logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

EDWIN MIESBAUER

Něco o sobě a také o Stifterově Lesním poutníkovi


Milí krajané a přátelé, jak už sděleno, ujímám se rodáckého zpravodajství (rozuměj za obec Přední Výtoň v měsíčníku "Hoam!") a pro ty, kdo mě neznají, pár slov o sobě; narodil jsem se v roce 1939 v Přední Výtoni (Vorderheuraffl) čp. 25, ve stavení zvaném "Ückerhaus" jako syn Rudolfa Miesbauera a jeho ženy Hermine, roz. Pirngsteinerové. Po vystudování oboru techniky výrobních procesů jsem pracoval celkem ve třech podnicích, z toho 28 let v jednom farmaceutickém závodě v bavorském Pfaffenhofen na řece Ilmu, nejprve jako technický náměstek a nakonec jako dílovedoucí. Od konce roku 2003 jsem v důchodu. Jsem ženatý a mám jednoho syna. Moje manželka Christine se rovněž narodila ještě přímo na Šumavě. Vedle obvyklých přání k narozeninám a jiných zpráv by měly na tomto místě i v budoucnu figurovat sdělení, týkající se našeho někdejšího domova, jako třeba nejrůznější genealogické informace o původu a příbuzenských poutech jednotlivých rodin v obci a okolí, zprávy o majitelích jednotlivých domů (domovní kroniky), dějiny obce, školy a kostela atd., vše týkající se naší domovské obce. O takové texty prosím vás, naše čtenáře. Mohou být sděleny nejen písemnou, nýbrž i telefonickou formou.
A ještě ke Stifterovu roku 2005. Oslavné pamětní akce ke 200. jubileu narození našeho domovského básníka Adalberta Stiftera ("zum zweihundertsten Geburtstag unseres Heimatdichters Adalbert Stifter"), jehož dílo patří k pokladu světové literatury, jsou u konce. Mnoho příspěvků ke spisovatelovu výročí se objevilo i v tomto časopise. Přesto tu budiž ještě jednou připomenuto Stifterovo jméno právě v souvislosti s Přední Výtoní, kterou sice jmenovitě zmíněnu v jeho prózách nenajdeme, v povídce "Lesní poutník" (Waldgänger) však je cesta od rakouské hranice u Guglwaldu přes Přední Výtoň a dále po toku řeky Vltavy (Moldau) popisována hned v jednom z úvodních jejích odstavců takto:
"Dorazíme-li po silnici na ono pomezí, kde se stýkají Rakousy a česká země, setkáváme se s nedobrými, studenými korci polí, násilím uzmutými bývalému lesu, mezi tím jsou vlhká luka a ojedinělé, téměř černavé shluky hvozdu, takřka pozůstavší krůpěje dravého a rozlitého proudu. Pak přejdeme po holém pahorku, nejvyšším to vrchu, na kterém bují vřes, rostou brusinky a stojí prořidlé, vichřicí a zimou sveřepě pokroucené sosny. Odtud sestoupíme dědinou, jejíž stavení jsou roztroušena daleko od sebe a po valném okrsku, jak to bývá u lesních osad, do mírnějšího, teplejšího údolí, jímž temně hnědá voda Vltavy pomalu odtéká na východ..."


Hoam!, 2006, č. 2, s. 76-77

P.S. Autorem překladu citace z Adalberta Stiftera je Bohuslav Reynek a pochází z 28. svazku edice Atlantis, jímž byl na podzim roku 1935 právě Lesní poutník.

