WALTER NEUWIRTH
Dopis z Copacabana
Milý pane faráři!
Zdravím Vás z Copacabana, národní mariánské svatyně v daleké Bolívii (poutní místo leží ve 3814 m nadmořské výšky! - pozn. překl.), kde v měsíci máji vypomáhám v duchovní péči o poutníky sem došlé. Z dopisů od mých příbuzných a známých jsem vycítil radost a dík za bohoslužbu v Záblatí, kterou jste 16. září loňského roku připravil se svou farní obcí a tak důstojně pak i uskutečnil. Upřímně Vám za to děkujeme.
Dnes přicházím s prosbou: poté, co jsem před naší bohoslužbou v Záblatí spatřil po letech nám všem tak blízkou kapli na Dobré Vodě (v originále "Bad Grindschädl" - pozn. překl.) se smutkem sice nad jejím vnitřním stavem, avšak s radostí nad tí, že vůbec přečkala celá ta desetiletí bezbožného komunizmu, nedopřává mi chvíli klidu jediná myšlenka: ta kaple má být zachráněna - nelze ji ponechat zkáze.
Hovoří pro to i tyto výstižné důvody: kaple v lesích a při cestách (v originále "Wald- und Wegkapellen" - pozn. překl.) jsou budovány zejména z iniciativy a za dobrovolných obětí a spolupráce prostých katolíků a ne v prvé řadě z peněz diecéze a farností. Lesní kaple jsou spíše výrazem lidové zbožnosti a víry, jsou cílem poutníků a místem tiché modlitby.
Může být, že Vaše farní obec má malý vztah k této kapli, ale právě solidární pomoc a práce Vašich farníků na její obnově by mohla lásku k tomuto klenotu domova výrazně posílit. Prosím Vás proto, pane faráři, zda byste nemohl promyslet se svými farníky i příslušnými odborníky, zda by kaple na Dobré Vodě nemohla být jejich prací a pomocí případně i farností sousedních v důstojné podobě uchována pro budoucnost. Prokázal byste tak i nám z někdejší farnosti Sablat svou velkou příchylnost a vzájemnou sounáležitost (v originále "Ihre große Zuneigung und verbundenheit" - pozn. překl.). Obnovená kaple by se jistě stala cílem poutníků z Vaší vlasti i z Německa, zejména pak těch z naší někdejší farnosti.
Při nadměrných finančních nákladech se dá jistě počítat s přispěním německých spolukřesťanů (v originále "Mitchristen" - pozn. překl.) ze Šumavy. V tomto případě se obraťte na redakce našich krajanských časopisů s prosbou o výzvu k finančním darům ve prospěch záchrany a vybavení kaple na Dobré Vodě (v originále opět "Bad Grindschädl" - pozn. překl.). I farář Franz Irsigler (je samostatně zastoupen na těchto webových stranách - pozn. překl.) Vám může přispět určitě svou radou. Velice se zasadil o renovátorské práce na mariánském poutním kostele v Kájově (Gojau).
Ve Vaší duchovní správě Vám vyprošuji Boží požehnání a v bratrské sounáležitosti Kristova kněžství zůstávám
Váš
Walter Neuwirth,
Casilla 337, Santa Cruz, Bolívie.
Glaube und Heimat, 1991, č. 9-10, s. 5-6
P.S. Dopis z Bolívie byl určen faráři, spravujícímu tehdy Lažiště i Záblatí.
Malá kaple na okraji lesa - to je Dobrá Voda u Záblatí
Na svých cestách jsem viděl krásnější a umělecky jistě cennější kaple než je ta v Dobré Vodě u Záblatí (v originále "Gutwasserkapelle von Bad Grindschädl" - pozn. překl.). Přesto mi ta drobná stavba na okraji lesa, blízko mé rodné osady Wihorschen (česky Hlásná Lhota - pozn. překl.), přirostla provždy k srdci. Má láska k ní je totiž spjata se vzpomínkami z dětství.
