logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

OSKAR MASCHEK

Když jsem chodil v Budějovicích do gymnázia...


Jak se blížil konec mé školní docházky u nás na venku (autorův otec působil od roku 1907 v Rychnově u Nových Hradů /Deutsch-Reichenau bei Gratzen/ - pozn. překl.) a můj tatínek pojal rozhodnutí poslat mě na gymnázium, stály před námi na vybranou tři ústavy toho typu: totiž Budějovice, Krumlov a Freistadt. Obě posledně jmenovaná gymnázia platila - jakkoli skutečnost byla přirozeně jiná - za ta "lehčí", "c.k. německé Státní gymnázium v Budějovicích" (v originále "k.k. deutsche Staatsgymnasium in Budweis" - pozn. překl.) mělo však pověst školy obzvláště přísné, školy, jež neznala ohledů a nedouky v latině a v řečtině neúprosně házela přes palubu. Přátelé a kolegové proto otce od Budějovic odrazovali, ale on se rozhodl právě pro ně, snad i proto, že sám pocházel ze Suchého Vrbného (Dürrnfellern) a navštěvoval v Budějovicích nižší reálku, poté pak učitelský ústav. Já se Budějovic nijak nebál, můj učitel, jeden z nejschopnějších, mohu říci, navíc také "Budweiser", si mě ostatně v posledních měsících vzal zvlášť "na mušku" (v originále "aufs Korn genommen" - pozn. překl.) a tam, kde jsem pokulhával a co by mi mohlo nějak pohoršit, třeba všechny časy a tvary pomocných sloves, jsme spolu nabiflovali tak, že jsem mohl to "ich bin, ich war, ich bin gewesen, ich war gewesen, ich werde sein, ich werde gewesen, sein und ich sei, ich wäre" atd. opakovat ze spaní a ani chytáků (Fußangeln) cizích řečí jsem se nemusel obávat.
Tak nadešla půle září 1911 a s ním i den, kdy nás vesnický povozník vzal tři hodiny cesty daleko na nádraží Borovany (Forbes)-Trhové Sviny (Schweinitz). Sám řídil svůj žebřiňák, poněvadž neměl kočího, pro kterého bychom tam nakonec ani neměli volné místo. Můj kamarád, kramářův synek, gymnazijní "čekatel" (Gymnasiumanwärter) jako já, jel i se svou maminkou a byla to v tom nádherném jasu podzimního dne cesta veselá a zábavná. Těžký studentský kufr byl předtím už speditérem Ferusem (i jeho firma je v osobě autora Karla Feruse zastoupena na internetových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) dopraven do domu, kde jsem měl být na "byt se stravou" (v originále "Kosthaus", tj, vlastně "dům se stravou"). Tam jsme se i nejdříve vydali. Obzvláštní bydlení to nebylo, sestávalo vedle kuchyně jen z jediné místnosti a jejím zařízením pak byl jeden stůl, pět postelím tři židle, jedna lavice a pět kufrů. Co se nevešlo do skříní, musilo zůstat v kufru, ale tento nedostatek jsem rád přehlédl, pln pýchy na to, že jsem se stal studentem a mám celý život před sebou. V hovorech, nákupech a dalších zařizováních a obstaráváních den rychle uběhl, což mi jen vyhovovalo, poněvadž jsem byl zvědav, jaké to bude, až všichni zmizí a já budu sám. Ten okamžik nadešel, když průvodčí ohlásil náš vlak, všechno nastoupilo, zazněla trubka, kola se dala se skřípěním do pohybu a poslední zamávání nás spojilo a rozloučilo zároveň. Teď jsem dosáhl toho, co jsem si přál: byl jsem sám a poprvé v životě jsem se také stal i svým vlastním pánem. Kapesné posilovalo mé sebevědomí: aniž bych se musel někoho ptát, mohl jsem si koupit v obchodě pana Pejhovského naproti domu v Rosenauerově ulici (dnes Dvořákova, spojnice Lannovy třídy s autobusovým nádražím - pozn. překl.) čp. 1, kde jsem měl v Budějovicích svůj "byt se stravou", ty nejpěknější vinné hrozny, kupodivu mi však nechutnaly, ani zvuky aristonu z hostince "Zum Rehböckel" v přízemí našeho domu mi nezněly nejlíp a když jsem se vrátil nahoru do bytu, rozdal jsem víno spolubydlícím, nic jsem nepovečeřel, ulehl jsem tváří ke zdi a hned usnul.
S pomyšlením, aby skok ze svobody do školních povinností žákům nepřipadl příliš náhlým, konala se prvého dne jen mše svatá a rozdělení do jednotlivých tříd, druhý den se jen rozdávaly učebnice a teprve třetího dne začalo jít do tuhého. To se zjevil náš třídní, profesor Goll, každým coulem důstojný a vážný řádový kněz cisterciák, a hned po krátkém pozdravu začal plnit tabuli latinskými označeními slovních a větných druhů s přísným nákazem, abychom nadále používali jen tyto a nikoli německé výrazy. Znamenalo to rozloučit se s věrnými průvodci časů obecné školy, zvyknout si na slova jako subjekt, predikát, substantivum, verbum, adjektivum a jiná, zatímco Satzgegenstand, Satzaussage, Hauptwort, Zeitwort, Eigenschaftswort i všechna ostatní milá slova a tvary odkázat do třinácté komnaty zapomnění. Už den nato se zkoušelo, opakovalo a také začalo s vlastní látkou, která činí gymnázium každému nezapomenutelným, i kdyby měl jinak zapomenout všechno, s čím se během celého dlouhého života setkal: Puella est pulchra - Dívka jest krásná - Rosa est planta - Růže jest rostlina - Vita rustica iucundum est - Život na venkově jest příjemný. Ta slovní přestřelka nás zcela vyčerpala a byli jsme rádi, že příští hodinu byl na řadě profesor Blumentritt (rovněž zastoupený mezi autory internetových stran Kohoutího kříže - pozn. překl.), který se věnoval svým okouzlujícím a názorným výkladem tématu přece jen životu o něco bližšímu, totiž kočce domácí. Byl skvělým kreslířem a černá tabule se brzy skvěla dokonalými skicami zejména kočičí pracky, jež mu připadala mistrovským dílem stvoření. Od té doby jsem nepotkal za celý svůj život kočku, která by mně nepřipomněla tu první hodinu přírodopisu na gymnáziu a kterou bych, pokud to bylo alespoň trochu možné, alespoň jedenkrát nepřejel po srsti láskyplným dotekem.
Postupně jsem se přizpůsoboval novým životním okolnostem a objevoval přitom leccos, co jsem už znal z dřívějška a co mě oslovovalo čímsi blízkým. Budějovice byly nakonec odjakživa městem, kam jsme jezdívali nakupovat, a co jsme odtud přiváželi domů, souznělo nám se jmény starých osvědčených dodavatelů, takže jsme už od časného dětství ty krásné věci v Budějovicích koupené označením ztotožňovali s firmou, kde jsme k nim přišli, jako třeba Bilowitzky v případě dámských klobouků a šatů, uvádějících do vytržení maminky a tety, "Matrosen" u chlapeckých oděvů v námořnickém stylu, které nás rozveselovaly, Münchengrätzer u bot, Kolatschek u rukavic, Erben u klenotů, Schinko u lahůdek (dlouho do dvacátého století se lahůdky i za komunistického režimu ještě v Budějovicích kupovávaly "U Šinko" - pozn. překl.), Mikeš a Kralik u uzenářských výrobků, Hansen a "Moldavia" u knih, Windspach u brýlí, Nissl u sešitů, uměleckých pohlednic a tužek a mnoho a mnoho jiných jmen by mě asi ještě napadlo. K uvedení do budějovického kulturního života mne jeden z mých spolubydlících, kandidát učitelství z vyššího ročníku, vzal jednou s sebou do nádherného kina Royal pana Deutsche, kde právě hráli "Quo vadis?" a bylo to prostě ohromující. Od třídního jsem občas vděčně přijal volnou vstupenku do panoptika v paláci "Biene" (na rohu hlavního náměstí, na fasádě k němu obráceném dodnes s reliéfem včely jako symbolu spořivosti - pozn. překl.), kde se na vysokých židlích kolem jednoho otočného válce daly sledovat kukátky barevné světelné obrázky krásných měst a krajin, za sobotních odpolední pak jsme s mým školním kamarádem Hermannem Hruschkou - pocházel z Eisgarn (v dolnorakouském Waldviertelu v okrese Gmünd - pozn. překl.), kde neměli žádného faráře, ale rovnou probošta, čemuž se Goll nedokázal nikdy dost vynadivit - nejprve v cukrárně na rohu Šternekovy (dnes U Černé věže, v originále Sterneckgasse - pozn. překl.) a Hradební ulice (Schanzgasse) vychutnali velké, zvláště drahé šlehačkové řezy a takto posíleni jsme přes nádraží a lávku nad kolejemi putovali oba do jedné předměstské čtvrti, kde nás, jako by to už předem tušili a tajně si to přáli, očekávali čeští kluci a zasypali nás sprškou kamení. Ve zdrcující menšině jsme se neodvážili oplácet to stejně, ale obrátili jsme k ústupu a mysleli, že nám nejen není co odpouštět, nýbrž že jde o ústup ve vší počestnosti a opravdu pěkné, vzrušujícím způsobem strávené odpoledne.
