - pozn. překl.). Byl tam ovčín (v originále "Schafhütte", lokalita zanikla pod českým označením "Ovčín na Pastvině" - pozn. překl.), který byl připojen k hospodářskému dvoru Muckov (v originále "zum Meierhof Mutzken geschlagen wurde" - pozn. překl.) – k Muckovu viz dále v textu.
Hospodářský dvůr Bernartice (v originále "Pernartitz" - pozn. překl.), který náležel k borskému panství a zahrnoval původně 132 hektarů, padl rovněž za oběť pozemkové reformě. Několik hektarů přešlo do rukou drobných rolníků, 105 hektarů získal bernartický hostinský Karel Tauber (v originále "der Pernartitzer Gastwirt Karl Tauber" - pozn. překl.). Když se Tauber ocitl ve finančních nesnázích, prodal dvůr Karolině Topičové, choti Ing. Rudolfa Topiče, někdejšího ředitele závodů Tatra.
Kolem městečka Přimda (v originále "in der Stadt Pfraumberg" - pozn. překl.) leželo 148 hektarů, náležejících hraběti Kolowratovi. 101 hektarů bylo pozemkovým úřadem zprvu propachtováno Josefu Wehmeyerovi z Částkova (v originále "an Josef Wehmeyer von Schossenreith" - pozn. překl.). Poté, co byl na majetek vyhlášen konkurs, převzal dvůr do držení Leo Langer. Ten ztratil pacht, říkalo se, že pro příchylnost k Němcům. Nástupci v nájmu se stali Hočic a Hák (v originále "Hočic, dann Hak" - pozn. překl.).
V obci Málkov (v originále "in der Gemeinde Molgau" - pozn. překl.) se nacházel hospodářský dvůr Orlov (v originále "Urlau" - pozn. překl.). V roce 1906 se udává rozloha jeho pozemků 181 hektarů. V roce 1925 nabyl 113 hektarů zbytkového statku Cyril Vykoukal. Po jeho smrti devět let nato dohospodařila Vykoukalova vdova na Orlově už za jeden jediný rok. Šafář Halaba teď dostal někdejší ovčín s 13 hektary, zbytek prodal pozemkový úřad Václavu Novákovi, který ho získal roku 1945 nazpět.
Nová Robenava čili Ovčín (v originále "Neu-Robenau oder Schafhütte" - pozn. překl.) byly přechodně obhospodařovány ze Svaté Kateřiny a Robenavy (v originále "von St. Katharina/Robenau" - pozn. překl.). Z pozemků byl po roce 1918 vytvořen zbytkový statek, prodaný Karlu Lippertovi, který ovšem musel dát koncem roku 1932 vyhlásit konkurs.
Z hospodářského dvora Částkov leželo asi 67 hektarů při obci téhož jména a 32 hektarů při obci Úšava (v originále "in der Gemeinde Uschau" - pozn. překl.). Majetek patřil před pozemkovou reformou knížecímu rodu Windisch-Graetzových. Zámecká budova s hospodářským dvorem v Částkově byla nejprve propachtována inspektorovi pěstování a prodeje tabáku Semonskému (v originále "an den Tabakbauinspektor Semonsky" - pozn. překl.) a potom (asi v roce 1926) prodána Eduardu Wernerovi. Ten byl roku 1937 udupán koněm; Wernerova vdova odešla se svým synem Zdeňkem k dceři, provdané v Sušici (v originále "in Schüttenhofen" - pozn. překl.) za obchodníka se dřevem. Měli přijít o život v koncentračním táboře.
Německá osidlovací společnost (v originále "Deutsche Ansiedlungsgesellschaft" - pozn. překl.) převzala v roce 1938 velký počet takových zbytkových statků. S velkým úředním štábem se nastěhovala do panského domu v Částkově (rozuměj částkovský zámek, v originále "in das Schossenreither Herrenhaus" - pozn. překl.).
Hospodářský dvůr Mnichovství (v originále "Münchsfeld" - pozn. překl.) v obci Svatá Kateřina měl rozlohu 173 hektarů. "Převzal" ho český zbytkový statkář František Nováček.