Pevně se mi do paměti vepsaly slavnosti k výročí zasvěcení (patrocinia) kaple (v originále "die Patroziniumsfeste" - pozn. překl.), které se konávaly každým rokem v neděli před 16. červencem, což je den svátku Panny Marie z hory Karmel, anebo po něm. Přicházeli sem k bohoslužbě věřící ze sousedních míst, ať už to bylo Záblatí (Sablat), Horní Záblatí (Obersablat), Petrovice (Peterschlag), Albrechtovice (Albrechtovice) či už zmíněná Hlásná Lhota. Ženy klečely v lavicích uvnitř malé kaple, muži stáli u jejího vchodu a ti starší z mužů, kteří jako chlapci často ještě a jinoši byli za války na frontě - seděli na svahu přilehlého návrší. Když kněz začal sloužit mši, muži ztichli, takže bylo slyšet zevnitř kaple modlitby a zpěv. Zazněl zvon při svátosti proměnění chleba a vína, načež i muži venku poklekli nebo alespoň učinili náznak, že poklekají. V usebrání prožívali tak lirurgický úkon knězův. Po svatém proměňování jako by shromážděnými prošel výdech ulehčení. Mnoho mužů při tom, jak vstali, zabloudilo očima po nádheře Božího světa kolem. Kdo by dokázal být po celou mši stále jen zcela pohroužen do zbožné meditace? V Horním Záblatí, snad to bylo na polích rodiny Wirstových (Wirst'n) a Schneiderových, stály už prvé panáky obilí. Pro toho či onoho sedláka byla církevní slavnost příležitostí, jak si vyprosit Boží požehnání pro právě nastalé žně, plné namáhavé, tuhé dřiny. Mezitím se v kapli posledními slovy evangelia a některou z mariánských písní chýlila bohoslužba ke svému konci. Mnohé z matek zůstaly ještě chvíli v lavicích a hleděly plny důvěřivé zbožnosti na mariánský obraz před sebou: měly toho přece tolik na srdci k vyprošení: "Matičko Boží, chraň naše syny na frontě, dej jim brzy se navrátit, ukonči tu nelidskou válku!" Po maminčině boku jsem byl v kapli zbožnější a pokornější; venku mezi muži jsem se cítil jako osmi- či devítiletý chlapec sebevědomý a málem dospělý.
Naše kaple na Dobré Vodě byla i zastávkou poutních procesí do Kájova, když se odtud vracela domů. Vídal jsem mnohokrát při pasení našeho dobytka, jak zbožní poutníci jdou lesem kolem luk směrem na Dobrou Vodu. Po krátké pobožnosti v kapli se osvěžili z pramene při ní.
Při jedné bohoslužbě vyvolala malá příhoda nejen úsměvy na tvářích těch, kdo jí byli přítomni, nýbrž také zlost. Žena, která bydlila naproti kapli a starala se v ní o zvonění, nemohla se jednou účastnit mše svaté a vysvětlila tedy svému muži, kdy by měl zvonit malým zvonem k svatému proměňování. Měl dávat dobrý pozor na zvonky ministrantů, když k tomu úkonu zaznějí. Muž přišel do kaple, právě když ministranti zvonili při sanktus. Myslel si tedy, že je tu právě včas a pevně se za oltářem chopil provazu zvonu a ten jednou krátce zahlaholil, tak, jak muž přece dostal přikázáno. Ten se prodral zase ke dveřím kaple, svaté proměňování však mělo přijít teprve o něco později už bez jeho doprovodu.
Trvalou vzpomínkou je pro mne poslední zdejší německá mše svatá v máji nebo v červnu roku 1946, kterou v kapli sloužil námi tak ctěný farář Alois Singer (i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže). Už během bohoslužby bylo slyšet tlumený vzlykot, který přešel v těžko zadržovaný pláč, když se s námi velebný pán útěšnými slovy loučil. Což už opravdu nikdy neuvidíme jeho ani naši kapli na Dobré Vodě? Během mých gymnaziálních studií v padesátých letech (rozuměj ve Spolkové republice Německo již - pozn. překl.) jsem jednou našeho domovského pana faráře navštívil v jeho nové farnosti v Schönau u Eggenfelden (v dolnobavorském kraji Rottal-Inn - pozn. překl.). Nebylo mu více dopřáno spatřit ještě jednou svou milovanou farnost Záblatí a kapli v Dobré Vodě. To štěstí jsem směl zakusit před čtyřmi lety já.
