ALFRED CHRISTIAN NĚMEC

Z mých vzpomínek na konec války zejména ve Vyšším Brodě

Po 8. květnu 1945 byly ve Vyšším Brodě (Hohenfurt) podomácku chvatně šity vlajky se "Stars & Stripes" (tj. "s 'hvězdami a pruhy'" - pozn. překl.), které viditelně zmenšily zásoby prostěradel a ložních povlaků. Téměř na všech domech ve městě vlály pak na počest přijíždějících Američanů. Vojáci (v originále "die GI's", die Soldaten", přičemž zkratka pochází od sousloví "galvanized iron", tj. "pozinkované železo", nápisu vyraženého na armádních nádobách na odpadky, tak řečených "trash cans" - pozn. překl.) jsou přátelští a obyvatelstvo doufá, že zůstane v zemi. Jen o několik kilometrů na východ, někde u Certlova (v originále "bei Zartlesdorf", dnes /od roku 1953/ Rybník - pozn. překl.) začíná Rusko. Vinu na tom má linie Štětín-Terst (v originále "Stettin-Triest" - pozn. překl.), která byla zakreslena a odsouhlasena spojenci. Všechno na východ od ní stojí pod ruskou hegemonií.
V krajině kolem Vyššího Brodu se dají hromadně najít pozůstatky války - zřejmě zde byla odzbrojena část Schörnerovy armády. Motorová vozidla všeho druhu a materiál wehrmachtu - celý svah na sever od železniční stanice Vyšší Brod-klášter (v originále "Station Hohenfurt-Stift" - pozn. překl.) je až nahoru ke Kravímu dvoru (Kühhof) poset zbraněmi.
Brzy ovšem přicházejí Češi a Amíci se pomalu stahují. Celá ta námaha se šitím praporů byla marná, takříkajíc pro kočku (v originále "für d'Katz" - pozn. překl.).
"Vítězní" Češi jsou tvrdí a pomstychtiví, s Němci se jedná hůř než s dobytkem. Každý Němec musí nosit na levém rukávě pásku s velkým písmenem N (tj. Němec). Členové strany musejí chodit s páskou se dvěma N. Výjimky existují pro antifašisty, kteří jsou té pohany s nošením pásky ušetřeni. To ustanovení o výjimce mi nebylo známo. V sousedství stavebního dvora v Těchorazi (Zichras) stál krásný Grüblův dům (Grübl-Haus), ve kterém bydlila v nájmu rodina Spindlerova se svou hezkou dcerou. Když jsem chodil kolem do práce, potkával jsem tu mladou dámu pravidelně, vždycky byla bez pásky s tím "N". Byla tedy antifašistka.
Tolik na úvod předem. Objevil jsem se tu v kraji vprostřed července 1945.
Unikl jsem z amerického zajateckého lágru v Mohuči (Mainz) a jako magnetem mě to táhlo domů na Šumavu. Útěk z lágru a cestu napříč Německem jsem popsal zvlášť jinde. Poněvadž jsem věděl, že v mých rodných Budějovicích (Budweis) se zabydlili Rusové a že tam řádí Češi, byla mým cílem železniční stanice Rožmberk nad Vltavou (Rosenberg), kde měl můj strýc a kmotr Anton Prucha se svou ženou Mitzi už dlouho služební byt. Jako školák jsem tu každým rokem trávíval své prázdniny a byly to ty nejkrásnější dny mého života v pohádkově krásné krajině. Jednoho pozdního odpoledne vprostřed července 1945 jsem dosáhl svého cíle a setkal jsem se s příbuznými, kteří byli zrovna zaměstnáni řezáním dřeva na louce vedle staniční budovy. Radost byla oboustranně veliká a teta prolila množství slzí, poněvadž její syn Toni, můj bratranec a o dva roky mladší prázdninový kumpán, zahynul jako příslušník zbraní SS při jednom náletu u francouzského Verdunu.
Jak už zmíněno, byli strýc i teta zaměstnáni u dráhy a jako všichni ostatní Němci prožívali teď dny plné strachu a nejistoty. Co bude dál? Hned nazítří na mě strýc naléhal, abych se nechal propustit z amerického zajetí. Za tím účelem bych musel jet do Frýdavy u Frymburka (v originále "nach Friedau/Friedberg" - pozn. překl.), kde Američané zřídili velký zajatecký tábor. Už při tom pomyšlení se mi dělalo dost zle, když jsem si vzpomněl na svůj pobyt v lágrech pro PoW (rozuměj Prisoner of War, tj. válečný zajatec - pozn. překl.) v Heidesheimu a Hechtsheimu (u Mohuče, jak už zmíněno - pozn. překl.). Opatrným vyptáváním lidí z okolí jsem se dozvěděl, že se ve Frýdavě dá skutečně bez problémů propuštění dosáhnout. Ještě stále trochu vyčerpaný cestou sem jsem vzal strýcovo jízdní kolo, dojel do Frýdavy a dostal tam v obrovském lágru osvědčení, že jsem byl propuštěn ze zajetí. Tábor se nacházel na jih od Vltavy a rychle se vyprazdňoval. Přešťasten jsem šlapal zpátky do Rožmberka. Za těch několik málo dní, které jsme stačili spolu ještě užít, jsme si měli hodně co vyprávět. Tak mi oba prozradili, že od podzimu 1944 kryli u sebe pod krovy staničky dezertéra zbraní SS. To si žádalo odvahu a bylo to rozhodně spojeno s ohrožením života. Napadlo mi, že jsem to měl udělat stejně jako ten člověk a ušetřil bych si hodně strašlivých měsíců. Tady jsem si mohl alespoň krátce vydechnout a ohlédnout se v duchu za tou děsivou dobou.