Ve škole mi to na začátku nešlo nijak zvlášť, šest pádů latinského substantiva bylo na mě až příliš, trochu stesku po domově jsem měl taky a jeden zážitek mi dal s otřesným důrazem znát, jak velice se svět, ve kterém jsem se teď ocitl, liší od toho, z něhož jsem přišel do Budějovic. Na den 28. září, kdy byl svátek zemského patrona svatého Václava (v originále "hl. Wenzel" - pozn. překl.) a z toho důvodu i školní volno, udělali jsme si my spolustrávníci (Kostleuten) odpolední výlet do vsi Srubec (Strups), odkud pocházela moje babička z otcovy strany, rozená Lugschová. Na okraji obce byla velká zahrada a v podzimních, do zlata zbarvených korunách mnoha švestkových stromů tam svítily nalité, modře omžené plody úplně jako v zahradě u nás doma. Nedokázal jsem tomu pokušení odolat a zatímco ostatní pokračovali v cestě, já přelézal vysoký laťkový plot, abych si užil sladkého potěšení. Sotva jsem se ale dvou tří jen stačil dotknout, když se pod stromy ozvalo hlasitě česky: "Ty darebáku, zmiz okamžitě, jinak tě zabiju tím klackem!" (takto doslova i s háčky a čárkami také v originále, provázeno ovšem vysvětlujícím překladem pro německého čtenáře - pozn. překl.) a posledně zmíněný předmět už napřáhl vzduchem, což mi propůjčilo sílu, jedním skokem překonat plot na zpátek na cestu a jako zajíc lovcům pelášit pryč z dosahu svého pronásledovatele do houfu kamarádů. Přivítali mě halasným smíchem, já si ale vzal velice k srdci to prvé poučení chladné ciziny a vyložil si je tak, že život není legrace a musí se to sním umět. Učil jsem se teď pilněji než předtím a úspěchy se daly znát, když jsem se ze mě už podle výsledků předvánoční klasifikační konference stal premiant naší třídy.
Jen jedna starost mě tísnila, totiž skrovné kapesné, které mi nestačilo ani na pořízení toho nejnutnějšího. Na otci, jemuž přišlo zatěžko i těch 44 zlatých měsíčně na stravu mně i mému staršímu bratrovi, jsem nemohl víc chtít, a tak jsem uvítal možnost, která se mi díky profesoru Gollovi naskytla. Doporučil mě jako domácího učitele a já přišel dávání hodin, z nichž mi plynul k ulehčení živobytí vedlejší výdělek, brzy na chuť. Pohodlné to ovšem nijak nebylo, poněvadž jsem se po škole štval od domu k domu, než jsem večer na smrt unaven dorazil na byt a do noci pak pracoval na vlastních domácích úkolech. Bylo přece pěkné chránit své svěřence od nezdaru a sklízet za to vděk jejich rodičů, kteří jej ostatně dokázali i vyjádřit nějakým malým projevem svého uznání. I to mi dělalo dobře, že jsem mohl alespoň na několik hodin vyměnit pustý "byt se stravou" za kultivovaný příbytek a za úmorných lekcí latiny či řečtiny živit v nitru tajný sen: "Kdybych to jednou tak všechno i já mohl mít!" Gretel, půvabná dcerunko majetného pana cejchmistra (Eichmeister) Stocklöwa a jeho vlídné paní choti v Dlouhé ulici (Lange Gasse) čp. 10, jak rád bych si s tebou pohovořil o něčem jiném než o aoristu a ablativu zvaném absolutus a jak mi bylo líto, když byla zase hodina pryč a tys mě se svícnem provázela až k domovní brance. Denním hostem jsem býval u patricijské rodiny Plonerovy na hlavním budějovickém náměstí (Ringplatz), jejichž jediný syn, maminkou láskyplně oslovovaný jako "Karlitschek", byl mým spolužákem a zároveň i mimoškolním svěřencem. Šest let jsem chodil tam k Plonerovým, v létě dokonce až do statku jménem Plonerův dvůr (Plonerhof) ve Čtyřech Dvorech (Vierhöf): Karl, ve svém pozdějším životě velice nemocný člověk, je už dávno mrtev, ale vzpomínka na něho a jeho blízké je vroucí a nepomíjivá. Z mnoha zážitků domácího učitele budiž připomenut ještě jeden, poněvadž byl nejen neobyčejný, ale jako temný stín předznamenával i věci budoucí: Otto Wächter byl můj spolužák. Pocházel z vysoce vážené rodiny, jeho otec plukovník Josef Wächter byl velitelem 88. pěšího regimentu v Budějovicích a později rakouským zemským ministrem obrany ve Vídni. Bydleli tenkrát v krásném, vysokém rohovém domě na rozhraní Divadelní (Theatergasse) a Široké ulice (Breite Gasse) a poněvadž Otto, ačkoli nadaný, ale líný, nebyl na tom se školou nejlíp, dával jsem mu výpomocné hodiny z latiny a řečtiny. Sedávali jsme v místnosti se spoustou zbraní na stěnách, mezi nimiž jsem si i tak připadal jako v nepřátelském obklíčení, a když jsem pak Ottovi jednou znovu pohrozil, že té práce s ním hodlám nechat, rozzuřil se, popadl mě za rameno, smýkl mnou k zemi a hrozil mi ublížit jednou z těch věcí, visících kolem na zdech. Vytrhl jsem se mu jen s námahou a nikdy už jsem se tam nevrátil. Otto ještě ustál maturitu, přesídlil s rodiči do Vídně, stal se tam doktorem práv a politikem, zapletl se do tragédie kolem rakouského kancléře Dollfusse, stal se za Hitlera říšským komisařem v Haliči (Galizien) a zemřel po válce nepoznán jako zahradník jednoho kláštera v Římě, kam se mu podařilo uprchnout a kde se skrýval až do smrti, Otto Wächter, žák mých doučovacích hodin latiny a řečtiny.
Bylo spíše vzácností, když někdo vydržel po celou dobu studií na jednom a témže bytě se stravou. Raději se pořád hledalo něco lepšího a tak jsem jich i já vyzkoušel pěkné množství. Mělo to tu výhodu, že jsem zdomácněl v nejrůznějších částech města a teprve jsem se s ním opravdu obeznámil. S výjimkou jednoho z těch bytů, kde se to jen hemžilo štěnicemi, a jiného, jehož majitelka mě nemohla vystát a hrozila mi na konci školního roku, že můj kufr vyhodí ven z okna, se mně všude vlastně docela líbilo. Pěkné to bylo venku na Říšské silnici (Reichsstraße, dnes Husova - pozn. překl.) v rodině dobráckého jadrného veterána rakousko-pruské války 1866 a stejně pěkné i v Piaristické ulici (Piaristengasse) vprostřed města, sotva sto kroků od domu lidumilného lékaře Dr. Schwandy, který jinak nám studentům, také mně jednou, trhal zuby, a také sotva sto kroků od toho velkého čtvercového náměstí, lemovaného po celém obvodu pověstným podloubím, náměstí, které každého dne mezi šestou a sedmou hodinou zvečera ožívalo na korze při straně hostince U Zvonu (v originále "Glockenlaube", jak se říkalo německy oné straně náměstí - pozn. překl.) všemi, kdo se chtěli potkávat, smát se, popovídat si i zaflirtovat. Ten dům v Piaristické ulici č. 3, známý i svou kavárnou Café Rose v přízemí, býval kdysi pisárnou (Einschreibstelle) koněspřežné dráhy Budějovice-Linec (Linz) a měl proto zvláštní kulturně historický význam. Když jsem se tam nastěhoval na byt k dobré paní Reisové, netušil jsem ještě, jaké důležitosti přímo osobní pro mě nabude arkýř mého studentského pokojíku v prvém poschodí domu. Byl odtud výhled do všech stran a neunikl mi přitom pěkný dívčí zjev, který tu denně míjel se svou přítelkyní můj zrak. Upoutal jej natolik, že z toho byla známost a láska bez konce, stvrzená později také naší svatbou v budějovické katedrále.
Mnohé se v Budějovicích během těch osmi let od roku 1911 do roku 1919 změnilo, především výbuchem prvé světové války 1914 a státním převratem 1918 samozřejmě. Mnohý dům jsem viděl zanikat takřka před svýma očima a na místě, kde stál, růst pak domy nové a krásnější, jen tři budovy, na kterých mi sešlo nejvíce, si naštěstí zachovaly svou tvář a zůstaly mi i stejně vzácné od prvního do posledního dne: naše gymnázium, divadlo a Německý dům (Deutsches Haus). Gymnázium bylo téměř nové a podle tehdejších měřítek i docela moderní. Čelní stěnou vedle někdejší c.k. Solnice (Salzamt) hledělo do České ulice (Böhmgasse) a mělo z ní i dva vstupy, velkou bránu pro učitele a domovní dveře pro své žáky. Shlukovali se před nimi ráno ve skupinkách po jednotlivých třídách, což dávalo znát rozdíl mezi mléčnými, dětskými ještě obličeji primánů v plandavých kalhotách (Pluderhosen) a knírky ve tvářích oktavánů, zjednávajících si rezolutně náležitou úctu, opravdu zřetelně najevo. Zábava byla čilá, poněvadž každý něco věděl a kdo snad zrovna neměl co říci a byla mu dlouhá chvíle, opakoval si verš na štítě hospody naproti, aby mu už utkvěl potom v paměti, jako mně alespoň, na celý život:

