logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

RUDOLF PERNER

Zvony pro sv. Vojtěcha

Zvony pro sv. Vojtěcha (i v originále "St. Vojtěch" věnuje na znamení duchovního sepětí a víry zvonař Rudolf Perner a Rotary Club z Pasova: Co se kdy dobrého či zlého přihodilo člověku, způsobili lidé (v originále "Was je Gutes oder Böses über den Menschen gekommen ist, haben die Menschen gemacht." - pozn. překl.). Adalbert Stifter.
To znamená, že je člověk odpovědný za své jednání, a já doufám, že jsem vykonal něco, co udělá druhým radost.

Prvý odstavec je překladem nápisu na zvonu Svatý Vojtěch, tu větu za citátem německého textu pak pronesl zvonař, jenž českobudějovickému kostelu téhož zasvěcení své první mistrovské zvony věnoval. Kdysi jsem připravil o rodu Pernerově pro Česko-bavorské Výhledy (1990-1995) blahé paměti článek Dům se zvonem stojí v Kněžské ulici, který tu přetiskuji v podstatě beze změn (předchozí textová ukázka je z něho jen vyňata), jen s nezbytným aktuálním dodatkem na konci. Ten dům stojí v Kněžské ulici, staré Priestergasse, hned za budějovickou katedrálou a kaplí Úzkostí Páně. Ptáci, kteří sedají na střechy té kaple, pokryli bělavým trusem i kovový reliéf zvonu na domovním průčelí až v samém štítě nahoře, omítka skryla stopy nápisu pod ním a jen cifra letopočtu 1760 o kus doleji nás povede zpět proti proudu času. Profesor Kubák ve své záslužné topografii města uvádí jako prvního známého majitele Tomáše Asta, po němž dům čp. 301 koupil roku 1572 Jeremiáš Marschi i s várečnou pánví za 450 kop. Sousedé byli magister Quirinus a Michal Römer. Už za tři roky Marschi dům prodal a ten pak poměrně často měnil majitele i sousedy. Roku 1665 se uvádí v jedné z kupních smluv, že sousedí na jedné straně s dvojdomem zvaným Zelený střelec (německy by se řeklo "Grüner Schütze") či U Zeleného střelce. Necelých sto let nato dům čp. 301 vyženil zvonař Anton Bögl a roku 1776 jej po svém tchánu, městském radním Franzi Hermannovi, přejímá zvonař a zbrojíř (Stück- und Glockengießer) Josef Perner. Už roku 1787 nacházíme Josefa Pernera ve sboru volitelů nové městské rady podle císařského dekretu josefínského. Dva roky předtím v tom městě "dobře katolickém" a "vždy věrném" (allzeyt getreue) bylo za Josefa II. zřízeno i biskupství. Takové město věru potřebovalo zvonaře. Nejenže ve městě byla hojnost kostelů, ale stalo se teď i sídelním městem obrovité diecéze, v níž zvláště na Šumavě rostla právě v těchto letech jedna venkovská svatyně za druhou. Sami Pernerové přišli z jižního Tyrolska. Z biskupského města Brixenu (dnes italské Bressanone) vedla jejich cesta nejprve do krušnohorského podhůří, pak do Plzně a odtud kolem roku 1760 do Budějovic (Budweis). Při schodech domu čp. 301 v Kněžské ulici stávala socha Kristova v životní velikosti, a přestože krucifixy a oltáříky byly pravidlem v chodbách domů jihočeských měst, tato statue byla čímsi ojedinělým nejen v Budějovicích. Svou perokresbou v pamětihodné knize Heimatbuch der Berg- und Kreisstadt Böhmisch-Budweis (1930) ji ostatně z přítmí, nadto v podivném, jakoby skalním klenutí stěn, navždy zvěčnil profesor Fritz Blumentritt (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže), zesnulý po "odsunu" v Německu roku 1951. Figura Ježíše Krista, jehož nahotu zakrývaly popínavé ratolesti, byla zřejmě natolik impozantní, že zloděj, který se tu jednoho dne pokusil uzmout bochník chleba z domovní spíže, vyděsil se náhlého posvátného zjevu tak, že zahodil kořist a s výkřikem prchl. V tomto ctihodném domě se 28. března roku 1858 narodil Rudolf Perner "první" (jeho otec, zvonař Anton Perner byl podle záznamu v českobudějovické křestní matrice synem zvonaře Johanna Pernera a jeho ženy Josephy, roz. Scheibové, Rudolfova matka Victoria byla dcerou Friedricha Anselma, hospodářského rady ve službách hraběte Schönborna, a jeho ženy