logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HEINZ PODLIPSKY

Náš Bergreichenstein

Svou knihou Unser Bergreichenstein podává Franz E. Penz svým krajanům a všem zájemcům o dějiny Šumavy souhrnnou práci o královském svobodném městě Kašperské Hory a jeho širším okolí. V němčině máme pro takové dílo i pěkný výraz "Heimatbuch".
Po léta shromažďoval a zkoumal jeho autor veškeré dostupné prameny a publikované materiály, aby s pílí a přehledem nakonec vytvořil přehlednou dokumentaci k danému tématu, která sahá od časů prvého osídlení až do současnosti a je přehledně rozčleněna do dvaadvaceti kapitol. Z těch nejpodstatnějších vyjímáme: Keltské rýžování zlata - Kašperské Hory jako centrum dolování zlaté rudy - Lesní majetek města - Dopravní cesty a dopravní prostředky - Soužití s Čechy do roku 1938 - Kultura a národopis - Městská správa a úřady - Poslední němečtí občané kašperskohorští, majitelé domů v roce 1945 - Ztráta domova - V cizině.
K porozumění místním událostem sahá líčení zčásti i ke kontextu zdánlivě daleko je přesahujícímu a uvádí je do širších, obecně historických souvislostí. Pojednávaná fakta mnohde ozřejmují a zvýrazňují tabulky a statistiky. Zvláště poučné jsou přitom údaje o někdejších majetkových poměrech.
Autor čerpal vedle studia pramenů z bohatství osobních zážitků a vzpomínek na dětství a mládí, z podrobných a přesných místních znalostí. Kromě těch vlastních užil mj. i oněch, jež mu přinesli svými odpověďmi v dotazníkové akci vyhnaní krajané, sídlící dnes v některých případech až za mořem v USA. Tak zůstaly uchráněny zapomnění mnohé zvláštnosti někdejších místních obyčejů a způsobu života ve staré vlasti.
Podnětem úsilí byla autorovi láska k domovu a hledání pravdy, pro něž v dlouholetých přípravných plánech a pracích nešetřil časem ani hmotnými obětmi, aby jeho dílo došlo naplnění. Knize je třeba přát co nejširší ohlas. Především krajany bude bezesporu přijata s díky a zájmem jako vítané obohacení, jako poutavá četba přinášející nové poznatky a skutečnosti vedle těch, k nimž se budeme stále vracet, jako nepostradatelná příručka v "domácích záležitostech".

Franz E. Penz: Unser Bergreichenstein - Ein Heimatbuch über die königliche, freie Goldbergstatdt im Böhmerwald. 17 x 24 cm, ohebná vazba, 470 stran, 59 vyobrazení, 13 map.


Hoam, 1992, s. 279-280

Drobnou recenzí se nám připomíná Heinz Podlipsky, dlouholetý předseda Spolku pro Šumavské muzeum, které sídlí na pasovském hradě Oberhaus vysoko nad tokem Dunaje. Narodil se v Řetenicích (Jettenitz) u Kašperských Hor 17. července 1913. V Nicově (Nitzau) chodil do obecné školy, na vyšší reálce v Kašperských Horách patřil k jejím nejlepším žákům. Po maturitě studoval na učitelském ústavu ve Stříbře (Mies), který ukončil roku 1932. Učil pak na řadě šumavských škol: v Hůrce (Hurkenthal), Dolejším Těšově (Unterteschau), Rejštejně (Unterreichenstein), Tuškově (Duschowitz), Mouřenci (Sankt Maurenzen), Dlouhé Vsi (Langendorf), Mochově-Žežulce (Mochau-Scheschulkahof), naposledy pak na německé obecné škole v Hartmanicích (Hartmanitz). Pak nastoupil vojenskou službu v československé armádě, která vrcholila dvěma letními manévry roku 1938. To už byl mezitím také dva roky ženat s dcerou posledního německého starosty města Hartmanic. Bylo to šťastné manželství, z něhož vzešly dvě dcery. Celou druhou světovou válku prožil Podlipsky jako voják německého wehrmachtu a podobně jako kdysi v československé armádě tam sloužil u pěchoty. Hned v říjnu 1945 byl spolu s rodinou násilně vysídlen z domova a našel nové učitelské působiště v bavorském Teisnachu na jihovýchod od Bodenmais. Roku 1947 se ujal vedení školy, jejímž se stal pár let nato ředitelem. Ze služebních důvodů přešel pak do Hutturmu a od roku 1957 do Pasova, kde působil na školském úřadě a jako vrchní školní rada byl 1978 posléze i penzionován. Nikdy ho nepřestal formovat šumavský domov a hluboká selská zbožnost jeho předků, ať už ve spolkové činnosti v Böhmerwaldbundu, po válce v SRN znovuobnoveném, ať v krajanském hnutí učitelů a jeho časopise Sudetendeutscher Erzieherbrief či v zmíněném rovněž hned úvodem Spolku pro Šumavské muzeum v Pasově, jemuž dal spolu s Paulem Praxlem a Manfredem Pranghoferem jeho dnešní tvářnost. Jistě ne náhodou získal za to všechno v roce 1983 významnou Kulturní cenu města Pasova, udělovanou každoročně někomu z vynikajících německých Šumavanů, nad nimiž město tří řek drží patronát už po celé půlstoletí. Měsíc před svými jednadevadesátinami zesnul v Pasově 15. června 2004.

- - - - -
* Řetenice / Nicov / Kašperské Hory / Stříbro / Hůrka, Prášily / Dolejší Těšov / Rejštejn / Tuškov / Mouřenec / Dlouhá Ves / Mochov, Hartmanice / Žežulka, Kochánov / Hartmanice / † † † Pasov (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Repro Hoam!, 1988, č. 7, s. 365
Ještě jako mladý učitel na škole v šumavském Tuškově roku 1934 se svými žáky
Od 1. září 1937 byl ustanoven jako definitivní řídící učitel na obecné škole v Hartmanicích, jak o tom svědčí tento zápis školní kroniky
Záznam z kroniky německé obecné školy v Hartmanicích o jeho nástupu na vojenské cvičení k 11. pěšímu pluku ve Vimperku
    koncem května dramatického roku 1938 a o opětovném nástupu do funkce řídícího učitele v půli června
Na radnici v Pasově při blahopřání purkmistru Emilu Brichtovi stojí vedle
Adolfa Hasenöhrla a Ericha Hanse (druhý a třetí zleva) zcela vpravo

zobrazit všechny přílohy

TOPlist