"Geh nicht vorbei an diesem Kranz,
Ein guter Wirt ist Macho Franz."
(česky asi jako: "Jen tak bys minout neměl ten věnec,
Franz Macho tu má dobrý hostinec.")

Potom zevnitř budovy zachrastily klíče, školní sluha Spielvogel - "avis ludens" mu říkali primáni, jakmile měli za sebou prvou až třetí deklinaci - odemkl, dav se vevalil dovnitř, po několika minutách utichl ale i ten poslední hluk a ticho se rozhostilo po tom velkém, důstojně vážném domě.
Z profesorů, kteří v něm působili, bylo šest cisterciáckých řádových kněží z kláštera ve Vyšším Brodě (Hohenfurth), ostatní "světští". Všichni byli těmi nejlepšími zástupci svých oborů, vysoce respektováni ve svém upřímném úsilí zachovat a dále rozvíjet dobrou pověst školy. Samozřejmě že jsme nebyli srozuměni se vším, co říkali a doporučovali, ale patřili k nám, shovívavě nosili přezdívky, které jsme jim udělili my a které věru nebyly vždycky zrovna lichotivé a byli velice přísní, aniž by jim však chybělo srdce. Dlouho jsem nedokázal zapomenout, jak Goll, ten neúprosný latinář a řečtinář, nereagoval na můj nezaviněný pád ze schodů ničím jiným než řeckým "speude bradeos" (v originále i německy "eile mit Weile", tj. "spěchej pomalu", totéž co i latinské "festina lente" - pozn. překl.). Upřímně jsme cítili s malým Brunem Kafkou, když od téhož páně profesora dostal na školním výletě v lese u Rožmberka nad Vltavou (i v originále "Rosenberg an der Moldau" - pozn. překl.) zvučný pohlavek pro "nadměrné hlučení" ("übermäßiger Lärmentfaltung") a v pláči to kvitoval slovy: "Die nimmt mir keiner mehr weg" ("Ten už mně nikdo neodpáře"). Byl to týž profesor Goll, který mne jednou, asi tak o třicet let později, navštívil coby už starý, smrtí poznamenaný muž, aby mi položil otázku, zda byl skutečně tak přísný, což jsem ovšem soucitně popřel s tím, že bychom si přísnost tenkrát věru zasloužili. Brzy nato umřel za okolností velice truchlivých. Jakkoli otřesné bylo jeho hledání pozdního alibi, zůstali ho jiní naši profesoři ušetřeni už proto, že to s námi sice mysleli jistě stejně dobře jako Goll, byli však opravdu mírnější než on, jako vysoce ceněný historik Dr. Valentin Schmidt, náš profesor dějepisu a zeměpisu, velký učenec a velká lidská duše zároveň (i on, stejně jako tři další zmínění profesoři, figuruje mezi autory Kohoutího kříže - pozn. překl.), vynikající germanista profesor Rudolf Weiss, který byl vůči naší přesile vždycky tak laskavý a její zničujícím účinkům nakonec doslova podlehl (je rovněž zastoupen na těchto internetových stranách jako jeden z autorů - pozn. překl.). Osobitými výroky proslul ředitel ústavu, vládní rada Dr. Stephan Zach, cisterciák, malý, ale energický pán, který jedné vyhlášené pověstné krčmě, kde se vyskytovala i děvčata jistého druhu, věnoval úsloví: "Wo Bacchus einheizt, da wärmt sich die Venus" (tj. česky "Kde Bakchus zatápí, tam se Venuše hřeje" - pozn. překl.), a když se mu doneslo, že se jeden někdejší vzorný žák se stal ženským lékařem, podivil se: "Ist doch sonst immer so ein braver Bub gewesen, der Taussig."("Byl to přece jinak vždycky tak hodný chlapec, ten Taussig.") Já sám jsem se kdysi dostal do potyčky s profesorem Schmidtmayerem, když jsem se vrátil z války a musel ještě navštěvovat závěrečnou osmou třídu. Nemohl strpět, že jsem se proti všem disciplinárním předpisům, jím tak vysoce ctěných, za jasného dne promenoval s děvčetem po Krumlovských alejích (Krummauer Allee). Když jsem neuposlechl jeho napomenutí, zvolil pomstu nečekanou zbraní. Četli jsme tenkrát v hodině řečtiny Sofoklovu Antigonu a před místem "Eros mainetai" triumfálně zvolal: "Das wird uns am besten der Maschek übersetzen!" ("To nám nejlépe přeloží Maschek!"), načež jsem svižně zadeklamoval repliku: "Wer liebt, der rast." (česky "Kdo miluje, ten pádí.") - "Bravo!" vykřikl, napůl obveselen, napůl jaksi dotčen, "ich hab 's ja gewußt, das hätte uns niemand so gut übersetzen können wie er." (tj. "Já věděl, že by nám to nikdo tak dobře nepřeložil jako on.")
Ke gymnáziu patřila velká, velmi dobře vybavená tělocvična, v níž nám náš zdatný profesor Mink občas předváděl na nářadí své nepřekonatelné veletoče (Riesenwelle) a kde se jednou do roka pořádala dobročinná akademie. Bylo to nejvýše slavnostní, všechno, co mělo v Budějovicích úroveň a jméno, se tu objevilo ve fraku či večerní róbě, rodině Hardtmuthově vyšel dokonce ředitel naproti až k bráně do dvora, což na mne nesmírně zapůsobilo, jeden ze žáků přednesl dlouhou baladu a gymnazista Poschepny, houslový virtuóz, překrásně zahrál. Mezi školní budovou a tělocvičnou ležel, jak už řečeno, velký dvůr, na kterém bylo o hlavní přestávce opravdu velice živo, ba mnohdy dalo by se říci až rozpustile živo, když třeba komusi neblaze uletěla paruka a vznášela se vzduchem jako nějaký opeřený kopací míč nad povykujícím houfcem svých divokých pronásledovatelů. Jednou mi nabídl ten dvůr i jiné, podivně soumračné divadlo. Bylo to v neděli odpoledne, když jsem, ačkoli nás už válka donutila přesídlit do budovy zdejší reálky, měl ještě cosi do činění v našem gymnáziu. Když jsem z něho chtěl zase vyjít, bylo všechno na dvoře už ve znamení podivného vojenského apelu. Útvary sem došlé stály sešikovány, bubny zavířily do mrtvého ticha a když jejich tóny dozněly, přečetl jeden z oficírů císařský rozkaz, kterým se pro vzpouru a velezradu rozpouští a propříště i zaniká někdejší 28. pražský regiment. Když byl nástup u konce a východ znovu volný, vykradl jsem se ven se skličujícím pocitem, že jsem té role náhodného svědka čehosi podobného mohl být raději ušetřen.
Když končil týden a nadešel sobotní večer, kynula mi od Malše, kde stála budova městského divadla, podívaná, na kterou jsem se zato vroucně těšíval a chápal ji jako nějaký dar. Dům byl starý a nevzhledný, ale v záři světel, večerních rób a uniforem jevil se nám, divákům s lístky k stání do přízemí hlediště, jako nějaký ráj, zejména když jsme tu a tam zachytili ze sedadel parteru i nějaký něžný pohled k nám dozadu nádavkem. Každý sobotní večer nabízel premiérové představení, tak pěkné a milé většinou, že nám, jak si to přával Johann Strauss, "čerstvě po něm něco uvízlo v paměti" a noční ulice odtud zvučely veselým hlaholem mládeže, oživující je cestou z divadla. Tenor Hans Nachod, později povolaný do Prahy, a subreta Rosel Almbachová, jako víla něžná i plná temperamentu zároveň, nás jednou i po druhé uváděli v nadšený úžas, jehož mohlo být víc, kdyby k návštěvě divadla nebylo po každé třeba školního povolení. Poté, co nás Goll už jednou přistihl na Kienzlově opeře "Der Kuhreigen" (česky uváděna jako "Píseň hor" - pozn. překl.) a potrestal domácím vězením, neodvážil jsem se do parteru už nikdy a sedával jsem od té doby, stržen nadšením nemenším než tam dole, na "Dreimäderlhaus" (operetu /premiéra ve Vídni 1916/, u nás známou spíše jako "Dům u tří děvčátek", složil Heinrich Berté, narozený mimochodem v dnes slovenském Hlohovci, na Schubertovy melodie, u nás byl 1936 i rakouský film Tři děvčátka kolem Schuberta na podobný námět s Paulem Hörbigerem v hlavní roli - pozn. překl.), "Polenblut" (jde ovšem o Nedbalovu operetu "Polská krev" /premiéra ve Vídni 1913/, uváděnou v Českých Budějovicích už mnohokrát i v době nejnovější - pozn. překl.) a "Csardasfürstin" ("Čardášová princezna" Emericha Kálmána měla premiéru ve Vídni 1915 - pozn. překl) tam nahoře "na bidýlku" snad sedmkrát, osmkrát či devětkrát, jen jednou bohužel na "Zigeunerbaron" ("Cikánský baron" Johanna Strausse byl poprvé uveden ve Vídni už roku 1885 - pozn. překl.), kdy přijel v roce 1916 Alexander Girardi na své poslední hostování do Budějovic. Můj nejkrásnější zážitek, který mě spojil a dodnes trvale spojuje s budějovickým divadlem, bylo ovšem mnou, jaká pocta!, přednesené úvodní slovo, jehož autorem byl náš už zmíněný profesor Rudolf Weiss, k "večeru válečných písní se živými obrazy v městském 'Schauspielhausu'", což byl německý výraz pro zdejší divadelní budovu. Šlo vlastně o dlouhou báseň o osmi strofách, každá z nich sama o osmi verších, a já nikdy nezapomenu, jak mi bilo srdce, když se před vybraným publikem, v prvých řadách alespoň sestávajícím jistě i z těch nejvyšších společenských špiček, zvedla opona a já spustil:

"Seit zwanzig Monden loht der Krieges Flamme
Mit blut'gen Schein um unser Heimatreich;
Verbündet mit der deutschen Bruderstamme
Stehn unsere Heldensöhne mauerngleich"
(česky by znělo asi: "Po dvacet měsíců už válka plane
krvavou září všude kolem nás,
s německým bratrem ve hrdinství branném
synové vlasti stojí jako hráz")

A také ovšem musím vzpomenout, jak jsem děkoval Bohu, že jsem to bez nehody doříkal až do konce. Otisk té úvodní básně se šťastnou náhodou dochoval mezi mými papíry a tak vím ještě, že oba ty večery válečných písní se konaly 15. a 16. dubna 1916.
Blízko divadla, jen ulicí od něho oddělen, ležel ve velké, krásné zahradě Německý dům. Když se v něm pořádal nějaký ples a celá přední jeho fasáda zářila světly, jejich odlesk se zrcadlil v řece, tančící páry se vznášely jako ve snu za těmi okny a blaženost valčíkových melodií se přenášela i na ty, kdo stáli na břehu, hleděli do světel a tiše si notovali spolu. V tanečních hodinách a o závěrečném "věnečku" (Schlußkränzchen) jsme byli sami tamními "aktéry", v tiché předtuše, že si z onoho domu, z oněch večerů, které drobný, šilhavý taneční mistr tak znamenitě vedl, odneseme do života nepomíjivé dojmy. Jednou jsem tam na písňovém večeru ve velkém sále účinkoval jako recitátor v melodramatu "Das Hexenlied" od Ernsta von Wildenbruch, doprovázen na klavír gymnazistou Pörtlem. Byl tehdy starší než já a skvělý hudebník, strašlivě mne ale, jak bychom to jen řekli, sedřel. Místo, kde ke konci umírající mnich Medardus "so in klagendem Leid, so in jauchzender Lust" (v žalobné strasti i v jásavé slasti) počíná zpívat, musel jsem zkoušet snad dvacetkrát znovu, než se to Mistru uzdálo být trochu dobré. Byl to však velký úspěch a "Budweiser Zeitung" přinesl pochvalnou kritiku.
Škoda jen, že se s těmi utěšenými vzpomínkami na Německý dům pojí i jedna velice chmurná. Psala se neděle 28. června 1914. Školní rok byl šťastně u konce, prázdniny stály přede dveřmi a já měl už své věci sbaleny k zitřejšímu odjezdu k nám domů. V zahradě Německého domu se konala jako každoročně letní slavnost (Sommerfest) a ozvěna armádního koncertu se nesla daleko do města. Vydal jsem se z bytu v Rudolfovské ulici (Rudolfstädterstraße) směrem k Sadům, sedl jsem si tam na jednu z parkových laviček a naslouchal. Prázdniny přede mnou, oslnivě nádherný letní den kolem, pěkná hudba tam odtud - přemohl mě obzvláštní pocit blaha a já bych tam, ponořen v snění, nejraději zůstal sedět celé hodiny. Brzy však míjeli mou lavičku rozcházející se hosté letní slavnosti, ačkoli nebylo vůbec ještě pozdě, přibývalo jich víc a víc, zůstávali stát, tvořili vzrušeně rozprávějící hloučky, hudba utichla a netrvalo dlouho, vracely se kolem do svých kasáren i kapely, volným nejednotným krokem a se svěšenými instrumenty. Brzy jsem se dověděl i já, co se vlastně stalo, chvátal poté k nádraží a aby se to mí rodiče už příštího rána mohli na vsi (rozuměj v už úvodem zmíněném Rychnově u Nových Hradů - pozn. překl.) dočíst, psal jsem na poštovní schránce, která mi sloužila za podložku, na korespondenční lístek toto sdělení: "Der Thronfolger Erzherzog Franz Ferdinand und seine Frau wurden heute vormittag in Sarajewo ermordet." ("Následník trůnu arcivévoda František Ferdinand a jeho choť byli dnes dopoledne zavražděni v Sarajevu.") - Byl jsem tenkrát ještě příliš mladý, abych dokázal změřit všechnu závažnost této noviny, ale když se dnes ohlédnu na to, čeho byla počátkem, připadá mi, jako by už tenkrát vedla mou ruku, píšící citované řádky, jakási temná předtucha.
Rychleji, než nám to nakonec bylo milé, skončila gymnaziální studia a nadešel konec školního roku, provázený i vystavením našeho maturitního tabla (Maturatableau) za výlohou knihkupectví "Hansen" na hlavním budějovickém náměstí. Jeho snímek se mi podařilo zachránit a leží teď přede mnou, když píšu svou vzpomínku. Nahoře figurují podobenky ředitele a sedmi členů profesorského sboru, dole pod nimi třiadvacet žáků, celek je pak na okraji rámován dubovými ratolestmi. Všechny podobenky jsou výstižné, profesoři kupodivu přitom vyhlížejí spíše dobromyslně než přísně, jen maličko ustaraně však, pečlivě učesané hlavy a oslinivě bílé náprsenky maturantů prozrazují význam chvíle a jejich odměřené výrazy trestají předem každého, kdo by je podezíral ze kdykoli snad zapíraných čtveračinek (v originále "jemals verübten Schabernacks Lügen" - pozn. překl.). Zamyšleně pozoruji ty staré i mladé tváře a čtu z jedněch jako druhých pamětihodné rozpomínky, plné radosti a také stesku. Potom opatrně pokládám tu starou fotografii, jako by se třeba mohla pro svou křehkost tím pohybem rozpadnout na kusy, zase zpátky do zásuvky. Z profesorů už není naživu ani jeden jediný a na spočtení dosud žijících spolužáků by mi vystačily prsty jedné ruky - jiná myšlenka mi na závěr mého ohlédnutí nenapadá.