Dne 16. září 1990, když jsme jeli do Záblatí, abychom tam po 44 letech sloužili první německou mši svatou od našeho vyhnání, poprosili jsme řidiče autobusu, aby u Dobré Vody (v originále "Bad Grindschädl" - pozn. překl.) zastavil. Pln očekávání jsem šel směrem ke kapli a oknem vzadu jsem nahlédl do jejího vnitřku. Jaké zklamání! Z oltáře bylo sotva co vidět, lavice ležely zpřeházeny sem tam a pod nimi prkna a dřevěné ozdoby, pocházející zřejmě z polámaného oltáře. Všude, po podlaze i po stěnách lehl letitý prach a zakousla se špína. Kam zmizel obraz Matičky Boží, který kdysi korunoval oltář? Paní Maria Zidlitzky, která stála vedle mne, začala plakat. Utěšoval jsem ji: "Kaple se ale přece nezřítila; dá se zase obnovit." Smutně odstoupila ta dobrá žena od okna a sešla k prameni níže kaple. Vzápětí na mě volala radostným hlasem: "Podívejte, otče, ta voda tryská ze země jako kdysi; hned mám co vzít si s sebou domů." Voda - symbol milosti a života!
Malými i velkými dary, obratností organizátorů a nezištnou obětavostí všech, kdo se na obnově podíleli, byla kaple na Dobré Vodě, tak milá našim srdcím, dána znovu do pořádku. Rád bych poděkoval za dobré dílo. Dějiny nám praví, že u vodního pramene proroka Eliáše na hoře Karmel blízko Nazareta žili zbožní muži životem Kristovým v obzvláštní úctě k jeho Nebeské Matce. Ve středověku byli ti mniši (karmelitáni) vypuzeni Saracény. Účastníci křížových výprav donesli mariánskou úctu "z hory Karmel" do Evropy. V Jižní Americe se těší "la Virgen del Monte Carmelo" takovému kultu, že např. v Bolívii je považována za patronku celé země.
Na den 16. července 1994 přijďte na její svátek, Češi a Němci, sem ke kapli na Dobré Vodě. Přeji vám radostné a srdečné vzájemné setkání (v originále "Beisammensein" - pozn. překl.), jehož středobodem bude jistě slavnostní bohoslužba. Kéž i vy jako kdysi ti Bohu zasvěcení mužové z hory Karmel žijete poselstvím Kristovým a úctou k Božské Matce, kéž obojí vnesete do svých rodin, do svých farností a vůbec do světa, Bohu často tak odcizeného. To vám všem přeje a zůstává s milými pozdravy z Urubichá v Bolívii
Váš P. Walter
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1994, s. 318-319
"Šumavská hymna" v mé misijní zemi
Chci čtenáře "Glaube und Heimat" pozdravit ze San Javier (tj. "Svatý František Xaverský", těchto místních jmen po velkém jezuitském misionáři Dálného Východu /žil v letech 1506-1552/ najdeme v Jižní Americe hned několik - pozn. překl.), osady v pralesích daleké Bolívie. O několika svých dojmech z mé první misijní země bych vám rád vyprávěl.
Při prvé tříapůlhodinové jízdě do Kačuela-Esperanza, odlehlé osady s asi 25 indiánskými chatrčemi jsem na přání španělských sester, které mne doprovázely, zazpíval píseň "Tief drinn im Böhmerwald" (je dílem Andrease Hartauera, který je samostatně zastoupen na těchto webových stranách, a je považována za jakousi šumavskou hymnu - pozn. překl.). Její melancholická melodie a obsah, který došel naplnění, pronikají hluboko k nitru člověka:
|
Doch die Erinnerung, die bleibt mir stets gewiss, dass ich den Böhmerwald ja nie vergiss! |
Však přece vzpomínka zůstala v mém srdci, že já na Šumavu zapomenout nechci. |
Alespoň tady v San Javier na Šumavu nezapomenu určitě. Krajina tady se totiž našemu domovu velice podobá.
Zalesněné vrchy přecházejí v dálce v pohoří, dosahující výše kolem 1500 metrů, místy les řídne a ustupuje pampě, sloužící bílým farmářům jako pastvina. Hornatá poloha této nádherné končiny činí počasí lehce větrným, což je při teplotě 35 stupňů velice příjemné. Nejsou tu ani velké stojaté vody a močály, líhniště obtížných moskytů. Vodopády, výskyt minerálních vod a nápadná pestrost zdejších nerostných druhů by mohly San Javier proměnit jednou v přitažlivé lázeňské místo. Zdá se mi však, že přese všechnu propagaci ve světěm k masovému přílivu hostí, hledajících tu zotavení, nijak nedochází. Ani já tu nejsem letním hostem, a jakkoli vnímám to vrcholné léto kolem, mám v rozlehlé zdejší farnosti San Javier roli kooperátora.
