logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ENGELBERT "BERTL" MÜLLER

Letokruhy


Předmluva
Pod titulem "Letokruhy" (v originále "Jahresringe") chtěl bych tu zapsat naše společné životní vzpomínky. Anna a já se známe od roku 1943, dne 30. října 1948 jsme se vzali a jdeme od té doby spolu životem, který nám přinesl mnoho radosti a štěstí, ale také mnoho nevýslovného utrpení. Proč jsem zvolil titul "Letokruhy"? Významný úsek života jsme přece my dva směli ještě strávit v naší šumavské domovině. Byla to léta našeho mládí. Tam, kde stála naše kolébka, je teď domovem strom. Platí za symbol života a ne náhodou se hovoří o "rodokmenu" předků (v originále "vom ,Stammbaum' einer Familie" - pozn. překl.). Jak známo dá se stáří stromu vyčíst z jeho letokruhů. Nadto letokruhy vypovídají i o průběhu prožitých roků. Je z nich vidět, zda šlo o normální, extrémně suchý či naopak výjimečně deštivý rok, který bylo dotyčnému stromu prožít. Z tohoto pohledu lze význam slova "letokruhy" přenést a aplikovat i na můj lidský příběh.
Na tomto místě bych rád vysvětlil, proč vůbec chci naše vzpomínky svěřit papíru. Už před mým odchodem na penzi ve mně uzrálo rozhodnutí sepsat jednou to, co nám z našeho života zůstalo v paměti. Už tenkrát jsem byl toho názoru, že to, co nám bylo dáno většinou společně prožít, stojí za zaznamenání. Už rok našeho narození leží přesně uprostřed mezi koncem první světové války v roce 1918 a vstupem německého wehrmachtu do Sudet dne 1. října roku 1938.
Velmi truchlivým úsekem našeho života byl ten od podzimu 1939, kdy vypukla druhá světová válka až do jejího konce s tak hořkým koncem pro nás Němce. Jako by nestačilo, že jsem vinou toho choromyslného Hitlera ztratil šest svých bratrů. V létě 1946 následovalo vyhnání z naší milované šumavské domoviny. Také Annina rodina musila brzy nato opustit navždy svou domovskou ves (v originále "ihre Heimatdorf Sonnberg", což je dnes téměř zaniklá Slunečná, která předtím stejně jako autorův rodný Hintring /dnes Záhvozdí/ české jméno neměla - pozn. překl.).
Nový začátek v Bavorsku a postupná normalizace životních poměrů se vyznačovala i mnohým strádáními, z nich především hladem. Teprve zavedením německé matky při měnové reformě roku 1948 docházelo i pro nás k pozvolnému zlepšení, i když ještě tehdy byly platy velice nízké.
Stavba našeho vlastního domku s nastěhováním do něj o Vánocích v roce 1961 nám pak daly uvědomit si, že jsme konečně opravdu nalezli nový domov. Musím ovšem připomenout, že výstavba domu byla možná jen s využitím státní půjčky, která pomohla zejména vyhnancům a rodinám s množstvím dětí. Tvorbou naléhavě potřebného bydlení a majetku zároveň chtěl náš stát zajistit, že ho "novoobčané" občané budou skutečně považovat za svůj a že nebudou přístupní komunistickým ideám. Takové úvahy byly zřejmě aktuální.
Hlavním důvodem mého těžce opovážlivého rozhodnutí zaznamenat vzpomínky z našeho života je ovšem společné přání nás obou, aby se jejich prostřednictvím naši potomci dověděli, kde nalézt naše rodinné kořeny. Kromě toho je pro ně dobré vědět, že se vyplácí zasazovat se za mír a svobodu a odmítat každé násilí.
Hovoříme z bolestné zkušenosti, poněvadž jsme poznali hned tři diktatury: tu Hitlerovu, tu komunistickou v Československu a východoněmecký "reálný socialismus". Došli jsme k závěru, že demokracie se všemi svými chybami a slabostmi je stále ještě ta lidsky nejdůstojnější a nejsnesitelnější státní forma.

