logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

EMIL MÜLLER

Odvážil jsem se!


Ten úlevný povzdech se mi v jedné tiché hodině vydral z prsou, když před deseti lety, v červnu 1948, vyšlo prvé číslo krajanského časopisu "Böhmerwäldler Heimatbrief". Jeho rozsah byl skromný: pouhých osm stran, celý jeho náklad činil pak 500 výtisků. Stejně chudobný byl vzhled, navíc i ten špatný papír, na kterém byl časopis tištěn, mohl být pořízen jen tehdy, když bylo sebráno stejné množství papíru starého, což nebylo nijak snadné. Z obsahu však, na němž se už podíleli četní krajané, tepal už tenkrát puls uloupeného šumavského domova. Náš "Heimatbrief" byl co do vnější i vnitřní podoby prostě jen věrným otiskem lidí, kteří tento domov ztratili. I oni vypadali tak chudobně ve svých obnošených šatech...


Böhmerwäldler Heimatbrief,1993, s. 367

K 35. výročí měsíčníku Böhmerwäldler Heimatbrief připomenula jeho redakce slova, kterými se červencovém čísle ročníku 1958 rozloučil s časopisem jeho zakladatel a první vydavatel, "nezapomenutelný", jak ho označuje, Emil Müller. Kdo byl ten muž, který se jako prvý "odvážil"? Narodil se 4. srpna 1893 v Kunžvartě (Kuschwarda, dnes Strážný), navštěvoval měšťanskou školu ve Vimperku (Winterberg), jako válečný dobrovolník přišel hned v roce 1914 v Srbsku o jedno oko a byl pak v letech po první světové válce i za té druhé až do roku 1945 zaměstnán jako daňový úředník. V roce 1921 si vzal v Českém Krumlově (Böhmisch Krumau) za ženu Aloisii, roz. Wesselakovou, s níž se po smrti dcery přestěhoval 1928 do Prachatic (Prachatitz), kde se jim narodil syn Walter. Vedle výkonu svého povolání se s velkou obětavostí věnoval potřebám poškozených válkou, ať už šlo o invalidy či vdovy a sirotky po padlých vojácích. I s vlastní jeho profesí byly právě spojeny nesčetné cesty po kraji, za kterých měl příležitost poznat lidi, jejich osudy a problémy. To mu po vyhnání přišlo vhod ve chvíli, kdy se rozhodl něco podniknout pro vzájemnou komunikaci těch, kteří byli stejně jako on postiženi ztrátou domova. Sbírka adres, kterou založil a neustále rozhojňoval, byla podstatným základem organizace setkání krajanů v bavorském Ingolstadtu i samotného počátku vydávání časopisu pro ně určeného. Pokročilý věk a astmatické potíže ho deset let nato donutily od srpna 1958, jak už zmíněno, předat "Heimatbrief" krajanské radě domovského okresu Prachatice. Emil Müller zemřel v hornobavorském městě Geisenfeld, kde kdysi svůj odvážný vydavatelský počin, dodnes ostatně už po více než půlstoletí úspěšně pokračující v režii "Böhmerwaldheimatkreis Prachatitz" ze středošvábského Mindelheimu, uskutečnil, dne 6. května 1971 a byl tam dva dny nato i pochován.

- - - - -
* Strážný / Vimperk / Český Krumlov / Prachatice / † † † Geisenfeld (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Interiér někdejšího farního kostela v jeho rodném Kunžvartě (dnes Strážný) a Madona se svatozáří rovněž z inventáře téhož domu Božího, stojící dnes v replice Stožecké kaple v bavorském Philippsreutu (viz i Hugo Rogmans)Interiér někdejšího farního kostela v jeho rodném Kunžvartě (dnes Strážný) a Madona se svatozáří rovněž z inventáře téhož domu Božího, stojící dnes v replice Stožecké kaple v bavorském Philippsreutu (viz i Hugo Rogmans)
Snímek z roku 1964 zachycuje vnitřek kostela ve Strážném rok předtím, než byla celá budova stržena, pohled na kostel pochází z první poloviny 20. stoletíSnímek z roku 1964 zachycuje vnitřek kostela ve Strážném rok předtím, než byla celá budova stržena, pohled na kostel pochází z první poloviny 20. století
Řasnice (Travnatá Vltava) u jeho rodného Kunžvartu a nedaleké Žďárecké jezírko na snímcích zapomenutého dnes fotografa Dr. Preisslera
Žďárecké jezírko v roce 2013

zobrazit všechny přílohy

TOPlist