Kde leží ta malá zapadlá osada v Bolívii, jejíž celková rozloha činí 1,3 milionu kilometrů čtverečních? Z města Santa Cruz by se musilo jít 250 km na severovýchod, aby se sem na hranice farnosti, k níž náleží asi 4000 katolíků (bílých, Indiánů i míšenců), dorazilo. Tím obvyklým spojení k nejbližšímu městu Santa Cruz není ovšem v údobí dešťů tak jako tak zcela neschůdná cesta lesy, nýbrž dvakrát týdně sem vypravované letadlo, které i mně přiváží milé dopisy z Německa.
S vámi, kdo nyní čtete tento dopis můj, bych se nyní rád vydal letadlem naopak tam do Santa Cruz, kde jsem nabyl svých prvních dojmů o Bolívii vůbec. Přiletěl jsem tam dne 17. listopadu 1966 z brazilského Sao Paula, po pětihodinové vzdušné pouti nad brazilskými i bolívijskými pralesy. Santa Cruz, město ve vnitrozemí Bolívie, bude se moci za dva roky (rozuměj 1969 - pozn. překl.) ohlédnout za třemi stoletími svých dějin. Bylo založeno v roce 1669 španělským šlechticem Nuflo de Chávezem (tady jde o zřejmý autorův omyl: konquistador Nuflo /vlastně Onofrio/ de Chávez /1518-1568/ založil město Santa Cruz de la Sierra, které pojmenoval po španělském Santa Cruz, odkud sem přišel, už v únoru 1561 - pozn. překl.). V posledních letech rychle rostoucí město získává živý podíl na mezinárodním obchodu, rovněž díky novému železničnímu spojení s Brazílií a s Argentinou. Se svými 100 000 obyvateli je dnes Santa Cruz po La Paz (hlavní město země - pozn. překl.) a Cochabamba třetím největším městem Bolívie, která má celkem 4 miliony obyvatel (dnes už skoro 9 milionů - pozn. překl.). Obraz města a jeho ulic nesnese nijaké srovnání se stejně velkým městem v Německu.
Mnoho domů vnitřního města je velice sešlých. Kolem dokola město obklopují chatrče často jen o jedné či dvou místnostech, pokryté nejjednodušší střechou z palmových listů, které však až kupodivu dlouho odolávají promáčení. V těchto malých chatrčích, které vykukují mezi sytě zelenými stromy, bydlí často dvě nebo více rodin. Dopravní poměry se takřka vymykají nějakému popisu. Cesty nejsou dosud asfaltované. Pokud neprší, zvedají se za automobily hustá oblaka prachu. Otevře-li nebe svá stavidla, je z ulice jedno dlouhé jezero. Auta pak zůstávají stát vprostřed něj, když řidič zapadne do jámy, kterou neviděl. Viděl jsem, jak si nahé děti lebedí v bahně cesty, viděl jsem dospělá děvčata, která ve velkých loužích máchala prádlo. Hospodyně nosily dokonce z ulice do domácnosti dešťovou vodu na vaření. Poněvadž je dešťová voda tak potřebná k tolika účelům, vyprošovali si zdejší lidé častokrát nebeskou vláhu, která by zahnala žhoucí vedra za úplného bezvětří.
Svého krátkého pobytu v našem konventu San Antonio v Santa Cruz jsem využil i k tomu, abych navštívil "Hogar de Pobres" (tj. doslova "domov chudých" - pozn. překl.), kde bolívijské sestry láskyplně pečují o 75 starých, opuštěných lidí, podporovány 15 sirotky, kterým je v domově poskytováno i školní vzdělání. Velice na mne zapůsobila chudoba a čistota tohoto domova starých lidí. Na jeden den jsem jel s učitelskou rodinou Falterových původem z Mnichova do městečka Montero. Za jednu část peněz, které mi pro misii byly dány s sebou na cestu, koupili jsme dva použité šicí stroje, jimiž paní Falterová a jedna německá pracovnice rozvojové pomoci chtěla vybavit místnost v domě pro matku a dítě (porodnici) s názvem Madernidad (Mateřství). Mladé maminky by tu měly mít možnost připravit si pro budoucí miminka nezbytné prádélko a ošacení.
