logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

RUDOLF MÜLLER

My kluci s řehtačkami


Na Zelený čtvrtek a Velký pátek museli jsme my kluci s řehtačkami (v originále "Ratschenbuben" - pozn. překl.) jejich klapotem zastoupit hlahol kostelních zvonů. V Želnavě (Salnau) se začínalo u Zoufala (čti Coufala - pozn. překl.). Nejprve se šlo k faře, kde se za přítomnosti farářovy říkala modlitba. Pak se pokračovalo kolem Rialů, od "Turmplatz" dolů až ke stavení zvanému "Schneiderkospern" a zase do vsi ke kašně u kovárny, které se říkalo "Schmiedbrunnen", kde se zase modlívalo. Odtud jsme se pak vraceli k místu, odkud jsme vyšli. Odměnu si "Ratschenbuben" vybírali od sedláků na Velký pátek v podobě malovaných vajec, u obchodníků nebo úředníků často v podobě peněz, které přišly nám klukům na obchůzce velice vhod.


Glaube und Heimat, 1989, č. 3, s. 65

P.S. Jde vlastně o komentář ke snímku želnavských kluků z roku 1931, pod nímž autor předchozích řádků uvedl v úplnosti i jejich jména.

Vyprávění o "Dikei-Felsen"


V čas senoseče se vydal Benedikt Herbst časně zrána ze Záhvozdí (Hintring) na lesní louku zvanou "Schneiderwies". Zvolil k tomu bližší cestu křižující silničku v Černém lese (v originále "Schwarzwald-Straßl" - pozn. překl.). Když za ním jeho žena několik hodin nato donesla jídlo a chtěla mu pomoci, Benedikt tam nebyl. Marně ho hledali a brzy se stalo zřejmým, že ho hajný z Uhlíkova (Uhligstal) přistihl při pytláctví a postřelil. Teprve po několika letech byl objeven v v jedné skalní dutině, pokryt jehličím, své dřeváky ještě při nohou. Nalezené pozůstatky přenesl pak Johann Müller (Schnürl Hansl) ze Záhvozdí v nůši na trávu, říkalo se jí u nás "Buckelkorb" (tj. "koš na hrb" - pozn. překl.), to že patřila k zádům, na hřbitov do Želnavy. Od těch dob se té skále, kde nebohého Herbsta našli, "Dikei-Felsen", to podle zdrobněliny jeho křestního jména Benedikt. Ještě krátce před druhou světovou válkou mohli dřevorubci a také ta, která mi příběh vyprávěla, dosud vlastníma očima spatřit na původním místě stát mechem obrostlé Benediktovy dřeváky. To vyprávění jsem zařadil do své kroniky "Denkmäler und Herrgottzeichen der Pfarrei Salnau" (tj. "Památníky a posvátná znamení farnosti Želnava", kde ho najdete na straně 22 pod číslem 23.