Výtoňská pozemková kniha


Když se poustevníci řádu paulánů koncem 14. století usadili při Vltavě v místech pozdější Zadní Výtoně (Hinter-Heuraffl), našli tu jen neobydlenou lesní končinu. Výtoňská poustevna existovala až do půle 16. století. O ni tu však nejde.
O selském osídlení Výtoně (i česky bývala dříve zvána Hejrov - pozn. překl.) víme teprve z dochovaných pozemkových knih. Zatímco osídlení dnes zaniklé Zadní Výtoně, patřící klášteru ve Vyšším Brodě (Hohenfurth) započalo přidělováním pozemků teprve v roce 1795, máme o obyvatelích Přední Výtoně (Vorderheuraffl), jejíž území náleželo k panství Krumlov (v originále Krummau, má být správně Krumau - pozn. překl.), povědomost už k roku 1605.
Podnětem k založení první pozemkové knihy Přední Výtoně byl přechod krumlovského panství z majetku Rožmberků do rukou habsburského domu. Jak známo, prodal je poslední rožmberský vladař Petr Vok kolem roku 1600 císaři Rudolfu II.
První pozemková kniha zaznamenává majitele domů na území pozdější výtoňské rychty v roce 1605. Písemnost, která není opatřena vazbou, nachází se dnes pod signaturou I 5 AU 58/2 ve Státním okresním archivu v Českém Krumlově. Na titulním listu nese nápis:


Register derren Heußer
wo In St. Thomas' Walldt auff Schloss
Krumaw zuegehorig gebaudt
sein worden: wie dan jedes
sambt dem Stiftern: In diesen Register Nach Vollgent be-
schrieben.