Jednou mě vzal můj představený P. Rudolf Höhn s sebou na své výsostné území, tj. do svého farního kostela Pompaya, abych řekl své "Grüß Gott" účastnicím hospodyňského kurzu. Na otevřeném prostranství za kostelem byly na stolech rozmístěny malé plynové vařiče, na nichž se ženy ze Santa Cruz snažily za pomoci jedné ze sester ukuchtit něco poživatelného k snědku. Ty zvláště horlivé si dokonce zapisovaly sestřina poučení na papír, neboť "co je psáno, to je dáno". Muži by ovšem byla asi milejší silnější večeře nežli poznámky v kuchařském zápisníku jeho ženy. Fresco (tj. chladná citronová šťáva), která mi tu byla nabídnuta, chutnala mi při 33 stupních vedra opravdu skvěle.
Mé dny v Santa Cruz byly sečteny. Byl jsem otcem představeným určen k odjezdu do pralesní oblasti, pro kterou v roce 1951 zřídil Svatý Stolec vikariát "Nuflo de Chávez", který má spravovat 90 000 čtverečních kilometrů velké území, na němž však žije ne více nežli 30 000 Bolívijců, ať už bílé pleti, Indiánů či míšenců. Biskup tohoto vikariátu Kilian Pflaum odvezl mne na slavnost patrocinia do San Javier (patronem osady je, jak už řečeno sv. František Xaverský - pozn. překl.), kde mám faráři pomáhat v duchovní péči. Na svých cestách si jistě vprostřed pralesa ještě častokrát zanotuji naši šumavskou hymnu.
V domovské sounáležitosti P. Walter Neuwirth, Walter Neuwirth, Casilla 337, Santa Cruz de la Sierra, Bolívie.
Glaube und Heimat, 1967, s. 358-359
Vánoční radosti Šumavanovy v daleké Bolívii*
S dětmi mám poměr nejsrdečnější, jsou velice příchylné. S muži, schopnými práce, jsem v dobrém vztahu, zejména jde-li o práci společensky prospěšnou, jako teď při stavbě druhého traktu naší školy. Ženám, které přicházejí na faru nakupovat, prodávám denně po snídani v našem krámě nejrůznější zboží. S kluky hraju fotbal. Ke starým nemám nijaký zvláštní vztah. Důvody k tomu jsou různé. Počítám se k mladým a jsem při nich rád. Ti staří chodí na nedělní mši v nepatrném počtu. Za časů misií byli dokonce omluveni, jak mně bylo řečeno. Mnozí zůstávali po celé měsíce na svých daleko odlehlých polnostech, muži sedali od rána do večera v člunech a drželi udici v ruce nad vodní hladinou, ženy dřepěly doma na hliněné podlaze a daly mezi obratnými prsty běžet bavlněnému vláknu, jinými slovy: předly. Všem starým lidem, mužům jako ženám, je společné to, že nemluví španělsky a mnozí dokonce ve španělštině, která je hlavním zemským jazykem, nerozumějí ani slova.
Nikdy jsem však ty starší z dospělých neodepisoval. Pokud onemocní, dostávají léky většinou zdarma. Svátost umírajících jim přináším, jakmile pro mne dají zavolat. Mrtvé, pouze s výjimkou malých dětí, vyprovázím na hřbitov, což tady není obyčejem. V kázáních a také mimo kostel napomínám často dospělé, aby na staré lidi nezapomínali: syn, který může zvát peníze svým majetkem, neměl by nakupovat jen pro sebe a svou rodinu, nýbrž měl by koupit třeba i staré matce látku na šaty a otci kalhoty a košili. Když jsem před lety na farním dvoře pořádal o svátcích odpoledne nebo večer i taneční zábavu, přicházely i mnohé staré ženy, které se otáčely v kole ještě docela svižně a když byly k tomu vyzvány farářem, byla to pro ně obzvláštní radost a čest. Něco mimořádného jsem však za šest let svého působení v Urubichá pro staré farníky vlastně nevykonal.