Budweis : Budweiser und Stritschitzer Sprachinsel (1979), s.221-229

P.S. Pro mě má ta vzpomínka obzvláštní příchuť, poněvadž jsem v oné budově v České ulici, kde i dnes existuje české ovšem gymnázium, začal po vojně svou budějovickou, nejen učitelskou "kariéru". I na divadlo a "armáďák", jak se Německému domu (tady byl roku 1884 ustaven Deutscher Böhmerwaldbund, po roce 1945 se jmenoval i Stalinův), by se našlo leccos osobního. Už ale dnes především vím, že to řetěz lidských generací nelze nikdy zcela beztrestně zpřetrhat.

Mozart, Mörike a zámek v Nových Hradech


Přátelé umění nazývají Mozarta nejmnohostrannějším hudebním géniem všech dob a literát Mörike je pro ně po Goetheovi největším z německých lyriků vůbec, takže ztrácet slova o významu obou těch osobností je opravdu zbytečné a lze si to v tomto případě ušetřit. Nové Hrady (Gratzen) znají však nemnozí a proto mi budiž dopřáno, věnovat tomuto kouzelnému jihočeskému městečku přece jen pár slov úvodem. Pro nás, kteří jsme bydlili na dvě hodiny cesty odtud ve vsi (rozuměj Rychnov u Nových Hradů, někdejší Německý Rychnov /Deutsch-Reichenau/, kde autor od roku 1907 žil - pozn. překl.), byť nijak malé, byly Nové Hrady synonymem městského ducha, čehosi velkolepého, co stojí opravdu za to spatřit a zažít: dvakrát denně odtud k nám jezdil poštovský vůz, železniční nádraží, jímž probíhala "dráha císaře Františka Josefa (Kaiser-Franz-Josef-Bahn) z Vídně přes Gmünd, Budějovice a Plzeň až do Chebu (Eger), bylo vidět z mnohého vrchu kolem nás a oblaka dýmu z projíždějících lokomotiv probouzela nejasná vábení v mladém srdci. I okresní soud, zdobený dvojhlavým říšským orlem, byl v Nových Hradech, stejně jako měšťanská škola, instituce navýsost zdatná, široko daleko vyhlášená, přitahující nejlepší žáky z celého okolí. Z vlastivědy nám bylo nadto známo, že místo v dávné minulosti hrálo důležitou roli jako opěrný bod prastaré "České stezky" ("Beheimsteig"), vedoucí z dolnorakouské Weitry (měla, jak známo, i české jméno Vitoraz - pozn. překl.) velkým hraničním lesem podél říčky Stropnice (Strobnitzbach), přítoku Malše (Maltsch), ke kdysi mocnému obrannému a správnímu hradu Doudleby (Teindles).
Osobitý půvab propůjčovaly však městečku jeho feudální stavby. Když jsi od západu vyšel při Jetzkobrunnu (název pochází od pramene zvaného "Ješkův", jak to alespoň německé místní jméno uchovává, ležícího při cestě kus před vstupem do Terčina údolí - pozn. překl.) z lesa a uviděl náhle před sebou hrad, trůnící na vysoké skále, přemohl tě pocit, že ráz krajiny nabyl opravdové vznešenosti. Kdyžs pak po asi půlhodině zdolal hustě zalesněný hradní vrch, po někdejší daňčí oboře řečený "Tendelberg", a protáhl se úzkou "Poštovní brankou" ("Postbotentürl"), octl ses vprostřed města, jen tak dvěstě, nejvýš třista kroků od velkého čtvercového rynku (Ringplatz). Jeho ráz určoval dobře vyvážený protiklad dvojice městských a panských budov: na západní straně to byla radnice neznámého stáří s vysokým renesančním štítem a nahoře s věžičkou, ve štítě zdobená hraběcím a městským znakem, jejichž spojitost vysvětloval i latinský nápis "Sub umbra bouqoijana diu foveatur ac floreat urbs Neo-Castrensis" (tj. "Nechť v buquoyském stínu dlouho kvete a prospívá město Nové Hrady" - pozn. překl.); téměř celou východní stranu náměstí zabírala "Rezidence" ("Residenz"), která svým slohem a velikostí na prvý pohled prozrazovala svůj panský charakter a byla postavena v letech 1634-1635, aby nahradila starý hrad ze 13. století, částečně pobořený, když byla prachárna v něm zasažena úderem blesku. Po celých sto sedmdesát let byla Rezidence středobodem buquoyského panství, než v roce 1806 hraběcí rodina Buquoyů obsadila nově zbudovaný nádherný zámek na východním okraji města.
Jakou souvislost má toto šlechtické sídlo s literaturou a se jmény Mörike a Mozart, bylo do novější doby obestřeno záhadou. Kdybych to tušil už tenkrát, když nám profesor němčiny přikázal opatřit si jako školní četbu svazeček levné edice "Reclam-Bücherei" s Mörikeovou novelou "Mozart auf der Reise nach Prag" ("Mozartova cesta do Prahy"), byl bych asi nejspíš jinak potěšen. Pak jsme ji začali číst a četli ji a četli a nemohli za nic na světě pochopit, proč náš vyučující vynáší tu novelu až do nebe a velebí ji jako nějaký klenot německé prózy. Zejména nám sextánům, z nichž jsme leckterý už házel očima po hezké lyceistce či kandidátce učitelství, byla bližší Mörikeova lyrika, poněvadž ty verše jsme měli rádi už proto, že jsme je znali nazpaměť bez nějakého dlouhého učení, třeba ty průzračné:

"Frühling lässt sein blaues Band,
Wieder flattern durch die Lüfte...,"

či ty smutné o opuštěné dívce, která:
"Früh, wann die Hähne krähn
Eh' die Sternlein verschwinden,"
"Modrá stuha jara zas
třepotá se volně vzduchem..."


"Než kohout kokrhá
a hvězdy pobledají,"

stojí ráno u pece a pláče za svým nevěrným hochem, o kterém se jí v noci zdálo, nebo ta růžově nadechlá o krásné Rohtraut, dcerušce krále Ringanga, jak na koni bloudí lesy se svým pážetem a odpočívá při velikém dubu, báseň, jejíž refrén:

"Schweig stille,
mein Herze!"
"Buď tiše,
mé srdce!"

