logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ALOIS PAULUS

Naši věrní přátelé

Je to jen takový pokus, můj první, napsat pro náš "Heimatbrief" (rozuměj měsíčník Böhmerwäldler Heimatbrief - pozn. překl.) nějaký příběh.
Dlouho jsem přemýšlel, o čem bych měl vůbec psát, snad všechna témata se přece převyprávěla, a tu mě napadlo, napsat něco o našich domácích zvířatech.
My lidé ze Šumavy jsme vyhnáním velice utrpěli, ale netrpěla také zvířata s námi věrně spojená, kočky, psi a krávy? Můj otec byl drvoštěpem a byl jako kvalifikovaný pracovník zaměstnán u nadlesniho v revíru Schillerberg (v originále "Oberförsterei Schillerberg", pod jménem Radvanovice Schillerberg zanikl po druhé světové válce - pozn. překl.), Všechny rodiny z Pumperle (dnes Řasnice - pozn. překl.) byly už v říjnu 1946 "odsunuty", jen tři rodiny zůstaly na místě, dvě z nich dřevorubecké. Chtěli jsme také odtud jako ostatní, poněvadž některá z opuštěných stavení byla už obsazena Čechy, Slováky a Romy (v originále "Zigeunern" - pozn. překl.), nadlesní nás ale nechěl pustit. Stejně tak tomu bylo s mnoha rodinami sklářských dělníků v Lenoře (Eleonorenhain) a jednoho dne se řeklo, že vysidlování Němců bylo zastaveno. V Řasnici bylo založeno něco jako pastevní družstvo, do něhož odvedli i naše krávy. Naše kráva, řečená Fanni, to zřejmě nedokázala pochopit a hned prvého dne se večer vrátila domů do své stáje a chtěla být podojena. To už bylo ovšem zakázáno, takže jsme ji nazítří vyhnali zase k jiným kravám na pastvu. Večer stála samozřejmě opět před dveřmi stáje v našem stavení. Musili jsme to ohlásit, aby nebyly potíže, Fanni však u nás už zůstala i nadále. Našlo se porozumění pro Fannino zvláštní přání a kromě toho jsme ovšem byli celí šťastní, že máme každý den mléko, které jsme všichni nezbytně potřebovali.
Až jednoho dne domů víc nepřišla. Začali jsme ji hledat, ale dověděli jsme se, že byl vypraven transport s dobytkem někam do vnitrozemí. Také nám po čase nařídili sbalit si věci, ale neměli jsme být posláni jako lidé z naší vsi do Bavorska, nýbrž právě do českého vnitrozemí, jakkoli jsme neuměli česky ani slova.
V našem nejbližším sousedství, u Huibauerů, zbyl po jejich vysídlení bernardýn jménem Tyras. Také on nemohl pochopit, co se to vlastně stalo, proč že tu zůstal tak sám a proč ho nevzali s sebou. Žil nejspíš v naději, že by se ti "jeho" lidé zase měli vrátit. Byl to milý kamarád našich dětských her, velký a silný, takže dostal psí opratě a dal se zapřahat do vozíku. Měl zdá se potěšení vozit nás děti na projížďku a kromě toho byl maximálně spolehlivým strážcem domu. "Jeho" lidé našli nový domov v Allgäu (oblast jižního Bavorska /přesněji jižního Švábska/ sousedící s Rakouskem - pozn. překl.), ale on hlídal chalupu, kterou tu na Šumavě zanechali, dnem i nocí a nepustil nikoho dovnitř. Jen když ho hlad mučil až příliš, přišel k nám, svým sousedům, které dobře znal a kde se dostal nejen ke žrádlu, ale i k dobrému slovu. Pak se ovšem vždycky vrátil domů, u nás zůstat nechtěl. Trvalo to až do dne, kdy se čeští vojáci chtěli proniknout do stavení, které tak věrně střežil, a on se jim neprozřetelně postavil na odpor. Byl za svou věrnost odměněn zastřelením. Je mi dodnes teskno, když na to vzpomenu. Kolika jen jiným domácím zvířatům se vedlo podobně!


Böhmerwäldler Jahrbuch 2014, s. 166-167

Tím, kdo předchozí text poskytl německému šumavskému kalendáři pro rok 2014, je Karl Spannbauer (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže), který doprovodil svou zásilku poznámkou, že Alois Paulus "byl jedním z naší vsi, zemřel bohužel už dne 14. srpna 2003 v Aalenu". To, že Karl Spannbauer ví, o čem mluví, dokazuje i následující nekrolog, napsaný jím už u příležitosti Paulusova úmrtí. Víc asi říci opravdu netřeba.

