logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

GERTRUDE OSENOVÁ

Jak mladá učitelka objevovala kdysi Šumavu a po letech ji uviděla znovu

Před mnoha lety to bylo, na podzim válečného roku 1941, kdy jsem byla jako mladá tehdy učitelka vyslána na Šumavu. Místo určení: Salnau, Bezirk Krummau an der Moldau (tj. Želnava, okres Český Krumlov, přezvaný ovšem za války jako správní součást "Gau Oberdonau", tj. "župy Horní Podunají" takto - pozn. překl.). Moje první zděšení bylo obrovské. Šumava byla pro mě územím naprosto neznámým, daleko od domova, dostupným jen cestou vlakem do Lince (Linz) a pak mnoho hodin ještě autobusem. Po příjezdu nový šok: není tu elektrické světlo! Kam jen jsem se to dostala? Hleďme ale: po strastech s počátečním zařizováním a po poněkud obtížném prvním období, než jsem si vůbec zvykla, začalo se mi tu v Želnavě docela líbit. Byla to pěkná ves s velkými úpravnými selskými statky kolem návsi osázené stromy a se školou uprostřed ní. Měla jsem své děti opravdu ráda, byly většinou ze selských a také dřevorubeckých rodin. Sžívala jsem se víc a víc s celým vesnickým společenstvím a brzy jsem se tu cítila vlastně jako doma. Ve svém volném čase jsem podnikala s jednou kolegyní spoustu krásných výletů po blízkém i širším okolí. Jednoho dne jsme putovaly "k jezeru", rozuměj tomu Plešnému (Plöckensteiner See). Byl to pro mne velký zážitek. Temné, tajuplné jezero, kol dokola obklopené lesem, jezerní stěna, z jejíhož temene svítil Stifterův obelisk, samotou a tichem tam nahoře u něho jsem byla hluboce zasažena. Vybavil se mi z paměti živě Stifterův "Hvozd" ("Hochwald"), který jsem musela číst za svých vlastních školních let, k němuž jsem však do té doby nenašla ještě nijaký skutečný vztah. Od té doby jsem bývala u jezera častěji, se svými rodiči, se svými sourozenci, kteří za mnou přijeli na návštěvu, se skupinami dětí a mladých lidí, posléze pak roku 1944 i s mým nynějším mužem, narozeným tu v Želnavě, který tehdy přijel na dovolenou z fronty a byl právě doma. Kdo by se divil, že jsme oba po 46 letech, sotva se hranice do Čech otevřely a podobná výprava se dala legálně uskutečnit, byli spolu u jezera znovu? Setkání po tak dlouhé době jako by naplnilo náš sen. Ta temná vodní hladina, ten les, ta strmá žulová skaliska hned při jezerním břehu, všechno se nám zdálo být stejné jako tenkrát. Jen útulná chata, dlouhé nízké srubové stavení při hrázi už tu nebylo. Napadlo nás, že by se našim přátelům z řad seniorů takový výlet jistě líbil. Následovaly dohovory, telefonáty a přípravy k akci, jejíhož vedení se ujal můj muž jako zdejší rodák. Chtěl našim přátelům ukázat svůj domov.
Jeli jsme autobusem přes Aigen na Holzschlag, začalo ale bohužel pršet a výhled po kraji byl horší a horší. U jezera jsme sotva v mlze a dešti rozeznali jezerní stěnu před sebou a obelisk na ní. Opravdu škoda! Šli jsem dál skoro bez přerušení vysokým smrkovým lesem, téměř stále podél Schwarzenberského plavebního kanálu. V Nové Peci nás už očekával šofér s naším autobusem. Jel s námi do Želnavy, rodiště mého muže. Jeho rodný dům, do roku 1945 známý a oblíbený hostinec "U Schestauera" ("Gasthaus zum Schestauer"), sice dosud stojí, je ale ve velice špatném stavu. Velké selské statky vlastně všechny zašly a pro toho, kdo má ves v paměti z dřívějška, naskýtá se dnes truchlivý obraz. Jen několik menších stavení je dosud obydleno a škola také ještě nespadla. Nejvíc mne stísňovalo, že tu sotva vidět člověka a především ani jedno jediné dítě. Bez dětí mrtvá ves!


Hoam!, 2001, č. 9, s. 19-20

Tyto řádky napsala roku 1990 Gertrude Osenová, roz. Zeitlingerová, pro jeden ze spolkových časopisů Alpenvereinu. Jedenáct let nato se v Pasově bývalí žáci se svou někdejší učitelkou, která setkání s nimi už v pokročilém věku zorganizovala, znovu po dlouhé době sešli pohromadě. Ona sama se narodila 14. června 1921 jako první z pěti dětí rodiny výrobců kos Adolfa a Wilhelminy Zeitlingerových. Po absolvování vyšší dívčí školy ve Vídni a učitelského ústavu v Linci nastoupila v 19 letech věku svou první "štaci" v Inzersdorfu, rok nato následovala pak její šumavská výprava. Paní Osenová zemřela v rodném hornorakouském Micheldorfu (okres Kirchdof an der Krems), obci, která má dvě kosy i ve svém znaku, dne 10. července roku 2007. S manželem Hansem Osenem ze Želnavy se vzali 20. července 1948 až po jeho návratu z válečného zajetí a měli spolu dvě děti, syna Hansiho a dceru Greti. Jako v té slavné německé pohádce, kde nakonec všechno dobře skončí.

- - - - -
* Micheldorf (A) / Želnava / † † † Micheldorf (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Paní učitelka v kruhu svých někdejších žáků roku 2001 v Pasově
Želnavské děti ročníku narození 1931 na jejích snímcích
Nekrolog na stránkách krajanského měsíčníku
Hrob rodiny Osenovy (Schestauerovy) v Želnavě s křížem, obnoveným
    na přání pozůstalých v roce 1991 jedním kameníkem z rakouského Welsu
Stará kolorovaná pohlednice se želnavským hostincem "U Schestauera", který figuruje i ve slavné Stifterově povídce Hvozd,
    vyprávějící ústy starého Řehoře mj. "o muži, který hospodařil na šestauerovském domě v Želnavě"

zobrazit všechny přílohy

TOPlist