(Rok 1605/Seznam domů,/ které byly postaveny ve svatotomášském lese patřícím zámku/ Krumlov,/ jak potom každý/ spolu se zakladatelem v tomto seznamu následovně za-/psán). Každému z domů je určen v pozemkové knize jeden list. Dohromady obsahuje seznam deset domů. Jde zřejmě o domy, které v době založení knihy už na zmíněném území "svatotomášského lesa" existovaly. Jmenovitě se dá hovořit o pozemcích osady Přední Výtoň a samot Kaplické Chalupy (Kapellner Waldhäuser), Lindské Chalupy (Lindner Waldhäuser) a Multerberské Chalupy (Multerberger Waldhäuser). Dohromady tvořily samostatnou rychtu výtoňskou (Heuraffl), která nejprve nesla jen označení "Holzhäuser". Místní jméno Heuraffl či Haraffl, užívané v časech pobytu poustevníků paulánů, nebylo už v 17. století běžným a ožilo znovu teprve počátkem následujícího 18. století. Zda u sepsaných majitelů jde o první osídlence Výtoně, není zcela jasné. Až dosud není nijaký starší soupis pozemků a domů v těchto končinách znám.
A teď k záznamům pozemkové knihy jednotlivě:
Prvý záznam (fol. 468):
U příležitosti skonu Wollfa Bräßela asi roku 1605 byla vyřízena jeho pozůstalost. Vdova Apollonia prodala usedlost v roce 1607 Michalu Fraismuthovi.
Jde o pozdější stavení čp. 47, kde se říkalo po chalupě "u Fuxů" (Fuxn). Wollf Bräsel (Presl) mohl být prapředkem výtoňských Preslů, jejichž původ je nejasný. Není bez zajímavosti, že na jedné starší mapě je jižně od centra staré Výtoně jedno místo označené Presel. Co má společného s naším jménem, není ovšem autorovi známo.
Druhý záznam (fol. 471):
Vlastník 1605: Georg Fraißmuth (a podle následující knihy od roku 1613 Michal Fraismutt). Jde o dům čp. 45, kde se nověji po chalupě říkalo Stadtheger Hansl.
Třetí záznam (fol. 472):
Vlastník 1605: Lorenz Habenbacher.
Po mnoha nositelích příjmení Habenbacher (Hambacher) následují tu Holzbauerovi, po nichž se pozdějšímu čp. 46 říkalo.
Čtvrtý záznam (fol. 473):
Vlastník 1605: Zechner "Holzknecht", později Siegmund Zechner. Později dům čp. 42 (říkalo se tam Ö-Hauns).
Pátý záznam (fol. 474):
Vlastník 1605: Friedrich Paur. Pozdější čp. 43, kde se říkalo "u Biermonwongerů".
Podle následující knihy získal usedlost v tom roce nějaký Wondra (tj. takto zapsané křestní jméno Andreas!) Khain ze Štýrska. Jak se dovídáme z různých pramenů, povolali Eggenberkové koncem třicetileté války ke znovuosídlení různých vsí na Šumavě dřevorubce právě ze Štýrska. Zajímavá je také skutečnost, že kolem roku 1680 získal jeden nositel příjmení Khain usedlost čp. 32, takže se tam pak říkalo po chalupě "Koa".
Šestý záznam (fol. 475):
Zní doslova takto: "Im Wallt bey der Stifft Capella - Hanuß im Wallt hat sein Hauß bezahlt. 1605." Jde o jedno stavení v pozdějších Kaplických Chalupách, přičemž v úvahu přicházejí čp. 5 (Fuchs Werchtl, tj. Bertl, nářeční zdrobnělina křestního jména Adalbert, Albert, Albrecht - pozn. překl.) či čp. 7 (Waldbaur). V následující knize je vlastníkem "na gruntě" (auf Grund) Hans (česky Hanuš! - pozn. překl.) Päman.
Na základě jednoho údaje v Sommerově místopise Böhmen. Budweiser Kreis (1841), týkající se "Waldbauera", jde snad o čp. 7.
Sedmý záznam (fol. 476):
"Ein Hoff zu Steinorth. Thoman, 1605, hat bezahlt."
Pouze s křestním jménem Thoman, tj. Tomáš takto zapsané, není přiřazení k pozdějším majitelům a domům možné. Je otázka, zda se oním Steinorth míní ves v Mühlviertelu téhož jména, či pomístní jméno zdejší. Označení louky Steinetwies nebo také Steinortwies se vyskytuje v pozemkové knize z roku 1795 nejméně dvakrát, a to v souvislosti se staveními čp. 25 a 45. Může tedy opravdu jít o pomístní jméno v Přední Výtoni, označující místo, na němž dům vznikl. Zajímavé by bylo zjistit, zda bylo toto označení místa používáno ještě později, což by umožnilo dům blíže identifikovat.
Osmý záznam (fol. 477):
Zní: "Ain Hof zu Prüllen (Peurllen) bey St. Leonhart besizt hat bezallt. Actum 1605." Vlastník Andreas Peurler, následně asi 1612: Mathiaß; přímé přiřazení není možné. Myslitelná je jedna z usedlostí v Lindských Chalupách, od níž jižním směrem se nachází louka, které se říkalo Prühl-Rosenauer.
Devátý záznam (fol. 478):
"Ein Hof zu undern Genob (?) (Gereuth?) da next Hanuß besitzt hat bezahlt, 1605."
Možná dům čp. 23, poněvadž ve druhé pozemkové knize (sign. 58/1) před rokem 1629 je na něm zapsán nějaký Hanß Angerer.
Desátý záznam (fol. 479):
"Thomas Karnpaur im wallt hat sein Häusl bezallt." Poprvé připomínán 1605, 1610 zemřel. Dědicové Toman, Wenzl, Hans (?). Přiřazení nemožné; snad některé ze tří samot zvaných Waldhäuser (Kaplické, Lindské či Multerberské Chalupy).
Další vývoj osad Přední a Zadní Výtoně je podrobně popsán v knize Oswalda Sonnbergera a Edwina Miesbauera "Heuraffl im Böhmerwald. Verloren aber unvergessen" (1996) na s. 52 a následujících.


Glaube und Heimat, 2005, č. 1 s. 16-17

Závěrečné slovo k rodácké knize Heuraffl im Böhmerwald

Rauhes Hochdorf


Im Tirul wochsnt d Weinbeerjn,
im Boarn Woaz und Ruabm.
Ban ins wochst koan Troid nit,
netta Mäinscher und Buabm.

In der Steiermoark houbm s Gugruz,
in Karntn houbm s Brein.
Ban ins bröinnants d Suppm
mit Bräinejssln ein.

In Böhm wochsnt Zwejschpm,
im Östreich wochst s Koirn.
Ban ins wochsnt Hejdschapejdsch,
Mousbeejrn und Doirn.

Im Linz trinkants Moust
und in Budweis a Bier
und an Wein trinkants z Wean drin,
a Brunnwosser miar.