Od 2. do 15. ledna 1945 jsem dostal dovolenku z válečného nasazení. Večer 15. ledna mě otec vyprovodil na budějovické nádraží, poněvadž jsem musel zpátky k jednotce do Bielefeldu (v dnešní spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko - pozn. překl.). Těch čtrnáct mrazivých dní dovolené jsem mohl strávit v Budějovicích s rodiči. Jednoho dne z té krátké lhůty se otec vrátil ze služby na nádraží bledý jako křída a třesoucí se po celém těle. Bylo toho dne 12 pod nulou a on vyprávěl, že ráno přijel od severu nějaký vlak a stál pak hodinu za hodinou nehybně na posunovacím nádraží. Ten vlak měl čtyřicet otevřených vagonů na uhlí, ve kterých se v tuhém mrazu hustě natlačeny tísnily k sobě davy koncentráčníků (v originále "KZ-Häftlinge" - pozn. překl.). Nikdo se nesměl k vlaku ani přiblížit a na nádraží z něho jen za tu dobu byli vyhozeni čtyři mrtví. Když se potom souprava po několika mrazivých hodinách hnula po kolejích směrem na Linec, bylo z ní až k hranici protektorátu (při nádraží Kaplice /Kaplitz-Bahnhof/ - pozn. překl.) vyhozeno ještě několik mrtvých. To všechno ovšem Češi pozorovali zostřeným zrakem a nenávist k Němcům, která se datuje nejméně od zavraždění svatého Václava jeho bratrem Boleslavem, se vystupňovala až k nesnesení.
Teď ale zpátky do Rožmberka nad Vltavou. Uplynulo jen několik málo dnů a jednoho dopoledne se tu náhle zjevil muž asi padesátiletý, rozedraný darebák s prázdnýma rukama a nehorázným prohlášením, že staniční domek je ode dneška jeho s veškerým svým inventářem. Nový majitel se jmenoval Hubáček, a poněvadž jsme všichni tři ovládali češtinu, pustili jsme se s ním hned do živého hovoru. Teta ho nakonec dokázala přemluvit, aby nám dal pár dní čas najít si nové přístřeší, navíc nám pak i dovolil, abychom si nejnutnější věci vzali z domu s sebou. Tak došlo ke stěhování do Těchorazi, kde se ve stavebním dvoře našel nový domov. Ach ano, a já tu potkal i svou nastávající.
Teď šlo i o to najít si práci a zajistit si obživu. Strýc Anton, od té doby ve skladišti v Certlově, musel teď chodit stejně jako sousedé Franz a Emmerich Tuscherovi, kteří také měli předtím u dráhy lepší místa, do práce jako traťový dělník. Já se hlásil na pracovním úřadě a narazil jsem tam na zavilého Čecha, který zaujal místo u zděděných německých osobních kartoték. Mně poslal do Hruštic (Wadetstift) u Frymburka na práci do zemědělství (ves je dnes zatopena vodami lipenského přehradního jezera - pozn. překl.). Krásnou selskou usedlost na kraji lesa jsem nemusel dlouho hledat. Mladá žena pracovala před středně velkým stavením v zahradě a já jí předal kartu od pracovního úřadu, kde jsem byl představen jako nová pomocná síla. Selčinou tváří se mihl úsměv, změřila si mě od hlavy k patě a vyjádřila mínění, že v tomhle chatrném stavu bych asi těžké práce u sedláka asi nebyl schopen. Vyptávala se pak jestli se vyznám v dojení, sečení a orání a já dal vědět, že mě vytáhli vítězit pro Hitlera ze školních lavic a že kromě války nerozumím ničemu. S úsměvem mi vrátila kartu od pracovního úřadu s poznámkou "nicht eingestellt" (tj. "nepřijat" - pozn. překl.) nazpět. Nasedl jsem tedy na kolo a šlapal do Těchorazi, odkud jsem se následujícího dne vydal rovnou znovu na pracovní úřad. Odevzdal jsem kartu jednomu referentovi, který se mnou nejednal nijak nepřátelsky, jen bez velkého zájmu vzal na vědomí, že jsem v Hrušticích nebyl přijat a sdělil mi, že by měl pro mě místo ve skladišti na nádraží Vyšší Brod-klášter (v originále "Stiftsbahnhof" - pozn. překl.). Jestli si prý na to troufám, poněvadž hlavně je tam třeba vláčet těžké pytle s obilím. Teď jsem si musel bezděky vzpomenout na své dětství v Ronšperku (dnes Poběžovice - pozn. překl.). Nedaleko ronšperského nádraží, kde jsme bydleli, stálo velké skladiště, ke kterému jsem často ze zvědavosti chodíval. Zaměstnanci mě dobře znali a směl jsem si všechno prohlédnout od sklepa po druhé patro. Už tenkrát jsem obdivoval, jak zajímavé a pestré je dění v takovém provozu.
Samozřejmě jsem se rád chopil příležitosti smět pracovat ve Vyšším Brodě a ucházel jsem se o to, být zaměstnán ve skladišti na "klášterním nádraží". Vedoucím tam byl pan Sailer, penzionovaný financ, asi šedesát let starý, bydlící v Horním Dvořišti (Oberhaid) ve vlastním domku. Na podzim roku 1938 uprchl při vstupu německých vojsk do českého vnitrozemí jako všichni ostatní v Sudetech bydlící Češi a vrátil se po konci války do svého domu nazpět. Sailer nebyl rozhodně jedním z těch pyšných vítězných Čechů, byl zcela jistě zavázán jít do Vyššího Brodu a měl zřejmý strach před budoucností. Hovořil perfektně německy, se mnou jen česky a přijal mě okamžitě. Žně byly v plném proudu, práce bylo habaděj (v originále "gab es in Hülle und Fülle" - pozn. překl.).