V obci Strachovice (v originále "Strachowitz" - pozn. překl.) se nacházel hospodářský dvůr Vítovice, náležející k panství Löwensteinových. V letech 1893-1917 byl dvůr propachtován Aloisi Zeisovi; poté podléhal statkové inspekci v Olešné(v originále "Münchsfeld" - pozn. překl.)a byl svěřen šafářovi (ten poslední se jmenoval Kreiner). Dvůr měl původně rozlohu 74 hektarů. Během pozemkové reformy přešlo několik hektarů do rukou drobných pachtýřů. Samotný hospodářský dvůr získal ke dni 1. dubna 1932 přes pozemkový úřad Ing. Georg Fröhlich z Nových Domků (v originále "aus Neuhäusel" - pozn. překl.). Byl jedním z mála Němců, kteří pozemkovou reformou získali nějaký statek. Na podzim roku 1941 ho však musel odstoupit už zmíněné Německé osidlovací společnosti, správní úřad Miřkov, okres Horšovský Týn (v originále "Verwaltungsstelle Mirschikau, Kreis Bischofteinitz" - pozn. překl.).
Také hospodářský dvůr Vidice (v originále "Wiedlitz" - pozn. překl.), náležející dříve k okresu Tachov, později ovšem připojený k okresu Horšovský Týn, patřil knížatům Löwensteinům, měl 119 hektarů a během pozemkové reformy se dostal zbytkovému statkáři Gubikovi.
Hospodářský dvůr Tisová, který spolu s Trnovou a Lhotkou (v originále "Tissa zusammen mit Tirna und Voglsang" - pozn. překl.) nabyl v roce 1823 kníže Windisch-Grätz, choval uprostřed starý zámek, obklopený parkem se zahradou a rybníkem. Požár ze srpna roku 1919 pohtil hospodářský dvůr, kostel i kostelníkův dům, všechno se však v následujících letech dočkalo obnovy. Pozemkovou reformou ztratila tu ovšem někdejší vrchnost kromě rybníka celý svůj majetek. Už před rokem 1930 bylo 108 hektarů pozemků a několik knížecích budov postoupeno jako A. Plaňanskému jako zbytkový statek, při němž zůstalo i několik částí někdejšího panství v Trnové (v originále "auch Teile des Tirnauer Herrschaftsgebietes" - pozn. překl.). Voglsang (dnes Lhotka, část obce Tisová - pozn. překl.) tvořila samostatný zbytkový statek. Před rokem 1938 byl majitelem Tisové štábní lékař Dr. Drábek. Bydlel v Rokycanech a po roce 1945 mu majetek znovu připadl.
Statek Muckov v obci Vysočany (v originále "in der Gemeinde Weschekun" - pozn. překl.) měl – spolu se zmíněným už Ovčínem na Pastvině (později zcela zaniklým - pozn. překl.) v obci Lužná - pozn. překl.) asi 200 hektarů. Náležel k borskému panství a přešel během pozemkové reformy do rukou Stefanie Bechinové a jejího muže, kapitána v Mukačevu (v originále "Hauptmann in Munkatsch" - pozn. překl.). Po jeho smrti si propachtoval zbytkový statek Otakar Dvořák, bratr paní Bechinové (v originále "ein Bruder von Frau Bechina" - pozn. překl.). Roku 1940 převzala dvůr už zmíněná Německá osidlovací společnost, ale Dvořák se po roce 1945 do Muckova zase vrátil.
Hospodářský dvůr Borek (v originále "Wurken" - pozn. překl.) vykazoval původně rozlohu 120 hektarů. Po první světové válce přešlo několik hektarů do rukou drobných zemědělců. Během pozemkové reformy získal dvůr Čech Josef Doležal se zbývající výměrou 111 hektarů. Opustil Borek v roce 1938; nato spravovala dvůr Německá osidlovací společnost. Doležal byl ovšem po roce 1945 navrácen. Zřejmě došlo následkem politických změn tři roky nato k opětnému zabrání majetku soukromému majiteli a dvůr se během let rozpadl (pomístní jména "U Doležalova rybníka", "U Doležalovy louky" či "Nad Doležalovými" ovšem svědí o někdejším stavu - pozn. překl.).¨
Hospodářský dvůr Souměř (v originále "Zummern" - pozn. překl.) náležel k panství Löwensteinových a měl 149,84 hektarů rozlohy. V roce 1933 přešel v důsledku pozemkové reformy do rukou Zdeňka Dvořáka, který pocházel z Valče na Moravě (u Moravského Krumlova - pozn. překl.).¨
Souhrnně lze říci, že jen opravdu malá část pozemků se pozemkovou reformou dostala do rukou vlastníků německé národnosti a že mnozí zbytkoví statkáři pro špatné výsledky svého hospodaření museli ohlásit konkurs.