Draußt fechsnts im Summer
schoun s Groamat, in Klee.
Ins schmeißts af Marchtini
af d Hulzbirn ouft Schnee.

Draußt brouckants an Oistern
Schmolzbloaman bam Boch.
Miar toan am Schialsoumpsta
nouch d Eisrahmein ob.

Draußt liegnants af Fejdern.
miar schlofm am Stroih.
Draußt schimpfnts und mäintns.
Ban ins hand d Leut froih.

Drsná ves v horách


V Tyrolsku roste víno,
v Bavořích pšenka zas
i řípa. U nás leda
tak děcka, když je čas.

Kukuřici znám z Štýrska,
pohanku z Korutan.
U nás polívkou z kopřiv
se spálí každej kmán.

Níž v Čechách švestky rostou,
v Rakousích žita dost.
U nás tak leda klikva
či šípek pro radost.

V Linci mošt se dost pije
v Budějcích pivo. No ne?
A ve Vídni toho vína!
My vodu z pramene.

Jinde votavy sečou
už v letě, s jetelem.
A u nás na Martina
sou hrušně pod sněhem.

Jinde u vody zjara
blatouchů plno hned.
Na Bílou sobotu u nás
na voknech kvete led.

Jinde se v peřinách lehá
a u nás na slámě.
Jinde jen kleje se. U nás?
Sme veselý náramně.

Slovníček: Weinbeejrn = vinné bobule, Boarn = Bavorsko, Woaz = pšenice, Ruabm = řepa, ban ins = u nás, Troid = obilí, netta Mäinscher und Buabm = jen děvčata a hoši, Gugruz = kukuřice, Brein = pohanka, bröinnants = pálí, Bräinnejssln = kopřivy, im Böhm = v českém vnitrozemí, Zwejschpm = švestky, Koirn = žito, Hejdschapejdch = šípek, Mousbeejrn = klikva, Doirn = trní, a Brunnwosser miar = pramenitou vodu my, draußts = venku, jinde, fechsnts = seká se, Groamat = otava, schmeißts = uhodí, padne, af Marchtini = na den sv. Martina, Hulzbirn = planá hruška, brouckants = trhají se, Oistern = Velikonoce, Schmolzbloaman bam Boch = blatouchy při potoce, Eisrahmein = ledem zamrzlá okna, liegnants = lehají, Fejdern = peří, miar schlofm = my spíme, Stroih = sláma, schimpfnts = nadávají, hubují, mäintns = sakrují /sakramenten/, klejí, hand d Leut froih = jsou lidi veselí, mají lidi veselo.