Tam v krásné Šumavě
Začal bych rád dnem 8. května roku 1928. To datum má pro mě obzvláštní význam. Já sám se toho dne ještě vůbec nenarodil, ale čekal jsem v matčině bříšku (v originále "im Schoß meiner Mutter" - pozn. překl.), abych směl o půl roku později spatřit světlo světa. Toho květnového dne však rodina Matheova (po chalupě "u Webera") v sousední osadě Sonnberg položila do kolébky malou Annu. O dvacet let později se stala mou manželkou a životní partnerkou. Po své sestře Marii a obou bratřích Rudlovi a Hanslovi byla čtvrtým děckem Johanna Matheho a jeho ženy Pauly, roz. Plankové původem ze vsi zvané německy Deutschhaidl.
Po válce ovšem se z německé vsi Sonnberg stala česká Slunečná (zbyly v ní ve 21. století jen 4 domy a známá biofarma - pozn. překl.) a ze vsi Deutschhaidl německému uchu exoticky znějící Maňava (z někdejších 25 domů zbyly rovněž jako ve Slunečné jen 4 domy - pozn. překl.). Má rodná ves Hintring se nyní nazývá Záhvozdí. Sousední osada Uhligsthal, kde stávala moje škola, byla přejmenována na Uhlíkov, zmizela však z mapy i ze zemského povrchu, s nímž byla už před mnoha lety srovnána. Ještě předtím ji Češi použili za filmovou kulisu a vypálili.
Zpátky však do vsi Sonnberg. Anna by vlastně měla sourozenců šest, kdyby Hansl, ten "první" (ročník 1922), nezemřel už ve třech letech na zauzlení střev. Anna často vyprávěla, že její dědeček byl vždycky moc smutný, když vzpomněl toho předčasně zesnulého vnuka. Byl to prý opravdu bystrý chlapec. Asi i z toho důvodu bylo jeho křestní jméno použito později ještě jednou, a sice v roce 1926.
Rok po Annině narození byli její rodiče požehnáni dokonce hned dvojčaty. Obě ty ratolesti - Franz a Theresa - brzy poté, co projevily prvé známky života, také opustily tento svět. Pro mou pozdější tchyni bylo úvodem připomenuté datum 8. května 1928, dnem ještě jinak významným. Nejenže dala život mé Anně, nýbrž oslavila to ho dne i své čtyřicáté narozeniny.
Koncem září 1928, když "Weberovic Anně" bylo už téměř půl roku, blížil se i můj prvý "vezdejší" křik. Stalo se tak dne 29. září. "Giez", jak byl benjamínek mezi houfem dětí v našem okolí pojmenován, spatřil u "Loahmhanslů" v Hintringu světlo světa.
Při této příležitosti mně napadá, že už moje maminka měla v úmyslu zapsat události ze svého života. Bohužel na to nikdy nedošlo. Na vypravěčských schopnostech, pěkném písmu a pravopise ji přitom nic podstatného nechybělo. Často např. vyprávěla, že za svých školních let udělala jednou v diktátě snad jedinou pravopisnou chybu. V přísloví "Steter Tropfen holt der Stein" (tj. "Stálá krůpěj vyhloubí i kámen" - pozn. překl.) napsala v prvém slově dvě "tt" za sebou. Ještě ve stáří jí to dokázalo rozčilit.
Maminčiny vzpomínky by jistě měly pro nás její potomky svou cenu. Pokouším se teď na jejím místě zachytit to, co mi z jejích vyprávění utkvělo v paměti.
Bylo to věru těžké živobytí, které bylo naší mamince od mládí přiřčeno. Její rodiče, Johann Bayer a jeho žena Elisabeth, roz. Reichartová - všeobecně zvaná "Lisei" - byli zaměstnáni jako nádeníci střídavě u velkých sedláků ve vsích bližšího okolí. Nízká odměna za těžkou zemědělskou práci počítala s ubytováním a stravou zdarma. Kromě toho si směli u mnohého ze sedláků držet jednu krávu, což ovšem pro nádenickou rodinu s množstvím dětí rozhodně nebyl nijaký luxus. Krmení pro dárkyni mléka měli zajištěno tím, že si po klekání směli nažnout trávu na polních mezích. To byla namáhavá práce.
Maminka často vyprávěla o tom, jak se jednou u velkého sedláka nějaká služebná osoba ptala selky, kdy že už dostanou posvícenské koblihy. Odpověď zněla jako výsměch: "Ja, da miasst 's mia no wart'n, bis ma d'I-Frau s'Roanaschmalz bringt!" (tj. "Inu, to si musím ještě počkat, až mi podruhyně donese to přepuštěný máslo!" - pozn. překl.) Nádeníci či podruhové - zvaní také "I-Leut" (Inwohner)' museli za to namáhavé žnutí trávy na mezích ještě jako nějaký desátek odvádět hrnec přepuštěného másla.
Nemohl jsem při takových vyprávěních maminčiných nikdy pochopit, jak mohli být mnozí sedláci vůči lidem na nich služebně závislých být tak nekřesťansky zatvrzelí. Neumíme si dnes ani představit, za jak nesociálních podmínek musila u sedláků zaměstnaná čeleď trávit svůj život.