I lesy na Tachovsku podléhaly pozemkové reformě. Na tachovském okrese připadalo na lesní porosty 42% z celkové plochy (v Rakousku je to 37%, v Německu jen 28,9%). Už sama skutečnost, že především ve vsích blízko hranic lesní půda výrazně převažuje a les tu byl často jediným vůbec zdrojem obživy, nás opravňuje k tomu, abychom se tématem i v tomto případě podrobněji zabývali. Ostatně i mnozí řemeslníci a domáčtí výrobci se obírali toliko právě dřevem a tachovský průmysl z bohatství dřeva z větší části čerpal.
Během pozemkové reformy došly ztrát nejen zemědělsky využívané plochy velkých pozemkových vlastníků, nýbrž i jejich lesy.
Po zdlouhavých vyjednáváních byla konečně dne 30. října roku 1931 pozemková reforma dovedena v Tachově ke svému závěru. Toho dne došlo jedním tamním právním aktem k převodu 4.676 hektarů lesa prostřednictvím lesního rady Nickerla na deset zástupců státu. Generální ředitelství státních lesů "převzalo" lesní revíry Tři Sekery a Slatiny, pak Pořejov, Žebrácký Žďár a větší část Jedliny (v originále "Dreihacken und Lohhäuser, Purschau, Petlarnbrand und von Neulosimthal den größten Teil", česká místní jména byla v některých případech zavedena až po vyhnání Němců - pozn. překl.).
Z pozemků konfiskovaných státem takto utvořená státní lesní správa Tachov byla poté podle "Schematismu velkostatků v Čechách" z roku 1933 s 5.158,22 hektary celkové plochy a 4.879,29 hektary lesní půdy toho času největší svého druhu v Čechách. Roku 1942 byla však příslušná plocha, omezená nyní (v "Říši" už ovšem - pozn. překl.) jen na "Tachauer Kreis", uváděna jen s rozlohou 3.013,40 hektarů; zbytek ležel na území "plánského (mariánskolázeňského)" okresu (v originále "im Gebiet des Planer /Marienbader/ Bezirks" - pozn. překl.).
Přitom samozřejmě šlo o někdejší majetky Windisch-Grätzů. Buďtež tu jednotlivě uvedeny jménem:
Studánka (v originále "Schönbrunn" - pozn. překl.): 94 hektarů lesa zvaného "Schillingholz", udržovaného z Pořejova a v roce 1931 zestátněného. ¨
Dlouhý Újezd (v originále "Langendörflas" - pozn. překl.): les při obci náležel rovněž k panství a byl udržován z Pořejova. S celým pořejovským revírem byl v roce 1932 postoupen státu.
Maršovy Chody (v originále "Maschakotten" - pozn. překl.): 32 hektarů lesa tachovského panství v lokalitě "Herrenlohe" bylo obhospodařováno revírníkem z Pořejova a v roce 1931 zestátněno.
Úšava: 123 hektarů lesa na sever od Úšavského vrchu (v originále "nördlich des Uschauer Berges" - pozn. překl.) patřilo k tachovskému panství, bylo obhospodařováno z Pořejova a v roce 1932 zestátněno.
Žebrácký Žďár: zdejší panský revír měl rozlohu 343 hektarů a byl zestátněn v roce 1933.
Pořejov: s lesními plochami ve výše zmíněných sousedních obcích měl pořejovský revír 1.106, 51 hektarů, z toho 1.020, 53 hektarů plochy porostní (v originále "Holzbodenfläche" - pozn. překl.). Všechno bylo v roce 1931 zestátněno.
Jedlina: z celkem 915,97 hektarů lesního revíru bylo 826,86 hektarů ztraceno ve prospěch státu.
Les v obci Horní Výšina (v originále "Ringelberg" - pozn. překl.) náležel k tachovskému panství a během dědického vyrovnání přešel do rukou hraběnky Aglaie Apponyi des Nagy, roz. princezny Windisch-Grätzové. Hlavní část revíru Horní Výšina musela být roku 1935 prodána Rudolfu Semlerovi z Plzně (v originále "aus Pilsen" - pozn. překl.). Semler byl občanem USA židovského vyznání.
Knížecí löwensteinský lesní revír Sedmihoří (v originále "Siebenbergen" - pozn. překl.) měl rozlohu asi 450 hektarů; z toho leželo 300 hektarů při obci Darmyšl. V roce 1933 "převzal" tento revír stát a spojil ho se stejně vyvlastněným trauttmannsdorfským lesem Sedmihoří (lesovna Miřkov).
Lesní majetek hraběcího rodu Kolowratů je ve zmíněném už "Schematismu velkostatků v Čechách" uveden s 5.643,83 hektary. Tomuto rodu se podařilo lesní majetek uchovat, toliko zemědělsky využívané půdy se byl nucen vzdát. Kvůli udržení musel splácet značné dávky z majetku (v originále "eine hohe Vermögensabgabe" - pozn. překl.).