Ve Vyšším Brodě bydlel Adolf Pawel, jehož spolužákem jsem byl na českobudějovické obchodní akademii. Byl o dva roky mladší nežli já (datum jeho narození, tj. 21. červen 1926, najdeme v rodovém katastru vyšebrodské matriky /kn. 17, sn. 19/ - pozn. překl.), jeho rodiče měli na venkově (v Omlenici /Umlowitz/, kam se Adolfův otec Adalbert Pawel "přiženil", viz zmíněný rodový katastr - pozn. překl.) hostinec. Také on byl už z války zpátky doma, takže jsme se setkali a já mu poradil, aby šel také pracovat do skladiště. Byli jsme teď tudíž kolegy v zaměstnání. Bydlil se svou hezkou ženou a dítětem u "Lotti" v blízkosti stavebního dvora v Těchorazi. Jako poslední byl ještě přijat Neubauer, který ve skladišti pracoval už dříve a pocházel z Lachovic (Lachenwitz, v originále však "Lachowitz"! - pozn. překl.). Všichni jsme byli navrátilci z války.
Žně byly, jak už zmíněno, v plném proudu a pan Sailer měl v kanceláři práce nad hlavu. Poprosil v kaplické centrále o dovolení, aby mě mohl přibrat k sobě do kanceláře na výpomoc. Prosbě bylo vyhověno, takže jsem už nemusel pracovat tak tvrdě. Denně přijížděli až zdaleka sedláci s obilím, mnohdy v takovém počtu, že povozy stály ve dlouhé frontě. Jednou byla až do noci vykládána prasata a na každou dodávku bylo vystavováno pouhé potvrzení. Také stavební dvůr, kde jsme bydlili, musel odevzdat svou jedinou, dobře vykrmenou svini, nádherný kus, který pak už nikdy nemohl obohatit náš jídelníček. Když jednou dostalo skladiště náklad jednoho vagonu soli, dalo se sotva odhadnout, co za následky to bude mít. Rolníci se dostavovali s povozy až zdaleka a fronta dosahovala na silnici západním směrem ke Steindlovu hamru (v originále "nach Steindlhammer", jde o dnes zcela zaniklý mlýn v blízkosti Čertovy stěny /Teufelsmauer/ - pozn. překl.) až kilometrové délky. Lidé téměř žadonili o to nejmenší množství soli, které bylo pro dobytek naléhavě potřeba, a jeden muž mi nabízel za kilo soli kilogram másla. Mnohdy přišel vagon briket a sotva jsme je stačili vyložit, šel takřka zároveň jejich náklad přímo na dračku (v originále "sind sie weggegangen wie warme Semmel" - pozn. překl.).
Tak tomu bylo. Vprostřed sezóny došlo k personální obměně v osobě pana Klímy, který se stal novým šéfem. Klíma byl z Českých Budějovic a velmi úspěšně tam provozoval kořalnu, kterou mu vyvlastnili. Přijel ve svém malém pěkném autě, aerovce, tedy značce, kterou si tenkrát nemohl každý dovolit. Klíma byl velice žoviální k lidem a našel místnost k přespání u rodiny Emmericha Tuschera ve stavebním dvoře. Brával nás ve svém autíčku často na obhlídku filiálních poboček skladiště. O to přece jen starší nákladní vozidlo se staral náš Franz Breitschopf. Byl dobrým řidičem (v originále "LKW-Fahrer" - pozn. překl.) a za války dopravoval ze Šumavy do Schärdingu pravidelně náklady vajec.
Pro nás čtyři Němce byla práce ve skladišti docela snesitelná, poněvadž jak Klíma, tak Sailer byli slušní lidé. Adolf Pawel, můj někdejší spolužák, měl sestru jménem Otti (Ottilia podle už zmíněného vyšebrodského rodového katastru - pozn. překl.), která byla o něco starší nežli já (narodila se 5. prosince 1923 - pozn. překl.). Otti jako zaměstnankyně říšských drah za války podléhala vojenské povinnosti (v originále "wurde kriegsverpflichtet" - pozn. překl.), fungovala jako průvodčí a po válce byla samozřejmě propuštěna. Pracovní úřad ji poslal do Mýta (Mauthof) jako děvečku. Byl to velký dvůr na návrší východně od silnice do Rožmberka nad Vltavou, tam, kde řeka Vltava (Moldau) mění svůj běh a obrací se k severu. Na tom místě stával dřív krásný Kollerův hostinec (v originále "Koller Wirtshaus" - pozn. překl.). Český nájemce Mauthofu hospodařil na té velké usedlosti už před rokem 1938 a byl vždycky velice přátelský a ochotný pomoci. Poznal jsem ho už za let Československé republiky, poněvadž jsme, tedy teta Mitzi, bratranec Toni a já, často nahoru na Mauthof chodívali, abychom si odtud mohli přinést máslo, mléko a vejce.
Teď tam tedy Otti Pawelová pracovala jako děvečka. Jednoho dne v zimě pozvala Adolfa a mě na Mauthof na "Federball" (zřejmě něco jako "dodraná" či "aldamáš" na závěr draček, tj. draní peří - pozn. překl.). Z Vyššího Brodu to bylo tak pět kilometrů a tak jsme se tam my dva vydali jednoho pozdního odpoledne na túru až do toho plahočení na kopec v závěru. Se smíšenými pocity to bylo, poněvadž jsme si nedovedli nějak představit, jak tam coby Němci budeme českou rodinou přijati.
"Federball" mi zůstává krásnou vzpomínkou. Dobře a bohatě jsme pojedli a popili, trochu se zpívalo a tančilo v kruhu té české rodiny, aniž by padlo jediné zlé slovo. Směli jsme přenocovat a následujícího rána jsme také při odchodu těm dobrým lidem upřímně poděkovali.
Ještě jeden bál se pořádal té zimy. Ze Slupečné (Luppetsching), vesnice u Lipna (Lippen), přijížděl do nádražního skladiště častěji jeden rolník se svou hezkou mladou dcerkou. Při té příležitosti jsme se rádi smávali a laškovali s tou krásnou, rozkvétající růži podobnou dívkou štíhlé postavy, s vlasy černými jak smola (v originále "mit dieser aufblühenden schönen Rose mit pechschwarzen Haar" - pozn. překl.), s očima jak dvě tmavé mandle a s rysy tváře urozené Římanky (v originále "Gesichtzügen einer edlen Römerin" - pozn. překl.). Jednou v zimě nám řekla, že český představený obce dovolil ve Slupečné uspořádání plesu a ona že nás zve, abychom si přišli zatančit. K události mělo dojít ve velké dobudované stodole a Adolf i já jsme svou účast s radostí přislíbili. Nastala však veliká potíž: jak se tam jen dostat. Vzdálenost od Vyššího Brodu činila dobrých 10 až 12 kilometrů a cesta po celý svůj průběh velice příkře stoupala. Ano, existovala trať z Certlova do Lipna, železnici však nesměli Němci používat.