P.S. Textová ukázka zahrnuje úvod a část prvé kapitoly autorovy knihy, publikované roku 2008 vydavatelstvím Book on Demand, GmbH, Norderstedt.

Mein Dank an den Herrgott


O Gott, ich dank dich für das Leben,
ist es auch manchmal nicht ganz leicht,
Du hast den Glauben mir gegeben
und damit hab ich viel erreicht.
Ich möcht` Dir für die Hoffnung danken,
denn sie gibt mir den Lebensmut,
kommt auch mein Glaube oft ins Wanken,
die Hoffnung macht es wieder gut.
Der schönste aber aller Triebe,
der mich erfüllt durch Deinen Geist
ist doch und bleibt für mich die Liebe,
und dafür dank ich -- Herr -- zumeist.
Das Dasein setzt in seiner Kürze
mir immer wieder Sorgen vor,
Du aber -- Herr -- schenkst mir die Würze,
drum dank ich Dir für den Humor.
Dein Wort -- o Gott -- ist für mich wichtig,
weil ist die Frohe Botschaft ist,
und dafür dank ich Dir aufrichtig
denn ich bin gern ein froher Christ.

Verfasst im Mai 1988

Můj dík Pánu Bohu


Za život, Pane Bože, díky,
i když ne vždycky lehký byl,
víru dals mi, dar převeliký,
a tíms mi mnohé přislíbil.
Jsem zavázán Ti za naději,
neboť mi stále pomáhá,
když ve víře se pozachvěji,
když je mi třeba odvaha.
Nejkrásnější však mezi všemi
dary, které mi Duch Tvůj přál,
zůstává láska, ta vším je mi,
nevím, zač víc bych děkoval.
Náš zemský pobyt je tak krátký,
že starost má tu každý tvor,
Ty, Pane, znáš však plašit zmatky,
tož díky Tobě za humor.
Tvé slovo, Bože, je mi zvěstí,
radostným evangeliem,
to pro ně jsem, to že mám štěstí,
už pro tu radost křesťanem.

Napsáno v květnu 1988

P.S. Tyto verše tvoří v německém originále naopak závěr jeho vzpomínkové knihy.

Hoamweh


D' Hoamat volier'n, dos trifft oan scho(n) hort,
und 's Hoamweh, dos is nit nur so a Wort -'
d' Sehnsucht is 's, die 's drinn' in dir gspürst,
die stärka wachst, je älta du wirst.

Seit sie uns domols hom alle vetriebn,
is 's Hoamatbild im Herz'n mir bliebn -
do drinn' bleibt 's und wiar i aa nou sou olt,
wer kann scho(n) vogessen unsern schön'
Böhmerwold?

Stesk po domově


Těžkou ranou bejvá ztratit domov,
stesk po něm, to nejni pouhý slovo -,
touha je to, ve tvym nitru skrytá,
roste jen, jak přibejvaji leta.

Co vyhnali nás, v srdci zvostává mi
ten vobraz v srdci, drahý místa známý -
čim starší sem, hloub ve mně zvostává,
cožpak se nám dá zapomenout naše
Šumava?

Festschrift und Chronik der Pfarrei Salnau zur Gründung der Patenschaft der Gemeinden Klaffer und Schwarzenberg über die Vertriebenen der Pfarre Salnau im Böhmerwald 6. und 7. August 1988, s. 2

Slovníček: dos trifft oan scho(n) Hort=to už jednoho zasáhne tvrdě, wiar iaa nou sou olt=kdybych byl ještě jednou tak starý.