185 hektarů lesa na katastru obce Zahájí (v originále "Waldheim" - pozn. překl.) patřilo továrníkovi Frankovi z bavorského města Neustadt an der Waldnaab, majiteli firmy Nachtmann. Ten si dokázal majetek udržet až do roku 1945.


W.-D. Hamperl, Vertreibung und Flucht aus dem Kreis Tachau im Egerland 1945-1948. Band 1 (1996), s. 18-22>

Předmluva k pamětní knize "Haid und Haider Land"

Knihou "Haid und Haider Land", vydanou v prosinci roku 1985, byla vytvořena dokumentace města Bor u Tachova (v originále "Dokumentation der Stadt Haid" - pozn. překl.) a okolních vsí. Obsahuje sice na 720 stranách, které má, také 150 ilustrací, za její vlastním těžiště lze ovšem považovat historické pojednání a popis. I nejpodrobnější výklad však nenahradí vizuelní vjem vlastníma očima a trvalý obrazový záznam prostřednictvím fotografie. Tuto mezeru nyní vyplňuje vydání obrazového svazku "Haid und Haider Land -Vergangenheit in Bildern" (1988).
O mnoha městech a krajinných celcích se objevily knihy, reprodukující bez komentáře staré pohlednice. To by bylo možné udělat i pro město Bor u Tachova a některé (nikoli všechny) okolní osady. Takové staré pohlednice s borským zámkem, klášterem, děkanským kostelem, nádražím a dobytčím trhem byly k dispozici v mnohočetném provedení. Před rokem 1914 sloužily jako předloha tištěných pohlednic snímky nějakého pražského či vídeňského fotografa. Starší snímky Boru u Tachova pocházejí z tachovského fotoateliéru Fleißner, pozdější od Hanse Haana a Alfreda Dattelzweiga z Boru.
Počátkem borské ikonografie v tomto ohledu (v originále "anfang der Haider Bildersammlung" - pozn. překl.) bylo 50 diapozitivů, které dala Dr. Adele Zenkerová zhotovit pro oslavy 700 let města v roce 1964. Mezitím sbírka vzrostla na několik stovek položek. V knize, kterou právě předkládáme, má však být obrazově zachyceno netoliko město, okolní obce a přilehlá krajina, nýbrž i občané města, resp. obyvatelé vsí jako veselé děti, školáci a školačky, jejich první svaté přijímání, odvody mladých mužů, lidé staré domoviny při práci a ve volném čase, tehdejší spolkový život, děvčata, ženy a muži v jejich typickém oblečení i v místním kroji.
Aby byl takový materiál získán, byli krajané osloveni oběžníky, jednotlivými dopisy a výzvami v krajanském tisku žádostí o poskytnutí fotografií. Všem, kdo jí dobrovolně vyhověli, patří srdečný dík.
Na zmíněný podnět došly mnohé, na tvrdší podložku většinou nalepené snímky profesionálních fotografů. Z nich musely být přirozeně teprve pořízeny nové negativy. Došly však i malé a ještě menší amatérské snímky o rozměrech 6x6 cm nebo 5x7 cm resp. ještě menších, které následkem nepříznivých okolností utrpěly škody na svém povrchu. Mělo bychom se však zříci kvůli špatné kvalitě třeba včelího roje kolem úlů, myslivcova úspěchu, vzducholodi Zeppelin nad Borem?
Uvažte, že profesionálního fotografa si nikdo neobjedná na pole, do dílny či na koupaliště. Mnohé z fotografií jsou náhodnými záběry amatérů. Každý posuzovatel této knihy by měl tyto danosti uvážit. I špatná momentka (v originále "ein schlechter Schnappschuss" - pozn. překl.) je přece lepší než nijaká dokumentace vůbec.