Glaube und Heimat, 1991, č. 7, s. 80

Kolik jen tu bylo všude Müllerů! Ten náš, narozený ve vsi Sonnberg (i česky dříve Žumberk, až po válce až podnes Slunečná) 30. září 1919 v čp. 2 a pokřtěný nejspíš v želnavském kostele jménem Rudolf, byl po dlouhá léta rodáckým zpravodajem farnosti Želnava ve čtrnáctideníku a pak měsíčníku Glaube und Heimat. Rozloučil se se svou funkcí pro stáří teprve roku 2003, ještě 2007 však zářijové číslo téhož časopisu připomíná jeho požehnané osmaosmdesátiny. Narodil se ve vsi, dnes zvané Slunečná (mnoho z ní nezbylo) jako osmé z deseti dětí a vyrůstal v zázemí té velké rodiny až do časů, které převrátily svět naruby. Po vychození obecné školy v Želnavě a měšťanky v Horní Plané (Oberplan) sloužil rodné hroudě, "heimatliche Scholle" po německu, než přišla válka a nasazení v Rusku od roku 1940 do samého konce, ačkoli byl vícekrát zraněn. S návratem se stačil 16. ledna 1946 v Želnavě ještě oženit s Annou Holznerovou z tamního stavení čp. 25 (říkalo se tam "Faber" jako "barvíř"), narozenou však ve dnes zcela zaniklé vsi Hory (Spitzberg) 1. července 1924 a z jejich manželství vzešlo, ovšem už po vyhnání, pět zdravých dětí, z nichž nejmladšího Franze postihla však 1982 smrtelná nehoda. Matka synovu smrt přežila o pouhé tři roky a jen pevná víra, zděděná po předcích, dala jejímu muži dál pracovat na tom, co přežije rody. Vydal 1994 po dlouholeté přípravě knihu "Chronik des Gerichtes Salnau von 1395 bis 1830", z níž bohatě čerpá i české zpracování jí i jiných německých pramenů, jak je pod titulem "Historie rychty Želnava s obcemi Bělá, Záhvozdí, Pernek a Nová Pec" stačil sestavit a zveřejnit před svou smrtí Stanislav Jagr. Právě Bělé (Parkfried) a Záhvozdí jsou zasvěceny i dvě místní kroniky, které sice Jagr ve výčtu svých pramenů neuvádí, jež však Rudolf Müller rovněž zpracoval. Přičinil se o pořízení želnavské farní korouhve a spolupracoval především s Franzem Schlägerem, rodem z Lázu (Gehäng) u Nové Pece (Neuofen), na zřízení památeční repliky božích muk z Lázu a rodácké jizby Želnavských v rakouském Klafferu. V den jeho sedmdesátin se na Mariahilfberg u Pasova konal neobyčejný svatební obřad. Farář Pimmer, rodák z Korkusovy Hutě (Korkushütten) u Vimperka (Winterberg), tu oddával čerstvého jubilanta s ovdovělou Rudolfine Schmidtovou, roz. Fleischmannovou, původem rovněž z Müllerovy domovské farnosti Želnava (konkrétně ze Želnavy-nádraží, což je dnešní Nová Pec). V následujících letech se Rudolf Müller musel ovšem podrobit několika operacím, aby si udržel tělesnou mobilitu, kterou po válce osvědčoval hned od roku 1956 v tehdy začínajícím bundeswehru (v lednu toho roku rukovali první "spolkoví" vojáci). Dotáhl to v něm až k hodnosti "Hauptfeldwebel" (tj. "vrchní šikovatel"), s níž roku 1971 odcházel do penze. Tu trávil v hornobavorském Traunsteinu, kde prožíval své mládí i papež Benedikt XVI., od roku 2005 čestný občan města. Rudolf Müller vedle už zmíněných kronik sbíral i úmrtní oznámení a lístky vyhnaných želnavských farníků s jejich podobenkami, svaté a poutní obrázky, vše uloženo k nahlédnutí v rodácké jizbě a průběžně doplňováno. Grete Ranklová, která má na internetových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení, mu k osmdesátinám jako "Fahnenmutter", tj. "matka korouhve" všech Želnavských v cizině poděkovala za více než tři desetiletí obětavé práce pro uchování kulturního dědictví domova i sílu do dalších let. Vyhasla mu 22. července 2012 v Traunsteinu, kde byl čtyři dny nato i pochován na tamním lesním hřbitově po boku své první ženy Anny a také svého nejmladšího syna, který zahynul sedmadvacetiletý při dopravní nehodě. Nejstarší Müllerův syn, který byl jako otec vojákem z povolání a později přijak diakonské (jáhenské) svěcení, sloužil za zesnulého otce smuteční mši a vykonal i následný pohření obřad. Na úmrtním lístku se objevil tento citát z 2. listu Korintským 5, 1 (český překlad Nové Bible kralické): "Víme přece, že kdyby byl náš pozemský dům tohoto přebývání zbořen, máme od Boha věčné stavení v nebesích, dům neudělaný rukama."

- - - - -
* Slunečná, Želnava / Černý les / † † † Traunstein (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Mezi spolužáky ročníku 1919 o prvním svatém přijímání v Želnavě 1928 stojí s obrázkem nad druhou zprava sedící dívenkou a 1999 jako osmdesátník ke snímku poznamenává: "Tři z kamarádů na něm zachycených padli ve válce, osm jiných z dvaceti tehdy devítiletých dětí už zemřelo, zbylo nás k letošku devět starých jako já"
Želnavští kluci s řehtačkami v roce 1931, on v dřevácích zcela vpravo
S kamarády z rodné vsi stojí vzadu druhý zleva na snímku pořízeném 1937, tedy dva roky před velkou válkou, v níž padli oba dva stojící při něm zleva i zprava, v přední řadě pak ten druhý odleva

zobrazit všechny přílohy

TOPlist