Když 20. září roku 2008 Engelbert Müller, řečený "Bertl", náhle zemřel, chybělo pouhých devět dnů, aby se dožil požehnané osmdesátky. Narodil se totiž 29. září 1928 ve vsi, nesoucí dnes české jméno Záhvozdí, jako poslední z devíti dětí manželů Johanna a Marie Müllerových. Tady poblíž Vltavského luhu prožil i své prosté, ale šťastné dětství, jež je podstatnou součástí knihy jeho vzpomínek, dokončené krátce před smrtí a vyšlé ještě v roce autorova skonu. Až nacistický zábor a následná druhá světová válka přinesla rodině Müllerových osudový zlom. Ze smrti šesti svých synů ve válce se Engelbertův otec Johann Müller už nikdy nevzpamatoval a zemřel sedmasedmdesátiletý v Bavorsku krátce po vyhnání roku 1949. Svou prvou ženu Hedwig, nemanželskou dceru Ludmily Weidauerové (Ludmilin otec Karl Weidauer byl horníkem, adresou v Horní Plané čp. 72, matka Theresia byla dcerou lhenického tkalce Franze Mayera) si bral v květnu roku 1909 jednadvacetiletou, v dubnu 1919 na těhotenský zánět ledvin mu však zemřela a on se už 30. června téhož roku oženil už sedmačtyřicetiletý znovu s devětadvacetiletou Marií Bayerovou (želnavská oddací matrika uvádí ovšem její příjmení psané Beier), Engelbertovou matkou. Její ani ne patnáctiletý syn nastoupil 1. dubna 1943 ve Volarech na tamní poštovní úřad do učení na mladšího listonoše (Postjungbote) a už tady poznal svou budoucí manželku Annu ze vsi Sonnberg, sousedící s jeho rodným Hintringem, která za války ve Volarech rovněž pracovala. V červnu 1946 musili Müllerovi Hintring během několika hodin opustit a přes Bayerbach jižně od Řezna (Regensburg) dorazili do Riedenburgu dál na severozápad, kde se Engelbert Müller šťastnou shodou okolností znovu shledal se svou Annou. Několik měsíců pracoval jako čeledín v zemědělství, než od února roku 1947 mohl v Pockingu jako listonoš pokračovat v poštovní službě. Následujícího roku se s Annou, roz. Matheovou, oženil a ona ještě téhož roku porodila jejich první dceru Hildu, tři roky nato pak po změně bydliště v Safferstetten přivedla na svět druhou dceru, které dali jméno Christine. Na podzim 1951 našli manželé s Engelbertovou prací v Pockingu i byt, kde se jim v roce 1952 narodil syn Fritz. V roce 1954 se uvolnilo místo na poštovním úřadě v dolnobavorském městysi Rotthalmünster (zemský okres Pasov /Passau/) a bylo to pro rodinu stěhování poslední, poněvadž se Engelbertu Müllerovi a jeho blízkým stalo to místo domovem na 54 let. Roku 1961 se jim tu splnil sen i o vlastním bydlení, kam se už devítičlenná rodina se syny Kurtem (*1958) a Siegbertem (*1960) navíc, také s dosud žijící tenkrát Engelbertovou matkou a tchánem dokázala vejít. V roce 1974 udeřila však ruka osudu poznovu. V tragické automobilové nehodě ztratili Engelbert a Anna nejen dceru a zetě, nýbrž i dvě z jejich 8 vnoučat své milované rodiče. Výchovy sirotků se vedle pěti vlastních dětí ujali prarodiče. Těm vzala roku 1994 rakovina i starší dceru Hildu ve věku 46 let. v 62 letech odešel Engelbert Müller po 47 letech služby do zaslouženého důchodu. Působil vedle své profese 14 let jako obecní radní a věnoval se i spolkové a krajanské činnosti. Dne 27. září 2008 byl Bertl Müller za velké účasti pohřebních hostí pochován na rotthalmünsterském božím poli. Na jeho přání zazněla mu nad hrobem v podání dvou trubačů městské kapely i šumavská hymna. Svou knihu vzpomínek uzavřel básní (figurovala z větší části i na smutečním oznámení) už proto, že prý i jeho otec, "Grabtaferlschreiber"(tj. "písař nápisů na hroby") Johann Müller, rád veršoval. Syn zdědil ovšem literární i výtvarné nadání nejen po něm, nýbrž i po matce. I své paměti psal vlastně, jako by to činil za ně. A za nás, kteří jsme mu dlužni jako jednomu "ze Záhvozdí" upřímný dík, dík listonoši.

- - - - -
* Záhvozdí / Slunečná, Želnava / Uhlíkov / Volary / † † † Rotthalmünster (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Úvod rodinných webových stránek
Synovo oznámení o otcově smrti doprovází snímek z "Bertlova" dětství
Otcův podpis v želnavské oddací matrice (byl písařem nápisů na hroby)
Záznam o otcově narození v želnavské křestní matrice

zobrazit všechny přílohy

TOPlist