Victorie, roz. Zimmerové, novorozencovým kmotrem byl Wenzl Swátek, "Geschäftsleiter des H. Lanna", tj. "jednatel pana Lanny"), z jehož (rozuměj Rudolfova) pozdějšího manželství s Emmou, roz. Bitterlichovou, se 17. července roku 1899 také zde v domě čp. 301 narodil i jeho syn Rudolf Perner mladší, říkejme mu Rudolf II. (pokřtěn byl jménem Rudolf Heinrich Maria Ludwig Perner). Ve starém domě se zvonem ve štítě a se jménem firmy (tedy se jménem otcovým) pod ním prožil 12 let svého dětství. Pak rodina přesídlila do nově postavené rodinné vily (tam zemřel Rudolf I. Perner 22. června roku 1933) na kraji Suchého Vrbného (Dürrnfellern) nedaleko tehdy ještě téměř osaměle na vrchu stojícího Dienzenhoferova barokního poutního kostela na Dobré Vodě u Českých Budějovic. Už pradědeček Rudolfa II. Pernera (tedy Johann Perner) zbudoval na tomto pozemku slévárnu, v níž se zhotovovaly zvony velkých rozměrů. Po vychození obecné školy navštěvoval mladý Rudolf českobudějovickou německou reálku a prodělal pak učňovské začátky v otcově závodě. Následovaly čtyři roky ve vyšší státní průmyslové škole a roku 1918 na samém sklonku války i služba v c.k. armádě rakousko-uherské monarchie. Šťastně se odtud vrátil domů a ukončil svá studia maturitou. Pak absolvoval rok praxe ve slévárnách v německém Villingenu a také v Brně. V roce 1920 na podzim narukoval Rudolf II. Perner do československé armády a od roku 1922 už byl činný v otcově podniku. Ještě téhož roku převzal i jeho vedení a tři roky nato 1. září 1925 se v Aši (Asch) oženil s Elisabeth Müllerovou, dcerou rolníka Gustava Johanna Müllera a Kathariny, roz. Ploßové z Nového Žďáru (německy Neuenbrand, dnes místní část Aše), která byla stejně jako oba její rodiče evangelického augšpurského vyznání (Augsburger Bekenntnis). Druhé manželství uzavřel pak Rudolf Perner 18. listopadu 1928 v kostele Panny Marie Bolestné v Dobré Vodě u Českých Budějovic s Klarou Feichtingerovou a z něho se narodilo i pět jeho dětí: syn Rudolf (III.)(1929-1973), dcery Adelheid (*1933), Klara (*1936) a Brigitte (*1939) a po válce ještě poslední syn Maxmilian (*1951). V roce 1944 byl Perner povolán do německého wehrmachtu a v jeho uniformě se ocitl na slovenské frontě. Domů se vrátil s úplavicí a byl hned po příjezdu zatčen a uvězněn československými úřady. Strávil rok v pracovním táboře a poté byl i s manželkou odsunut. Jejich děti se i s Pernerovou tchyní podařilo dopravit do Bavorska už v lednu 1946 a ušetřit je tak krutostí odsunu. Z Pernerovy dílny pochází v Čechách velký počet zvonů (ty po roce 1989 viz Wikipedia). Snad nejvýznamnější zakázkou byly dva velké (6 a 3,3 tuny vážící) zvony pro severočeský most (Brüx), dokončené v roce 1924. Rok nato byly vyhotoveny zvony i pro Týnský chrám na Staroměstském náměstí v Praze. Mnoho zvonů odlili Pernerové pro šumavské farnosti (např. pro kostel ve Větřní /Wettern/, dokončený v osudovém roce 1938), další významné zakázky pocházely z Ostrova nad Ohří (Schlackenwerth), z Plzně, 1900 kg vážil zvon pro bavorský klášter Waldsassen a plných 8800 kg pak snad vůbec největší dílo z Pernerovy slévárny, totiž zvonkohra poutního chrámu na Svaté hoře u Příbrami. Její umělecká cena byla natolik vysoká, že ji uchránila před osudem mnoha jiných zvonů českých kostelů v obou světových válkách, tj. zabavení a následného roztavení pro vojenské účely. Jen v samotných Budějovicích viselo před tou první z obou válek plných třicet zvonů ve věžích městských kostelů, mezi nimi největší Pummerin (už přechylovací ženská koncovka ukazuje, že zvon, tj. "die Glocke", je v němčině "femininum") z Černé věže, který odlil v Linci roku 1723 Sylvius Kreutz. Na tomto místě budiž připomenuto, že budějovická Černá věž není součástí katedrály sv. Mikuláše, nýbrž městskou zvonicí, užívanou ke zjišťování nebezpečí v dobách válečného ohrožení i k ohlašování požárů v dobách míru, prostě ke