Tuto báseň napsal rodák z Přední Výtoně, významný šumavský nářeční básník Heinrich Micko (1899-1969, zastoupen četnými ukázkami i v internetovém souboru Kohoutí kříž, v originále je mylně uveden letopočet narození 1896 - pozn. překl.). Je součástí sbírky, vyšlé roku 1959 ve vídeňském nakladatelství Berglandverlag pod názvem "Wuldaland" s podtitulem "Gesänge in böhmerwäldischen Mundart". Dialektem, který v ní Micko v ní použil, se hovořilo v "Hejrově" a okolí asi někdy v polovině devatenáctého století.
Zamyslíme-li se nad obsahem převážné většiny veršů Mickovy básně o "drsné horské vsi", neodbytně nám napadá, proč vyhnanci právě z takové nehostinné končiny stále ještě lpějí na svém někdejším domově. Autorovo líčení se konečně týká osady, která jako mnohé jí podobné blízko kolem leží těsně pod 1000 metry nadmořské výšky, a zdá se, že právě tvrdé životní podmínky vedou k tak zvláště intenzivní rodácké vazbě. Jistěže je hlavní příčinou domovských citů šumavských vyhnanců, kteří vůbec nejsou tak "revizionističtí", jak se o nich často tvrdívá, sama skutečnost, že musili svá rodná místa nedobrovolně a provždy opustit. Opouštěli je ovšem v nemalém počtu už v devatenáctém století, kdy pro vysokou zdejší porodnost a špatné životní podmínky odcházeli odtud často až za moře do Spojených států severoamerických. Jiní hledali uplatnění v městech sousedního Rakouska a zůstávali tam většinou už natrvalo. V obou případech se nenápadně integrovali v novém prostředí a ztratili vazbu k vlastním kořenům většinou rychleji než ti, kdo se stali po druhé světové válce obětí násilného vysídlení.
I vyhnanci ovšem, kteří citově dosud stále silně lpějí na svých někdejších domovech, se překvapivě rychle aklimatizovali v nových dějištích svých životních osudů a zapustili tam kořeny. Nechtěli být zejména nikomu na obtíž. To, jak rychle mnozí z nich dokázali začít znova za velkých obětí budovat vlastní hnízdo, překvapilo nemálo "domácích".
Snad by se dalo přemýšlet i o tom, co by se stalo, kdyby nedošlo k žádnému vyhnání a kdyby nebylo nijaké "železné opony". Pravděpodobně by se dějiny Šumavy ubíraly podobnými cestami jako ve srovnatelných oblastech Bavorského lesa, Alp či jižního Tyrolska: rušení zemědělských podniků, odchod mladých lidí z odlehlých lidských sídel, rozvoj turistického ruchu i se všemi známými negativními důsledky.
Taková, jaká byla ve vzpomínkách pamětníků, zůstat Šumava nemohla a také zůstat neměla. Konečně se během času mnohé vyjasnilo. I z veršů Mickových je patrno, jak tvrdé byly životní podmínky těch, kdo ztratili domov, který přesto milovali.
Toto naše zamyšlení proto v nijakém případě nehodlá relativizovat bezpráví představované "odsunem", jakkoli se jeho obhájci znovu a znovu odvolávají na právoplatné dohody vítězných mocností po skončení druhé světové války.
Od vyhnání uplynulo právě padesát let. První transport vyhnanců opustil Přední Výtoň dne 24. dubna 1946. Posledním transportem pak dne 19. října bylo takzvané "humánní vysídlení" z Přední Výtoně dovršeno. Jen málo zdejších smělo zůstat, ať už proto, že byli "českými příslušníky", že měli rakouské státní občanství, či posléze proto, že patřili k těm, kdo byli "nepostradatelní pro další chod hospodářství". Ti, kdo zůstali, měli ovšem brzy seznat, že si vytáhli los horší než oni, jimž bylo souzeno odejít. To už ani nemluvě o těch, kdo se ocitli výrokem českého soudu ve vězení či na nucených pracích.
Nikdo by nepovažoval za možné, že po padesáti letech by mohl pocit sounáležitosti a vazby s někdejším domovem vytrvat s podobnou silou, přičemž myšlenky na odškodnění, navracení majetku či sám návrat postižených odsunem hrají v každém případě roli velmi podřízenou. O to překvapivější je skutečnost, že tolik vyhnanců po obratu v roce 1989 bylo v následujících letech ochotno přispět značnými finančními obnosy k obnově rozpadlých kostelů a jiných kulturních památek ve své někdejší vlasti.
Někdejší Výtoňští (v originále Heuraffler - pozn. překl.) dlouho neměli nijaký "Heimatbuch", všichni ze sousedství by jim však mohli závidět, jak jedni z prvých vůbec dokázali pomoci s renovací "svého" kostela. Zde je ovšem třeba říci, že bez houževnatosti a odhodlání jejich farního a obecního důvěrníka (v originále "Pfarr- und Gemeindebetreuer" - pozn. překl.) Oswalda Sonnbergera by ten záměr sotva došel úspěšné realizace. Sama myšlenka obnovy kostela nebyla ostatně mezi německými rodáky věcí úplně neproblematickou. Slavnosti ukončení jeho vnější renovace v roce 1994 a pak i znovuvysvěcení v roce 1995 se pak staly o to nezapomenutelnějšími pro všechny jejich tak početné účastníky.
Když při jednom rozhovoru mezi Oswaldem Sonnbergerem a autorem těchto řádek někdy začátkem roku 1994 došlo k rozhodnutí sepsat "Heimatbuch" obce Heuraffl (zahrnuje vedle Přední Výtoně i zaniklé dnes okolní osady k ní kdysi příslušející - pozn. překl.), bylo nám oběma jasné, že, že pro velkou těch, kdo se v ní ještě doma narodili, nadešla ta chvíle želbohu příliš pozdě. Přesto byli toho názoru, že je správné ten záměr uskutečnit. Během dalších dvaceti let bude žít opravdu už jen málo těch, kdo zažili domov před vyhnáním. Pro svědectví očitých svědků je tedy opravdu nejvyšší čas.
U mladších čtenářů nelze přitom předpokládat stejně emotivní přístup jako u těch, koho se popisované události přímo osobně týkají. Těm patří složit účet z nich spolu s pokusem o to, abychom předestřeli obraz historického a sociálního zázemí domova i jejich vnukům, pravnukům a snad i všem generacím dalším.
Autoři doufají, že směs příspěvků obecnější povahy i těch nejdetailnějších informací o rodném venkovském koutě osloví jak pokolení přímých pamětníků, tak i jejich potomků.
Tato kniha si rozhodně nečiní nárok být nějakou vědeckou prací. Je pouhým pokusem shromáždit a uchovat povědomost o našem starém domově pro ty, kdo přijdou po nás. Chtěli bychom poděkovat všem, kdo nám v tom poskytli podporu.
Zejména je třeba zmínit svolení Franze a Fritze Bertlwieserových k přetisku místních plánů osad a četných fotografií, které nám laskavě poskytli, stejně jako svolení Paula Praxla k přetisku některých příspěvků z jeho knihy "Der Dreiländerberg".
Státní oblastní archiv v Třeboni (i v originále "Trebon" - pozn. překl.) nám poskytl svolení k přetisku kopií historických listin, Barbara Zeisová k přetisku místního plánu osady Friedau/Fix. (dnešní Frýdava, zvaná také někdy Předmostí, a zaniklý už Fix, který neměl jiné české jméno - pozn. překl.). Hans Presl si zaslouží náš dík za podporu při zadání tisku knihy.
U chyb a opomenutí prosíme o shovívavé pochopení.
Těšilo by nás, kdyby tato rodácká kniha nalezla dobré přijetí a ohlas, kdyby pomohla získat úctu a ohled vůči našemu osvojenému domovu i u těch, kdo nejsou ze Šumavy rodem


