FRANZ PRENISSL
Ze školní kroniky
(...)
Na základě jednotlivých historických záznamů měl poslední potomek rodu Slawkowsky (tak to alespoň uvádí Franz Mardetschläger /i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže/ ve své práci "Geschichte des Rittergutes und der Pfarre Lagau" na straně 330 časopisu "Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen (MVGDB)" 1881/1882 a Leonhard Thür /rovněž mající své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže/ - pozn. překl./ uvádí totéž na straně 191 slavkovské kroniky, z níž je přeložena i tato textová ukázka - pozn. překl.), tj. Johann Slawkowsky, rytíř ze Šonova a Skalice (v originále "Ritter von Schönau und Skalitz" - pozn. překl.) zemřít (na "souchotiny" /"Lungensucht"/ ve 40 letech věku jako pouhý advokátní kancelista - pozn. překl.) dne 30. října 1863 v Českých Budějovicích (v originále "in Budweis", viz digitálně přístupný záznam úmrtní matriky - pozn. překl.). Bylo proto nemalým překvapením, když se dne 29. července 1933 ve Slavkově (v originále "in Lagau" - pozn. překl.) objevila ještě jedna ratolest tohoto staropočestného rytířského rodu a přinesl s sebou mnohé cenné listinné dokumenty, z nichž dva jsou ofotografovány na následující straně kroniky. O dějinách tohoto rodu ostatně naše kronika referuje už na svých stranách 157 a 190.
Kronika německé obecné školy Slavkov 1836-1939
O rodu Slavkovských "ze Skalice a z Šonova" existuje i samostatné heslo ve XXIII. svazku "Ottova slovníku naučného" (pod šifrou "Sčk." se skrývá August Sedláček, který v poslední větě uvádí: "Potomstvo ještě žije."), rovněž ale podrobný kritický příspěvek Marka Starého pod titulem "Rytíři a pochybní rytiři Slavkovští ze Skalice a Šonova" na stránkách 60-81 sborníku "Heraldická ročenka 2011", ostatně i digitálně dostupný, který se značnou mírou věrohodnosti zpochybňuje narok pozdějších Slawkowskych na rytířský titul . Jordan Thür (šifra "J. Th.") se ovšem na straně 9 listu "Budweiser Zeitung" z 22. října 1932 stačil v německém nacionalistickém duchu vyjádřit, že jde o rod původem německý, který přišel do Čech "mit den Witigonen" jako "Dynastengeschlecht 'Schöntal'" (!), což je naprostý výmysl. Wilhelm Slawkowsky by mu asi dal za pravdu... To je asi tak, jako kdyby Češi tvrdili, že příjmení "Prenissl" se odvozuje od Přemyslovců. Každý rod má však svou nepochybnou hodnotu sám o sobě. O nositeli rodového příjmení Prenissl se třeba zmínit nyní, poněvadž to on pořídil zápis, který je v překladu naší textovou ukázkou ze vzorné školní kroniky, kterou v té době vedl. Psal se sice všude už jen "Prenissl", ale v želnavské a kašperskohorské křestní matrice se záznamy o jeho a otcově narození je v obou případech psáno dotyčnými duchovními v podobě "Prenißl". Franz Prenissl se podle zmíněné právě želnavské matriky (zde "Prenißl") narodil v Jelení (německy Hirschbergen, i "česky" tenkrát "Hiršperky") dne 29. srpna roku 1890. Jeho otec Achaz Prenißl (*22. června 1854 v Kašperských Horách, †1. března 1933 ve Ktiši /Tisch/), syn mistra bednářského v Kašperských Horách (Bergreichenstein) Antona Prenißla a Marie, roz. Zodetové z Ondřejova (Andreasberg), byl řídícím školy v Jelení čp. 18 (tu budovu už tam najít nelze), matka Anna (*15. března 1851 ve Vimperku /Winterberg/, †8. února 1934 ve Ktiši) byla dcerou hřebenáře (německy "Kammmacher") ve Vimperku čp. 79 a Theresie, dcery mistra kovářského z Kubovy Huti (Kubohütten) Adalberta Baie (v matrikách příjmení psáno i "Bay", dokonce dříve i "Pay"!) Podle zprávy o matčině úmrtí v meziválečném diecézním listě "Glaube und Heimat" to byla žena zbožná a hluboce věřící. Přesto je křestní záznam synův doplněn nejen přípisem o jeho ktišské svatbě 25. dubna 1918 s Marthou Geigantovou (†21. února 1961 na jedné soukromé klinice v bavorském Mnichově /München/, pochována je však v Pöttmes), ale i o jeho vystoupení z římskokatolické církve podle sdělení z "Krummau an der Moldau", datovaného dnem 2. července válečného roku 1942. Franzův otec Achaz Prenissl učil (celkem působil ve školské službě 50 roků v letech 1870-1920) podle soupisu německého učitelstva na obecných a měšťanských školách v Čechách ("Standesausweis der Lehrerschaft an den deutschen Volks- und Bürgerschulen Böhmens") mj. i v Miletínkách (Paulus), jeho syn, který absolvoval německý učitelský ústav v Českých Budějovicích roku 1909, učil před svým působením ve Slavkově na německé obecné škole v Polné na Šumavě, kde podle zprávy v "Budweiser Zeitung" z 3. září 1927 zprostředkoval dar Šumavskému muzeu v Horní Plané (Oberplan) v podobě ruční keramické pícky ("Handofen aus Ton") s letopočtem 1795, kterou až do té doby vlastnil Johann Motzko (1876-1945), děd na webových stranách i samostatně zastoupeného Hanse Motzko. Ve Slavkově působil jako učitel v letech 1930-1938, kdy ho vystřídal v čele tamní školy Franz Josef Biehler (i on má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení) a on přesídlil jako "def. Oberlehrer" do tehdy také už "říšského" Přídolí (Priethal). Vystoupení z církve bylo tehdy v tomto postavení nutností. Podle zprávy krajanského časopisu "Glaube und Heimat" zemřel "Herr Rektor a.D.", tj. "řídící učitel v.v.", pravděpodobně ("wahrscheinlich") v Planegg u bavorského Mnichova na srdeční infarkt a byl tam i pochován. Ehrenfried (jako student českokrumlovského německého gymnázia ve školním roce 1933/1934 je psán "Erfried Prenissl, Stein /Lagau/), starší syn manželů Prenisslových, padl ve druhé světové válce, mladší Walter (*4. září 1925 ve Slavkově podle připomínky jeho pětasedmdesátin v "Glaube und Heimat") se stal inženýrem (maturoval roku 1945 ještě v "Krummau an der Moldau") a působil právě v "Planegg bei München", kde má Franz Prenissl svůj hrob.
- - - - -
* Jelení / Miletínky / České Budějovice / Polná na Šumavě / Slavkov / Přídolí / Český Krumlov / † † † Planegg (BY)