Bylo po prvním svatém přijímání dětí, které jsme slavili na svátek Neposkvrněného Početí i se svátečním průvodem, slavnostní mší a následným pohoštěním, když mě napadlo, že bychom mohli něco podobného uspořádat i pro staré lidi naší farnosti. Oznámil jsem v kostele, že o čtvrté neděli adventní zvu také je na faru k malému pohoštění. Během dopoledne prošel kostelník, který tu nosí hrdý titul majordoma, a já v duchu spolu s ním všemi chatrčemi vsi, aby našel ty nejstarší lidi v ní.
Při své obchůzce napočetl nakonec třicet takových.
Na čtvrtou adventní neděli, už kolem šesté hodiny ranní, bylo vidět cestou ke kostelu kráčet první ženy, mnohé opírající se v chůzi o hůl, spíše kus dřeva bych řekl, slepce, vedeného nějakým děckem. Někteří šli ke svaté zpovědi a při mši pak i k přijímání. Zpívali jsme starým pro radost mši v indiánském jazyce "guarayo". I Confiteor jsem zpíval v něm. Krátké kázání jsem měl v obou řečech, v guarayo i španělsky a modlili jsme se vyznání víry (Credo) a otčenáš v jejich mateřštině. Po mši svaté před kostelem, kde věřící jako obvykle čekali na faráře, aby ho pozdravili, řekl jsem těm starým lidem, že jsem sice bohatý, ale 30 hrnečků že v kuchyni nemám; ať tedy pošlou svá vnoučata, aby jim je každému přinesla z domova. Ze všech stran bylo slyšet "pezo" - "Běž, dones hrneček!" Chlapci mezitím rozestavili ve farním dvoře lavice a stoly a v kuchyni už se vařilo kakao (z plodů kakaovníku, které se tu sklízejí v únoru a v březnu a jejich jádra pak suší) a chlebíčky. Lavice se plnily hosty, později se dostavil i "majordomus" a kostelní muzikanti. Tři kuchařky se staraly o to, aby nic nechybělo. Já se zpočátku zabýval hlavně gramofonem, poněvadž s hudbou jde líp. Pak jsem se posadil k nejstarším ve vsi a posnídal jsem s nimi. Také bratra Jukunda (Giocondo), rodem z Maďarska, který byl té neděle v Urubichá ze své milované vsi Salvatierra, jsem dokázal pohnout, aby k nám přisedl. Zřejmě mu nijak nevonělo, že ho, teprve několik týdnů dvaaosmdesátiletého přece, počítám mezi staré. Když už nebylo co pít, pozval jsem muže do krámu, abych jim vybral nějaký vánoční dárek. Každý si mohl vybrat nové kalhoty. S "Awujé Cherú", to je po jejich "Zaplať Bůh, otče", šli zase domů. Pak přišly za mnou do krámu ženy. Dostaly každá po třech metrech "tucujo". Děkovaly slovy "Awujé Papá" (ženy říkají kupodivu "otče" takto), když nás opouštěly. Tuhle neděli byli jistě všichni sami se sebou i se svým farářem spokojeni.
Tu největší radost jsem si ale udělal vlastně já. Hřálo mě vědomí, že jsem udělal vánoční radost a pomohl těm, kdo by si pro vysoký věk už sotva pomohli sami. Když pomyslím na to, jak velký počet mých misijních dobrodinců doma v Německu už patří k těm pokročilého věku, pak je jen dobré a spravedlivé, když se mohu tady v Urubichá nějak znatelně ujmout potřebných starších lidí.
S přátelskými pozdravy zůstávám váš P. Walter Neuwirth.
Glaube und Heimat, 1974, s. 979-980
Zprávy z Bolívie roku 2010
Moji milí! Jako každým rokem pomáhá farní stavební společnost při výstavbě rodinných domků. Nezbytné finance jsem si dal zaslat z misijní prokury (rozuměj prostřednické centrum mezi misií a jejími podporovateli a dárci - pozn. překl.) v Santa Cruz. Po několika měsících se dostavili příslušní úředníci a já zjistil, že jsem se ocitl v červených číslech: jde o 6 000 dolarů dluhu.
Nemohl jsem přece před nadcházejícím obdobím dešťů nechat dva domy beze střechy. K tomu třeba připočíst práce na sakristii v Salvatierra a na celém kostele před jeho vysvěcením.