Pumperle - Aalen

Karl Spannbauer

Pro mnoho krajanů a přátel nečekaně a náhle zemřel 14. srpna 2003 pan Alois Paulus.
Narodil se dne 20. února roku 1930 ve vsi Pumperle (jmenovala se tak tehdy i úředně "česky" - pozn. překl.) čp. 24 ("po chalupě" Pauliner) jako druhý syn svých rodičů. Jeho otcem byl dřevorubec Alois Paulus, po dlouhá léta působící v revíru Schillerberg, matkou Marie Paulusová, roz. Nowotny z Adlerhütte (dnes zcela zaniklé Samoty - pozn. překl.). Prvorozený syn Paulusových a jediný Aloisův bratr Wenzel padl 4. dubna 1942 v Rusku.
Alois navštěvoval dvojtřídku ve Vlčích Jamách (Wolfsgrub) a právě když končil školní docházku, nastala válka a těžké časy i pro něho. Už v 15 letech byl těsně před koncem války nasazen jako spojka u domobrany (v originále "als Melder beim Volkssturm" - pozn. překl.) v tehdejší Kuschwardě (před válkou i "česky" Kunžvart, dnes Strážný - pozn. překl.), kdy ještě padlo i tady množství mladých lidí.
Po válce bylo těžké či přímo nemožné najít učednické místo, a tak chodil otec Paulus na práci do lesa spolu se svým jediným synem.
V říjnu 1946 bylo vysidlování Pumperle ukončeno (z 26 čísel popisných jich zůstalo 7, i server Zaniklé obce označuje zdejší zástavbu vietnamských trhovců za "šílenou" - pozn. překl.). Z odsunu byly vyňaty 3 rodiny, a to Moritze Langa, Johanna Draxlera a Aloise Pauluse. Jako kvalifikovaným dřevorubcům s dlouholetou zkušeností jim nebylo dovoleno odejít s ostatními sousedy a byli nuceni zůstat.
Zpočátku jim stejně mnozí z odsunutých záviděli, později po roce 1948 byli tak leda k politování, poněvadž musili opustit pěkná stavení, která si namáhavě zbudovali a přišli do čistě českého území, kde se dorozuměli jen rukama. Jako my všichni v Pumperle neuměli totiž česky kromě nadlesního Otce. Nadlesní Otec to byl, kdo jim ve svém revíru slíbil jistá pracovní místa a zabránil tomu, aby odešli s "odsunem".
Aloisovi a jeho rodině teď nastala těžká léta. Byli přesouváni z místa na místo, vždycky tam, kde je zrovna potřebovali, teprve mnohem později pak se sice poměry zlepšily, zpátky do jejich domů v Řasnici (tak se teď změnilo i místní jméno Pumperle - pozn. překl.) však zpátky nesměli. Opakovaně si podávali žádost o vysídlení, ovšem bez jakéhokoli úspěchu. Tak byl Alois dokonce povolán k výkonu vojenské služby. Po tomto období poznal svou ženu Marii, neboť také ona a její rodiče byli služebně vázáni. Počátky mladého manželství byly trudné. Konečně jim byla přiznána možnost svobodně si vybrat místo bydliště a tak se dostali do okolí Českého Krumlova, kde našli práci a kde, když už téměř přestali doufat, je zastihlo povolení vystěhovat se do Německa.
S podporou někdejších "odsunutých" (v originále "die Ausgewiesenen", tj. doslova "vypovězení" - pozn. překl.) se posléze dostali do Aalenu, psal se už rok 1965. Tam si našli byt a získali v následujících letech i dům, co bylo pak obzvlášť důležité, také stálou práci.
Ještě v Čechách se jim narodily dcery Gertrud a Ingrid. V domě v Hofherrnweiler bydlili ještě několik let i rodiče Aloisovi a rodiče jeho ženy. Byli všichni šťastni, že mohou zase žít mezi německými lidmi, navíc ne jako otroci bez jakýchkoli práv.
V posledních letech však Alois cítil, že s jeho zdravím není něco v pořádku. Myslil si, že bude zase jako dřív, pak mu ale musili vzít jednu nohu a bylo to s ním čím dál horší. Zpráva o jeho smrti ovšem mnoho z přátel a krajanů překvapila.
Chtěli bychom jeho paní a jeho blízkým vyslovit opravdovou soustrast, poněvadž jsme v něm ztratili i my dobrého známého.
Jako rodácký důvěrník hovořím za všechny, kdo ho znali a měli rádi.


Böhmerwäldler Heimatbrief, 2003, č. 11, s. 38-39


- - - - -
* Řasnice /Vlčí Jámy / Strážný / † † † Aalen (BW)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Dvě svatební fotografie rodičů z českokrumlovského fotoateliéru Josefa Seidela, pořízené 19. října roku 1921 zřejmě přímo v Řasnici (Pumperle) u čp. 24Dvě svatební fotografie rodičů z českokrumlovského fotoateliéru Josefa Seidela, pořízené 19. října roku 1921 zřejmě přímo v Řasnici (Pumperle) u čp. 24
Plánek jeho rodné Řasnice se zvýrazněným čp. 24, kde se narodil
(viz i Alois Meerwald a Karl Spannbauer)
Řasnice na leteckých snímcích z let 1952 a 2011Řasnice na leteckých snímcích z let 1952 a 2011
Záběr z dnešní Řasnice (2015), původní zástavba již nestojí
K próze Naši věrní přátelé: Stifterova olejomalba z doby kolem roku 1860 se jmenuje "Putzi" (vyslov Puci)
    a svědčí o snaze jistě nejen hornoplánského klasika vcítit se do "němé tváře" jemu blízké

zobrazit všechny přílohy

TOPlist