Sebral jsem veškeru svou odvahu a vydal jsem se (bez pásky s písmenem "N") na "klášterní nádraží", koupil dvě jízdenky a s nimi jsme pak oba odjeli večerním vlakem do Lipna. Třásli jsme se cestou, aby nás snad někdo nekontroloval, dojeli jsme však bez úhony. Z konečné stanice jsme museli do cíle ujít ještě dva kilometry. Ze všech stran sem proudili lidé, a když jsme dorazili k mohutné budově stodoly, bylo už uvnitř plno až po okraj. Bylo i co pít, muzika hrála zvesela a my horlivě křepčili (v originále "wir schwangen eifrig das Tanzbein" - pozn. překl.) v témže duchu. Občas sice došlo ke krátkému přeryvu, když vešel dovnitř nějaký Čech a způsobil povyk, český starosta ho ale brzy umírnil. Také naše mladá "Římanka" přešla na mžik kolem, ovšem mohli jsme vidět, že je to děvče přece jen příliš mladé a i my byli už se zralejšími dámami na okraji parketu. Hudba vyhrávala dlouho, po půlnoci byl ale konec a my se vypravili černočernou nocí na zpáteční cestu vlevo podél Vltavy kolem skal Čertovy stěny na protějším břehu.
Na Štědrý den jsme pracovali jen dopoledne, Adolf a já jsme měli domů společnou a tak jsme se loudali od vltavského mostu Panskou ulicí (v originále "Herrnstrasse", dnes třída Míru - pozn. překl.) k náměstí. Na rohu u Panského domu (v originále "Herrnhaus", i dnes hotel Panský dům - pozn. překl.) jsme se spolu zapovídali, když z domu naproti až k nám přistoupil jeden český esenbák (v originále "ein böhmischer SNB Mann" - pozn. překl.) a rázně nám přikázal, abychom jej následovali. Vedl nás tam, odkud vyšel, tj. do služební budovy SNB, a my s ním museli jít dolů do velkého sklepa. Po straně velkého sklepního prostoru se tyčila hromada uhlí a my dostali rozkaz přeházet ji na stranu protější. Když jsme s tím byli hotovi, museli jsme hromadu vrátit lopatami zase tam, kde byla původně. To se opakovalo až do šesti hodin večer, kdy jsme byli propuštěni. Adolf Pawel byl se svými blízkými vysídlen do Německa před námi, dostal se do bavorského Murnau. Po několika týdnech nám odtud poslal dopis, nad kterým jsme pěkně (v originále "nicht schlecht" - pozn. překl.) užasli. Sděloval v něm, že v Německu není vůbec všechno tak, jak si to snad někdo vysnil. Krátce líčil poměry v poražené Říši. Docela to s námi otřáslo, vždyť jsme mezitím toužebně hledívali tam, kde slunko zapadalo každičkého večera. Samozřejmě to mělo svůj důvod v tom, že muka Němců byla stále horší...
V českých volbách vyhráli komunisti a my dostali ve skladišti předáka jako dohližitele, rudého skrz naskrz a ovšem i plného záště proti všemu německému. Ještě něco smutného musím zmínit: ve Vyšším Brodě se rozneslo, že Adolfův otec (už zmíněný Adalbert Pawel, kdysi hostinský v Omlenici - pozn. překl.), hostinský "Am Sand" (tj. "Na písku", u někdejšího Iglerova mlýna a vaziště vorů na vltavském břehu - pozn. překl.), si vzal život. Adolf, můj veselý životní přítel, člověk plný radosti ze života, se dal o několik let později pro ztroskotání jednoho svého milostného vztahu přejet vlakem.
Luise (/Aloisia/, roz. Sonnbergerová, dcera Aloise Sonnbergera z Těchorazi, její datum narození viz rodový katastr vyšebrodské matriky /kn. 17, sn. 194/, pozdější žena autora těchto vzpomínek - pozn. překl.) po dokončení školy absolvovala povinný rok práce u jednoho sedláka v Reiterschlagu (dnes Pasečná - pozn. překl.). Dostala pak místo na vyšebrodské radnici a po zapracování byla pověřena vedením kartotéky, což byla ve znamení válečného hospodaření a správy velká zodpovědnost. Po konci války byla na radnici ještě nějaký čas ponechána a mohla přitom zažít, jak živoří bezpočet německých válečných zajatců v lágru na Hrudkově (Ruckendorf). Vojáci příšerně hladověli a poráželi své koně, aby vůbec přežili. Také starosta Sonnberger (celým jménem Hans /Johann/ Sonnberger, viz rodový katastr vyšebrodské matriky /kn. 17, sn. 195/, po konci války doporučen americkým majorem Whitmorem české správní komisi jako poradce, učitel Zdeněk Jirásek ve školní kronice jako jeden z členů správní komise ostatně poznamenává, že "o nějakém vystěhování Němců, pokud jsou zde Američané, není vůbec slechu" - pozn. překl.), pekařský mistr v Panské ulici, o jejich nouzi věděl a poskytoval jim pak chleba a brambory. Luise a také Hilde Märzová jim potraviny donášely kolem amerických stráží až ke vstupu do lágru, kde je předávaly přímo vojákům.