Pamětlivi skutečnosti, že nejvýznamnějším prostředkem obživy bylo u nás zemědělství, zařadili jsme do knihy téměř všechny dostupné snímky práce na selských hospodářstvích resp. hospodářských dvorech. Možná se leckterý mladý čtenář usměje nad zemědělskými pracemi bez jakéhokoli strojového vybavení (v originále "die ,maschinenlose‘ Arbeitsweise" - pozn. překl.). Prosím, abyste uvážili, že zejména také tyto snímky mají svou dokumentární cenu už proto, že jsou staré 50, 60. 70 let i více, že množství snímků pochází z válečných dob, ve které byla nízká i sama kvalita papíru. Vědomě jsme se zřekli toho, abychom ukázali dnešní, tak proměněný Bor u Tachova s jeho nevzhlednými novostavbami, natož rozpadlé selské dvorce vsí v okolí. Velký dík platí návštěvníkům staré vlasti, kteří zachytili zachovalé budovy, sochy, heraldické znaky, umělecké malby apod. a dali nám své snímky k dispozici. Tady si zaslouží náš dík zejména Ing. Norbert Singer (viz blíže o chebském rodákovi a hobby fotografovi téhož jména i titulu Wikipedia - pozn. překl.) a MUDr. Wolf-Dieter Hamperl (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Z téměř dvou tisíc snímků byly vyhledány ty nejpůsobivější. Barevné fotografie se bohužel jen omezeně hodí k černobílé reprodukci. Barevné reprodukce vyžadují pak pro každý snímek použití litografie (v originále "ein besonderes Litho" - pozn. překl.), což by cenu knihy velice zvýšilo. Proto najdete jen na stranách 17-48 šestnáct vybraných reprodukcí barevných snímků.
Všichni, kdo vědomě zažili domov, tak např. krajané ročníku narození letopočtem 1940 konče, by poznali markantní budovy jako kostel, zámek, školu apod. i bez doprovodného textu. Kniha chce ovšem potěšit nejen generaci pamětníků (v originále "will jedoch nicht nur der Erlebnisgeneration Freude bereiten" - pozn. překl.), nýbrž má i dorůstající mládeži ukázat, jak náš domov kdysi vyhlížel, jak jeho obyvatelé žili a pracovali. To proto byl učiněn pokus připojit ke každému obrázku co možno nejpodrobnější text. Jednotlivé místní plánky a plán města Bor u Tachova, které jsou převzaty z knihy dříve vydané (v originále "aus dem erstaufgelegten Buch" - pozn. překl.), přispívají k tomu, abyste polohu jednotlivých budov mohli snáze určit.
Autory snímků nebylo bohužel vždy možno určit buď proto, že nebyli ani na originále nijak uvedeni, anebo proto, že byla k dispozici toliko reprodukce fotografie, nikoli její originál.
Velikou radost nám připravily snímky ze sbírky pana zvěrolékaře Hanse Otta. Ten všude zaznamenal jméno fotografa i datum pořízení snímku, u snímku, pořízeného u příležitosti prvního přijímání svého syna zapsal i jména všech jeho spolužáků. Tento druh záznamu je ovšem chvalnou výjimkou. Dovedete si představit, co to znamená sestavit úplný seznam dívek, které mají všechny na hlavě bílý závojíček, navíc zakrývající barvu jejich vlasů? Nedá se tak vůbec určit, zda jde o děvče blonďaté či tmavovlasé. Také třeba u snímků ze selských svateb není nijak jednoduché zjistit jména všech jejich účastníků. V každém případě děkuji všem, kdo mi při takovém hledání přispěli svou pomocí.
Považuji za důležité ještě jednou vyslovit srdečný dík všem svým krajanům, kteří poskytli jakýkoli obrazový materiál. Toliko jejich nezištná pomoc umožnila vydat knihu takového rozsahu.
Každý majitel této obrazové publikace, jemuž se při vyhnání nepodařilo uchovat vůbec nijakou fotografickou dokumentaci, bude právě jim bez míry vděčen, když objeví v knize podobu svého rodného domu, svých prarodičů, rodičů nebo i sebe sama.
Všem těm, kdo ji budou číst a prohlížet, chci popřát mnoho radostných rozpomínek.

Preißová, roz. Zenkerová, i jménem ostatních spolupracovníků

Židé v Boru u Tachova

V někdejší Masné ulici (v originále "Fleischgasse" - pozn. překl.), dnes mezi borskou farou (na adrese "ulice 5. května čp. 31" - pozn. překl.) a hotelem Merica (na adrese "náměstí Republiky čp. 670" - pozn. překl.) dosud stojí velká, bohužel sešlá budova se žlutou omítkou a domovním číslem 7. Stavitel Wenzel Watzka ji postavil v roce 1908 pro židovského obchodníka Josefa Rauschera. Ten je v adresáři z roku 1914 jmenován jako majitel. Mezi provozovateli živností se Josef Rauscher nedá zjistit. V adresáři z roku 1925 už jsou jako majitelé tohoto domu jmenováni Fanny Ecksteinová a Otto Sabat. Fanny Ecksteinová, roz. Rauscherová, zřejmě dům zdědila jen z poloviny. Josef Rauscher už v té době nežil. Tenkrát bydlil v domě i lékař Josef Rudeck, který tam provozoval svou praxi, než si postavil dům v Nádražní ulici (ta si české jméno uchovala, v německém originále se ovšem píše "in der Bahnhofstraße" - pozn. překl.).