Potřeboval jsem i peníze na běžné výdaje farnosti. Prosil jsem biskupa Reimanna a provinciála Sappiho, aby mi nějaké peníze půjčili. Biskup mi nato daroval značný obnos se slovy, že pomohu i jemu a spolubratřím. Tak jsem mohl poskytnout před svou poslední dovolenou doma finanční podporu rodinám, které při záplavách ztratili své domy a úrodu a po 1 000 dolarech dvěma farářům na výstavbu kostelů a kaplí. Zmíněný kostel v Salvatierra byl 6. listopadu roku 2009 slavnostně vysvěcen; dluhy mi však způsobily velké starosti, které mi dodnes berou dobré spaní.
Snad pro ty starosti a nespavost jsem utrpěl v Santa Cruz už druhou mozkovou mrtvici. Při návratu z konventu sester jsem se zhroutil a nedokázal jsem se už sám zvednout.
Dva muži mně pomohli a sestry, které sem přispěchaly na pomoc, daly mě převézt do nemocnice, odkud jsem byl po třech týdnech propuštěn. Čtyři týdny před Vánocemi jsem se mohl vrátit do Urubichá. Pokusil jsem se začít znovu s prací, ale musel jsem dojít k závěru, že už funkci faráře nejsem schopen vykonávat a tak jsem před Vánocemi nadiktoval bratru Davidovi dopis, v němž jsem o tom informoval biskupa. O vánočních svátcích 2009 už sloužil mši páter Abelino. Ani kázání bych nemohl pronést, poněvadž se po mrtvici projevila zesílená ztráta paměti.
Od ledna letošního roku pobývám v konventu San Antonio (Santa Cruz). Ve farnosti Urubichá slouží mše páter Andres, farář ze sousedního Yaguarú.
Dne 19. března 2010 došlo k oficiálnímu předání farnosti páteru Andresovi. Přijel i biskup Antonio a provinciál páter Martin s páterem Sixto a páterem Javierem, se sestrou Marthou a sestrou Andreou. O večerní mši jsem děkoval Bohu, že jsem směl téměř po 43 let působit v Urubichá. Také biskup, provinciál a rada farní obce děkovali Pánu Bohu a mně za duchovní péči a sociální činnost ve farnosti. Po svatém přijímání jsem oděn štólou (součást liturgického roucha kněze podobná šále kolem krku - pozn. překl.) a v ruce s hořící velikonoční svící kráčel prostřední uličkou k oltáři a předal svíci a také štólu novému faráři páteru Andresovi chrámové lodi. Páter provinciál z kazatelny mimo jiné řekl:
"Páter Walter v letech svého dlouhého působení ve farnosti šířil světlo víry a nyní to bude konat nový farář páter Andres a opatřovat farnosti Yaguarú i Urubichá."
Po službách Božích projevili příslušníci farnosti slovy, dary i spoustou hudby svou vděčnost odcházejícímu faráři.
V konventu San Antonio jsem pod lékařským dohledem. Ruben Suarez mne dovedl k jednomu přírodnímu léčiteli, který mi podal silný silný léčebný prostředek, pomáhající proti ztrátě paměti. Jsem teď také trochu klidnější a odevzdanější.
V myšlenkách jsem přirozeně ještě často v Urubichá. Velkou vděčnost chovám ke ctihodné sestře Ludmille, která pracuje ve farnosti Urubichá od roku 1973. Už léta vděčí "Instituto de Formación Integral Coro y Orquesta de Urubichá" za mnohé jejímu láskyplnému oddanému úsilí. K institutu patří hudební škola pro chlapce a děvčata a řezbářské kurzy specielně jen pro chlapce stejně jako ty ručních prací a šití zase jen pro děvčata. Především jí je co děkovat, že je institut státem uznán a díky tomu i finančně zabezpečen ohledně učitelských platů. Stejně tak chci vyslovit dík ctihodné sestře Vereně, která od roku 1974 pečovala o nemocné v Urubichá i Salvatierra, než byla přeložena do nemocnice v Ascension. Sestra Verena přijíždí i nadále jednou týdně do Urubichá a navštěvuje ošetřovnu, kterou právě ona dala zbudovat.