Někteří z válečných zajatců chodili z lágru do města na radnici, Američané svou ostrahu nebrali nijak přísně, a prosili starostu, zda by jim nemohl vystavit propouštěcí doklady. Sonnberger dal prostřednictvím Luise něco podobného skutečně vyhotovit a opatřil to razítkem i svým podpisem. Ti muži projevovali velikou vděčnost. Brzy ovšem musela Luise kartotéku opustit a pracovní úřad ji poslal do spořitelny. Tam docházelo k problémům, poněvadž nedlouho tam bylo rolníkům na jejich stvrzenky za dodávky do skladiště vypláceno ještě něco peněz.
Z vedoucích úředníků spořitelny to byli dva bratři Jiránkové, mladí Češi z Prahy, kteří hovořili perfektní němčinou, nechovali nijakou nenávist vůči Němcům a s Luise jednali se vší slušností.
Jednoho pozdního odpoledne v květnu 1946 šla Luise na májovou pobožnost v městském kostele a já byl zrovna také cestou v horní půli náměstí. Při radnici potkala esenbáka, který jí vtiskl do ruky koště a nařídil jí, aby zametla prostor před radnicí. Když mu řekla, že jde na májovou, vrazil jí facku.
To se rozneslo, poněvadž když přišla druhý den do práce, byli už oba bratři Jiránkové informováni a Luise se za ten případ omluvili. Krátce nato musila Luise spořitelnu opustit a byla pracovním úřadem ještě s jednou mladou dívkou vykázána k zemědělským pracím na jeden selský statek v Herbertově (Gerbetschlag). Tam už byl usazen jako majitel nějaký "bratka-futka" (tak doslova v originále, snad "braťko Futka"? - pozn. překl.), slovenský hadrář, který jako hosty měl na usedlosti dva hadráře další. Ti tři od rána do večera nasávali a úkolem děvčat bylo pro ty lumpy obstarávat stálý přísun pití. Každý večer se musily obě zabarikádovat, aby ušly mužskému obtěžování. Ta choulostivá situace skončila až naším vysídlením.
S postupujícím časem byla situace Němců stále bídnější. Jednoho víkendu dorazili zase nějací "zlatokopové", kteří s sebou nepřinesli ničehož nic (v originále "die 'hint und vorn' nichts hatten" - pozn. překl.), rovnou zabírali domy a vyháněli lidi z jejich majetků. Ti lidé byli skutečnou českou spodinou, zčásti přímo kriminálníky. V těchto kruzích bylo obvyklé zdravit se se smíchem slovy "ještě kradeš?" I dnes je prý občas Čechy používána jako humorná připomínka. Velká většina Čechů se ovšem za tyto zlatokopy hanbila. Z vlastní zkušenosti vím, jak pohostinní mnozí dovedou být.
Přes všechnu nevraživost se občas dařilo i Němcům leccos nakoupit v těch několika málo obchodech, pokud to ovšem nebylo na příděl. Většinou šlo o lihoviny. Ve skladišti jsme mluvili i o tom a navštívili jsme pak jeden český hostinec. Při mostě přes Vltavu ho zrovna zase otevřeli a my to měli při cestě z práce. Zastavili jsme tam tedy u prsaté mladé Češky, vypili několik panáků a byli beze všeho obslouženi. Zrovna dobře nám ale přitom nebylo. Jako všude v zemi, i kolem dvora v Těchorazi obcházel strach. Zabývali jsme se úvahami, jak před zlatokopy alespoň něco uchránit. Rakouská hranice byla přece docela blízko a proslýchalo se, že hodně lidí přes ní s ruksakem na zádech dokázalo cennější věci přenést.
Luisin otec, truhlář a rolník Alois Sonnberger, byl často známými dotazován, zda by nebylo lepší se s rodinou odejít do Rakouska a moci tam zase žít jako normální člověk. Sonnbergerovi by v Mühlviertelu přístřeší snadno našli, poněvadž matka Sonnbergerová pocházela ze Silberhardschlagu (na Sternsteinu) a v širším okolí Bad Leonfelden měla na tucet příbuzných.
Otec Sonnberger nemohl přenést přes srdce, že by snad opustil svůj stavební dvůr. Kdo by pak obdělával pole, na kterém stálo obilí jako podle pravítka, kdo by na jaře hnal vodu z potoka zvaného Zierbachl na luční svah, a to nejhorší, jak by přece mohl nechat na holičkách dobytek. Vystavit krávy, které na něm tak visely, nejistému osudu?
Tak jsme my všichni na stavebním dvoře dumali o tom, jak bychom dokázali přinejmenším alespoň něco zachránit do Rakouska. My, to byli Bauhofští, můj strýc Anton a já. Hofbauer z Herbertova, v Rakousku "po chalupě" Pötscher, dobromyslný a ku pomoci ochotný muž, nám nabídl, že by nás v noci mohl převést přes hranice do Lainbachu. Hofbauer vlastnil v Herbertově větší selskou usedlost a měl ženu a děti. (Velmi známí jsou v uprchlických kruzích oba bratři Pachnerové, Hofbauerovi synové.) Když dnes myslím na to, jak nás Hofbauer nezištně převáděl přes hranice, a to dokonce hned několikrát, dokážu jen říci: odvážný, obdivuhodný, hluboce lidský muž, jakého potkáš jen jednou za život.
Tak bylo dohodnuto, že se v noci z 30. dubna na 1. května 1945 odvážíme prvního z přechodů. Podílel se na něm Hofbauer, má žena Luise se svou sestrou Ridi, můj strýc Anton a já. Velice jsem se divil, že se strýc účastní toho podniku, poněvadž to celkem vzato nebyl nijaký družný vrstevník. My z rožmberské stanice jsme nadto neměli vlastně nic, co by stálo za to odnést jako nějakou cennost. Všeho se zmocnil ten darebák Hubáček. Myslím, že strýc šel s námi z jakési vděčnosti ta to, že po vyhazovu (v originále "nach dem Rauschschmiss" - pozn. překl.) z Rožmberka mohl zakotvit ve stavebním dvoře.