se stal okřídleným slovem veškeré touhy a tím i veršem nesmrtelným.
Této roviny dosahuje, jak mě poučil zralejší soud mých pozdějších let a v čem jsou zajedno všichni přátelé šlechetného umění slova, také Mörikeova novela. Věcně se řadíc už k literární oblasti realismu, silně však ovlivněna klasicismem a romantismem, teskně líbezná a hravě snivá, lehounce vzletná a přece formálně dokonalá, je jedním z nejkrásnějších květů na stromě německé novelistiky, skladbou, v níž - jak to hodnotí jeden z povolaných - "v lehce spředeném popisu jednoho cestovního zážitku nalezla svůj jazykový výraz nadpozemská krása a propastná hloubka Mozartovy hudby, zastíněné tu už blížící se mistrovou smrtí."
Kratčeji než proudy její chvály dá se vyjádřit stručný obsah Mörikeovy slavné novely: Mozart a jeho paní Konstance jedou na podzim 1787 k premiéře opery "Don Giovanni" do Prahy. Opouštějí Vídeň 11. září a jsou po více než třicetihodinové cestě poštovským kočárem třetího dne za Mannhardsbergem a řekou Dyjí (Thaya) při městečku Schrems (česky se mu říkalo Skřemelná - pozn. překl.), kde brzy mají zcela překročit "schöne Mährische Gebirg" (tj. "krásné moravské pohoří" - pozn. překl.), čímž má Mörike zřejmě na mysli Novohradské hory (v originále "Gratzener Berge" - pozn. překl.). Oba manželé jsou výborně naladěni a užívají si, plni nadějí na úspěch v Praze, z celého srdce "lachende Gegend", tj. "smavé krajiny". K poledni se zastaví v jedné vsi blízko zámku uměnímilovného hraběte Schinzberga, paní Mozartová se oddává klidu a pohodlí v hostinském pokoji, její muž se promenuje v zámeckém parku, usedne na jednu z laviček, pohrává si s pomerančem, visícím na větvi před ním, nedokáže odolat jeho vůni, utrhne jej a rozkrojí napůl.
Tím je dána překvapivá příhoda, zápalná jiskra či, jak se v kompoziční teorii novely říká, motiv "sokolí" (odkazuje se tím na pátý z příběhů Boccacciova "Dekameronu", kde se rytíř uchází o krásnou paní, při dvoření přijde na mizinu a zůstane mu jen jeho sokol - když ho dá připravit dámě k jídlu, obměkčí ji tím a ona si rytíře vezme za muže - pozn. překl.). Poté, co padne při svém "faux pas" s pomerančem do rukou hraběcího zahradníka a ten ho chce přimět k vysvětlení, Mozart se rychle vzpamatuje a píše hraběnce rozmarné psaníčko, načež je cestující manželský pár ihned pozván k návštěvě zámku. Hostitelé vědí, s kým mají tu čest a dovedou šťastnou náhodu ocenit. Rozproudí se zábava, dojde na vyprávění ze života, smích, žerty a zpěv, tanec a políbení dokonce, jakkoli je cítit závan stesku, že krásné chvíle uplývají příliš spěšně. Vrcholem odpoledne a večera se ovšem ke všeobecnému nadšení stane okamžik, kdy Mozart sedne ke klavíru a předvede ukázky ze svého "Dona Giovanniho". Následujícího rána věnuje hrabě svému hostu darem cestovní kočár, s nímž se manželský pár vydá dál do Třeboně (Wittingau). Nejhlubší dojem zanechá celá událost u Eugenie, hraběcí neteře, jejíž svatba se právě slaví. Tuší, "že se ten muž rychle a nezadržitelně stráví svým vlastním žárem, že může být na zemi jen jakýmsi prchavým zjevením, poněvadž země by vskutku nesnesla příval hojnosti, kterým by ji zaplavil." (v originále jde o doslovný citát z novely samé - pozn. překl.). Když je ponechána o samotě, stane tesklivě před klavírem a zamyšleně hledí na klávesy, kterých se naposledy dotkl, zavře pak tiše víko a vytáhne klíček, aby je žádná ruka hned tak nemohla otevřít - aniž by tušila, že tato scéna, napsaná velkým básníkem, jednou vejde do světové literatury.
Mörike nebyl, nakolik to mohlo být až dosud zjištěno, nikdy ani v Praze, ani ve Vídni, natož v Nových Hradech a Mozart, který rozhodně nevynikal v líčení krajin, jež zhlédl, takže tváří v tvář vyčerpávajícím koncertním šňůrám svého dětství měl například Řím či Neapol v paměti jen coby "města na přespání", se ve svých dopisech o pražské cestě nerozepisuje. Literární historikové jsou zajedno v tom, že Mörike si svou novelu docela volně vymyslel - tak přesvědčivě ovšem, že i čtenář kvalit Theodora Storma ji považoval za popis skutečné události - a posuzují ji jen z hlediska formy a obsahu, aniž by se pouštěli do úvah o skutečnostech, které jí mohly být předlohou.
Přesto zůstává otevřena otázka, kde Mörike, farář z Cleversulzbachu v dalekém Švábsku, načerpal znalosti, umožňující mu vytvořit o Mozartově cestě obraz tak úchvatné krásy. Věru badatelům neulehčil záměr přijít na stopu svým pramenům a zanechal pouze dvě místní jména v rozsáhlém hracím poli své fantazie, z nichž by mohl jejich ostrovtip vyvodit nějaké závěry: totiž dolnorakouský Schrems a jihočeskou Třeboň.
Stačila však k tomu, aby v nedávné minulosti (jde o rok 1967 - pozn. překl.) umožnila jednomu z nich, jmenovitě Hugonu Rokytovi, známému svými pracemi o Adalbertu Stifterovi a také svou kulturně historickou topografií "Die Böhmischen Länder", dospět k důkazům, že, podle Mörikeova popisu alespoň, volil Mozart k cestě do Prahy méně frekventovanou poštovní trasu přes Langerzersdorf, Stockerau, Großweikersdorf, Ziersdorf, Horn, Göpfritz, Vitis, Gmünd, Nové Hrady, Třeboň, Veselí nad Lužnicí, Soběslav, Tábor, Votice a Benešov a že básník učinil dějištěm cestovního dobrodružství, které popsal, nový zámek v Nových Hradech, zvaný "Neues Schloss" kvůli rozlišení s tamním starým hradem ("Alter Burg").
Je úžasné, s jakou láskou, s jakým zápalem a bohatstvím znalostí skládá Rokyta kamínek po kamínku svou nesnadnou důkazní stavbu, v níž hraje svou roli krajina i architektura, literatura i společnost včetně své kulturní historie a při jejímž završení lze hrdě prohlásit: "Tady to bylo, nikde jinde to nemohlo být!" A za ten výsledek opravdu všechno ručí: zámek "moderního vzhledu" (v originále "von modernen Ansehen" - pozn. překl.), natřený světlou barvou, s daleko dopředu vybíhajícím dvojitým schodištěm a břidlicovou střechou, balustrádou, sochami, fontánou, dlouhou alejí, parkem, rybníkem, skleníkem s oranžerií, k tomu krásná, rozlehlá krajina s výhledem na pole, ves a silnici a nad tím vším oblažující dech mozartovské úcty, jaká byla tradičně pěstována na buquoyském zámku novohradském více než na kterémkoli jiném šlechtickém sídle po celých Čechách. Přesvědčeně a přesvědčivě zároveň dospívá Rokyta na konci svého duchaplného pojednání k tomuto závěrečnému vývodu: "Ať už jakkoli dolehlo poselství z okruhu Mozartových ctitelů u novohradských Buquoyů v jižních Čechách k Mörikeovu sluchu a povědomí, jedno je jisté: z tohoto zámku vyzařují pathos i melos, styl i slohový střih osvíceného šlechtického sídla česko-rakouského 18. století". (německý originál Rokytovy studie vyšel pod názvem "Das Schloss in Mörikes Novelle 'Mozart auf der Reise nach Prag'" v ročence vídeňského Goethevereinu /Jahrbuch des Wiener Goethevereins/ 1967, s. 127-153).
To, co je ještě přimyšleno k osudům lidí a věcí, o nichž je zde řeč, je stejně neobvyklé jako ony samy. Mörike už od mládí Mozarta blouznivě zbožňoval, "Don Giovanni" byl mu "operou oper" a dva zážitky s tou operou spojené zanechaly v jeho citovém světě stopu z nejhlubších. Ještě mu nebylo dvacet let, když ji viděl poprvé v inscenaci stuttgartského Královského dvorního divadla (Königliches Hoftheater Stuttgart). Jeho milovaný bratr August, který tam byl s ním, byl deset dnů poté raněn mozkovou mrtvicí a od té doby Mörike po celý život už slyšel ozývat se z tónů té Mozartovy opery jen hlasy bolestné vzpomínky. Když ji však o dvanáct let později spatří v témže divadle znovu a na jevišti znovu probíhá hřbitovní scéna, stržen nadšením okamžiku si kapesním nožíkem vryje do kovu svého divadelního kukátka datum představení. Při třetím setkání s touže scénou, to už v novele, když Mozart v zámku hraběte Schinzberga alias Buquoye zhasí svíce a dá v mrtvolném tichu prostoru zaznít hrůzyplnému chorálu "Tvůj smích zmlkne před úsvitem" (v italském originále "Di rider finirai pria dell' aurora", německy "Dein Lachen endet vor der Morgenröte" - pozn. překl.), zachytí stárnoucí už Mörike fascinující náladu básnickým slovem takto: "Tóny stříbrných pozounů padají modrou nocí jako z dalekých hvězdných drah, studené jako led, pronikající mozek i duši." (překlad Jana Čepa, pojatý do knihy "Novohradské divertimento" - pozn. překl.). Věta, na níž Eduard Engel, ten neúprosný soudce německé řeči a literatury, navázal otázkou: "Ward in deutscher Sprache je ein schönerer geschrieben?" (tj. "Bylo kdy v německém jazyce vůbec něco krásnějšího napsáno?" - pozn. překl.) - Mörike žil poté, co v roce 1855 svou novelu zveřejnil, ještě dvacet let, ale nic jí rovného už opravdu nenapsal. Novela zůstává, jako by ji spoluvynesl vzhůru génius Mozartův, ojedinělým vrcholem Mörikeova umění, vrcholem, z něhož ozařuje jako nejjasnější hvězda celou jeho básnickou tvůrčí dráhu.


Glaube und Heimat, 1997, č. 6, s. 20-22

P.S. Na Rokytově pojednání z roku 1967 staví i mnou přeložený text Margarety Buquoyové "Historický rámec Mörikovy novely" v knize "Novohradské divertimento", vydané 1991 v Mozartově jubilejním roce českobudějovickou Růží. Nově se problému podrobněji dotýká materiál Ing. Jaroslava Šubra.