Vedle domu čp. 7 byla v tehdejší Pivovarské ulici (v originále "Bräuhausgasse", dnes "Vítězná ulice" - pozn. překl.) čp. 8 umístěna židovská modlitební síň (v originále "der jüdische Betsaal" - pozn. překl.). V roce 1895 dal neženatý židovský obchodník Josef Rauscher z celého svého domu čp. 8 zřídit židovskou modlitebnu (v originále "ein jüdisches Bethaus" - pozn. překl.), vysvěcenou 31. srpna téhož roku. V městském seznamu majitelů domů se uvádí jako vlastník tohoto domu právě město samo. K tomu je třeba vědět, že Josef Rauscher ustanovil, že dům v případě, že už v Boru nijací Židé nebudou, městu připadne (roku 1890 žilo ve městě 72 Židů z celkového počtu 1870 obyvatel, 1910 už jen 55 a 1930 pouhých 20 Židů - pozn. překl.). K tomu došlo roku 1940. kdy oněch 20 osob "izraelitské" či "mojžíšské" víry (těmi přívlastky byla označována v křesťanském prostředí, Židé sami svou víru označují slovem "emuna" či "da’at" - pozn. překl.) bylo odvlečeno. Modlitebna nebyla jako mnoho jiných v té době podpálena spíše proto, že by požár mohl ohrozit celé město, její vnitřek ovšem byl zdemolován. Na jejím místě postavená patrová budova je až poválečného data. Podle detailního snímku měla modlitebna vysoká oblouková okna.
Nedaleko od velkého Rauscherova domu stála další budova v židovském vlastnictví. Dům čp. 27 v Masné ulici patřil v roce 1914 obchodníku Adolfu Brauchovi. Jeho choť Anna, narozená roku 1854, zemřela 19. července 1927 ve věku 73 let v ulici zvané tehdy Wolfganggasse čp. 60. Manželský pár měl dva syny, kteří se jmenovali Max a Moritz. Max byl zdá se ten mladší z nich. Přišel na svět 28. prosince 1893, byl svobodný a sloužil u 43. pěšího pluku. Během první světové války byl přidělen k telefonnímu oddílu 63. pěšího pluku. Dne 6. listopadu roku 1915 ho na italské frontě zasáhla střela do hlavy a on na následky svého zranění zemřel. Byl pochován na hřbitově vsi Ravnica 13 kilometrů od města Gorice na řece Soči (v originále "Görz am Isonzo" - pozn. překl.). Jeho bratr Moritz byl ženat a stejně jako otec se stal obchodníkem. Měl jednu dceru jménem Edith, narozenou v roce 1921. Kolem roku 1930 přesídlila rodina Brauchova do Karlových Varů (v originále "nach Karlsbad" - pozn. překl.) Jejich dům, který už dnes nestojí, získal obchodník Gumpmann.
Bor neměl žádné "židovské město" (v originále "Judenstadt", rozuměj ghetto - pozn. překl.), měl však svou "Judengasse". Mnohé židovské domy (v originále "Judenhäuser" - pozn. překl.) stály ovšem na náměstí (v originále "am Ringplatz" - pozn. překl.). Dům na adrese "Ringplatz" čp. 34 náležel roku 1914 podle adresáře obchodníkovi Adolfu Ecksteinovi. Podle akta č. 333 (v originále "laut Aktenzahl 333" - pozn. překl.) nabyl Adolf Eckstein zdejšího občanství v roce 1903. Poněvadž se tak obvykle dělo teprve po desetiletém pobytu, lze předpokládat, že se Eckstein do Boru přistěhoval někdy kolem roku 1893. Adolf Eckstein měl dva syny: Josefa, narozeného 6. července 1892, absolventa obchodní akademie a od roku 1912 jednoročního dobrovolníka u císařských myslivců č. 2 v tyrolském Griesu. V srpnu 1914 byl nasazen v útočném postupu vůči Rusku. Ve srážce na území dnešního Slovenska 28. srpna 1914 nalezl "podmyslivec" (v originále "Unterjäger" - pozn. překl.) Josef Eckstein smrt.