Nebylo opravdu nijak těžké se rozhodnout, co bychom měli vzít s sebou. Strýc Anton napakoval do ruksaku "Bauhofských" šicí stroj, děvčata měla v batozích jídelní a kávové soupravy a několik štůčků lněného plátna, já totéž a navíc ještě housle mého padlého bratrance Toniho, které moje teta Mitzi z mateřské piety vzala tenkrát z Rožmbera s sebou. Když se začalo smrákat, vydali jsme se do Herbertova h Hofbauerovým, asi pět kilometrů daleko. Od stavebního dvora stoupala polní cesta krátce až k jedněm božím mukám, odtud pak poměrně příkře dolů k už zmíněnému potoku Zierbachl. Poté, co jsme jej překročili, vedla cesta zase nahoru lesem. V lese naše napětí trochu opadlo, cítili jsme se v něm jistěji - předtím jsme šli stále otevřenou krajinou. Vlekli jsme se obtíženi do vrchu, klopýtali přes kořeny a přes kameny, když se náhle nalevo od nás ozval několikerý sípavý štěkot. Srdce se ve mně téměř zastavilo. Na chvíli jsme zastavili a naslouchali, zda se snad vynoří nějací Češi, ale pak jsme se dali znovu do pohybu, poněvadž nastalo ticho a trvalo. Později nám strýc Anton vysvětlil, že ten vystrašený štěkot vydával nejspíš nějaký srnec.
Nahoře na kopci zůstal les za námi a hrbolatá cesta vedla teď dost rovně kolem Nandelsových božích muk a pak dál do Herbertova. Ta ves leží v údolí potoka (zřejmě je to Obermühlbach /potok se dál vlévá do Větší Vltavice, která při Horním Mlýně ústí do Vltavy - pozn. překl./), takže se šlo trochu dolů a pak dál údolím k Hofbauerovým.
Náš přítel stál už připraven, vyměnili jsem si jen pár slov s paní Hofbauerovou (v originále "mit der Hofbauerin" - pozn. překl.) a opustili jsme konečně usedlost směrem na jih. Nejprve vedla cesta keři trochu nahoru a potom z hřebene dlouhý sestup k silničce z Dolní do Horní Drkolné (v originále "von Unter- nach Oberschlagl", obě osady byly po druhé světové válce zcela zničeny, viz k tomu webové stránky Zaniklé obce /Dolní Drkolná /
a /Horní Drkolná / - pozn. překl.). Vozová cesta ležela v terénním žlebu (v originále "in einer Talmulde" - pozn. překl.), po jehož překročení napříč následoval příkrý svah do kopce. Nahoře se prostíralo širé pole, jehož ornicí jsme se přebrodili, než jsme dosáhli okraje nějakého lesa. Klopýtali jsme pak podél něho, dokud jsme nespatřili pod sebou dole ležící údolí. Měsíc svítil tak jasně, že ho bylo vidět v celé rozloze i s potokem, který jím protékal s četnými svými meandry. Sešli jsme k němu svahem a překročili jej po tenké lávce. Teď jsme měli před sebou opět strmou lesní stráň. Musili jsme si ovšem na chvíli odpočinout, poněvadž ženy, nejen však ony, byly dost vyčerpány.
Po chvíli oddechu jsme šplhali hájkem nahoru, kde jsme pak po kraji údolí, stále lemovaného lesem, putovali delší trasou. Zdola jsme slyšeli jednotlivé výstřely a strýc Anton byl už docela vzteklý, poněvadž v mém ruksaku stále v houslovém pouzdru chrastilo dno nástroje, o který se asi bál. Hofbauer nás uklidnil, že tam v údolí leží Mlýnec (v originále "Lahrenbecher", rovněž osada po válce pod českým názvem zcela zaniklá, viz k tomu opět web Zaniklé obce - pozn. překl.), kde jsou nově usídleni vojáci v dřevěných barácích a ti by mohli občas jen tak střílet do vzduchu. Krátce nato nás varoval, že brzy dojdeme k jedné silničce a tam že máme dávat pozor a při přechodu silničky napříč zvedat vysoko nohy. Může se totiž stát, že tam budou nataženy dráty, vyvolávající poplach, jakmile se o ně zavadí.
Cestu jsme překročili bez úhony, načež se před námi otevřela rozlehlá plochá louka a Hofbauer nám na ní ukázal bílé patníky státní hranice.
Dorazili jsme tedy do Rakouska, ale ještě zdaleka jsme nebyli u cíle. Svítalo už a na konci louky se dalo rozeznat několik stavení. To byl jistě Allhut. Nemálo jsme užasli, když bylo cestou tu a tam možno spatřit podivné věci. Hofbauer řekl, že to bude tím, poněvadž dnes se slaví "Unruhnacht" (také "Störnacht", "Bösheitsnacht", v noci ze Svatodušní neděle na Svatodušní pondělí ozývá se prý z úst vesnické chasy "Gehn ma beosatn!", tj. "Pojďme dělat čtveračiny!" a hospodáři uklízejí už předtím domácí nářadí a náčiní v očekávání toho, čemu se německy říká "Schabernack", tj. čtveračina, taškařina, šibalský kousek a při čemž dojde leccos ke škodě a k úrazu - pozn. překl.), proto ten "Schabernack" leckde kolem. Mohli jsme dokonce spatřit velký žebřiňák na střeše jedné stodoly.
Musili jsme se vláčet ještě dál, než jsme si mohli úplně vyřízeni skutečně oddechnout na okraji lesa u Laimbachu (dnes jen část města Bad Leonfelden - pozn. překl.). Byl nejjasnější den, Hofbauer došel do Pötscherhofu, přijel odtud s povozem a vzal nás k Luisině tetě do Leonfelden.
Pro ty lidi to muselo být pěkné překvapení, když se ve sváteční den ráno zjeví skupina nějakých podloudníků. Po snídani jsme se uložili ke spánku. Odpoledne jsme se ještě prošli podél hranice z rakouské strany a večer jsme šli už značně lehčí nazpátek do Čech.