Můj Německý Benešov


Naše domovské město to nemělo lehké už proto, že se muselo prosadit vedle tří měst politického okresu Kaplice (Kaplitz), tj. kromě samotné Kaplice i Nových Hradů (Gratzen) a Vyššího Brodu, z nichž každé bylo i středem samostatného okresu soudního. Kaplice byla sídlem okresního hejtmanství a všech úřadů první instance, Nové Hrady byly sídlem hraběcího panství buquoyského a Vyšší Brod se skvěl věhlasem svého staroslavného kláštera řádu cisterciáků. Mimoto měla Kaplice i Nové Hrady už z dřívějška měšťanské školy výtečné pověsti, které ovšem zvyšovaly přitažlivost obou měst. Německý Benešov byl však městem odkázaným toliko na přičinlivost svých vlastních obyvatel, navíc městem poměrně odlehlým, od nejbližších nádraží v Kaplici a v Nových Hradech vzdálen 3 až 4 hodiny chůze, spojen s nimi jinak jen poštovním vozem, který pendloval, jak byl rok dlouhý, den co den sem i tam po hrbolatých okresních silnicích. Snad ale právě ta odloučenost od světa způsobovala, že tu spolu lidé víc drželi pohromadě a to, co jim chybělo navenek, snažili se vyrovnat silou vnitřní.
Dařilo se jim to mistrovsky a proto bylo v našem městečku mileji a pěkněji než kde jinde. Kromě pily Sankt Gabriela (dnes leží místo, kde stála někdejší sklářská huť "Gabriela", na naučné stezce okolím Benešova nad Černou - pozn. překl.) a Schönbaumfeldovy továrny na knoflíky v údolí říčky Černá (Schwarzau) jsme neměli u nás nijaký průmysl, zato spoustu spolků, které pěstovaly družnost, hrály divadlo, pořádaly slavnosti, koncerty, výlety, maškarní průvody, stejně tak tu opravdu žilo množství starých, zdávna považovaných hostinců, v nichž se živnostníci, učitelé i duchovní scházeli ke každodenním měšťanským besedám, aby tam probírali nejen místní drby, nýbrž také komentovali události, tenkrát přece jen asi ne tak zrovna světoborné, jako tomu mělo být později. Nikde jinde, vyprávěli nám rodiče a prarodiče, nenašlo zavraždění císařovny Alžběty dne 10. září 1898 tak dlouze trvalý, upřímný ohlas jako právě v kruhu našich bodrých měšťanů. A že už je řeč o hostincích, budiž mi ve vzpomínce dovoleno blažené zastavení v jednom z nich, který s námi sousedil a kde byl doma můj milý přítel Hans Hoffelner, pozdější starosta našeho městečka. V pomyšlení na čas dětství buď požehnáno náměstí tam dole kolem kostela, kde hromada písku, starý džbán na vodu a zrezivělá lopata stačila k našemu dokonalému štěstí.
Moje milované městečko, tvůj obraz je němý, ale vypovídá mi nekonečně mnoho, poněvadž cestu nenapovídá očím nijaký ukazovatel, ale srdce. Tam do kostela, který stál u počátku mé cesty životem, do školy, kde všechno zvážnělo, přesto však každým dnem blaženě končívalo, do domů rodičů a prarodičů, kde dýchalo nebe dětských časů, sousedů a přátel, jejichž zlatá srdce se spoluzasloužila o to, aby se ten kousek země stal domovem nás všech.
Shlukněte se kolem, vy souputníci dávno zašlých, šťastných dob, a nechte zaznít svědectví o tom, jak tomu jednou bývalo a čím každý z vás přispěl k tomu, že se mi stalo to městečko nezapomenutelným: pan Mais, nejlepší ze všech listonošů, který s nepředstižitelnou hbitostí kvačíval od domu k domu, od pěšiny k pěšině a s nevyčerpatelnou vlídností pečoval o svá poselství i jejich adresáty (die Kunde znamená v němčině i zprávu i zákazníka - pozn. překl.); pan Koschant, lampář, vystupující za nadcházejícího soumraku na svůj žebřík a zažehující petrolejové lampy (die Petroleumlampen); pan Zaboch (vyslov Caboch! - pozn. překl.), čalouník, který měl pro nás vždycky vyšetřen kousek kůže zdarma na řemínky našich bruslí; pan Scheder, kloboučník, který dovedl zacházet i se zubními kleštěmi a vytáhl jednou mé mamince v nouzi bolavý zub; pan Schinko, hrnčíř, který nevyráběl jen hrnce a nádobí, ale i prasátka na spoření s pěknou glazurou, o která se nedalo okem nezavadit, jak stála pěkně vyrovnána za oknem cestou k pile Gabriela; pánové Krepelka, otec a syn, do jejichž kovárny jsme zvědavě nahlíželi, abychom získali představu o dílně starého Héfaista; pánové Holzhacker, Stifter (podle dnešních propagačních materiálů alespoň sem do údolí zvaného i později Stiftertal, kde je pamětní kámen s reliéfem zpodobujícím šumavského klasika, jezdíval slavný spisovatel v mládí navštěvovat zdejšího svého strýce - pozn. překl.), Schimak, později Rienesl, jejichž mlýny dnem i nocí tajemně a přece tak dobrosrdečně pobrukovaly (v originále "brummten" - pozn. překl.) a už zdaleka šířily kolem sebe vůni mouky; pan obchodník Anderl, který kvůli nám za polední přestávky s neúnavnou pravidelností vytahoval roletu svého krámu, aby si od něho mlsní hoši mohli za krejcar koupit jitrocelová cukrátka; krejčovský mistr Riedl, jinak i náš pan domácí, jehož tovaryši byli našimi kamarády a jehož plně naložený jarmareční povoz o Vánocích už kolem třetí ráno rachotil průjezdem, zanechávaje v nás dětech z poschodí nahoře blažený pocit, že se můžeme ještě znovu zakutat do peřin a dál si blaženě pochrupovat.
Snad jsi nebylo tak známé a tolik navštěvované jako jiná, mé městečko, avšak krásné, nekonečně krásné jsi bylo. Leželo jsi v moři okolních hvozdů, vrchy, některé téměř 1000 metrů vysoké, tě obklopovaly, ten zvaný Tomáš (Thomasberg) se tyčil na jihu jako nekonečná fronta lesů a když přes něj táhla noční bouřka, zachvacovala nás děti hrůza snad jako přede dnem posledního soudu. Ani tvé dějiny a tvá minulost nebyly nikterak chudé, neboť jsi zažilo mnohé v průběhu staletí, a to nejen požáry, záplavy a válečné útrapy, ale jednou i zlý, zdlouhavý střet s novohradskou vrchností, který šel až ke krajskému soudu v Bechyni (Bechin), k pražskému místodržitelství a posléze až k samému císaři. Táhl se spoustu let a dosáhl svého vrcholu jednoho májového dne roku 1718, kdy panský myslivec zastřelil kočku krejčího Laurenze (tj. česky Vavřince) Busche, který ho zato potupně zbil. Teprve 9. března 1733 byl vynesen konečný císařský ortel, který Benešovským potvrdil práva na městský les a voroplavbu na říčce Černé, obnovil mír mezi panskou vrchností a měšťany a zvěčnil naše městečko provždy v nejvyšších aktech vídeňského Hofburgu.
Můj Německý Benešove, samo tvé jméno už je jen pouhou vzpomínkou, poněvadž už nejsi věru ničím Benešov "německý" a zveš se teď "Benešov nad Černou". Jít tvými ulicemi a neslyšet jediného německého slova mě před nedávnem, když jsem tam opět byl, rozlítostnilo natolik, že jsem šel raději na hřbitov a tam, pokud ještě také nezašla, četl jsem si na náhrobcích ta stará dobrá jména - Scheibner, Ertl, Schinko, Mayer, Schmoll, Hoffelner, Anderl a mnohá jiná a vedl s těmi mrtvými němý dialog o někdejšku. Když tu na Dušičky 1919 vysvěcovali památník padlým ve válce, byly ty stromky tam vpředu ještě tak mlaďoučké a malé - dnes šumí vítr v jejich vysokých korunách a tiskne osamělému návštěvníkovi, který se ohlíží do minulosti za naším Německým Benešovem, otázku na rty: "Jsi vůbec ještě? Nebo už nejsi?"


30 Jahre Verband der Böhmerwäldler in Oberösterreich 1949-1979, s. 94-96

Po stopách koněspřežky


Když jsem nevěděl vlastně, co mě tak poutá náklonností ke staré koněspřežce z Budějovic do Lince, vynořila se mi dávná vzpomínka na dům čp. 3 v budějovické Piaristické ulici, kde jsem jako gymnazista bydlíval v prvém poschodí nad Café Rose (dodnes je tam na domovní fasádě reliéf černé růže, říkalo se tam však kdysi i "Zum schwarzen Ross", tj. "U Černého koníčka"! - pozn. překl.), kde onehdy bývala "pisárna" (Einschreibzimmer) právě dotyčné c.k. koněspřežné dráhy; když nadcházel soumrak a nálada chvíle zvala k přemítání a představám, rád jsem usedal v hranatém arkýři staré budovy a hleděl dolů do České ulice (Böhmgasse). V duchu jsem tam spatřoval míjet mne znovuoživené vozy staré "koňky" dál směrem k Biskupské ulici (Bischofgasse), kudy opouštěly tehdy mnohem menší město a mířily do dálek až někam k Dunaji a na jih. Když jsem později jako úředník okresního hejtmanství v Kaplici býval často za služebními povinnostmi na venku v okolí, využíval jsem volných chvil i k tomu, abych se uvelebil na zarostlém náspu někdejší tratě a snil: tady za časů, kdy žila čilým ruchem zcela ovšem podle věčné pravdy veršů:

Es ist wie im Menschenleben:
Von lautestem Schall und Glück,
Das einst vorbeigezogen,
Bleibt kaum ein Hauch zurück.

Je to jako lidské žití:
hlaholem halasným,
co kdysi viděls, jak svítí,
je dech jen, mizící dým.

putovali Carl Maria von Weber, Adalbert Stifter, Friedrich Hebbel, "krásná Linečanka" ("schöne Linzerin") Marianne von Willemer, veliká láska Goethova, a já bych tak rád věděl, nač asi mysleli a slyšel, o čem si asi povídali a zda je ta cesta naplňovala štěstím a uspokojením. A když pak přišla léta, za nichž jsem už nepodnikal ani nijaké delší cesty a stačil mi pár týdnů pohody o dovolené v líbezném Freistadtu, teprve jsem si užíval možnosti sledovat beze spěchu stopy, které tu koňská dráha kolem zůstavila. Dva oblouky mostu přes potok Kronbach u Waldburgu jsou dosud v dobrém stavu a ve vrcholném bodu celé trasy stojí i dnes v někdejší velikosti opuštěná ovšem "přijímací budova" (Aufnahmegebäude) Kerschbaum s někdejšími stájemi a stopami kolejí i pražců, všechno ve stavu, naplňujícím návštěvníka obavou, že se s tím po několika letech rozpadu už nikdy více neshledá. Jako v Linci, kde jsem ještě před několika málo lety, než stavební běs velkoměsta pohltil, co se dalo, často chodíval k poslednímu strážnímu domku na Gstöttnerhofstraße čp. 17 a ke stájím někdejšího hostince "U města Budějovic" ("Zur Stadt Budweis"), v neposlední řadě pak k pamětihodnému na Hauptstraße čp. 24, nesoucímu v průčelí zlatými literami vyvedený nápis "K.k. priv. Erste Eisenbahngesellschaft" a jako sídlo nejstaršího železničního úřadu na evropském kontinentě zasluhujícímu si snad, aby byl zachován i do budoucna.
Když nad tím vším uvažuji, přepadá mě lehký stesk, z něhož jsem kupodivu nalezl útěchu na jednom zapomenutém hrobě. Před nedávnem jsem totiž zažil na jedné cestě do Čech nečekané setkání: na nesnadno přístupném, osamělém hřbitůvku malého města Mladějov ve východočeském okrese Jičín jsem nalezl dobře udržované místo posledního odpočinku Franze Josefa rytíře von Gerstnera a když jsem na něm četl latinsko-německou báseň, zdobící náhrobní kámen, oblažila mě pravda veršů, jímž ten hymnus v závěru vyznívá: "Laude senex multa clarus ad astra redit" - "Ruhm umstrahlt als Greis, kehrt zu den Sternen er heim" (tj. "Chválou ozářen mnohou, stařec vrací se ke hvězdám domů").