O. Sonnberger-E. Miesbauer, Heuraffl im Böhmerwald (1996), s. 188-189

Je patrné, že pilné zkoumání archivních dokumentů neustává a stále lze nacházet nové doklady lidské přítomnosti i tam, kde už dnes znovu roste jen les či se rozlévá přehradní jezero. Spoluautor rodácké knihy o Přední a Zadní Výtoni Edwin Miesbauer to dokazuje i po jejím vydání. Je pověřencem sudetoněmecké rodopisné společnosti Vereinigung Sudetendeutscher Familienforscher (VSFF) pro bývalé politické okresy Krumlov a Kaplice a na jejích internetových stránkách najdete i jeho adresu: Reichenberger Straße 20, 85276 Pfaffenhofen.

- - - - -
* Přední Výtoň

Obrazové přílohy:
(ukázky)

První strana a první zápis do výtoňské pozemkové knihy
Průvod "o Božím Těle" v Přední Výtoni 1936: monstranci nese P. Engelbert Plöchl,
umučený roku 1942 nacisty v Dachau
Renovovaný, ale i tak zpustlý hřbitov v Přední VýtoniRenovovaný, ale i tak zpustlý hřbitov v Přední Výtoni
Do rodácké knihy o Přední Výtoni napsal i o tomto obraze v sakristii tamního kostela,
    který snad pochází z kostela sv. Jana a Pavla vi o zaniklé osadě Kapličky
Černobílý snímek křídlového oltáře v Přední Výtoni doprovází podrobný jeho výklad o něm, opírající se i o české prameny

zobrazit všechny přílohy

TOPlist