Hofbauer nás později převáděl ještě dvakrát, to jsme šli ale jen do Allhut a vyložili jsme tam své poklady u jednoho sedláka. Ten už měl na půdě tolik z Čech přenesených věcí, že jsme ty své pokládali vedle se značnou skepsí. Pochybnost byla namístě, poněvadž po našem vysídlení trvalo deset let, než jsme mohli vyhledat své známé v Rakousku. Nebylo proto divu, že z těch propašovaných předmětů už sotva vůbec něco zbylo, a to, co zbylo, už nebylo nijak potřebí. To už je jiný příběh, který by se dal vyprávět.
Během války, jak už zmíněno, vedla Luise na vyšebrodské radnici kartotéku osob. Měla tak co dělat i s odběrními poukazy a zdaleka sem přijížděli obecní představení, aby s ní a se starostou vyjednávali. Měla tedy jistý vliv na výdej odběrních poukazů a podařilo se jí sehnat pro sebe jeden poukaz na jízdní kolo. Tak teď stálo ve stavebním dvoře zbrusu nové dámské kolo, které nikdo nepoužíval. Kdyby je našli Češi, bylo by po tom klenotu rázem veta. Co dělat? Nebylo nijakým tajemstvím, že jeden sedlák v Radvanově (v originále "Raifmass", osada pod českým jménem po válce rovněž zcela zaniklá, viz Zaniklé obce - pozn. překl.), který měl svou usedlost přímo při hraniční čáře, přepravoval pro mnoho lidí věci přes ní. Poněvadž byl s lidmi ze stavebního dvora dobrý známý, poprosil ho otec Sonnberger, zda by Luisino nádherné kolo nešlo nějak dostat do Rakouska. Bylo dohodnuto, nejprve bylo ovšem třeba dopravit do samotného Radvanova. Tak jsme se Luise a já vydali i s kolem na cestu. Ze stavebního dvora se šlo dál přes silnici do Studánek (Kaltenbrunn) nahoru do vrchů při Valdově (Waldau) stále směrem na jih. Dorazili jsme nepřistiženi do Radvanova a pro našeho tamního známého nemělo být nijakou těžkostí dostat kolo k příbuzným do Leonfelden. Věděl dokonce přesně, kdy tu Češi po hranicích kolem chodí na hlídku. Poděkovali jsme a vrátili jsme se touže cestou do Těchorazi nazpět. Jak už vzpomenuto, mohli jsme teprve po asi deseti letech navštívit své rakouské příbuzenstvo a po kole jsme nenalezli ani stopy. Bylo však obecně známo, že jeden příbuzný toho sedláka z Radvanova v Rakousku používá krásného dámského kole na své vyjížďky. Bylo to nakonec už tak jako tak dost jedno, říkali jsme si, hlavně, že tenkrát nepadlo do rukou Čechům.
Ještě jednu věc bych měl krátce připomenout ohledně skladiště. Pracoval jsem tam téměř od počátku v kanceláři. Jednoho dne se mi dostalo dotazu, zda bych tu snad nechtěl zůstat natrvalo a ujít tak odsunu (v originále "nicht ausgeliefert werden müsste" - pozn. překl.). Poněvadž mí šéfové se ke mně chovali skutečně přátelsky, nechtěl jsem jejich nabídku hodit hned za hlavu. Nebylo to ovšem ode mě nijak rozumné, poněvadž už několik dní nato přišla z kaplické centrály výzva, abych se tam dostavil s jasným vyjádřením co do svého případného setrvání v republice. Jel jsem železnicí a hleděl z okna vagonu se steskem na naši Šumavu kolem. Míjel jsem Rožmberk nad Vltavou, pohádku mého dětství, na certlovském nádraží jsem ještě zašel k pamětní desce Franze Antona Gerstnera, stavitele koňské dráhy Budějovice-Linec. V Kaplici se mě pokoušeli přemluvit, abych se stal znovu Čechem. Poukazovali na to, že mám přece převážně české školní vzdělání a ve Vyšším Brodě jsem odvedl dobrou práci.
K tomu jsem mohl říci jen tolik, že mí rodiče jsou už v Německu a po válce a zajetí bych byl rád zase s nimi. To bylo akceptováno a já už nebyl předmětem nijakého naléhání. Dne 9. června 1945 jsme pak byli vysídleni, kromě mne "Bauhofští" (rozuměj Sonnbergerovi - pozn. překl.) a také moje teta a strýc (rozuměj Pruchovi - pozn. překl.). Cosi nás pálilo v nitru a nevyhaslo to nikdy.
Náš přítel Hofbauer přijel z Herbertova do Těchorazi s jedním žebřiňákem, abychom naň naložili svá skrovná zavazadla, padesát kilo na hlavu (v originále "pro Nase fünfzig Kilo" - pozn. překl.). K další přepravě (v originále "zum Abtransport" - pozn. překl.) jsme musili být v deset hodin na Horním Mlýně. Tam bylo všechno přeloženo na otevřené nákladní auto. Nikdy nezapomenu na to, jak během toho nakládání všeho, co nám zůstalo, začala Luisina matka zpívat šumavskou hymnu (v originále "Böhmerwaldlied" - pozn. překl.). Pak jsme byli nuceni zaujmout místa vedle našich zavazadel a vozidlo nás dovezlo do sběrného tábora v Kaplici (Kaplitz). Tam jsme setrvali ještě tři týdny, během nichž jsme museli Luise a já u jednoho sedláka pomáhat při žních. Potom následovala jako u všech jiných transportů odsunu cesta nákladními vagony po 40 osobách přes Budějovice, Plzeň a Domažlice do Furth im Wald. Mezitím jsme se dověděli i o dalších událostech.