30 Jahre Verband der Böhmerwäldler in Oberösterreich 1949-1979, s. 91

Třicet let Lipenské přehrady

1952-1982


Když jsme se poprvé, je tomu letos (rozuměj v roce 1982 - pozn. překl.) už 15 let, vydali z Lince přes Aigen, Ulrichsberg a Schöneben k vyhlídce zvané "Moldaublick", byli jsme plni napjatého očekávání na první zásvit pro nás čerstvé hládi přehradního jezera tam někde mezi stromy Stifterova "Hvozdu". Pak jsme stanuli pod onou ocelovou věží a cítili její výkyv, když jsme stoupali vzhůru k horní plošině s kruhovým rozhledem. Nedovedu popsat, jaký dojem se nás zmocnil, když jsme spatřili pod sebou tu širou vodní plochu, Čechy nazývanou "šumavské moře", abychom kdesi na jejím dně tušili stopy svých utonulých domovů. Příležitostný tisk k 25. "Friedberger Heimattreffen", tj. setkání vyhnanců z Frymburka (Friedberg), konanému v máji roku 1975, končí svůj text zjištěním:
"Frymburk při vodách přehradního jezera se nám stal jakoby cizím (v originále "ist uns zur Fremde geworden" - pozn. překl.). Mezi tím naším Frymburkem nad řekou Vltavou a dnešním Frymburkem nad přehradním jezerem leží ta nejtrpčí léta frymburských dějin. Někomu jinému budiž ponecháno podrobně popsat bolestný příběh oněch časů: bídu války, spoušť vyhnání, zkázu kulturní krajiny, kterou vytvářela po staletí německá píle."
Věru hluboká, převratná a asi také už nezvratná je změna, která se stala s naším domovem a do sklíčeného srdce se dere otázka proč a nač. Odpověď zní v tom smyslu, že se tak zamezí každoročním záplavám, ale to vysvětlení nepřesvědčuje, poněvadž velké vodě se dalo vyhnout na mnoha místech jinými prostředky než tímto, který přeměnil mladou řeku na jedno obrovité jezero. To, že přehrada vznikla při hranici, mohlo mít souvislost s úvahami o zajištění bezpečnosti státu, ale když z "Moldaublicku" spatříme ten živý ruch celých zástupů mužů, žen a dětí, holdujících tu rekreaci i na motorových člunech (ty byly později zakázány - pozn. překl.) s pestrými vlaječkami, nelze se ubránit dojmu, že jde jen o bezohledné zacházení s domovem těch, kdo ho musili opustit a po jejichž odchodu zanikl i opravdový domovský vztah, který chovali zdejší Němci ke své rodné krajině. Hořký úsměv pak vzbudí v naší tváři tvrzení české brožury o tom, že tento prý kdysi zapomenutý, chudý a temný kout dnes lidé všude znají, navštěvují ho a on sám se stal bohatším, jasnějším a radostnějším. My tu však byli od časů našich praotců doma, bezpečni a šťastni. Ten český chvalozpěv může jen posílit náš stesk.
Myšlenka přehradního jezera není ovšem nijak nová. Inženýr Wenzel Daniel (zastoupený rovněž samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) se zabýval už v roce 1890 v jedné studii myšlenkou obnovy pravěkého jezera a podal roku 1897 konkrétní návrh zbudovat na horní Vltavě celkem 26 přehradních zdrží (v originále "Stauungen" - pozn. překl.), z nichž první by vznikla nedaleko pramenů Vltavy (Moldau), poslední pak v blízkosti Čertovy stěny (Teufelsmauer). Tento systém měl zahrnovat celkovou plochu 25 a čtvrt milionu čtverečních metrů a pojmout celkem 128 milionů kubických metrů vody. Trochu skličující se jeví tehdejší prognóza doslovně znějící: "Einfach aus der Welt schaffen lassen sich jedoch die Überschwemmungen nicht." (tj. "Jednoduše ze světa sprovodit ovšem povodně nelze." - pozn. překl.) Plány časem zapadly, myšlenka ale nikoli. Po první světové válce obnovily zemské úřady v Praze projektové práce, k rozhodnutí však nedošlo. Teprve ve třicátých letech dvacátého století započaly vážné úvahy na toto téma a po studiu vodních poměrů na Vltavě bylo nalezeno to nejvhodnější místo pro stavbu přehradní hráze nedaleko železniční stanice Lipenský zdvih (Lippnerschwebe). Pro tento plán vypracovaly pražské úřady i vstupní generální studii projektu, jehož uskutečnění údajně zabránily politické okolnosti. Vládní program dvouletky (rozuměj tzv. "dvouletý plán obnovy a výstavby republiky na léta 1947-1948" po druhé světové válce a v roce 1946 provedeném odsunu německých obyvatel - pozn. překl.) konečně přímo nařídil zpracování projektu k dokonalému využití vodního množství pod zamýšlenou přehradní hrází na Lipně, v prvé řadě za účelem dvouletého jejího dokončení. Místní situace nebyla však vhodná pro dosud užívaný způsob výstavby, neboť klikatý tok Vltavy v délce plných deseti kilometrů a překážející kamenné masy sousedního vrchu činily nákladný akvadukt, tunel proražený skalním úbočím vrchu a nutnou vyrovnávací komoru finančně sotva únosnými.
Podle vzoru jiných států bylo konečně navrženo uskutečnit stavbu osvědčeného druhu hydrocentrály v rostlé skále 150 metrů hluboko pod úrovní plánované hladiny přehradního jezera, přičemž voda využitá ve svém spádu pro pohon turbin měla být odváděna nejkratším směrem do Vltavy pod Čertovou stěnou. Horní tok Vltavy byl od přírody velice vhodný pro využití svých vodních spoust, jak vyplývá z následujících čísel: dno řečiště na Lipně leží 705 metrů nad mořem, ve Vyšším Brodě (Hohenfurth) 560 metrů a v Mělníku při ústí Vltavy do Labe už jen 155 metrů nad mořem, takže ten krátký úsek se spádem 145 metrů nabízí opravdu velkou zásobu vodní energie, zatímco celých dalších 322 kilometrů toku řeky až ke zmíněnému ústí vykazuje výškový rozdíl pouhých 405 metrů. Nad Lipnem teče Vltava jen s nepatrným spádem a umožňuje tak vytvoření velké zdrže s nízkou hladinou vody. Výpočty stanovily roční objem získané energie na 150 milionů kilowatthodin, což při přepočtu na hnědé uhlí, bez něhož se neobejde tepelná elektrárna, činí 75 tisíc tun spotřeby tohoto paliva. Přemístění obrovské půdní hmoty žulového a rulového podloží stavby bylo dalším hlavním předsevzetím projektu a čeští (jistě tehdy i slovenští a jiní - pozn. překl.) jeho uskutečňovatelé vyzdvihovali všechny možné jeho přednosti, které neopomíjely řešit tolik problémů hospodářské a majetkoprávní povahy, přičemž ty posledně zmíněné byly už lehce vyřešeny právě vyhnáním německy mluvících obyvatel, bez něhož by se za normálních právních poměrů, vyžadujících nutný souhlas oprávněných majitelů půdy, nepohnul z místa ani jediný kámen.
Těžkosti se ovšem vyskytly při stavbě už vzhledem k časté nepřízni počasí a nedostatku kvalifikovaných pracovních sil, zejména minérů, na něž čekaly velké práce při odstraňování skal a pro které byly zřizovány odborné kurzy. V prvních letech (stavět se začalo v roce 1950 - pozn. překl.) nebyl přes veškeré úsilí plán nikdy plněn zcela. Našlo se i mnoho nedisciplinovaných pracovníků, kteří svou neomluvenou absencí narušovali průběh stavby, doprava a náchylnost strojů k poruchám způsobovaly další těžkosti, následkem nedostatku vlastních zkušeností s tak obrovskou stavbou vázla organizace práce, zabezpečení pracovníků bylo nedostatečné přesto, že do konce roku 1951 tu byly v provozu až čtyři "závodní" kantýny s trojím výdejem jídel denně. To přece jen pozvedlo pracovní morálku, takže se hned podle "východního vzoru" objevily prvé "tabule cti" se jmény nejlepších "hrdinů práce".
Poněvadž se mezi obětavé vykonavatele zadaných úkolů mísily i "nežádoucí elementy", byly na jednotlivých podnicích, které zajišťovaly přísun nových pracovníků, vyžadovány jen spolehlivé osoby, pro něž je sama účast na "stavbě socialismu" otázkou národní a občanské cti. Vedle stálých zaměstnanců a dlouhodobých "brigádníků" přicházely na stavbu třeba i na dobu pouhého jednoho týdne brigády studentů z Českých Budějovic a jiných měst se středními školami. V prvních letech se na výstavbě přehrady podílely i některé jednotlivé podniky, poněvadž ale jejich vzájemná kooperace narážela na těžkosti, vznikl sloučením subjektů podnik jediný, nesoucí jméno "Vodní stavby Lipno".
Roku 1952 bylo po skončení geologických průzkumů započato s budováním přehradní hráze. Jejím úkolem bylo zadržovat vodní masy celé nádrže a podle potřeby je uvolňovat pro potřeby vodní elektrárny. V podélné ose hráze bylo proraženo dvanáct šachet o hloubce 20 metrů až k místu, kde dalšímu postupu bránila pevná skála. Od této hloubky bylo skalní podloží zpevněno injekcí cementového mléka do něho vpravenou. Rozsah těchto prací byl značný, poněvadž z každé ze zmíněných 12 šachet bylo vydobyto 600 kubických metrů země, kamenných balvanů a rozdrcené skály. Proti pronikání vody pod těleso hráze musela být pomocí ponorných skříní zvaných kesony, což jsou ocelové pláty v podobě obrovitých "krabic", každá o váze 60 tun, zbudována mohutná betonová stěna. Kesonáři v oněch ponorných tělesech uvolňovali kámen a zeminu, které byly pak dopravovány nahoru. Tak byl keson podhrabán natolik, až mohl být usazen napevno v žádoucí hloubce a jeho pracovní komora mohla být následně zalita betonem.
Dne 30. prosince 1955 kolem půl třetí hodiny ranní převedli pracovníci na lipenském přehradním díle řeku Vltavu do jejího nového koryta, přesně o půlnoci z 10. na 11. ledna 1956 byly propojeny obě tunelové štoly, vyšebrodská a lipenská, s jejichž stavbou bylo započato 13. května 1952 ve směru od Vyššího Brodu a v roce 1955 pak i v případě nasucho ražené protištoly od Lipna. Příliš silné zatížení dělníků kamenným prachem vedlo nakonec u ní k zavedení vodních výplachů. Ražení tisíců kubických metrů skály bylo podle vyjádření samotných budovatelů spojeno s těžkostmi, které takřka přesahovaly lidské síly. S naplněním lipenské přehrady vodou se počítalo ke dni 1. března 1958. Urychleně byly demolovány objekty, stojící dosud v zátopové oblasti (bylo jich údajně "jen" na 535 - pozn. překl.), demontovány mosty (pět dřevěných silničních a tři ocelové, z toho jeden železniční - pozn. překl.), přičemž práce nejprve značně ztěžoval zimní vítr, mráz a sněhové bouře, poté je však změna počasí vůbec znemožnila dokončit, poněvadž náhlé tání způsobilo i rychlejší stoupání vodní hladiny, než se původně předpokládalo. Dne 17. února 1958 dostoupila vodní hladina kóty 715, 15 metrů a jezero už zadržovalo 12, 5 milionu kubických metrů vody. Překvapivě náhlá výše vodní hladiny způsobila, že ve Frymburku bylo přerušeno spojení mezi oběma břehy nového jezera, když na pravém břehu se octl pod vodou nájezd k mostu na druhou stranu. Aby nedošlo k poškození mostu ledem, musel být v noci ze 16. na 17. února 1958 led rozstřílen a podle vyjádření kronikářova prý měli stavitelé Lipna onoho 17. února 1958 poprvé možnost spatřit, jak asi bude vyhlížet jejich "šumavské moře". Podél jeho břehů se rozprostřelo množství koupališť a Lipno toho léta zažilo v tom roce první návštěvní sezónu jako nové centrum "rekreační oblasti", jak začalo být území při přehradní nádrži českou stranou nazýváno (také jedna z podob "bruselského snu" 1958 s osudnou osmičkou českých dějin nejen dvacátého století na konci - pozn. překl.).
Když tedy zmíněného února 1958 všechen sníh sběrné oblasti nového jezera roztál, dosáhla vodní hladina kóty 717, 40 metrů a obsah přehradní nádrže už činil několik stovek milionů kubických metrů vody. Vodní plocha byla nyní 42 kilometrů dlouhá a místy až 4 kilometry široká, nebezpečí škod, způsobených povodněni, se ovšem prý opravdu významně snížilo. Dvě události z dubna 1958 zaznamenal kronikář obzvláště: na vodu byla spuštěna první motorová loď o nosnosti kolem tří tun, určená k tažení člunů a k přepravě osob, dne 20. dubna 1958 ve 13, 48 hodin pak vyjel první vlak po nové železniční trati z Černé v Pošumaví přes Horní Planou a Želnavu (nádraží Želnava bylo následně přejmenováno na nádraží Nová Pec - pozn. překl.) podél jezera. Stará trasa vlakové dopravy zmizela pod jeho hladinou a pro tu novou muselo být odstraněno velké množství rašeliny z jejího podloží, zpevněného nyní kamením a štěrkem. Přesun zeminy při stavbě tohoto úseku tratě obnášel na 750 tisíc kubických metrů, výška nových náspů činila místy až 9 metrů a kámen i suť pro ně pocházely ovšem velmi často z demolovaných stavení v okolí. Na trati bylo zbudováno pět nových železničních mostů, čtyři z nich menší a jeden 54 metrů na kesonech, zaražených až do hloubky jedenácti metrů pod hladinou Vltavy.
V létě 1958 se blížila stavba Lipenské přehrady svému dokončení, ohlášenému na podzim toho roku. Generátory turbin začaly přeměňovat dosud skrytou sílu vody přehradního jezera v elektrickou energii. Dne 20. ledna 1959 byly na Lipno přepraveny první dvě rekreační lodě nazvané "Vltava" a "Lipno", které na prvního máje 1959 zahájily pak i své pravidelné plavby. Měly sem za sebou dlouhou cestu z Maďarska po Dunaji do Bratislavy a odtud po početných odbočkách 600 kilometrů po silnici až na Šumavu. 15. července 1959 v 17, 55 hodin se uskutečnila i prvá zkouška energetického systému. Lopatky první turbiny se počaly otáčet a dodávat do sítě i první kilowatty elektrického proudu. 7. prosince 1959 byla pak uvedena do provozu i turbina druhá a tím byl prakticky dovršen základní úkol celé stavby Lipna a jeho elektrárny. Budovatelům vodního díla byla propůjčena vysoká státní vyznamenání.
Nám však zůstal jen ten pohled dolů na to, co před sebou vidíme a co už nikdo nezmění, na náš někdejší domov. Bylo mučivé patřit na to, jak jezero pomalu, ale neodvratně pohlcuje cesty, které vedou jeho budoucím dnem, jak pod hladinou mizí už navždy věž kostela v Dolní Vltavici. Jak jen nám byl důvěrně blízký ten kout šumavské země! Náš nesmrtelný Adalbert Stifter ho objevil světu svým dílem a byli tu rodem doma i mnozí jiní, na které bychom neměli zapomenout. Johann Nepomuk Maxandt, Simon Sechter, Andreas svobodný pán von Baumgartner, zvěčněný v postavě barona von Frisacha právě Stifterem na stránkách jeho románu "Pozdní léto" ("Nachsommer"), Jordan Kajetan Markus, Isidor Stögbauer. Nevyčerpatelná síla geniality musela dřímat v tomto krajinném prostoru, jinak by tu nezdobilo tolik pamětních desek kdysi (naštěstí leckde až dodnes - pozn. překl.) stěny jejích domů. Na minulost nám zbyla pouhá vzpomínka a já mohu jen vyslovit to štěstí, že jsem si ji jako před zkázou zachráněný poklad mohl nést svým životem.
Když jsem jako mladý učitel bydlil ve Vyšším Brodě, jezdíval jsem někdy v neděli odpoledne elektrickou lokálkou Certlov (Zartlesdorf, dnes Rybník - pozn. překl.) - Lipenský zdvih do Loučovic (Kienberg) a putoval tam nádhernými prostorami zdejší papírny ze známosti s jejím majitelem, panem Eugenem Porakem, známosti, kterou řadím ve svém životě k těm nejcennějším. To, co on a jeho předkové vytvořili v tomto lesním ráji, bylo úžasné a pro naše lesy jistě významnější než celé přehradní jezero.
Také do Frymburka jsem, když mi byly později dány do péče veškeré silnice a mosty okresu Kaplice, často zavítal. Stanul jsem nejednou s inženýry na frymburském dřevěném mostě přes Vltavu, kolem snad trochu vyčítavě a s napomenutím rachotil poštovní vůz z Lipna a když jsme spolu v poledne usedali ke stolu vlídného hostince pana starosty Eugena Klingera, padlo tu a tam na přetřes, zda a jak by ten starý dřevěný most přes řeku měl přece jen udělat místo novému, ze železobetonu jako se nám to už povedlo v Rožmberku nad Vltavou (Rosenberg). Na jeden zážitek z Frymburka nezapomenu nikdy: paní řídící učitelka Greiplová (i ona má své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) mě prováděla místním muzeem a vyprávěla mi toho tolik o městečku i o všech těch přátelsky pokojných místech v jeho okolí, která tu nabízela poučení o své minulosti: Schwarzbach (dnes Černá v Pošumaví), Stuben (dnes téměř zaniklá Hůrka), Oberplan (dnes Horní Planá), Glöckelberg (dnes zaniklá Zvonková), Langenbruck (dnes Olšina), Hossenreith (dnes zaniklý Jenišov), Karlshöfen (dnes zaniklé Karlovy Dvory), Eggetschlag (dnes Bližná), Ratschlag (dnes zaniklá Radslav), Untermoldau (dnes téměř zcela zaniklá Dolní Vltavice), Stögenwald (dnes zaniklá Pestřice) atd. atd. Ta krásná německá jména (i často jedině po nich zbylá krásná česká jména, s nimiž zanikla - pozn. překl.) už byla zapovězena a zrušena, znějí však v mých uších jako srdce zvonu a nezaniknou, ani kdyby jejich nositele pohltilo ne snad jen lidskou rukou vytvořené jezero, ale třeba celý oceán.