Druhý Eckmannův syn Eduard byl podle adresáře z roku 1925 obchodníkem, a to obchodníkem se střižním zbožím. Jeho ženou byla Berta, roz. Schnurrmache (v originále "geborene Schnurrmache" - pozn. překl.), která přišla na svět kolem roku 1900 v Ošelíně u Stříbra (v originále "in Oschelin bei Mies" - pozn. překl.). Manželé měli spolu dvě děti, Hansiho (*1922 v Boru u Tachova) a Veru, narozenou rovněž zde v roce 1924. Hans Eckstein se prý měl po roce 1945 hlásit živý u ředitele měšťanské školy Josefa Thomayera (*12. února 1877 v Mýtě /Mauthdorf/, dnešní části Tachova, byl dlouholetým borským městským radním i starostou města, †22. února 1957 v Aalenu - pozn. překl.) a Antona Maehnera. Měl (podle rešerší Hildegard Preißové - pozn. překl.) vycestovat do Izraele a najít v Tel Avivu pod jiným jménem nový domov. Jeho sestra Vera měla být viděna krajany V Bad Wörishofen a žila prý v Augsburgu. Dům čp. 34 (na dnešním náměstí Republiky - pozn. překl.) dnes už nestojí, byl stržen (v originále "ist heute abgerissen" - pozn. překl.).
Dům na náměstí čp. 85 patřil řezníkovi a handlíři Jakobu Holzerovi. Byl zavražděn 20. února roku 1920 mezi Orlovem a Flusárnou (v originále "zwischen Urlau und Flußhütte" - pozn. překl.). Borský farář a děkan Franz Lang ho líčí jako oblíbeného a váženého obchodníka. V roce 1925 bydlila v domě čp. 85 vdova Theresia Holzerová. Narodila se asi roku 1864 a zemřela 19. srpna 1937 ve věku 73 let. V jedné domácnosti s ní bydlila i její dcera Frieda, provdaná Stiasny, a také Friedin syn Hugo, přišlý na svět někdy mezi lety 1925 a 1928. Ani tento dům už na borském náměstí nestojí.
Majitelem domu čp. 92 na borském náměstí byl roku 1914 Sigmund Eckstein. Pod aktem č. 334 nabyl zdejšího občanství v roce 1903 a přistěhoval se sem tedy nejspíš deset let předtím. Tihle Ecksteinové se měli do Boru u Tachova dostat z Bernartic (v originále "aus Pernartitz" - pozn. překl.). Osobně (rozuměj Hildegard Preißová - pozn. překl.) si připamatovávám tři sourozence Ecksteinovy, děti Sigmunda Ecksteina: Arnolda, narozeného někdy mezi lety 1870 a 1880 a neženatého, nabyvšího zdejšího občanství 19. května 1922, Bertu, narozenou asi v roce 1880 a neprovdanou, jakož i Theodora, nejmladšího z těch tří. Obchodoval s obilím, potravinami a textiliemi. Jeho žena Valerie byla roz. Brauchová z Nové Vsi pod Přimdou (v originále "aus Neudorf bei Pfraumberg" - pozn. překl.). Z manželství vzešli synové Kurt a Erich Ecksteinovi. Kurt se narodil v Boru u Tachova roku 1928, Erich 16. dubna 1932. Oba bratři přežili koncentrační tábor a ohlásili se v roce 1945 Hansi Helgertovi v hornobavorském Obersöcheringu. Založili pak obchod s textilem ve Frankfurtu nad Mohanem a vycestovali později do USA. Arnold Eckstein zemřel už roku 1936 v Boru.
Poněvadž můj rodný dům čp. 95 na borském náměstí sousedil s domem Ecksteinových, bývala tam častokráte. K náměstí se dům obracel opravdu prostorným výkladem. Vlevo bylo oddělení látek, vpravo se daly koupit potraviny. Bylo tu ovšem k dostání i drobné železářské zboží, hřebíky, šrouby či řetězy. Na obchod navazoval byt a další obytné prostory se nacházely i v prvém patře. Ke starému domu přiléhala novostavba se skladovými prostorami pro obilí.
Mouku, krupici a kroupy jsme dostávali ze mlýna. Nudle jsme si dělali sami. Kostkový cukr si pořizovala maminka po bednách. Jiné druhy cukru a sůl jsme nakupovali v pytlích, poněvadž u nás sedávalo u stolu vždycky nejméně 14 lidí. Kvasnice, ocet a prášek do pečiva se muselo tu a tam donést od Ecksteinových. Oni si zase posílali k Preißovým pro mléko. Když měli své velké svátky, nesmělo se to mléko od nás nejprve přecedit do konve, ale muselo se dojit přímo do jejich zvláštní hliněné nádoby. Jako malé poděkování jsme pak dostávali nekvašený chleba, zvaný maces (v originále "Mazze" - pozn. překl.).