Luisina nejlepší přítelkyně Hilde Bergmannová, roz. Merzová, dcera vyšebrodského klášterního správce, by mohla o tomto čase také hodně vyprávět. Telefonoval jsem jí a prosil ji, zda by nechtěla něco napsat o tom, jak to bylo s ní, s jejími rodiči a sourozenci. Mou prosbu rezolutně a krátce odmítla. Nevím proč a nechci se dál ptát. Luise je si jistá, že má ještě dnes strach. Po konci války Luise Hildě pomohla. Pan Merz byl z bytu v klášteře vyhnán a členové rodiny odtrženi od sebe navzájem. Jeho vzali do vazby v českobudějovickém Justičním paláci na břehu řeky Malše, proslulém krutostmi na Němcích, paní Merzová byla zavlečena kamsi do českého vnitrozemí a Hildu zavřeli do sběrného tábora v Českých Velenicích. Luise se nějak podařilo ji tam jednou navštívit a donést jí něco k jídlu. Ten, kdo si pamatuje tehdejší poměry, ten ví, co to znamenalo vydat se jako Němec na cestu nějakým veřejným dopravním prostředkem. Němcům nebylo dovoleno v podstatě nic! V Certlově bylo nutno přestupovat, což bylo ještě celkem bez problémů, pak ještě přestupování i v Budějovicích na velkém nádraží s mnoha nástupišti. České Velenice mají nádraží na rakouské hranici a byly dříve součástí rakouského Gmündu (před přejmenováním na České Velenice /navrhováno bylo i jméno Masarykov/ to byl Cmunt v Čechách - pozn. překl.). Jak to tenkrát Luise dokázala, je pro mě dodnes něco jako zázrak, vždyť češtinu sotva ovládala. Z vděčnosti a přátelství Hilde na mou ženu stále pamatuje hojnými dary.
V českobudějovickém Justičním paláci byly po válce páchány na Němcích, zejména těch šumavských, ohavné krutosti. Také otec mého přítele Dr. Herberta Krczala tu seděl. Otec Krczal byl učitelem a měl množství českých přátel, s nimiž hrával často a rád karty. Byl členem SA, což jeho přátelům nijak nevadilo, poněvadž byl jinak dobrý člověk. Po válce byl i on uvězněn v Justičním paláci. Jednoho rána museli vězňové nastoupit na dvůr a následovalo odpočítávání. Každý desátý odpočítaný byl odveden a zastřelen. Krczal byl jedním z těch, na koho přišla takto řada. Pokud vím, je na českobudějovickém hřbitově pamětní deska i obětem této masové vraždy. Podle novinových zpráv byla deska už několikrát zhanobena.

Glaube und Heimat, 2013, č. 2, s. 14-21

Tento zajímavý vzpomínkový text vyšel v únorovém čísle krajanského měsíčníku zásluhou dcery jeho autora Ulriky Nemec-Spiessové, která se v závěru omlouvá za pravopisné chyby, jež se ovšem v mém překladu nemají šanci objevit. Dcera je i autorkou otcova nekrologu v předchozím lednovém čísle časopisu. Přiznám se, že rozsah textu jejího otce mě neodradil už proto, že jeho pisatelem byl člověk s příjmením Němec. Když se jeho rodiče dne 22. května roku 1924 v českobudějovické katedrále sv. Mikuláše brali, zaznamenala tu událost oddací matrika česky psaným zápisem, který stojí za to reprodukovat co nejúplněji. Ženich Heřman Němec, zřízenec československých státních drah, narozený 17. října 1901 v Českých Budějovicích, byl synem českobudějovického železničního zřízence Františka Němce a Marie, roz. Kellnerové z hornorakouského městyse Frankenmarkt v okrese Vöcklabruck (kus na jih od Haag am Hausruck, rodiště Karla Klostermannar). Nevěsta Hermína Amanda, narozená v Českých Budějovicích 7. prosince roku 1901, byla dcerou vídeňského řezníka Františka Vatera a jeho ženy Petronily, roz. Žahourové ze Lhoty (dnes část obce Dynín v okrese České Budějovice). Snad stojí za zmínku, že podle německého záznamu o narození ženicha Hermanna Němce v českobudějovické křestní matrice byl jeho otec Franz Němec, českobudějovický konduktér a děd budoucího Heřmanova syna Alfreda Christiana, nemanželským synem Magdaleny Němcové, dcery Thomase Němce, lesního hajného v Mokrosukách, tehdejší okres Sušice (Schüttenhofen), dnes okres Klatovy, a jeho ženy Barbary, roz. Zelenkové z Mokrosuk. Alfred Christian Němec se narodil Heřmanu a Hermíně Amandě Němcovým v Českých Budějovicích dne 31. srpna 1924, tedy tři měsíce a jeden týden po jejich zdejší svatbě. Jak sám píše, šel do války rovnou ze školních lavic (a poznamenává také, že jeho školní vzdělání bylo převážně české). Upadl do amerického zajetí, z něhož, jak už také víme z jeho textu, uprchl ke strýcovi a tetě Pruchovým do Rožmberka nad Vltavou. Zbytek svých šumavských osudů zachytil s odzbrojujícím smyslem pro detail. Poté, co jej odsun zavál do Ottobeuren a Memmingen v bavorském Švábsku, vzal si 8. září 1947 svou Luise. Devět let nato se rodina přestěhovala do Hafenlohru v Dolních Frankách, kde byl Alfred teď už asi opravdu Nemec přednostou stanice německých spolkových drah (Bundesbahn). Během 10 let se jim narodily 3 děti. V 60 letech odešel pracovitý muž na odpočinek, účastnil se však v Bad Leonfelden často vyšebrodských rodáckých setkání (Hohenfurter Heimattreffen) a později se s někdejším spolužákem Karlem Schmidtmayerem vydával po politickém uvolnění na cesty starým domovem. V roce 2008 mu po delší nemoci, byla to demence, umřela žena, kterou opatroval v domácí péči. Prý jí chodíval denně na hrob, než začátkem října 2012 skončil po několika pádech a zraněních v nemocnici v Aschaffenburgu, kde 30. října i skonal. Předpokládám, že byl pochován po ženině boku na hafenlohrském hřbitově.

- - - - -
* České Budějovice / Poběžovice / Rožmberk nad Vltavou / Vyšší Brod / † Aschaffenburg (BY) / † † Hafenlohr (BY)