střežení obce ve dne i v noci. Po první světové válce, za níž bylo roku 1916 nařízeno c.k. ministerstvem kultu a vyučování (!) vydat z každé farnosti plné dvě třetiny všech místních zvonů na válečné účely s výjimkou těch, které byly uznány za umělecky cenné, nastaly ovšem zvonařským firmám pravé zlaté časy. Zakázky se jen hrnuly. To se do jisté míry opakovalo i po druhé světové válce a u snadnilo to také Pernerovým za pomoci tamního biskupství i jejich nové začátky v bavorském Pasově (Passau). Konjunkturu však brzy vystřídal úpadek, způsobený i architektonickým modernismemm jak se prosadil při výstavbě nových kostelů v západním Německu, nehledě na vlnu poválečného ateismu i tam. Pasovská firma Perner byla dlouho jedinou slévárnou zvonů v celém Bavorsku. Pro pasovský dóm odlil Rudolf II. Perner roku 1952 v upomínku na své rodné Budějovice zvon, zvaný stejně jako onen z Černé věže Pummerin. Váží 8000 kg, má 2,40 metru v průměru a zní v tónině F 1. Roku 1968 předal pak po 40 letech vedení téměř už sedmdesátiletý Perner svůj podnik do rukou syna Rudolfa III., který však po pěti letech roku 1973 náhle skonal stižen srdečním infarktem (přesně na den to bylo 26. února a po několika dnech následoval pohřeb na pasovském hřbitově Sankt Korona). Jeho tragická smrt neměla být jedinou ranou pro Pernerovu rodinu: téhož roku zesnula po těžké nemoci i synova manželka Ida a zanechala péči starého muže, který musil nejen přežít syna, ale i znovu převzít řízení závodu, také pět osiřelých vnoučat. Mladší jeho syn Maximilian (Max), narozený v roce 1951, přerušil proto chemická studia ve Švýcarsku, aby pomohl otci a následoval tak dávný osud svého praděda Antona Pernera (*1824): ten musil stejně tak kdysi zanechat svých vídeňských studií filosofie po smrti svého bratra Josefa, zmíněného na začátku našeho vyprávění, a převzít Pernerovu firmu. Zvony Pernerových se po dobu trvání jejich podniku rozletěly doslova do celého světa. Vyzvánějí k nebi nejen v Evropě, ale i v zámoří - třeba v daleké Brazílii, v Africe (už v roce 1895 dodával Perner zvony do Nigérie) i na Nové Guinei, v Chile, v Koreji i ve Spojených státech severoamerických a hovoří řečí srozumitelnou jako evangelium i v biblickém Betlémě ve Svaté zemi. Roku 1951 získal Rudolf II. Perner Spolkový záslužný kříž se stuhou, roku 1968 papežský řád, roku 1979 zlatý mistrovský list. Jen pod mnichovským nebem znějí jeho zvony z věží 44 kostelů bavorské metropole. V díle pokračoval až do 30. srpna 2013, kdy firma pro nerentabilitu svobodným podnikatelským rozhodnutím po téměř 400 letech s výrobou skončila, vnuk Rudolfa II. Pernera, narozený 29. března roku 1969 v Pasově jako Rudolf "čtvrtý". Byly mu necelé 4 roky, když ztratil otce i matku (děd Rudolf II. Perner zemřel 15. října roku 1982 v hornobavorské obci Krailling, okres Starnberg). Jeho první mistrovské zvony se pozdního léta roku 1993, kdy mu bylo čtyřiadvacet let, vrátily tam, kde náš dlouhý příběh začal. Je 4. září 1993 ve Čtyřech Dvorech, dnes části města České Budějovice. Zdejší kostel sv. Vojtěcha byl vysvěcen 23. dubna 1939, kdy v něm byla sloužena pouhý měsíc a týden po zřízení Protektorátu Čechy a Morava i první mše svatá. Už roku 1942 ho však nacisté zbavili tří jeho zvonů pro účely "německé války". S poselstvím je sem po více než padesáti letech poté, 47 let po neblahém "odsunu" na základě nespravedlivého principu kolektivní viny, přivezl mladý Němec z Pasova. Tento pokračovatel rodinné tradice žije v Pasově v ulici zvaké Glockenstraße, tj. Zvonová. "Syn těch, kdo museli opustit tuto zemi, se vrací, a my ho vítáme jako opravdového přítele," řekl biskup Antonín Liška (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) ve svém proslovu na slavnosti vysvěcení dvou zvonů pro sv. Vojtěcha. Jeden je pojmenován Nejsvětější Trojice, je větší z obou a nese latinský, český a německý nápis:

Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého
1700 Plzeň
1760 České Budějovice
1946 v největší nouzi poválečné doby bylo v Pasově
obnoveno zvonařství
Rudolfa Pernera (*1899)
a jeho syna Rudolfa (*1929)
1993 v duchu hlubokého sepětí rodu Pernerů s Čechami
a ve vzpomínce na zemřelé odlil tyto zvony
Rudolf Perner (*1969)

Druhý z obou zvonů nese jméno Svatý Vojtěch a německý citát na něm je převzat z díla velikého Šumavana Adalberta (tedy Vojtěcha - ačkoli sám Vojtěch Slavníkovec, český patron, přijal při biřmování jméno Adalbert po svém německém učiteli a světci, v Čechách je nazýván dále Vojtěch) Stiftera. K radosti patří i slzy. Byly vidět v očích těch, kdo stáli pod věží kostela na okraji moderního sídliště, kde dnes žije téměř polovina obyvatel města, jehož historii a historii Šumavy spoluvytvářeli i Pernerové. Dům se zvonem v budějovické Kněžské ulici dosud stojí (je v něm dnes sídlo firmy Zvonařství Perner České Budějovice - viz webová adresa http://www.zvonyperner.cz/, odtud jsem v roce 2013 získal i přesné datum narození majitelova). A na druhém konci města zní od roku 1993 alespoň k místu, kde se píše Kohoutí kříž, zvuk Pernerových zvonů hlasem smíření. Slyšíte ho i vy?

- - - - -
* Pasov (BY) / České Budějovice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Schillerova Píseň o zvonu provázelav Passauer Neue Presse článek k 50. jubileu firmy
Inzerce na stránkách krajanského časopisu
Snímek doprovázející nekrolog Rudolfa (III.) Pernera na stránkách krajanského měsíčníku
Záznam o narození a křtu Rudolfa (II.) Pernera v českobudějovické matrice s pozdějším přípisem a jeho prvé svatbě v Aši
Otcovo parte v krajanském měsíčníku

zobrazit všechny přílohy

TOPlist