Valerie Ecksteinová, roz. Brauchová, měla sestru nebo nevlastní sestru jménem Anna Brauchová, která se narodila roku 1921 v Nové Vsi pod Přimdou a v Boru chodila do dívčí měšťanky (klášterní školy). Svou víru zachovávala velice přísně. V sobotu se ve třídě objevovala ve svátečních šatech, ovšem bez sešitů a bez učebnic. O sobotních večerech zacházela vždycky za mnou, půjčovala si moje sešity a odnášela si je s tím, co jsme si toho pro ni svátečního dne (se zákazem práce - pozn. překl.) zapsaly, s sebou domů. To byl také důvod, proč jsem se občas dostavila i já do spolužaččina bytu (na snímku žákyň dávčí měšťanské školy ročníku narození 1921 stojí autorka tohoto textu mezi okny jedné z tříd hned vedle sebe - pozn. překl.).


Sudetendeutsche Zeitung, 2018, č. 8, s. 16

P.S. Text končí slovy (v německém originále ovšem): Tolik vzpomínky Hildegard Preißové.

Autorkou tří předchozích textů (o napsání třetího z nich ji údajně požádal Wolf-Dieter Hamperl, kterého jsem o její podrobnější curriculum vitae požádal písemně v dubnu roku 2018) se stala dcera obchodníka s dobytkem v Boru u Tachova Adalberta Zenkera. Ten se podle křestní matriky farní obce Horní Sekyřany (Ober-Sekerzan) narodil 22. srpna roku 1886 v Dolních Sekyřanech (Unter-Sekerzan) čp. 90, tehdejší okr. Stod (Staab) a byl čtyři dny nato pokřtěn v hornosekyřanském kostele sv. Martina (Horní Sekyřany v okrese Plzeň-sever jsou dnes stejně jako Dolní Sekyřany /každá z obou vsí má přibližně sto obyvatel/ pouhou součástí obce Heřmanova Huť). Jeho otec Karl Zenker, řezník a hostinský v Dolních Sekyřanech, byl legitimním synem c.k. vrchního dozorce finanční stráže (k.k. Finanzwach-Oberaufseher) v Hoře sv. Kateřiny (Katharinaberg) čp. 151 Karla Zenkera a Josefy, roz. Schimmové ze vsi Stolzenhahn (od roku 1952 Pyšná, dnes část obce Vysoká Pec v okr. Chomutov) čp. 30. Adalbertovou matkou se stala Theresia, dcera řezníka ze Všerub u Plzně (Wscherau) Josefa Patejdla a jeho ženy Agnes, roz. Scheinerové. Záznam v křestní matrice doprovází i údaj o Adalbertově svatbě ve Stříbře (Mies) dne 15. ledna 1921 s Marií Katharinou Böllmannovou (*15. června 1896 ve Výrově /Wierau/, dnes okr. Plzeň-sever). Stříbrská oddací matrika už uvádí ženichova otce Karla Zenkera jako hostinského v Boru u Tachova čp. 297, o nevěstě se pak dovídáme, že byla dcerou majitele domu v Boru u Tachova čp. 514 Adama Böllmanna a Margarety, roz. Beranek z Lázu (Laas) čp. 9 (česky znějící příjmení nás nesmí mýlit, lázská matrika je včetně záznamu o Margarethině narození 15. února roku 1882 zcela německy vedená). Už roku 1920 získali Adalbert a Marie Zenkerovi od rodiny Pichlerovy dům čp. 95, o němž je v dceřině textu řeč. Obchodník s dobytkem, který svou živnost založil v roce 1911, byl v Boru nejen městským radním, nýbrž i zástupcem starosty a v převratových dnech podzimu 1938 úřadujícím starostou. Zemřel 13. července 1964 v Memmingen. Víme už z obrazové publikace o Boru a jeho okolí, že dcera Hildegard přišla na svět v roce svatby rodičů a z "tachovských" stran ústředního krajanského listu se dovídáme, že skonala roku 2007. V roce 1991 vydala i knihu o tachovském kroji pod názvem "Trachten aus dem ehemaligen Bezirk Tachau im südlichen Egerland", dva roky nato pamětní spis ke 100. jubileu svěcení praporu borského pěveckého spolku Liedertafel Cäcilia a roku 1998 už druhý díl knihy o cechu pekařů a mlynářů v Boru a o mlýnech v borském okolí. Byla to selská krajina, plná lidí. Kam zmizeli, to často ani přesně nevíme.

- - - - -
* Bor u Tachova

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Její otec byl starostou města Bor u Tachova v převratných dnech roku 1938
Tady se podepsala na úvod borské pamětní knihy

zobrazit všechny přílohy

TOPlist