Starost mi dělá stavební společnost, která od svého založení v roce 1967 poskytla pomoc při výstavbě více nežli pěti set rodinných domů. V posledních letech byla rodinami, které si za její pomoci pořizovaly obydlí, jednoduše zneužívána, poněvadž po celé roky nesplácely své dluhy vůči ní. Je tím vinna i má nedbalost a nedůslednost.
Je mi líto těch pěti rodin, které naopak po měsíce a léta poctivě ukládaly své peníze v naději,. že jim společnost pomůže při stavbě jejich nového domu. Snad se dá ještě nalézt možnost, aby těmto rodinám nebyla všechna ta naděje úplně vzata. Vzájemné pomoci si stále ještě zbývá přát. Leželo mi vždy na srdci podporovat tu vzájemnou pomoc naléhavou prosbou, slovem i příkladem. Při poslední návštěvě malé "comunidad" (tj. komunity - pozn. překl.) v Cururu, kterou mám obzvláště v lásce, potěšil věřící můj spontánní příjezd; s tesknotou v hlase mi však před rozloučením kladli otázku: "Co teď bude s tím krásným malým kostelem v Salvatierra, o kterém jsi s námi tak často mluvíval?"
Dělal jsem jim vždycky velké naděje. Jistě je budu moci finančně podpořit, když bude třeba dál stavět. Něco stavebního dřeva leží přece ve stodole (v originále "im Galpon", přičemž "galpón" je španělsky stodola - pozn. překl.) v Urubichá.
Farnost v Urubichá mohla učinit mnohé pro dobro tamních obyvatel v náboženské i sociální oblasti, poněvadž měla silnou finanční podporu. Je mým naléhavým přáním vyslovit za ni dík všem, kdo ji poskytovali, především okruhu dobrodinců včetně mých dosud žijících rodinných příslušníků a příbuzných, přátel z mých školních let i spolubratří z bavorské františkánské provincie.
Svou horoucí vděčnost vyjadřuji denně modlitbou a spořivostí.
P. Walter Neuwirth
Casilla 337,
Santa Cruz
Bolivia
Böhmerwäldler Heimatbrief, 2010, s. 20-21
Narodil se 8. srpna 1935 v Hlásné Lhotě ve farnosti Záblatí jako syn selské rodiny Johanna a Josefy Neuwirthových. Ještě téhož dne byl v kostele Stětí sv. Jana Křtitele ve své farní obci i pokřtěn, ještě téhož roku malému chlapci předčasně skonal otec. V letech 1941-1945 navštěvoval v Záblatí, které po záboru pohraničních území Československa připadlo k Německé říši, obecnou školu, po vyhnání, které ho potkalo v 11 letech, ocitl se s matkou dolnobavorském Prunn bei Riedenburg (také hrad na skále v údolí řeky Altmühl, která je tu částí kanálu Mohan-Dunaj), kde dokončil 1947-1949 základní školní docházku. Chtěl se pak věnovat krejčovskému řemeslu a navštěvoval proto už v roce 1950 odborná učiliště v Prunnu a v Dietfurtu na řece Altmühl. Jako krejčovský pomocník působil pak i v roli čekatele přijetí do řádu ve františkánském klášteře v Dietfurtu. V letech 1951-1958 byl Walter Neuwirth žákem humanistického gymnázia v Landshutu, městě, které má nad vyhnanými krajany z Prachaticka patronát. Dne 7. září 1958 vstoupil pak do františkánského řádu a rok nato skončil v dietfurtském klášteře svůj zkušební rok. V témže roce ztratil matku a musil přesídlit do Saal an der Donau, zároveň pak se věnoval studiu filosofie a teologie na františkánské vysoké škole v klášteře sv. Anny v Mnichově. 9. srpna 1962 složil u sv. Jakuba v Bamberku slavnostní sliby a přesně dva roky poté byl ve farním kostele sv. Gabriela v Mnichově vysvěcen na kněze. To, co se stalo po dalších dvou letech, víme už z vyprávění jeho samého z daleké bolivijské misie. Walter Neuwirth zemřel v nemocnici v bolívijském Santa Cruz de la Sierra dne 4. června roku 2020.
- - - - -
* Hlásná Lhota / Dobrá Voda u Záblatí / † † † Santa Cruz de la Sierra (BOL)