Glaube und Heimat, 2008, č. 6, s. 12-14

Dr. Oskar Maschek se narodil 14. června roku 1899 v Německém Benešově (Deutsch-Beneschau, dnes Benešov nad Černou) jako syn učitele. Jeho mladší bratr Dipl.Ing. Karl Maschek (1903-1988), pozdější nositel medaile Adalberta Stiftera a Kulturní ceny města Pasova, byl po léta kulturním referentem Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Rakousku. Roku 1907 se rodina s otcem přestěhovala na jeho nové působiště v Rychnově u Nových Hradů, kde po benešovských letech mohl chlapec poznat i opravdový "šumavský" venkov. Po gymnáziu v Budějovicích, které tak podrobně zachytil ve své vzpomínce, studoval práva na pražské německé univerzitě a mezitím i místy působil na různých školách kaplického okresu. Mladý jurista byl zaměstnán poté v Praze, později dokonce ve funkci sekčního rady ministerstva zdravotnictví, do vyhnání už po návratu na jih po záboru pohraničních území ještě "doma" na úřadech zemské správy (Landratsämter) v Kaplici a v Krumlově (tehdy Krummau an der Moldau). Po druhé světové válce, kterou prožil stejně jako tu prvou i jako voják - dokonce dočasně i v zajetí na půdě Spojených států - se s ním setkáváme při obnově zničeného Německa v Darmstadtu a později zejména Rakouska v Linci (obor dopravy), kde v blízkém Sankt Florian po bohatém životě plném i publicistické a přednáškové činnosti mezi vyhnanými krajany 15. června 1983 také vydechl naposledy a kde je rovněž pochován. Nad jeho rakví promluvil při pohřbu za Deutscher Böhmerwaldbund Alois Harasko a v uznání zásluh zemřelého také zástupce spolkové země Horní Rakousko.

- - - - -
* Benešov nad Černou / Rychnov u Nových Hradů / České Budějovice / Kaplice / Český Krumlov / Lipno nad Vltavou / Nové Hrady / † † † Sankt Florian (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam z kroniky školy v Deskách, kde ve školním roce 1921/1922 působil, o jeho pražské promoci na doktora práv v červnu roku 1924
Roku 1935 byl pověřen jako vrchní komisař politické správy prozatímním vedením okresního úřadu v Kaplici, jak vidíme v zápisu školní kroniky ve Svatém Tomáši
Německé gymnázium v Budějovicích na pohlednici z roku 1906
ze sbírky Reinholda Finka...
... a Gymnázium Česká o sto let později
(viz i Tassilo Bitzan a Placidus Hammer)
Po desítkách let se u příležitosti 110. výročí otevření budovy gymnázia vrátilo do prostoru schodiště Foucaultovo kyvadlo, které tam bývalo v době Maschekových studií

zobrazit všechny přílohy

TOPlist